Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připravenost kožichu na zimu
Stály jsme od sebe ne moc daleko, takže jsem zachytila její slova. Mlčky jsem zvedla zrak a pozorovala, jak se pouští do jídla. Když mluvila, určitě se nedívala na mě, že? Jinak by to znělo dost ironicky. Přivřela jsem oči a nechala ji jíst, zatímco jsem zkoušela lovit. Vztek z toho, že mi to nešlo, na nějakou dobu vymazal mou zvědavost na její zvláštní chování, jinak bych se asi neudržela a tu otázku jí položila. Nechtěla jsem ale vypadat jako úplně tupá nána, byla bych ráda, kdyby mě obdivovala a milovala a já bych se cítila nejlepší na světě… Potřásla jsem hlavou. Moc.
Zdálo se mi, že naše konverzace dost uvadá. Plížilo se to tak pomalu, že jsem si to dlouho neuvědomovala, ale teď to bylo jako pěst na oko, tak jsem se rozhodla, že by bylo potřeba s tím něco dělat. O sobě jsem mluvit nechtěla. Pořád jsem o ní nevěděla dost a jen velmi málo mě s ní drželo. Nebyla mi k ničemu. Využívej svoje zdroje, Karoe, efektivně! napomenul mě matčin hlas a já mu musela dát za pravdu.
”Takže,” jemně jsem se pousmála. ”Odkud pocházíš? Z Gallirei ne, že?” nevinně jsem se usmála a zahoupala ocasem ze strany na stranu v náznaku hravé nálady. Chtěla jsem z ní vytáhnout co nejvíc. Hlavně když jsme už měly společně namířeno ještě víc na jih, kde snad bude o něco víc teplo a hlavně spousty času se více poznat.
Jak říkala, na jihu by to mělo být příjemnější a ne tak moc zima. Pořád jsem si na ni moc nezvykla, i když vypadala nádherně. Zdálo se mi, že horké dny zmizely až moc rychle, ani jsem se nenadála a už byly pryč a přišel sníh, který byl… Všude. Tak moc všude, až jsem se při něm cítila hrozně male, jako kdyby na mě vůbec nezáleželo a to mě naplňovalo silným neklidem. Necítila jsem se příjemně ani v tom chladu, který hrozně rychle zalézal pod srst a kůži a tak mi byla větší zima než obvykle. Nelíbilo se mi to. Horší byl ale fakt, že jsem se tak cítila ještě víc v pasti. Musím to překonat, rozhodla jsem se.
Pomalu jsme vyrazily určeným směrem. Několik otázek mi nestačilo, ale vzpomněla jsem si na Sigyho nepříjemnou reakci, když jsem je vysypala moc najednou. ”Zdá se mi, že je letos víc sněhu než obvykle. A také méně zvěře. Loni se tu proháněla velká stáda, ale zdá se, že po tom, co se magie prohnala krajem, je to tu celé zvláštní. Ani smečky už nejsou, co bývaly,” nadhodila jsem debatu, která by ji možná mohla zaujmout. Něco jsem si poskládala z kusých informací od Sigyho, jiné věci od Roweny nebo jsem prostě doplnila volná místa vatou. Měla jsem připravené většiny směrů, kterými by naše konverzace mohla pokračovat. Byl to příjemný pocit, držet pevně v tlapách svůj nejbližší osud. Měla bych si zařídit, aby se mi to stávalo častěji. Něco bezpečného a předvídatelného, uvažovala jsem, zatímco jsme pokračovaly dál.

→ za Islin

Kapr

Pozorovala jsem, co Islin dělá. Mým prvním instinktem bylo znechuceně ohrnout nos a odkráčet s vysoko zvednoutou hlavou. Přece jsem nebyla na takové věci stavěná, zvyklá, ani ochotna je snášet. Mohla jsem to udělat. Prostě se zvědnout a odejít. Ale poznala jsem, že to ze mě mluvila hlavně moje matka. Moje matka, která nesnášela cokoliv jiného, nového a… měla svoje místo na světě. Děsilo mě, že já neměla. Pro to jsem ale nesměla odmítat věci, které si ona mohla dovolit zavrhnout. Já bych jim měl věnovat aspoň chvíli pozornosti, abych zjistila, k čemu jsou.
A tak jsem po chvíli uvažování přišla pomalu blíž. Hrabala tlapou do vody a mně ten pohyb přišel až tak samozřejmý, že ho musela dělat velmi často. Pokud ho dělala často, muselo to být obvyklé a hlavně jednoduché. A pro to bylo naprosto nemístné, abych se na to ptala. Ještě by si o mě myslela, že jsem naprostá hlupačka.
A taky jsem se na chvíli tak zacítila, než jsem onen pocit tvrdě zapudila a přetavila ho radši k nenávisti vůči ní. Ona umí lovit? záviděla jsem. Před sebou samou jsem nemohla svoje pravé pocity skrývat. Závist a zášť, že se zjevně dokázala postarat o sebe sama.
Zatímco se do ní pustila, uvědomila jsem si, že se ve vodě pohybují další… ryby. Ty jsem nebyla navyklá jíst. A jak je chytit… to jsem neměla sebemenší tušení. Matně jsem si pamatovala, co mi sigy ukazoval, ale to byli ptáci a toto… Toto bylo něco úplně jiného, že? Nedokázala jsem si představit, že by se k tomu dalo připlížit a pak chytit, než to vzlétne. Obezřetně jsem se ohlédla na Islin, ta si mě ale aktuálně nevšímala. Zkusmo jsem namočila tlapu do vody a několikrát jí zamávala, ale ryby hned uplavaly. Vztekle jsem se na ně zamračila. Jak jsem měla něco takového chytit? Vždyť to bylo úplně nemožné!
Kdybych byla ubohá a trapná, asi by mi i stékaly slzy vzteku, ale já byla lepší. Nic takového by se mi nikdy před někým dalším nestalo.
Když se ke mně ozvala, se škubnutím jsem se prudce otočila a tlapu provinile vyrthla z vody. Viděla mě? Všimla si, jak jsem neschopná? Doufala jsem, že ne. To bych asi nezvládla. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, o čem mluvila a abych zakryla svoje hrubé pochybení, jsem jen přikývla a pustila se do nabízeného kusu. Ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad, ale hlad já měla stále. Hlavně aby nekomentovala to, co se stalo. Jinak bych musela začít uvažovat o tom, jak se jí zbavit nebo možná nějakou podobnou aktivitu. Už jen představa toho, že někdo si po světě chodí se vzpomínkou na mé selhání mě naplňovala chutí zvracet.
Naštěstí se o tom vůbec nezmínila. ”Ještě víc na jih? To zní dobře. Mohlo by tam být ještě tepleji,” souhlasila jsem, ještě stále trochu roztřesená.

← Ohnivé jezero přes Plamínek
vodopád (ledopád?)

”To rozhodně ano,” přizvukovala jsem jí, spokojená, jak se mi moje šaráda daří, až jsem si ani neuvědomila, co si o mně ve skutečnosti myslí. Ani jsem se na ni nedívala. Šly jsme vpřed, tak jsem tam i hleděla, i když v myšlenkách jsem byla spíše u toho, jaký způsob chůze je nejlepší. Z pohledu elegance a ladnosti, samozřejmě. Nechtěla jsem šaškovat před Islin a tak moje myšlenky přirozeně sklouzly k tomu, že se jí zbavím. Ale jak a kde? Docela mě vzrušoval fakt, že mám tu moc se otočit a prostě odejít. Jen tak. Nejradši bych se potom skryla za nějaký keř a odtamtud pozorovala, jak se zachová a ještě víc si užila svoje vítězství.
Jak bych ale potom někoho dalšího našla? Ušly jsme už kus cesty a zatím ani živáčka. O když jsme poslední na světě? přepadla mě hrůzná myšlenka, kterou jsem radši rychle zapudila. Ne, to nemohla být pravda. Něco takového se stát nemohlo a tak bych se tím neměla ani zabývat.
”Pohádková, mmm,” zamručela jsem se zasněným výrazem. Takže byla její sestra dětinská? Hloupá? Muselo to tak být. Nemohla jsem uvnitř sebe zakrýt zklamání ze ztráty představy překrásné vlčice, která s ladným krokem prochází krajinou. Bílá srst, chladné modré oči… až jsem se otřásla, ale to mohlo být i zimou. Všude bylo bílo, až se mi z toho docela motala hlava. Cítila jsem se, jako kdybych byla v úplně jiném světě. A na severu je to ještě horší? Hrůzná představa. ”Musí být opravdu výjimečná,” pokračovala jsem vcelku vřelým tónem. Nechtěla jsem si ale ani představit, jak toto místo dokázalo někoho změnit k lepšímu. Jak špatně na tom musela být předtím? A jak moc se to odrazilo i na Islin? Možná ještě není pozdě utéct.
Moje myšlenky byly zastaveny ve chvíli, kdy jsem spatřila stěnu. Neskutečně krásnou, jiskřící v denní záři, takovou, u které jsem nepochybovala, že je stejně tak krásná jako nebezpečná. Kdyby se z ní udělalo ostří, nic děsivějšího by nebylo, okouzleně jsem přemýšlela. Klouzala jsem pohledem po těch křivkách a chtěla se v nich vidět. Mým jediným přáním bylo, stát se něčím stejně krásným a nebezpečným. Milovala jsem to. Moje srdce nasávalo ten chlad a jásalo z něj.
Byla jsem spokojená, že i Islin se to zjevně líbí. Jako kdyby, okouzlení z nějakého předmětu, se mohlo přenést i na mě, i když jsem neměla prakticky žádné právo si ho přivlastnit. Ale ve své hlavě jsem nic takového nepotřebovala.
Nespokojeně jsem po ni loupla očima. ”Myslín, že každá z nás má jinou představu o rodině,” odvětila jsem chladně.

Ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Nebyla jsem si jistá, jak na její otázku odpovědět. Chtěla jsem jít s ní? Islin. Nebyla pro mě nijak zajímavá. Nudná, tuctová nicka. Ale byla aktuálně široko daleko jediný vlk a já jsem se ve vlastní společnosti už šíleně nudila. Nechtěla jsem být sama, ale v žádném případě jsem nechtěla vypadat jako zoufalka, co se potřebuje lepit na jiné vlky. To už bych radši zůstala do konce života naprosto osamocená. Měla jsem navrhnout nějakou trasu dřív, zanadávala jsem si. Ale už se nedalo nic dělat. ”To je skvělé,” mírně jsem se pousmála, ”také jsem měla tím směrem namířeno. Můžeme jít spolu,” andělsky jsem se uculila, jako kdybych právě nenavrhla tu samou věc, o které mluvila ona. ”Nevím, jestli mého přítele najdeme, je jako vítr. Nedá se chytit a jeden nikdy neví, kdy se zase objeví,” mírně jsem pokrčila rameny. Bavilo mě z něj dělat tajemnou bytost.
Cynthia. Thia. Snažila jsem se to do své mysli zapsat na co nejdelší dobu. ”Ladovská zima?” naklonila jsem hlavu na stranu. Pod jejím popisem jsem si představila neskutečně nádhernou vlčici s hebkou srstí vlající se větru a jemným hlasem. Na druhou stranu, toto byla Gallirea a zde se nic takového nevyskytovalo. ”Toto místo je podivné, určitě dokáže změnit kohokoliv,” pokývala jsem hlavou. ”Bylo to k lepšímu nebo horšímu?” Fakt, že jsem zase začínala debatu o tom, kdo je dobrý a zlý, mi přinesl vzpomínky na to, o čem jsme mluvili se Sigym. Byla jsem ráda, že s Islin to nebylo stejné, nechtěla jsem mluvit s někým, kdo se pořád tvářil tak chytře a neustále mě opravoval. Přesto jsem se neubránila myšlence jak se asi má, ve smečce, která je tak vysoko na severu. Bylo to trochu i nostalgické. Taková bílá nostalgie. Hlavně pro to, že jsem byla v bílém i tu. A to se mi moc nelíbilo.
Trochu nespokojeně jsem nakrčila nos. Necítila jsem se moc dobře na to, abych zimu zvládala a tak myšlenka Islin jít za teplem nebyla úplně nejhorší. Doslova jsem slyšela bim bam, bim bam, jakoby mi odtikával čas, než zmrznu. To jsem rozhodhodně v plánu neměla.
”Ach ano, moje rodina zná svoje předky velmi… velmi daleko,” pokývala jsem hlavou a v tu chvíli zněla jako matka. Hrdě, chladně a odměřeně. ”Mezi mými předky bylo mnoho vzácných osobností a neslýchaných talentů. Velké množství vůdčích osobností,” řekla jsem a nemohla zakrýt fakt, že jsem se sama řadila mezi ně. Byla jsem o tom pevně přesvědčená. Miluj mě! Obdivuj mě! Nesaháš mi ani po kotníky a tak mi projevuj patřičnou ústu, abych se v její záři mohla koupat! přesně takové myšlenky se mi hlavou neproháněly, ale rozhodně jejich esence ano.
”To by bylo velmi pěkné,” vděčně jsem se usmála. ”Zahřátí bych se také nebránila a už jsem beztak navrhla společnou cestu,” zatvářila jsem se nevinně a vyrazila společně s ní, aby bylo jasné, že ji nenásleduji, ale jsme přinejmenším na stejné úrovni.

→ Tenebrae přes Plamínek

pozorování hvězd

Rudé nebe a rudá voda. Slévaly se v jedno a já ještě před nějakou chvílí mohla zahlédnout dvě slunce. Jedno ve vodě, druhé na obloze, až se propojily a… Pozřely se navzájem. Nebo alespoň tak mi to připadalo. Ale teď jsem se dívala na vodu a přemýšlela, jak tu barvu nazvat. Červená to už nejspíš nebyla. Obloha byla temně modrá, ale v kombinací s tou vody? Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec takové slovo někdy existovalo. Byl tu někdo, kdo vymýšlel jména pro barvy?
A nebo jsem byla jen já, kdo ji neznal? V hlavě jsem proklela matku, opět. Za to, že mi neřekla o této barvě, jak ji nazývat, protože popis poměrů barev byl pro ni naprosto nedostačující. Možná za to ale mohly hvězdy, které se odrážely na vlnkách hladiny. Vypadalo to, že tančí, občas se slévaly a zase rozpojovaly, jako malá světélka. Chtěla bych mít z nich kožich. Byl by hodný královny, napadlo mě.
Měsíc byl právě skrytý za mraky, ale tak hvězdy vynikly ještě více. Kdyby zářil, většiny hvězd bych si ani nevšimla, přemítala jsem a snažila se z toho vytáhnout nějaké moudro. Nějakou filosofickou větu, kterou bych mohla aplikovat na svůj život, ale nic mě nenapadalo. Potřásla jsem hlavou a vzpomněla si, že vedle mě vlastně pořád trčí ta vlčice. Islin. Už jsem byla v procesu vytváření mírně rozpačitého, ale velmi sympatického úsměvu, když jsem si všimla, že sleduje oblohu, stejně jako já před chvílí. Takže to bylo nakonec v pořádku a já nemusela vymýšlet omluvu.
”Oh, to je zajímavé,” pronesla jsem a zapamatovala si jen jméno vlčice, která tu prý také někde pobývala. Cynthia. ”Jaká sestra je? Ta která tu žije?” vyzvídala jsem dál. Neměla takové zábrany jako Sigy a infrmace sdílela velmi ochotně. Možná to už mohla být druhá věc, kterou jsem na ní oceňovala.
”Omlouvám se,” tentokrát jsem už použila ten rozpačitě omluvný tón, ještě s nejistým zasmáním a klopeným pohledem. ”Stává se mi nějak často, že se tak zapovídám a tolik mě zajímá ten druhý, že úplně zapomenu o sobě sdílet i tu nejzákladnější informaci,” ještě měkčejší úsměv a pomalé zamrkání řasami. ”Jsem Karoe,” pečlivě jsem si vyměřila vznešený tón, který byl při tomto úkonu naprostou nutností.
”Oh, to je škoda,” mírně jsem sklopila uši. ”Třeba se potkáte, je to velmi volný duch, toulá se vždy tam, kam ho srdce zatáhne. Ví toho ale opravdu mnoho, pokud je potřeba se v životě nějak rozhodnout, není nikdo lepší na radu než Makadi. Skutečně to vypadá, že zná odpověď na každou otázku a pokud se ji rozhodne dát, nemělo by to být bráno na lehkou váhu,” vyprávěla jsem dál a nevědomky se rozhodla udělat z vlka, kterého jsem letmo potkala, modlu s nekonečnou moudrostí. Možná to souviselo s tím, že naše setkání probíhalo ve chvíli mého duchovního očištění a něco z toho jsem přenesla ve své mysli i na něj.

Táborák

Zatímco vlčice zírala na vodu, mohla jsem si ji nepokrytě prohlížet. Možná jsem na ní hledala něco, co by mě zaujalo. Třeba to bylo tou atmosférou, rudou barvou, která se rozlévala všude kolem nás. Považoval by ji někdo za krásnou? přemýšlela jsem. Klouzala jsem pohledem po světlejších částech hlavy, přes které šel černý pás - a v něm světlé oči. Kdyby zavřela oči, ve tmě ji nikdo neuvidí. To určitě byla zajímavá vlastnost. Ale fascinovalo mě to na ní?
Ani ne. Seč jsem se snažila, jak to šlo, nedokázala jsem si ji spojit s ničím… výjimečným. Vznešeným. Nebo i prostě obyčejně zajímavým. Byla to tuctová vlčice, kterých se tu proháněly mraky a já… Na chvíli jsem měla chuť nahlas zaskučet a prostě se otočit k odchodu. Na jazyku jsem cítila brnící chuť lákavého nadšení. Mohla bych to udělat. Byla jsem toho schopna, bylo to v mé moci. Jak krásná představa.
Ale neudělala jsem to. Třebaže jsem trávila čas s takovou tuctovkou. Kdy se mi poštěstí najít někoho skutečně výjimečného? Je tu vůbec někdo takový? ”Ahh, děkuji,” zavrněla jsem zase a to hřání v břiše začalo být skoro k nevydržení. Pokud onu energii někam brzo nevložím, asi prasknu. Nebo vybouchnu.
”Islin,” ochutnala jsem její jméno a chvilku to převalovala na jazyku. Žeby první aspoň trochu zajímavá věc? Líbilo se mi to. Znělo to hezky, jako chladná voda klouzající po jazyku. ”Líbí se mi,” oznámila jsem jí. ”Je to nějaká rodinná tradice? Vybírat taková jména,” vyzvídala jsem.
Nebýt toho jména, asi bych ji i odmítla. Možná pro to, jak mluvila, moc mi to připomínalo místo, kde jsem se narodila, ale na druhou stranu… Kvůli vykání jsem se jí cítila nadřazená. Já jí tykala a ona mě neopravila. To byla další z věcí, které mě naplňovaly nadšením. ”Možná…” začala jsem zamyšleně. ”Možná bych trochu mohla. Na chvíli,” řekla jsem zdráhavým tónem, aby to nevypadalo, že jsem moc ochotná.
”Je to trochu podobné táboráku,” uznala jsem po chvíli mlčení. ”Ale výhoda je, že pak srst nesmrdí po kouři,” pousmála jsem se a kdybych byla pták, načechrám si kožich ještě o něco víc. Takto jsem se jen uspokojila s přitáhnutím Islininy pozornosti zpátky k ní. Chtěla jsem, aby mi řekla další lichotku.
Mezitím při čekání na ni, jsem se zadívala do vlnící se hladiny. Doteď jsem to neudělala. Ne pořádně. Najednou mě ten pohled uchvátil. Vlny odrážely rudé a žluté světlo, které na pozadí červené vody doopravdy vypadalo jako oheň. A to teplo… Uvědomila jsem si, že nemůžu ani pohnout očima. Kdyby mi to nezrychlovalo bušení srdce v tom nejlepším smyslu, asi bych byla znepokojená. Ale teď… Měla jsem chuť se ho dotknout. Nechat se pohltit tím iluzorním ohněm. Nechat samu sebe vzplanout, protože jsem byla přesvědčená, že plameny tohoto improvizovaného táboráku mě nespálí, ale stanou se mou součástí.
Jen s námahou jsem odtrhla pohled a znova se zadívala na vlčici, která vypadala ještě nudněji po tomto duchovním zážitku. ”To je škoda,” řekla jsem a znělo to trochu prázdně, nedokázala jsem upravit svůj tón hlasu na odpovídající vlnu. ”Má rudou srst, podobnou jako oheň vedle nás,” řekla jsem tajemně. Neměla jsem v úmyslu Makadiho popsat přesně. To bych nevypadala zajímavě. ”Oči má barvy, kterou jsem ještě u nikoho jiného neviděla a ví o věcech, o kterých spousta vlků ani netuší. O tom, co se děje po smrti a co je mezi nebem a zemí skutečně důležité. Je to pravý mudrc,” vymýšlela jsem si, překrucovala a zveličovala náš krátký rozhovor, u kterého jsem polovinu času byla v podivném deliriu a nebyla si jistá, jestli moje vzpomínky jsou skutečné, nebo halucinačním výplodem.

Už od první chvíle, kdy otevřela tlamu, jsem poznala, že je to slušný vlk. Možná i osobnostně čistá, nezkažená a rozhodně ne někdo, kdo by se na mě okamžitě vrhl. To mi vyhovovalo. Spokojeně jsem mávla ocasem. ”Pěkný večer,” zavrněla jsem sladce. Můj slabý úsměv se mnohem víc roztáhl, když zmínila, že se jí líbí můj kožich. Úplně jsem se celá zatetelila. Tohle si moc ráda nechám líbit.
”Opravdu?” uculila jsem se a podvědomě se jí ještě lépe nastavila, aby si mě mohla pořádně prohlédnout. Z jejího klouzavého pohledu se mi vytvářelo příjemné teplo v břiše. Nic dalšího jsem chvíli neřekla, jen se koupala v pozornosti a představovala si, že celá zářím. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že bych měla říct i něco na oplátku. Nechtěla jsem vypadat jako úplný hrubián. ”Musím říct,” rychle jsem přelétla očima její kožich a snažila se najít něco aspoň vzdáleně zajímavého. ”Že se mi zamlouvají tvoje pruhy na ocase,” dokončila jsem myšlenku se slaďoučkým úsměvem.
”Oh, opravdu?” zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. ”Má ten přítel nějaké jméno?” zkusila jsem nenápadně tahat rozumy. Zaslechla jsem tichá Sigyho hlas, který mě napomínal, že takové věci dělat nemám, ale tvrdě jsem ho umlčela. ”Mmm, chápu, voda je tu opravdu příjemná,” souhlasně jsem zabroukala.
”Oh, já?” vydechla jsem, skoro překvapeně, jako kdybych zapomněla, že se někdo může zajímat i o mě. ”Hledala jsem tu známého. Naposledy jsme se viděli zde,” povzdechla jsem si a tragicky naklopila hlavu na stranu s tesknivým pohledem směrem k rudé vodě.

← Staré meandry přes Červenou řeku

Doplahočila jsem se k jezeru, kde jsem se před nějakou dobou zhroutila. Ale povzstala jsem. Lepší a silnější, jako fénix z popela, už nevázaná pravidly místa, které o mě nestálo. Já zase nestála o ně. Byla jsem lepší než oni! Mocnější. Nikdo z nich nesahal na mou úroveň. A tak, nestáli ani za mou pozornost.
Byla jsem ale zklamaná, že tu Makadi není. Cestou sem jsem si v hlavě malovala, že ho uvidím, budu s ním mluvit a zeptám se ho na všechny nezodpovězené otázky. Moje odpovědi budou inteligentní a on pochopí mou stranu názoru. A uzná, že je lepší.
Rudý vlk tu nebyl. Namísto něj se tu poflakovala vlčice, která mi nebyla známá. Iritovalo mě, že je tu tolik neznámých vlků. Nejradši bych znala všechny včetně jejich historie a strachů. Hlavně ty strachy. O ní jsem ale nevěděla nic. Kromě toho, že vypadala zvědavě. Pomalu a rozvážně jsme k ní přišla. Nemohla jsem si přece dovolit vypadat jako někdo, kdo je uřícený. Co by si pak o mně pomysleli? ”Sháníš někoho?” zeptala jsem se s vědoucným tónem, jako kdybych ve své mysli měla odpovědi na všechny otázky, jaké ji jen mohly napadnout.

← Ohnivé jezero přes červenou řeku

Následovala jsem řeku až k místu, které vypadalo, že je neskutečně obrovské jezero. Otřásla jsem se. Bylo sice v dálce, ale i tak mi pohled na něj zaťal drápy do kůže. Nebyl to ale moc dobrý pocit, cítila jsem se, jako kdyby mě chtělo každou chvílí spolknout. Co se stane, když přijdu úplně blízko? přemítala jsem. Samotná představa mi přišla dost bláhová a naivní. Chtěla jsem toho dosáhnout v životě mnoho, ale stát tváří v tvář takové ozrutnosti?
Přišlo mu to skoro nemožné. Co by si o tom asi myslela matka? napadlo mě s kyselým úšklebkem. Určitě by řekla, že hodnocení nějaké takové věci je naprosto pod ní. Ale uvnitř? Nepochybovala jsem, že by tipm byla naprosto uhranuta. Ráda bych si myslela, že má z toho i strach. Protože přeci nemohla být lepší než já, ne?
Ale bylo toho trochu moc. Až příliš. A já se na to už dívat nemohla. Pryč, pryč, pryč, křičel na mě vnitřní hlas, který bych nikdy nepřiznala nikomu živému. Nejspíš ale ani mrtvému. A tak jsem se otočila a vyrazila opačným směrem, stejným, kterým jsem na toto prokleté místo přišla. Jen letmo mě napadlo, jestli tam náhodou znova nebude Makadi.

→ Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Byla jsem zase sama. Pomalu jsem se nadechla. Cítila jsem se… Prázdně. Nic ve mně v této chvíli nebylo. Jako kdybych ani nepozorovala svoje vlastní nitro, jen pustou dutinu, kte které jsem neměla nijaké zvláštní spojení.
Bylo to svým způsobem fascinující. Jak cize jsem si připadala. Jak ze mně červená voda vymyla snad všechno, co ve mně kdy bylo. Zbylo jen jméno? Co byla Karoe. Čím byla? Čím bude? Na jdenu stranu jsem z toho byla rozechvělá a na tu druhou jsem… nebyla.
Uvědomila jsem si, že to trochu nesnáším. Tu prázdnotu, tu nicotnost, která mě celou vyplňovala. Před chvílí jsem měla pocit, že ze mě už nejde nic dalšího vysát, že prázdná, dutá jako vyžraný ořech, ale čím déle jsem tu seděla, nebo dost možná stála, uvědomovala jsem si, že tomu tak není.
Možná jsem v tuhle chvíli byla znovu napouštěná. Přetrhla se přehrada a dovnitř se začalo řinout mé původní já. Původní? Možná nové. Možná něco změněného. Ale čím déle jsem tu byla, tím více sílil pocit, že k tomu tělu patřím. Pořád jsem ho nenáviděla, stejně jako všechno v okolí, ale aspoň jsem věděla, že je moje.
A najednou zůstávání na jednom místě se zdálo být tou nejhorší alternativou. Pokud tu setrvám ještě chvíli, umřu, pomyslela jsem si a pomyslela jsem si naprosto vážně. Tím návratem k něčemu hmatatelnému, vyplněním prázdné nádoby jsem předešla své jisté smrti, ať bych v té chvíli já byla čímkoliv. Pokud bych nepatřila k tělu, pokud bych byla úplně prázdná s ničím jiným než jménem, mohla bych vůbec zemřít? Nebo by zaniklo jen to jméno?
Pocítila jsem slabý záchvěv vděčnosti, že se to nikdy nemusím dozvědět a můžu, můžu jít dál, někam, kde bude jméno KAROE znít dál.

→ Staré meandry přes červenou řeku

Můžu se tak jakože trochu ještě taky přihlásit? Plsky?
až budu zase mezi živými ofc :>

”Hm,” zamručela jsem zadumaně. Kdo co má rád. To byla vskutku dobrá otázka, že? Ale touha, touha byla něco, čemu jsem rozuměla mnohem víc. Toužila jsem po mnoha věcech. ”A po čem toužíš ty?” zeptala jsem se na první přímou otázku, s pohledem probodávající oči té zelenomodré barvy, která mi nic neříkala. Zdálo se mi, že když pospojuji touhy a chutě toho vlka, otevře se mi brána k nějakému vesmírnému poznání a bude ze mně lepší vlk. Cítila jsem tu moc v konečcích prstů, drápky mi z toho skoro brněly.
Věděla jsem, že pokud to chci získat, musím udeřit. Zabořit zuby a vytáhnout ven, přes kosti a kůži a maso, to srdce. Olízla jsem si zuby a nespouštěla zrak z červeného vlka. ”Je touha předmětem toho, co nám bylo celý život odepíráno?” zeptala jsem se lehkým, skoro nevinným hlasem. Uvědomila jsem si, že nejradši bych ho rozebrala na kousíčky a naptosto zničila.. Neměla jsem ale ponětí, jak k tomu dojít.
”Ale v jiném smyslu ne,” dokončila jsem větu a zpytavě naklonila hlavu na stranu. Bylo za tou lhostejností zklamání? Předchozí slova by tomu nejspíš ukazovala. Dobrá tedy. ”Který smysl byl původně zamýšlený?” položila jsem další otázku a pak, abych ubrala osten svým náhle moc zvídavým otázkám, jsem dodala, ”Většina našich voleb má následky, které jsme nezamýšleli a nikdy nevíme, jaké se nakonec spustí. Co lavina strhne a…” odmlčela jsem se pro dramatickou pauzu, ”co naopak vynechá, i když jsme byli pevně přesvědčeni, že to stojí přímo vprostřed cesty.”
Trochu mě podráždilo, že jsem nedostala jméno na oplátku. A možná lehounce vykolejilo. Až moc jsem se zamotala do zdvořilostních obratů a konverzace v hádankách, až jsem zapomněla, že jsem na Galliree, kde vlci jsou jiní, horší a neskuteční hrubiáni. Odmítala jsem se ale ponížit a tak jsem namísto otázky jen propalovala vlka pohledem a čekala, až se opraví.

Cítila jsem se jako pod drobnohledem. Dalo mi práci se neošívat, ale oči toho vlka nebyly pichlavé, plné očekávání chyb jako ty matčiny. Přesto jsem ji viděla před sebou, jak komentuje všechny moje chyby. V jejích očích bylo všechno chybou. Co by si o mně myslela teď a tady? Radši jsem to ani nechtěla vědět. Co si myslí, když se na mě dívá? přemýšlela jsem a už jsem se chtěla ohradit, nebo se na něco zeptat, když se ozval.
Trochu mi cuklo v oku. Mluvili jsme přece o barvách srsti, ne? Bylo za tím něco, o čem jsem ještě nevěděla? Mírně jsem oči přivřela. ”Potom znáš, odkud modré přicházejí,” řekla jsem. Ale my jsme se tu bavili o červené. Možná se ale konverzace začala stáčet podivným směrem, který jsem nedokázala ovládat a netušila, kam směřujeme. Nelíbilo se mi to. Hlavně absence kontroly. ”Nemyslím, že by na světě bylo více modrých věcí než červených,” zamumlala jsem se zamyšleným pohledem směrem k červenému jezeru, ale v myšlenkách jsem byla u krve. Chtěla Rowena prolít tu moji?
”A dodává?” zeptala jsem se přímo, s pohledem pevně se vpíjejícím do jeho podivně zbarvených očí a cítila jsem se jako vlk, když začichal kořist. Potřebovala jsem to vědět. Celé moje bytí se třáslo při pomyšlení na získání té informace, až to bylo skoro absurdní.
”Jsem Karoe,” řekla jsem s naprosto přesnou výslovností a zvučností hodné urozené dámy. Až teď jsem si uvědomila, že pomalu přestávám mluvit přízvukem z domova. Začínala jsem přebírat ten, který si osvojili vlci z Gallirei. Špinavý a pokleslý, řekla by jistě matka. Moje jméno bylo ale pořád něco posvátného, co se nedalo vyslovit jinak, než nejčistěji, jak to jen šlo.

Vlk mi na spoustu věcí neodpověděl. Nelíbilo se mi, když jsem na někoho mluvila a nedostávalo se odpovědi. Propalovala jsem ho pohledem, zatímco se díval… někam. Zkusmo jsem se zhluboka nadechla, abych zjistila, jestli mám niktro ještě pořád tak rozdrásané. I když jsem zvládala stát a už jsem neměla pocit, že se se mnou svět propadne kamsi do hlubin, necítila jsem se… Cítila jsem se zvláštně. Nevěděla jsem to popsat. A kdo ví proč jsem s vpíjela pohledem do červené srsti, jako kdybych v ní mohla najít odpovědi.
Nechtěla jsem ale mít otázky, které zněly, jakoby je položilo zvídavé vlče. Všechno, co se mi prohánělo hlavou bylo zmatené. Moc propletené na to, abych z toho dokázala něco vytěžit. Jsem spokojená. Byla jsem spokojená? ”Červená barva možná není tak vzácná jako modrá,” prohodila jsem zamyšleně s nepříjemnou vzpomínkou na Rowenu. ”Pocházejí ale ze stejného zdroje?” pokračovala jsem dál ne úplně otázkou a ne úplně konstatováním. Spolu s trochu rozporuplnou vzpomínkou na Sigyho.
Prozatím jsem se rozhodla získat nějaké informace a možná… Zkusit dotyčného vlka rozmluvit. Dostat se mu do hlavy alespoň takovým způsobem. ”Měla červená barva upoutávat pozornost?” po chvíli jsem zvědavě zašťourala. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to, že nikoho červená nezajímá, bylo konstatování nebo zklamaný povzdech. Krůček po krůčku, připomínala jsem si.

Začínala jsem si uvědomovat hloupost situace. Ten vlk nade mnou stál, zatímco jsem ležela na zemi v blízkosti červené vody. Ten pocit, který mě donutil si lehnout byl pryč- Nebo alespoň dostatečně otupený, aby to nebylo potřeba. Měla bych se zvednout? A jak bych měla najít správnou chvíli?
Znova jsem pozvedla obočí. To děláme? Měla jsem chuť jí odseknout něco dětinského ve smyslu, já to ale nedělám. ”Opravdu?” položila jsem spíš řečnickou otázku. Zdálo se mi, že mě postupně dostává do podivného kouta a to se mi rozhodně nelíbilo. ”A nestalo se vůbec nic,” vydechla jsem, zatímco jsem se zvedala ze země. Konečně. ”Nemusím ho hodnotit podle toho, jak se mi líbí. Prostě jsem zjistila, jak vypadá a jsem spokojená,” odvětila jsem a všimla si, že ještě pořád nejsme ve stejné výšce. Budu ještě růst?
Přivřela jsem oči a rovnou začala hledat skrytý význam. Protože jinak bych musela nechat volnou cestu vzteku. Já se ničeho nebojím! zavrčela jsem v duchu, než jsem ten hlas zapudila. ”Co většinou vlci dělají?” zeptala jsem se a v mém hlasu byla zvědavost se skrytým hrotem. ”Utíkají od červené srsti, nebo se k ní srocují?” zeptala jsem se a lehkost mého tónu mohla řezat do masa. Nemohla jsem si pomoct. Už jen kvůli těm všem narážkám a tichým poučkám jsem si nemohla pomoct.