Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ledová pláň

Běžela jsem kolem řeky. To jsem vnímala. Modravá stuha, která se vinula kolem mě... Ne. Nevinula se kolem mě. Jen já běžela kolem ní. Protože kdyby byla kolem mě, nebyla by řekou a já bych nejspíš nebyla Karoí. Ne touto Karoí. Měla jsem pocit, že mě to čím dál tím víc dohání a pro to jsem ještě víc zrychlila. Řeka... Neřeka... Nezáleželo na ní. Byla jen jednou z věcí, jedním z objektů na cestě. A já jsem jen procházela. Probíhala. Protože jsem stále utíkala, snad poprvé, ne, podruhé v životě. Ale vždy jsem utíkala před něčím. Netušila jsem, jak dlouho mi to bude trvat, ale byla jsem odhodlaná ten úprk zvládnout. Protože také co jediného mi zbývalo?
Pokoušela jsem se soustředit na to, jak mě začínají bolet svaly. Jak cítím, že se hýbu, po životě, kde jsem spíš chodila. Kde jsem čekala, že nebudu muset chodit dlouhé vzdálenosti.
Znova se ke mně nahrnul snový pocit, jako nevolnost, a chtělo se mi zvracet. Ne... Nesmím myslet na minulost. Musím se soustředit jen na běh. Běh!

→ Tundra

← Safírové jezero

Myslela jsem, že přepadnu. Že se mi nohy rozevřou a budou z nich tlamy. Skoro jsem vykřikla hrůzou, když se mi zvrtla noha, ale bylo to jen malým kamenem. Potřebovala jsem si odpočinout.
Ztěžka jsem si lehla, převalila se na bok; nohy jsem měla napjaté, tuhé jako čtyři tvrdé větve. Snažila jsem se zvednout hlavu tak, abych na ně pořádně viděla, jestli se nerozevírají.
Ale nic takového se nedělo. Nohy zůstaly nohami a já jsem po chvíli už jen ležela, celá povolená ajen roztřeseně oddechovala. O čem jsem to přemýšlela? Proč jsem si myslela, že mám z nohou tlamy? Nikdy jsem nikoho neviděla, že by něco takového měl, proč by se to mělo stát mně? Taková hrozná věc, znova jsem pocítila hrůzu, kvůli které jsem si musela lehnout.
Tentokrát to už byl jen slabý závan, ozvěna, která s sebou nesla únavu. Když jsem vydechla, znělo to skoro jako vzlyk. Dost možná to vzlyk byl. Co se se mnou dělo? Dřív jsem tak realitu nevnímala. Dřív jsem se cítila... skoro normální. Možná to nebylo úplně správné slovo, ale alespoň jsem stála nohama pevně na zemi. Nyní jsem... Byla jakoby ve snu. Nikdo kolem mě neexistoval, všichni se zdáli být jen nějakými přeludy. Když jsem mrkla, byli pryč. A já? Já tu byla pořád. Pořád. Pořád sama. Bez nikoho.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že pláču. Nebylo to jen vzlykání, byl to hluboký pláč, vycházející z bezedné díry v mém nitru, se kterou jsem si nevěděla, co počít. Co jsem měla dělat? Chtěla jsem... Potřebovala jsem... Někoho. Něco. Cokoliv. Nechtěla jsem tak žít. Ale co jsem měla udělat pro to, abych se z toho vymanila?
Už jsem byla zkroucená do klubíčka a děsila se další chvíle. Protože co když je tato chvíle prozření opravdu jen chvílí? Co když brzy znova vklouznu do snu a nic nebude reálné a na ničem nebude záležet? Jak pak budu žít? Nic pro mě nebude mít váhu a tak nebude mít smysl s tím interagovat.
Nesnášela jsem tu myšlenku, hlavně pro to, že jsem cítila její pravdivost. A to mě bolelo. Děsila jsem se návratu té snové Karoe, která je tak moc vzdálená od toho všeho a na svět se dívá skoro s dětským okouzlením. Protože jsem tušila, že tamta Karoe není reálná. Ale co když ani já nejsem skutečná? přepadla mě ještě děsivější myšlenka a já cítila, že mě snový pocit začíná dostihovat. A to jsem nemohla dopustit.
Zvedla jsem se na nohy a zahájila slepý úprk... Kamkoliv. Prostě jen pryč. Pryč od toho všeho.

→ Říční eso

To, že ten vlk přede mnou zmizel, jsem nepovažovala za veliké překvapení. Věděla jsem vůbec, kdo to byl? Byl tu vůbec? Stočila jsem zrak vzhůru, bez pohnutí hlavy. bolely mě z toho oči. Ale pohyb hlavou byl pro mě v téhle chvíli... přiliš. A chtěla jsem vidět, jak vypadají hory nade mnou. Byly zvláštní. Měla jsem chuť do nich vlézt, dostat se až k vrcholkům, které jsem neviděla. Bylo to tím, že bych musela otočit hlavu? Nebo se prostě ztrácely v bělosti?
Možná vrcholky vůbec neexistovaly. Třeba neměly žádný vrchol.
Dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, se moje nohy pohnuly. Neovládala jsem jejich pohyb. Stále jsem pozorovala hory, můj pohled střídavě klouzal a střídavě zůstal upevněný na jednom místě. Na jednom kameni, který doteď pro mě neměl žádný význam, v mém životě nehrál žádnou roli, ale to se změnilo. Alespoň na okamžik. Věděla jsem, že za pár chvil si na něj už nevzpomenu. A nebo naopak. Bude klíčovým bodem celého zbytku mého života. Bude krátký? Bude dlouhý? Chtěla jsem se zeptat, ale už tu se mnou nikdo nebyl. Žádné mé přeludy se mnou nepřebývaly dostatečně dlouho na to, abych si k nim vytvořila vztah. Jediné, co jsem u nich cítila, bylo okouzlení, ohromení, ale to bylo prchavé, tak moc prchavé.
Mířila jsem k horám. To jsem si už uvědomovala. Stále moje nohy nebyly pod mou vládou, ale už jsem aspoň pochopila, co se s nimi děje. Co se mnou dělají. Mířila jsem k onomu kameni? Netušila jsem. Nohy neměly uši, aby mohly slyšet mou otázku. Neměly ústa, aby mi mohly odpovědět.
Ale přesto jsem se na chvíli ponořila do představy, do ideje, že by ústa měly. Viděla jsem je, jak se otevírají na spodku nohou, na tlapách, obrovské mordy, které trhají celou nohu, až je z nohy jedna valká tlama. To, co bylo kostí, je jen horní a dolní část. Úst.
Skoro jsem nemohla dýchat. Ta představa. Bože...

→ Ledová pláň

Nadzvedla jsem obočí, když se mě zeptal... protože... Mě to ještě nenapadlo. Mohla jsem být mrtvá? Mohla jsem... Mohla mě Rowena zabít na svém podivném kameni a vše, co se mi od té doby stalo, byl jen sen? "Já..." řekla jsem, ale znělo to spíš jako ztracené vydechnutí. Bez hlasu. Bez myšlenky. Protože mě neustále strhával na kolena. On. On za to mohl. Prostřelila jsem ho planoucím pohledem. Co když mě sem přitáhl? "Pokud jsem mrtvá, co jsi ty?" zeptala jsem se ho příkře a jeho odpověď, že by měl být na více místech, mi moc nepomohla. Pořád jsem v těch očích hledala nějakou pravdu, neco, co se mi odhalí, i když jsem už tušila, že to tam nenaleznu. Jestli to bylo pouhou absencí, nebo mou neschopností, jsem nevěděla.
Zavřela jsem oči. Beztak se na mě nedíval a nemělo smysl hledat jeho oči. Jediný důvod, proč mít oči otevřené. Beztak nic nebylo skutečné.
Až když jsem stála v ledové vodě, jsen znovu začínala procitat. Chlad, který se mi šířil tělem, mě rozechvíval a zároveň uzemňoval. "Ne," řekla jsem prostě. Proč mě opouštíš? "Co je tam a tady ne?" Já.

Naklonila jsem hlavu na stranu. Opravdu se mě ptal na takovou věc? Můj pohled se změnil na mírně podezřívavý. Přímo jsem si to neuvědomovala, ale byla pravda, že díky naší konverzaci jsem se už necítila tak odtržená od reality. Konečně jsem začínala znova vnímat, i když pořád bylo fyzicky nemožné odtrhnout pohled od toho jeho. "A proč ano?" opáčila jsem a pohledem se mu snažila něco důležitého naznačit. Ne že by to byla pravda. Ale chtěla jsem, aby to tak vypadalo.
"Ty tu máš být?" položila jsem další otázku, protože jsem odmítala odpovědět pravdivě na tu jeho. Nemohla jsem... prostě ne. Nemohla jsem přiznat, co se děje v mé hlavě, protože jsem pořád nevěděla, jestli to, co vidím, je skutečné. Kdo ví, jestli by bylo lepší přiznat barvu někomu skutečnému, nebo přeludu. Obě varianty byly pro mou představivost hrozné.
"Alastor," zopakovala jsem, ochutnala jsem jeho jméno a zkusmo ho převalila na jazyku. Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Nijak zvlášť mě neohromilo, ale nestihla jsem zareagovat, protože se ode mě odklonil. Nečekala jsem, že o ten kontekt přijdu, i dkyž zpětně mi to přišlo naprosto logické. Z hrdla se mi ozvalo tiché zaskučení, které jsem hned potlačila, ale nemohla jsem si být jistá, jestli to také slyšel.
A pak, když vyrazil po vodě, jsem nemohla niv než zírat. Navázal se mnou znova kontakt a já otevřela tlamu, ale nemohla nic říct, veškeré moje rostoucí přesvědčení o realitě se rozsypalo a já stála, přední tlapy namočené ve vodě, s pohledem na vlka, který by tu neměl být. Nebo jsem tu neměla být já? "Počkej!" zavolala jsem a znělo to podivně přiškrceně. "Kam míříš?" Chtěla jsem ho následovat a chtěla jsem toto všechno opustit a už nikdy o tom nemyslet. To ale bylo jen zbožné přání.

Vzpurně jsem pohodila hlavou, když znova promluvil. Ano, toužila jsem po jeho hlase, po něčem, co by mě uzemnilo a já konečně rozlouskla záhadu, proč jsem byla na tomto místě a ne to, kde jsem byla předtím... ať to bylo cokoliv. Uvědomila jsem si, že si na to sotva vzpomínám. Bylo tam šero. Ale něco dalšího? Zaťala jsem zuby, abych se co nejnenápadněji zbavila této znepokojivé myšlenky. Měla jsem jich až moc a nepotřebovala jsem další. Uzemnit se. Uzemnit, marně jsem si opakovala v hlavě. I ta mantra mě vyrušovala.
Pohledem jsem neuhnula od očí. Postupně se mi zdálo, že už vlastně jiná barva neexistuje, jen horká směs zelené a modré, valící se údolím jako hutná, pálící řeka. "Neměla bych tu být," odvětila jsem nakonec, protože jsem odmítala veřejně přiznat slabost. Co jiného jsem měla říct? Fakt, že ani on netušil, co tu dělá, mi moc klidu nepřidal. Co jsem potom měla dělat? Ani zavřít oči jsem nemohla, stále na mě podvědomí křičelo, ať se za žádnou cenu nepouštím jeho pohledu. Co když zmizí, když se na něj nebudu dívat?
"Jsem Karoe," vyhrkla jsem, protože jsem nemohla snášet další ticho, ač toto bylo mnohem kratší než některá naše předchozí.

Něco se mnou muselo být špatně. Normálně jsem neměla takový problém se soustředit. Ale nyní... Neustále se mi zamlžoval zrak a měla jsem potřebu kontrolovat, jestli se jezero stále nechází na tom stejném místě. To bylo ale nemožné, kvůli těm očím. Do háje, zanadávala jsem a za tím následovalo několik peprnějších nadávek, každá jen jako letmý stín. Potřebovala jsem se soustředit, ale zárověň to... Nešlo. Od té doby, co jsem se tu objevila, se mi děly zvláštní věci a já věděla, že se potřebuji zaměřit jen na jeden cíl, na vlka před sebou, pokud se mám správně chovat, ale to bylo nemožné. Ze všech stran na mě křičely vjemy, tahaly mou pozornost všemi směry, až jsem měla strach, že mě roztrhají na malinké kousíčky. A já přesto nebyla schopná odtrhnout zrak.
Vydechla jsem. Mluvení pomáhalo. Když jsem slyšela jeho hlas, na chvíli všechno ostatní mírně pobledlo. Cítila jsem se o něco normálněji. To bylo dobré. Jen ho nějak donutit pokračovat v mluvení, zatímco nedávat nic najevo. Ano. Ano, to je dobrý plán.
"Vnímám," odpověděla jsem nepřítomným tónem. "Proč bych neměla vnímat?" Když se začal zvedat, skoro se mi zatočila hlava. Chtěla jsem se na něj vrhnout, přitisknout ho k zemi, spojit jeho tělo s podkladem a přikázat mu, aby se nepohnul. V té chvíli bych si nemusela zvykat na nové periferní prostředí, protože jeho hlava, jeho oči by byly stále na stejném místě. Z představy, že bych ho držela přimáčknutého k zemi, naprosto bezmocného, se mi rozbušilo srdce. "Co... tu děláš?" dostala jsem ze sebe nakonec, když jsem si připomněla, že ho musím udržet v konverzaci.

Když se ozval hlas... Nejdřív jsem si neuvědomila, co slyším. Podvědomě jsem se otočila za zdrojem toho hlasu, ale nejdřív jsem nic neviděla. Protože všechno, co se přede mnou odehrávalo, nebylo skutečné, posun mých očí nemusel znemanat vůbec nic. Dlouhou chvíli jsem neviděla žádnou změnu, jako kdyby se svět posouval souběžně s mým zrakem a tak mi chvíli trvalo zaostřit.
Dovolila jsem si mrknout, až když jsem pochopila, na co se to dívám. Do velkých očí, jejihž barvu jsem... Už někde viděla. Makadi? proletěla mi hlavou poplašená myšlenka, než jsem si uvědomila, že toto rozhodně Makadi není. Někdo mu podobný? Měly takové bytosti nějaké sourozence? Nebo partnery?
Vlk přede mnou byl vskutku krásný. Nemohla jsem spustit zrak ze zelenomodré barvy, která se zdála, že skoro svítí. I kdybych se musela otočit a vyrazit jiným směrem, moje hlava, můj zrak by byly stále přilepené k těm očím.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem se na něj podívala, protože mi položil otázku. Mírně jsem přivřela oči a udělala několik plytkých nádechů. Jaké tajemství se za tou větou skrývalo? Nerozuměla jsem. "Já tu ale nejsem doma," odpověděla jsem mírně zmateným tónem a žaludek se mi nepříjemně sevřel z té nejistoty. Kdybych nebyla očarovaná očima s podivnými znaky kolem, bylo by mi podstatně hůř, ale takto panika nepřicházela.

← Mechové dno

Zatmělo se mi před očima. Nebo jsem si to nebyla schopná jinak vysvětlit, proč jsem měla dojem, že jsem najednou úplně jinde. Viděla jsem věci, které přede mnou nebyly. Nebo snad byly? Záře na zemi mě oslepovala a já musela mrkat. Jenže i když jsem si na ni pomalu zvykala, jsem stále nechápala, jak může být tak zářivá ani poznání, že je to prachobyčejná voda mi nepomohlo. Byla jsem... Okouzlená? Ne, to nebylo správné slovo. Byla jsem vhozená do situace, co místa, které nebylo skutečné a měla jsem jasný pocit, že je za tím nějaký účel, který nepoznávám.
Co jsem měla dělat? Co bylo mým úkolem?
Prudce jsem potřásla hlavou, abych se zbavila těch směšných myšlenek. Účel? Jako kdyby mi něco mohlo zadat účel. Násilím jsem si připomněla své pohrdání faktem, že v něčí mysli stojí dva vlci jako bohové nad všemi ostatními, nejenom, že jejich schopnosti jsou nad limity všech ostatních, ale že opcházejí z úplně jiného zdroje. Pohrdala jsem tím. Pohrdala jsem všemi, kdo v to věřili a nejvíc jsem pohrdala Rowenou, která ve své pomýlenosti naprosto sešla z cesty.
Pomalu jsem mrkla. Nechtěla jsem na ni myslet. Nechtěla jsem myslet na nic. Jen jsem pozorovala okolí, ale mysl byla zaměřená dovnitř, na věci, které se odehrávaly v mém nitru, všechny zmatené pocity a nevnímala jsem přítomnosti kolem sebe. Neviděla jsem ležícího vlka a ani jsem nepředpokládala, že tu může být. Vše se odehrávalo jen v mojí hlavě a nemělajsem důvod sem zasazovat kohokoliv jiného.

Hnízdo je strašně super, jedinej můj problém je debilní perfekcionismus, kvůli kterýmu si nedovolím poslat nic, co se mi nelíbí, takže jsem minulej měsíc neudělala ._.

Většina kreslila vlky bez páteře, ale kde jsou? A kdo jim ty páteře sebral?


25 mušlí, 30 květin, 2+1 křišťál
Styx
- na perfekcionismus dlab! Chyby a experimentování jsou nejlepší!

Vypadalo to, že naše konverzace bude trvat o něco déle. To mi ani v nejmenším nepřekáželo. Konečně někdo, kdo… Zapudila jsem ty myšlenky. Ne. Teď na to nebyl čas, musela jsem se soustředit. A s tím soustředěním přichází i pocit reality, uvědomila jsem si trochu překvapeně. S pečlivě vyměřenými pohyby jsem se posadila, dávajíc pozor na každou končetinu. Ocas jsem potom elegantně obtočila kolem předních tlap.
Pobaveně a snad i trochu tajemně jsem se usmála. ”Obě možnosti jsou docela možné…” uculila jsem se. ”Na co by sis vsadila?” mírně jsem naklonila hlavu na stranu a zkoumavě jsem si ji prohlížela. Dychtila jsem po tom, co si o mě myslela. Nejradši bych jí rozkousla hlavu a podívala se na její myšlenky. CO si o mě myslíš? CO se ti prohání hlavou? ptala jsem se jí.
Překvapeně jsem nastražila uši, když se zmínila, že je bohužel ještě naživu. To jsem nečekala. Neviděla jsem ji jako někoho, kdo by si nepřál žít… Obecně bych to od nikoho moc nečekala. ”Bohužel…?” zeptala jsem se tichým hlasem. Nebyla jsem nejistá ani jsem se nestyděla. Nechtěla jsem vypadat, že to beru na lehkou váhu, ale zároveň jsem už uvažovala, co z toho vyplývá a jestli to nemůžu nějak využít. Jaké by to bylo, sledovat vlka umírat? Pozorovat ho, jak se zabíjí? uvědomila jsem si, že po tom silně toužím.
”Jsem tu poprvé… od té doby, co jsem odešla se Sigym,” přiznala jsem s mírným skloněním hlavy. ”Nohy mě sem samotnou dovedly, ale nepatřím nikomu, ani smečce, ani vlkům,” to, co původně začalo jako obyčejná věta, se rozrostlo ve velkkolepé prohlášení, při kterém jsem vypjala hruď a zadívala se do Lylweliných očí s jasnou výzvou, jestli to chce negovat. Pak jsem se znova uvolnila a hned na to si posměšně odfrkla. ”Dřív bych mu rozpárala hrdlo já,” řekla jsem s nehezkým úsměvem.

Mírně jsem se zamračila, když řekla moje jméno. Co tím myslela? Udělala jsem něco špatně? Takové chování ve mně, hlavně když jsem byla malá, vyvolávalo strach. Obávala jsem se trestu za něco, co bylo neprominutelné, ale přesto jsem to provedla. Jenže teď jsem si nebyla ani jistá, co to bylo a poslední trest byl už tak, tak dávno. Vzpamatuj se, ty hloupá, už nejsi malé vlče. nikomu nenáležíš, nemusíš se obávat trestu, napomenula jsem se tvrdě.
Ušklíbla jsem se po jejích dalších slovech. ”Byly o tom snad nějaké pochyby?” zeptala jsem se posměšně, ale ne natolik, aby to bylo vyloženě nepřátelské. Byla pravda, že jsem chvíli uvažovala, zda to myslela útočně. Jestli mnou opovrhovala a přála by si, abych zemřela. Měla bych zuřit?
Ne… Ne. Přece mi vyprávěla o tom, jak mám být silná. Pochybovala jsem, že by mi Lylwelin přála úspěch, nebo že by jí na mě dokonce záleželo. Mně byla rozhodně lhostejná. Ale kdysi mi chtěla pomoct. Kdysi… Nebo to bylo teprve nedávno? Ne… Bylo to ještě před Rowenou.
”Vidím, že jsi i ty přežila,” řekla jsem na oplátku, také s určitou dávkou humoru, ale dostatečným hrotem, kdyby to bylo potřeba překroutit na více agresivní přístup. Při tom jsem sjela pohledem její tělo, které, ač stále mnohem větší než to moje, neslo známky… opotřebení.

← Mech

Do jeskyně jsem ještě napůl vběhla, ale zastavila jsem svůj úprk a mechanicky se narovnala. Vypjala jsem hruď a celá se napřímila, jako někdo, kdo je hoden svého postavení. Byla jsem narozená do vznešené rodiny a tak to taky mělo vypadat. Nemohla jsem si přece dovoli vypadat před těmi vlky jako nějaká nicka.
Lhostejně jsem je přejela pohledem. Nebyl tu nikdo zajímavý. Skoro nikoho jsem nepoznávala, nebyl tu ani ten ubohý špinavec, kterému bych s radostí i řekla, jak špinavý je. To by byla příjemná aktivita. Nic takového se ale dít nemohlo. Nebyl tu.
Nenacházel se tu nikdo, kdo by byl v mé nelibosti. Bohužel. Protože potom tu byli jen sami nudní… Poznávala jsem jen Saturnuse, toho sluhu smečky a na chvíli sjem přemýšlela, jestli bych za ním neměla jít, že chci jíst. Dřív to udělal velmi ochotně a když tu byl, aby krmil, měl splnit svou úlohu…
Ah. Až teď jsem si ji všimla. Byla tu. Byla tu a já se na ni dívala s třepetajícím srdcem. ”Lylwelin,” zavolala jsem na ni, s planoucím pohledem, ale nohy mi vrostly do země a nemohla jsem se hnout.

← Narvinig přes gejzírové pole

Spíš jsem tušila, než věděla, že jsem přešla přes nebezpečné místo, ač se žádné nebezpečí neukázalo. Naštěstí. Les, ve kterém jsem se aktuálně nacházela, jsem matně poznávala. Pamatovala jsem si, že toto bylo místo, kde mi Launee nabídla příbytek. A místo, odkud jsem věrně čekala na vyslance, který mne zavede zpátky. Domů.
Domů, znechuceně jsem ohrnula pysky. Jak naivní jsem byla. Jak jsem se upínala na naději, že někomu na mě záleží. Že matka se mnou měla velké plány a přece mě potřebuje. Nepotřebovala. Pohrdala mnou. Teď jsem to už věděla. Ubohé, malé vlčátko. Jak zoufalé bylo. Nejlepší by bylo, kdyby bylo zabité co nejdřív, projela mou hlavou myšlenka, která mě samotnou překvapila. Opravdu pocházela ode mě?
Rozhlédla jsem se po lese. Nikdo tu ale nebyl. Ani Launee. ”Launee!” zaječela jsem a hned se přikrčila, přitiskla se k zemi, uši jakoby přirostly k hlavě po celé délce. Oči jsem vyděšeně poulila na všechny strany, ale nikdo nepřicházel. Ani Launne, ani jiní vlci a ani přeludy, o jejichž existenci jsem jen uvažovala. Nyní by byl ideální čas se objevit. Možná přeludy neexistovaly.
Opatrně jsem se zvedla a stále napůl přikrčená se rozeběhla. Už jsem nebyla schopná zvládat tísnivouo atmosféru, kterou jsem sama vytvořila.

→ dno

← Lavender

Čekala jsem, že jakmile odejdu z toho místa, všechno bude v pořádku. Znova se začnu cítit, že tu jsem, že jsem spojená s přítomností, s realitou a setkání s Makadim bylo jen podivné a možná ani ne skutečné. Jenže jsem si začínala uvědomovat podstatu mých problémů. A to, že jsem se u Makadiho cítila víc naživu než teď, když procházím lesem, lesem, který neznám, lesem, který je tichý, lesem, který možná ani ve skutečnosti není.
Tušila jsem, že když se ho dotknu, bude se mi zdát, že je skutečný. Ale mohla jsem na to spoléhat? Mohla jsem důvěřovat svým smyslům, když se mi už nějakou dobu zdály podivné? Tohle přeci nemohla být moje realita… Mohla jsem si ji prostě vysnít? A pokud toto není mou skutečností, kde ve skutečnosti jsem? toto mnou otřáslo asi nejvíc, až jsem zaskučela. Co se kolem mě dělo? Kde jsem byla? Co jsem viděla před svýma očima?
Byl Makadi skutečný?
Točila jsem se v kruzích, to jsem tak nějak podvědomě tušila. Co se přede mnou odehrávalo, potom? Strom, strom, stromy všude za mnou, všude přede mnou, ale co ve mně? Jsou i ve mně stromy? Byla jsem já samotná stromem? Kdo mi to mohl říct? Kdo by mi mohl odpovědět na otázky, které mě tak palčivě pálily? Zady to nebylo. Musela jsem hledat jinde.

→ Mechová lesík přes gejzírové pole