Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siberia | 12/1

Karoe přitancovala jakoby odnikud, prostě se zjevila v určité vzdálenosti od Siberie, ale její příchod z dálky byl naprosto nepozorován. Prostě tu najednou byla; drobná, pohublá, s tenkýma nohama a očima trochu moc širokýma na svůj obličej. Ani podle výrazu nevypadala být tak úplně přítomná. Zadívala se na hrající s mladou vlčici s podivným zájmem. Jakoby se její vnímání zmenšilo do jediného bodu a tím byla Siberia.
Karoe otevřela tlamu, ale chvíli nic neříkala. Jen si nechala působit chlad na dásně a jazyk. "Jaký je život v sněhu?" zeptala se nakonec. Klouzala pohledem po těle vlčice a koutky jí cukaly. Na očích se to ale neprojevovalo, zůstávaly bez výrazu, skoro prázdné. "Cítíš sníh jinak na předních a zadních nohách?" zeptala se ještě, jakoby to byla ta nejpřirorozenější otázka pod slunce.

V tlamě jsem měla úplně sucho. Moje celé tělo se zdálo být jako... Staré, vyschlé vosí hnízdo, do kterého když se šlápne, jen zapraští a odloupávají se lístky, Přesně tak jsem se cítila. Nedokázala bych slovy popsat, jak moc jsem cítila, že se moje údy sestávají ze stejných vrstev, papírků, praštějících a šustících přesně jako ty. Vosy.
Nádech, který jsem vtáhla přes hrdlo dál, drhl, chrčel a chrastil. Sípavě jsem zalapala po vzduchu a i když jsem tušila, že se mi to povedlo, nezdálo se mi, že bych pocítila výraznou změnu. Co vůbec bylo dýchání? Jak jsem měla poznat, že to funguje? Můj hrudník chrastil a jednotlivé vrstvy se drolily a propadávaly do hlubších vrstev, cítila jsem, že už beztak je ve mně nános kousků uloupivších se za poslední dobu.
Co je poslední doba?
Netušila jsem. Mé oči byly také ze seschlých lístků a nabyly mléčně bílou barvu. Jakoby do sebe vtáhly mlhu. Tím jsem byla. A tak nemohly vidět, co viděly naposledy. Stále mezi suchými lístky ve mě zůstával jakýsi dojem zoufalství, který zbyl po poslední interakci, ale... s kým? Proč? Před očima jsem měla rudé květiny které byly možná fialové a to bylo vše. Ony mi přece takový smutek způsobit nemohly.

→ Midjam přes Mahjar

Nespokojeně jsem zamručela, když prohlásil, že existuje. Chtěla jsem se začít hádat. Protože to, že někdo byl, ještě neznamenalo, že existoval. Existence byla něco… jiného. Jenže i když se mi slova valila myslí, na jazyk nepronikla. Tušila jsem, že to nebude jen tak, mu o tom říct. Jako kdyby vůbec chtěl poslouchat. Silně jsem o tom pochybovala. A vůbec, proč bych se měla namáhat?
Zastavila jsem se, až když se zmínil, že jsem prý členem smečky. Škubla jsem sebou. Já? A smečka? Hlas se mi zadrhl v hrdle. Nevěděla jsem, co na to říct, protože taková realita mě ani vůbec nenapadla. Co jsem to mohla vědět? A změnilo by to něco? Nejspíše ne. Zaskřípala jsem zuby. “Ne,“ řekla jsem prostě, protože jsem se nemohla přimět všechny ty pocity a dojmy vyjádřit složitěji. Neodmítala jsem skutečnost, jak ji nabízel, ale odmítala jsem ji přijmout za svou vlastní.
Pokusila jsem se ho lépe prohlédnout. Matně jsem si vybavovala někoho, s kým jsem mluvila. Dávno. Ubožák, nabídla mi paměť. Ale tento vlk? Potřásla jsem hlavou. Já ho neznala. “Já tě neznám,“ konečně jsem nalezla hlas, i když se mi trochu třásl. “A… i kdybys znal mě, nebudeš nikým, koho jsem setkala. Musel jsi o mě slyšet. Nebo…“ potřásla jsem hlavou.
Mluvil o nějaké zodpovědnosti – nebo alespoň mi to tak připadalo. To, že se o mě někdo zjevně postaral, o zodpovědnosti mluvilo, ne? O mojí zodpovědnosti vůči nim. I když jsem si to skoro nevybavovala. Něco se muselo stát. Ale bylo to tak moc v mlze. Poslední slova mě zasáhla přímo do srdce. Měl jsem tě rád.
Teprve teď se mi zúžilo hrdlo tak nebezpečně, že jsem se bála, že se udusím. Utopím se na suchu. Protože proč by mě měl někdo mít rád? A především někdo, kdo mě neznal, jen věděl o mojí minulosti určité věci. Které ani pravda nemusely být.
Jenže dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, byl už pryč. “POČKEJ!“ volala jsem po něm, ale on byl už dávno pryč.

Nejspíš se v mládí musel pořádně udeřit do hlavy. A nebo takový byl od narození. Skoro by mi ho bylo i líto. Ale jen skoro. Ohrnula jsem pysky. "To děláš schválně," prohlásila jsem a škubla popuzeně hlavou. "A nebo jsi naprosto vymetený," dloubla jsem po něm pohledem a otočila se pryč. Nechtěla jsem se na něj dívat. Nepotřebovala jsem se na něj dívat. Rozčiloval mě a vyvolával ve mně pocity, které se mi nelíbily. "Nejsi ani výplodem mojí mysli," pokračovala jsem v monologu. "Protože já bych si určitě vytvořila někoho zajímavějšího než tak tupého otrapu," ještě jednou jsem se na něj jedovatě zadívala.
Cítila jsem se nejrozhozeněji za poslední dobu. ani setkání s bohem nebylo tak zmatené jako tohle. Zavřela jsem oči, abych se uklidnila, ale místo toho se mi začala ještě víc točit hlava. "Samozřejmě, že to není mozek," řekla jsem a hlas mi mírně hystericky poskočil. "Však jsem ti už říkala, že žádný nemáš." K mému zklamání konverzace nebyla jednodušší ani se zavřenýma očima. Tak jsem víčka zase rozevřela a z toho točícího světa jsem se mírně zapotácela.
Potřásla jsem hlavou. "Na nic...?" zamumlala jsem zmateně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. Tedy, já to stále netušila, ale aspoň jsem si vzpomněla na jeho naléhání, že mě zná. Řekla bych, že je to naprostá hloupost, ale skoro znal moje jméno. "A to by nemělo být možné. Taková náhoda," zamrmala jsem, pohled pořád upřený někam dopředu, rozhodně ne na něj. Nádech, výdech. Trochu jsem se uzemnila. "Netuším, o čem mluvíš. Na co bych si neměla vzpomínat?" otočila jsem konečně hlavu k němu. Ač nerada, klouzala jsem pohledem po jeho těle a snažila vydolovat z paměti, kde bych ho mohla vidět. "Ne," řekla jsem nakonec stroze. "Nevidím nic, co by mi bylo povědomé. Nejen, že postrádáš schopnost myšlení, ale také jsi lhář," osočila jsem ho a znova odvrátila tvář pryč.

Olízla jsem si tlamu. Celá tahle situace mi nebyla moc po chuti. "Mhm," zamručela jsem nepřesvědčeně. Dokázala jsem si představit, že by mi něco takového chtěla udělat. Za to, že jsem se jí postavila a odmítla pokračovat s jejím hloupým rituálem. "Praví bohové jsou přece jinde," zamrmlala jsem si pro sebe.
Škubla jsem sebou, když naprosto zprznil moje jméno. "Ka-RRRO-e," procedila jsem skrz zuby. "Vytekl ti všechen mozek z hlavy?" zasyčela jsem a pak sklopila zrak k jeho frňáku. Oči se mi rozsířily a ucouvla jsem. "On ti teče z nosu," hlesla jsem, v hlasu kombinace plného znechucení a špetka pohrdání. Odporný jedinec.
Zvedla jsem bradu a pokusila se na něj podívat z výšky. Byla jsem pořád ale menší než on a tak se mi nepodařio vytvořit správný efekt. Ale stále jsem se snažila. "Nemáš mi co radit," odsekla jsem. "Nevím kdo jsi, ubožáku, ale radím ti, aby ses pakoval!"

Zmateně jsem se zamračila. Jak... Není? Není. Není. Musela jsem se pozastavit a snažit se vzpomenout, jestli jsem náhodou něco neminula, nebo možná jsem zapomněla? Jenže ne, nemyslela jsem si. Možná ten vlk mluvil prostě zvláštně. Svraštila jsem obočí. "Jak... nemůže být? Není," osočila jsem ho, jako kdyby mi zabil nejlepšího přítele.
Odvrátila jsem od něj pohled a radši se dívala na ty hezké květiny. Líbilo se mi tu. A kvůli němu jsem ztratila svou iluzi prodírání se vysokými květinami. Chtěla jsem ji zpět, ale věděla jsem, že se mi to už nepodaří. Byla úplně pryč. Napořád. "Kdybys sem nepřišel..." zamrmlala jsem si pod nosem a otřásla se. "Udělal jsi to schválně, co?" vrhla jsem po něm opovržlivý pohled. "Abych si to tu nemohla užít. Kdo tě poslal? Rowena?"
Škubla jsem sebou, když vyslovil moje jméno, ale špatně. Zasyčela jsem jak vzteklá kočka. "Netuším, koho myslíš. Já jsem Karoe."

Díval se na mě s podivným výrazem, který jsem nedokázala rozšifrovat. Snažil se komunikovat neverbálně? Přivřela jsem oči, částečně z podezřívavosti a také pro to, že jsem mu nevěřila. O co se snažil? Jenže ticho se protahovalo a začalo mě tahat za uši. neměla jsem ráda ticho.
Ale když se konečně ozval, neměla jsem o nic jasněji. Podrrážděně jsem sebou škubla. “Co je to za otázku?“ prskla jsem. Proč se mě ptal, co tu dělám? Jako kdybych tu nemohla být. Ani jsem nevěděla, proč ve mně vzbudil takové pohoršení, ale nehodlala jsem se odtud nechat vyhodit. Nakráčela jsem si to přímo k němu. “Nevím, proč bych měla vysvětlovat svoje záměry někomu, kdo si sem jen tak nakráčí a požaduje odpověď. Je to tu snad tvoje?“ probodla jsem ho žhnoucím pohledem. Konečky uší se mi chvěly pobouřením a myslí se mi proháněla napůl zapomenutá vzpomínka na něco, co jsem kdysi zažila. Většina mých zážitků byla podobně mlhavá. Jména, obličeje i pachy se smývaly dohromady a já jistě nevěděla nic. Nejspíš jsem ho potkala a jen pohled do jeho tváře ve mně vyvolával znechucení. “Kdo vůbec jsi?“ zeptala jsem se nakonec, abych ukojila zvědavost.

Hrabkala jsem tlapkou do rozkvétajících květů. Líbily se mi. Přemýšlela jsem, jak velké musí být, až úplně vyrostou. Mohly by být neskutečně vysoké. Vyšší než já. Pousmála jsem se a představila si, že se mezi nimi prodírám. Neviděla bych do dálky, jen těsně před sebe a všude kolem bych viděla růžovou. S každým dalším krokem, který jsem udělala, se představa zdála jasnější a jasnější, než jsem už neviděla nic jiného než to. Bylo to krásné. Litovala jsem, že tu není se mnou nikdo, s kým bych to mohla sdílet. Třeba Makadi povzdechla jsem si zasněně, ale hned se okřikla. Bohové měli na práci určitě jiné věci než se procházet vysokými rostlinami. Kdo ví, co vůbec dělávali. Měla bych se ho na to příště zeptat. Pokud se bude chtít ukázat. Byla bych vděčná.
Olízla jsem si čumák. Vysoké květiny mě na něm lechtaly.
Když jsem zaslechla hlas za sebou, prudce jsem se trhla a rázem všechny vysoké květiny zmizely a já zase stála na nízkém porostu. Dívala jsem se na šedého vlka. Zničil mi moji iluzi. A přišel na místo, které jsem už skoro začala považovat za svoje. Z krku mu visel podivný bílý lalok, ze kterého jsem znejistila. Co se mu stalo, že tak vypadal? Nedůvěřivě jsem se na něj mračila. "Odkud jsi sem přišel?"

← odněkud

Myslela jsem si, že mám oči otevřené. Nebo se mi to alespoň zdálo. Šla jsem někam? Nejspíše. Je ale také možné, že jsem jen stála. Přemýšlela. To jsem dělala často. V každém případě jsem před očima viděla jeden výjev, pak jsem mrkla a okolí bylo úplně jiné. Zastavil se mi dech. Zastavila jsem se celá. Byla to nějaké hra stínů? Ne, stromy a krátké květiny si nejsou podobné.
Oči mě začínaly pálit. Měla jsem strach, že když znovu mrknu, tak budu vidět něco třetího. Ale nedalo se to udržet. Zakňučela jsem a mrkla. Radši jsem se přikrčila k zemi a oči nechala zavřené. Pořád jsem slyšela ty stejné zvuky kolem sebe, stejné pachy, ale nevěřila jsem, nevěřila jsem jim. Vše bylo zrádné, bylo zvláštní, bylo podivné a já tomu nerozuměla. Nic nedávalo smysl.
A tak, když jsem oči otevřela, vydechla jsem úlevou. Protože jsem před sebou stále viděla ty krátké květiny. Dobře. To bylo dobře. Přesto jsem sebou při dalším mrknutí škubla. Ale už se nic nestalo. Zase. Svět se opět zdál, že se alespoň trochu uklidnil. "Dobře," zašeptala jsem. Co ale teď?

Mlaskla jsem. "Prázdné? Ne, vůbec," potřásla jsem hlavou a zněla o dost přítomněji než před tím. "Přece nemůžeš ukázat všem, co cítíš," podívala jsem se mu přímo do očí. "Protože všem dáš hned přístup ke zničení," mračila jsem se, protože se mi nelíbilo, že zrovna Makadi mělo takové myšlenky. "To už se nemusíš snažit o přežití vůbec," dodala jsem s odvráceným pohledem a pohrdavým tónem. Ta slova ale nezněla úplně jako moje. Chutnala zvláštně. Možná jsem je od někoho slyšela? Nemohla jsem si vzpomenout. Nějaké matně mlhavé obrysy se mi jevily v dálce, ale svírala mě z toho hruď tak nepříjemně, že jsem už nemohla vydržet jen tak stát. "Pojďme se projít," vyhrkla jsem a znělo to někde napůl mezi zoufalou prosbou a příkazem. Na Makadiho rozhodnutí jsem ale nečekala a vyrazila pomalým tempem kolem jezera.
Po Makadiho další odpovědi jsem dlouho mlčela. Měla jsem ho před očima. Něco malého, něco... nehodného. Ne to, čím Makadi teď byl. Dlouho jsem to pozorovala před sebou, jakoby se zároveň vznášelo před námi a leželo na zemi. Plakalo to. A zároveň bylo úplně tiché. "To je už mrtvé. To, co jsi bývalo," řekla jsem nakonec tvrdým tónem, když jsem pochopila, co to vidím. "To se už nedá změnit. Proč na tom stále viset? Nebudeš tím, kým máš být, pokud budeš vzpomínat na mrtvá já," namítla jsem.
"Vítr je," vydechla jsem a zavřela oči. Nechtěla jsem vidět, co mám před sebou. Jen ticho a zvuk našich kroků mě uklidňoval. "Vítr není. Vítr není nic. Občas se objeví, ale není to stav, ve kterém by někdo chtěl existovat. Protože se nedá. Nedá se v tom být," hlesla jsem a otevřela oči. Myslela jsem, že narazím do stromu, ale všem jsem se vyhnula. Chtěla jsem křičet, proč jsem do nich nevrazila, ale bylo to pro to, že jsem byla větrem. Ten jen obcházel. "Je prázdný. Nikdo ho nevidí. A nikdo ho nemá. On nemá nikoho," pokračovala jsem. "Neexistuje."

Naklonila jsem hlavu na stranu. Doopravdy? Makadi… Nebylo klidné? Pokusila jsem se tu informaci zasadit do kontextu, ale neseděla mi tam. V mojí hlavě, kde jsem stále uvažovala, zda je to toulající se bůh, jsem neviděla prostor pro neklid. Ale neklid může být uvnitř. Jako vítr co duje a nemůže uniknout, i když otevřeš tlamu, připomněla jsem si a uvědomila si, že má pravdu. Začala jsem se usmívat. Už jsem rozuměla. “Skrývat emoce je rozumné,“ řekla jsem, ale znělo to strojeně. Jako věta, kterou jsem slýchávala tak často, že se mi zažrala do masa, vsákla a pohltila mě. “Já…“ olízla jsem si čumák, protože jsem měla pocit, že je až moc suchý a každou chvíli popraská. “Také…“ proč jsem to ze sebe nemohla dostat?
Nakonec jsem zavřela oči a zachvěla se. Nerozuměla jsem akcím svého těla, proč tak zuřivě protestovaly proti pár slovům. Měla jsem strach, že všechen ten vítr zmizí a já splasknu. Budu jen prázdný vak kůže, který v sobě nebude nic mít, který nebude mít účel.
Nakonec Makadi promluvilo a já se pomalu uvolnila. Ochrana. Ano. To je rozumné. To jsem také chtěla říct. Měla jsem to říct. Ale už nebyla příležitost. Jen jsem kývla hlavou. “Ale,“ začala jsem a mluvilo se mi teď už mnohem lépe. “Co jiného zbude? Ne vlastní hněv ani jiní? Co jiného zbývá?“ zašeptala jsem, skoro vyděšená. Nic jiného jsem ve svém životě neviděla. A nebo se toho bála.
Nakonec jsem pohodila hlavou. “Pokud je nitro vystláno živým, musíš v sobě držet mnoho stvoření,“ řekla jsem a před očima měla síť tunelů plných svíjejících se červů. Byli dlouzí, slizcí a všichni se svíjeli na místě, nikam necestovali. Ta představa se mi ale nehnusila. Zdálo se mi to tak správné. “Ve mně je vítr. Neustále vířící vzduch, který mě nadouvá a bez něj bych byla jen vakem z kůže. Nic jiného nejsem.“

Byla jsem ráda s Makadim. Zdálo se mi, že když mluvím s jinými vlky, nerozumím jim. Ne vždy. Občas jsem měla dokonce dojem, že si o mně myslí... věci. Věci. Věci, které by se mi nelíbily, kdybych o nich věděla. Ale já o nich nevěděla a tak jsem mohla jen hádat. Ale to neznamenalo, že bych je uhodnout nedokázala. A to, co jsem uhodla, se mi nelíbilo.
A Makadi? Rozumělo mi. Já ne vždy rozuměla jemu, nerozuměla jsem jeho vůni, jeho tělu, ale i tak jsem nejspíš odhalila jeho podstatu. Nejspíš. Teď jsem se o ní ale bála přemýšlet. Ale na tom nezáleželo. Podstata se přece nezmění ani nezmizí, pokud o ní nebudu uvažovat.
"Hněv," zopakovala jsem a trochu se zamračila. Opravdu? Pod tou kůží byl hněv? To bych asi nečekala. To bych rozhodně nečekala. Hněv v sobě měla vlčice, která se tvářila jako moje matka, ale Makadi? "Vždyť jsi vždy tak klidné," vyhrkla jsem a v mentolových očích hledala pravdu, pokud by se mi ji rozhodlo neříct.
Na druhou stranu, když jsem se nad tím zamyslela, možná to dávalo trochu smysl. "Takže nás chráníš? Před tím vztekem? Jsi pytlem z kůže, který v sobě má hněv?" ptala jsem se a zdálo se, že se můj pohled na svět opět posouvá. Možná Makadi nebylo tím, za co jsem ho mělo.
A kdo mohlv sobě držet tak hroznou emoci, která se mu pořád prokousávala tělem? "Možná je ale suché listí uvnitř," navrhla jsem se zastřeným výrazem. Neviděla jsem, co bylo přede mnou, byla jsem plně ponořená ve své imaginaci a jen slyšela, co mi říkalo. "V chodbách vykousaných po tom vzteku. Aby nebyly prázdné. Něčím by se měly vyplnit."

Nadechla jsem se vzduchu, který se zdálo, že pálil. Nejdřív jsem si myslela, že mi spálí plíce na úplný popel, než mi došlo, že naopak pálí chladem. To bylo natolik fascinující, že jsem ho na chvíli zadržela, abych se zamyslela nad těmi fascinujícími implikacemi, které to nabízelo. Neskutečné, pomyslela jsem si a při tom pohnula i rty, protože jsem si ve svém okouzlení neuvědomila, že to neříkám na hlas. většinu času byl můj vnitřní hlas s tím venkovním tak propojený, že se jeho hranice smývaly a já nevěděla, kdo ho vyslovil. Mé tělo, nebo mé já, které je uzavřené v té schránce z masa a kostí?
Pokud jsem vůbec taková byla. Často jsem se cítila, že mám pod kůží jen rychle proudící vzduch. Jako kdybych byla z větru, který uvěznili v koženém pytli a řekli mu, že se má chovat jako vlk. Z tlamy mi tentokrát doopravdy unikl zvuk, zahihňání. Dcera větru, napadlo mě. To se mi líbilo.
Dech jsem zadržela podruhé, když jsem ho uviděla. Vlka, kterého jsem potkávala ve snech a často si nebyla jistá, jestli jsem si ho jen nevysnila. Moje vzpomínky byly mlhavé a podivné a nikdy jsem jim tak úplně nemohla věřit. A tak se na něj podívat a vědět ano, to vidím svýma očima, nebylo tak jednoduché.
Přišla jsem k němu rychlým krokem, v očích mi planul až fanatický oheň. Chvíli jsem nic neříkala, jen si ho prohlížela, jako kdybych se do něj každou chvíli chtěla zakousnout. "Ah..." vydechla jsem skoro něžně. Pohlédla jsem do očí. Zdál se být reálný. "Víš, co máš pod kůží? Povedlo se ti tam někdy nahlédnout?" zeptala jsem se naléhavě. Potřebovala jsem vědět, jestli se i ostatní cítí tak jako já, nebo jsem něčím jiná. Zlváštní. Jestli je se mnou něco špatně.

kanoe

← Říční eso

Nemohla jsem se toho chladu zbavit. Už jsem ho nechtěla. Potřebovala jsem se dostat jinam, ale... Kam? Kam jsem měla dojít? Co jsem měla udělat? Nechtěla jsem tu být. Tak moc jsem tu nechtěla být. Potřebovala jsem dál. Jít dál. Běžet dál. Udělat něco, abych nebyla opět ve snu, abych nedopadla jako minule, protože ti vlci... Co když byli skuteční? Co když to, co jsem viděla jako sen, byla ve skutečnosti realita?
Co když jsem sen jen já?
Tahle myšlenka mnou otřásla snad ještě víc, než cokoliv jiného. Co když jsem nebyla? Co když jsem byla přeludem, který se jen prázdně prohání po loukách a u řek a ve skutečnosti... Není?
Znova jsem cítila slzy v očích. Já nechtěla nebýt. Chtěla jsem být. Chtěla jsem žít a chtěla jsem vidět a zažívat a... cítit. Cítit věci, které jsou skutečné a ne jen procházet životem jako kdybych byla přízrak. Já chci být skutečná.

→ Švitořivý les