Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže jsem se nedozvěděla vůbec nic, jen že asi hezky o smečce ten vlček mluvil. Hm, zajímavý. Vlčata maj pokroucenej pohled na svět, upozornila jsem ho, "všechno se jim zdá sluníčkový, než je život hryzne do zádele." Víc jsem k tomu nedodala jen pozorovala, jestli pochytil pointu mého varování. Rozhodovat se na základě pohádky nějakého vlčete, musela jsem se držet, aby mi oči nešli v sloup. Navíc měl hošan na můj vkus až moc pohodlný posed. Ještě tu nejsi doma, zamžourala jsem. Ale alespoň se potvrdilo, že nejspíš nebude dělat problémy. Pro zatím. Tak ať si pro mě za mě sedí třeba do zatáčky.
Důležitě jsem přikyvovala. "Jako každý jiný," zopakovala jsem po něm, na chvíli opomněla svou únavu, zvedla jsem se a začala kolem něj pomalu kroužit. "To je ten problém. Každého jiného my tady totiž už máme. Jako každý jiný umí být užitečný, no, každý jiný. Ve smečce je důležitý to, v čem vlk vyniká, ne v čem je jako každý jiný." Skončila jsem svou významnou řeč v momentě, kdy jsem stála znovu před vlkem. "Takže? V čem vynikáš ty, hm?" otočila jsem se na něj a znovu usedla.
Vyptával se na alfu. Aha. Jak mám sakra asi vědět, kde se jeho velectěnně rudé tlapy loudají? Měl by si pohnout, protože jestli ho budu muset jít hledat... bručela jsem si pro sebe. "Všude a nikde. Řeší spoustu věcí, před zimou a tak, vést smečku není žádný leháro," pohodila jsem ocasem. "Ale snad tu brzo bude." Nebo si pro něj dojdem.

Hlavička překvapil. "Heh." Koutky se mi zvedly do úšklebku. "Co tak úžasnýho ti vlček napovídal, aby ses nechal přesvědčit?" Maličko jsem si z něj utahovala. Dobrá, maličko víc. Ale jak jsem mohla svou náladu zase vybíjet na někom jiném, cítila jsem se najednou mnohem lépe, než jsem vypadala. To ale neznamenalo, že únava a vyčerpání by byli ta tam, vůbec ne. Nohy už se mi z toho postávání začaly pěkně ozývat a celé tělo bylo těžší a těžší, přesto že hubenější jsem snad ještě jaktěživ nebyla. Sedla jsem si. Proklínala jsem se za to. Nemělo to vypadat příliš uvolněně a tak jsem stále držela rovná záda pěkně v pozoru. V duchu jsem si ale libovala, protože i ten jeden hloupý sed byl neskutečná úleva.
"Tak spusť, jakýho skvělýho nováčka nám to vlček naverboval? K čemu ve smečce budeš?" pobídla jsem ho, aby začal se svým životním příběhem nebo něčím, čímkoliv, s čím se plánoval tady vytáhnout. "A jen aby bylo jasno, já nejsem alfa. Je jedno, co mi tu navyprávíš, já o tvym přijmutí nerozhoduju. Ale když to bude alespoň za něco stát, co já vim, můžu se u alfy přimluvit nebo tak něco," skočila jsem mu ještě do řeči, než vůbec stihnul něco říct. Už jsem nedodala, že vlky aspoň s kapkou rozumu potřebuje tahle smečka jako sůl, takže nároky moc vysoko nejsou. Tenhle vlk očividně netušil, do čeho jde a já mu rozhodně nemínila kazit překvápko, když mu to vyjde. Ale nerada bych byla nemile překvapená já, a tak už jsem jen mlčky vlka pozorovala a vyčkávala.

Zdálo se, že cizí vlk nevyřčené otázky pochopil. Dobře, úplně blbej nebyl, tím si u mě vysloužil malé bezvýznamné plus, ale jen proto, že jsem byla moc unavená, než abych ho sjela za všechny ostatní věci, co určitě udělal špatně a já si jich jenom nevšimla. Zároveň jsem si v hlavě udělala malou fajfčičku v okénku "vetřelec", což znamenalo, že jsem si nemohla jít zalézt do kouta, ale z povinnosti jsem tu musela trčet s ním, než se uráčí zjevit někdo, kdo mu na jeho otázky dokáže odpovědět.
Plán bé bylo vlka prostě vyhnat. Čus, nazdar, adié, máme zavřeno, ale na to byla potřeba víc energie, než jsem byla ochotná mu obětovat. "Aha," hlesla jsem nezaujatě, když se vlk přiblížil, a pozorně si ho přeměřila pohledem. Jeho hnědé oči mi o jeho magii vůbec nic neřekly. Znamenalo to vůbec něco? Třeba byly stejně neutrální, jako moje zlaté.
"A proč zrovna tahle smečka?" zeptala jsem se konečně slovy, protože takovou otázku bych pohledem už nejspíš nezformovala. "A zrovna teď?" přisadila jsem. Hloupá jsem nebyla, byl podzim. Blížila se zima a říct, že to mají tuláci v tomto období těžké, by to nepopsalo ani z poloviny. I tak mě zajímalo, co tady hlavička vypotí za odpověď.

// Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Překonala jsem řeku a vkročila do lesa, ve kterém jsem nebyla snad věčnost. Posledně, když jsem les nechávala za zády a nevěděla, na jak dlouho... ne, počkat, to byl kec, žádný les jsem za zády nenechávala, někdo mě násilně přesunul někam do háje, kde byla ukrutná zima a jediná živáčka kromě té mojí. Nemuselo to být tak hrozné, kdyby se po té druhé živáčce neslehla zem. Na chvíli jsem myšlenkami k vlčici s modrou srstí a utajeným jménem zabloudila myšlenkami. Zda-li je v pořádku? Žije? Snad jsem ji tam nenechala umrznout. Kdyby jo, ona udělala to samé tobě. PŠŠT! okřikla jsem svůj vnitřní hlas, protože to byla momentálně jediná věc, na kterou jsem mohla křičet. Ale možná ne na dlouho...
Chtěla jsem sebou fláknout někam do kouta a pořádně se vyspat. Znovu? Znovu. Byla jsem strhaná a vyhublá. Potřebovala jsem někde nabrat energii, abych si ulovila alespoň zajíce. Udělala jsem však do lesa sotva pár kroků, když jsem se ohlédla - já blbá se ohlédla - a zrak mi padnul na tmavého vlka krčící se pod stromem sotva pár kroků ode mě. Zůstala jsem stát a koukala na něj. Jeho zjev mi nic neříkal. Kdo to byl? Byl náš? Byl cizí? Neměla jsem tušení, ale to on vědět nemohl a tak jsem se do něj dál zahlodávala neutrálním, přímým pohledem, jako by ho jen moje oči měly přimět k tomu, aby ze sebe začal sypat odpovědi. Doufala jsem, že pochopí, že přesně to by měl udělat, přestože jsem mu ještě žádné otázky nepoložila.

// ze staré mapy přes rokli

Kulhala jsem loukou, která by mohla být i v tomhle ročním období na dotek tlapek příjemná, kdyby se mi do ní teď náhodně nepotápěly a nepodlamovaly. Jen mi to ztěžovalo chůzi. Celou cestu jsem si pro sebe pod čumák vrčela. Z části naštvaná, z části protože každý druhý krok mi vystřeloval nepříjemnou bolest po celém těle, kterou jsem nedokázala identifikovat. Říká se tomu hlad, ty blbá, ozýval se otravný hlásek v mé hlavě, kterého se ale nikdo na nic neptal. Jenže on si dělal co chtěl, ani mě neposlouchal, a to mi sakra patřil.
Fakt jsem se loudala, bylo to hrozný, kam se poděla má svižná tichá chůze pozorovatele. Než jsem stihla dojít ani ne na druhý konec té pitomé louky, padla noc. Do té doby jsem se tím ani nezaobírala, ale tahle noc byla zvláštní. Kdybych chtěla znít jako nějaký éterický trouba, řekla bych, že měla jinou barvu.
Těžce jsem vydechla a snad už jen z únavy vzhlédla, jako bych neměla na práci nic jiného. Dolů jsem svůj pohled však už nesvěsila, protože zůstal zabodnutý do něčeho na obloze, co nebyl ani měsíc, ani hvězda. Bylo to... neměla jsem za mák tušení, co to bylo. Jen kdesi uvnitř mě nahlodával nepříjemný pocit, že to něco se blíží. A pozoruje mě. Nás. Tuhle louku. Kraj. Svět. Držel nás ve své zorném poli jako ovce v ohrádce, nebylo kam utéct. A tak jsem nehnula ani chlupem a čekala, až si pro nás ta věc přijde. A pak se stalo něco magického. Roztříštila se. Rozpadla se na milion a milionek kousíčků, které svištěly oblohou do všech stran, jako poslové rozutíkající se roznést své zprávy. Zírala jsem s otevřenou tlamou. S úžasem, který nešel skrýt.
Jeden svištící posel se přibližoval. Nesl snad zprávu přímo k nám? Zrychloval. Zrychloval. I kdyby měl dopadnout přímo na mě, nebyla jsem sto ani o krok ustoupit. A pak mě minul, ozvala se rána dopadu a v dálce za lesem zajiskřilo, než noc opět potemněla, z oblohy se vytratil poslední posel a záhy by nikdo nevěřil, co se tu ještě před pár vteřinami událo.
Konečně jsem se mohla hýbat. Chtěla jsem následovat tu touhu, kterou ve mě Posel vzbudil. Chtěla jsem jít na místo, kde skončil, prozkoumat to, zjistit, co je zač. Ale první krok mě prudce vrátil do reality. Jídlo. Nejdřív jsem se musela postarat o sebe, až pak se starat o zbytek. A tak jsem si to zamířila k řece a známému lesu, který se tyčil za ní.

// Borůvkový les (Mahtae)

Když jste k smrti unavení, tak čekáte, že budete spát. Nepočítáte s otravnými obrázky, co se vám nesouvisle střídají v hlavě a pár chvil po probuzení je zapomenete, ale přesně to se dělo mě. I přes tu nejhorší únavu se mi zdál sen, ve kterém se rozléhala plynulá jemná melodie, jako by si někdo pobrukoval. Ať jsem se ale snažila sebevíc, v tom snu jsem byla dočista sama, až jsem se nakonec s tou vtíravou melodií smířila. Vlastně ani nebyla tak špatná, skoro až příjemná...
Rozlepila jsem oči, do kterých se mi vkrádalo světlo slunného dne a paprsky mi prohřívaly černý kožich. Nebylo to žádné veliké teplo, ale oproti zimě, ze které jsem se zrovna vypotácela, to byla sakra vítaná změna. Nemělo mě totiž co jiného hřát, jak jsem se rozlámaně začala škrábat na nohy, cítila jsem, že jsem samá kost a kůže. Zaskřípala jsem zuby, ale ani v tom nebylo tolik síly co kdysi. "Sakra," zasyčela jsem a rozhlédla se. Byla jsem sama, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že tu někdo je. Nebo byl? No, pořád jsem dýchala, tak to při nejmenším nebyl nikdo extra hladový. Jako by na mě bylo na čem hodovat, sykla jsem ještě jednou v duchu. Vlastně bych byla radši, kdyby tu někdo byl, potřebovala jsem být na někoho naštvaná a takhle jsem mohla vrčet leda sama na sebe. Dobrá, dobrá, kde jsem to byla? Ano, šla jsem domů. Jestli jsem teda ještě nějaké doma měla.

// Západní louky (přes Úzkou rokli)

// v pořádku, přijde mi to fér, dovalím s Kayou co nejdříve

// Kry (přes Ledovou pláň)

Ta cesta byla dost na nic. Rozhodně nehrozilo, že bych uvízla myšlenkami někde jinde a tlapky mi fungovaly na autopilota, protože to pořád někde klouzalo a propadávalo se to a v takový zimě fakt nechcete slítnout do ještě mrazivější vody, takže mě obavy z toho, co se to sakra děje s mojí magií, na nějakou dobu opustily, než jsem se z toho šíleného místa konečně dostala pryč. Postupně to přestalo vypadat, že se pode mnou země každou chvíli rozpadne a nakonec i to klouzání a propadávání ustalo. Sníh ustupoval a začínala se sem tam objevovat tráva. V dálce jsem konečně místo bílý, bílý a zase bílý (jo a nějakých extra bílých kopců) uviděla i špičky stromů. Trochu bílý byly, znávám, ale už tam prosvítaly i zelené odstíny. Nezastavovala jsem se, protože jsem moc dobře věděla, že znovu už bych se nerozešla, a tak jsem se snažila udržet tempo a dojít co nejdál to půjde. Co nejdál od zmrzlé vody nebo vody v jakémkoliv skupenství, co nejdál od tý zpropadený zimy, co nejdál-
BUCH.
Svalila jsem se na zem. Dobrá, tohle místo oficiálně pasuji na "co nejdál". Zůstala jsem ležet uprostřed nějaké louky. Ne zasněžené pláně. Louky. Poznala jsem to, protože mě otravně šimral trs trávy na čumáku, ale neměla jsem ani dost energie na to s tím něco udělat. Silně jsem zafuněla a tráva se ohnula směrem pryč, než se za okamžik zase narovnala zpátky. Paráda. Poražená pitomou trávou. Fakt skvělý, protočila jsem oči a byla ráda, že tu nikdo není, aby tohle viděl. Teda doufala jsem, protože jsem rozhodně neměla dost sil ani myšlenky na to, abych zkontrolovala, kdo nebo co se tu může potencionálně pohybovat, než jsem sebou flákla. Když mě to nesežere, sežeru to, až se vzbudim, rozhodla jsem se, zatímco se mi oči samy zavíraly...

Cítila jsem zimu. Tak strašlivou zimu, která se mi zahryzávala pod kožich a píchala jako když se nemůžete vymotat z ostružinového houští. Zatřásla jsem se, než jsem otevřela oči. Zvláštní, kdy jsem usnula? Viděla jsem kolem sebe jen bílo. A když se mi zrak konečně zaostřil... pořád bílo. Snažila jsem se vzpomenout, co se dělo. Kde jsem a proč. Myšlení mi ale znemožňovala ten urputný mráz, který mi nedal pokoj ani v bdělosti. Vlastně jsem v takové zimě mohla být ráda, že jsem se vůbec probudila.
S těžkým oddechováním se mi podařilo vstát. Nohy a vůbec celé tělo jsem měla absolutně ztuhlé. Nepříjemně jsem bručela a snažila se pomalým pohybem rozproudit krev v žilách a trochu se zahřát. Nakonec se mi povedlo i oklepat a nepřekvapilo mě, když ze mě do stran odletovaly sněhové vločky, přesto jsem na ně zmatečně zamžourala. "Jak dlouho..." můj hlas utichl rychleji, než jsem si stačila uvědomit, že ho používám. Byla jsem příliš vyčerpaná než abych rozlišovala která slova mi hýří v hlavě a která se dostávají ven. Zatřepala jsem hlavou a chtěla se vydat na cestu, která mě odsud snad vyvede pryč, ale sotva jsem udělala půl kroku, hlavou mi bleskla vzpomínka na promodralý kožich jisté vlčice.
Tělo už nemělo problém se hýbat a já se chaoticky ohlížela kolem sebe. Kde je? Kde je ta vlčice, co tu určitě byla se mnou? Přece se mi to nezdálo, halucinace patří na poušť, hloubala jsem a snažila se zachovat chladnou hlavu. Nikde tu po ní nebylo ani stopy. Ale stopy ve sněhu mizely snadno a povrch... Viděla bych jí. Tmavej kožich se ve sněhu neschová. Zaskřípala jsem tesáky a proklínala svou hrdost. Kdybych znala její jméno, kdybych přiznala, že si ho nepamatuju, mohla jsem ho teď použít. Mohla jsem zkusit volat, ale co mám asi křičet bez něj? Hej-ty-s-tim-magicko-modrym-kožichem-co-její-jméno-neznam-protože-sem-tak-blbá-abych-si-o-něj-neřekla-dřív si tam?! To asi těžko. Udělala jsem tu druhou věc, co mi přišla na mysl a zavyla do jinak všudypřítomného ticha zmrzlé krajiny. A vytí se neslo a neslo a neslo... až se ztratilo v dálce, ale ať jsem poslouchala sebepozorněji, odpověď nepřicházela. Zopakovala jsem to celé ještě několikrát, ale odpovědí mi vždy bylo jen ještě nepříjemnější mlčení, ze kterého se mi nepříjemně svíral žaludek. Třeba je prostě v pořádku, odešla, dostala se pryč, co já vim co se stalo před tím než... Moje vzpomínky byly zastřené mlhou a tak mi nezbývalo než věřit těm prázdným myšlenkám útěchy.
Byla jsem roztěkaná. Musela jsem se uklidnit. Jestli jsem na takovém místě sama, nemohla jsem si dovolit se chovat nerozvážně. Nádech výdech, Kayo. Tohle místo je přece pro někoho jako já jako dělané. Všude samej led, to není překážka, připomněla jsem si a hned se cítila trochu lépe. Taková ledová kra může pohltit kde koho, ale ne vlka, který ledu vládne. Chtěla jsem přinutit ledové kopce přede mnou, aby ustoupily, chtěla jsem udělat cokoliv, co by mi viditelně dokázalo moji sílu. Avšak místo známého přívalu energie jsem pocítila jen naprostou prázdnotu. Nic, žádná magie. Zírala jsem před sebe jako bych viděla ducha. Co se to... Další otázky jsem teď rozhodně nepotřebovala, ale ani tuhle jsem nemohla jen tak vyhnat z hlavy ven. "Ma... magie..." shlédla jsem na své tlapy pevně stojící na zemi, jako by se mělo něco stát, ale nestalo. Ani vločka sněhu se přede mnou nepohnula.
Jeden by si myslel, že jsem se musela proměnit v ledovou sochu, kdyby viděl, jak dlouho jsem tam stála bez hnutí. Ale jak začal počáteční adrenalin ustupovat, chlad se znovu hlásil o slovo, a tak jsem vyrazila. Pomalu. Opatrně. A tak nějak... ztraceně.

// Sněženková louka (přes Ledovou pláň)

Zdálo se, že jsem ji svým vylíčením představy o naší současné situaci dostala. Nenápadně jsem se ušklíbla, zatímco se vlčice nejistě rozhlédla kolem. Odmítala jsem si přiznat, že mě potěšilo, jak vážně to vzala. "Rozdílné zkušenosti, hm?" zopakovala jsem významně. "Takže tohle není ani tvoje poprvé? Zkušený zjevovatel, to jsem si mohla myslet," broukla jsem mimoděk. Byla to příjemná společnost. Lepší, než nějaký panikařící blbec. Ale jestli tohle bylo v pohodě, pak kde pak byl schovaný háček? Nějaký být totiž musel. Vždycky nějaký byl. Měla bych před ním být na pozoru. Ale také jsem se nemohla soustředit jen na to, když se ze mě vlčice s promodralým kožíškem snažila vytáhnout víc. Takže víc sněhu, chápu, zavrtěla jsem bezradně hlavou, když vlčice nadšeně vyrazila k hoře, co byla nejspíš jen hromada sněhu, do která se propadneme a nikdo nás neuslyší křičet, pokud se na ni budeme snažit vylézt. Ale je to jen sníh, z toho se... nějak vyhrabeme. A tak jsem bez protestování vyrazila v jejích stopách, abych nezůstala příliš pozadu. Popoběhla jsem, protože jí mé tempo zřejmě nebylo dost dobré. Ale měla jsem kratší nohy! A nehodlala jsem se na to vymlouvat, takže jsem prostě přidala. Nechtěla jsem zaostávat. A pohyb mě na chvilku zase zahřál, takže jsem si stěžovat rozhodně nemohla.
"Zajímavou, to záleží," protočila jsem zamyšleně oči, jako by o moc nešlo, navazujíc na náš předchozí rozhovor. "Přemisťování si mě vyhmátlo hned, jak jsem vlezla do tohohle kraje. Zjevil se před námi takový medvědo... vlko... něco a hrozně nás potřeboval k záchraně světa. Používal nějakou prapodivnou magii, kterou vytvářel průchody na vzdálená místa a my na nich sbírali takový cetky. Ukázalo se, že to byly super magický cetky, který se snažili najít ještě jiní vlci co... no, vypadali, jako by už byli mrtví. Myslím, že byli. Možná je oživila magie těch věcí. Bylo jich hrozně moc, obklíčili nás a už nás skoro měli, ale na poslední chvíli jsme dali všechny ty cetky dohromady, to vytvořilo takovou vobrovskou magickou vlnu a tadá, svět byl zase jednou v bezpečí!" někdy vprostřed vypravování jsem začínala přidávat na dramatičnosti v hlase, ke konci už bylo znát, že lehce přehrávám. Po té jsem se teatrálně uklonila. "Nemáte zač," prohodila jsem, jako by se mi vlčice chystala za záchranu světa děkovat. Chvíli jsem vydržela s vážnou tváří, než jsem se začala smát. Prožila jsem to. A stejně mi to přišlo spíš směšné, než ohromující. "Tak co, bylo to tak rozdílné vod tvýho zjevování?" pobídla jsem teď zase já ji, zatímco jsme došli k tomu, co jsem pokládala za náš cíl. Sněhová hora.
Krátce jsem se zarazila a mrkla na vlčici, jestli je skutečně jejím úmyslem lézt tam nahoru. Je to jen hromada sněhu, co jinýho tady může bejt? Propadneme se. Ale je to jen sníh... zase se vyhrabeme, vedla jsem vnitřní monolog sama se sebou, než jsem položila tlapu na svažitější terén a začala se opatrně prodírat vzhůru. Tlapy se mi skutečně hned začaly nořit hlouběji a sníh podkluzoval. Moje pýcha mi však nedovolovala z toho vycouvat. Jestli leze ona, tak já taky.

"Náhody se občas dějí."
Netuším absolutně proč, ale jakmile vlčice tohle vyslovila, okamžitě mi v paměti naskočil obraz, kde že jsem ji to už potkala. I když tenkrát... tenkrát vypadala jinak. Hodně jinak. Ale byla to ona, tím jsem si byla jistá. Sesbírala se z toho svého příšerného stavu a jak jsem si jí teď prohlížela, nejspíš se jí dařilo. Už minimálně nepřipomínala zkopané vlčátko, ale silnou soběstačnou vlčici, která si pohrává se život spíš, než aby život nechala pohrávat si s ní. Zvednout se a jít dál. Jako bychom měli na výběr.
Na tohle jsem si možná vzpomněla, což ovšem neznamenalo, že bych věděla, jak se jmenuje. Nevěděla. A přiznávat jsem to neplánovala. Sledovala jsem to její malé divadýlko s lehce pobaveným výrazem. Když už jsem musela s někým uvíznout uprostřed mrazivého ničeho, alespoň jsme obě mrzli na podobné notě. "Aha, aha," pokývala jsem přemoudřele hlavou, jakmile jsem se dozvěděla detaily i z její strany a než jsem se stačila nadechnout k dalšímu slovu, vlčice se dožadovala průzkumu bílé krajiny. Normálně by to neznělo vůbec lákavě. Co tu tak můžeme najít? Je to jen sníh. Upírala však při tom na mě své rozjasněné modré oči. Nemohla jsem ji jen tak odbít. Nešlo to. "Fajn!" prohlásila jsem po chvilkovém boji sama se sebou, "tak tedy na průzkum!" Hlavně přirozeně, že jo. "Ale měli bychom si s ním pospíšit. Mám docela jasnou představu, kam tohle zjevování většinou vede. Počítám, že každou chvíli se tu zjeví nějakej tvor, bude tvrdit jak je hrozně mocnej všemocnej a pak nás stejně bude prosit, abychom mu pomohli při záchraně světa nebo něco takovýho," prohodila jsem jen tak mimoděk, jako již zkušený zachránce světa a chtěla se dát do pohybu, ale místo toho jsem jen udělala krok a přešlápla na místě. "Umm," vyklouzlo mi zaskočeně, načež jsem se ohlédla na svou společnici, "kam to bude? Tam, kde je sníh, nebo tam, kde je ještě víc sněhu?" Jako by na tom záleželo. Proč jsem se ptala? Prostě jdi. Na co čekám? Nemohla jsem se přimět vyrazit, získat před vlčicí náskok. Z nějakého důvodu jsem... nechtěla jsem mezi námi ten odstup vytvářet.

Zatímco jsem tam stála jako idiot, civěla a přemítala, kdo to sakra je, vlčice se rozhodla promluvit a tím mě patřičně nakopnout, abych si udržela nějakou důstojnost. Nikdo by neměl mít ten luxus poznání, že mě vyvedl z míry, ani ona ne. Jenomže problém byl, že jsem fakt vyvedená byla. Protože ona mě zřejmě poznala a já skřípala v duchu tesáky o sobe ještě víc. Známe se... odkud se známe? Kde jsem jí sakra viděla? rozčilovala jsem se sama na sebe a svou mizernou paměť, která ale nebyla jindy vůbec mizerná, tak co měla teď za problém!
"Vidíš, já bych tu zas nečekala vůbec nikoho, ale z nějakýho důvodu sme tu hned dvě," odvětila jsem s lehkým úšklebkem. Dokážu konverzovat a vzpomínat zároveň. "Příšerné," přiznala jsem bez okolků a zatřásla se, jako bych si tím nepatrným pohybem chtěla udržet víc tělesného tepla, které mě beztak rychleji a rychleji opouštělo. "Ale nikdo se nevobtěžoval se mě ptát, jestli tu chci bejt," dodala jsem a povytáhla podezíravě obočí, jako by s tím vlčice přede mnou měla co dočinění. Vlastně mi sem do toho kraje s tím namodralým kožichem docela zapadala. "Proč? Ty se tu procházíš často? Bys mi mohla ukázat, kde sou tu ty nejzamrzlejší pustiny ze všech. Když už jsem tu, abych vo takovej zážitek nepřišla," prohodila jsem s neskrývaným pobaveným sarkasmem, protože jsme obě uprostřed takové nejzamrzlejší pustiny právě postávaly. Ne, skutečně jsem nechtěla najít místo, kde by ta zima byla ještě větší. Vlastně bych preferovala pravý opak, děkuji pěkně!

1) západ
2) les
3) slunce
4) černá
5) panna
6) pravá
7) D
8) C
9) B
10) C
11) A
12) E
13) E
14) D
15) F

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Mazaná jako liška nebo jenom vy...aná?

// úkryt Borůvky (Amorek transport)

"Už to jsou dvě zimy," odpověděla jsem vlčici, když se zajímala, jak dlouho už smečku okupuju. To bylo dobré, dvě zimy je dost dlouho na to, aby mě brala vážně. Na to, kolik budižkničemů se tu potlouká, jsem jí neodpověděla. Přeci jí o takové překvapivé zjištění nepřipravím hned na začátku. A jestli budu všem vykládat, jak k ničemu ostatní jsou, nikdo schopnej tu nezbude, přitakala jsem si rozumně v duchu a jala se opustit úkryt, když nová členka souhlasila, že se mnou půjde obhlédnout les. Konečně jsem se mohla věnovat svým povinnostem. I když to jsem přeci dělala celou dobu, no ne?
A když už jsme byli u té zimy, divný studený vánek se mi zavrtal do kožichu. Slézala jsem z římsy úkrytu a něco se mi nepozdávalo. "Cashm-" otáčela jsem se zrovna na vlčici za sebou, jestli s tím přeci nemá co dočinění, když... tam najednou žádná skála nebyla. Ani les. Všechno bylo najednou pryč a kolem dokola byla jen ledová pustina. "...mere?" dořekla jsem zaskočeně a očima těkala kolem. Nedalo se říct, že bych byla zrovna nadšená. Zvykla jsem si tu už na spoustu podivností, ale to neznamenalo, že se mi museli zamlouvat. A taky jsem tu nemohla jen tak postávat, protože chlad v mém řídkém kožichu začínal být čím dál dotěrnější.
Otočila jsem se k odchodu, třebaže jsem netušila kterým směrem se odsud vůbec odchází, když jsem v jinak jasné krajině zahlédla tmavou šmouhu. Vlka, protože zas tak daleko na šmouhu nebyl. Vyrazila jsem k němu. To byla určitě Cashmere, dostala se sem taky. Možná to udělala ona? Proč? Jestli v tom má tlapy, budeme si muset mezi sebou něco velmi rázně vysvětlit... ale namísto vysvětlování jsem zůstala stát jen pár kroků od vlčice, která rozhodně nebyla Cashmere a cítila jsem se a musela jsem se tvářit jako pitomec, protože nikoho jiného jsem nečekala. Teď měla celá tahle situace ještě víc otazníků, mezi které patřil i ten, odkud tuhle vlčici znám. Připadala mi neskutečně povědomá, jako bych ji rozhodně znát měla, ale jak jsem pohledem zkoumala její srst přecházející do nepřirozených magicky modrých odstínů, byla jsem si jistá, že někoho takového bych jen tak z hlavy nevypustila. Celé mi to tak moc nedávalo smysl, až jsem se zahroužila do své paměti a dočista zapomněla promluvit.

(396)

Svojí pointu jsem si dokázala, ale když jsem se chtěla od novopečené členky vzdálit do přijatelnější vzdálenosti, dělala za mnou kroky jako bych ji vedla na provázku. Poplašeně ve mně hrklo, hlavně jsem nerozuměla co tím sleduje, ale hned jsem přestala couvat. Byla sice blíž, než bych ráda, ale jestli se mě tak snažila přinutit ustoupit, tak to nepřicházelo v úvahu. Já před nikým ustupovat nebudu a před ní už vůbec ne. Zdálo se mi, jako by se se mnou pokoušela hrát nějakou hru, kterou jsem zatím nechápala. O co ti de? prosvištěla mi hlavou myšlenka, zatímco jsem zabodla své zlaté oči do jejích. Za normálních okolností bych si ji přeměřila pohledem, ale to z téhle zatracené blízkosti šlo sakra blbě, takže tohle mi muselo stačit. Byly jasné, světle modré. "Vzduch," vyklouzlo mi polohlasem, aniž bych si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.
Zkoušela se ohánět ironií. Sarkasmus. Dobrý pokus. Fajn, teď se můžeme bavit, sarkasmu je prakticky můj rodný jazyk. "Z toho si nic nedělej, to nejseš jediná tady, ale třeba se to ještě naučíš," chlácholila jsem ji velmi průhledně "jen tak na oko." Nesnažila jsem se znít, že to myslím vážně, zkrátka jsem se chytila jejího tónu, který nahodila.
"Jo, no, někdy to dá zabrat, ale naštěstí se tu najde i pár schopných vlků, co nejsou úplně marný," probroukla jsem a snažila se vybavit si nějaký list členů, o kterých vím. Protože popravdě jsem měla hodně špatný přehled o tom, kdo a kolik nás tu teď je, ale stihla jsem si všimnout, že hodně. Musela jsem se nějak zorientovat. A rychle. Ochránce, který neví, před kým má vlastně chránit, není úplně respektu hodný, takže jsem se tímhle nepatrným faktem rozhodně nehodlala chlubit. "Takže je pak víc času na ty, co se sami o sebe nepostarají," ušklíbla jsem se raději, aby jí nenapadlo chtít ten seznam jmen, co nedostala při přijetí, teď ode mě. Důležité bylo odvést řeč jinam. "Takže, nová členko, jak dlouho že ve smečce seš? Když tě nikdo pořádně neseznámil s místníma, asi ti ani pořádně neukázal les, co? Stejně musim jít vobhlídnout hranice a tak, můžeš se přidat. Výjimečně," dodala jsem, abych zdůraznila, jak výsostné právo to je, jelikož si běžně na společnost nepotrpím. Ale když to není otravná růžovooká s-ptáčky-se-kamarádíčkující společnost, nemuselo by to být tak hrozné.