Gallirea - Příspěvky uživatele

Šla jsem a značkovala stromy. Soustředila jsem se na svou práci a na vysvětlování tak moc, že jsem Silju skoro ztratila, protože na rozdíl ode mě divně kličkovala a najednou šla úplně někam jinam? Zastavila jsem se a čekala, než se díky kličkování zase dostane až ke mně. "Když neví, brzy to zjistí," prohodila jsem ledabyle a odhalila při tom příhodně tesáky, aby bylo jasné, co naznačuju. Kdo neměl takové štěstí, aby to zjistil po svém, tomu jsem byla velmi ochotná vysvětlit to po mém.
"Není to snadná práce a neříkám, že to není někdy votrava, ale udělat se to musí. Někdo hlídá hranice, někdo jinej loví, někdo se stará o vlčata..." a někdo dělá všechno najednou, zabručela jsem v duchu, když jsem si uvědomila, v jaké pozici se nacházím já. Nelíbilo se mi, nad čím mě nutí tohle škvrně přemýšlet. Na druhou stranu už mě tolik nepřekvapovalo, že si zbytek smečky válí šunky, zatímco já makám. Mít pod dozorem vlčata by nakonec mohlo být přínosné, aby z nich nebyly další budižkničemové. Vzpomněla jsem si na náš plán, který jsme s Cynthiou vymyslely.
"Velmi důležití," pokývala jsem důrazně hlavou, abych Silji představu o jejích rodičích upevnila. Minimálně Aranel s Awarakem to té kategorie povalečů nepatřili. Měla by se snažit být alespoň jako oni. Vlče ale začalo najednou panikařit a já se zamračila. "Vrátí? Neříkalas, že jde máma hned za tebou?" zaburácela jsem přísně. Bylo mi jasné, že tak trochu kecá, když si pro ni hned nikdo nepřišel, ale že byli pryč úplně? "Kam odešli? A kdo je Kiwi?" neodpovídala jsem na její otázky a místo toho na ní valila vlastní. Uslzená očka na mě nezabírala. "A tentokrát popravdě," napomenula jsem ji.

I'm lovin it, kde se můžu upsat do cechu?

Mordecai se pakoval, Siberia to taky zabalila a my se se Siljou vydaly vstříc dalším povinnostem. Z vlčete znatelně něco opadlo, když jsme osaměli, ale přeci jsem si byla jistá, že v ní tohle setkání bude ještě dlouho doznívat. "Všechna vlčata nemaj takovou kliku jako ty, to si pamatuj," broukla jsem k ní a nesoustředila se na ní na tolik, abych si všimla, jak blízko bylo to nebohé mládě vlastním slzám. Jo, Aranel by moje techniky určitě neschvalovala.
Zavedla jsem nás k hranicím a hned Silju začala zasvěcovat. K mému překvapení se do toho vehementně vrhla a odírala se o kmeny tu a tam, div ze sebe srst nesedrala. A to celé pochopitelně doprovázel vodopád otázek. Správných otázek.
"Pach jako takovej vlkům nic neudělá. Teda, pokud zrovna nepáchneš jak příšera z mokřadů," zašklebila jsem se, protože to býval tako silný papuch, že jsem ho dokázala pochytit i já. "Ale varuje tuláky před tím, že tu někdo žije a jestli sem vleze, bude mít problémy. Většinu vlků to odradí, protože maj dost problémů sami se sebou a potyčku se smečkou si netroufnou," jala jsem se trpělivého vysvětlování a vedla nás podél hranic dál. "Často. Nejlíp kdy si vzpomeneš. Čerstvý pach je nejsilnější. Cizáci se pak za hranicí nemůžou vymlouvat, že si ničeho nevšimli." Hranice lesa nás začala vést do kopce. Označkovala jsem nejbližší strom a otráveným polohlasem zabručela: "Někdy mám takovej pocit," na Silji poslední dotaz. "Značit hranice může víc vlků. Nejčastěji to dělají ti nejvýš postavení. Alfy. Nebo bety, jako tvoje rodiče. A pak ochránci, jako jsem zas já. Úkolem ochránce je udržovat les označený a postarat se o vetřelce, kteří se rozhodli to značení ignorovat." S posledním slovem jsem se zastavila a otočila se na vlče ve znamení, že naše práce tady je hotova. "Už ti rodiče říkali, co všechno můžeš ve smečce být?"

Ahoj! Noriho máš vráceného do hry, s tím se pojí povinnost ještě dnes napsat herní příspěvek.
Suzume zůstává, protože se na něj jako na veterána nevztahuje pravidlo mazání pro neaktivitu.
Pippa však byla smazána na základě dlouhodobé neaktivity, tudíž ji nelze "jen tak" obnovit. Totéž Bonifác. Navrátit tyto charaktery do hry můžeš znova po splnění podmínek pro získání dalšího charakteru, tj. nahrání 50 postů na Norim od 30. 5. 2025.

26. 4. 2026 - https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-249451

Další značkování: 26. 6. 2026

Mordecai se ke smečce přidat neplánoval. O to snazší to bylo. Pokývla jsem hlavou na srozuměnou a zůstala na něj koukat, jestli je to tedy všechno. Naznačovala jsem tím, že je čas se otočit na patě a odejít, protože přeci nečekal, že ho nechám promenádovat se po území, i když je to nějaký doprovod. Na promenádování měli celý zbytek kraje.
Na Silju jsem se mohla mračit jak jsem chtěla, ale vlče bylo příliš fascinované tím cizincem. Cítila jsem z ní strach, který maskovala přehršelem otázek jeho směrem. Vlastně to bylo dobře. Ať se bojí. Třeba si pak lépe uvědomí, že dodržování pravidel ji zajistí bezpečí. Nechala jsem tak cizince, aby jí ještě trochu pocuchal postrašil. V rámci dobré výchovy, samozřejmě. Přesto se mi místně naježila srst v zátylku, když Mordecai v úsměvu odhalil tesáky. Ačkoliv jsem s touhle lekcí sama začala, bylo něco extrémně nepříjemného na tom, když někdo cizí cení tesáky na vaše vlče. Ani o píď jsem se nepohnula, ale také jsem z něj nespouštěla oči.
Přikývla jsem jeho slovům a shlédla na vlče. "Se mnou si v bezpečí. A když tu nebudu já, budou tu jiní vlci, co tě ochrání. Stačí zůstat v lese," ujistila jsem ji a zároveň to řekla dost nahlas pro to, aby Mordecai věděl, že smečka je chráněná dobře. Hrozba nebo ne, všichni tuláci by měli vědět, že si s námi není radno nic začínat.

Když se Mordecai uráčil opustit území, obrátila jsem se na Silju. "Spokojená?" hlesla jsem s povytaženým obočím, jestli jí dobrodružství stačilo. Na to jsem se rozhlédla kolem sebe. Její máma pořád nikde. "Když už jsi odbavila cizáka, pojď. Mám pro tebe ještě jeden úkol," pobídla jsem ji a vyrazila blíž k hranici lesa.
Když jsme došli k prvním pár stromům, prosmýkla jsem se kolem nich a začala se o některé víc otírat. Někde jsem se při tom i příjemně podrbala. "Teď ty," houkla jsem na vlče a čekala, že bude následovat mého příkladu. "Projdi kolem těch stromů a pořádně se o něj otři. Klidně jako bys ho chtěla shodit," nabádala jsem a sama jsem se do jednoho zapřela tak, až jsem sjela bokem dolů po jeho kůře. Hned jsem vyskočila zase na nohy a oklepala se. "Necháš tak na něm svůj pach. Pach smečky. Je to důležitá práce, protože pak takový vlčátožravý cizinci jako tamten budou vědět, že tenhle les patří nám a nemají tady co pohledávat," vysvětlovala jsem za pochodu a při tom sledovala, jak si vlče vede.

Děkuji všem za účast a přinášíme výsledky!

Ragnil - 64 bodů
Eladan - 62 bodů
Ivar - 47 bodů
Meeka - 40 bodů
Thea - 35 bodů
Shahir - 30 bodů
Sněženka - 29 bodů
Tundra - 10 bodů

Jak bylo řečeno, získané body si můžete převést dle převodníku níže na svůj libovolný charakter.

1b = 2 květiny/drahokam
3b = 10 mušlí/oblázků
5b = 10 květin/drahokamů
10b = 3 křišťály/perly
15b = jedna hvězda do magie pod 5
20b = jedna hvězda do vlastnosti
25b = jedna hvězda do magie nad 5
50b = hvězda do výjimečné magie
60b = jarní magie bez hvězd

O odměny si piště do komentáře pod tento příspěvek.

Snad se akce líbila, těšíme se příště!

AKCE PRODLOUŽENA O TÝDEN - DO 15. DUBNA (zase středa)

Vlče naslibovalo hory doly, ale nebyla jsem včerejší, abych počítala s tím, že to všechno dodrží. Vlastně bych asi pěkně zírala, kdyby byla jen vzorná nejvzornější a nehnula bez pokynu ani brvou.
Siberia mi představila Mordecaie, kterého jsem si při tom jejím monologu důležitě prohlédla. Spíš bych abych ho držela napnutého, než že bych fakt věnoval pozornost tomu, co na něm uvidím. To jestli zíral na Silju nebo ne mi bylo jedno. Předpokládala jsem, že když přišel jako dobrák se Sib, nebude mít nějaké pitomé nápady, jako napadnou místní vlče. Ale nebyla jsem ochránce proto, že bych spoléhala na nějaké předpoklady. Popravdě, nehledě na to, co jsem navykládala Silje v lese, jsem si byla jistí, že bych si s ním poradila dřív, než by se vlčete vůbec dotknul. Vlk se dušoval, že je dobrák, ale jakou pro mě asi mohl mít váhu slib cizince?
"To záleží," odvětila jsem oběma - Siberiiným obavám, jestli je její představování smečky v pořádku, i jeho obavám, jestli je tu nežádaný. "Seš tu, aby ses ke smečce přidal?" Nechodila jsem kolem horké kaše. Jo, a taky jsem mu neplánovala děkovat za péči o Siberii, to byla spíš parketa Aranel.
Silja samozřejmě nevydržela mlčet, ale překvapilo mě, když se oba vlci před námi k té hře přidali. Nedala jsem to na sobě znát, ale Mordecai si tak u mě získal maličké bezvýznamné plus, s jakou lehkostí na to vlčeti odpověděl. "Vidíš Siljo, dneska máš šťastnej den," shlédla jsem také k vlčeti a počastovala ho káravým pohledem za to, že se neovládlo.

Aniž bych to dávala najevo, bavila jsem se ve skrytu duše tím, jak se vlče snaží napodobit krákání nějakého ptáka. Vypadala při tom strašně blbě, ale já ji nechala se snažit co nejdřív, protože kdy zase budu mít možnost takového představení? Jak skončila, zavrtěla jsem hlavou. "Ne, tak ten tudy neletěl," zalhala jsem. Copak jsem měla čas koukat, co za ptáky tu lítá?
Neměla jsem v plánu vlče nikam vést, když se tak srdnatě hájilo, že má mámu za ocasem. Aranel tu bude co by dub. Takže jsem využila chvíle, kdy tu ještě nebyla, abych představení prodloužila. Vlče se očividně snažilo být neohrožené, ale já hned poznala, že představa vlkožravého cizince ji nenechávala klidnou. Cizí zavytí tomu nasadilo korunku. Někdo tam nahoře byl dnes na mojí straně, to vám povídám. "Vypadám jako někdo, kdo rád vtipkuje?" houkla jsem na vlče a zatvářila se při tom extra nabručeně. Můj plán fungoval perfektně, dokud strach toho kloupého stvoření nepřemohla zvědavost.
"No to nevim, s takovýma vlkama se těžko smlouvá. A bejvaj fakt silný. A co já vim, možná nepřišel sám. Může jich bejt víc. S jedním si poradím, ale když ji bude celá tlupa?" začala jsem na oko přemýšlet nad tím praštěným nápadem, co vlče mělo. Samozřejmě, že bych jí ochránila. I kdyby to byla celá tlupa! Ale to přeci vědět nemusela. A někdo to vytí musel zkontrolovat...
"Fajn, stejně se tam musim jít podívat. Půjdeš se mnou, ale budeš mě poslouchat na slovo, jasné? Když řeknu lehni, lehneš. Když řeknu uteč, utečeš. A mluvit budu já. Jak jsem řekla, s cizinci se nesmlouvá," poučila jsem důležitě vlče, ač jsem si byla jistá, že polovina instruktáže vletěla jedním uchem tam a druhým ven. A pak jsem se rozešla za vytím, které nás dovedlo ke dvojici vlků.
Nemohla jsem dost dobře pokračovat ve hře na vlkožravé cizince, když vedle toho cizince stála Siberia. Přesto jsem vlčeti věnovala důležitý pohled, jako bych ji varovala, aby byla veeeelmi opatrná. A pak jsem vyrazila za nimi.
"Sibérie," oslovila jsem černobílou vlčici, která... kdy přesně takhle vyrostla? "Co je to tu za rozruch?" Otázka byla jasně adresovaná vlčici, jakožto člence smečky, která měla co vysvětlovat, proč nám sem tahá cizince. Hnědého vlka jsem si mezi tím přeměřila přísným pohledem, jako bych se rozhodovala, co s ním provedeme.

Dobře, mračila jsem se na vlče trochu déle, protože si z mého nabručeného poučování vůbec nic nedělalo. Velká zlá nevrlá vlčice je tady, copak ji přede mnou nikdo nevaroval? Očividně ne. "Černejch ptáků tu lítá spousta, bys musela být konkrétnější," odbyla jsem její omluvu, která ani omluvou nebyla. Nikdo tě nenaučil, že nejdřív se čučí na cestu a pak až na ptáky? Vlče se tím ale zjevně netrápilo. Vůbec. Hlava úplně do větru. A tu jsem si vzpomněla na náš plán, který jsme s Cynthií cestou z pláže daly dohromady. Místní vlčata potřebovala převýchovu jako sůl.
Snažila jsem se trpělivě neplácnout tlapkou do čela, když se vlče dezorientovaně točilo do všech světových stran. Alespoň ta tůňka byla užitečná informace. Takže Aranel byla poblíž. "Takže máma ti je v patách?" zeptala jsem se vlčete - možná chyba, že jsem se vůbec na něco ptala - abych měla představu, jak dlouho budu muset ještě tu trpělivost předstírat. Vlčeti tlamička jela o sto šest. Jasné, že neměla čas pořádně zpracovávat, co vlastně říká.
Silja. Kývla jsem. "Kaya. Ochránce. Můj úkol je chránit tuhle smečku před cizáky, kteří by se sem chtěli vplížit a pochutnat si na nepozorných vlčátkách, která nekoukají pod nohy a místo toho honí černé ptáčky po větvích," pronesla jsem zpola zastřeným hlasem ve snaze vlčátko trochu vystrašit do větší obezřetnosti, třebaže jsem si byla jistá, že Aranel by tyhle metody neschvalovala.
Jako na zavolanou se zrovna rozneslo lesem vytí. Zpozorněla jsem a vzhlédla, jako bych se snažila rozšifrovat, jestli znám jeho původce. A pak jsem se s hranou vážností zahleděla na Silju, aby pochopila, že to je on. "Je tady." Ten cizinec, o kterém jsem mluvila. Možná si přišel pro ni?

Ano, je to možné. U Života lze obarvovat oči dle magie, klidně dle různé magie podle tvé zásoby, nebo nechat jedno oko žluté a obarvit jenom jedno. :-)

Oběhla jsem les a k mému znepokojení nepotkala nic, co by vyžadovalo moji pozornost. Řešení nebo alespoň nevyžádanou kousavou radu. Bylo to podezřelé a tak jsem se zastavila, sedla do sněhu a hleděla do lesa, jako bych dávala problémům prostor, aby setřásly svou ostýchavost a vylezly z úkrytů. Kdo by to byl řekl, ono to fungovalo.
Něco mi krátce na to narazilo do zad. Vlastně to vůbec nebolelo, ale co do mě co mělo narážet? Hned jsem se zvedla a otočila, abych si toho potížistu prohlédla. Malé. Chlupaté. Bílé. Nové. A nevychované, protože se snad říká pardon a ne jéje, ne?
Přísně jsem se na vlče zamračila, ale jen krátce. Okamžitě jsem si vlče přiřadila k Aranel. Kdo by taky ne? Bílá srst nenechávala prostor pro pochybnosti. Ty teda nezahálej s tim naplňováním smečky, pomyslela jsem si. Kolikátý už to byl vrh? Třetí? Čtvrtý?
"Ty dvě tečky nad čumákem sou voči. Zkus je používat," neodpustila si poznámku a při tom už se rozhlížela po okolí, jestli uvidím doprovod vlčete. "Kde ses tu vzala? Seš tu sama?"