Gallirea - Příspěvky uživatele

L1

Makadi odešel. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla pozvaná. Měla jsem jít také? Mohlo mi být dovoleno odejít, jít na nějaké magické místo, které makadi určitě navštěvoval? Nebo to byl všechno sen? Zamrkala jsem, ale i to mrkání bylo zpomalené, jakoby… snové. Mohla jsem se ve snu vymanit ze snění? Slyšela jsem, že mi z tlamy unikl roztřesený výdech. Chvíli jsem… Měla jsem dojem, jakoby všechno dávalo smysl. Alespoň trochu. Fakt, že konverzace s Makadim probíhaly takovým podivným způsobem, který byl sám o sobě více snový než obvykle, že jsem se nepotřebovala zamýšlet nad realitou, nad tím, co bylo skutečné a co naopak nebylo. A tak jsem se mohla více soustředit na rozhovor, na to, co leželo předemnou, než přemítat, zda stojím na místě, posouvám se vpřed, nebo se vznáším v podivné tekutině, o které nevím nic jiného, než že tam je.
Potřásla jsem hlavou. Už jsem se zase až moc dostávala do hlubin něčeho, co jsem ani nedokázala popsat. Asi by mě to mělo aspoň trochu znepokojovat, ale žádný takový pocit jsem nenacházela. Otravné to bylo. Protože jsem pak byla zmatená, nejistá, co vlastně prožívám. Vidím skutečnost? Pravdu? Ne. Takové myšlenky bych neměla mít. I když se třesu. I když se mi třesou všechny nohy.
Rozhodla jsem se.
Nemohla jsem tu zůstat. Ne na tomto místě, které mi tak moc připomínalo snové prostředí. ”Já…” hlesla jsem, nebylo to víc než skřípavé ochraptělé písknutí. Ne. Tak to nemělo být. Už jsem se nemohla ohlížet za Makadim. Makadi. To byla aktuálně moje minulost. Nepodstatné. Prostě jsem potřebovala pryč. Pryč od prostoru, který mě vtahoval dovnitř a já nevěděla, kde vlastně začínám já. Takže špatně. ”Všechno špatně, všechno špatně, špatně, špatně. Není to dobře!” můj šepot přešel skoro až do křiku. A vyrazila jsem prostě pryč.

→ Narvinij

Ač se to nezdá, největší katastrofou není lýkožrout samotný, ale jiné vlivy, které pak stromy nedokážou ustát. Bouře, požáry, změna klimatu. Stromy postižené kůrovcem sotva přežívají i ve vcelku ideálních podmínkách. Nejhorší pohled na neutěšenou krajinu je ve chvílích, kdy se neobjevuje žádná zeleň a mlha, ač zakrývá rozsahy škod, bohatě to vyvažuje maximalizací ponuré atmosféry.
A přesto, život přetrvává a pomalu se vrací i na takto neutěšená stanoviště.

Zamyslela jsem se. Byla to optravdu podnětná otázka, která by se němela brát na lehkou váhu. Dopřála jsem si pár chvil na promyšlení. ”Rozhodně ne něco takového jako Život a Smrt,” prskla jsem. ”Jméno božstva by mělo znázorňovat nesmírnou moc a jeho nedosažitelnost. Vznešenost a čistou esenci božství. Ne popis něčeho, co prožívá každá ubohá nicka,” protáhla jsem obličej. Bohové by měli mít jméno, které je podobné jejich vznešenosti a velikosti.
Trochu jsem se zarazila při zmínce, že je Makadi… viděl? Vidělo? Chvíli jsem na něj zírala a přemítala, co říct. Nakonec jsem se rozhodla to podivné slovo nekomentovat, nechtěla jsem přerušit téma, které jsme načali. ”A?” zeptala jsem se dychtivě, na chvilku bez většiny zábran. Chtěla jsem to vědět a chtěla jsem to teď. ”Jací byli? Mohli by být opravdu bohy?” jen stěží jsem dokázala svůj naléhavý tón krotit a tak jsem se raději na chvíli odmlčela, než jsem se dostala pod jakous takous kontrolu. ”Pochybuji, že by Život a [/i]Smrt[/i],” opět jsem vyplivla jejich jména jako nějaké nadávky, ”byli nějakými božstvy. Možná velmi nadanými vlky, kteří ovládáají nikým nepoznané magie, ale…” tu jsem se musela naedchnout, protože i když jsem jimi a tím, co představovali opovrhovala, jedna drobná číst, kdesi vzadu, se ptala, co kdyby? Co kdyby byli opravdu tím, za co je tolik vlků považuje a pomstili by se mi? Reálně jsem ale věděla, že je to nemožné a není to pravda.
”Rozhodně nejsou ničím tak zajímavým a vzácným, jak se snaží všechny přesvědčit,” dokončila jsem svou myšlenku, zdánlivě sebejistě a o tom samém jsem se přesvědčovala i uvnitř.
Oči mi přímo zářily při dalších Makadiho slovech. Ta formulace, ty metafory… dělalo mi to neskutečnou radost. ”A nyní?” zeptala jsem se, v očích výzvu. ”Když už oči ví, že viděly lži, dokáží je rozpoznat? Dokáží vidět minulé zrady a odsoudit ty, kteří je vyslovali?”

Jazykem jsem to přejela po zubech. Byly dost ostré? Co znamenalo dost ostré? Kolik síly by bylo potřeba aby propíchly kůži… zajíce, jelena… Vlka. Klouzala jsem pohledem Makadimu po šíji. Chtěla jsem to udělat? Možná, možná… Ale Makadi- To byl někdo, kdo se ke mně choval… Ne, ne dobře. Ale v jeho nepřítomnosti jsem se necítila příliš nepříjemně. A beztak, co s tou historkou o božství? Co by z ní bylo, kdybych ho napadla, zabila? Vnitřně jsem se už nějakou dobou bavila vidinami budoucnosti fanatismu, který můžu vyvolat na jeho počest a i když jsem byla zvědavá, jak by zněl jeho zoufalý křik… Islin. Islin, Islin Islin. Tam by měly směřovat moje myšlenky. Tu jsem nenáviděla. Tu jsem chtěla zničit.
Mírně se mi ohrnuly pysky při Makadiho slovech. ”Jeden je horší než druhý,” znechuceně jsem odvětila. ”Silně pochybuji, že vůbec jeden z nich je doopravdy bohem,” pokračovala jsem arogantním tónem. ”Jaký pravý bůh se jmenuje tak hloupě?” Nechápala jsem zdejší fascinaci těmi dvěmi osobami jako kdyby byly opravdu svaté. Přesto jsem chtěla být opatrná a nedovolit si něco podcenit. ”Zní ale jako nebezpeční jedinci.”
Koutky mi nedobrovolně cukly nahoru ve slastném úsměvu, když se objevila pochvala na moje schopnosti. ”To teda není.” zavrněla jsem. ”Už teď jsou na mém seznamu vlci, kteří to mají spočítané,” pokývala jsem hlavou a pak vzhlédla a upřeně se zadívala do Makadiho oči. Vpíjela jsem se do nich s výraznou intenzitou, jako kdybych mohla vplout do jeho mysli. O čem myslíš? ”Jsi jeden z těch s očima, Makadi?” zeptala jsem se po pár vteřinách mlčení.

To, že se mnou můj možný blud stále komunikoval, jsem brala za dobré znamení. Buď to značilo, že mám silnou mysl, která si dokáže udržet tak živé obrazy v hlavě dlouho, nebo že Makadi je ve skutečnosti skutečný a tedy není nic. Když je skutečný, nemůže být ničím. Potřásla jsem hlavou. Osamělé, to slovo mě nějak zasáhlo. Zavrtalo se mi do srdce a já ho najednou nemohla vytáhnout. Jak nějakého červa. Osamělé. Osamělé. Osamělé. Osamělé, ozvěna se rozléhala mou hlavou a oči se mi zamlžily. ”Myslíš, že jsou bohové také tak osamělí? Možná existují, možná ne, ale jsou stále sami,” zašeptala jsem a v hlase se mi ozýval náznak zlomenosti. Možná jsem měla pravdu i s Makadiho božstvím. Proboha, co když jsem pravdu opravdu měla? přepadla mě skoro hrůza.
Prohlášení o sněhu mě znova vytrhlo do reality a já vzhlédla, do očí které nebyly ani modré ani zelené. Sníh. Uniklo mi něco? Přišla jsem o nějaký význam, proč by napadnutí sněhu bylo tak podstatné, aby… Ah. Já se vlastně ptala na to, co se stalo nového. Nebylo to trochu hloupé? Že mi unikla taková věc, na kterou jsem se sama ptala? Tiše jsem se uchichtla a ani mě nenapadlo přemýšlet, jestli to znělo hystericky, i když to tak nejspíš bylo. Zahihňala jsem se nad vlastní pošetilostí a ohrnula pysky do agresivního úsměvu, když padla otázka.
”Ani omylem. Nechala bych je v prachu cest, ať si dělají co chtějí. Nestojím o nikoho, kdo o mě nemá zájem,” teatrálně jsem pohodila hlavou a elegantně se posadila. Už se mi nechtělo Makadiho obcházet. ”Ale pak bych je asi našla,” prohodila jsem zvědavě zamyšleným tónem. ”Abych se pomstila a vrátila všechno zlé, co mi udělali… tisíckrát. Vyškrábala bych jim oči, až by křičeli hrůzou,” při poslední větě jsem se začala usmívat jako sluníčko a ze zastřenýma očima se zadívala kamsi do dálky.

Fakt, že Makadi začal okamžitě mluvit, mě trochu znervóznilo. Ne, to bylo špatné slovo. Zaujalo, možná. Podnítilo myšlenku, jestli je vůbec skutečný. Jestli naše setkání není jen nějakým přeludem, který vznikl možná v mojí hlavě, možná magií tohoto místa, které jsem stále nechápala. A to, co říkal, jako kdyby mi četl myšlenky a potvrzoval tu ideu. Je nikým. Vůbec neexistuje.
Mlčky jsem pokývala hlavou a snažila se o chápavý výraz. Určitě to muselo dávat nějaký smysl, i když jsem ho teď nenacházela. Nic nevypadalo, že do sebe zapadá a kdybych se v této chvíli začala vznášet, nejspíš bych to asi ani moc neřešila. Prostě by to bylo tak.
”Jaké to je?” zeptala jsem se. ”Neexistovat a přesto,” sklouzla jsem pohledem po celém vlkově těle, ”být tady.” Sama jsem nevěděla, co chci. Nedokázala jsem ale v sobě ani najít potřebu se chovat slušně a patřičně a normálně a tak jsem mohla pokračovat v této hře, u níž jsem neznala pravidla a ani jen cíl.
”Stalo se něco, od té doby, co jsme se viděli?” začala jsem další myšlenkový pochod a jala se obcházet červeného vlka dokola. Nejspíš jsem čekala, že zahlédnu něco, co mi napoví, že tu skutečně není. Že třeba mrknu a budu tu sama u zamrzlé vody.

Ledové jezero
← Mahar

Rudou jsem měla před očima pořád. Nevnímala jsem moc, kam jdu. Proč by také? V myšlenkách jsem se v ní zalykala, skoro se stala Rowenou a umírala spolu s ní. Ale já byla já. Karoe. A to něco znamenalo, ne? Nebyla jsem si jistá, co, a s každým dnem se mi to poznání stále více a více vzdalovalo. Najednou mne přepadla silná touha se k někomu vrhnout, sápat se po nohách a křičet po něm, dokud by mi nevysvětlil, kdo vlastně jsem. Myslí ostatní vlci v tomto kontextu o své matce? přemýšlela jsem. Když jsem se o to pokusila já, naplnilo mě to jen naprostou hrůzou, ze které se mi objevovalo pálení ve svalech a naprosto to zrušilo iluzi rudé. Moře zmizelo. Topící Rowena padla ke dnu.
Kdo ale zůstal? Kde jsem zbyla já? Proč jsi mě nestáhla s sebou! vykřikla jsem po ní, ale já se nechtěla topit na dně krvavého moře.
Naopak, byla jsem… Na nějakém místě. Zamlžené oči si těžko zvykaly na vnímání okolí. Ale stálo to za to. Chtěla jsem udělat nějaký zvuk, ale nešlo to. Viděla jsem před sebou… Led. Led a led a led, který by mohl být mořem, kdyby nebyl naprosto pevný. ”Je jako zem! Ale zemí není!” zašeptala jsem tichoučkým vysokým hláskem, zatímco se moje oči rozšiřovaly. Bylo to skoro až magické. Ne jako červené jezero, kde jsem potkala červeného vlka. Toto místo bylo bílé a modré. Ne bílé a černé, to jsem zanechala v lesech, kam jsem se nehodlala nikdy vracet. Držely moje přísliby a já nechtěla vidět jejich fyzické důkazy. Ale led. Led!
Opatrně jsem vstoupila na plochu, která mne mírně děsila, ale nedokázala bych se sebou žít, kdybych to neudělala. Kdyby se moje drápy nedotkly povrchu, který býval vodou, ale teď… Nebyl. Pokud čas nebyl tak… pevný a neskutečně konkrétně daný, vmžiku by bylo léto a já bych toto dělat nemohla. Tiše jsem se zahihňala. Cítila jsem se jako kouzelník. Nepřirozené bytost.
A pak jsem vzhlédla a uviděla vlka. Rudého. Jako rudé jezero, které jsme zanechali za sebou. Jako rudé moře, ve kterém se utopila Rowena. Něco bylo skutečné, něco se stalo jen v mých snech, ale na tomto kouzelném místě jsem si nebyla jistá, jestli sním nebo bdím. Oči mě bolely z toho všeho světla a to bylo teprve ráno. Co bude potom? Pomalým a rozvážným krokem jsem se vydala k vlkovi, kterému jsem v jeho nepřítomnosti postavila modlu.
Jak na to zareaguje? Už o tom ví? Jak by mohl, hloupá? napomenula jsem se, ale pa se zarazila. Pokud je toho sen, tak o tom už možná ví. A možná, jenom opravdu možná, tím stvořením opravdu je. Mohla jsem přijít na skrytou pravdu, kdo říkal, že to možné není?
Už jsem stála přímo před ním. Chvíli jsem mlčela. ”Čím jsi, Makadi?” zeptala jsem se přímo a můj hlas zněl rituálně a velkolepě. Cítila jsem se zasněně a možná to na mě i bylo vidět.

← Hadí ocas přes Třešňák

A beztak, nevěděla jsem, ani kde hledat Mechovou smečku. Mohla bych z někoho tu informaci vytáhnout, přemýšlela jsem a věděla, že lepší alternativu nenajdu. Proklela jsem Rowenu za to, že mě vzala pryč. Představa, jak jí škrábu oči, byla poměrně uklidňující. Alespoň na chvíli. Kdybych věděla, že ji dokážu porazit, otočím se na místě a jdu to udělat.
Tělem mi projelo slastné zamrazení. Jak by zněl její zoufalý jekot? tato myšlenka mě na nějaký čas zabavila, než jsem se ji jala plánovat - a uvědomila si, že si vůbec nevzpomínám, kudy jsem od ní odešla. Neměla jsem ani to nejmenší tušení. To byl naopak extrémně nepříjemný pocit, ze kterého se mi chtělo zvracet, ale já se přece měla mít ráda, ne? Mít se ráda, znamenalo, že bych před sebou neměla mít žádné tajnosti. A neměla bych sobě lhát. Nevěděla jsem, kde jsem. Nevěděla jsem, kde je Mechový les a kde je Rowenina prokletá díra. Kéž by byla zaplněná vodou. Nebo krví! Krví! Rowena topící se v krvi! před vnitřním zrakem se mi rozprostřelo rudé moře a všechny ostatní myšlenky ztratily na váze a důležitosti.

→ jezírko Lavender

← Borovicová školka přes Esíčka

Vykračovala jsem si dál jako královna. Upřeně jsem se soustředila na elegantní chůzi, ladnou a sebevědomou, takovou, jakou by mě matka ráda měla. Nemohla jsem si pomoct a přemýšlela, jestli by souhlasila s tím, že jsem nešla krokem, ale… Klusala. Na rychlejší běh jsem ani neměla sílu. Začala jsem přemýšlet, kdy jsem naposledy doopravdy jedla. Islin jsem snědla půlku masa, ale to bylo málo i na mě. Matně jsem si vzpomínala na jídla od Sigyho. Sigy, chtěla jsem, aby byl tady. Aby mi něco ulovil a já nemusela odpovídat na žádné otázky. Nemusel by mě soudit. Prostě bych dostala najíst.
Napadlo mě, že kdybych začala pořádně křičet jeho jméno, třeba by se objevil. Přece jsem nevěděla, jak magie fungovala. To by možná i šlo. Už jsem byla skoro rozhodnutá, že to udělám. Dostala bych jídlo. A pak bych se na něj mohla vykašlat. Nebo bys ho mohla sníst. Určitě má spoustu masa. Dobrého masa, navrhoval hlas a já jsem mu skoro podlehla, než jsem potřásla hlavou.
Ne. Sigy může být k užitku i později. A beztak, ani nevím, kde ho hledat.

→ Mahar přes Třešňový sad

Vyznání náklonnosti
← Ježčí plácek přes Ohnivé jezero

Šla jsem dál krajinou. Sama. Na nikoho jsem se nemusela vázat, za nikoho jsem nezodpovídala. Bylo to správné? Bylo to to, co jsem chtěla? Zadívala jsem se na oblohu, kde byly vidět hvězdy. Minulou noc jsme se na ně dívaly s Islin, napadlo mě, ale vzápětí jsem vztekle zakňourala. Nechtěla jsem na ni myslet. Islin byla Nic. Nic. Nebyla nikým, kým bych se měla zabývat. Už byla minulost a v té minulosti měla skončit. Navždy, odhozená, nechtěná, zapomenutá. Mrtvá? nabídl mi hlas, který jsem neznala. Nebyla to matka. Byl to někdo jiný, na kterého jsem teď vztekle zavrčela, ale pak se zamyslela. Mrtvá? Mrtvá Islin? Neznělo to jako nejhorší nápad. I když jsem už o ní nechtěla přemýšlet.
Radši bych se měla zaměřit na něco jiného. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v lese, který vypadal… Jako každý jiný. Nebylo na něm pranic zvláštního, prostě jen les. Který byl tentokrát bílý, ale hádala jsem, že to tak mají nejspíše všechny lesy v této době. Probodla jsem to bílo pohledem. Abych byla upřímná, moc se mi nelíbilo. Moc bílé, málo jiných barev. Bílá a černá. Černá a bílá. Islin a Islin, hlas doplnil a já agrasivně potřásla hlavou. Ne! To ne! Odmítala jsem být jejím otrokem, nehodlala jsem na ni vzpomínat ani v myšlenkách. Už jsem ji vnitřně zabila. Postavila jsem jí mohylu ze sněhu, z BÍLÉHO sněhu a pak ji zničila. Moje jedovaté sliny se postaraly i o úplné zbytky.
Kromě bílého sněhu a hnědých stromů tu rostlo i něco dalšího. Nevěděla jsem, jak to pojmenovat. Bylo to zelené, ale bílé (bílé!) bobulky svítily jako nevidoucí oči. Pousmála jsem se. Líbilo se mi to, ať to bylo cokoliv. A co se mi dál líbilo? Trochu roztřeseně jsem se nadechla. Nebylo jednoduché tu myšlenku vůbec vytvořit ale měla jsem pocit, že to bylo nutné. Potřebovala jsem to. Protože… Byla jsem sama. To mi po iluzorní smrti Islin začalo docházet, i když jsem to musela vědět uždávno. Zvláětní pocit to byl, když jsem si to už plně uvědomovala. C`ítila jsem se zase jinak. Hystericky jsem se zahihňala. Přišla jsem o další slupku? Zdálo se skoro směšné, jak často se mi to dělo a s každo slupkou pryč, jsem se cítila jako někdo naprosto jiný. ”Znovuzrozená,” zašeptala jsem se skoro dětským nadšením.Cítila jsem však, hluboko v nitru, že je přede mnou ještě velká cesta. Dlouhá a velkolepá. ”Mám se ráda,” zkusila jsem, ale znělo to trochu… Zvláštně. Ne mocupřímně. ”Mám se ráda, protože.. Jsem Karoe. Nikdo mi nedokáže rozumět, ale já vím, že na to mám a pro to se mám ráda,” točila se mi při tom hlava, ale už dr to nezdálo jako úplná lež. To byl asi dobrý začátek. Pokud se budu mít doopravdy ráda, budu neporazitelná. To už znělo jako jistota.

→ Hadí ocas přes Esíčka

Sněhová socha
← Konec světa přes Eucalyptový les

Naštvaně jsem si to štrádovala krajinou. Vztek mi spaloval nitro, pálící, ničící všechno, co mi stálo v cestě. Ani mi nepřišlo, že bych se cítila unavená, což po tak dlouhém cestování nejspíše nastat mělo. Kdo by se zajímal o fyzickou kondici, když věnoval všechnu svou energii vůči jediné osobě? Nejdříve jsem si představovala, že kudy jdu, tam taje sníh. Jak já planula! Nejen že jsem zuřila, cítila jsem se mocná, tím, jak jsem dokázala odejít, jak jsem jí odporovala a bylo to jen mé rozhodnutí. Jen mé!
Postupně jsem si ale uvědomovala, že můj vztek je jiný. Sice stále pálil, ale jinak. Palčivá bolest, kterou jsem cítila uvnitř, neměla ani trochu hřejivosti. Nějakou dobu jsem uvažovala, proč se mi to nezdá vůbec vhodné. Došlo mi to až dávno po tom, co jsem slezla z kopce, kde jsem nechala Islin jejímu osudu. Protože jsem ji nechala já. Ne naopak.
Můj vztek připomínal pocit, který mě v horách neopouštěl. Byl to mráz. Spalující, stejně pálící jako oheň, ale na úplně opačné straně spektra. Z tohoto odhalení mi z tlamy unikl smích. Zněl zvláštně, vysoce, chraplavě. Skoro mě to vyděsilo. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych něco takového slyšela ze sebe vzejít. Ale bylo to tu. Smích. ”Hi! Hihahahiha!” zapištěla jsem ještě jednou a fascinovaně vnímala nepříjemnou výšku svého hlasu. Trochu mi připomínala ptáka, kterého jsem skoro se Sigym zabila. Stejný ostrý kvil vytryskl z mého hrdla a já se v tom nadšeně koupala. Stále jsem se kochala svou volností, tím, co jsem mohla dokázat.
Ale vztek nezmizel. Stále jsem měla chuť Islin ublížit tak, jako nikdo jiný. Chtěla jsem jí ukázat, jak ubohá je. Uvědomila jsem si, že jsem chtěla vidět bolest v jejích očích. Jak by zněla, kdyby křičela naprostou hrůzou? Nebo bolestí? napadla mě myšlenka, která mě naprosto nadchla. A zklamala. Litovala jsem, že jsem jí nezamáčkla hlavu do sněhu ještě dřív, než se vzpamatovala. To mohlo být tak krásné Tlumené výkřiky, neskutečný jekot, všechno bych brala. Jenom myšlenky na to mě naplňovaly chladivou radostí.
Až toho bylo najednou příliš. Pouhé myšlenky mi nestačily. Potřebovala jsem víc. Víc vjemů, něco silnějšího. Dřív, než jsem si stačila uvědomit, co dělám, jsem se už pustila do akce. Shrabovala jsem sníh k sobě a uplácávala ho. Klepala jsem se u toho. Původně jsem měla v plánu udělat větný obraz islin, ale moje třesoucí se končetiny zvládly udělat jen podivnou hromadu. Ale v mých očích byla dokonalá. Viděla jsem ji tam. Viděla jsem Islin s jejíma bílýma očima a tmavou srstí. To ale nebyl konec mých pudů. S zaječením jsem povyskočila a rozdrtila ji tlapami. A znova. A znova. A znova! Při každém dopadu jsem ječela, až po soše nebylo ani památky. Už jsem se ale pořádně neovládala. Za hlasitého sípání jsem se schoulila kolem prohlubně, kdy byla zlikvidovaná a neustále šeptala ”Islin. Islin. Islin,” jako kdyby to bylo nějaké zaklínadlo. Dovršila jsem ho olizováním té díry. Jazykem jsem tlačila na dno prohlubně a uvnitř prožívala výbuchy emocí, ze kterých jsem se nakonec zkroutila do křeče a ještě dlouho prudce oddechovala.
Dokud nenastalo ticho. A já prázdně zírala do oblohy. Začínala tma. Ještě úplně ne, ale skoro. Jakoby mávnutím kouzelného proutku jsem se převalila, zvedla se a vyrazila novým směrem, jako kdyby se tu před chvílí nestalo nic podivného. Ani jsem na to nepomyslela.

→ Borovicová školka přes Ohnivé jezero

Přemýšlení o chybách uplynulého roku

Šok z dopadu byl horší než jsem čekala. Celou dobu jsem se Islin držela jako klíště a odmítala se i jen podívat na to, co se kolem dělo. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem pocit bezmoci a pokud tohle nebyla bezmoc, už jsem nevěděla, co by jím mělo být. Nejradši bych si i našla něco, čím bych si zašpuntovala uši, protože jen ten samotny vjem byl na mě až moc. Nedošlo mi, že jsme zastavily, než nepřišel příkaz, ať slezu. Až v té chvíli mi došlo, jak mocná je moje nevolnost, že nerozeznám pohyb od nehybnosti. Co se týče příkazů, slyšela jsem mnohem účinnější a silnější; sotva jsem zaznamenala, že toto příkaz byl. Kdybych se nacházela v lepším rozpoložení, možná bych na to zareagovala jinak. Teď jsem ale vcelku poslušně, ač neohrabaně sklouzla z ní. Myslela jsem, že se mi to povede lépe a elegantněji. Přecenila jsem svoje síly a při zaškobrtnutí se skoro svalila na bok, jako kdybych byla nějaký ubohý brouk.
V té chvíli, co jsem věnovala na vstání, se Islin rozmluvila a připravila mě o šanci být první, která se ozve. Hořce jsem litovala svojí chyby. Ohrnula jsem pysky ve chvíli, kdy mi začala hubovat. Kdo si myslela, že je? ”Kdybys měla lépe vymyšlený plán, nemusela bych skákat,” odsekla jsem. ”Laskavě neshazuj na mě svoje chyby, aby ses cítila lépe, že někdo jiný pochybil. Nemohla jsem na tebe vylézt po tom, co ses už hýbala a pokud si dobře pamatuješ, musela jsem do tebe strčit, aby to celé fungovalo,” povýšeně jsem si ji prohlížela a uvnitř začínala zuřit. Jak si to mohla dovolit? ”Není moje vina, že jsi tak tlustá, že jakmile ses začala klouzat dolů, hned jsi až moc zrychlila,” probodla jsem ji jak pohledem, tak slovy. Uvolňovala se ze mě všechna ta frustrace, kdy jsem se snažila být zdvořilá. Bylo to neskutečně osvobozující, cítit, že mi proudí tekutý oheň v žilách.
”Pořád lepší než tvoje odevzdanost se životem! Najednou už nejsi tak milá, co? Jaký smutný život musíš vést, když se celou dobu držíš toho být milá? Mají tě všichni rádi? Dělá ti to radost? Já ti něco povím. Kdybys byla opravdu taková, jakou se tváříš být, neztratila bys tu masku ve chvíli, kdy ti někdo naruší představu světa,” křičela jsem po ní a bylo mi to úplně jedno. Nebyla tu matka, která by mě soudila. Mohla jsem říkat, co jsem chtěla. Nikdo mi nevládl. Byla jsem svou vlastní vládkyní. ”Nemusela by sis pateticky vymýšlet lži a předstírat, že jsi na stejné úrovni jako zvířata. Nediv se pak, že jsi pořád tak stejně ubohá,” nehezky jsem se zasmála.
”Doufám, že budeš žít dlouhý život. Ale bude plný utrpení a bolesti, ze které nebude úniku,” vyprskla jsem na ni kletbu a cítila se, jako kdybych létala. Jako kdybych se odpoutala od posledních okovů, které mě držely u země. S těmi slovy jsem se otočila a odcházela na opačnou stranu než ona. Měla jsem nutkání se vrátit a vrhnout se na ni. Abych jí vyškrábala oči. Jen abych jí dokázala, jaká ubohá je. Proč jsem něco takového neudělala už dřív? Netušila jsem, jaká může být moc v prostém odchodu, opuštění situace, když jsem to chtěla. Prostě jen tak. Pocit volnosti zahlušil dokonce i tu palčivou bolest, kterou jsem v sobě neustále měla. Mohla jsem tolik věcí udělat jinak. Říct Lylwelin, že… Že…
Už jsem byla daleko od místa, kde jsme s Islin dojely. Dovolila jsem si roztřesený výdech. Lylwelin měla pravdu. Vlčice opravdu mohly to, co vlci. Možná i víc. Jak jsem to mohla vědět, dokud jsem to nezkusila? Nevěděla jsem, kolikrát ještě budu mít pocit, že jsem znovuzrozená. Jako kdybych postupně vylézala ze svých slupek, jednu po druhé. Až jsem se bála, co je úplně uvnitř. Ale ne strach z vyděšení. Téměr posvátné nadšení v očekávání. Měla jsem toho ještě tolik před sebou a všechny chyby z uplynulého roku mě jen poučí. Jsem mocná.

→ někam

Sklouznutí se dolu horou

Prohlížela jsem si ji. Pokud bych byla na jejím místě, také bych si chtěla vymyslet nějakou historku, abych ozvláštnila svůj příběh. Ještě že já nic tak ubohého nepotřebovala. Trochu frustrovaně jsem si povzdechla. ”Nemusíš to zakrývat, Islin. Moc dobře tě chápu. Zažít v životě nějaké dobrodružství,” používala jsem shovívavý hlas, jako kdybych se ozývala k malému naivnímu dítěti. ”Ale pokud si už chceš vymyslet něco zajímavého, zkus opravdu zajímavého,” tón jsem měla krutý a ledově chladný. ”A hlavně něco, co se nedá tak jednoduše vyvrátit.”
Měla jsem potřebu ji položit na lopatky. Jak by vypadala, kdyby křičela hrůzou? Velmi ráda bych to zjistila, ale netušila jsem, jak toho docílit. Ohrnula jsem nos. ”To, že nás to vyživuje, neznamená, že je to nám rovné. Je ti snad roven ten strom? Nebo zvíře, které sníš?” ptala jsem se jí. Jak mohl být někdo tak naivní a hloupoučký? ”Nebýt nás, příroda vypadá úplně jinak, my jí vládneme tak, jako nikdo jiný,” namítala jsem jí. Ne že bych měla až takovou potřebu jí vše vyvracet a obrátit na správný myšlenkový směr, ale… Ne, dobře. asi o to přesně šlo. Navzdory tomu, že jsem byla před krátkou chvílí na pochybách kvůli tomu bílému zvířeti, jsem odmítala skutečně pochybovat. To se prostě stát nemohlo. Ne. Neměla jsem ani čas na promýšlení, beztak. Ale bílé zvíře zmizelo a s ním i nejistota o tom, jestli jsou mé názory správné. Znamení shůry, že něco dělám špatně? Ani omylem. Prostě jen zvíře. Krásné, to bezpochyby. Ale jen na něj vopadaly paprsky v tom správném úhlu, stálo na tom vhodném prostředí, abych byla donucena si na krátkou chvíli pomyslet, že by za tím mohlo být něco víc. Teď mi to přišlo víc než směšné. Ten strach… Ne všichni mohli prohlédnout za iluzi tak jako já. To samé je určitě s temi bohy, uvědomila jsem si. Byli to prostě vlci a Sigy byl pomýlený.
Ani jsem neveděla, proč jsem s jejím nápadem souhlasila. Musela to být slabá chvilka, když jsem si ale teď představovala, že ucouvnu… Ne. Radši to nějak zvládnu. Však proč bych to neměla zvládnout? Vykročila jsem k ní a mlčky pozorovala, co provádí. Zdálo se mi nějak nepatřičné, abych něco komentovala po mém výlevu. Litovala jsem, že jí to nic neudělalo.
Také jsem začínala dostávat čím dál tím silnější pocit, že to nedopadne dobře. ”Dobře,” řekla jsem jen a byla hrdá, že zním jistě. To bylo dobré. A pak jsem to měla udělat. Měla jsem do ní pořádně strčit a pak… Naskočit.
Zacouvala jsem do určité vzdálenosti, abych se mohla rozeběhnout s co největší silou. Náraz do jejího těla mnou roztřásl, až jsem nečekala, jak silné to bude. Trvalo mi krátkou chvíli se vzpamatovat a Islin se mezitím začala klouzat směrem dolů. Směrem dolů! Na nic jsem nečekala, rozeběhla se za ní a skočila na její záda. Úplně jsem zapomněla, že mě napomínala, ať neskáču. Kdo ji měl celou dobu poslouchat? Pokusila jsem se jí chytit jako klíště a pocítila jsem, jak se pode mnou opovážlivě zakymácela. Zamáčkla jsem oči a zaťala do ní drápy. Řítily jsme se stále dolů, takže to islin asi nějak ustála. Nehodlala jsem to zjišťovat. Nepotřebovala jsem vidět, jakou rychlostí letíme dolů. Bylo mi špatně a každičkým coulem jsem litovala svého rozhodnutí. Bylo mi špatně.

Bílý rys

Nedůvěřivě jsem přivřela oči, když pokračovala s tou historkou. Kterou jsem jí ani trochu nevěřila. ”Opravdu zajímavé,” zopakovala jsem. Jaká velká náhoda musela být, abyste se znova potkaly? To zní skoro jako naprosto neskutečné,” prohodila jsem s pohledem se zabořujícím do ní. Iritovala mě. Čím dál tím víc. A nepomohl mi už ani fakt, že se mi nechtělo být samotné.
Trošku jsem pookřála, když se řeč stočila zase na mě. ”Výzkumnice. Ano, tak by se tomu dalo říkat,” pohodila jsem hlavou a na tváři se mi rozlil spokojený poloúsměv. ”Vlci tady jsou velmi…” sjela jsem ji trochu znechuceným pohledem, ”jiní. Jiný kraj, jiné zvyky, jiná seskupení,” pokyvovala jsem hlavou, ale uvnitř se dál otváveně šklebila. ”Přírodu,” zopakovala jsem. ”To bych úplně neřekla. Nejsme přece něco víc? Jaké zvíře vytváří tak složité skupiny jako my? Kdo má komplikované vztahy mezi sebou? A hlavně,” odmlčela jsem se pro dramatický efekt, ”Jaké jiné zvíře mluví? Neumí to nikdo. Jen my,” řekla jsem, s hlavou hrdě vztyčenou. Protože já byla jedna z nich. jedna z těch lepších. A rozhodně jsem odmítala být přirovnávána k té ubohé změti svíjící se mi pod nohama. ”Je to rozhodně složitá myšlenka,” dodala jsem po chvíli se skoro laskavým tónem, kdyby nebyl tak chladný. ”Ale je to tak. A kdo si myslí, že jsme stejní jako… zvěř,” znechuceně jsem protáhla obličej a důrazně se na ni podívala.
A pak najednou jsem koutkem oka zahlédla pohyb. Ani bych se tomu moc nepodivovala, nikdy mě takové věci přespříliš nezajímaly, ale teď jsem podlehla nutkání. Nechápala jsem, co to vidím. Byl to vlk? Bez ocasu? Mlčky jsem ho sledovala, až jsem rozpoznala, že ani hlava nebyla vlčí. Ostatně, celé tělo nepřipomínalo nic vlčího, snad jen barvou a velikostí. Až se mi zatajil dech; uvědomila jsem si, že to, co vidím, je zvíře. Prachsprosté zvíře, které mne z nějakého důvodu neskutečně fascinovalo, každičkým kouskem těla. Až se mi nitro rozechvělo. Bylo to kvůli mým slovům? Že zvířata nejsou nic proti nám? Nikdy jsem se pořádně nezamyslela, jestli opravdu existuje nějaký bůd. Opravdový bůh, ne ti dva, o kterých mi vyprávěl Sigy. Mohla mě ale právě teď nějaká vyšší síla potrestat za rouhání? Ale čím jsem se rouhala? Tím, že jsem řekla, že jsme lepší než ostatní? Nebyla to snad pravda? Byla. Věděla jsem, že byla. Určitě musela být. Proč jsem ale potom cítila to hrozné mrazení, to okouzlení, ze kterého mi bylo nepříjemně? Kdybych nebyla tak ohromená, vydám ze sebe nějaký zvuk. Ale mlčela jsem, mlčela, i když Islin začala mluvit a až v té chvíli jsem si uvědomila, že to zvíře je dávno pryč.
”Hm?” zamrmlala jsem nepřítomně. ”Sklouznout? Jistě… Jistě, můžeme to udělat,” pokývala jsem hlavou, i když jsem si vůbec neuvědomovala, s čím to souhlasím.

Zmrznutí mozku
← Tenebrae přes poušť
Před očima se mi proháněly tmavé skvrny, když jsem se škrábala za Islin do kopce. Chvílemi jsem se tvářila, že si prohlížím výhled, abych zakryla fakt, že jsem už moc nemohla. Radši bych ji shodila ze srázu dolů, než aby se mi nedej bože snažila nějak pomoct. Pro jistotu jsem probodla její pozadí planoucím pohledem.
”Už jsem zažila i méně zimní oblasti,” odtušila jsem a ani mi moc nešlo zakrýt sarkasmus. Táhla jsem se za prašivou vlčicí, která byla nudná jako žvýkání vlhké kůry a už mi začínaly docházet výmluvy, proč s ní setrvávat. I samota by byla nejspíš lepší než toho.
”Mm,” zamručela jsem. Než jsem se stihla zeptat, jestli cestovaly se sestrou, pokračovala dál. ”Zní to opravdu zajímavě, jak jste se každá sem dostaly, navzdory tomu, že jste sem šly zdaleka,” zabroukala jsem sladce, ale přišlo mi to nadmíru nepravděpodobné. Co skrývala? A beztak, ona nemohla být dcerou vůdců vlků. Nikdo takový se z urozené krve narodit nemohl.
”Já jsem také ze vzdálených krajů,” pravila jsem tajemně. ”Byla jsem sem vyslána pozorovatel zdejších mravů, abych o tom mohla posléze podat svědectví, jak žijí vlci jinde,” řekla jsem, jako kdyby to byla velká čest, ale zároveň jen tak mimochodem, takže to vyznělo jako vlastně vcelku jednoduchý úkon. Mírně jsem se pousmála a podvědomě se při chůzi elegantně rozvlnila. ”Oh, ne, všechno tu je zajímavé. Každá informace v sobě nese nějakou váhu,” odpověděla jsem jí na její otázku ohledně nudy. Ve skutečnosti jsem se ale nudila opravdu příšerně a jedině tato hra na vznešenou vyslankyni mi ještě přinášela jakous takous zábavu.
Chvíli jsem se na ni mlčky dívala, když si začala hrát se sněhem, to mě ale nezaujalo. Měla jsem žízeň. Což bylo poměrně trapné, měla jsem se napít u řeky, tam jsem ale byla tak rozhozená tou situací s rybami, že mě myšlenka na vodu vůbec nenapadla. Tu v horách už nic takového nebylo, ale… Byl tu sníh. Nikdy jsem ho nezkoučela jíst, ale neměla jsem důvod předpokládat, že by to bylo něčím jiné než voda, jen studenější. Nabrala jsem si ho plnou tlamu a polkla. Příšerně to studilo, ale nedalo se nic dělat. Sežrala jsem jich několik, a navzdory ignorování nepříjemných vedlejších účinků chladu jsem začala pociťovat, že se děje něco nepříjemného. Všechno se jaksi zpomalilo, nebo jsem se spíš asi zpomalila já a pocit mrazu se mi rozlil v celé hlavě.
Trvalo mi dlouho, než jsem znova začala vnímat, doopravdy vnímat. Trochu mi slzely oči a žízni jsem rozhodně nepomohla. Islin si mezitím už dohrála se sněhem a na něco se mě ptala. Ještě že jsem měla dostatek sebeovládání, že jsem na ni tupě nezírala - ale to neznamenalo, že bych hned zaregistrovala, o čem to mluví, význam slov ke mně docházel postupně. Nejdřív jsem trochu nakrčila čumák. ”Ptát se na věk je dosti neslušné,” odvětila jsem ledově zdvořilým tónem. ”Ale,” dodala jsem a silou vůle na tváři zhmotnila menší úsměv, ”jsem mnohem mladší než vypadám. Časro je to poměrně velkou výhodou, není dobré mě podcenit,” vysvětlila jsem s mazaným úsměvem a nemluvila jen o své velikosti. Fakt, že jsem reálně zažila jen jedlo léto jsem vůbec nezmiňovala. Nejspíš by mě viděla ještě jako malou, možná i jako vlče - kterým jsem já ale nikdy nebyla. A nehodlala jsem dopustit, aby zrovna tato nána mě tak viděla.