Kaya je na pohled drobná, štíhlá, nenápadná vlčice, z blízka je však mnohem houževnatější. Je vcelku kontaktní a otevřená, nemá problém se orientovat ve skupině vlků ani pobývat o samotě, raději však upřednostňuje tu společnost. Ve společnosti se vždy něco děje a Kaya má dění ráda. Lenošení jí není dvakrát po chuti. Trávit čas s ostatními vlky ale znamená je snášet, a to už bývá větší oříšek. Kaya je impulsivní a špatně svůj hněv, vztek, zlost – říkejte tomu, jak chcete – ovládá. Štve ji, když ji někdo neposlouchá, když někdo dělá hloupé věci, se kterými nesouhlasí, když se někdo nevhodně zasměje a ona si to špatně vyloží… zkrátka ji může vytočit kde co. Jen zřídka kdy se celá věc zvrtne v boj, ovšem hádat se, to Kaya zvládá na jedničku. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ovšem tuto vlčici lze často nalézt právě v přítomnosti těch jedinců, kteří jí v jednom kuse štvou, lezou jí krkem a přivádějí ji k šílenství. Na druhou stranu se s nimi alespoň nikdy nenudí a možná, ale vážně jen možná si tu jejich otravnost taky trochu užívá.
Bystrá. Vynalézavá. Odvážná.
Třebaže to Kaya nejspíš nikdy nahlas nepřizná, moc dobře ví, že existuje spousta vlků, co jsou v něčem lepší než ona. Takový vlci jsou pro ni skoro jako vyzyvatelé, a jaký je nejlepší způsob jak porazit svého soupeře? Dobře ho znát. Kaya je velice dobrý pozorovatel, všímá si detailů, drobností a učí se ze situací. Učí se od ostatních, aniž by to tušili. A co od někoho neokouká, na to si zkrátka vymyslí recept sama. I když všichni víme, jak to s vlastními recepty dopadá – ne vždy se to dá hned jíst. Ale tahle vlčice rozhodně nezůstane u jednoho pokusu. Pokud jeden její plán nevyjde, už se jí v hlavě spřádá další, pravděpodobně obdobně šílený a neuvěřitelný, ale pokud přežije, tak kdo by ty pokusy nakonec počítal.
Tvrdohlavá.
Další slovíčko, které tuhle černohnědou kouli chlupů vystihuje do puntíků. Její tvrdohlavost nezná mezí. Umane-li si něco, nikdo jí to nerozmluví. Sama musí jít a vyzkoušet si, jak to dopadne. Ráda si prosazuje svou a to i v přítomnosti jiných autorit. Ty akceptuje, uznává, ale rozhodně se nebude zdráhat ozvat, nebude-li se jí cokoliv zamlouvat. A rozhodně nebude dvakrát váhat nad tím, jestli se řídit nějakými rádoby rozkazy, když její řešení je přeci mnohem lepší. A když se něco zvrtne? Inu, omlouvání rovněž nepatří mezi její silné stránky.
I když by to komukoli jinému zajisté lichotilo, Kaya nemá ráda, když se na ni někdo příliš spoléhá, předává jí zodpovědnost za něco důležitého a ve směs jí moc důvěřuje. Ne že by sama o sobě snad nebyla spolehlivá, naopak se své slovo vždy a bezpodmínečně snaží dodržet. Avšak stejně jako si je dobře vědoma svých kvalit si je vědoma i té nekonečné smůly, která ji pronásleduje na každém kroku. Nebo to budou následky jejích špatných impulsivních rozhodnutí? Ne, určitě smůla. A přestože Kaya většinou vystupuje jako neohrožený vlk samotář, neodpustila by si, kdyby někdo jiný za tuhle její „smůlu“ pykal třeba vlastním životem.
Asi to teď bude těžko uvěřitelné, ale i přese všechny problémy a maléry, které Kayu doprovázejí, je vlčice v hloubi svého srdce neuvěřitelně oddaná a loajální, najde-li se někdo, kdo si podle ní její přízeň zaslouží. Za všechny sobě blízké by se bila do samého konce, i když by se u toho s nimi třikrát pohádala a po čtvrté stejně způsobila nějakou katastrofu. A jak vlastně poznáte, že jste jedním z těch vyvolených? Kayu na podobné slaďárny moc neužije, takže pokud vás v jednom kuse vytáčí, otravuje a hádá se s vámi, můžete s velkou měrou předpokládat, že pro vás má ve svém srdci speciální místečko.

Bylo nebylo, v jednom dalekém předalekém lese se alfa páru zdejší smečky narodila hromádka chlupatých slepých červíků, kteří postupem času začali nabývat více vlčí podoby a tak se jim říkalo vlčata. Byli čtyři. Kluk. Kluk. Kluk. Holka. Kaya byla jediná vlčice mezi svými bratry a taky nejmladší přírůstek do rodiny. To jí ovšem neubralo na houževnatosti. Vždy jí bylo všude plno, jak se snažila svým bratrům vyrovnat. „Vlčice prostě nedokáže to samé, co vlk,“ říkali jí. „Jsi slabá, smiř se s tím a jdi se učit, jak se starat o prťata,“ popichovali. Všechny jejich řeči však jen dosáhli toho, že se Kaya ještě víc těšila na den, kdy jim všem ukáže, čeho je schopná.
Když Kaye a jejím bratrům nebyl ještě ani rok, zachvátil jejich rodný les ohromný požár. Ten si s sebou vzal hned několik vlčích životů, včetně jejich matky a otce. Ani Kaya k témuž konci neměla daleko – byla uvězněná mezi plameny, přes hustý šedý dým neviděla na krok a dýchat se v tom také nedalo. Dřív by se udusila, než by k ní oheň vůbec došel, kdyby ji v posledním okamžiku nepřišel na pomoc Kirian a nezavedl ji do bezpečí.
Z požáru se smečka ještě dlouhé dny vzpamatovávala, vlci truchlili, Kaya byla zmatená. Přesto, že jí koncept smrti nebyl cizí, jako by si ho její malá hlavička nedovedla spojit s její rodinou. Její matka i otec byli pryč. Jí se to ale zdálo, jako by jen opět zmizeli na nějaký veliký lov. Přežívat pár dní bez nich opravdu nebylo pro Kayu novinkou. Na rozdíl od svých ufňukaných bratrů, kteří se snažili dnem i nocí své rodiče srdceryvnými prosbami přivolat zpět, tak trávila Kaya své další dny na nohou. Procházela kolem středu lesa, poslouchala, marně se snažila větřit, pozorovala. Někdy se někde zastavila, dlouhou chvíli seděla a vyhlížela do dálky. Možná čekala, že za obzorem zase uvidí ty dvě známé siluety, jak se z lovu vracejí domů.
Ale jak čas plynul, Kaya vyhlížela stále méně a méně. Možná to nakonec mladá vlčice pochopila. Z tohohle lovu se její rodiče už nevrátí.
A tak jak šel čas, střídal se den s nocí stejně jako léto se zimou, Kaya a její sourozenci dospívali a pomalu si všichni začali utvářet své místo ve smečce.
„Ale proč nemůžu jít taky lovit?!“ vyštěkla uraženě na mohutného vlka před sebou.
„Máš hlídku,“ odvětil s klidem vlk, nový alfa smečky a její starší bratr, Kirian.
„Hlídat zvládne každý, ale já vám můžu při lovu fakt pomoc!“ protestovala dál.
„Nepochybuji o tvých schopnostech. Proto je mé rozhodnutí konečné. Je období sucha, posílené hlídky potřebujeme. A ty půjdeš k bobří hrázi. I tu musíme mít pod dohledem. Nezapomeň, že-“
„Že všechny povinnosti jsou důležité a žádný úkol není méněcenný, když je vykonán pro dobro smečky. Já vím, já vím,“ dokončila Kaya otráveným hlasem. Neodpustila si ani důrazné protočení očí, než bez dalších slov zmizela v lesním porostu.
„Věřím ve tvé schopnosti, ale běž se podívat na starou nudnou bobří hráz, místo abys nám pomohla sehnat pro smečku dost jídla,“ parodovala po cestě vlčice svého bratra. Byla naštvaná. Asi hlavně na něj, ale možná taky na sebe. Kaya věděla, že má Kirian moc dobré důvody, proč ji nepouštět k lovu, ale stejně jí to vytáčelo. „Čich není všechno,“ vrčela, „i tak dokážu lovit líp, jak většina těch zablešenejch kožichů.“
Hlavou se jí mihla vzpomínka na hořící les. Kouř a dým, který jí obklopoval. Plíce se jí stáhly, šedý kouř ji štípal do očí i do čumáku. Vlče lapalo po dechu, ale kyslík nepřicházel.
A pak, pak byla venku. A přesto od té doby už nic nebylo jako dřív.
Kaya toho dne nepřišla jen o své rodiče, ale i o čich.
„Však já jim ukážu.“ Zastavila se jen pár set metrů od hráze, ke které už nikdy nedošla. Místo toho se otočila a hbitě uháněla zpět.
Plížila se krajinou. Kousek od ní se páslo stádo srn. Věděla moc dobře, že tady kolem je i hlavní lovecká skupina. Tak velké stádo se tu neukázalo už týdny – taková šance se nesmí promarnit. Když pomůže skupině při lovu, až to budou potřebovat, její bratr jí bude muset nechat lovit. Geniální plán. Akce začíná. Zpoza stromu vyběhl vlk, stádo panikaří a dává se do běhu, vlk je nadhání, objevují se další, Kaya vybíhá ze své skrýše a přidává se k ostatním. Čas oddělit od stáda nejslabší kus.
Les prořízne alarmující zavytí.
Všichni vlci se zastaví.
Srnky mizí v dálce.
„Co se děje?“ „Co to je?“ „Poplach! Průšvih!“ Vlci začali hromadně panikařit. „To je oheň! Určitě je to oheň, co budeme dělat?“
„Oheň by znamenal kouř… a já žádný kouř nevidím,“ přerušila zmatkující vlky Kaya.
„Kayo?!“ přerušil pro změnu někdo ji. Kirian. „Kayo, co tady děláš? Máš být u hráze!“
„Přišla jsem pomoc. Věděla jsem… totiž bylo mi jasné, že jeden vlk navíc se vám bude hodit a tak-“
„Jak je na tom hráz?“
„Já… asi jsem k ní tak docela nedošla…?“
A pak začala ta skutečná akce.
Nad obzorem se vyhoupla ohromná vlna, která pohltila všechno, co jí přišlo do cesty. Zvuk valící se vody se rozléhal krajinou, až nebylo slyšet skoro nic jiného. Zvěř se rozutekla do všech stran a vlci prchali s ní. Velká voda se rozlila do celého údolí a zaplavila velkou část všeho, na co se jen dalo dohlédnout a pak… bylo zase ticho.
Se sluncem mizícím za horami se začala smečka konečně opět scházet. Někteří vlci byli celí promáčení, jak se z posledních sil vydrápali z vodního vězení. Jiní chyběli úplně. Kaya to vše sledovala z povzdálí, na nikoho se neopovážila promluvit. Netušila, jak je to možné, ale všichni tak nějak už věděli, kdo za to může.
„To bylo o chlup, Kiriane.“ - „Ta holka je samej problém.“ - „Co s tím budeš dělat, alfo?“ Kaya zaslechla, jak se kousek od ní baví skupina vlků s jejím bratrem. Nikdo z nich si jí nevšiml.
„Co chcete, abych dělal? Vyloučit ji? To je nesmysl.“
„Vyhnat, přesně tak!“ – „Takový jako je ona nepotřebujeme. Jen se podívej, co způsobila!“ – „Většina našeho území je zatopená. Jak teď asi máme přežít? Ostatní smečky se o tom za chvilku dozví a pak…“
„Vím, v jaké jsme situaci, a to je přesně důvod, proč si teď nemůžeme dovolit ztratit další bojovníky. Potřebujeme každou tlapu, abychom tohle zvládli. A dáme to. Už jsme se tolikrát sebrali…“
„Každou tlapu ne,“ proletělo Kaye hlavou, než pohlédla smutně na skupinu horlivě diskutujících vlků. „Promiň, bráško.“ Pomalým, kolíbavým krokem se začala od skupinky vzdalovat. Pak už míjela i ostatní vlky. Nakonec za sebou nechala celou smečku, celý les i zatopené údolí. Tohle místo nepotřebuje takové tlapy, jaké má ona.

Bylo tomu již několik měsíců, co se Kaya toulala sama divočinou. A nebyla to zrovna procházka smrkovým hájem. Ať už byla sebelepší lovec, od narození byla zvyklá spolupracovat ve smečce. Při životě na vlastní pěst se tak její schopnosti ukázaly být značně nedostatečné. Musela se rychle učit, pokud chtěla přežít. Učit se, jak sama lovit a učit se, že kde co sama neuloví. Učit se, kam nestrkat nos a učit se, od jakých míst je radno se držet dál. Zkrátka a dobře – učit se být tulákem. Kaya byla naštěstí dost vynalézavá a na spoustu nástrah uměla vyzrát. Přes všechny incidenty dávno minulé byla stále troufalá a odvážná, což jí umožňovalo poučit se z nových a nových chyb. Abyste se ale mohli z chyb poučit, musíte je nejdřív přežít.
Špatný nápad. Moc špatný! řval Kaye v hlavě její vlastní hlas, zatímco uháněla po úpatí hory. Zem pod ní se třásla, celé okolí se třáslo, jak za ní dunivými skoky dobíhal ohromný a ohromně rozzuřený medvěd. Kaya věděla, že mu uteče, medvěd nemá takovou výdrž a ona je o dost rychlejší. Stačilo by jen…. kdyby se před ní neobjevila ta proklatě široká propast.
„No super,“ sykla Kaya a obratem se otočila čelem na blížícího se medvěda. Zoufale těkala očima po okolí a hledala cestu pryč z téhle prekérní situace. Ať už byla sebelíp vytrénovaná na řešení podobných krizí, vypadalo to, že z téhle není úniku. Kaya to nechtěla vzdávat, odmítala si přiznat, že by tohle mohl být konec. Stále méně a méně však byla schopná vzdorovat té holé pravdě. Protože skutečnosti prostě neutečete. Medvěd byl tady a byl skutečný. Úniková cesta ne. Konečně podlehla svým nejhorším myšlenkám, hrudník se jí stáhnul, dech zastavil. Kaya zaťala zuby a pevně zavřela oči. Zem se třásla víc a víc, medvěd už byl u ní. Shrbila se, připravená přijmout poslední medvědův smrtící úder a… kolem se náhle zvedl neuvěřitelně silný vítr. Tornádo z čistého nebe. Kaya měla co dělat, aby se udržela na nohou. Donutilo ji to otevřít oči, aby viděla, kam šlape a přešlapuje. Nebyla si jistá, jestli by byla lepší smrt pádem do propasti, sežráním od medvěda nebo unesením tornádem. Jenže to jak rychle se objevilo, tak taky zmizelo. Když vlčice vzhlédla, vítr kolem začal opět ustávat, jen v dálce zahlédla velikou tmavou medvědovitou siluetu… opravdu letěla vzduchem?
Kaya zůstala stát na místě jako opařená. Ať už to bylo cokoli, co se právě stalo, nedávalo to žádný smysl.
„Kdo je tam?!“ vyštěkla, když uslyšela pohyb.
„Ukrást medvědovi večeři… zajímavý nápad.“
Kaya byla v pozoru, připravená už snad na cokoliv. Kousek od ní stál další vlk, o trochu větší a o dost starší než ona a přestože by u kohokoliv jiného jeho zjev budil respekt, nevypadal nebezpečně. Alespoň prozatím. Chvíli na sebe jen tak koukali, než to Kaye docvaklo.
„Tos byl ty! Jsi… jsi vládce! Ma-magie vzduchu! Ovládáš magii vzduchu!“ Vlk jen mlčky přikývnul a nechal Kayu, aby se nejprve sama vypořádala se svým šokujícím zjištěním. „To je neuvěřitelný! Myslela jsem, že tady snad vlci s magií už vyhynuli úplně, ale přece ne!“ To pro změnu zaskočilo velkého vlka.
„Každý vlk má v sobě magii,“ nechápal.
„No jistě,“ vyprskla Kaya, skoro jako by se jeho tvrzení smála. „Nemusíš se snažit. Já vím, že magii mají jen mistři vlci. Byla jim darována od duší vlčích prapředků za jejich velké skutky. Můj bratr je jedním z obdarovaných, mistr magie myšlenek.“ Zarazila se. „Co je?“
Neznámý vlk na ni zíral trochu užasle. Takhle zajímavou teorii o vlčí magii asi slyšel prvně.
„Každý vlk má v sobě magii,“ zopakoval, čímž začal své dlouhé vyprávění o skutečném původu vlčí magie, o její síle, projevech, typech i nástrahách. Kayu by za normálních okolností takové poučování rychle omrzelo, jenže teď se zájmem hltala každou další informaci. V jejím rodném kraji se tradovalo, že jen „vyvolení“ jsou obdarováni magií a mohou s ní manipulovat. Jenže teď… teď se zdálo, že i ona by v sobě špetku té magie mohla mít.
„Takže ty říkáš… že i já mám jako tuhle tu… tu magii?“ chtěla se ujistit.
„Přesně tak. Jen musíš zjistit, jaký druh magie se v tobě skrývá. Nikdy sis nevšimla ničeho neobvyklého? Že by kolem tebe záhadně rychle rostla tráva? Aby tvá přítomnost na klidné hladině řek bouřila vlny?“ Vlčice zavrtěla hlavou. „Hmm…“
Oba se pak ještě dlouho o magii bavili. Vlk si povšimnul, že je Kaya v docela zuboženém stavu a nabídl jí, aby u něj na krátký čas zůstala. Kaya nechtěla pomoc od nikoho, ale zároveň už pěkně dlouho toužila po nějaké společnosti - pokec s veverkami jednoho docela rychle omrzí - a tak souhlasila. Starý vlk měl úkryt nedaleko v kopcích, v jakési docela prostorné jeskyni. V noci tam přespávali, ale většinu dne trávili touláním po okolí. Ten vlk to tu znal dost dobře a s Kayou se kromě tajů magie podělil i o pár loveckých triků. Očividně měl s životem na vlastní pěst už letitou zkušenost. Kaya nerada vyprávěla o své minulosti a spíš se jen zmiňovala o svých tuláckých dobrodružstvích. Její společník byl o něco upovídanější – asi už mu veverky taky za ta léta nestačily. Vyprávěl o lovu, o magii, o horách, o vlcích…
„Počkej, počkej, to ti nevěřím. Tolik vlků na jednom místě žít nemůže. A ta Smrt se Životem, to už je taky tak trochu vymyšlený, že jo?“ zarazila ho jednou v jeho vyprávění Kaya.
„Vůbec ne,“ bránil se vlk. Podle jeho dotčeného tónu by mu to jeden snad i věřil.
Dny a noci plynuly, venku začal vládnout sníh a déšť a tak se dvojice častěji uchylovala do úkrytu k templu ohně, který zjevně ten záhadný vlk taky dokázal vyvolat jen pouhou myšlenkou. Ti dva už si tolik nepovídali. Kaya často sedávala u ohně a dlouhou dobu mlčky pozorovala tančící plameny. Jeden by mohl stokrát hádat, co se jí v těch chvílích honilo hlavou. Její společník zase pozoroval ji, a bylo mu jasné, že se jejich společný čas krátí.
Nového dne za svítání vylezli na vrcholek blízké skály. Byl odtamtud výhled do daleké krajiny.
„O….k… hele tohle je fakt hezkej výhled a všechno, ale neměli bychom-“
„Támhle,“ přerušil Kayu starý vlk a tlapou naznačil směr. Vlčice nechápala. „Pamatuješ si ještě ten příběh? O Smrti? O Životě?“
„Jojo, místo plný vlků a magie, jasný, pamatuju,“ odbyla ho. „Galla…. Galle… něco.“
„Gallirea.“ Otočil se znovu k obzoru. „Leží kousek za támhle těmi kopci. Je to několik dní cesty,“ ohlédl se na vlčici, „pro tebe možná míň.“
„Aaaa tohle všechno mi říkáš protože?“
„Protože je na čase, abys šla dál. Musíš toho ještě spoustu poznat a objevit. Já ti s tvou magií nepomůžu, ale tam bys mohla najít někoho, kdo ano.“
vKdyž scházeli na mýtinu, ani jeden nepromluvil. Kaya měla pocit, že by teď měla protestovat, docela si na tenhle nový život i toho starouše zvykla a teď… musela jít dál. I ona ale moc dobře věděla, že k tomu jednou dojde.
„Opravdu nepůjdeš? Je to něco jako vlčí ráj, sám si to říkal,“ hlesla až na samém konci jejich společné cesty.
„Je to krásný světa kraj, to ano, ale můj domov je tady. Opatruj se, Kayo. A občas si vzpomeň na starého chlupáče, to mi postačí,“ prohodil pro odlehčení nálady s vtipem starý vlk.
Kaya smířlivě přikývla: „Díky, Kessi,“ a odhodlaným krokem se vydala vpřed vstříc velkému neznámu.