Příspěvky uživatele

| D. Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Zabodával jsem do Erlenda takový pohled, který by ho zarazil do země, kdyby to uměl. Nezajímaly mě jeho výmluvy, takže myšlenka, kterou ke mě vyslal, se zamotala mezi mými vlastními. Nevěnovala jsem jí pozornost. Jako ničemu jinému. Prostě jsem se rozhodla jednat sama a zbytek vlků odignorovat, což vypadalo jako nejlepší řešení. Zaujala jsem postoj u díry a zkusila využít své ledové magie, jestli by nám k něčemu v téhle přihlouplé situaci nebyla. Byla. Ale furt mě někdo rušil. Teď se ke mě přichomýtlo to druhé vlče, co nebylo v díře jen proto, že Erlend má neuvěřitelný štěstí. Zhluboka jsem se nadechla, protože ji asi ještě nikdo nenaučil, jak vypadá vlk, co se soustředí a nemá být rušen.
"Nina má pravdu," odpověděla jsem vlčeti. "Bylo to jeho svobodný rozhodnutí, co ho poslalo na dno díry. Nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu měli riskovat svoje krky i my, ta díra je pěkně hluboká. Kdokoliv si bude chtít ten kousek zopakovat, dopadne stejně." Nezmiňovala jsem, odkud mám tak jistou informaci o hloubce praskliny. V tom se mezi nás vnutil Cyril a vlče bez okolků odstrčil od díry pryč. Asi jsem se na okamžik zatvářila překvapeně, protože jsem nebyla zvyklá na racionálně smýšlející vlky, co se nebojí jednat, ale jeho čin jsem podpořila souhlasným kývnutím. "Co vim, je tvůj kámoš na dně díry hlavně kvůli tobě," připomněla jsem nevybíravě vlčeti krutá fakta. "Projev trochu úcty jeho voběti aspoň tím, že nebude zbytečná."
Otočila jsem konečně svou pozornost na zbytek vlků v okamžiku, kdy se dělo něco... co jsem si úplně nedovedla vysvětlit. Takže vlastně normálka. Nina byla... divná. A Cyril vlastně taky. A ten černobílý vlky začal básnit? Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, naprosto zbavená všech slov. Ostatní jich ale měli dost. A mluvili a hulákali, až nás slyšely v horách v dáli. Od nich jsem zaslechla zvuk, který nevěstil nic dobrého. Přesto jsem se tím směrem otočila, jako by se z něj nevalilo smrtící nebezpečí. "A sakra," zaklela jsem. "Zdrhej," sykla jsem k vlčeti a trochu ji postrčila, než jsem vzala nohy na ramena. V tomhle jel každý sám za sebe.
Nebyla jsem úplně blbá, věděla jsem, že lavině neuteču. Ale můžu se vzdálit a pak... když mě dostihla, vypnula jsem všechny své fyzické síly a opět se obrátila i ke své ledové magii, aby mi pomohla tohle celé přežít. Sice jsem netušila pořádně jak, ale bylo to lepší, než nemít vůbec nic, a tak jsem se i s pomocí magie snažila držet hlavu nad sněžnou hladinou.

ÚNOR | 2 | Wylan

Pekelně jsem se soustřeďovávala na ten kus ledu, co se přede mnou tvořil. Momentálně mě obklopovalo dost věcí, které nepotřebovaly detailní práci, ale teď jsem se snažila vytvořit květ čistě pro to, že to nebyla žádná hračka. Přimět led, aby dělal, co chci a zároveň na tom nevybít všechnu svou energii bylo sakra náročný. Ale nebyla jsem hloupá, věděla jsem, že tady uprostřed ničeho bylo jen otázkou času, než mě nikdo vyruší, takže jsem se za to ani na toho cizáka zlobit nemohla. Nebo mohla?
Cukla jsem sebou a tvar z ledu se přede mnou roztříštil, ledové krystalky z něj dopadly na zasněženou zem a už se ani nehnuly. Chvíli mi trvalo, než jsem se na vlka otočila, musela jsem si totiž chvíli v hlavě opakovat: Je to moje blbost, měla jsem jít jinam. Je to moje blbost, měla jsem jít jinam. Hluboký nádech a výdech. Ale mohl přece vědět, že vlk se při magii neruší - ne! Dobře, pryč z hlavy ven. "Rušíš. Ale to už je teď jedno, ne?" prohodila jsem a otočila se čelem k vlkovi, který zmařil mé ledové pokusy. Neušlo mi, s jakým úžasem si prohlíží ostatní věci, které jsem vytvořila. Malé bezvýznamné plus. Chtěl vědět, jak to dělám. Vážně nic netušil? "Tajemství, znáš to. Kdybych ti to prozradila, musela bych tě zabít," pronesla jsem, jako by o nic nešlo a v očích mi hrály divoké jiskřičky, které rozhodně nepomáhaly při rozhodování, zda to myslím vážně nebo žertuju.
Rozešla jsem se začala kolem vlka opisovat kruh. Za mnou se navíc kam jsem došlápla začala tvořit úzká cestička z drobných ledových špiček ledabyle směřujících vzhůru. Obešla jsem ho hezky dokola a vrátila se na své výchozí místo přímo před něj, načež ode mě bleskurychle vyrazila ledová plocha, která v momentě, kdy došla až k němu, obalila jeho přední tlapky v ledovém sevření. Velmi tenkém, nutno dodat, takže se vlk nemusel namáhat, aby se z něho dostal. Při první pohybu prakticky opadl led sám. On celý ten trik zchramstnul celkem dost energie, neplánovala jsem jí plýtvat ještě na pevnější ledové okovy. "Tak co, nějaký nápady?" pobídla jsem ho, ať si raději na tu otázku zkusí odpovědět sám.

ÚNOR | 1 | Wylan

Byla zima a kam až vlčí oko dohlédne, všude sníh. Pochopitelně, však poslední dny taky nepřetržitě sněžilo. Byla jsem ráda, že jsem mohla vypadnout z úkrytu a konečně se trochu protáhnout, venku se toho dalo dělat mnohem víc. Jen lovit zrovna ne, takže z mého původního plánu rychle sešlo. Jen si užívejte vaše zasněžený skrýše, dlouho vám to nevydrží, přála jsem všem tvorům, kteří byli eventuelně předurčeni k tomu stát se vlčí svačinkou. Žaludek neprotestoval a tak jsem se prostě jen vydala, kam mě štíhlé tlapky nesly.
Zůstala jsem na otevřené planině, kousek odsud bylo jezero, pokud mi bylo známo, ale neměla jsem nejmenší důvod se k němu přibližovat. Ať zamrzlá nebo ne, pořád to byla voda. Pokud se jí můžu vyhnout, udělám to. Takže jsem teď postávala v krajině, ale nebylo to jen tak. Kolem mě ze země vyčuhovali různé obrazce. Některé byly prostě hroudy sněhu. Jiné však z blízka detailněji připomínali tvary. Tu a tam ledový krápník, tuhle jako by z ledu vyrostl malý stromek. Vedle něj cosi, co nápadně připomínalo sedícího zajíce, takže taková koule s ušima. Z ledu. No není příroda magická? Není, dělala jsem to já. A právě jsem se soustředila, přede mnou se rodil další ledový střípek, kterému jsem plánovala dát novou podobu...

| C. Použiju magii (nutné mít vlčíškovu tajnou magii na levelu 6 a výše)

Takže v první řadě jsme se začali hádat. Teda vlastně jen domlouvat své možnosti, což šlo lépe, než jsem čekala. Byla jsem zatraceně ráda, že mě poslouchal někdo s mozkem a uznal, že mám pravdu. Důstojně jsem se narovnala. "Dě-" chtěla jsem vyjádřit díky, ale Nina se rozhodla mou pointu rozšířit o tu svou. Ne. Tohle vůbec nebylo to, k čemu jsem mířila, sakra! Měli jsme se na to vybodnout a odejít, ne čekat, jestli mám pravdu. Měla jsem pravdu. Ale místo dohadování jsem si rázně dřepla na zadek. "Fajn," odmávla jsem Niny návrh, abychom počkali, co ta díra ještě umí. Popravdě mi začínala být na nějaký čekání dost zima, každému na první pohled muselo být jasné, že můj kožich není dělaný do takových podmínek, ale já se nechtěla připravit o ten výraz na jejich tvářích, až zjistí, že čekají zbytečně.
Ten hnědý vlk, kterého Nina představila už nevím jak, taky pořád balancoval na hranici, jestli mám pravdu nebo ne. Zamračila jsem se na něj. JE to normální. Napovrch jsem mlčela, protože zjevně tuhle bandu nepřesvědčí nic, než být svědky svých chyb na vlastní oči. Fajn. Počkám si. Ale v tom se k argumentaci přidal Star a já bych se flákla tlapou do čela, kdyby to byl normální projev vlčího chování. Nadechla jsem se, abych teda všechno to s praskajícími ledy zase znovu polopaticky vysvětlila, ale už jsem se ke slovu nedostala, protože...
Kolem mě se prohnal Erlend, jehož jméno vykřikla Lilac a tím mě upozornila na tu melu, ke které se schylovalo. "Erlende?!" vyhrkla jsem taky a zírala na to jako Alenka v říši divů. Jediný vlk, od kterého jsem tu očekávala trochu příčetnosti, se právě pokoušel skočit do té praskliny za padlým vlčetem. Na rozdíl od Lilac jsem se mu v tom nesnažila tak vehementně zabránit a jak se ukázalo, ani to nebylo třeba. Neřekla bych, že to bude takový nemotora, ale teď mu to přišlo vhod. Přežil. Prozatím.
Erlendovo ocas přimrznul k ledu. Trochu, ale dost na to, aby ho to přimělo se ohlédnout, co ho drží na místě a spatřil za sebou mě, s očima zabodnutýma do jeho. Taková hovadina, vopravdu?! Skoč si, jen si skoč, ale příště, až se ti to fakt povede, nic neřeknu. Doma všechno zapřu, nikdo se nikdy nedozví, co se ti stalo, je ti to jasný?! Šance, že mi bude číst myšlenky, byla mizivá, to jsem věděla, ale probodávala jsem ho tak intenzivním pohledem, že ten popravdě mluvil sám za sebe. Odfrkla jsem si znechuceně a otočila se, nechala jsem Lilac, ať se s Erlendem vypořádá jak chce.
Pozornost jsem přesunula na tu díru. Na hory, za kterým se táhla. A zase na díru. "A víte co? Možná je to řešení," nadhodila jsem a zase se posadila, zatímco ostatní křičeli do díry a dělali jiný věci. "Možná, když tam napadá hodně vlků, tak tu díru ucpeme dost na to, aby se přestala šířit. Za pokus to stojí, ne? Dobrovolníky očividně máme," broukla jsem nezaujatě a ani se na nikoho neohlédla. Jen naprostý blbec by usoudil, že to myslím vážně. Bylo to jen ještě absurdnější řešení naší beztak dost absurdní situace. A zatímco jsem si v duchu dělala seznam všech nelichotivých označení pro ty budižkničemi, co chtěli bezhlavě zahazovat vlastní životy, pohrávala jsem si ještě s jednou myšlenkou. S nemagickou věcí nic neuděláme, hm? Ten hnědý vlk nemohl být dál od pravdy. S nemagickým ledem jsem toho vlastně mohla udělat docela dost, a tak jsem se nenápadně natáhla po své magii...

| Promyslet si či sdělit ostatním své zjištění o díře.

Černobílá zněla, jakože má dost jasně promyšlené, k čemu jí jména budou. Ale hlavně jsem z toho vyrozuměla, že si dost věří, že na rozdíl od jiných jedinců přežije. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli na mě takhle její neskrývaná sebedůvěra dělá dojem nebo naopak. Tak jako tak jsme se ještě společně s Erlendem jali tu trhlinu prozkoumávat inteligentněji, než ostatní. Ale co my víme, třeba do tý díry spadnout chtěj, napadlo mě, když jsem sledovala některé z nich.
Lilac odpovídala na nevyřčenou otázku Erlendovi a já po nich jen hodila očkem. Věděla jsem, jak tohle funguje, ale bylo děsně divný být svědkem jen jedné strany konverzace, přestože jsem nemusela být žádný myslitel, abych se dovtípila, na co se vlk ptal. Bylo to divný. Tečka.
Jedno letmé ohledání díry, a byli jsme doma. Jak jsem říkala, zavrtěla jsem hlavou, protože šance, že mi tahle banda uvěří, i když zírají na úplně to samé, byla nejspíš dost mizerná. Už už jsem si chtěla rýpnout, jestli vidí to, co já, abych to pro ně nemusela hláskovat, ale v tom se začali dít věci. Velký vlk, který si rozhodl nechat jméno pro sebe, strčil do vlčete, které se zrovna tak nepředstavilo. Světe div se, vlče skončilo v jámě. "Prvního hrdinu bysme měli," vypadlo ze mě stroze. Varovala jsem je, ať ty vlčata odvedou, co víc jsem pro ně měla dělat? Přirozený výběr, blesklo mi hlavou, zatímco jsem chvíli pozorovala ještě toho vlka a Ninu, kteří byli jámě nejblíž, jestli se tam nerozhodnout poshazovat navzájem všichni.
Nicméně, byla to jáma a byla v ní tma. Můj závěr byl, že pád do takové trhliny přežít nelze a jestli jo, stejně už vám není pomoci. Napadlo mě, že když to vlče ani neznáme, mohli bychom se všichni zkrátka kolegiálně tvářit, že tu s námi nikdy nebylo. Minimálně já jsem k tomu tak přistoupila a raději se ohlédla k horám, kam poukazovala Lilac. "Vydáme se směrem, kterým se ta prasklina šíří nejrychlejc. Jasný. Rozumim. Zní bezpečně," přitakávala jsem tak vážným hlasem, až by jednodušší hlavičky nemusely poznat, že je to sarkasmus. "Ale co vlastně doufáme, že objevíme? Protože, nerada ti kazim iluze o velký magický záhadě, ale podívej," ukázala jsem tlapou na trhlinu, "je to obyčejná trhlina v ledu. Nebo na ní vidíš něco magickýho? Protože já ne. Jo, praská divně, ale kolik praskajících ledovců už ste viděli, abyste mohli s jistotou říct, že takhle to nevypadá?" To už byla tak nějak otázka do pléna, jelikož jsem doufala, že tu musí být aspoň někdo, kdo v tom nebude zbytečně hledat něco víc, než to je. "Kdyby to bylo magický, mohl by to být průšvih. Ale tohle je normální. Ledy praskaj. Bude to v pohodě." Pokud se tý blbý díře nebudeme stavět do cesty teda.

| Zkusit tu díru prozkoumat pohledem z bezpečné vzdálenosti (Taktika, 8)

Mrkla jsem na černobílou, která mluvila k Erlendovi, jako by mu na něco odpovídala. Ale já neslyšela, na co. Pořád mi ty jeho schopnosti vrtaly hlavou. Naštěstí se dalo velice snadno odvodit, co šedáka zajímalo, vzhledem k tomu, že se řeč zase stočila k prasklině. Nedůvěřivě jsem se na ni ohlédla. Zase. Vlčice zatím prohodila, že nám roste před očima. Ha, ha. To se říká o vlčatech. Vlčata jsem nemusela. A něco mi říkalo, že k téhle jámě budu mít dost podobný postoj.
Takže znova. Nestihli jsme odejít a už se tu zjevil někdo další. Teď už jsem začínala být docela vytočená. A ne, bylo mi jedno, jestli se tu sejde celá Gallirea, ale do teď tu nebyl ani chlup a najednou tohle? A kde všechny ty zvědavé čumáky byly tenkrát, když jsme tu s Modrou zápasily o holé životy? Ne, že bych jejich pomoc snad vítala nebo nedej vlku přijala, ale stejně mě ten princip vytáčel.
Ale víc mě překvapovala tahle skupinka. Všichni se tvářili hrozně chytře a uvědoměle. Někteří už přibíhali s tím, že je tu nebezpečí, nebo tak alespoň vypadali. Tak proč sem sakra lezou? Vod nebezpečí se chodí pryč, tupci, protočila jsem nad tím oči. Jeden hrdina vedle druhého. Šedá vlčice, co se tu vyloupla po boku s černobílým vlkem, se do toho nějak hrnula. "Stojíme prakticky na jednom obrovskym kusu ledu. Tohle led prostě vobčas dělá. Praská," uvedla jsem asi docela nudné, ale logické vysvětlení. "Nebo to," přikývla jsem na magické vysvětlení černobílé. A pak do mě uhodilo uvědomění jako blesk. Náhodná horda vlků uprostřed ničeho, díra zvětšující se divně pravidelně... tohle je magie. Ne, ne, ne, ne, neee, zaúpěla jsem v duchu. Poznávala jsem to. Takhle to všechno začíná! Já nechtěla další nemrtvé, už ne. Nemůže jednou zachraňovat svět někdo jinej?!
"Představování má smysl jen, když předpokládáš, že ti cizí jména k něčemu budou," podívala jsem se na Lilac vědoucím pohledem. "Předem říkám, že se mi to nelíbí. Kaya." Přihodila jsem ke svému názoru i to jméno, když si ho vyžádala. A taky protože jsem se už začínala smiřovat s tím, že s touhle bandou asi pobudu dýl, než bych si přála. Lilac. Erlend. Nina. Star. Cyril. A to ještě nebylo všechno. Nerada jsem bořila Lilac její domeček z karet, ale bez přezdívek si tohle všechno pamatovat nebudu. V duchu jsem se ušklíbla nad tím divadlem, co tu sehrála Nina se Starem. Přehnanou starostlivostí na mě nikdo dojem neudělá, ale poctivé seřvání vtíravého otrapy dokážu ocenit vždy.
Pohodila jsem ocasem nad tou podívanou. Proč že tu s námi poletuje straka? Přidala jsem si to na seznam podivností naší skupiny a rozešla se za Lilac. "Kdybysme potřebovali zjistit hloubku, myslim, že hrdinové se rádi vobětujou jako první," mrkla jsem na ni. Nepochybovala jsem, že pochopí, o kom je řeč. Tak jo, ať to máme brzo z krku. Šla jsem zkontrolovat tu prasklinu blíž, protože čím dřív se toho chopí někdo schopný, tím dřív to tu budeme moct rozpustit. "A někdo vodveďte ty vlčata!" houkla jsem prostě do davu. Ať se tady schylovalo k čemukoliv, neplánovala jsem k tomu všemu ještě dělat chůvu. I když chůvu zjevně nepotřebovali jen ti nejmladší. Nina si to svérázně nakráčela k díře, jako by do ní nemohla sklouznout raz dva. Hrabe jí? zamračila jsem se.

Vzhled - Vento
Povaha - Jasnava

Vzhled - Roland
Povaha - Roland

Vzhled - nikdo
Povaha - Sirius

vzhled - nikdo
povaha - Odin

Prosím za:
1x bronzový ticket - bonus štěstí na Kayu
1x stříbrný ticket - spešl magie (ještě nevím na koho, pořeším se Skylieth)

Děkuji!

Napsala jsem ti to do inventáře ke Kaye, až mi budeš psát o spešl magii, připomeň se, že to máš v inventáři a má to být zadarmo :)

Netušila jsem, co to bylo za třetí sílu. Pomyslíte na vlky a oni se sem začnou slétat jak včely na med. Když budu myslet na kus čerstvě uloveného masa, taky si sem nakráčí a pozdraví mě? Nestěžovala bych si, to ne.
Teď jsem se ale otočila na vlčici, která měla úplně pitomý dotazy. Tohle byla zatracená rovná pláň, stačilo se rozhlédnout a muselo vám být jasné, kam vede. "Jo tohle," vypadlo ze mě místo kousavé poznámky, protože mi při jednom pohledu došlo, že vlčice asi nebude tak hloupá, protože se ptala na... to, co před nemalou chvílí byla ještě zanedbatelná díra v zemi. Zamračila jsem se na ni. Na tu díru, ne na vlčici. Výjimečně. "Asi do pěknýho průšvihu," odpověděla jsem ji, jak nejlépe jsem sama mohla, a udělala dva uctivé kroky dál od té praskliny. Už to nebyla obyčejná díra v zemi. Nelíbila se mi.
Než jsem stihla vlčici říct, že by se v tom neměla rejpat a obě bychom si měly dát odchod, zjevil se tu další kolemjdoucí. Super, a ten můj flák masa je kde? "Čau," prohodila jsem k němu ledabyle, "sleduješ mě?" Byla jsem si jistá, že jsme před chvíli byli oba v lese u vlčat a tohle místo nebylo zrovna blízko. Divná náhoda.

// Gejzírové pole (přes Kierb)

A tak jsem samu sebe přemluvila k téhle blbosti a vydala se do nehostinného prostředí pusté ledové krajiny. Jen co jsem zanechala za zády poslední gejzíry, začala jsem lelkování u nich hořce litovat. Kožíšek mi to krásně vyhřálo, to ano, ale teď z něj to teplo rychle uteklo a zase se do něj stěhoval mráz, až jsem se z toho několikrát cestou musela oklepat. Jako by šel mráz z kožichu setřást, ha ha...
Bylo to pěkně na prd. Chodilo se tu úplně hrozně, sněhu tu byly hromady a každý druhý krok se propadal. Měla jsem tu výhodu - i když spíš nevýhodu - že jsem byla drobná a lehoučká, takže mě některá plocha udržela a nemohla jsem tak efektivně ve sněhu prostě prorážet cestičky, jako by to udělal každý mohutnější jedinec. Čím jsem se ale blížila hlouběji do území, tím byl sníh promrzlejší a propadal se méně a méně... A taky byla větší a větší zima.
Někdy v polovině pláně mi bylo jasné, že jsem tu nejspíš zbytečně. Za celou cestu jsem ve sněhu nepotkala jiného páru stop. Samozřejmě, kdo by se tak dobrovolně promenádoval zrovna tady? kroutila jsem sama nad sebou hlavou. Jestli tu někdo byl, pravděpodobně hodně dávno a nebo skončil hodně hluboko pod ledovou vrstvou. Při té myšlence jsem se podívala pod nohy, jako by tam na mě jeden z těch umrzlých nebožtíků měl zrovna vyhlížet. A pak můj pohled zavadil o nějakou ďouru kousek vedle. Mávla jsem nad ní tlapkou, byla to prostě díra v zemi, takových už jsem za svůj život viděla. Otočila jsem se a šla šmejdit zase o kousek vedle, nevěnujíc prasklince pozornost, takže jsem si ani nemohla všimnout, jak se zvesela nenápadně zvětšuje.

Kroužila jsem pomalým krokem kolem krajiny vybuchující země a vychutnávala si hřejivé přívaly horka, které provázely každý nový sloup vody. Kdybych se malinko přikrčila, možná by to vypadalo, jako že jsem na lovu. Ale popravdě, takhle můj pohyb asi vypadal vždycky. Vždycky připravená, vždycky oči na stopkách. I když pravdou bylo, že jsem okolí moc nevnímala a prostě si užívala sebe a ticho. Oproti tomu mumraji v lese to byla sakra příjemná změna.
Obešla jsem značnou část gejzírů, než jsem se jim začala vzdalovat. Na jejich druhé straně se totiž rozprostírala zasněžená krajina s mohutnými kopci v pozadí. Váhala jsem, zda se tudy vydat. Neměla jsem na pustou krajinu zahalenou v ledu a sněhu nejlepší vzpomínky. Nejlepší vzpomínky? Slabý, málems tam natáhla bačkory, opravil mě můj vnitřní hlas. Měl pravdu. Byla jsem ve stavu, kdy bych měla to štěstí znovu pokoušet? Přeci jen jsem ve smečce slíbila, že se vrátím. Jestli zase někde uvíznu... Nah, když se mi něco nebude zdát, prostě to votočim, ne? Co se může stát, zavrtěla jsem hlavou nad vlastními starostmi. Byla jsem přeci dost schopná poznat blbý nebezpečí, ne? Proto mě ještě nežraly žížaly pod zemí.

// ledové pláně (přes Kierb)

// Východní hvozd

V myšlenkách jsem se natahovala k vidině léta, a asi jsem musela být nějak hodná - nejspíš odměna, že jsem nezakousla v Borůvce žádné vlče - ale došla jsem k místu, kde skutečně tepleji bylo. A vlhko. Vůbec to tu bylo zvláštní. Ještě, že jsem byla na pozoru, protože po chvíli trpělivého pozorování jsem byla svědkem toho, jak ze země vystřeluje voda. "No to se podívejme," zastříhala jsem zvědavě ušima a přišla blíž. Zem tu byla teplejší zrovna tak. Docela se mi tu zalíbilo, i když ta náhodně vystřelující voda vypadala nehostinně.
Jeden z gejzírů vytrysknul přímo vedle mě a horká voda mi dopadla na kožich. Nebylo pro ni těžké přes mých pár chlupů protéct až na kůži. "Horký," sykla jsem a snažila si od děr držet přiměřený odstup, přesto jsem se rozhodla tady chvíli pobít a nabrat teplo do kožichu. Obcházela jsem kolem toho divného území, netroufla jsem si projít přímo skrz něj, protože kdo ví, odkud by se rozhodla ta voda vyskočit příště.