Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(451) lotka 3/5

Vypadalo to, že moje rady nepřišli úplně vniveč. Minimálně nad nimi Adiram uvažoval, alespoň něco. Neplýtvala jsem si plíce zbytečně, i když ne, že by on byl ten, co by se o to prosil. Kdyby však mé návrhy smetl hned z balvanu, asi bych se naštvala, byl to fakt dobrý plán! Možná bych se měla za Životem taky zastavit, trklo mě. Možná by mi mohl pomoci úplně stejně, jako jemu. Vlčice, jako vlčice. Co na tom, že na rozdíl od Adirama neznám její jméno, Život je vševědoucí, ne? Určitě bude hned vědět, na koho se ptám. A pak mě napadlo, že bych se možná ptát ani neměla. Že mi do té modré vlčice vlastně nic není a proč bych o ní vůbec měla chtít něco vědět? Jo, jasný, tak takhle blbá nejsi, kroutila jsem sama nad sebou v duchu hlavou, protože jsem odpověď moc dobře znala. Jen jsem tak úplně nevěděla, jak s tím pocitem naložit. Ta nutkavá myšlenka ji znovu potkat nezmizela. Ujistit se, že tu šílenost v zimě opravdu přežila a možná zjistit, co mezi tím dělala a...
"Ugghhh," sykla jsem a zabořila hlavu do kožešiny, jako bych se mohla schovat sama před sebou. Přesně tohle s vlkama dělá moc přemýšlení! nadávala jsem si, že jsem se do toho tak zamotala. Nejradši bych teď někoho zakousla... nebo něco? To jsem vlastně mohla. Vyhrabala jsem hlavu zase z kožešin, vyšvihla se do sedu a s pořádnou vervou se zakousla do zbytku masa, který jsem si předtím odložila stranou. Žvýkala jsem tak silně, jako bych při každém dalším skusu měla to zvíře znovu usmrtit. "A napadlo tě, že už třeba není koho hledat?" vypadlo ze mě během toho dost drsně, bezmyšlenkovitě. Možná bych se měla zase uklidnit, protože to, co jsem tím naznačovala, nebyly zrovna nejšťastnější zprávy.

(450) lotka 1/5

Byla jsem ráda, že se z mého vteřinového nápadu vyloupla taková dost skutečná věc. "Jo, na jihu. Vysoký kopce, spousta písku," vysvětlila jsem jasně, stručně. Adiram vypadal, že tušil, o koho jde. Ono tady nepobíhalo moc vlků, kteří by nevěděli. Pokrčila jsem rameny. "Taky možný. A taky možný, že tu nikdy nebyla a jen si je hooodně s někým podobná. Na druhou stranu, jestli chce být nalezená, jak tvrdíš, proč by měnila srst k nepoznání?" zamyslela jsem se nechtěně nahlas. "Každopádně, jestli nic jinýho nemáš, tak Život je dobrá stopa. Když ho najdeš, nemyslim si, že bude mít problém ti říct, pokud za ním někdo takový byl a jestli žádal o změnu." Život byl docela drbna, ale hlavně měl očividně rád společnost, což mě vedlo k otázce, proč sakra bydlí na tak nedobytném odlehlém místě, když se od něj vlkům pak tak těžko odchází? Úplně to se Smrtí pomotali. "Jen bych doporučovala za ním vyrazit, až se venku zima trochu zklidní, je to celkem štreka," doplnila jsem jednu nevyžádanou radu navíc a zívla. Nebylo to únavou, bylo to nudou. Moje tělo konečně nahromadilo zase dost energie na to, abych mohla něco dělat. Rozhodla jsem se, že tomu dám ještě chvíli, než se půjdu ven protáhnout na čerstvý vzduch. Zalézt zpátky sem jsem mohla kdykoliv.
Dlouze jsem koukala směrem k východu, než jsem zase promluvila. "Myslíš, že tě taky hledá? Sestra."

(449)

"To je výsada samotařů. Když nikoho nemáš, nemusíš se trápit, že by tě někdo zradil," odpověděla jsem vyhýbavě a úspěšně se tvářila, že jsem na svou samostatnost hrdá. To, že samostatnost a samota nebylo totéž bylo záhodno ignorovat. Dobrá, dost montování ve vztazích, protože to začínalo vypadat, že jestli budu ještě chvíli pokračovat, někdo tu přijde k úhoně. Ani mně už se nelíbilo, kam by se jinak ta konverzace ubírala.
Takže ségra. Ségra je bezpečný téma, ne? Jsem si myslela. "Lilith, hmm..." tvářila jsem se, že hluboce přemýšlím, přestože mi hned bylo jasné, že nemám tušení. Nepamatovala jsem si jména a v takovém případě to byl problém, ale to jsem samozřejmě přiznávat nemínila. Takhle vysoká, černo šedo hnědý kožich, modrý oči... Docela jasně se mi vybavila vlčice, která tomu popisu odpovídala. Příhodně jsem také neměla tušení, jak se jmenuje, přesto zrovna její jméno jsem se fakt snažila nějak pochytit. Sklouzla jsem pohledem na Adirama a zůstala na něj koukat trochu jako opařená. Jestli je to skutečna ona, pak by to z ní dělalo jeho sestru. On by byl její bratr. To je... zamítnuto.
Sklouzla jsem očima na stěnu jeskyně, nechtěla jsem nad tím přemýšlet. "Možná jsem někoho takovýho potkala," pronesla jsem skoro nezúčastněně. "Ale je to už delší dobu, takže určitě nebude tam, co jsme byli. Tak mě napadalo, znáš Života, ne?" Jiskřička naděje. "To je takový hipík, co na požádání mění vlkům srst. Jako když lasičky mění letní srst za zimní. Chápeš, ne? Vypadají jinak. Jestli tu tvoje sestra je dýl... třeba taky už vypadá jinak?" Byl to dost chabý pokus, jak se tvářit, že mezi modrou vlčicí a tímhle vlkem skutečně neexistuje spojitost, ale za zvážení to stálo, no ne?

(448)

Ten vlk si ode mě málem vysloužil malé, bezvýznamné plus. Ale jen málem. Něco mi na té jeho srdceryvné historce o transparentnosti takový milovníků, jako je on, smrdělo. A on sám mi záhy objasnil, co. Začala jsem se smát. A jak. Takhle jsem se nepobavila ani nepamatuju. Netekly mi slzy? Možná mi tekly slzy. Bylo to směšný. "Ty jo, dobrý, dobrý. Wow, nejseš v tom úplně zlej, uznávám, málem jsem s tebou soucítila. Ale vono to s tím taháním za nos nebude tak žhavý, co? Kolika vlčicím najednou tak vyjevuješ ty své ó přehluboké city, hm? Jestlipak ten tvůj výběr ví, že není v jezírku jedinou rybičkou, na kterou si brousíš drápy?" Třeba si ti dva neměli, co vyčítat. Třeba si oba vedli románky s dalšími vlky na stranách a Adiram prostě nebyl ten, kdo vyhrál. Nakonec jsem ale usoudila, že z toho nebude tak zdrcený, jak vykládá.
Moje nevybíravé pošťuchování nezabralo, za to jsem už mu musela trochu uznání věnovat. Většina jiných vlků by se kvůli takové nevinné poznámce pěkně rozohnila. A tak jsem nechala Jinkse Jinksem.
"Hledáš sestru?" zopakovala jsem lehce nevěřícně. Hledá sestru a je ve smečce, kde teda zjevně ta sestra není. A co vůbec to všichni mají s tím hledáním sourozenců. "Ta musí být ráda za takového povedeného bratříčka. Jsi si jistý, že chce být nalezena?" Já bych Adirama za bráchu nechtěla, i když mi jedno z těch mých silně připomínal. Možná právě proto.
Zvedla jsem se jen proto, abych si protáhla nohy a zase si lehla zpět. Venku řádila zima v plné síle, rozhodně jsem neplánovala se tam teď promenádovat, takže jsem si udělala pohodlí zde. "Má se sestra toulat někde tady po kraji? Tak povídej, co je zač. Máme čas, ty přece taky nechceš vylejzat do toho šílenství tam venku, ne? Hele, já vim, že nejsem zrovna nejpříjemnější společnost, ale když už jsi takový milovník, buď vod tý lásky a zůstaň tu ještě chvíli, nebo se ukoušu nudou. Já na oplátku... nevim, budu o trochu míň nepříjemná, než obvykle, ok? Navíc mám tenhle kraj docela prochozenej, znám dost vlků, takže když mi něco o sestře řekneš, můžu třeba pomoc. Bude to taková protislužba za tu tvou hrdinskou záchranu, aby si to náhodou někdo nepomejlil s laskavostí," ušklíbla jsem se.

(447)

"Zapomněla. Totálně jsem zapomněla," přiznala jsem bez známky lítosti. Prostě jsem si jména nepamatovala, šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když je třeba, vymyslím si radši pro vlky přezdívky vlastní, ty se mi pak pamatují mnohem lépe. "Kaya," představila jsem se velice stručně na oplátku, protože jestli jsme se potkali někdy dřív, byla velká šance, že jsem to neudělala. Ale neměla jsem si co vyčítat. Podle Adiramových slov si taky pamatoval velký kulový.
Ležela jsem chvíli zkroucená, než jsem se po kožešině rozvalila na záda. Bylo mi o dost lépe, i když jsem pořád musela vypadat pěkně zuboženě, ale to bylo vedlejší. "To je ten váš problém," pronesla jsem chytrolínsky do stropu jeskyně, "plejtváte tu svojí drahocennou energii kroutěním se před někým, kdo vo to vočividně nestojí, a pak ste vy ty strašně ublížený." Spíš jsem přemýšlela nahlas, než že bych mluvila přímo na Adirama. Jenže pak jsem se ušklíbla a další slova pronesla důrazněji, aby si získaly jeho pozornost. "Heh, tenhle Jinks mě vlastně začíná docela zajímat. Možná bych ho měla trochu víc poznat. Co je to zač, nějaký lamač všech vlčích srdcí? Chci říct, musí to být fakt někdo, když ti vyfouknul naší alfu přímo před čumákem, ne?" dovolila jsem si trochu nevinného pošťuchování, Adiram si totiž zjevně o Jinskovi myslel jen to nejhorší a já měla zrovna náladu šlapat někomu na kuří oka.
"Ale jednu věc smi pořád nevysvětlil," přetočila jsem se zpátky na břicho tak, že jsem zase mohla na vlka koukat přímo. "Proč si teda pořád ještě tu? Ve smečce, myslim." Zadívala jsem se na vlka a přistihla se, že tak napůl čekám nějakou hlubokou odpověď a na půl odhalení plánu na zbavení se toho takzvaného pana vocase a znovuzískání vlčí cti nebo tak něčeho - nevím, co oni to ty samci mezi sebou mají - což by alespoň mohla být docela zábava sledovat.

(446)

Vlk se mě nakonec stejně rozhodl dobírat. Proč si to šetřil tak dlouho, netuším. Ale zamračila jsem se na něj, když nic jiného. "Nemysli si, to bych taky ráda věděla, jenom..." snažila jsem se vybavit nějakou poslední vzpomínku před tím, než jsem se probudila v lese, ale bylo to zbytečně. "...si nic nepamatuju," doplnila jsem tišším hlasem, jelikož mi začínalo docházet, že vlastně nechci, aby tohle slyšel. Raději jsem sebrala svou pozornost a zaposlouchala se do výčtu událostí, které se nakonec zkrouhly jen k naší alfě a vlčatům a to mě docela děsilo.
Baghý byla alfa Borůvkové smečky. To jsem věděla. V mé poslední vzpomínce s ní figuroval i nějaký vlk, ke kterému se docela měla. Že by ten Jinks? To by asi také sedělo. A pak mi do toho začaly zapadat i další střípky. "Počkat. Ty žárlíš. Už si vzpomínám." Vypadlo to ze mě naprosto neomaleně, takže vlastně pro mě dost typicky. "Co tu ještě děláš? Nechtěl si náhodou ze smečky odejít? Počkej," zavrtěla jsem hlavou, protože tu bylo něco, co mě tížilo mnohem víc. "Čtyři. Čtyři vlčata? Se tu teď jako někde toulaj po lese. A k tomu... jsou tu ještě nějaký další? Nový?" Musela jsem ještě spát. Tohle byl jen sen. Jak to, že jsem na chvíli zavřela oči, a les byl najednou plný vlčat? Úplně se mi zastesklo po době, kdy tu zacláněla jen otravná Maeve, najednou to nebyly tak hrozné časy. Ale čtyři další. A k tomu... další. "Uuh," flákla jsem sebou dutě do kožešin. Zády jsem se otočila k vlkovi a hlavu si schovala pod tlapy. "Měla jsem zůstat pod drnem," bručela jsem si pro sebe.

(445)

Ládovala jsem se žrádlem a musela se vědomě krotit, abych to všechno nezhltala během vteřiny, jaký jsem měla hlad. Ne snad, že bych se chtěla tvářit jako dáma, ale věděla jsem, že jestli se nažeru rychle, bude mi z toho taky rychle pěkně špatně. Žvýkala jsem a přebírala si v hlavě, co chtěl vlk tou svou poznámkou říct. Nebo jsem netušila, co mě víc vykolejilo.
"Zase?" zopakovala jsem. Rozhodla jsem se, že opakování mě zaráží mnohem víc, než to rozmnožování samotné. "Jak to myslíš, zase?" Uteklo mi snad něco? Matko, že se ptám, pravděpodobně mi toho uteklo fakt hodně. "Asi potřebuju rekapitulaci. Co všechno se tu přesně za poslední měsíce událo?" Potřebovala jsem se dostat zpět do obrazu a popravdě, tenhle vlk už si stejně musel myslet, že jsem totálně mimo, takže jsem se nenamáhala předstírat, že nejsem.

(444)

Myslím, že nejdivnější mi přišlo, že mě vlk poslouchal. Teda pomáhal, jo, Kayo, sakra, to je to správný slovo. Byla jsem jen o něco míň nepříjemná, než osina v zadku, co jsem mohla sama posoudit, ale on stejně odešel a vrátil se s kusem úlovku a divným výrazem k tomu. Potkal venku skunka nebo co? Podělil se se mnou o část masa a zchoulil se s tou svojí stranou, jako bych mu měla sebrat i tu. Vážně? Vypadám, jako bych měla náladu se rvát o kus žvance navíc? povytáhla jsem tázavě obočí. Chvíli jsem kmitala pohledem mezi svým přídělem a vlkem hodující opodál. "Díky," vypadlo ze mě, ani nechtějte vědět, jaký vnitřní boj jsem kvůli takovému hloupému slůvku musela svádět. Ale mé díky mu právem náleželo. Asi. Nejspíš. Snad jo, protože jinak si ho vezmu zpátky. Nějak.
"Co ti tam venku přelítlo přes čumák? Tvářil ses, jako bychom měli zásoby plný plesnivých veverek," nadhodila jsem, protože mi ticho najednou přišlo děsně nepříjemný. Měla jsem ticha už dost. A pak jsem se zakousla vší silou do masa, protože hladu už jsem taky měla až až.

(443)

// les

Hned, jak jsme vstoupili do jeskyně, byla ta změna znát. Nebýt vystavena sněhu a mrazivému větru byl skvělý pocit. Jistě, nevadilo by, kdyby tu někdo zatopil, ale Velká matko, i tohle už bylo víc, než v co jsem na té zemi uprostřed lesa doufala. O to víc to bylo fajn, že mi mé neexistujíc smysly umožnily necítit specifický zápach, co se linul po jeskyni.
Skulila jsem se do kožešin. No, skulila... bylo to překvapivě jemné položení, i když se u toho vlk málem rozložil. Rozhodla jsem se ale nechat si rádoby vtipné narážky na jeho hlasitě praskající klouby pro sebe. Pro tentokrát.
Kožešiny byly příjemné, teplé a chladná zem v lese se jim nemohla rovnat. Opatrně jsem se na nich zavrtěla a protáhla. Jo, to by mohlo být dobrý. Doufala jsem, že se za chvíli budu schopná postavit na vlastní nohy. Jenomže teď ta chvíle ještě nebyla. Takže jsem musela spolknout vlastní hrdost. Zase. "Kdyby se tu našly ještě nějaký zbytky z úlovku, bylo... bylo by to fajn." Div jsem se při tom nekousla do jazyka. Říkat si o pomoc bylo sakra těžký a já se při tom nedovedla na vlka ani přímo podívat. Protože většinou jsem se na vlky dívala přímo jen, když jsem je za něco peskovala. Jak se má vlk tvářit, když zrovna někoho nechce vynést z lesa v zubech?

Přehodnocovala jsem své možnosti. Nebylo jich mnoho, což se projevilo v mém bolestném zaskučení, které by někdo, kdo mi neviděl do hlavy, připsal asi obecně k mému žalostnému zjevu. Ale mohla jsem být ráda, že mě alespoň někdo našel. Dokonce už jsem byla tak na hraně, že jsem zvažovala, že sama požádám toho vlka o pomoc. Nebylo to třeba. K mému nezměrnému údivu se totiž vlk jal mi moc bez mého žadonění. Přepadl mě nový pocit. Myslím, že běžný vlk to zná jako stud. Stud, protože jsem věděla, že existuje velká pravděpodobnost, že bych si jeho v takové situaci pěkně vychutnala. Hlavně proto, že bych předpokládala, že on by se nezachoval jinak. Jenže on mi pomohl. Bez řečí. Bez proseb. Cítila jsem se hloupě a tak jsem radši držela jazyk za zuby, než aby mi z tlamy vylezlo nějaká poznámka, která mi nestačila projít mozkem.
Jízda na zádech vlka nebyla dvakrát pohodlná, ale mohla jsem si vybírat? Nemohla. Můj dočasný povoz si přeci jen neodpustil trochu postěžovat. "Nebo ty moc slabý," doplnila jsem ledabyle jeho komentář. Ne, že by mě urazil, ale jak vidno, nedovedla jsem se prostě neozvat, když mi někdo tak hezky nahrával.

//úkryt

Když se mi nedařilo posbírat dostatek sil, abych se sama přemístila... inu, kamkoliv, zůstala jsem prostě ležet a asi na další chvíli usnula. Nebylo to moudré ani bezpečné. Už předtím jsem cítila, jak mi tělem prostupuje zima, a to se za celou tu bodu nezměnilo. Tedy až na to, že teď jsem postupně jakoukoliv teplotu přestávala cítit úplně. Nemůžu mrznout, když už zmrzlá jsem, ne? snažila jsem se z toho vymyslet nějaké východisko, ale byla to slepá ulička plná pochybného humoru.
Ležela jsem a šetřila energii všemi způsoby, tedy jsem měla zavřené oči, než ke mě dolehl nový zvuk. Nejdřív nějaký šramot, asi hlas, ale vzdálený. Nebyla to obyčejná řeč, byla jakási melodická. Kdo takhle mluví? A pak najednou někdo promluvil přímo u mě.
Asi bych sebou pěkně škubla, kdybych neměla svaly naprosto ztuhlé. Ale oči jsem otevřela ve zlomku vteřiny a zlatý pohled zabodla do vlka stojící u mě. Podařilo se mi zdvihnout ze země hlavu. V mysli jsem propočítávala všechny své možnosti, ale bohužel jich bylo jen velmi málo. Když jsem se konečně smířila s tím, že nemám dost síly vzdorovat čemukoliv, čeho si tenhle vlk zamane, položila jsem hlavu zpátky na zem.
"Co bys řek?" zmohla jsem se na odpověď, která zněla tak nějak rezignovaně. Když jsem se nenamáhala se vstáváním, zvládala jsem vynaložit dostatek energie k mluvení. Dobré zjištění, ale volat o pomoc bych stejnak nedokázala.

Kapky.
Voda mi dopadal na čumák.
Kap.
Kap.
Cítila jsem to. Bylo to nepříjemné, ale neměla jsem, jak tomu zabránil. Kapky byla ta jediná věc, co jsem teď vnímala.
Kap.
Cítila jsem, jako bych měla rozmazané vědomé. Všechno bylo nejasné, a pak do toho ty kapky. S každou další jako bych vnímala jasněji. Konečně se mi podařilo otevřít oči.
Ležela jsem na zemi a dovolila všem vjemům, aby ke mě přicházeli postupně. Jsem v lese. Je světlo, ale ne jasné. Listí opadalo. Válí se na zemi. Zem je chladná. Ležím na ní, ale pouhé uchopení samotné myšlenky, že bych vstala, je nesmírně náročné. Ani se o to nepokouším. Nechám svou mysl plynou volně, než se srovná.
Je tu ticho. Nějací ptáci šustí ve větvích. Další šelest se ozývá od padajícího deště. Prší, pomyslím si a je to první ucelené myšlenka, kterou se mi podaří vyloudit.
Dýchám. Zvedá se mi hrudník. První známka toho, že vnímám své tělo. Malinko posunu čumák, abych zabránila dešti mi do něj bubnovat. Snažím se si vzpomenout, co se se mnou stalo. Bezvýsledně. "Hmm," brouknu si pro sebe a zjistím, že hlas mi také jakž takž slouží. Dobrá, takže teď ta obtížná věc. Nemůžu tu zůstat ležet.
Postupně se zaměřuju na nohy. Tlapky. Daří se mi s nimi hýbat, ale tím to končí. Dopřeji si chvilku odpočinku a pak se pustím do dalšího namáhání a snahy ztuhlé nohy rozhýbat a protáhnout natolik, abych se na ně mohla postavit.

Neměla jsem se na Maeve ptát. Aranel to hned překroutila a já zpanikařila, protože jsem nečekala, že použije tak silné slovo, jako kamarádky. "Já- to- to nemyslim, tak to není," ohradila jsem se neobratně. "Ptám se... pro přehled, víš? To bych měla mít, ne? Přehled o členech smečky je důležitý," pokývala jsem významně, abych svým slovům dodala váhu. Naštěstí nebylo nač o nich pochybovat, byla to pravda. I tak mě zachránilo vytí nově se nesoucí lesem. A pak vzal taky Erlend z ničeho nic roha, jako by tu byl on pod palbou neověřených obvinění a ne já. Zamrkala jsem za jeho mizející siluetou. "Tady se někdo tý audience přímo nemůže dočkat," upustila jsem a obrátila se na Aranel. "Myslim, žes byla předběhnuta," ušklíbla jsem se.

Všichni se hlásili o slovo s alfou, takže jsem je nechala, ať hezky uhánějí kupředu a sama jsem svůj krok zpomalila, užívajíc si trochu ticha, než se ostatní vypovídají. Stejně bych tam jen postávala a čekala na své okénko. Nakonec jsem tak jako tak ke skupince došla a sakra, jaká skupinka, to byla skupina jak hrom. Co mě však naprosto šokovalo, byli její členové. Přesněji řečeno ti dva nejmenší, co se motali pod nohama všem ostatním. Proč... proč tu sou další vlčata? A hned dvě? Čich mi napovědět nemohl a tak jsem automaticky usuzovala, že jsou to další chráněnci z venčí. Ale hned dvě? A takhle... docela malá?
Nakonec jsem zůstala stát mezi stromy dál od všech a jen jsem je mlčky pozorovala. Popravdě víc vlčata s Erlendem, než alfu. Musela jsem to vstřebat. Ale Erlend vypadal jako dobrá chůva, tak třeba tentokrát zůstanou na krku někomu jinému.

Spokojena se svým výkonem, kterým jsem bravurně zmátla očividně rozhozeného Erlenda, jsem se mohla vrhnout i do další konverzace s nově příchozími. Možná jsem byla až moc hovorná. Možná jen nikdy dřív nebyl na obyčejný hovor dostatečný prostor. Ale z mého vzorného hlášení nakonec nic nebylo. Tedy, vlastně to bylo to jediné, co bylo. Nepříjemně se mi zamotala hlava pod tou představou, jak čekáme frontu na audienci u alfy. To už tu jednou bylo a větší cirkus jsem snad neviděla. Možná bych si měla zase na chvíli odskočit. Být pryč pár lun a hned by si mě sama na kus řeči našla, napadl mě promyšlený plán, zatímco jsem mžourala očima na Aranel, která hrdě hlásala, že ona ve frontě čekat nebude.
Celkem mě zaskočilo, když z ní vypadlo, že Noriho vlastně skoro nezná. Až mi to malinko narovnalo ego, protože jsem pro změnu něco v tomhle lese znala víc, než ona. I když to byl zrovna Rohatý. Aranel zjišťovala, jak je to vážné, že by si na něj raději dávala pozor. Odmávla jsem to ledabyle tlapou. "Vůbec ne. Je to pošuk, ale neškodný," sdělila jsem jí. Ten spíš ublíží sobě, než někomu jinému. "Ale tak si říkám, dlouho jsem v lese nepotkala jiné členy... Maeve, třeba?" hlesla jsem tázavě a oči upírala na Aranel, jako by o ní měla, nebo alespoň mohla vědět něco víc. Mohla jsem samozřejmě dodat, jestli už náhodou nespečetila svůj osud tragickým pádem ze skály, do jícnu sopky nebo propadem do komplexu podzemních zaječích nor, či neodletěla na křídlech své vlastní naivity, ale měla jsem dost rozumu na to, abych tuhle poznámku spolkla. Alespoň pro tentokrát.