Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvkový les (přes Mahtae sever)

Takže jsem se šla protáhnout a vybrala si na to zatraceně blbej čas, protože na takovou procházku podél řeky byla pěkná zima. Zapadla jsem proto do dalšího lesa, ale že bych si extra pomohla, to se říct nedalo. Prostě jsem se jen nesměla přestat hýbat, abych si udržela teplo. V duchu jsem si nadávala a zároveň děkovala, že tu jsem sama a nikdo mě za moje pitomé rozhodnutí nemůže soudit, jen já.
No tak, co bys asi dělala jinýho, hm? V lese to žije vlčaty, dát si vod nich voraz, než to s nima bude ještě horší, to je přece na místě. Protáhnout si nohy a možná zjistit... co se to s tebou do háje stalo. Zaskřípala jsem tesáky. "Jo. Co se to stalo?" hlesla jsem, jako by mi mohly stromy odpovědět. Ale zároveň jsem je probodávala pohledem, aby můj soukromý monolog neodposlouchávaly. "Vzpomínej... sníh, zima... ne, to bylo až po tom. Ale co... hmm..." Snažila jsem se ve vzpomínkách vypátrat, co jsem dělala před tím, než jsem se probudila v tak otřesném stavu v lese. Byla jsem tak zamyšlená, až jsem nekoukala, kam jdu, a když mi uklouzla noha, bylo už pozdě a já udělala několik špičkových přemetů ve sněhu, než jsem se zastavila. Ještě, že ten tu teď byl všude, takže se mi nic moc nestalo. Vystrčila jsem hlavu a spěšně se oklepala. "Fuj! Brrr!" Neměla jsem zimu ráda. Zimu. Mokro. Už aby bylo léto.

// Gejzírové pole

Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem přistoupit k slovnímu přesvědčování obou vlků, aby mi věřili. A i když bych to nerada přiznávala, ulevilo se mi, když mi Aranel řekla, že mi věří. Znělo to skoro, jako že jsem to říkala zbytečně, ale já byla přesvědčená, že to muselo zaznít. Takhle jsme alespoň všichni věděli, na čem jsme. I Křoviňák vypadal, že se přes mé nevybíravé vlčení na své dědičky přenesl a odpouští mi. Byla jsem tak trochu nesvá a tak jsem jen přikyvovala, když se mi oba snažili vysvětlit, že to jejich přehnané ochranářství je prostě v nich samo. Rozhodla jsem se tomu věřit, protože co já věděla o rodičovství.
Dál jsem tam jen postávala stranou a koukala, jak se Aranel baví se synkem a Křoviňák s Kezi a pak se ozvala i ta poslední a já se snažila i špatně snad nedýchat, abych náhodou zase něco nepodělala. Stála jsem a koukala a dělala si v duchu poznámky. Tohle je normální... tohle je normální... tohle taky... eww, tohle taky? Ok, tohle taky... Nakonec jsem se neudržela hlasitě vzdychla. Po zralé úvaze jsem byla ráda, že o tom rodičovství ani nic vědět nemusím. V tu chvíli na mě začalo černé vlče vrčet a poskakovat a já se narovnala a mlčky je pozorovala, jestli se náhodou nerozbila, až mi z toho hlava sklouzla trochu ke straně. Může se vlče rozbít? Samo od sebe? Možná se rozbitý narodí, napadlo mě a honem jsem mrkla po Aranel, jestli jsem to náhodou omylem neřekla nahlas, protože jsem nebyla blbá, moc dobře jsem věděla, co je slušné si nechat pro sebe. Že jsem to většinou nedělala, to byla věc druhá.
Po tom divadýlku se vlče uráčilo odkráčet za svými sourozenci do úkrytu. Zmateně jsem se ohlédla na Křoviňáka. "Ona nemluví?" došlo mi až teď. Ale to bylo vlastně jedno. Od Maeve příjemná změna, ne? ušklíbla jsem se v duchu. "Užijte si úkryt, já se odtamtud akorát vyhrabala," oznámila jsem vlkovi a oklepala se. "Půjdu se protáhnout. Vrátím se," dodala jsem, jako by to bez těch slov nebylo jisté, a zmizela v lese.

// Východní hvozd (přes Mahtae sever)

// faaajn, hlásím se

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

vzhled:


povaha:

Vyřizovala jsem si s vlčaty tak nějak účty po svém, což se rodičům moc nelíbilo. Pochopitelně. Nebyla jsem k jejich varovnému vrčení - které se docela stupňovalo - úplně lhostejná, ale tolik pozornosti jsem mu přeci nevěnovala, protože jsem v první řadě neměla skutečně v plánu těm vlčatům něco udělat, což oni vědět nemohli. Ale vypadalo to, že vlčata to věděla, protože jim mé varování bylo úplně u zádele. Černé vlče - jak jí to Aranel představila, Keziah? - se místo kání nad svým nerozvážným úrokem přidalo k mému vrčení a hlas jí při tom tak různě přeskakoval, že jsem se dovtípila, že se snaží napodobit to moje. Dobře, alespoň jednu z těch věcí, co jsem jí tím chtěla ukázat, pochopila. Zůstala jsem na ni vrčet o chvíli dýl čistě pro to, aby se v tom mohla procvičit, když se toho tak vehementně chopila. Někdo ji musel naučit pořádně vrčet, aby nebyla úplně k smíchu.
Pak jsem se dala do výchovy hnědoprdky - Arminiuse - kdy jsem asi skutečně šla přes čáru, protože to bylo snad poprvé, co jsem takhle slyšela Aranel vrčet. Na mě. Vrátila jsem vlčatům zajíce a lehce stáhla uši k hlavě. Zůstala jsem dotčeně stát a mlčet, protože co jsem měla dělat? Nemohla jsem těm prckům přeci dovolit si takhle vyskakovat! Za mě určitě měli už úplně od začátku vědět, že si se silnějšími vlky prostě zahrávat nemají, bylo to pro jejich dobro! Nevypadalo to však, že by to jejich rodiče chápali. Křoviňák nazval mé metody doslova drastickými. "Život je drastický," utrousila jsem si polohlasně pro sebe, protože jsem neměla zájem kopat do už tak rozhrabaného vosího hnízda.
Nic jsem nedělala. Prostě jsem si tam jen tak stála, dokonce mimo hodující prcky, když se ke mě vrátila ta černá a stočila se pode mnou do klubíčka. Nechápala jsem, byla tohle nějaká lest? Ani jsem se nepohnula, zůstala jsem stát jako přimražená, jen bezradný pohled jsem obrátila k jejím rodičům, aby pochopili, že v tomhle jsem naprosto nevinně. Křoviňák mi přispěchal na pomoc - tedy, mně asi ne, ale to bylo vedlejší - a vlče si převzal. Napětí v celém mém těle, o němž jsem ani nevěděla, že ho držím, se uvolnilo, jen co bylo vlče u něj. Dobrý, alespoň něco jsem nepodělala. Poslouchala jsem, jak svou dceru vychovává, a i když mu u toho chyběla má notná dávka varovného vrčení, mělo to co do sebe.
Dovolila jsem si jeden uklidňující soustředěný nádech. Fajn, tak znovu. Potřebovala jsem uvést některé věci na pravou míru, ale hlavně jsem potřebovala, aby bylo mezi námi jasno. Potřebovala jsem, aby to Aranel slyšela. Aby to slyšeli oba. "Aranel," snažila jsem si získat oslovením její pozornost. Sotva se vlčice na mě obrátila a naše pohledy se setkali, nemohla si nevšimnout pevnosti mého výrazu. Upřímnější už jsem být nemohla. "Já jim neublížím." Chtěla jsem, aby to slyšela. Chtěla jsem, aby tomu věřila. Aby věřila mně. Se stejným výrazem jsem se obrátila i na Křoviňáka, jestli mě také slyšel.
Neuměla jsem moc komunikovat své emoce. Popravdě jsem se tomu dost bravurně vyhýbala, protože plácat se ve složitých pocitech byl docela opruz. I tak jsem se teď nemohla zbavit toho bolestivého bodání v hrudníku, že jsem něco takového musela říkat nahlas. Že jsem jim - jí - svou důvěryhodnost musela dokazovat slovy. Tím nejhloupějším nástrojem, který jsem fakt neuměla používat. Mělo to být automatické. Nemělo by být třeba je o tom takhle přesvědčovat, ale nemohla jsem jim to dávat za vinu. Sama jsem musela uznat, že ten začátek s vlčaty byl pěkný fiasko, ale netušila jsem, jak to napravit. Prosím. Věř mi.

Hned mi došlo, proč jsem se mezi vlčata nikdy nezaplétala. Byla nesnesitelná a nevypočitatelná. Vlk je chtěl něco naučit a oni se spikli proti němu. Brácha to měl s náma lehký, zabručela jsem v duchu, protože když takhle "vychovával" mě a mé bratry můj starší bratr, vždycky mu to zabralo. Ale tihle? Totální tragédi. Sorry, Aranel.
Sledovala jsem, jak to vlče s hnědým zadkem má kapacitu trpělivosti menší, než kulička hrášku, když mě něco začalo tahat za ocas a pořádně vrčet, jestli se to dalo vrčením nazývat. "Hej!" utrhla jsem se na černé vlče, které nebylo součástí mé výchovné hry. Vytrhla jsem jí ocas z tlamy. Nebylo na ní znát, jestli vrčí, nebo je ten zvuk výsledkem toho, jak se klepe zimou jako ratlík. "Co si myslíš, že děláš? Vybírej si sobě rovný soupeře, nebo dopadneš špatně," tyčila jsem se nad ní a kárala ji pohledem. Varovně jsem zavrčela, ale to spíš, abych ji ukázala, jak má vůbec vrčení znít, když už se s ním chtěla ohánět. Měla jedinou kliku, že jsem se kvůli jejím rodičům stále držela zkrátka, ale sakra vůbec mi to neulehčovali. Možná brzy svůj postoj zase přehodnotím.
Byla to otázka vteřinky a ze tří vlčat už mě dvě stihli vytočit. Černá mě štvala, protože si dovolila ke mě vůbec přiblížit, ale hnědoprdka si narovinu dost vyskakoval. Nesmíš, napomínala jsem se, protože bych ho nejraději vynesla v zubech. Tentokrát s opravdu hodně hrozivým zavrčením jsem se prudce ohnala proti němu, ale na posledních chvíli jsem ho nekousla, jen přeskočila a skončila u krápníku se zajícem. "Prohrál si," oznámila jsem mu, zajíce z krápníku sundala a hodila ho jednoduše tomu poslednímu vlčeti, které mi ještě nestačilo lézt na nervy.
Krápník zůstal, kde byl. Neplánovala jsem plýtvat energií na to ho nechat zase zmizet, už tak byl dost pitomý nápad se ohánět s magií, když jsem mohla být ráda, že vůbec stojím na nohou.

Aranel se smála, ale já se tvářila fakt zoufale. Moje poslední zbytečky naděje byly fuč, z tohohle se zjevně probrat nedalo. Rozhlížela jsem se kolem a snažila se počítat, zatímco se mě Nel snažila uvést do obrazu. Do obrazu, u kterého jsem si nevybrala, že ho budu součástí, ale už jsem tu byla.
"Takže... ty jsou vaše?" hlesla jsem, protože jsem nějak nevěděla, co na to říct. Nevěděla jsem ani, co si myslet. Co má vlk v téhle situaci dělat? Naštvat se a prskat kolem sebe jed byla jedna možnost, ta jednodušší popravdě, ale k té jsem se nemohla uchýlit, ne v tomhle případě. Bílá vlčice byla to nejblíž k rodině, co jsem v tomhle kraji měla, a to mi nedovolovalo se na ní prostě utrhnout jako na každého druhého. Jenomže já neměla záložní plán. Nevěděla jsem, jak se chovat jinak, když ne nepříjemně, a tak jsem chvíli jen mlčky pozorovala, jak se ty zmenšeniny vlků perou a žužlaj navzájem, jako by jim šlo o život, i když by tím sotva zastrašili motýla. Křoviňákovi s Aranel to přišlo vtipný. Popravdě, možná to trochu vtipný bylo.
Neodešla jsem. Nevzala jsem do zaječích, což nejvíc stále překvapovalo zrovna mě. "Jak se menujou?" zeptala jsem se místo toho opatrně, jako bych se bála, že by ze mě mohlo místo toho vypadnout něco jiného, nehezkého. Ohlédla jsem se po obou rodičích, ať už mi odpoví kterýkoliv, který zrovna neměl plné tlapky s výchovou.
Dvě vlčata zatím sváděla boj mezi sebou a hnala se k zřejmě čerstvě ulovenému zajíci. Na vlčata byla dost dravá, nebo jsem měla kvůli Maeve hodně zkreslené představy o vlčečím chování. Aranel se je snažila usmířit, ale já si řekla, že když už jsem tady... "Počkej, Nel!" houkla jsem a doběhla k vlčici, než stačila ten svár úplně uklidnit. "Chtějí se rvát, tak ať se předvedou," věnovala jsem vlčici pohled, který prozrazoval, že mám něco za lubem. A možná to nebylo nejchytřejší...
Vlčata jen tak tak dobíhala k zajíci povalujícímu se na sněhu, když těsně před jejich čumáčky vyrazil ze země do výšky ledový krápník a vzal úlovek s sebou, takže zajíc si teď hověl na jeho vršku, kam vlčata jen tak snadno nedosáhla. Mně to nedošlo, ale rodičům se z té podívané asi muselo na chvíli zastavit srdce, protože co kdyby ta ledová špička netrefila zrovna zajíce. Využila jsem té chvíle, kdy i vlčata z toho, co se před nimi právě stalo, musela být dost paf. "Tak poslouchejte, špunti!" přiskočila jsem k nim. "Takový zajíc, to je hrozně cennej úlovek. Chytit ho není žádná sranda a co teprv teď v zimě. Může to bejt první a poslední zajíc, co přes celou zimu ochutnáte, takhle cenej je! Kterýmu z vás se povede se k němu dostat jako prvnímu, ten má právo na to první a nejlepší sousto! A takový sousto, to je jen jedno, jasný? Žádný takový druhý už není, rozumíme si?" zahleděla se významně svým jantarovým pohledem do očí obou vlčat. "Do toho," odstartovala jsem jim to a šla trochu z cesty, aby měli volné pole působnosti na své nápady a zároveň do mě při tom nedopatřením třeba nenaráželi, protože to už bych nemusela přetrpět v tak nadneseném duchu.

// úkryt

Hned jak jsem prošla východem ven, uvítal mě mrazivý vítr, který se mi nemilosrdně zavrtal pod už tak dost řídký kožich. Zatřásla jsem se. "Brrr, se možná ještě mohla zůstat vevnitř," prohodila jsem, ale nevrátila se tam. Namísto toho jsem poodešla od jeskyně dál a tam někde zahrabala zbytky kostí. Do sněhu, pochopitelně, nebudu se uprostřed takového mrazáku dobývat pod tu zmrzlou zem.
Zdálo se mi, že ne tak daleko slyším docela hluk. Hodně hlasů. Zvědavost mi nedala a protože čich mi napovědět nemohl, vydala jsem se tím směrem, abych zjistila, co je to za rozruch. Netušila jsem, jak brzy mám svého rozhodnutí litovat...
Mezi holými siluetami stromů se začaly rýsovat obrysy vlků. Jeden. Dva. Tři... kolik?! "Eeee..." vykoukla jsem u nemálo početné skupiny. Ten šedý vlk. Aranel. Křoviňák. A pak spousta malých vlků. Byla jsem až tak nesnesitelná? Byl tohle můj trest? Tak Adiram měl přeci jenom pravdu.
Tlapky mě donesly až k Aranel a Křoviňákovi. "Nel, Nel, prosimvás, kousněte mě někdo. Mám asi halucinace, ale vidim tady všude vlčata. Všude," zdůraznila jsem, jako by to bylo něco nereálného, co vidím skutečně jenom já. Na pozdravy nebyl čas, potřebovala jsem se z tohohle snu co nejdříve probudit, pronto!

(452) lotka 3/5

Byla jsem naštvaná. Zmatená. A zase ve své hrubší kůži. Povedlo se mi být tak neomalená, že jsem probudila spícího Adirama, aniž bych si všimla, že vůbec spal. Někteří vlci fakt usnou všude. "Jo? Vítej zpět v realitě, rádo se stalo," odvětila jsem bez špetky lítosti. Vlastně to znělo přesně jako, že by mi za to ještě měl děkovat. Sny jsou pro vlčata.
Adiram už sestru nechal být a já také. Potřebovala jsem změnu. Potřebovala jsem se hýbat, vypadnout tady odsud, nadýchat se čerstvého vzduchu a možná zakousnout i něco živého, abych přišla na jiné myšlenky, protože ty stávající mi nevyhovovali. Jak se ukázalo, rdousit něco, co už zardousené bylo, nebylo to pravé.
Vyskočila jsem s překvapivou hbitostí na nohy, pořád víc vyhublá, než atleticky štíhlá, ale jinak fit jako rybička. "Odcházím. To abys věděl, že se můžeš klíďo vrátit ke svejm krásnejm snům," informovala jsem vlka docela zbytečně. "A, no, díky," přihodila jsem ještě do placu ledabyle, popadla do tlamy ohlodané kosti a razila si to k východu. Uklidit po sobě už jsem si zvládala sama.

// les