Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(422)

// Borůvkový les

Konečně jsem dozápasila a kořist byla v úkrytu. Odtáhla jsem ji ještě stranou, aby se o ní nějaký ňouma - že jich tu v lese bylo hojně - nepřerazil hned při vstupu a pak jsem ji tam tak nechala ležet, však ona už si najde využití. Sama jsem si už nikoho nevšímala, bylo mi jedno kdo tu byl nebo nebyl a co dělal nedělal. Odebrala jsem se do nějakého temného zákoutí obrovské společné jeskyně - proč je tu tolik místa, jako bychom tu někdy měli přebývat všichni najednou, to by byla asi moje smrt - kde jsem si ve skulince našla pěkné místo. Nechtěla jsem spát, fakt ne. Ale moje tělo jo. Já měla jiné plány, potřebovala jsem... trénovat? Potřebovala jsem zjistit, co se stalo na tom lovu, ale na to jsem potřebovala energii, ať se mi to líbilo nebo ne. Ještě jsem se odpotácela rázným krokem pro nějakou kožešinu, ať si neválím zadek na studeném, však jsem sotva přišla z toho mrazu a sněhu! Švihla jsem ji do vybraného kouta, ani jsem se s upravováním nenamáhala, lehala jsem si a ještě ji zdržela v tlamě. Flákla jsem tam s sebou a ani se nehnula, pohodlí nepohodlí bylo jedno, existovali důležitější věci, kterým jsem se teď nemohla věnovat, protože jsem musela spát. Tak už spi! Spi! Spi! sekýrovala jsem samu sebe, jako by to snad celý proces usínání mělo ulehčit. No, neulehčovalo a mě trvalo nehezkou chvíli, než jsem skutečně zabrala a nevěděla o světě.

// Jižní Galtavar (přes Mahtae)

Odtáhli jsme úlovek hluboko do lesa a mohli se pustit do jídla, což taky většina vlků kolem mě udělala, ale já nemohla přestat na mrtvou laň nenávistně zírat. Nezáleželo na tom, jak lahodné maso se přede mnou skvělo, nemohla jsem se přimět k tomu se zakousnout, zamořit tesáky do toho zvířete. Měla jsem z toho pořád divný pocit. Ne divný, hnusný. I když tu teď ona ležela mrtvá, připadala jsem si... ne, ani sobě jsem si nemohla připustit, že mě porazil nějaký požírač trávy. Neporazil, povzbuzoval mě marně vnitřní hlásek. Byla jsem k smíchu sama sobě, když už i mé vlastní nitro se nade mnou slitovalo. "Porazil," sykla jsem pro zbytek vlků asi dost nesrozumitelně a zahryzla se do masa před sebou s takovou vervou, jako bych ho chtěla usmrtit ještě jednou. A možná, že jo. Vzedmula se ve mě náhlá síla, kterou jsem využila k prudkému vyškubnutí kusu masa z úlovku a třepala jsem s ním jako s uhnaným králíkem. Blbá. Srna. Nadávala jsem v duchu a dychtila po krvi, která už ze zvířete nepoteče. Nakonec jsem kus masa upustila do sněhu jako leklou rybu a nadřazeně se do něj zahryzla, aby si náhodou to maso nemyslelo, že si na mě může vyskakovat. Někdo by se mohl zajímat, jestli mi to pomohlo. Nepomohlo. Bylo to furt stejně hnusný, ani to maso mi nechutnalo, ale hlad mi nedovolil přestat se cpát, protože jsem nejedla už snad co je rok dlouhý a to ani nemusím přehánět.
Olízala jsem si krev z tlamy a rozhlédla se po přítomných. Aranel se zrovna vracela z nějaké své důležité obchůzky, co mě bylo po tom. Měla jsem fakt skvělou náladu, opravdu. "Vodtáhnu to," hodila jsem jen do větru a zahryzla se do prvního neokupovaného zbytku, abych ho dostala do úkrytu, kde si počká, až někomu zase vyhládne. Byl to pěkný macek a kdo se podíval, musel hned poznat, že s tím kusem pěkně zápasím, ale jakmile se mi někdo jal pomoci, vrhla jsem po něm zlý pohled. V závislosti na tom, kdo to byl, jsem možná i zavrčela. Nechte mě všichni bejt, zvládnu to sama, prskala jsem aspoň ve své hlavě a zápasila úlovkem směr úkryt.

// Úkryt

Asi bych potřebovala, aby mě ta srna v rámci posmrtných záškubů kopla nebo něco podobného, abych se probrala dřív. Momentálně jsem ji propalovala pohledem, jako by její mrtvé tělo mělo znát odpovědi na všechny otázky vesmíru, nebo alespoň ty mé. Nakonec však stačil hlas Aranel, abych začala zase fungovat. Zamrkala jsem, jako bych se probudila ze zlého snu, jenomže problém byl, to tohle sen nebyl, bylo to až moc skutečné a nemohla jsem říct, že by to mi to líbilo. Musela jsem přijít na to, co se stalo a čím to bylo. Byla jsem lovec, vždycky, a taková zaváhání mohou být osudná. Tohle muselo mít řešení. Přikývla jsem mlčky vlčici a popadla srnu za to, co se mi zrovna nejblíž kývalo před tlamou, abych ji pomohla odtáhnout, než spolu s ní potáhneme i veškerou sněhovou nadílku, co na tuhle pláň napadala a celou cestu jsem zarytě mlčela a utápěla se ve vlastní hlavě. Nedělit nás od našeho lesa řeka, asi bych si ani nevšimla, že jsme došli až tam.

// Borůvkový les (přes Mahtae)

Na cestu jsem se na Sunstorm ještě zamračila, protože jsem sice byla šéf, ale nelíbilo se mi, jakým tónem to z ní vypadlo. "Hlavně to nezvorej," zabručela jsem spíš pro sebe. Víc jsem dělat nemohla a zapadla jsem do své skrýše. Všechnu zbylou energii, všechnu sílu posbíranou a seškrábanou z posledních dní jsem si šetřila na tenhle lov. Já jim ukážu, kdo je tady unavený!
Stádo se dalo do pohybu, laně se rozutekli, bílý kožich se míhal mezi nimi a překvapivě dělat to, co měl. Nehodlala jsem si ale zastínit připravenou mysl nějakou chválou ostatních. Nahánět může každý. Pak laň konečně běžela ke mně. Však já věděla, proč se tu mám schovat. Tři... dva... jedna...
Laň byla přímo u mě. Vykoukla jsem ze závěje v úmyslu po ní skočit, zahnat ji směrem k Nel, ale jakmile jsem stála přímo proti ní, tělo jako by mi zkamenělo a nohy neposlouchaly. Sakra, blesklo mi hlavou. Netušila jsem, co se děje, ale nebyla jsem pánem svého těla. Laň naštěstí nepotřebovala pobízet a hned, jak mě zahlédla, hnala se požadovaným směrem sama. Hodná holka. Zhluboka jsem se párkrát nadechla a cítila, že se znovu můžu pohnout. Nebyl čas na rozjímání, vyběhla jsem za Sunstorm a laní. Už byla skoro u Aranel.
Nel se na kořist vrhla, ale ta nebyla s úprkem hotová. Jenomže to měla spočítané, snaha marná. Za chvíli už ležela na zemi a svíjela se v posledních bojovných impulsech. Zachytila jsem pohled bílé vlčice a jen na krátko zaváhala, než jsem přidala svou váhu, abych pomohla laň zklidnit. Rychlý proces, jak jsem řekla, a za okamžik už bílý sníh nebyl tak bílý a vzduch se plnil vůní krve. Slezla jsem z úlovku a nespouštěla z něj oči. Skoro jsem probodávala mrtvou laň pohledem. Co to bylo? Ten moment, kdy jsem se nemohla hnout? Když se přede mnou tyčilo obří tělo sudokopytníka a já nemohla dělat vůbec nic. Zkameněla jsem, proč? A co to bylo za pocit, co mě v tu chvíli tak dusivě sevřel někde uvnitř? Neuvědomovala jsem si to, ale ještě dlouho po běhu jsem tam stála a těžce oddechovala, zatímco mi od tlamy utíkaly mlhavé obláčky páry.

Nevím, proč jsem se vůbec ptala. Neuklidnilo mě to. Možná proto, že ta Sunstorm vůbec nezněla přesvědčivě, když to říkala. Možná, protože to vůbec přesvědčivý nebylo. Polkla jsem další poznámky a stálo mě to hodně sebeovládání, abych tohle prostě nějak překousla. To půjde, přesvědčovala jsem se v duchu, ale že bych přesvědčila alespoň sebe samu se říct nedalo. Raději jsem vyrazila Aranel v patách, ke kořisti jsem se chtě nechtě musela nechat zavést. Brzy jsme už číhali na stádečko kopytníků a bílá vedoucí naší skupiny určila cíl. Kulhá, problesklo mi hlavou, když jsem ho taky zmerčila a krátce jsem mrkla směrem k Aranel. Tak to bychom mohli zvládnout i dvě. Spekulace jsem si nechala pro sebe a přikývla na její instrukce. Pak už se stáhla, no a zůstaly jsme tu my dvě.
Pečlivě jsem pohledem prozkoumala okolní krajinu stáda a snažila se připlížit při tom na nejvhodnější pozici. Smrti žel jsem měla jednu ohromnou nevýhodu v téhle bílé krajině oproti druhé vlčici a nezbývalo mi, než ji přiznat. Lov je práce skupiny. Nejde o to, kdo je lepší. Na konci budou hladový všichni, když to podělají, připomínala jsem, jak nás to kdysi ve smečce učívali. Jak mě to učíval můj bratr, protože já měla ve zvyku být sólista a to nedělalo v těchto případech dobrotu. Vydechla jsem. Tak jo, bráško.
"Musíš se dostat támhle," promluvila jsem na Sun z ničeho nic a ukázala na jedno místo o kus dál. "Jsi bílá, bude to pro tebe lehčí. Kdybych tam šla já, riskujeme, že můj pohyb uvidí, ale tady jsem schovaná. Aranel je támhle," ukázala jsem posunky, "takže až budeš na svém místě, prostě vyraž a žeň ji a já ji odříznu," vysvětlila jsem, jak to bude fungovat a čekala, až se vlčice svého úkolu zhostí. Přikrčila jsem se do bílé nasněžené hromádky. Ještě pár chvil a pak už to bude rychlý proces.

// Borůvkový les (přes Mahtae - sever)

Byla jsem vděčná, že ti dva nasadili pěkný tempo a tak jsme se na louku neloudali. Věděla jsem ale, že musím šetřit síly a rozumně si je rozložit. Ta chvilka povalování na zemi rozhodně nebyla dost, abych si teď mohla pobíhat jak bezmyšlenkovitě by se mi zachtělo. Musela jsem se šetřit, nejvíc energie jsem si schovávala na začátek lovu. Nikdo nic nepozná.
Pak došlo na lámání chleba - totiž skupin. Zaslechla jsem své jméno a byla spokojená, že budu lovit s Aranel, i když s Křoviňákem bychom to taky nějak zvládly. Neudržela jsem se však a znovu lupla pohledem po Sunstorm, která byla třetím článkem naší party. Sjela jsem jí pohledem od špiček uší až po drápy na tlapách a zpět. Něco asi umět musela, když ještě žila, ale lov s touhle... s tímhle... nedovedla jsem si to představit. Sama by stačila na vyplašení celého stáda. I na druhé louce. Sami bychom však s Aranel nic většího neulovili a tak jsem se s tím musela nějak smířit.
Dobře, budu mozek a ona bude... svaly? úplně to nesouhlasilo s tím, co jsem viděla. Chm, něco prostě bude. Pobíhat za splašenou zvěří snad dovede každej... A to byl ten problém. Aranel nám oběma přidělila přesně tenhle úkol. Otevřela jsem tlamu, abych mohla nahlas dát najevo svůj nesouhlas s touto pozicí, protože jsem byla přesvědčená o tom, že mám na víc, ale zase jsem ji zavřela dřív, než z ní stačilo vylézt jediné slůvko. Ne, dneska ne. Zlatým pohledem jsem se zpříma zadívala do hlubokých modrých očí vlčice. Věděla to. Věděla, že nemám dost síly, abych bezpečně zvládla zvíře přepadnou ze zálohy a skolit, nemělo smysl se o tom pokoušet dohadovat. Dost na tom, že mě bez hádky nechala se k lovu vůbec připojit. Přiměla jsem se zachovat si chladnou hlavu a smířit se s rozumným rozhodnutím vlčice.
"Jasný," odkývla jsem návrh a ohlédla se na Sunstorm. "Dělalas to už někdy? Smečkovej lov a tak, nahánění... víš, co máš dělat?" Potřebovala jsem se ujistit, že mi nenažene zvíře do cesty nebo nenechá celý stádo pláchnout, protože neumí oddělit ten jeden kus, který chceme.

Netrpělivě jsem kmitala pohledem mezi Aranel a Křoviňákem. Jak dlouho chtějí ještě čekat? Jasný, bylo by fajn mít víc vlků, co se budou plést pod nohy- teda lovit druhou zvěř, ale když jim trvá tak dlouho se vůbec dostavit, dohnali by na lovu něco? Konečně to vypadalo, že vyrazíme sami, když tu mi radost zkazilo něco jiného a já zaskočeně zírala na bílou tříbarevnou vlčici, co se u nás zjevila. "Ty žiješ?" vypadlo z mě nechápavě, aniž bych si uvědomila, že to bylo nahlas. Ne, že by mě to nějak trápilo. Za ní se tu zjevil tmavý mladý vlk. Další problém. Vždyť tenhle nemohl mít s lovem moc zkušenosti, jak nám pomůže? Tohle byl důležitý lov, poslední před dost možná hodně nepěknou zimou. Nemohli jsme si přeci dovolit tahat s sebou tohle, že ne? Tázavě jsem hodila pohled po dvou vedoucích lovu, ale ti se nezdáli, že by je to trápilo. Aranel možná dokonce vypadala, že má radost? Jasně, že má. Byla to Aranel. Tohle jim nevykecám.
V závěsu za mlaďochem dorazil Aki. Takže tohle byla naše parta? No super, prostě super. Alespoň, že Aki byl multifunkční universální všechno podle toho, co ze sebe vymáčknul u hranic. Lov jedna báseň, opravdu. "Všichni dete pozdě," procedila jsem nerudně, když jsem míjela hnědého vlka a vyrazila za ostatními z lesa.

// Jižní Galtavar (přes Mahtae - sever)

Aranel mě dost zaskočila svým nápadem, že by vlčici mohla dokonce dovést do lesa, když by na ni natrefila. Tak daleko jsem to nedomýšlela. Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku, ale že bych se s ní i potkala? A tady? To, že jsem nezačala okamžitě protestovat se mi znelíbilo ještě víc, protože možná, možná mi ta představa nebyla až tolik proti srsti, jak jsem se snažila samu sebe přesvědčit.
Ukončila jsem téma záhadné vlčice dřív, než jsem se do toho stačila zamotat víc, než bych ráda. Raději jsem se soustředila na lov. Teda, kdyby bylo na jaký. Křoviňák zavyl a já se rozplácla, abych si vychutnala poslední chvilky, kdy se nemusím snažit vypadat nějak před náhodným smečkovým plebem. "Bysme na lov stačili i my tři, ne?" prohodila jsem při rozvalování. Vyčkávali jsme a dřív než kdokoliv ze smečky k nám dorazil přes holé koruny stromů první sníh. Už jak se začal snášet, zvedla se ve mě další vlna nelibosti. A jak jsme čekali a čekali a snít padal... a nerozpouštěl se. Nelíbilo se mi, co to znamenalo. "Asi budem muset stačit," dodala jsem ke svému dřívějšímu prohlášení a vyhoupla se na nohy, v postoji znatelné napětí. "Jestli chcem něco nalovit, než se tohle ještě zhorší." Pochopitelně jsem za "tohle" označovala sníh. "Nemyslim si, že by to byl jen planej poplach," varovala jsem dvojici, i když jsem doufala, že by při svých zkušenostech něco takového nebrali na lehkou váhu. Čím horší bude počasí, tím horší bude lov. Nemohli jsme si dopřávat nějaký luxus čekání, než se sem všichni došoupou. Jestli byl v tomhle lese ještě někdo, kdo se chtěl cítit pro smečku užitečný, měl by pohnout ocasem a doklusat jakože ihned.

Nevěděla jsem, ke které z předkládaných verzí od Aranel se přiklonit, nebo jsem se spíš snažila být nerozhodná. Ale Tati byla vlčice od rány a také jsem moc dobře znala její postoje ke smečce. Přeci jen jsme na to často nadávali společně. Možná skutečně odešla, než aby se snažila tady něco změnit. Možná... to byla ta lehčí cesta. Sklonila jsem zamyšleně oči do země. Takhle už to přeci chodí, jedni přichází, jiní mizí. Sama jsem v tom mizení měla nějakou praxi...
Ulevilo se mi, že vlčice už nepotřebovala víc přesvědčovat, i když stále nezdála být s mým rozhodnutím příliš spokojená. Ale neprotestovala. To bylo dobré, nechtěla jsem se hádat a tak jsem se jen ohlédla na Křoviňáka, když ho vlčice pobídla, aby lov svolal. Paráda, až teď mi došlo, že jsem se upsala ke spolupráci s kýmkoliv, kdo se na zavolání přivalí. Než se sem však ostatní seběhnou, dopřála jsem si ještě trochu pohody a zůstala ležet, abych nabírala síly. Musela jsem přeci dostát svého slova.
Má otázka se nesetkala s nejlepším výsledkem, ale co jsem od těch dvou také mohla čekat. Kdo ví, kdy naposledy vytáhli paty z lesa. Ale Křoviňák měl pravdu, takovou srst jen tak nepřehlédnou, kdyby náhodou. Aranel dokonce vylovila v paměti nějaké jméno, ale vzhledem k tomu, o kolik byla starší než já, to její "kdysi" mohlo být ještě před tím, než jsem se jako mrně vykolíbala z rodinného úkrytu. To jsem ovšem nahlas neřekla. "Hm," přikývla jsem bílé, "tmavá vlčice s modrými odznaky, co jí prostupují celou srst. Ale na méno si nevzpomínám," znělo rozhodně líp než "na jméno jsem se ani neobtěžovala zeptat". "Ale je to dost neobvyklej vzhled, takže když najdu někoho, kdo ji zná nebo ji třeba jen potkal a bude vědět, tak... no, bude to znamenat, že se odtamtud taky dostala," vysvětlila jsem jim. Vyhnula jsem se prohlášení, že bude v pořádku. Zatím jsem s touhle vlčicí měla tu čest dvakrát a nikdy ta situace v pořádku nebyla. Možná bych ji neměla hledat. Možná za ty situace mohla ona. Nosila smůlu nebo tak něco. A možná právě proto jsem ji najít musela. Abych si tuhle teorii mohla ověřit, samozřejmě.

SMEČKA DO BUDOUCNA
Kaya sice prská, ale má to tu fakt ráda, což jen potvrzuje fakt, že ještě nezakousla žádného sousmečkovníka. Podobně jako Adi nechávám převážně osud v tlapkách hry, který momentálně nenaznačuje, že by se někam chystala (navíc si nedovedu představit moc jiných míst, kde by jí chtěli a strpěli xD). Určitě by jejímu egu vyhovovalo se vyšplhat trochu výš v žebříčku hierarchie a získat zpátky funkci, takže teď bude makat na tomhle, aby pak mohla tyranizovat ostatní členy z oprávněné pozice.

ALFOVÁNÍ
- aneb Baki security system je lepší, než vaše sousedky důchodkyně-
Já se tak akorát můžu přidat k tomu, co už bylo řečeno. Tedy k neuvěřitelnému úžasu a uznání, že jsi se do toho tak opřela a máš to fakt v malíku, dlouhodobě! Udržuješ si přehled a pošéfuješ si možné i nemožné. Z mého pohledu se o smečku staráš přepichově a popravdě je úplně radost to sledovat.
K upomíná... jsem sama jedním z hříšníků, reasons purely my own, ale byla jsem překvapená, mile, že jsem stále ve smečce, když jsem se navrátila, za což jsem samozřejmě vděčná a asi bych se s Kayou stejně přivlekla zpátky, kdyby tomu bylo jinak, ale stejně tak jsem si svou neaktivitu uvědomovala a byla jsem připravena plně přijmout její následky. Takže můj závěr asi je, že nějaké postrčení na způsob "hej, tohle není ok, dělej s tím něco" max dvakrát je dost, ale strkat do někoho každý měsíc a tupit si tím vidle je zbytečné, protože kdo nemá zájem, toho stejně když už tak nakopneš jen dočasně a kdo zájem má, i když zrovna nemůže... jak se říká, dobří holubi se vracejí.

Chtěla jsem si ze svého možného odchodu dělat legraci, ale Aranel to vzala zatraceně vážně a její upřímný raněný výraz způsobil, že jsem se přestala šklebit a nevěděla, co na to říct. Znamenalo to, že jsem tu chtěná? Někdo uznával moje místo... někde? Většinou byli vlci rádi, když jsem vypadla. Bylo to už tak dávno, kdy mě někdo upřímně chtěl ve své blízkosti, v rodině. A já tohohle jediného vlka stejně nechala beze slova za sebou. Seš tu, abys napravila chyby. Tahle může být jednou z nich, připomenul mi nezvykle chlácholivě hlav v mé hlavě, který mi většinou jen nadával, protože jsem v jednom kuse nadávala já jemu. Pro tentokrát jsem ho ale nechala být, oba jsme potřebovali trochu oddechnout.
"Tati je pryč?" zpozorněla jsem. Ne, že by mě ta informace nějak rozrušila, jenom mě nepotěšila. Tati byla jednou z těch normálních vlků tady. A měla kuráž. Takže se určitě vrátí. Třeba s sebou přinese nějakou zajímavou přihlouplou historku z cest nebo tak něco.
Aranel a Křoviňák hodnotili moje vyprávění, jak se od pozorných posluchačů sluší a patří, zatímco já jakožto nepozorný vypravěč jsem kroužila myšlenkami nad neznámou vlčicí. Závěr však byl, že teď bych v té zamrzlé pustině sotva dokázala pomoci sobě, na tož, abych hledala ještě někoho dalšího. Odmávla jsem to a začala se dvojici zase věnovat, když Křoviňák zmínil lov. Ušklíbla jsem se. "Tss, jasně, že půjdu," prohodila jsem, jako by to byla úplně zbytečná otázka, ale než jsem stihla dodat víc, skočila do toho Aranel. Že by mě prokoukla? Nejspíš. Poznala jsem, o co se snaží. Od kohokoliv jiného by u mě tenhle tón neprošel, ji jsem však spíš litovala. Pochopila jsem, měla o mě starost. Mít o mě starost nebylo moudré. Nebyla jsem na tom dobře. Ale byla jsem hrdá. Tvrdohlavá. A neuměla jsem poslouchat. "To zvládnu."
Přeci jen jsem se v myšlenkách ještě trochu vrátila. Napadlo mě totiž něco, co mi mělo dojít už dávno. "Odznaky magie," hlesla jsem z ničeho nic. "Aranel, neříká ti něco vlk s modrou srstí? Vlčice?" obrátila jsem se na ni tázavě a přešla pohledem i k černému vlkovi, abych mlčky dotaz přetáhla až na něj, přesto že jsem oslovila pouze bílou. "Kdybyste... kdybyste někdy narazili na vlčici s modrou srstí, můžete... mohli byste mi o tom říct?" Neměla jsem ve zvyku někoho o něco žádat, až bylo s podivem, že ještě jakž takž vím, jak se to vůbec dělá.

Ani Aranel si nenechala ujít příležitost dát alespoň malinko najevo nelibost s mou dlouhodobou nepřítomností. Zdálo se, že kárání nebohých obětí roztržitých nálad zdejší magie, kteří si své zmizení nevybrali, bylo místním novým koníčkem. Ale bílá to nemyslela zle, jí jediné jsem to byla ochotná odpustit. Zněla snad dokonce smutně, když prohlašovala, že bych se už nemusela vrátit. Jako by snad bylo mým stylem v tichosti mizet. A přece si přesně tak odešla posledně- ZMLKNI. Okřikla jsem v duchu sama sebe. Dobrá, možná byly Araneliny obavy oprávněnější, než si uvědomovala. "To by se některejm líbilo, ale budete muset oslavy odložit, protože jsem zpět a zase jen tak mizet neplánuju," ušklíbla jsem se na vlčici v krkolomné snaze ji ubezpečit, že tichý odchod není nikde v dohledu. Protože jestli odsud někdy vypadnu, bude to pěkně hlasitý.
Dál se bílá pustila do objasňování toho bordelu ohledně vedení smečky. Moc dobře jsem si všimla hořkosti ani ne tolik skryté za jejím slovy. Takovou jsem Aranel ještě nepoznala, ale rozhodně jsem jí to neměla za zlé. Navíc jsem tomu rozuměla. Nebo spíš nerozuměla podobně, jako ona. Prakticky v téhle smečce vyrostla, neznala nic jiného. Přes to všechno se nezdálo, že by Baghý nijak pohrdala a poslušně jí následovala. Jak jinak ještě vypadá věrnost? Někdy se vlk může přetrhnout a stejně to nikdy nebude stačit. "Dost není vždycky výhra," prohodila jsem raději na adresu plnosti smečky. "Ještě, aby ti vlci k něčemu byli," neodpustila jsem si rýpnout, zatímco jsem také vnímala, jak les ožívá.
Sice jsem si o další novinky říkala, ale doufala jsem, že u nich budu moct odpočívat. Realita byla někde jinde. Hlavu jsem ze země zase zvedla, jen co mi Aranel oznámila to s Awarakem. Koukala jsem na ni chvíli mlčky, než jsem se vzpamatovala. "Jo, umm, no, gratuluji? To se říká, ne?" přeskočila jsem pohledem mezi těma dvěma. Výjimečně jsem nechtěla být osinou v zadku, ale taky jsem s tímhle vůbec neměla zkušenosti. Vážně, co máte říct vlkovi, který vám tohle oznámí? Nešlo o něco, s čím by se mi vlci běžně svěřovali. Heh, kdyby se mi tedy s něčím svěřovali... Zastavila jsem se očima na Křoviňákovi, jako bych si přeměřovala, jestli je to dostatečně dobrá partie. Výsledek svého usuzování jsem si však nechala pro sebe.
Vlk se zajímal o můj stav po takové výpravě. Milé. Jestli to tak bude ještě chvíli pokračovat, zapomenu, jak být na ostatní nepříjemná, a to si tenhle les nemohl dovolit. "Jasný, jsem v pořádku," zalhala jsem a doufala, že můj zjev o mém skutečném stavu neprozrazuje příliš. Ano, nikdy jsem nebyla moc při těle, ale teď to se štíhlou linií nemělo nic společného. Byla jsem hubená až bída a srst jsem neměla dost hustou, abych pod ní dokázala všechno skrýt jako jiný. Musela jsem doufat, že dokud se budu tvářit, že je všechno v pohodě, nebudou mít potřebu o tom pochybovat. Nikdo.
"Hra to možná byla, ale pěkně pitomá teda," utrousila jsem nespokojeně. "Ani nevim, vo co šlo. V jednu chvíli jsem byla tady v lese a v tu druhou uprostřed ohromný zasněžený zmrzlý pláně. Nevim, jakej to mělo smysl, prostě jsem tam jen byla a nikde nic krom zimy, sněhu a-" zarazila jsem se, protože mi došlo, že stále nevím, jak se ta vlčice jmenovala. Měla jsem se zeptat, teď už to možná nikdy nezjistím. "Byla tam se mnou jedna vlčice. Vyplivlo jí to tam úplně stejně a věděla toho o tom asi tolik, co já, takže jsme se rozhodli odtamtud prostě dostat pryč, ale rozdělili jsme se a já se pak nějak dostala zpátky," dořekla jsem už zpola duchem nepřítomna. Položila jsem si hlavu zpět na tlapky a odmlčela jsem se, myšlenkami ztracená kdesi u té bezejmenné vlčice. Dostala se odtamtud? Přežila? Možná tam zůstala. Přece jsem jí tenkrát nezachraňovala, aby si potom nechala umrznout zadek někde ve vánici. Možná bych se tam měla vrátit, zkusit ji najít, ujistit se... o čem? O čem...

// Kaya přešla k Aranel a Awarakovi

Vlastně jsem byla docela ráda, že se nás tu sešla taková banda. Nemusela jsem ani ceknout - i když jsem samozřejmě sem tam musela - a mohla poklidně sledovat alfu při práci. Když už mi má někdo říkat, co mám dělat, musela jsem přeci vědět, co je zač. A taky jsem byla vděčná za šedou okřídlenou, protože pro mě získávala odpovědi, aniž bych musela hnout brvou. A tak jsem si i přes své původní pochybnosti chtě nechtě vyslechla zarytý monolog Baghý, který objasňoval celý ten bordel s přijímáním nových tváří. Dobrá, možná, možná si tím vznešeným vysvětlením, které mi ani nepatřilo, nějaké to uznání vysloužila. Na uznalé výrazy jsem však byla moc unavená, tak jsem si je nechala raději pro sebe.
Přecházela jsem docela do klidu a v klidu jsem také pokládala své otázky. Pravda, příliš trpělivosti v nich nebylo, ale já tu sakra byla dřív než ten hnědej otrapa, tak by mi možná mohla věnovat chvilku, protože otrapa vypadal, že to má na dýl. Zachytila jsem ledový pohled vržený mým směrem a byla připravena vrátit případný hněv, který bude následovat. Ten však nepřišel. Když už nic jiného, Baghý měla fakt dobrý sebeovládání, protože jsem si byla jistá, že křičet chce. Nic jsem však neříkala a poslouchala, zatímco mi rekapitulovala stav smečky. Zacukalo mi ucho. Neunikla mi výčitka v jejím hlase. Trochu mě v tom všem nepořádku uklidnilo, že Aranel je beta. To jediné mi přišlo tak správné, jako by to tak mělo být a bylo odedávna. Nějakýho Erlenda jsem neznala a Meave... ach ne. Potřebuju spát.
"Fajn," odpověděla jsem alfě krátce, "budu tam." Jedna část mě se s vlčicí chtěla přít kvůli tónu, kterým mě bombardovala. Druhá chtěla výzvu přijmout, aby Baghý ukázala, že nejsem žádný budižkničemu, se kterým by takhle musela mluvit. Bylo to troufalé, jestli bude lov dřív, než si stihnu odpočinout, nebude to žádná legrace, ale byla jsem příliš hrdá na to, abych něco takového přiznala. Kdyby mě vyzvala, abych šla lovit hned teď, jdu. Pýcha předchází pád a já jednou dopadnu hodně tvrdě, říkával můj bratr.
Naposledy jsem se zpříma na alfu zadívala, nechala pohled maličko vsáknout a pak pokynula hlavou na nepatrný pozdrav, než jsem se odebrala od skupinky pryč, aby měl votrapa konečně prostor. I když jsem za sebou s nimi zanechávala i šedou a uvnitř mě hřála škodolibá radost, že ta jim to soukromí zadarmo taky nedá.

Aranel a Awarak
Nešla jsem daleko. Vlastně jsem nešla nikam, protože sotva jsem zvedla hlavu, mihl se mezi stromy nezaměnitelný bílý kožich. "My o vlku," ušklíbla jsem se. Byla jsem ráda, že nemusím Aranel nikde nahánět. Zdržoval se u ní i Křoviňák, ale tak, rozhodla jsem se, že jeho přítomnost nějak překousnu a vydala jsem se k nim.
"Taky v řadě na audienci?" houkla jsem na ně z dálky a pokývla hlavou na uvítanou. Narázovala jsem si to přímo k nim a pak sebou pleskla na zem. Udělala jsem to šikovně, takže to vypadalo, že jsem se prostě jen uvolněně natáhla, ale sakra já už si tak potřebovala lehnout! Děsně se mi ulovilo, to ale ani jeden z nich vědět nemusel. "Je to tu samá novinka. Nebo, prej ne úplně novinka, ale kdy přesně mi někdo plánoval říct, že se Blueberry vybodnul na alfování a předal to, no, jí," ukázala jsem čumákem posunky směrem, kterým opodál postávala Baghý se svou společností. "A proč zrovna ona?" nahodila jsem směrem k Aranel, jako by bílá měla mít u sebe všechny odpovědi světa. Pak jsem i hlavu položila, abych jí dala oddychnout. "Ještě nějaké změny, o kterých nevím? Fjů, vlka vcucne magickej tentononc Smrt ví kam, brodí se přes ledy a vánice, aby se dostal zpátky a najednou je všechno totálně vzhůru nohama," postěžovala jsem si, protože jsem prostě mohla a čekala, jakou jobovku na mě ještě bílá beta vybalí. Třeba něco na způsob, že jsme uzavřeli pakt příměří se sousední smečkou nebo dokonce děláme chůvy jejich vlčatům nebo něco podobně absurdního. Byla jsem připravená snad už úplně na všechno.

Udělám všechno, tlapky líbám, morálku pozvednu... kdyby to nebylo tak namáhavé, vysmála bych se tomu. Přijímání členů do smečky byla jedna velká komedie, vždycky. Přijde naprosto cizí vlk, naslibuje hory doly i se syslama a tak ho pustíme, ať se bez dozoru prochází po našem domově, protože všichni vlci jsou čestní a důvěryhodní a přeci by nelhali a už vůbec by nelezli na území se špatnými úmysly, ne ne. Fraška, zanadávala jsem si alespoň v duchu a sledovala, jak Aki cupitá vesele do lesa, jako by tu snad žil už roky. Trouba. Koutky mi přeci jen trochu zacukaly, když jsem zaslechla mrmlání od šedé okřídlené vlčice. Brala mi slova z tlamy. Netušila jsem, co je zač, ale z celé té sebranky tady se mi zamlouvala nejvíc. Alespoň někdo to sakra chápal.
Teď si vlčice prohlížela mě. Umíš číst myšlenky? mihlo se mi hlavou, jako bych ji vyzívala. Chtěla jsem vědět, na čem jsem. Co je tahle alfa zač. Pohledem jsem před ní neuhýbala, ale nebylo v něm nic provokativního. Nechala jsem ji, ať se nade mnou klidně tváří povýšeněji, když už je údajně ta alfa. Alespoň měla úroveň. Lepší, než aby se jako alfa kamarádíčkovala se vším a každým na počkání. Bezvýznamné plus uděleno.
"Odejít na odpočinek?" zopakovala jsem po vlčici se zdviženým obočím. Takovou frázi by si někdo mohl špatně vyložit. "Kde je? Co se s ním stalo?" pokračovala jsem v kladení otázek překvapivě klidným hlasem. Jen ať si zkusí vymýšlet, přít jsem se s ní stejně neplánovala. Nebyla jsem blbá, abych se ve svém současném stavu pouštěla do jakýchkoliv rvaček. Musím pak stejně najít Nel. Ono se těžko věří něčemu, co vám napovídá vlk, kterého vidíte poprvé v životě a ještě tvrdí, že je vaše alfa. Ale Nel... Nel o ní už něco říkala. A to něco nějakým šíleným způsobem podporovalo všechno, co jsem se tady zatím dozvěděla.
Pak se nám tady do toho montoval hnědák. Hnala bych ho, kdybych mu nedala dost prostoru na to, aby se vyjádřil. Fajn, to byla ta lepší varianta, chce odejít sám. S příchodem Akiho... Trouba za troubu. Rovnocenná výměna. Zaráželo mě, kde se ve mně bere tolik trpělivosti. Možná příslib toho, že až si to tenhle mamlas vyřídí a nechá se vykopnout, budu mít konečně prostor. Nebo si něco vymyslí ta šedá. Ta byla naše nebo ne? Takové vlky jsme potřebovali, ne tohle. Zase uhodila šišku na hlavičku, když se svýma dotěrnýma otázkama vetřela do rozhovoru, který jí nepatřil.

Vlk uvedl, že mu jde zlepšování nálady. Jestli to byl pokus o vtip, skoro se mu povedl, protože mi chyběl jen kousek, abych se mu za to vysmála. Kdyby tahle smečka potřebovala ještě víc zvednout náladu, byl by to už sakra velký cirkus. A vlk se jal pokračovat, když pokládal dál otázky ohledně alfy. Nepochopil, že mu víc neřeknu? Nejsem nějaká jeho blbá sekretářka, abych věděla, co furt dělá. Ostatně jsem ale ani být nemusela. Než jsem mu stačila odpovědět, ovanul nás větřík.
Zatracená fujavice. Vítr se zvednul až nepříjemně rychle. "Co to sakra..." procedila jsem skrze zuby, zatímco jsem zpevnila nohy, abych nespadla, protože jsem k tomu neměla ve svém stavu zrovna daleko. Zamžourala jsem na vlčici, co se k nám snesla odnikud. Otevřela jsem tlamu, abych něco řekla, ale zůstala jsem mlčet a zírat, jako bych odněkud spadla. Ne já, ona. A žádný jako. Opravdu! A od kdy mají vlci do háje křídla?! Můj výraz naznačoval, že si nejsem úplně jistá, co se to tu právě teď děje. "Alfa?" špitla jsem spíš pro sebe z toho všeho zmatku. To jsem ještě netušila, že zmatek není u konce.
Ohlédla jsem se za podivným zvukem křoví, ze kterého najednou vyběhlo... co to sakra bylo?! Vypadalo to jako kostry. Než jsem si dala dohromady dvě a dvě, naskákali na mě a já se začala ošívat, abych je setřásla. Bylo toho na mě moc. Z kožichu mi vyrazilo pár elektrických výbojů, ze kterých jeden nejspíš lehce bacil i hnedočerného vlka kousek ode mě. Zamotala se mi hlava a na okamžik se mi zastřelo před očima, jak jediné, co jsem pocítila, byl náhlý úbytek už tak malé energie. Kostřičky přestaly prudit a opadaly, jako by tu nikdy nedělali bordel. Zrak se mi vrátil a já uviděla nějakou novou tvář, šedou vlčici, jak se jí Baghý směje, zatímco loví svoje tělo z borůvčí. Jo, a taky měla křídla. Co se to tu do háje děje, pomyslela jsem si unaveně. Baghý, Baghý... to jméno už někdy slyšela. Nemluvila o ní Nel? A proč má křídla? A proč je má ta druhá? A co je ta druhá zač? A co má být to s tou alfou? Co se stalo s Blueberrym? Měla jsem spoustu otázek a chtěla na ně odpovědi, ale měla jsem co dělat, abych se držela jakž takž důstojně na nohou a nedala znát, jak zatraceně bídně na tom jsem. Takže jsem se soustředila na to a mluvení ochotně nechala na Baghý a Akim. Až skončí s ním, budu si snad moct nárokovat taky pár odpovědí.
Protože nás tu zjevně bylo málo, přidal se k naší skupince další otravný zjev. Mrskla jsem po něm zamračený výhružný výraz, ať vypadne nebo se kouká postavit do fronty. Nechápe, že tu tak nějak všichni asi chtějí s někým mluvit? Blbec.