Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbilo se mi, že mě Rowena chválí. Že si myslí, že jí pokládám dobré otázky. Protože o tom to bylo, že? Víc dojmů to ale ve mně nezanechávalo, nebo alespoň ne ty pozitivní. Pokud od někoho jsou slyšet lichotky, dá se čekat, že za tím něco je. Něco se očekává. Jestli to bylo jen spojenectví nebo něco jiného, jsem netušila. Přesto jsem s tím byla spokojená. I matka by nejspíše byla. Dělala jsem něco správně, že vlčice byla ochotná se mnou trávit čas.
Poslouchala jsem ji a uvažovala, nakolik jsou věci, které říká nahlas, pravdivé. Zdálo se ale, že tu nikdo nerad mluvil o minulosti a na otázky reagoval nepříjemně. ”Dobrá tedy,” pokývla jsem hlavou a zapamatovala si to, co mi řekla. Něco se ve mně příčilo a nedokázala jsem s ní souhlasit, nemohla jsem ale přijít na to, co to bylo. Potřebovala jsem si to promyslet v klidu. Zpracovat celé naš setkání a vymyslet, co bych měla dělat dál.
Na to ale nebyl čas a všechny další plány se mi vykouřily z hlavy, když na mě použila magii. Věděla jsem, někde vzadu v hlavě, že bych se měla pohnout a uklidnit se, toho jsem aktuálně nebyla schopná. Probudit jsem se dokázala, až když se ozval Rowenin hlas, který se tónem velmi podobal tomu matčinu. Vystřelila jsem pohledem k jejím očím a cítila, jak se podvědomě uklidňuju. Známé vody. Bezpečí. Povědomý strach a sevření žaludku. Tak to bylo správně.
Dokázala jsem se natolik vytrhnout ze zrmznutí, že jsem byla už plně při smyslech, když mi nabídla, že můžu jít s ní. Jedna moje část, ta, kterou jsem neuměla pořádně kontrolovat, křičela, ať od ní uteču. Ať se vrátím tam, odkud jsem přišla, do úkrytu, ve kterém je kouzelně zmražené jídlo a zůstanu tam. Jen z té představy se mi ale dělalo špatně. A i kdybych necítila z Roweny něco… neskutečně opojného, ale i děsivého, její slova byla poslední kapkou. Mlčky jsem se ohlédla na les. Nic mě k němu nepoutalo. Nic mě k němu netáhlo. Znova jsem se podívala do očí vlčice, ze které jsem měla trochu strach, určitým způsobem jsem ji asi i nenáviděla. ”Půjdu,” souhlasila jsem a z nějakého důvodu jsem se cítila mnohem lehčeji než předtím.

V průběhu jejího výkladu jsem pokyvovala hlavou, abych posílila dojem, že dávám pečlivý pozor. V průběhu mi také v hlavě pořádně šrotovalo. Nebyla jsem si přesně jistá, co přesně problémy znamenají, i když její vysvětlení trochu pomohlo. Zvědavě jsem ji pozorovala, zaujala mě hlavně její poslední slova. ”Co z toho to bylo, ve vašem případě?” zvědavě jsem se zeptala. Mohly mi být její rady k něčemu, když se zdálo, že k tomu má tak silný citový vztah? Zamyšleně jsem si žmoulala jazyk v zubech. Sama říkala, že pocity nejsou vhodné pro vedení vlků, ale na druhou stranu ona sama… V očích mi pobaveně a trochu i vítězně zajiskřilo, ale hned jsem se to pokusila zakrýt.
I tak jsem ale cítila matčin chladný souhlas společně s pocitem, že jsem udělala něco správně. To mi ale moc dlouho nevydrželo, protože najednou moje tělo nebylo moje a mně posedla větší hrůza, než jsem očekávala. Bylo mi vcelku jedno, že jsme se původně bavili o někom, kdo si říkal Smrt a zjevně chtěl ovládnout celou tuhle zemi, na které mi sice nezáleželo, ale moje chování mě vedlo za těmi, kdo byli na vrcholu. Protože jsem najednou ztratila to, o čem jsem si myslela, že je jen moje, a že je to neodebratelné.
Říct, že jsem byla v šoku, je asi eufemismus. Doteď byla moje kontrola naz mimikou a postavením těla téměř dokonalá, s několika úniky, ale teď jsem byla ztuhlá, podvědomě připravená na něco, co jsem nedokázala ani pojmenovat, ale i tak mě to děsilo. Oči jsem třeštila na vlčici, která mi ještě nedávno dávala vcelku přátelské rady o světě. Pomalu jsem ani nevnímala, co mí říkala. Ne chvíli se můj svět úplně zastavil.

S vážností jsem přikývla. ”S tím souhlasím. City nejsou vhodné při vedení skupiny. Pevná tlapa a schopnost se rozhodovat v jakékoliv situaci je to, co dělá správného vůdce,” souhlasila jsem. ”Na druhou stranu,” vzpomněla jsem si na to, co mi říkala matka, i když jsem tomu moc nerozuměla. Rowena se zdála jako velmi rozumná vlčice a já nechtěla zaostávat. ”Nezaručují pokrevní pouta větší loajalitu?” zeptala jsem se skoro ležérním tónem, abych zakryla, že vlastně nevím, o čem mluvím. Při tom jsem ale pozorovala Rowenin výraz, abych mohla odečíst, co se jí bude honit hlavou.
Chvíli jsem přemýšlela nad jejími dalšími slovy. Bylo toho hodně. ”Takže přátelé jsou lepší než rodina,” zkonstatovala jsem a trochu zmateně nakrčila čelo. Co byla ale ta Smrt, jsem pořád nechápala. Mluvila o ní jako o… Vlkovi. Osobě. ”Už máte nějaké konkrétní plány?” zeptala jsem se po chvíli přemýšlení.
Nezdálo se mi, že by byla její odpověď moc uspokojivá. Víc, než si místní vlci myslí? Jako kdybych se v naší konverzaci ztrácela a chyběly mi nejdůležitější informace. To jsem ale na sobě nemohla dát znát. ”To musí být opravdu působivé,” pokývla jsem hlavou na znamení uznání. ”Jak to provádíte?” zeptala jsem a najednou jsem cítila, jak moje tělo přestává být moje, a skáče, dokola, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Z tlamy mi uniklo tiché zakňučení a to, že už neskáču jsem si uvědomila až po nějaké chvíli. Stála jsem na roztřesených nohou a zírala do prázdna. Nedokázala jsem pochopit, co se právě stalo.

Zamyslela jsem se nad tím, co mí říkala. Bylo to… Zase něco úplně jiného. Mátlo mě to. Čekala jsem, že bude jiná, že bude mít názory nevhodné pro někoho, kdo jsem byla já, ale zároveň jsem si byla skoro jistá, že bude jako Lylwelin. Přibližně. Doteď jsem byla přesvědčená, e vlčice jsou tu vychovávány jinak, ale prostě, že způsob je jiný, ne že budu mluvit se dvěmi vlčicemi a každá mi řekne něco jiného. Úplně. Jedna moje část si říkala, jaké by to bylo, kdyby se Rowena a Lylwelin setkaly. Hrozně bych to chtěla vidět.
Nahodila ale mnoho otázek, nad kterými jsem chtěla přemýšlet. Odpověď jsem ale teď vymyslet nedokázala. Ne tak rychle. Přišlo mi to jako selhání. ”Tak proč si je vlci pořád zakládají?” naklonila jsem zpytavě hlavu na stranu. Pokud jsem k Roweně měla nějaké negativní pocity, teď už úplně zmizely a zůstala jen planoucí zvědavost. Potřebovala jsem se dozvědět víc. ”Není moc to, proč to stojí za to?” řekla jsem po další tiché chvíli přemýšlení.
A… Pak jsem si uvědomila, že jsem do ní možná vkládala až moc velké naděje. Prý její paní je Smrt. Která je i její kmotrou. Nechápavě jsem se zamračila. Opravdu? Nic lepšího nemohla vymyslet? Polkla jsem. Třeba… Třeba to bylo jinak? Určitě to bylo jinak. Nejlepší bude pokračovat, jakoby nic, ona se pravda po chvíli odhalí. ”Jak blízko ovládnutí je?” rozhodla jsem se nakonec zeptat, abych věděla, jak ta… Smrt je mocná. Nejdřív zjistit, kdo ostatní jsou, pak jednat. To byl dobrý plán. Měl by zajistit můj úspěch, pokud budu opatrná.

Znovu jsem byla naprosto zaražená její přímostí a neskutečnou neurvalostí. Nevěděla jsem, jak se k tomu stavět. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala, protože ti, kdo nejspíš tak mluvili, by si to ke mně nedovolili, nebo ti nade mnou rozhodně tak nemluvili. Jaká z možností ale platila, jsem neměla sebemenší tušení. Buď jsem klesla na samotné dno hierarchického žebříčku, což… Bylo směšné. Absurdní. Potom ale tato vlčice musela být svým způsobem urozená, ale i tak se rozhodla mluvit takto. Byla to zdejší zvyklost? Nebo ona bylo prostě taková?
Lylwelin mluvila o tom, že tu vlčice loví. I když se mi to zdálo z organizačního hlediska pořád jako docela hloupost, musela jsem uznat, že tomu začínám pomalu věřit. Že to tu tak dělají. Tahle vlčice vypadala, že na to má kuráže dost. A já, navzdory svému znechucení, jsem si uvědomila, že jí trochu závidím. Určitě to byla závist, ne obdiv. Jak bych mohla obdivovat někoho tak… tak… neomaleného?
Ani jsem si neuvědomila, že jsem na její první poznámku nezareagovala. Naprosto mi to vyšumělo z hlavy, když jsem opět sklouzla k existenciálním otázkám, což jsem v poslední době dělala vcelku často. ”Tady jsou zvláštní,” zopakovala jsem otázku a na poslední chvíli se zarazila, abych ze sebe hned nevysypala horu otázek. Zachyť malou nitku, zatáhni za ni a nech se vést, Karoe, slyšela jsem matku v hlavě a poslechla ji. ”Jak bys postavila smečku ty?” zeptala jsem se nakonec. Zdálo se to jako ta nejlepší volba.
Ale kdo ví, jestli byla doopravdy dobrá, když mi nabídla, že mě vezme s sebou… Probodla jsem ji podezřívavým pohledem. ”Kdo je tvoje paní?” obezřetně jsem se zeptala.

Zastříhala jsem ušima nad jejím podivením. Řekla jsem snad něco špatně? Nepochopila, co jsem myslela? (To mě přimělo k myšlence, že nejspíš nebyla až na tak vysoké úrovni, jak jsem dosud předpokládala. Když nepochopí ani jednoduchou narážku na chaos na místě.) Pak ale spustila vlnu urážek a velmi, velmi nevhodných oslovení, až mě to dost vyvedlo z míry a jen jsem mlčky zírala. Povedlo se mi zachovat jakž takž klidný výraz, ale kdybych měla horší sebeovládání, asi bych ucouvla aspoň o pár kroků. Polkla jsem. Sama jsem k onomu místu nenesla moc pozitivní emoce, ale že bych je měla potřebu vyjadřovat až tak graficky?
”Zdá se, že za tím názorem je silná osobní zášť se zajímavým příběhem,” prohodila jsem, oči upřené v očekávání na ní. Byla jsem nesmírně zvědavá, co způsobilo tak… intenzivní vztah. Možná by to mohlo pomoct i mně. I když jsem se zdráhala ho plně přijmout, musela jsem uznat, že zdaleka nebyli nejlepším příkladem společnosti, ve které bych chtěla pobývat. Pro to jsem se rozhodla, že pro jistou dobu budu zrcadlit to, co si o nich myslí a třeba zjistím další zajímavé informace. A nebo by mohla být případně… ne úplně vhodným, ale potenciálně užitečným spojencem, pokud by to bylo potřeba.
Pohodila jsem hlavou a zatvářila se lehce znechuceně. ”Ale musím říct, že s tím docela souhlasím. Rozhodně se nechovají, jako správná smečka by měla vypadat. Všichni si dělají co chtějí a někteří nedělají vůbec nic. A prochází jim to,” nadmíru nespokojeně jsem zašvihala ocasem s myšlenkou na toho šedého špinavce.
Při výčtu dalších smeček jsem ostražitě zvedla uši. To byly vskutku užitečné informace. Takže Borůvka chodí po skupinách, Asgaar je uzavřená skupina s přísnými pravidly a jih je moc daleko, ukládala jsem do paměti a pro to jsem si chvíli neuvědomila, že říkala, že bych mohla být sežraná. Když mi to už došlo, byl čas odpovídat na něco dalšího. Mírně jsem sklonila hlavu v náznaku zahanbení. ”Uznávám, že jsem nějaký čas na tom místě trávila,” přiznala jsem a pečlivě do hlasu vmíchala i špetku znechucení. ”Ale rozhodně jsem si ten pobyt neužívala,” dodala jsem a loupla podrážděným pohledem směrem k lesu, aby byl dojem perfektní.

Netušila jsem, kdo vlčice přede mnou je. Pořád jsem se ještě trochu cítila roztřeseně a tak jsem se to rozhodla zakrýt silnější maskou, která se mi ale asi trochu vymkla z kontroly. Ne že bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela. Jen někde vzadu jsem cítila matčin intenzivní nesouhlas, který jsem ale dokázala vcelku úspěšně zatlačit ještě dál. Nutně jsem potřebovala zakrýt to, jak se cítím, a vztek a nepříjemné chování byl nejjednodušší a nejefektivnější způsob.
Trochu jsem sebou škubla, když mě pochválila. Nečekala jsem, že by řekla něco takového a pro jistotu jsem se na ni důkladněji podezřívavě podívala. I tak jsem se ale trochu víc narovnala; skoro hrdě. Ale nikdy bych nepřiznala, že mi to udělalo dobře. ”Já jsem Karoe,” jemně jsem pokývla hlavou. Na vlčici jsem se už nedívala jen na někoho nerudného, kdo do mě skoro vrazil a byl nepříjemný. Nyní jsem byla upřímně zvědavá.
Její slova o Mechové smečce se úplně neshodovala s tím, co jsem zažila, ale když jsem o tom přemýšlela… Tak jsem pořád v něčí přítomnosti byla. Saturnus mi poskytl jídlo. Sigy se se mnou prošel a celou dobu mě… Kontroloval. Nebo učil? Najednou jsem si nebyla jistá. Jenže vlčice přede mnou mi řekla, že se jí líbím. Určitě… By do jisté míry mohla mít pravdu, ne? Beztak byli všichni otrapové. Ano, chůvy byly pro malá vlčata a já jsem vlčetem nikdy nebyla. Vyšší společnost tvořila menší členy vyšší společnosti, jen špinavci dělali neschopná a malá vlčata.
”Přesně tak,” pokývla jsem se znechuceným tónem. ”Celé postavení jejich společnosti je nanejvýš… Podivné,” pokračovala jsem a tvářila se nadmíru kysele. Při jejích dalších slovech mně škublo ucho. ”Proč?” vyhrkla jsem s jiskřícím pohledem zabodnutým do ní. ”Proč se nezdá pravděpodobné, že bych byla z jiné smečky?” dodala jsem.

”Možná, že kdyby se někdo díval, kam jde, nemuselo by se to stát,” loupla jsem po ní nepříjemným pohledem. Pořád jsem si nebyla jistá, kdo vlastně je. Jakou pozici zastává, jestli nebude výhodné se s ní spíše spřáhnout. Ta věc na jejím čele by tomu asi napovídala. Jenže se na mě dívala jako na něco horšího než odpad, něco, co nebylo jí rovné a protože jsem ten pohled viděla tak často u matky, když se dívala na chudé mrzáky, které jsme výjimečně potkávali, vzedmul se ve mě vztek. Já rozhodně tak nízko nebyla.
Pohodila jsem hlavou. Neměla jsem v úmyslu jí říkat, že jsem utekla, protože jsem se cítila sama, nikoho jsem tu neznala a… tak vůbec. Už jen z té myšlenky se mi stahovalo nitro. ”Už jsem byla unavená z té vší pozornosti,” pronesla jsem sametově hladkým tónem s náznakem povzdechu. Mírně jsem se zavrtěla, abych našla pohodlnější místo na sezení. ”Občas je toho moc a vlčice musí mít čas i na sebe,” dodala jsem tajemně a neurčitě, jak mě matka učila.
Další otázkou si to vlčice ještě víc pokazila. Prudce jsem švihla hlavou směrem k ní a probodla ji planoucím pohledem. Odfrkla jsem si. ”Ne, nepocházím z mecháče,” zopakovala jsem znechuceně. Jediné, co jsem měla s těmi špinavci společné bylo to, že jsem musela v jejich přítomnosti být. Nic víc. A té vlčici se nejspíše také nezamlouvali.

Pokud se nebudu hýbat, třeba si mě nevšimne, byla první myšlenka, která mě napadla, ale hned jsem si uvědomila, jak je hloupá. Takhle to nefungovalo. Nikdy. To ale neznamenalo, že jsem si to nemohla přát, ne? Pokud to nedám najevo, nikdo se to nikdy nedoví, a já si můžu myslet, co chci. Není tu matka, která dokáže snad číst myšlenky tím, jak přesně vytáhne na povrch cokoliv, co mi běží v hlavě. Takže. Hluboký nádech a narovnat se. Není vhodné, aby mě někdo viděl tak schoulenou. Co by si pak mysleli?
Srovnala jsem tedy svůj postoj, ale protože na mě vlčice ještě nepromluvila, rozhodla jsem se tvářit, že si pořád prohlížím řeku, i když jsem o to už vůbec neměla zájem. To bylo chování pro chvíle, kdy byl vlk opravdu sám, pro myšlenky myšlené v soukromí. Pro to mě překvapilo, když se její hlas ozval až těsně nade mnou. S trhnutím jsem švihla hlavou vzhůru a podrážděně si ji prohlédla. ”A ty?” opáčila jsem podrážděně, abych zakryla to, že mi bylo velmi nepříjemné, jak blízko u mě byla.
”Šla jsem se projít,” dodala jsem trochu klidnějším tónem, i když se ona na mě pořád docela nepříjemně mračila. Nejdřív zjisti, s kým máš tu čest, připomínala mi matka v duchu. Nechtěla jsem začít osočovat někoho, z koho by se nakonec vyklubal někdo opravdu důležitý. Nebyla jsem dítě, abych si nedokázala uvědomit, jak by taková chyba byla naprosto katastrofální.

← Dno přes Mech

Nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem vůbec Lylwelin cítila v lese… Všechny ty pachy byly hrozně zmatené. Nechápala jsem, jak se v nich někdo dokázal vyznat. Podle Sigyho jsem ale musela být výjimka. Neschopná. Zaťala jsem zuby a šlehla pohledem do prázdna. Naštěstí, prázdna. Zdálo se, že tu nikdo není. A možná je, jen nedokážeš ovládat smysly, které tito vlci považují za přirozené, připomněla jsem si, abych se cítila ještě hůř. I když to už ani moc nešlo. Nejspíš.
Matka by zuřila, kdyby viděla, co dělám, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Došla jsem k řece a… Sedla si k ní. Abych se prostě dívala na vodu, jak plyne. Bylo to něco, co jsem viděla vždy jen z dálky a nikdy ne pořádně. Nebylo to vhodné. Lelkovat. Jenže matka tu nebyla. Ani nikdo jiný. Nikdo po mě ještě nepřišel a já se je rozhodla potrestat tím, že budu dělat něco nevhodného. Takže jsem se dívala do vody.
A asi pro to jsem si velkou vlčici všimla až moc pozdě. Překvapeně jsem se podívala nahoru a tam byla. Celá jsem ztuhla. Nejradši bych dělala, že tu nejsem, pořád jsem se cítila těžce a nebylo mo dobře, ale už jsem utéct nemohla.

Probouzela jsem se pomalu. Všechno mě bolelo, přesně takovým způsobem, který naznačoval, že matka ještě nedávno zuřila a já se jí co nejdřív snažila jít z cesty. A pak jsem dlouho předstírala, že spím, dokud jsem opravdu neusnula. Zvláštní byl ale chybějící procit prázdna v žaludku. To byla ta věc, která mě probouzela nejrychleji. Bolest celého těla byla vždy spojená s hladem. Protože jsem se cítila skoro najezeně, mi začínalo nebýt dobře. Něco bylo špatně. A pak jsem otevřela oči.
Ah. Já nejsem doma.
Uvědomění se na mě dovalilo jako těžká voda a já odevzdaně položila hlavu zase na zem. To byl teď můj život. Žádné společenské akce, žádné zařizování správného postavení pro rodinu… Nic. Nic tu nebylo. Dokonce ani Sigy tu nebyl, protože jsem mu utekla. Šla jsem za… Lylwelin. Ano, následovala jsem Lylwelin. Tu jsem ale nakonec nenašla, a tak jsem přišla sem.
Cítila jsem se mizerně. S tichým povzdechem jsem se zvedla a cítila se zároveň těžce a prázdně. Mohla bych někoho najít, aby mi řekl, co mám dělat, napadlo mě, ale hned jsem popuzeně cukla hlavou. Nechtěla jsem si nechat rozkazovat od někoho, koho jsem neznala. Vlastně… Nechtěla jsem potkat vůbec nikoho. A to byla věc, kterou jsem konečně mohla udělat, protože jsem nic nemusela. Vůbec nic.
Tiše, jako myš jsem se vydala k východu z úkrytu a pak ještě dál.

→ Kiërb přes Mech

1 západ
2 řeka
3 slunce
4 bílá
5 orel
6 levá
7 A cín
8 A přechytračit
9 E ignorace
10 A obyčejný
11 C velkolepý
12 A myšlenky
13 C smrt
14 A záviděníhodný
15 B zapomnění

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Dělám to, protože můžu. Můžu protože chci. A chci, protože jsi mi řekl, že to dělat nemám.

← Mech

Byla jsem ráda, že jsem to našla. Zaskřípala jsem zuby nad tím faktem. Byla jsem ráda, že jsem našla tu díru, že jsem v ní, že jsem schovaná, byla jsem vděčná za to podivně svítící místo, kterým jsem opovrhovala, když jsem sem dorazila. Z tlamy mi uniklo tiché zakňučení, které jsem hned utišila. Ani jsem si neuvědomila, kdy se mi tlapka zvedla k tlamě a já se do ní silně zakousla, až mi vyhrkly slzy. Ale byly to dobré slzy, slzy bolesti, které mě trochu vytrhly ze spirály, kterou jsem padala dolů.
Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla. Klid. Klid… Klid. Potřebovala jsem klid. I když jsem konečně zase dokázala přemýšlet, aspoň trochu, nemohla jsem se rozhodnout, co bych měla dělat. Tušila jsem, že když o tom začnu přemýšlet, bude to znova horší, ještě tisíckrát horší, než teď, než před chvílí. Třeba bych mohla zalézt tam, kde se chladí maso a bylo by. Nikdo by mě nehledal napadlo mě, než jsem se s hrůzou cukla.
Opravdu jsem o takových věcech přemýšlela? ”Ne, nesmím se vzdát!” chtěla jsem rozhodně zasyčet, ale nakonec to znělo jako vzlyk. Povedlo se mi už udělat jen několik kroků do vzdáleného rohu, než jsem se sesunula k zemi a s tichými vzlyky postupně usnula.

← VVJ přes Kiërb

Nebyla jsem si ani jistá, jestli je to ten správný les. Nejspíš byl, ale všechno to vypadalo tak hrozně stejně. Hlavně když mě pořád celé tělo brnělo a myslela jsem, že vyletím z kůže. Upřímně jsem se modlila, ať se mě nikdo nedotkne. To by byla největší hrůza. Měla jsem strach, hrozný strach z toho, že bych začala křičet. A to by bylo špatné. Moc, moc špatné.
Navzdory tomu jsem si trochu oddechla, když jsem v dálce zahlédla Lylwelin. Aspoň jsem dobře, oddechla jsem si. Krátce jsem také zvážila, že bych za ní zašla, vlčice byla svým způsobem… Něco ve mně vzbuzovala a to se mi moc líbilo. Pak jsem si ale připomněla, že také i ona může za ty hrozné mravence pod kůží a rozhodně mě nemůže v takovém stavu vidět. Takže jsem radši zrychlila a modlila se, abych našla cestu do toho úkrytu, ve kterém jsem už byla.
Původně jsem myslela, že je nějakým vězením, ale začínalo mi docházet, že prostě jen tak žijí. Všichni. Už jsem pochybovala, že by Launee měla nějaké jiné místo, kde by přebývala. Všechno tu bylo tak hrozně jiné. A vlčice loví, protože tady vlčice jsou stejně silné jako samci, pokračovala jsem dál uličkami, o kterých jsem přemýšlet nechtěla.

→ díra

← Východní Galtavar

Lylwelin se od nás oddělila prakticky okamžitě a najednou jsem se musela velmi přemáhat, abych se za ní nerozeběhla. Střelila jse po Sigym tichým pohledem a polkla. Jednání zlaté vlčice se mi zdálo správnější. ”Dobře,” pípla jsem s tichým přikývnutím na jeho nabídku a nepřála si nic víc, než ji poslechnout. N že by mě nudil. Ale najednou pocit, že už nemůžu vydržet ani sekundu jeho vyprávění, tohoto chození, ne jenom Sigyho, ale všech… Prudce jsem se nadechla, abych se toho zbavila. Nebylo to správné a ani vhodné.
Obočí mi trochu cuklo, když jsem se snažila pochopit, o čem to vypráví. ”Takže tu musí vlci být často v péči léčitele, když jste až tak žádaný,” zkonstatovala jsem a rozhlédla se kolem. Nechtělo se mi k jezeru. Nechtělo se mi nikam, nechtělo se mi poslouchat jeho povídání. Nedávalo to tu smysl. Proč to všechno nemohli dělat… normálně? Proč ta postavení musela mít úplně odlišné názvy, než by napovídal rozum? Alfa, beta, gamma, delta, kappa… Přesto jsem se je snažila zapamatovat, protože jsem tušila, že tu to budu potřebovat. Protože už víš, že se pro tebe nikdo nevrátí, ozval se hrozný, nepříjemný hlas, kterému jsem nechtěla věřit, ale už tak nějak tušila, že… Ne. Ne. Odmítala jsem.
Prudce jsem zavrtěla hlavou a uvědomila si, že jsem ještě pořád v Sigyho přítomnosti. ”Díky za váš čas, pane,” vydechla jsem slova, která mmi klouzala z jazyku úplně sama. ”I za vaše vysvětlení ohledně tohoto… světa. Asi se na chvíli vzdálím zpátky… Do smečky. Díky,” odříkávala jsem nepřítomně a u toho pokyvovala hlavou, jako malé zdvořilé úklony. V myšlenkách jsem už ale byla jinde, brnělo mě celé tělo a chtěla jsem jen zmizet. Nakonec jsem se už jen prostě otočila na patě a vyrazila směrem, o kterém jsem doufala, že je správný.

→ Mech přes Kiërb