Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← kaskády přes východní hvozd

Poslouchala jsem Sigyho, ale jen tak napůl. Pořád jsem nemohla přestat myslet na to, co mi řekla Lylwelin a to, co z toho vyplývalo… Otřásla jsem se. Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem na to myslet. To už bych radši prostě poslouchala, jak Sigy vypráví o tom, jak tyto hloupé smečky fungují, jak v nich vůbec nic nefunguje a všichni si zjevně dělají, co chtějí. Nedivila jsem se, že Launee pak už neměla ani partnera, když to takto vedla. Lovící vlčice? Ale já chci lovit, ozval se tichá hlásek, který jsem utišila potřásnutím hlavy. Matka by naprosto zuřila, kdyby věděla, o čem to přemýšlím. Odporné myšlenky.
”Ale vy jste už vystřídal velké množství smeček,” ozvala jsem se po chvíli. ”Proč vás potom alfy pořád chtějí?” nedůvěřivě jsem nakrčila nos. To všechno mi moc nedávalo smysl. ”A když někdo výše postavený zakáže odchod pryč?” pokračovala jsem v přemýšlení. K čemu pak byli výše postavení, když nemohli rozhodovat pořádně? Jak si pak mohli udržet poslušnost těch nižších?
A pak mě přepadla děsivá myšlenka. ”Kdo jsou ti výše postavení?” křečovitě jsem se zeptala. ”Ja… jací vlci mezi ně patří?” bylo mi fuk, že jsem mu asi skočila do řeči, protože mě pomalu začínala chytat hrůza z faktu, že… Ne, na to jsem ani myslet nemohla. ”Jak se vlk stane výše postaveným?” hlesla jsem ještě tiše, s pozorností plně upřenou na Sigyho a nic jiného, aby mi náhodou něco neuniklo. Nevšimla jsem si tak ani to, že se Lylwelin odpojila a zapomněla jsem i na to, že jsem se snažila co nejdříve dostat zpátky do lesa.

→ VVJ

← útočiště

A zase, jak se voda začala zase vracet na místo, jsem otočila hlavu a na chvíli se zastavila, abych to mohla sledovat. Bylo to… Neskutečné. Neuvěřitelné. Zvláštní. Úžasné. Nepřirozené, ozval se matčin hlas, ale ten byl tak tichý, že ho hukot vody skoro úplně přehlušil. Hned jsem se ale vzpamatovala a otočila se za nimi, abych nevypadala moc nadšeně. To bych chtěla umět, pomyslela jsem si a ještě jednou se s lítostivým výrazem otočila za vodou, u které se už vůbec nedalo poznat, že se vůbec hýbala.
Než jsem se stihla rozhodnout, jestli se na to chci Sigyho zeptat, začali jsme mluvit o smečkách a já nahodila napůl zmatený a napůl nespokojený výraz. ”Neměl by vůdce být nespokojený, když mu utíkají podřízení jinam?” zeptala jsem se narovinu. Nechtěla jsem to zaobalovat, protože mi to přišlo extrémně hloupé a docela podlé. Přesouvat se, jak se komu zachtělo. Kde je nějaký řád? A pravidla? Zatoužila jsem vůdce Borůvkové smečky potkat a zeptat se ho na to.
”Opravdu,” nedůvěřivě jsem nakrčila nos, když mi bylo oznámeno, že se mi voda bude líbit. To už bych radši šla poznávat ty cizí smečky. Tak bych aspoň mohla zjistit nějaké zajímavé informace. Co může vlk najít u jezera? Kromě vody. Trochu nejistě jsem se podívala na Lylwelin, když oznámila, kam jde ona. Přepadl mě nepříjemný pocit. Zpátky do smečky. Neměla bych to udělat i já? Takto jsem riskovala, že mě tam nenajdou, až pro mne matka někoho pošle. Začala jsem si nervózně žmoulat jazyk mezi zuby. Co bych měla dělat? ”Asi bych se měla také vrátit do smečky,” ohlásila jsem po chvíli zvučně, ale nezněla jsem přesvědčeně. Spíš, jakoby se mi skoro ani nechtělo.

→ Východní Galtavar přes Východní hvozd

Zatímco jsem si v duchu spílala za to, že jsem se zeptala na věc, kterou jsem rozhodně nahlas říct nechtěla, Sigy se rozpovídal. Nebyla jsem si pořád jistá, co si mám myslet o těch smečkách. Už bylo dost, že jsem v jedné z nich bydlela. Ale další dvě? V jedné z nich ale měl Sigy svou rodinu a to znělo zajímavě. Ne dost na to, abych tam chtěla jít. ”Jsou to ty smečky, ve kterých jste předtím byl?” zeptala jsem se trochu kousavě. Mohl navštěvovat místa, která opustil? Neznělo to jako rozumné řešení.
Z dalších slov se mi ale zdálo, že se ode mě něco očekává. Jezero. Páni. Velmi zajímavé. Extrémně vzrušující. ”Čachtat ve vodě,” zopakovala jsem bezvýrazně a nemohla se ubránit pocitu, že se mi tenhle přístup absolutně nelíbí. Nemohla jsem ale přijít na to, co v tom přesně bylo. Rozhodla jsem se tedy prozatím jen zamračeně zírat, zatímco jsem přemýšlela o původu mého nespokojeného pocitu.
Ohlédla jsem se na Lylwelin, která dlouho nic neříkala. Snažila jsem se nemyslet na to všechno, co mi říkala, nepříjemně se mi stahoval žaludek, ale zároveň jsem znova pocítila to zvláštní nadšené brnění. Moc se mi nepovedlo zakrýt hrot zklamání, když řekla, že s námi nepůjde. ”A kam míříte vy?” zeptala jsem se, hrdá, že jsem zase perfektně slušná a vychovaná.
Když jsme odcházeli, hodila jsem jeden nespokojený pohled na maso, co zůstalo a otřásla se. To by se nemělo dělat, nespokojeně jsem zamručela, ale nevěděla jsem, co bych já na tom mohla změnit. Pak jsem na to ale rychle zapomněla. I když jsem se to snažila zakrýt, nemohla jsem si pomoct a okouzleně jsem zírala na vodu, která se rozestoupila, abychom mohli projít.

→ Kaskády

Věděla jsem, že víc už jíst rozhodně nemůžu. I to, co jsem měla, bylo na mě skoro až moc. To ale neznamenalo, že se mi líbilo, že ani jeden z nich se moc netvářil odhodlaně to dojíst. Zamračila jsem se na ten kus masa, který si to rozhodně nezasloužil a trochu se otřásla při vzpomínce na rozzuřenou matku, když jsem nedojedla svou porci. Ale tohle moje porce nebyla, ne? Nemohla jsem to sníst celé, to po mě nikdo nemohl chtít. Radši jsem prostřelila zamračeným pohledem oba dva. Jak si mohli dovolit to prostě jen tak nechat… Ležet?
Můj nespokojený výraz se změnil na zaražený, když se na mě Sigy podíval s tím, co chci dělat. Pár chvil jsem na něj jen mlčky zírala. Co jsem chtěla? Neměla jsem sebemenší tušení. Co… bych měla chtít? přemýšlela jsem, nebo se aspoň o to snažila, ale v hlavě jsem měla úplné prázdno. Jen jsem naprázdno pomalu mrkala očima jako malé vylekané sůvě.
Věděla jsem, že jsou dvě možnosti. Buď jít zpátky do lesa, nebo… se courat. Nebyla jsem si jistá, co si mám pod tím couráním představit. Chvíli jsem obě možnosti zvažovala. Měla bych se vrátit. Jako slušná dáma. A také na místo, kde mě nejspíš budou hledat, přemýšlela jsem a byla i docela hrdá, že to zní rozumně. A zodpovědně. Matka by byla hrdá.
Jenže zatímco jsem přemýšlela o správnosti své reakce, tlama se mi sama otevřela. ”Je v okolí něco zajímavého?” slyšela jsem otázku, kterou jsem rozhodně nechtěla říct, ale jednoznačně vyšla z mé tlamy.

Měla jsem co dělat, abych se moc netřásla. Přestávala jsem i přemýšlet. Všechno bylo… Jiné. Prostě tak moc jiné, že jsem to už nestíhala sledovat. Tak jsem se radši rozhodla, že se budu jenom dívat na jedno místo na zemi, stejně se mnou Lylwelin už nemluvila. Věděla jsem, že bych měla něco dělat, že bych měla s ní mluvit dál a nesedět tu jen tak, ale už jsem nemohla. Chtělo se mi spát a byla jsem unavená, ale tu se nedalo. A tak jsem jen zůstala sedět na místě a doufala, že se brzo něco stane.
Když jsem zaslechla její hlas, překvapeně jsem sebou trhla. Zvedla jsem k ní hlavu a chvíli si ji prohlížela, než mi došlo, o čem mluvila. Zmateně jsem se zamračila. Otevřela jsem tlamu. A pak ji zase zavřela. Chtěla jsem jí říct, že se snažím. Že se pořád snažím být co nejlepší, ale nevím, co mám dělat a nevím, koho bych se měla zeptat. Asi bych ani nemohla mluvit a tak jsem nakonec přikývla a odvrátila pohled.
Když se Sigy probudil, jen jsem je mlčky pozorovala. Když Lylwelin nabídla zbytek masa, poslušně jsem od něj odstoupila, ale nedokázala jsem v sobě najít ani špetku síly k mluvení. A tak jsem čekala. Co budou dělat.
Protože jsem si už uvědomila, že za nimi půjdu, ať vyrazí kamkoliv. Neměla jsem žádný vztek a bylo mi jasné, že bych se zpátky rozhodně nedostala. A kdo ví, jestli vůbec zpátky půjdou. V téhle chvíli mi to bylo skoro jedno. S očekáváním jsem klouzala pohledem mezi nimi a čekala, pro co se rozhodnou. Vypadalo to, že se vracíme zpátky.

”To už jsem dělala i tak,” zamrmlala jsem tiše pro sebe. Nikdo se o mě nemusel starat. Zvládala jsem to sama. Ale… Vlčice nelovily. Jenže tady asi ano. Pokud nebudu lovit, nepřežiju, uvědomila jsem si. Tohle místo bylo… Jiné. Hrozné. Zvláštní. Přestala jsem se na Lylwelin mračit, můj vztek taky pomalu zmizel. Sklíčeně jsem těkala pohledem po zemi a květinách. Musela jsem… Musela jsem si promyslet svou situaci. Matka by nesnesla, kdybych udělala cokoliv menšího. Měla jsem si umět poradit v každé situaci, měla jsem zvládnout všechny překážky, které mi život měl předložit. Ale měla jsem to udělat v přítomnosti rodiny a udělat to pro ni. Měla jsem se vemlouvat do přízně vlků, aby matka pak mohla začít spojenectví s jejich rodinami. Jenže matka tu nebyla. Nebyl tu ani otec. Dokonce ani Vistulian a už vůbec ne Ramsar. Asi bylo dobře, že tu Ramsar nebyl.
Ale co jsem měla dělat bez nich? Podívala jsem se znova na Lylwelin, když mi říkala, že svět je zlý. Roztřeseně jsem se nadechla, zase jsem se začínala klepat, teď, to ale nebyl vztek. Dovedla by mě zpátky, kdybych ji o to požádala? Jakou cenu by za to chtěla? Dokázala bych jí to splatit?
Ví, odkud jsem? napadla mě další myšlenka, která mi vyrazila dech. Musela jsem začít rychle mrkat, abych zahnala mdloby. Co když neví, odkud jsem? Co když… prudce jsem potřásla hlavou, abych tu myšlenku zahnala. Nechtěla jsem na to myslet. Ale co mi zbývalo?
Ani Lylwelin se už neusmívala. Už jsem z ní necítila to zvláštní a trochu strašidelné nadšení. Vypadala jako silná vlčice a chtěla jsem se jí zeptat, co mám teda teď dělat. Ale byla cizí vlk a to bych nemohla udělat. ”Dobře,” špitla jsem, i když jsem se snažila o pevný tón. ”Tak já to tedy udělám,” řekla jsem a cítila trochu odhodlání, i když jsem si nebyla jistá, o čem mluvím.

Silněji jsem se zamračila. Když se objevila, začala jsem se chovat o něco slušněji, než když jsem byla se Sigym, ale stejně jako u něj, jsem to rychle ztrácela. Nemohla jsem jinak, nešlo to jinak ovládat. ”Jiné věci,” odsekla jsem. ”Jsou i jiné věci, kromě lovu, které je potřebné udělat,” přivřela jsem trochu oči. ”Někdo se musí postarat o postavení rodiny a její postup ve společnosti. A diplomacii.”
Stiskla jsem rty k sobě ještě víc a hodila po ní nehezký pohled. Ubližování na těle bylo záležitostí rodiny. ”Proč by někdo cizí ubližoval?” zamumlala jsem a nebyla si ani jistá, jestli to pokládám jako otázku nebo ne. Něco mi na tom přišlo divné, ale nedokázala jsem pochopit, co to přesně bylo. Teď jsem už trochu ucouvla. Nevěděla jsem, o čem přesně mluví, ale rozhodně se mi to nelíbilo.
Po tom, co jsem na ni vyjela, bylo chvíli ticho, jen jsem slyšela svoje hlasité oddechování. Oheň jsem v sobě pořád cítila a nemohla se zbavit pocitu, že jsem udělala dobrou věc. Ne. Ne dobrou. Ale měla jsem z toho dobrý pocit. Přímo skvělý. Překvapeně jsem přimáčkla uši k hlavě, když mě Lylwelin pochválila. Zmateně jsem se na ni podívala. Co tím sledovala? Polkla jsem, ale oheň pořád hořel. ”Já jsem silná vlčice,” odpověděla jsem jí pevně. Nebyla jsem žádné dítě. Děti byly hloupé a tupé.

Trhla jsem sebou, když vlčice, které jsem znala označila tím hrozným slovem. Zakoulela jsem očima, když se tak moc přiblížila. Brnění se vrátilo v plné síle. Nechtěla jsem, aby byla ke mně tak blízko, ale nechtěla jsem se odsouvat. To by pak vypadalo jako porážka. ”Žádné slabší kusy,” zasyčela jsem. ”Všechny vlčice znaly svou moc a dokázaly ji pořádně využívat ke svému prospěchu,” bránila jsem se, ale bránila jsem hlavně svou matku, která v žádném případě nebyla slabá. Kdyby tu byla, zadupala by Lylwelin do země a nemusela by pohnout ani drápem.
Jenže tu nebyla a já se musela bránit sama. Už jsem se pomalu znovu začínala klepat a teď jsem nevěděla, jestli je to vztek nebo něco jiného. ”Proč by mi měl někdo skočit po krku?” zamračila jsem se na ni. Její argument byl až tak slabý, že musela vymýšlet situace, které se nikdy nemohly stát? Donutila jsem se neuhýbat pohledem, i když se mi zdálo, že toho začíná být až moc. ”Ubližování je jen při příležitosti t… trestů,” zakoktala jsem se, když jsem si vzpomněla na ty svoje. Potřásla jsem hlavou, na tohle jsem teď nemohla myslet. ”A to je plně zasloužené,” dodala jsem s už pevnějším hlasem než před chvilkou.
I když jsem nechtěla, z tlamy mi uteklo tiché zavrčení. ”Nejsem dítě. Nikdy jsem nebyla,” zasyčela jsem na ní. Děti byly podřadní špinavci, kteří nevěděli, co dělají. Já měla účel od samotného narození, který nikdy nebyl být dítětem. ”Já jen říkám pravdu, nikomu ji nevnucuji. Jen se to snažím vysvětlit,” zamračila jsem se, ale už jsem nedokázala odpovídat tak prudce. To, co říkala o bolesti… Úplně jsem jí nerozuměla, ale líbilo se mi to. Líbila se mi představa, že vlčice jsou… Znělo to, jako kdyby mluvila o tom, že vlčice jsou předurčené k větším věcem. Já jsem dokázala snášet bolest. Dokonce víc než Vistulian. A rozhodně lépe než Ramsar. V hrudi se mi usadil podivně hřejivý pocit, když jsem pomyslela na to, že jsem lepší než oni.
A pak se to celé rozsypalo. Hřejivý pocit se změnil na oheň a já sebou škubla. Na chvíli jsem úplně zahodila všechno, co mě matka naučila a všechno, co se mě snažila, ale nestihla naučit. ”Mě nikdo nebude rozkazovat! Nikdy! Nikoho nebudu poslouchat, ať je to kdokoliv!” zasyčela jsem jako zuřící kobra.

Naštvaně jsem nakrčila nos, když mi řekla, jsem toho ještě dost neviděla. ”Viděla jsem,” zdůraznila jsem ta slova a trochu se k ní naklonila, ”Vlky, kteří byli vždy větší, rychlejší a silnější než vlčice. Žádná vlčice nikdy vlka v síle neporazila,” řekla jsem jí bojovně a odvážně do ní zabodávala pohled. Netušila jsem, proč mluvila o nějakém milém překvapení. Nikdy se mi nezdálo, že by překvapení byla milá. Neměla jsem je ráda.
Zpupně jsem pohodila hlavou. ”Nevidím důvod, proč bych se měla omlouvat,” probodla jsem ji pohledem. Já a omlouvat? Za něco, co ještě ke všemu byla pravda? Neměla jsem sebemenší zájem o jakoukoliv omluvu, nehledě na to, co jsem udělala. Nikdy jsem o omluvu neměla prosit. Nic takového. ”Nikdy jsem neviděla nic jiného, co by mě přesvědčilo o opaku,” dodala jsem, abych tomu přidala váhu. Chtěla jsem, aby konečně pochopili, že pravdu mám já, viděla jsem ji na vlastní oči.
Když vyslovila moje jméno, pokývla jsem s trochu povýšeným výrazem. Takovým, jaký se hodil na někoho mého postavení. Měla bych se uklidnit, říkala jsem si, ale neměla jsem čas to pořádně rozdýchat. Pořád přede mnou stála, pořád jsem nemohla utéct a pořád jsem utéct nechtěla. ”Já. Nejsem. Dítě,” zasyčela jsem s důrazem na každé slovo. Nenechala jsem urážet sebe ani místo, které bylo mým domovem. ”A žádné ubohé místo to nebylo,” zavrčela jsem. ”V mém společenství jsou jen vznešení a urození vlci. Kteří ví, o čem mluví,” zdůraznila jsem poslední větu.
Pomalu ze mně opadalo okouzlení vlčicí. S tím, jak čím víc urážela mne a mou rodinu, přestávala jsem mít chuť s ní mluvit. Po jejím představení jsem si s odpovědí dávala načas, dokonce jsem přetáhla chvíli přes hranici slušnosti. Jen jsem se na ni dívala s trucovitým pohledem. ”Těší mě,” utrousila jsem po chvíli a neznělo to ani trochu upřímně.

Pořád jsem se prala s chutí od ní utéct co nejdál a přijít k ní co nejblíž. Viděla jsem její výraz. Připomínal mi některé, které jsem už viděla. Vyzývaly mě k věcem, o kterých matka říkala, že na ně nejsem připravená, ale matka tu teď nebyla a já neměla žádnou dobrou výmluvu, proč se od ní vzdálit. Největší problém ale byl v tom, že já nechtěla. Viděla jsem výzvu a i když jsem přesně nevěděla, co znamená, chtěla jsem do ní skočit, rozcupovat všechno na kousky a vyjít na druhé straně jako vítěz.
”Viděla jsem toho dost,” řekla jsem jí hrdě. ”Vlci jsou vždy větší a silnější než vlčice. To ví úplně každý. Stačí se na ně podívat,” zamračeně jsem ji propíchla pohledem a kvůli té výzvě jsem pomalu přestávala dávat pozor na správné chování. Nelíbilo se mi, jak zdůrazňovala, kolik mi je. Věděla jsem, že jsem nikdy nebyla velká, ale to se od vlčici čekalo, že budou menší. Nikdy dřív mě ale nepotkala, a teď se mi snažila říct, že jsem malá. A hloupá. ”Já nejsem malé dítě,” zasyčela jsem na ni, když se mi už začal zajídat ten její úsměv.
Když se mě zeptala na jméno, podvědomě jsem se narovnala. Tak, jak se patří, na někoho mého rodu. ”Jmenuji se Karoe,” řekla jsem zvučně a upřela na ni vyzývavý pohled, ať se mi také představí. Sama jsem to odmítala říct, nechtěla jsem jí tak moc ustupovat.

Už podle toho, co mi říkala předtím, jsem tušila, že nebude souhlasit. Sigy se se mnou dohadoval docela dlouho a ani jeho ‘jak myslíš’ nebylo moc uspokojující. Z nějakého důvodu se mi zdálo, že se Zlatou se o tom bude mluvit úplně jinak. A že se mi to moc líbit nebude. Už jsem ten typ pohledu viděla a vlkům a vlčicím, co ho měli jsem se snažila vyhýbat. Teď tu ale nikdo jiný nebyl. A také tu nebyla ani moje rodina, kterou by se snažili očernit.
Úsměv nebyl něco, co bych viděla moc často. Kvůli němu jsem se v půlce slova párkrát trochu zadrhla, matka by na mě nebyla hrdá. Neměla jsem se tak nechat vyvést z míry. Nedůvěřivě jsem se na ni dívala. Když se ale najednou začala smát, znova mi přeběhl mráz po zádech a udělala jsem krok vzad. Její smích se mi nelíbil. Vůbec. Nebyl hezký a neměla jsem pocit, že by se smála něčemu hezkému. I když jsem od ní ucouvla, byl ve mě ještě jeden pocit, chuť k ní udělat kroky tři. Na chvíli jsem si přála být neviditelná, abych si ji mohla pořádně prohlédnout. Zblízka, abych si všimla, jak se jí lesknou oči, jak ostré má zuby a jak se jí natřásá hruď. Ale neviditelná jsem nebyla.
A pak se smát přestala a znova se začala dívat na mě. Polkla jsem a cítila, jak mi znova tuhnou končetiny. Taky jsem ale měla vztek, který se pořád zvětšoval. Probodla jsem ji ohnivým pohledem. Jak se opovažovala? ”To nejsou lži,” řekla jsem jí a hlas se mi hněvem třásl, i když jsem se snažila znít klidně a spořádaně. ”Je to pravda, kterou každý vidí a je hloupé se tvářit, že to není pravda, když je to jasně vidět,” odsekla jsem a zase začínala zapomínat na to, jak bych se měla správně chovat.

Těkala jsem pohledem po těle Zlaté. Je tahle barva normální? přemýšlela jsem mimoděk. Nikdy jsem takového vlka neviděla. Nikdy jsem ale neviděla ani vlka, který by byl napůl bílý a napůl černý. Než jsem přišla sem. Je tohle místo potom pro postižené? napadlo mě dál, ale neodvážila jsem se to vyslovit. Možná o tom říkala Zlatá, ať mluvím nahlas? Otřásla jsem se. Nemělo by to dobré následky.
Ty tu ale možná už byly. Ostražitě jsem ji pozorovala, jak dýchá. Hluboké nádechy a výdechy nikdy nebyly dobré znamení. U mě i u ostatních. A u ní? Brnění v těle jsem cítila od samotného začátku. Měla jsem obavy, co bude po tom následovat. Nic se ale nestalo. Dívala se… Všude možně. Moje napětí se trochu uvolnilo. Zmateně jsem se zamračila a rychle střelila pohledem nahoru, jestli neuvidím něco zajímavého. Důležitého. Nic.
Pak se zeptala na dost podobnou otázku jako Sigy a mně z toho cuklo oko. Už zase? podrážděně jsem v duchu zavrčela. ”Samci jsou silnější než samice. Umí lépe lovit. Pro to nedává smysl, aby se vlčice učily něco, v čem nikdy nemůžou být až tak dobré,” řekla jsem, pomalu a důrazně, pečlivě jsem vyslovovala každou slabiku a neodpustila si trochu otrávený tón. Už jsem zase byla na začátku. Ze kterého jsem se nedokázala posunout ani se Sigym.
”Jiné věci. Ve kterých vlci nejsou až tak dobří,” pohotově jsem odpověděla na další otázku. ”Starání se o vlčata, například,” dodala jsem a pomyslela na matku, která se nikdy o žádná vlčata starat nechtěla. ”Nebo udržování dobrých vztahů mezi dalšími rodinami,” řekla jsem a důrazně na ni pohlédla, aby pochopila, o čem mluvím.

Bylo to čím dál zvláštnější. Zlatá mluvila takovým způsobem, jaký jsem nechápala. Snažila jsem se zjistit, o čem to vlastně mluví, jakou se mi snaží předat zprávu, ale nic, co jsem znala, se tomu nepodobalo. Vůbec jsem netušila, co tím myslí. ”Na srdci nemám nic důležitého. Nic, co by stálo za to vyslovovat,” řekla jsem po chvíli zdráhavě. Uvnitř jsem se ale zoufale tomu snažila přijít na kloub. Co se ze mě snažila vytáhnout? Jakou informaci? Kdyby tu byla matka, mohla bych se jí zeptat, co si o tom myslí. Jestli se v našem okolí něco nestalo. Jestli někdo nechce naši rodinu potopit a přes mě získává informace. Ale nikdo je tu neznal, ne? Co potom mohla Zlatá chtít?
”Aha,” hlesla jsem zdvořile, když řekla něco podobné, o čem předtím povídal Sigy. Že prý je to normální. Co ale je na tom normální? Je to naprosto zbytečné. Hloupé. Neužitečné. Nedivila jsem se, že pořád obývali hliněné díry. A… Tohle, ať to bylo cokoliv. Pohledem jsem střelila k Sigymu. Bylo mu opravdu pohodlně?
Když se mě znova zeptala, nemohla jsem si pomoct a trochu jsem se přikrčila. To, jak se na mě dívala, mě úplně rozechvělo. Zaťala jsem zuby, abych zastavila zrychlující se dech, ale slyšela jsem, jak hlasitě mi bije srdce a tuhnou mi nohy. Zlatá se mi nelíbila. Násilně jsem se donutila se zhluboka nadechnout. Pomalu. ”Ne,” řekla jsem a snažila se o co nejvíc bezstarostný tón. Moc se mi to nedařilo. ”Samci v tom byli lepší, tak proč by měly dělat něco, co jim nejde?” zeptala jsem se a pořád se zoufale snažila znít nonšalantně, jak tomu říkala matka.

Trochu jsem přivřela oči, když mi vlčice řekla ať řeknu, co si myslím. Nevěděla jsem, co po mně chtěla. Co bych měla chtít říct? Nic takového mě nenapadalo. Ale už jen to, že zmínila trhání chlupů, ve mně vyvolalo nedůvěru. Úkosem jsem se na ni podívala. Plánovala snad něco? Nebyla jsem si jistá. Nebyla jsem si vůbec jistá a to se mi absolutně nelíbilo. Taky se mi pořád nedařilo zvládnout ten třes. Už to bylo trochu lepší, ale ne o moc. ”Nevím, co bych měla chtít říct,” odpověděla jsem po chvíli chladným hlasem a nespouštěla z ní zrak. Zlatá tu hrála nějakou hru, které jsem nerozuměla. Zatím.
I ona zmínila lovení. Sigymu jsem vůbec nevěřila, ale když to už řekla i vlčice, nespokojeně jsem stiskla rty. Nikdy se to nemůžu naučit tak dobře. Zlatá ale vypadala, že loví. A docela často. Kvůli pocitům, které jsem z ní měla, jsem nechtěla začínat tu stejnou debatu. Měla jsem strach z toho, jak by to dopadlo. ”Vlčice tu loví často?” zeptala jsem se nakonec po chvíli.
Musela jsem tomu přijít na kloub. Pokud se to stávalo často, musely mít nějaký důvod, proč dělaly věc, ve které nemohly být až tak dobré. Sigy mi to vysvětlit neuměl, ale Zlatá možná ano.

Nespokojeně jsem přivřela oči, když Zlatá zmínila, že co si neulovím, to nemám. Skoro jsem i začala skřípat zuby. Co tu všichni měli s lovem vlčic? Lovila snad i Zlatá? Zabořila jsem drápky do země, abych se udržela od něčeho, co by rozhodně nebylo vhodné. A za co bych byla potrestaná. I když by ti vlci litovali, že na mně vztáhli tlapu, až mne moje rodina najde. Byli by donuceni opustit toto místo? přemýšlela jsem. Co když ale už byli vyhoštěni sem? Zamračila jsem se. Pořád jsem nezjistila, jestli tato celá oblast není jen jedno velké vězení pro… Takové vlky.
Rozhodla jsem se, že na to Zlaté odpovídat nebudu, ale nakrucovala jsem uši tak, abych zaslechla co nejvíc z jejich konverzace, hlavně po tom, co jsem jednu ze Sigyho odpovědí vůbec neslyšela. Launee měla tedy dva potomky. Snažila jsem se to zapamatovat a v duchu proklela Sigyho nedůslednost. Kdybych věděla, jak se jmenují, mohla bych je jednodušeji najít. Ještě že to není ten šedý ubožák. Ten ale rodinu nemá. Potřebovala jsem ale spojence? Byla jsem tu už dlouho, někdo mě už musel najít. Nebo mě aspoň hledal.
Podívala jsem se na ptáka, ze kterého bych si nezvládla dát už ani kousek. Jemně jsem si odkašlala a odstoupila od něj. ”Už jsem dojedla, pokud by někdo z vás měl také zájem,” ozvala jsem se a důsledně se držela velmi zdvořilého tónu. Když se Sigy ozval, že půjde spát, loupla jsem po něm nespokojeným pohledem. Teď a tady? Neměli bychom…. Nevím, možná se vrátit zpátky? Co když mě už někdo hledal, ale protože jsme tu zašití, nestihnu je? Ta myšlenka mě vyděsila ještě víc, než jsem čekala a měla jsem co dělat, abych se moc neroztřásla. Zapíchla jsem pohled do jednoho místa a snažila se ovládnout svoje tělo, aby přestalo.