Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla jsem si jistá, jestli se podivně cítím já sama, nebo jen naše konverzace. Možná to bylo obojí. Necítila jsem se jako… Já. Ne tak, jaký pocit jsem měla uvnitř pořád. Přivřela jsem oči a snažila se to pochopit. Snažila jsem se pochopit sebe. Ale… Jak? Neměla jsem tušení, kde začít. Něco bylo jinak, něco bylo velmi, velmi jinak, ale jak jsem měla zjistit, co to bylo?
A znova jsem dostala tu myšlenku o vklouznutí do hlavy někoho jiného. Zdálo se, že má v sobě svůj svět a já prahla touhou po zjištění, co se tam odehrávalo. Prozraď mi svá tajemství, zašeptala jsem v duchu, ale… nic se nestalo. Zbylo jen slabé podráždění z toho, že se radši uzavírá do sebe, když je tu se mnou. Se mnou.
S otázkou v očích jsem se na vlka podívala. Nelíbilo? ”Chtěla jsem vědět, jak to vypadá, nečekala jsem, že ho budu muset soudit na základě svých chutí,” odvětila jsem a do hlasu se mi pomalu začal vkrádat mírný chlad a odtažitost. Nechtěla jsem si povídat o tom, jestli se mi barva líbila nebo ne. Ta myšlenka mi ani nepřišla na um. K čemu to bylo?
Až když jsem se znova podívala na vlka, byla jsem schopná odsunout svou frustraci o něco dál a uvědomila si, že… Mohla to být další otázka se skrytým významem? Pomalu jsem se nadechla a donutila tělo se uvolnit. ”Pokud by se mi nelíbila, měla bych celé jezero odvrhnout?” zkusila jsem průzkumnou otázku.

Zajímalo by mě, co se tomu druhému vlkovi honilo hlavou. Pozorovala jsem ho, zírala na něj a neskutečně si přála být na kratičkou chvíli v jeho kůži. Pochopit, jak myslí. Vidět svět jeho očima. Ta touha byla najednou tak silná, že jsem se překvapeně nadechla.
A pak to najednou přestalo. Pomalu jsem vzduch z plic zase vypustila, ale už jsem v sobě sílu zapudit nedokázala. Bezcílné ležení mi přestávalo vyhovovat, ale přece jen jsem se rozhodla ještě setrvat. Počkat. Pozorovat. Zhodnotit situaci. A pak se rozhodnout podle sebe, podle svého úsudku, bez ohledu na jiné a jejich názory.
Dotyčný mi odevzdaně odpověděl a zdálo se, že to není novinka. Ale trefila jsem se, ozvala se samolibá jiskřička. Sjela jsem pohledem z červené k té modrozelené a nakonec k přívěšku. tolik barev… A kromě bílé ani jedna nebyla přirozená.
Trochu jsem se zadrhla při otázce. Která ale měla být normální, předvídatelná. Zavřela jsem oči. Jak na to odpovědět? Jistě ne pravdou. To by bylo to nejhorší možné řešení. ”Chtěla jsem vědět, jak bude vypadat červená voda, když se v ní odráží modré neba, odpověděla jsem zastřeným hlasem. A když se na konci horizontu voda a nebe spojí v jedno.

Navázali jsme spolu oční kontakt. Neměla jsem. Věděla jsem, že bych neměla držet pohled druhého tak dlouho, ale kdo tu byl, aby mě zadržel? Nikdo. Nikdo tu nebyl. A na názoru červeného vlka pranic nezáleželo. Popravdě, byla jsem trochu zvědavá, co se stane. Pokud nebudu uhýbat pohledem, pokud se budu prostě… dívat. Jaké můžou být následky mých činů?
Zjevně jsem nevypadala, že společnost nechci. Nechtěla jsem? Nevěděla jsem. Nevěděla jsem, jestli to musím vědět. Rozhodla jsem se, prozatím, vše tak nějak nechat plynout a… uvidím, kam se dostanu. A tak jsem stále nic neřekla. Jen se dívala.
Vlk (nebo vlčice?) nakonec promluvil. Krev? Pomalu jsem sklouzla pohledem z červené srsti k červené vodě. Neviděla jsem tolik krve, abych mohla posoudit. Tolik věcí jsem neviděla. Nevěděla jsem, jak na to odpovědět. Asi jsem ani to odpovědět ani nechtěla. Ale přišlo mi to zajímavé. Červená voda a červená srst. Souviselo to spolu?
Uvědomila jsem si až s druhou otázkou, že mě vytahuje z apatie. Před chvílí jsem zahlédla drobné vlákno, zajímavou myšlenku, kterou jsem se rozhodla následovat a ta se rozvinula v něco mnohem zajímavějšího. Nepromluvila jsem hned. Ještě jsem si vychutnávala tiho a překvapivou slast z nehýbání svalů. ”Je červená voda jako červená srst?” ozvala jsem se po chvíli, odpověděla na otázku otázkou.

Nebyla jsem si jistá. Mám otevřené nebo zavrřené oči? Viděla jsem červenou. Snad už i v mysli. Červené jezero bylo přede mnou a bylo i ve mně. Jsi sama. Nikoho nemáš, slyšela jsem pravdu. Na víc jsem se ani moc nezmohla. V koutku duše jsem tušila, že budu muset za chvíli vstát. Ať už z povinnosti nebo vlastní potřeby. Ale teď jsem byla slabá, tak malá a slabá, že jsem nemohla. Nebo nechtěla.
Ale neměla jsem ani sílu to řešit. Jestli je to jedno nebo druhé. Asi poprvné v životě mi na tom nezáleželo. nikdo na mě nezávisel. Já nezávisela na nikom, ale zároveň jsem padala sama do propasti a neměla se koho chytit. Nebo nějak tak bych to měla nazvat, že? Zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Netušila jsem, co mám dělat.
Když jsem je znova otevřela, opět jsem viděla červenou. Která přecházela v bílou a ta zase v červenou. Z jezera se zhmotnil vlk? byla první myšlenka, která ěm napadla. Dřív by mi to přišlo naprosto absurdní, ale tady jsem si nebyla ničím jistá. Docela dobře to pravda být mohla. Vlk se na mě díval, mračil se, ale… nic neříkal. Ani jezeru se nelíbí, že tu jsem, přemýšlela jsem a kdybych měla sílu, zasměju se. Takhle mi jen možná v očích slabě zajiskřilo pobavení, než se vytratilo pryč. Měla bych něco dělat? Nechtěla jsem. Neznala jsem ho, nezávisela jsem na něm a on nezávisel na mě. Neměla jsem žádné závazky a nevěděla, jak se v takové situaci chovat. I kdybych na to našla sílu.

← Zlaťák

Už jsem nebyla v lese. Tím jsem si byla jistá. Jinak mi ale bylo vcelku jedno, kam jsem šla. Byla jsem… Otupělá. Před chvílí jsem měla dojem, že nemůžu dýchat a zároveň jsem i zakopla. Ležela jsem na zemi a snažila se popadnout dech. Pak si nevzpomínám, co se stalo. Prostě… Něco. Něco. A když jsem se vzpamatovala, už jsem zase někam klopýtala.
Zdálo se mi, že uvnitř mně hoří oheň. Před očima mi poletovaly zvláštní věci, ale já musel jít, dopředu, dopředu, jinak bych upadla a nevěděla jsem, co by se se mnou dělo. ”Miiaaah,” zaslechla jsem zakňourání a až po několika dalších krocích si uvědomila, že jsem ho udělala já. Vůbec jsem si to předtím neuvědomila. Jak dlouho už ty zvuky dělám? projela mi hlavou první srozumitelná myšlenka po dlouhé době. Matka by… nedokázala jsem to ani dokončit, jak mi najednou bylo špatně.
Špatně, špatně, špatně. Dávila jsem se, ale neměla jsem v žaludku už nic a tak jsem na jazyku cítila jen odporné kyselé pálení a tělo se mi svíjelo v křečích, které bych měla umět ovládat. Jenže já věděla, že nikdo nepřijde. Nikdo. Jsem. Tu. Sama.
Dřív jsem aspoň věděla, že se doe mě něco očekává, že můj život skončí, pokud se nedám dohromady a nebudu se chovat správně. Jenže nikdo přijít neměl. Nikdo tu totiž nebyl a já nebyla nikým, byla jsem něco horšího. Já neexistovala. Tak proč to tak moc bolí? Další, vzácná myšlenka, ale odpověď se mi už nedostala.
Začínala jsem vidět zvláštní barvy. Až moc… červené. Tu barvu jsem moc nevídala. Asi mi chyběla. Nejspíš. Krok. Ještě jeden. A pak další. Vzdechla jsem. Byly čím dál těžší. Až když jsem se podívala dolů, jsem si všimla, že už chodím v bahně. Tak pro to. Z toho nenadálého zhoupnutí se mi zatočila hlava a já upadla na bok. Ani to moc nebolelo, nebo jsem si toho aspoň nevšimla. Zůstala jsem prázdně civět na vodu, která byla ještě pořád červená. Tak červená.

← Vrbák

Ani jsem si nebyla jistá, kam jdu. Byla jsem pořád v lese… Nebo to už byl jiný les? Hruď se mi tak hrozně svírala, že jsem sotva mohla dýchat. Všechno tu bylo tak… tak… tak… Cítila jsem se ztraceně. Nevěděla jsem, kde jsem, nikoho jsem tu neznala. Když jsem se dívala na svoje nohy, zdály se mi větší. Už dávno jsem se měla zapojit do společenského života, projelo mi hlavou bezděčně společně s hysterickým uchechtnutím.
Žádný společenský život tu ale nebyl. Byla jsem sama. Úplně sama. Měla bych se vrátit zpátky do Mechového lesa? Za Sigym, Lylwelin a Launee? Uvědomila jsem si, že mi bylo úplně jedno, co si o tom myslela Rowena. Byla to pinda a já s ní nechtěla už nikdy nic mít. Jednou ji zničím, usmyslela jsem si. Ještě jsem nevěděla jak, ale věděla jsem, že na to nějak přijdu. Šla jsem neznámým lesem a přemýšlela, že mám hlad. Jenže jsem si ani nepamatovala, jak daleko a kde je Mechová smečka. A ulovit si něco sama?
Hlavou mi proletěly vzpomínky na můj pokud o lov se Sigym. Neschopná, ozval se hlas v hlavě. A měl pravdu. Co jsem já vůbec dokázala? Nic. Nic. Nikdo tu nebyl a já byla sama.

→ Ohnivé jezero

← Žertva

Vyklouzla jsem ven co nejrychleji, ale i tak jsem slyšela Rowenin hlas, jak se mi posmíval. Její smích byl slyšet ještě hodně daleko a nebyla jsem si jistá, jestli je to skutečné, nebo ji slyším jen ve svojí hlavě. Smích. Smích! Všude byl. Zdál se mi všudypřítomný, stejně jako matčin hlas, který jsem slyšela ve svém okolí, vždy, když jsem udělala chybu nebo když jsem se nesnažila dost.
Jaký případ to byl nyní? Sama jsem si nebyla jistá. To, co se tam stalo… Věděla jsem, že jsem prohrála. Ať už hra byla jakákoliv, nezvládla jsem ji, nepovedlo se mi nic, nic, ani trochu to stáhnout na vlastní stranu a teď jsem byla v lese, kde jsou asi další vlci.
Nechtěla jsem nikoho vidět. Nechtěla jsem, aby někdo viděl mě. Chtěla jsem se uklidnit, ale klepala jsem se tak, že jsem ani nevěděla, jak tu myšlenku vytvořit. Ale byli tu vlci, tak jsem musela někam jinam. Pryč, pryč, ten zbytek už by měl jít. Určitě.
→ Zlaťák

Začínala jsem pochybovat. Nebyla jsem si vůbec jistá… co jsem vlastně chtěla. Šla jsem za Rowenou ze zvědavosti, kvůli tomu, že mě pobízela, provokovala mě, ať nejsem s těmi špinavci z Mechového lesa. Jenže jaká byla ona? Nervózně jsem se kousala do jazyku. Už jsem si byla jistá, že by ji matka nenáviděla. Kdyby Rowena nevládla magiemi, určitě by ji naprosto zničila. Nebo jsem aspoň v to doufala.
Nechtěla jsem tu být. Chtěla jsem vůbec poznat svou magii? Vzpomněla jsem si, jak jsem jí zalhala se svým věkem a to, jak se tak spokojeně zatvářila. Žaludek se mi propadl hluboko. Teď za svou špatně promyšlenou lež budeš platit, ozval se v mé hlavě hlas. Matčin. Zněl zle a potěšeně a svým tónem mi říkal, že si za to můžu jen sama.
A měl pravdu. Byla to jen moje chyba a já jsem se z ní musela i dostat. Slyšela jsem, že Rowena vypráví něco dál, ale už mi nepřišla ani zdaleka tak inteligentní jako předtím. Jak jsem přestávala vnímat svoje tělo, víc a víc jsem se na ni dívala s odstupem. Mluvila o takovém typu matka? Zdálo se mi, že ano, ale nebyla jsem s to si vybavit, co to mělo být.
A pak mnou projela hrozná bolest, taková, jakou jsem nezažila. Z tlamy mi unikl tichý a překvapený zvuk, než jsem zaťala pevně zuby a nedovolila ničemu dalšímu za mě vyjít. Brnělo mě celé tělo, před očima létaly mžitky a pořádně jsem necítila konce tlap. Zkus se bránit. Větu jsem zaregistrovala, zpracovala, ale nevěděla, jak vykonat. Jen jsem silněji zaťala zuby, probodla Rowenu pohledem a snažila se… o něco. Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě! křičela jsem na ni v duchu, jako kdyby to mohlo něčemu pomoct.
Nic se ale nedělo. Než se za mnou neozval cizí hlas, tichý a překvapený, až jsem se toho také lekla a s trhnutím se otočila. Ve chvíli, kdy jsem pohlédla na hnědého vlka jsem si uvědomila, že to může být moje šance. Na nic jsem nečekala a rychle se mu prosmýkla mezi nohama směrem k východu. Nehodlala jsem tu zůstat už ani chvíli. Rowena mi nemohla přinést nic dobrého.. To bylo věcí, kteoru jsem se uklidňovala, zatímco jsem se usilovně snažila nemyslet na věci jako porážka, úprk a slabošství.

→ Vrbák

Zvědavě jsem zastřihala ušima. Život neměl žádné stoupence? Rowena ho zcela zjevně neměla ráda, ale vypadalo to, že ji vadí i o něm mluvit. Byla jsem zvědavá, jaký je on… Ale to nejspíš nebylo vhodnou otázkou. Postupně jsem to ale začala chápat. Sama jsem si toho už všimla dřív, jak někteří vlci vypadali, že věci dělají nezištně. Jen tak… A to nebylo všechno, že? Zhluboka jsem se nadechla. ”Svět není místo pro ty, kteří se o sebe nedokážou postarat,” souhlasila jsem s ní. Říkala jsem si, že by si rozuměla s matkou. A nebo naprosto naopak - vzájemně by se chtěly zničit. Matka by určitě vyhrála, ale Roweniny schopnosti byly děsivě. ”Komu se chce pomstít Smrt?” odvážila jsem se položit otázku.
Chtěla jsem poznat svou magii? Nikdy pro mě nebyla moc důležitá. Nemyslela jsem si, že s ní dokážu mnoho. Ale to, co předvedla Rowena… Chtěla jsem to dokázat taky. Potřebovala jsem to dokázat taky. Vtáhla jsem dovnitř roztřesený dech a přikývla jsem. ”Ano. Matka uměla číst myšlenky a otec ovládal vzduch. Byl lovec,” odpověděla jsem a byla ráda, že se mi hlas netřese.
Věděla jsem, že je to zkouška. Co se stane, až ji splním, jsem netušila. Neznala jsem to tu, ale byla jsem pevně odhodlaná zvládnout vše, co se mi dostane do cesty. ”Chci to hned,” řekla jsem jí pevně. Věděla jsem, že bolest umím zvládnout. Nebylo by to poprvé.

Uchem mi vztekle škublo, když mi řekla, že moje znalosti jsou jako nějakého trouby. V té chvíli jsem ji hrozně nenáviděla. Nejradši bych jí řekla všechno, co si o ní myslím. Poslouchala jsem ji ale mlčky dál a snažila se přikyvovat v ty správné chvíle. Co mě nejvíc překvapilo, byl fakt, že existuje nejen Smrt ale i Život. Kdo byli, že se přivlastnili taková jména?
”Jak silní jsou stoupenci Života?” zeptala jsem se vážně a přemýšlela už o tom, jak je možné je zdiskreditovat. To jsem znala. V tom jsem se cítila dobře. Nebo bych se alespoň cítit dobře měla. Dál popisovala magie, jaké jsou mocné a kterými naopak pohrdala. Neviditelnost, okouzleně jsem si povzdychla. To muselo být skvělé. Už jsem se viděla, jak se procházím, nikým a ničím neviděna. Zároveň mě i zamrazilo, když jsem si uvědomila, kolik nebezpečí tu číhá.
Zprvu jsem si ani neuvědomila, že jsem naskočila na lež a teď se z toho budu muset vykroutit. Neměla jsem z toho moc příjemnou pachuť na jazyku, ale už jsem nemohla odstoupit. ”Ano. Chci,” prohlásila jsem hrdě, s hlavou vztyčenou. Nějak to zvládnu. Narodila jsem se… V létě. Léto už je. Zvládnu to.

← Vrba

Šla jsem za Rowenou. Cestou jsem se nenápadně rozhlížela, těkala jsem pohledem ze strany na stranu a snažila se i natahovat pachy do čenichu, tak, jak mi to říkal Sigy. Zdálo se mi, že je začínám cítit víc, že je začínám vnímat víc, ale netušila jsem, odkud jsou. Čím hlouběji jsme šly, tím víc jsem cítila nejistotu. Něco nebylo tak úplně v pořádku, ale odmítala jsem to dát najevo. Následovala jsem ji… Ani jsem nevěděla přesně, proč. Teď se to ale zdálo jako jediná možnost. Chtěla jsem vědět, co v sobě Rowena skrývá.
To ale neznamenalo, že bych nervózně nepolkla, když jsem zahlédla, co v t= díře je. V klidu. Musela jsem být v klidu. Nesmělo mě vyhodit z míry ani to, že moje znalosti o magiích nebyly moc velké. Zaskřípala jsem zuby a násilím se zhluboka nadechla. ”Je jich mnoho. Nedají se spočítat, vždy se objevuje nějaká nová,” odpověděla jsem jí sebevědomě. ”A vlci se s nimi rodí. A pak je objevují v průběhu života,” odpovídala jsem, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. ”V Mechové?” zeptala jsem se s přesně vyměřenou dávkou znechucení. Sama říkala, že Mechová smečka nestojí za nic. A matka? Ta považovala za podstatné jiné věci. Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Po tváři mi proletěl nespokojený stín, když se mě zeptala na věk. Měla jsem chuť jí odseknout, že nejsem vlče, protože to bylo to, na co se ptala, ale to by byla špatná odpověď. Aspoň jsem si představila, že jí na tlapu spadne kámen a ona křičí bolestí. To mi trochu pomohlo. ”Narodila jsem se na začátku minulého roku,” řekla jsem lež, částečnou, aby to nebylo tolik očividné. Přesto jsem měla menší pochyby. Ostatní mi říkali, že jsem drobná a asi na tom něco bylo, na všechny jsem se dívala zespod.

← Zlaťák

Následovala jsem Rowenu, poslouchala, co mi vypráví a uvědomila jsem si, jak přirozené mi to přijde. Bylo to až zvláštní. Naslouchala jsem její představě velikosti. Znělo to skoro povědomě. Pokyvovala jsem hlavou na správných místech, ale v duchu se mračila. Rodina byla podřadná věc? Nebyli potomci důležitá součást plánu o velikosti? Sevřela jsem rty pevněji k sobě. Nerozuměla jsem tomu. Ne tak, jak bych si přála. Umínila jsem si, že to zvládnu. ”Chci být mocná,” prohlásila jsem pevně. ”Budu mocná.” Ať se stane cokoliv. Odmítám být jen průměrná. matka by to nesnesla. Já bych to nesnesla.
Rowena pohrdala vlky. Viděla je jako něco menšího než byla ona. Z toho, jak mluvila, jaké měla plány, se zdálo, že je o tom pevně přesvědčená, ale zároveň… Zhluboka jsem se nadechla. Už dřív jsem si u ní všimla menších… matka by tomu řekla prasklinek na povrchu. Vždy jsem se je snažila hledat. U Sigyho to bylo těžké, byl úplně jiný jako ostatní. Lylwelin vlastně také. Rowena mi mnohé připomínala a o těch mi matka vyprávěla.
”Magie jsou dobrým prostředkem,” odpověděla jsem a zamyslela se. ”Vlci je používají. Ne každý má stejné. Někdo jich má i víc,” stručně jsem shrnula své poznatky a následovala ji do úkrytu bez jakékoliv myšlenky na strach.

→ Žertva

← Středozemka přes Vlčí máky

”Samozřejmě,” souhlasila jsem automaticky, ale něco se ve mně příčilo, nedokázala jsem s tím vnitřně souhlasit. Kdo ví, čím to přesně bylo. Něco z toho, co Rowena vypouštěla z tlamy, mi dělalo hořkou pachuť na jazyku. Ale mlčela jsem a umínila si, že nebudu přebírat názory někoho, koho sotva znám. nebyla jsem dítě, abych to tak musela dělat. Zvládnu to sama. všechno. Úplně všechno. ”Čím se nepřízemní vlci odlišují od těch přízemních?” položila jsem další otázku. Abych se mohla takovým věcem vyvarovat.
Podvědomě jsem se napřímila, když zmínila moje poslání. Byl to příjemný pocit. ”Nemám v plánu žít obyčejným průměrným životem,” souhlasila jsem hrdě. Věděla jsem, že dokážu velké věci. Pro to jsem se narodila. Následovala jsem ji lesem a už jsem skoro i zapomněla na paniku, kterou jsem cítila, když na mě tu magii použila. Všechno to bylo pryč, zatlačené kamsi hluboko. Protože teď jsem měla zase svůj cíl. Nebyl čas na pocity a už vůbec ne chování, které by bylo dětinské.
”To bych moc ráda,” vydechla jsem a ani jsem se nemusela snažit, aby to znělo upřímně. ”Moc ráda bych byla mocná,” zašeptala jsem, před očima už různé vidiny budoucnosti. To, že mi to všechno Rowena nabízela v rámci přidání se k jejich paní mě zatím moc nevzrušovalo. Chtěla jsem se dozvědět víc.

→ Vrbák

← Kierb přes Mahar

Stále jsem ještě nedokázala popsat pocity, co jsem cítila, a co se mi nepodařilo úplně zapudit. Když jsme šly mlčky, přemýšlela jsem o nich. Na tom, co se teď dělo, bylo něco zvláštního, skoro až slavnostního. Podezřívavě jsem se podívala na větší vlčici. Mohla za to ona? Vnukla mi i to do hlavy? Otřásla jsem se hrůzou. Ne, takovou moc neměla ani ona. A pokud ano, chci ji také. A jak se proti ní bránit, umínila jsem si.
Natahovala jsem nohy, jak jsem jen mohla, abych jí stačila. Musela jsem jí dokázat, že žádnou chůvu nepotřebuji a věděla jsem, že mě teď tím zkouší. Snaží se, abych selhala? přemýšlela jsem. Překvapeně jsem k ní otočila hlavu, když řekla, že je to její nevlastní bratr. Doopravdy? Polkla jsem. Nebo mi lhala? Neviděla jsem na ní, že by neříkala pravdu, ale mohla by to magií zakrýt.
Pak když vyprávěla o svojí rodině… Sigy o té své také mluvil… Pokoušela jsem se vzpomenout si na všechny detaily a poskládat je dohromady, aby mi to začalo dávat smysl, ale tehdy jsem si nemyslela, že je to natolik důležité, takže detaily byly nanejvýš mlhavé a nejasné. ”Patří do té smečky,” odvětila jsem klidně. Nechtěla jsem jí dávat najevo, co se snažím pochopit. ”Byla jsem na něj zvědavá. Kým je,” dodala jsem odměřeně. Nechtěla jsem jí říkat o nic víc než bylo nutné.

→ Zlaťák přes vlčí máky

”Já žádnou chůvu nepotřebuji,” oznámila jsem si pohrdavě. Proč si všichni mysleli, že mě někdo musí hlídat? Samozřejmě, věděla jsem, proč. Ucho mi nespokojeně cuklo. Protože si myslí, že jsem dítě, znechuceně jsem si pomyslela. Věděla jsem to. Viděla jsem to na všech, koho jsem potkala. Jediný, kdo to tak neviděl, byla matka, ale ta tu teď nebyla a všichni ostatní mi to museli neustále připomínat. Tu to nejspíš tak bylo, ale já taková nebyla a byla jsem pevně odhodlaná jim to dokázat.
Vzpurně jsem zvedla bradu. ”Můžeme jít,” ohlásila jsem, skoro panovačně a vyrazila. Nevěděla jsem popsat pocity, které mi vířily v nitru, a zdálo se mi, že každou chvíli přetečou přes okraj. Pro to jsem s nimi udělala to, co vždy, zatlačila jsem je kamsi hluboko a přidala do kroku, abych se soustředila na přítomnost.
”Co víte o Sigym?” zeptala jsem se po chvíli mlčení. Nebyla jsem si ani jistá, proč mě napadla zrovna tato otázka. Mohla jsem se zeptat na cokoliv. Ale nevysmála by se mi pak, že jsou moje otázky hloupé? Zajímalo mě toho mnoho. A Sigy… Z nějakého důvodu přišel na mou mysl. Kdo ví, co jsem si myslela, že z toho získám.
Když jsme už ale spolu mířily někam, za dalšími vlky, jako ona, kteří dokázali ovládat vlky na povel…

→ Středozemka přes Mahar