Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udeřila jsem na šedého s celkem pochopitelným obviněním a dopřávala si chvíli škodolibé radosti, když se z mé otázky snažil srdnatě vykroutit. Tedy, spíš se mi všemi dostupnými prostředky snažil ukázat, že mi nelezl do hlavy bez dovolení. Čistě protože jsem mohla, nechala jsem mezi námi na pár dalších chvil zavládnout tíživé ticho, kdy nebylo ani z mého výrazu čitelné, zda jsem vlkovi jeho obhajobu sežrala, či nikoli. Pak jsem se ušklíbla. Takový druh úšklebku, který vás vyděsí, ale zároveň jste tak rozhození, že nevíte, co čekat, že se nestíháte děsit dost intenzivně. "Něco ti prozradim. Není to zrovna tajemství, takže to klidně pošli dál," sykla jsem tajemně, zatímco jsem se pohnula ze svého místa, kde jsem skoro přimrzala k zemi, a začala pomalu kolem šedého kroužit. "Nejsem úplně blbá. Poznám, když mi někdo lže," pokračovala jsem a balancovala svými slovy na hranici blížícího se vážného obvinění. Obešla jsem vlka dokola a zastavila se zpátky na výchozím bodě, abych ho zase mohla svírat pohledem. "Takže gratuluju. Věřim ti," hlesla jsem ledabyle a hustá atmoška byla ta tam. "Radila bych dát si majzla, abych toho nemusela litovat," přihodila jsem přátelskou radu do vínku a pak už zbývalo si jen ujasnit poslední věc. "Takže Erlend, tak to bylo?" potřebovala jsem si osvěžit jeho jméno, aby mi utkvělo v paměti. Jinak jsem měla na jména hrozně špatného pamatováka.
A než se stalo cokoliv jiného, připojila se k nám černobílá dvojka. Jakože jeden černý, druhý bílý, chápeme? "No nazdar vy dva," houkla jsem také na pozdrav. Od někoho by to mohlo znít hrubě, ode mě to bylo nejspíš mnohem milejší přivítání, než oba očekávali. "Novinky? Hmm... jeden skřehotavej trouba, co chtěl před zimou vypadnout, nám tu nakonec zůstal, takže smečka má stále o jeden bolehlav navíc a Noriho majzla větev do kebule, teď mu nad ní poletuje nějaká kovová zlatá placka a je ještě divnější, než byl. Víte co, to vlastně není nic novýho. Jo a Baghý jsem neviděla, ale sakra by mi nevadilo jí vidět, měla bych ještě pár votázek..." rozmluvila jsem se, ale zdálo se, že ke konci už jsem spíš mluvila sama k sobě. Za krátko jsem zase zvedla hlavu k těm dvěma. "Jinak je ve smečce podezřelý klid. Teda, pokud vy nám nenesete nějaký super akční info z pole," pobídla jsem je, aby taky hezky nasdíleli, jaké informace a novinky už po lese posbírali.

Má poslední poznámka jisto jistě zněla, jako bych ho osočovala z něčeho nekalého, ale tím jsem si hlavu nelámala. Já si na tlamu nikdy nedávala dost dobrý pozor, aby z ní nevyšlo něco nevhodného. Naštěstí byl vlk tak zabraný do snah mi všechno vysvětlit po jeho způsobu, že neměl čas se mou neomaleností zajímat. Tak takhle vznikají přátelství? Prostě ignorujete ty nejhorší vlastnosti toho druhého? Divný. Ale musela jsem přiznat, že jsem se zatím docela bavila. Samozřejmě, že bych vše popřela, kdybyste se mě zeptali, ale tahle... šaráda byla vlastně legrace. Strategické vyšetřování, to především, ale zábavnější, než bych od nějakého vlka čekala. Možná to bylo právě tím, že nemohl mluvit a nemohl si to u mě tím tak snadno pokazit, jako jiní tlučhubové.
Pozorovala jsem jeho pečlivé gesto a už u každého pohybu nevypadala tak děsně zamyšleně. Prostě jsem vyčkala, až vystoupení dokončí, jak jsem se postupně učila znát jeho způsob řeči a co to obnáší. "Můžu... ti já vnutit do hlavy slova?" zkusila jsem hádat, ale jen co jsem z tlamy vypustila tenhle nesmysl, blesklo mi hlavou uvědomění. Teď byla řada na mě, abych gestem předvedla, co bych nahlas neřekla, a tlapou jsem se plácla rezignovaně do čela. Troubo, pomyslela jsem si, a pro jednou to nepatřilo nikomu jinému než mě samotné, jak ti to mohlo nedojít hned. Položila jsem tlapu zpátky do sněhu a oči zvedla k šedému. "Jsou to myšlenky, že jo? Magie myšlenek," hlesla jsem a tlapou si poklepala demonstračně ze strany na hlavu. "Aaargh, jak mi to mohlo nedojít," spílala jsem se i nahlas. "Co jiného by to mohlo být." Vlk nemusel být génius, aby pochopil, že jsem sama se sebou byla silně nespokojená. "I když, že by uměly i tohle... dobrý vědět. Takže jak to je? Slyšíš, co si myslím? Čteš mi myšlenky celou dobu, tak to je?" udeřila jsem na něj a rázně se dožadovala odpovědí. Mé zlaté oči se zabodly přímo do něj, jako by ho pouhý pohled měl znehybnit. Je to tak? Skutečně mi čte myšlenky? Dovede to vůbec vlk, zatímco se normálně baví? Jasný, tenhle se normálně nebaví, ale o to víc... o to víc se musí soustředit na něco jiného, než je magie, ne? To s tím jménem... nevypadalo jako jednoduchý kousek, minimálně u toho předvedl pěkné divadlo, abych si to myslela. Vopravdu, vypadá spíš jako někdo, kdo má dost problémů s vlastní hlavou, než aby lezl současně ještě do cizí...

Chyběl mi bílý laboratorní pláštík a zvětšovací sklíčko, či tak něco. Do svého výzkumného bádání jsem se vrhla s maximální vervou, musela jsem vypátrat, co se za tím skrývá. Za hlasem. Budu tomu tak říkat? Asi ano. Pracovní název hlas. Na ten svůj jsem si už docela zvykla, ale proč mi do hlavy leze cizí, nebo spíš jak, to jsem musela zjistit. Naštěstí byl šedý víc než ochotný spolupracovat. To jsem alespoň pochopila z toho jeho horečného kývání a kroucení hlavou. To je všechno, co dělá? Co může dělat... kývání, zamítání... sám od sebe toho asi moc neprozradí.
"Fajn, takže magie," vyřkla jsem nahlas, na čem jsme se nejspíš oba usnesli, ale tam to pochopitelně nekončilo. Začala jsem v hlavě listovat všemi mně známými magiemi. Voda. Oheň. Vzduch. Země a pak nějaké další. Některé uměly ovlivňovat počasí, jiné doslova ovládaly jiné vlky. Bylo tohle totéž? Ovládání? Mohl ovládat myšlenky v mojí hlavě, abych myslela na to, co on chce? Zamyšleně jsem si vlka přeměřovala, ale to jsem popravdě dělala už od chvíle, kdy jsme na sebe poprvé promluvili. Tedy, chápete, co tím myslím. "Budu předpokládat, že víš, jaká magie to dělá. Její jméno mi asi neřekneš. Docela by mě to zajímalo, co tohle dokáže. Umí to i něco jiného? Teda, umíš ty s tím i něco jiného? Než vnucování svého jména do hlav ostatních vlků, myslím," povytáhla jsem významně obočí.

Snažila jsem se přijít na to, co se právě stalo. S něčím takovým jsem ještě neměla zkušenosti a mohlo mě to buď vyděsit, nebo inspirovat, abych se o tom dozvěděla víc, když byla ta možnost. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla žádný třasořitka a strašpytel, ale rozený stratég, jsem zvolila cestu výzkumu. Jen jak jsem tak koukala na vlka před sebou, měla jsem jisté pochybnosti o tom, kolik toho od něj zjistím, neb se sám zdál celou tou věcí nadmíru potěšen, jako... těžko to pojmenovat. Buď měl prostě fakt radost, že tohle umí, nebo byl tak jednoduchý, že mu udělalo radost úplně cokoliv. Přestala jsem se podezíravě rozhlížet a jen se pohledem, který čekal na vysvětlení, ukotvila přímo na něm. Ale kdo ví, třeba to je jen proces a on se tak chystá tu divnou věc s hlasem, kdy ale nemluví, provést znovu.
Konečně se uklidnil, asi už si všimnul, že na něj vejrám dost dlouho. Zatvářil se děsně důležitě a tlapu si přiložil k hlavě. A pak jí tak divně odtáhl směrem ke mě, jako by na mě ukazoval. Sledovala jsem to s chvilkovým pozastavením, než jsem se zcela srdečně rozesmála. Sama si nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle smála. Vysmívání a pošklebky se nepočítají, to bych si samozřejmě vzpomněla. Tohle ale nebylo ani jedno z toho. Přišlo mi to zkrátka jen hrozně legrační. A hloupý.
Až když jsem se dosmála, mohla jsem se vrátit k luštění vzkazu, který vlk tím komickým gestem předával. "Fajn, fajn," vypadlo ze mě mezi posledními záchvěvy smíchu. "Tak moment, hmm..." očividně jsem se zamyslela, abych to správně pochopila. "Ten hlas si byl ty, že jo, ale nepromluvil si. Takže magie? Koukni na mě," vyzvala jsem ho, ale nedala jsem mu možnost protestovat, protože už jsem se k němu naklonila, abych si pořádně prohlédla barvu jeho očí. "Voda," konstatovala jsem pro sebe, "voda tohle nedělá." Mluvila jsem, jako bych snad sama tuhle magii vlastnila, abych to mohla říct s takovou jistotou. "Takže umíš ještě nějakou jinou magii, která dělá, však víš," zvedla jsem tlapu a zopakovala to gesto, které mě předtím tak pobavilo, "hlas?" Naklonila jsem tázavě hlavu jemně do strany a dala mu jen sotva okamžik na rozmyšlenou. "Nebo to je nějaká jiná schopnost?" přihodila jsem.

Vlk byl možná svou nemluvností svým způsobem indisponován, i tak si u mě ale udělal malé, celkem významné plus, když nad mými nevybíravými poznámkami neohrnoval čumák, ale upřímně se jimi bavil. Fajn, to by jsme měli, žádný zahořklý páprda to není. Že by smečka měla i normální členy? Nebo jsem se jen flákla do hlavy víc, než jsem si myslela a tohle se mi jen zdá a já se ještě válim v bezvědomí někde pod stromečkama, pomyslela jsem si, protože jsem tomu ještě tak úplně věřit nechtěla, kdyby si to náhodou vlk něčím pokazil. Našlápnuto měl však velmi dobrým směrem.
Zeptala jsem se na jméno a čekala už snad cokoliv. Vlk na mě podivně zamhouřil očima a tlapou jako by mě chtěl... udržet na místě? Měla jsem čekat? Nebo jsem měla mít pocit, abych čekala a něco mě zatím praští? A proč jsem sakra tak zatraceně paranoidní? Nicméně jsem čekala, protože mě, ač jsem si to nerada přiznávala, zajímalo, na co se vlk tak pekelně soustředí. Přeci jen, pokud by zkoušel nějaké blbosti, vždycky jsem z něj mohla udělat kostku ledu. Můj pohled prozrazoval, že čekám, ale netuším co. A pak se mi ozval v hlavě hlas tak tiše, že jsem ho skoro nezachytila. Erlend. "Erlend?" hlesla jsem tázavě, zastříhala jsem ušima a po očku se rozhlédla kolem, jako by mi to našeptával někdo jiný, ale nikdo krom nás dvou tu nebyl. Když jsem se po neúspěšném pátrání po okolí vrátila pohledem znovu k šedému, upíral na mě očka plná očekávání. Ten pohled mě vyděsil, ale pomalinku mi to začalo docházet. "Erlend?" zopakovala jsem nejistě, jako kdybych nechtěla znít jako totální cvok, kdybych to třeba slyšela jen já a teď mu tady říkala nějaká náhodná cizí slova, kterým nerozumí. "To... tos byl ty? Ale jak..." broukla jsem si spíš pro sebe a znovu se rozhlížela, jak jsem se tomu snažila přijít na kloub.

Nedůvěřivě jsem si vlka přeměřovala, ale na obě mé nabízené varianty jen nesouhlasně vrtěl hlavou. Opět mlčky. Aha, proplulo mi hlavou na prázdno, protože mi to v mém chápání situace moc nepomohlo. Nadzdvihla jsem obočí, když se vlk zdál, že bude mluvit. Otevřel tlamu a já čekala, že se konečně dočkám vysvětlení, ale přišlo jen další ticho. Vlk se tím nezdál být překvapen, jako by přesně to čekal. Nic. To mi chtěl předvést? Že si může klapat tlamou jak chce, ale nic z ní nevyjde? Moje zvědavost mě nepouštěla, chtěla jsem se ptát dál, ale jednat jsem ze sebe nechtěla udělat blbce a jednak jsem měla své zásady. Sama bych o vlastních slabinách nemluvila, i kdyby se mě na to někdo ptal, tudíž jsem totéž nemohla očekávat od ostatních. Avšak byla schopnost, totiž neschopnost mluvit vůbec slabina? Nějak se s tím musel naučit žít, stejně já s tou svojí, jinak by tu ani jeden z nás teď nestál. Nerada jsem to přiznávala, ale z toho hlubokého a bezcílného přemýšlení mě začínala bolet hlava.
"Takže ty nemluvíš... prostě jen tak?" zkusila jsem to, ale i takové prořízlé tlamě, jako jsem byla já, to znělo najednou nevhodně. "Myslím tím, jakože od narození? Od vlčete? Nikdy si nemluvil? Mohla bych ještě hádat, že tě někdo zaklel, magií a tak. Možná jsi byl až moc velkej mluvka a připletl ses do cesty špatnýmu vlkovi. Ale pokud je to tak, můžeš mě k němu nasměrovat? Měla bych pro takovou magii ještě pár adeptů," nadhodila jsem a přestávala se postupně obávat toho, co je a není přes čáru. Konec konců, vlk to dotáhl až sem, nepotřeboval nějakou lítost, ta mu v přežití houby pomůže. "Máš nějaký jméno?" dodala jsem, jako bych už mluvila s kýmkoliv jiným a vůbec mě netrklo, že mi ho asi jen stěží může říct.

Chmury z nemotorného setkání byly ta tam, když jsem se vlka zeptala, čí on vlastně je. Čekala jsem různé odpovědi, měla jsem zkušenost s vlky přitroublými, naivními i nevrlými, ale abych se přiznala, tuhle odpověď jsem ani za mák neodhadla. Jestli to vůbec odpověď byla. Tedy, jistě, že byla, ale proč mi to prostě neřekl? Protože při tom horlivém přikyvování se nezdál, že by byl ještě v nějakém šoku z poraženého kamzíka- totiž Noriho. Vypadal docela spokojeně a já si ho ani nestačila zaškatulkovat do kategorie troubů, protože jsem byla zaskočená a proklínala jsem se za to, že jsem to na sobě nechala tak snadno znát.
Jenomže vlk, jak se ukázalo, zjevně nebyl ještě se svou výpovědí u konce. Heh, výpovědí. To jsem opravdu vypadala tak marně, že mi to musel vysvětlovat? Nu což, pozorně jsem sledovala, co z něj vyjde tentokrát, až na to, že to zase nebylo nic. Žádný zvuk, jen podivné gesto, které jsem snad nikdy předtím neviděla. Ale nebyla jsem úplně tupá, abych neodtušila, co by to mohlo být. Jen my to přišlo pořád děsně divný. "Ty... nemůžeš mluvit?" rozhodla jsem se tipovat nahlas, protože někdo z nás mluvit musel. "To je nějaká hra? Nebo sázka?" doptávala jsem se podezíravě, protože mě nenapadal jediný dobrý důvod, proč by to sakra dělal.

Oslavu jsem musela odložit na později, protože se rohatý probudil. A ta rána do hlavy mu zjevně vůbec nepomohla, aby se mu rozjasnilo. Paráda. Začal hned panikařit a taky házel asi milion slov na toho šedého, který ze všeho byl nejspíš dost vykolejený, protože mu na to nestačil ani neodpovídat a jen se stáhnul o krok dozadu. Zbytečné, Nori byl neškodný, ale stejně jsem ten odstup svým způsobem chápala a taky si ho udržovala. Černý kolem sebe divně šil, ještě aby chytil od té padající větve něco nakažlivého.
Upřímně, nakažlivé to nebylo, ale těžko říct, zda to bylo lepší. Vlk si teď našel nějakou novou hračku, co vzdáleně připomínala bájný disk. A dokonce s tím hýbal. Bez dotýkání. Zamračila jsem se, jako bych při mhouření očí mohla ty čáry prokouknout. Co je to za magii? problesklo mi hlavou znepokojeně, že něco takového neznám. Rohatý ale nebyl v rozpoložení na zodpovídání otázek, pravděpodobně by je ani nevnímal, jak byl ze své nové hračky nadšený. Vyzval nás k jeho nakopnutí, ale pak bídák rozumně ustoupil a jak se náš pohled na okamžik setkal, bylo nám oběma jasné, proč to udělal. Možná nebyl až tak hloupý.
Ještě chvíli se tím chvástal, dokonce si diskoidní věc narval mně neznámo jak mezi rohy a vyběhl do lesa, jako by se tím snad chtěl pochlubit celému světu. Zůstala jsem za ním jen nechápavě zírat a byla jsem zvědavá, co všechno na té kebuli bude mít, až ho uvidím příště. Ale nezůstala jsem tu sama.
Otočila jsem se na šedého vlka, jehož jméno jsem neznala a chvilku jsme na sebe tak v tichosti koukali, protože on byl asi ještě zaskočený a já netušila, co mu mám vykládat. Tenhle vlk byl ale zvláštní, úplný opak rohatého, pokud jsem měla soudit. Na rozdíl od něj totiž snad za celou dobu nepromluvil. To byl až v takovém šoku? "Bude v pohodě," vypadlo ze mě nakonec, jako bych ho chtěla ujistit, že Norimu žádné doživotní postihy z tohohle divadla nehrozí. Jenže nějaké utěšování nepatřilo mezi mé silné stránky. Sjela jsem si vlka letmo pohledem. Přísahala bych, že ho vidím prvně, přestože jsem nějak axtra pamatováka na vlky neměla. "Takže ty jsi taky náš, jo? Borůvkovec?" ujišťovala jsem se. Nori se tvářil, že ho zná, takže jsem nepovažovala za nutné se na něj nehezky mračit jako na vetřelce, dokud mi k tomu nedá důvod.

Roháče jsem se nemohla přimět brát příliš vážně, ale když se nečekaně tak srdnatě Baghý zastal, zaskočil mě natolik, že jsem se rozhodla udělat výjimku.
Pak mě na zem srazil ten skřehotající smeták a ještě se obořoval, že jsem ho mohla zabít. Já. Když on vrazil do mě. Neuvědomujíc si vlastní magii jsem situaci pochopila hezky špatně, jak se sluší a patří na někoho tak vytočeného. "Já jsem tě mohla zabít?" vyhrkla jsem pobouřeně. "Věř mi, takový štěstí nemám," utrousila jsem a dál se na vlka nehezky kabonila. "Důležitý poslání, to ovšem může říct každej," zopakovala jsem po něm a pohodila při tom pohrdačně ocasem. Nějakej Adiram. Nějakej bard. Takže to on tady tak krákal přes celý les? "A je kvílení na celý les taky součástí toho tvýho veledůležitýho poslání?" neodpustila jsem si. Ono to jakože nebylo zas až tak špatné, ale to bych nepřiznala ani přes svou mrtvolu.
Začínalo mě dopalovat, jak se všichni ohání s tím, jak hrozně se s naší alfou znají. Sakra, však já ani do nedávna nevěděla, že je nějakou alfou. Proč šel tenhle les tak hrozně mimo mě? Netušila jsem, jak moc by mě něco takové někdy mohlo štvát, ale štvalo. "Až na tebe nějakou magii použiju, máš pravdu, to bude teprv podívaná," zaskřípala jsem zuby, zatímco vlk už se odebíral k odchodu. To bylo dobře, maličká naděje, že alespoň trochu toho rozumu v té makovičce měl. Nasupěně jsem si odfrkla a otočila, abych posbírala roháče, kde jen mu byl konec.
"Co to-" nestihla jsem svou otázku dokončit, než větev jedním ladným švihem poslala vlka do říše snů. "Oukey," nerozuměla jsem tomu, ale měla jsem pocit, že tomuhle vlkovi se prostě rozumět nedá. Starostlivě kolem něj postával ten šedý, takže jsem nijak s pomocí nechvátala a klidně přišla k dvojici blíž. "Nori?" houkla jsem, ale na rozdíl od šedého jsem do něj nestrkala. Přeci jen už to dělal on, proč bychom do něj měli strkat oba? Zvedla jsem pohled na šedého v naději, že třeba tu situaci chápe lépe, než já, jako by tu vůbec něco k chápání bylo. "Dýchá," konstatovala jsem nezaujatě.

Nori se ke mně při tom super tajném klevetění o Baghý nepříjemně přiblížil, takže jsem ho tlapou odstrčila zase dál. "Tomu říkám pěkně nezodpovědnej krok, tahat do smečky víc hladových krků a ještě neschopných se vo sebe postarat, jako vlčata, takhle v zimě," zkritizovala jsem nevybíravým tónem naší alfu. Naneštěstí jsem Noriho zvláštní nadšení pro tenhle skandál vůbec nesdílela. Rozhatej by ťal svým komentářem o supr dupr přátelích do živého, kdybych ho dokázala pořádně vnímat - přestože jsem si tuhle zpověď sama vyžádala. Napůl už jsem totiž pozorností byla u toho kvílení, co se lesem neslo a druhé ucho nebylo dost, aby Noriho klapající panty bralo dost vážně na to, aby informace přijímalo. Jenže byl rohatej dost neodbytný, takže jsem po chvíli neměla na výběr s stejně se zaposlouchala akorát včas, abych se zarazila a s pozdviženým obočím si ho pohledem přeměřila od uší až po špičky tlapek. V mé hlavě ta představa, že ho drobná okřídlená vlčice někam odnáší byla dost... nereálná. "Nechápu, proč by tě vůbec nosila," prohodila jsem, když jsem se s tou vidinou nemohla logicky srovnat. "A proč by se někdo chlubil lítáním. Seš vlk, máš nohy, máš chodit. Kdyby Vlčí matka chtěla, aby vlci lítali, máme křídla vod narození-" kázala jsem tvrdohlavě svou a tentokrát na svou nepozornost tvrdě doplatila, jelikož jsem si nestačila včas všimnout, kam jsme se to připletli a jen jsem zahlídla lavinu křičících hnědých chlupů, než mě pohřbila pod sebou.
Přežila jsem. A víte, jak se to říká. Co tě nezabije, to by mělo umět hodně rychle zdrhat. "Okamžitě ze mě SLEZ!" Zapřela jsem se tlapama do země a prudce se pokusila zvednout, abych ze sebe hroudu chlupů setřásla. Normálně bych s vahou takového vlka moc nesvedla, ale v záchvatu zlosti mi začaly mezi srstí praskat jiskřičky a vlk dostal kopanec elektrickým výbojem. To stačilo pro to, abych se osvobodila. Když jsem ho spalovala rozlíceným pohledem, ještě ode mě sem tam nějaká jiskřička odskočila. "Nebezpečný prostředí to teprve bude," zavrčela jsem podrážděně a pak se zarazila, když mi došlo, s kým mluvím. "Co ty tady vůbec ještě děláš? Nechtěl si náhodou ze smečky vypadnout?" Přišlo mi divný, že se tu takhle promenáduje - ještě kdo ví, co byl zač ten jeho kamarádíček povalující se v závěji opodál - když by tu už být vlastně vůbec neměl, no ne? Můj postoj jasně naznačoval, že jsem připravená ho laskavě vyprovodit ven.

"Počkej, počkej," zaskočila jsem vlka, aby držel na chvíli chlebárnu, zatímco jsem si tlapkama našmatávala místo, kde by se z vlčího nitra mělo ozývat takové to bouchání, co signalizuje, že jste naživu. "Ne!" ohlásila jsem. "Jako led," ubezpečila jsem ho, aby si nemyslel, že by zrovna kvůli němu ten ledový šutrák roztál.
Protočila jsem oči. On byl možná romantik, ale já byla v tomhle směru dost nevšímavá, aby mi jakékoliv narážky proletěli nad hlavou bez povšimnutí. Docela jsem si však užívala to, že se mi dařilo ho sem tam rozhodit. Asi byl na ty rohy dost citlivý, chuděra jeden. Jeho smůla. "Jasný, jasný, dar. Takový rohy by totiž chtěl mít každý," utrousila jsem nezaujatě a pohodila ocasem. Legrace přešla, když chtěl zpívající rohy nahradit vlastní tlamou. Do háje. Musela jsem to jeho skřehotání nějak zarazit a tak jsem se honem chytila další otázky.
Ploutve zabraly, až mě to vykolejilo, ale znát jsem to nedala. Co je tohle stvoření vůbec zač, nechápala jsem, kde se v něm to... tohle bere. Divný vlk, fakt divný. "To máš pravdu. Mile ráda tě do nějaký ledový pustiny osobně zavedu," navrhla jsem mu hraným sladkým hláskem.
"Týpka vod rodiny?" nadzdvihla jsem nechápavě obočí, protože o čem to ten mamlas zase mluvil? "Netušim, co bych do ní řekla nebo neřekla. Na alfu toho vo ní vim překvapivě málo." Ale ucítila jsem příležitost, jak to napravit a přimhouřila na rohatého pohled. "Ale ty toho vo ní zjevně víš dost, hm?" pobídla jsem ho, aby začal sypat informace.
Zatímco jsem čekala, až mi Nori vyklopí všechno, co potřebuji o naší alfě vědět, proklínala jsem svůj vytříbený sluch, díky kterému mě teď z hloubi lesa otravovalo nějaké další pištění - pardon, zpěv. Kdo sakra zpívá tak, aby to bylo slyšet po celém lese? A já myslela, že jsem tomu unikla, když jsem zavřela tlamu tady čerňákovi. Měla jsem chuť napochodovat za původcem toho hluku a hezky po svém mu to vysvětlit. A něco pravdy na tom bylo, opravdu jsem uvnitř pociťovala zvláštní nutkání ten zpěv následovat, až mi to nedalo. "Slyšíš to taky?" přerušila jsem hrubě Noriho uprostřed jakékoliv věty, u které byl, a nastražila uši, abych určila směr. "Tudy," řekla jsem nahlas a vyrazila vstříc tomu hlasu, aniž bych si uvědomila, že jsem tím jediným slůvkem nevědomky rohatému naznačila, že nejspíš očekávám, že půjde se mnou.

Nepochopil to. Nemohla jsem být ani zklamaná, však jsem to čekala. Místo aby se na patě otočil a odkráčel jsem jenom nějak zapříčinila, že se mu z tlamu řinula hotová lavina slov. Kde má tenhle vlk vypínání? "Dá rozum, ne? Kdyby fakt tak hřál, ledovej šutr by se roztál a pak by tam už nezbylo vůůůbec nic," mrkla jsem na něj, aby si byl jistý, že jsem na svůj ledový šutrák hrdá a jen tak ho nedám.
Všimla jsem si větví, co mu trčely z hlavy a celé to zlepšil ještě fakt, že se tím snad chlubil. Zapomněl snad, že je vlk a ne jelen, aby se chvástal parožím? Musela jsem se držet, abych při té jeho historce nevyprskla smíchy. "Jo tak to pardón, nechtěla jsem tě nařknout z požírání hub, když máš tak vybranej jídelníček," mávla jsem ve vzduchu pobaveně tlapou. "Řekni, uměj taky zpívat, když je máš ze zpívající kytky?" utahovala jsem si z něj, než mě zalila vlna zděšení. "Prosimtě řekni, že neuměj taky zpívat," doplnila jsem s hrůzou. To bych asi nezvládla. Celý tenhle les by to nezvládl.
"Zocelovala sem si ledovej šutrák v ledový pustině daleko na severu. Fakt hustý, měl bys to taky někdy zkusit. Třeba bys tam potkal nějakou zpívající hroudu ledu, po který ti narostou ploutve nebo tak něco," nadhodila jsem s drobnou nadějí, že se toho vlk chytí a už ho nikdo nikdy nenajde. Nepřipadal mi totiž jako typ, co by v té pustině přežil, sama jsem se odtamtud sotva dostala, ale vinu za jeho zmizení mi přece nikdo dokázat nemohl!

Byla jsem ponořená do myšlenek, takže jsem si vlku žel až příliš pozdě uvědomila, že tu najednou nejsem sama. A tím příliš pozdě myslím, že až nepříjemně blízko u mě musel ozvat jeho hlas, abych si toho všimla. Nevyděsilo mě to, spíš jsem v duchu nespokojeně zasyčela, že jsem propásla i tu poslední možnou chvilinku, kdy jsem se ještě mohla zdejchnout.
"Ach ne, jaks to uhodl? Snědls nějakou chytrou houbu?" utrousila jsem se silnou dávkou sarkasmu namísto pozdravu. "Větve mi právě řekly, že tvá budoucnost je plná hořkosti a zklamání, tak proč ji s chutí nenásledovat?" nadhodila jsem nevybíravě, aby odprejsknul, ale měla jsem nelibé tušení, že to nepochopí. Seskočila jsem zase na všechny čtyři - nemusela jsem mu tu ještě dělat šaška - a konečně se na něj otočila, když už si to milostpán uráčil nakráčet tak blízko, že jsem neměla na výběr. Pohled na něj mě ale neskrývaně zarazil. "Co to máš na hlavě? Pořídil sis vlastní pár větví, abys mohl věštit po cestách?" ušklíbla jsem se pobaveně. Vypadal jak nějaká horská koza.

// úkryt

Vylezla jsem ven a byl jasný den. Sníh všude, kam až oko dohlédlo. Žádná změna, zimu jsem tedy neprospala. By byla fakt škoda, utrousila jsem kousavě pro sebe a jala se procházet les. Odpočatou už mě tolik ten lov nehlodal, ale pořád tam bylo něco, co mi nedopřávalo klidu. Já prostě neváhám. Nikdy. Tak proč tam? V té nejnepitomnější chvíli? Skřípala jsem nespokojeně tesáky, protože tohle nebylo něco, na co bych zjevně měla přijít sama. "Možná... možná už v sobě nemám to, co..." zarazila jsem se a znechuceně oklepala, jako bych právě ochutnala něco opravdu odporného. "Ne! Nesmysl, mám!" napomenula jsem se, ale dokud se o tom sama nepřesvědčím, slova mi budou také tak na dvě věci.
Naštěstí jsem si po očku všimla v čerstvém sněhu stop. Na zimě bylo krásné, že stopovat v ní byla hračka. Skrývat se s mým kožichem už ne, ale to teď nebylo důležité. Přepnula jsem do loveckého módu, všechny smysly nastražila a jemnými krůčky, aby mi sníh pod tlapami nekřupal, jsem následovala cestičku ze stop drobného zvířete, kterého jsem podle mnoha indikátorů vytipovala na veverku. A měla jsem pravdu.
Zatímco jsem se nenápadně krčila za stromem, hopsala před ním veverka a něco asi hledala. Nikdo jí neřekl, že v zimě se vořechy nehledaj? napadlo mě, protože tu nebyl nikdo jiný, z koho bych si mohla utahovat. Dopřála jsem ji ještě chvíli na bezcílné hledání, než jsem vylezla ze svého úkrytu a vyrazila po ní. Asi chtěla vylézt na ten strom, za kterým jsem se krčila, ale můj vpád jí zkazil plány. Chuděrka. Byla jsem rychlá a mrštná jako ona a obě nás sníh stejně blbě zpomaloval, takže se mi podařilo jí odříznout ještě od dalších tří stromů, než jsem toho měla dost a nechala ji pláchnout do větví. Sledovala jsem ji, jak peláší vzhůru po kmeni, ke kterému jsem pomalu došla a zvedla se na zadní, abych se o něj předními tlapami opřela. Chm, furt na to mám. Tak v čem byl sakra problém?

(423)

Sny se mi nezdály vůbec žádný a bylo to tak správně. Pořádný spánek - a že jsem ho potřebovala - by neměly narušovat nějaké pošetilé obrázky v hlavě, které vám jsou po probuzení stejně k prdu a maximálně pár naivním vlkům motají hlavu, že to jsou skryté touhy nebo snad věštby do budoucnosti. Kulový. Byla to prostě vaše pomatená mysl, co si z vás dělala dobrý den, protože se nudila, když jste zrovna spali. Moje mysl byla naštěstí tentokrát stejně unavená, jako celý zbytek mě a tak mi laskavě dala alespoň na tu dobu spánku pokoj. Ale už byla zpátky...
Otevřela jsem oči hned, jak jsem se probudila, a zlatým pohledem přejela tmu v úkrytu. Nezdálo se, že by se tu událo něco zajímavého za tu dobu, co jsem byla mimo. Fajn, protože si mě nikdo nevšímal a já za to byla sakra ráda, proplížila jsem se kolem přítomných jako stín. S mojí barvou a postavou to nebylo nic složitého, na plížení jsem byla specialita. Ostatně, stejně jako na spoustu dalších věcí. Pak už jen chybělo vykouknout z úkrytu, všude pořád bílo, a zapadnout do lesa, než někoho přeci jen napadne mě zahrnout do své konverzace nebo nějaká podobná pitomost.

// Borůvka