Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie XII

“Mm,“ vydala jsem ze sebe zvuk. Zkoumala jsem její obličej a přemýšlela, jestli jsem ji už viděla. Zdálo se, že ano. Ona mě znala. Ale já ji? Nezáleželo mi na ní. Jen mě tu Lylwelin nechala a já nevěděla, co se sebou. “Já tvé tělo neznám,“ prohlásila jsem. “Pokud bych tě viděla poprvé v životě, nic by se pro mě nezměnilo,“ přiznala jsem, protože jsem měla dojem, že si tu teď přiznáváme… věci. Informace.
“Takže vlci jsou tu pořád stejní?“ zeptala jsem se nadějně. Možná bych si mohla na někoho vzpomenout. Někoho poznat. Kdybych si pamatovala.
Na poznámku o vyhazování jsem jen pomalu mrkla. Otevřela tlamu. A zase ji zavřela. Nevěděla jsem, jak ten koncept pojmout. Netušila jsem, co myslela držením tu. Ani to, jak mě mohli vyhodit. Byl to prostě les. A byli to vlci. Co víc? “Rowena mě chtěla držet. Proti mojí vůli. Myslím,“ ústa se mi zase rozmluvily samy bez mého vědomí. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli jí to chci povědět. Ani jsem si neuvědomila, že jí to říkám. Jen jsem si vzpomněla na kámen a její slova a skoro úplnou tmu a pak…
Otřásla jsem se. “Nedává to smysl,“ řekla jsem k jejím očím. Byla jsem zamračená. Cítila jsem v sobě nespokojenost, ale nedokázala ji pořádně popsat. “A vůbec… Jsou to oči. Oči,“ zdůraznila jsem. Slova mi pořádně nešla na jazyk. Najendou jsem nedokázala pořádně vysvětlit myšlenku. “Nemyslím si, že by oči měly být cokoliv jiného než oči.“

loterie IX

Svaly na čumáku mi podrážděně zacukaly. V její odpovědi jsem četla skrytou urážku, ale nebyla jsem si jistá, v čem přesně spočívala. V tom, jak jsem byla malá? Byla malost špatná vlastnost? Mohla jsem jí na to něco odpovědět?
Zával těch otázek mne úplně zahltil. Zůstala jsem upřeně zírat na sníh kousek od hnědé vlčice, jako kdyby byl on zdrojem mého hněvu.
"Já tu ale pořád nejsem," odpověděla jsem nakonec až na její druhou promluvu. Pořád jsem se na ni nedívala. "Nebyla jsem tu. Nebyla jsem..." začala jsem klouzat pohledem po okolí. "Dlouho. Už ani nevím, jestli sem patřím, jestli je to stejné místo," uniklo mi z úst dřív, než jsem se stačila zastavit. Střelila jsem stříbrnýma očima k těm jejím.
Kožich neměla fascinující jako Lylwelin, ale ty oči...? "Proč máš takové oči?" vyhrkla jsem, neschopná se ovládnout. "Jsou... Nejsou..." zamračila jsem se, nejistá, jak bych měla přetavit do slov pocity, které jsem kolem nich měla. "Nelíbí se mi," řekla jsem nakonec, ale věděla, že to není zdaleka dostatečné.

loterie VIII

Byla jsem z chování Lylwelin zmatená. Její slova prozrazovala emoce, u kterých jsem si nebyla úplně jistá, jak si je mám vyložit. A pak byla pryč. A já zůstala sama, uprostřed lesa, na který jsem si nepamatovala a který měl být prý místem, kde bydlím, jenže jsem k němu nic necítila. Zavřela jsem oči. Svět se kolem mě začal okamžitě točit a já si nebyla jistá, jestli mi to vyhovuje nebo ne. Chtěla jsem v sobě najít něco, co by mě k tomuto místu svázalo. Tušila jsem, že jsem tu dřív byla. Nejspíš. Pokud by mě Lylwelin přivedla na jiné místo a řekla, že jsem tu byla, možná bych jí i věřila. Rozhodně by to pro mě bylo úplně stejně neznámé.
Ale uvědomila jsem si, že jí věřím. Víc než jsem čekala. I toužila jsem po tom, aby mě přijala.
Z myšlenek mě dostal až hlas, ze kterého jsem se překvapením trhla. Chvíli mi trvalo, než jsem rozmrkala zářivost sněhu okolo. Mezi stromy jsem najednou rozpoznala vlčí tvar, který se ke mně blížil. Podvědomě jsem ucouvla. Pamatuješ si mne? Ne. Nevěděla jsem, kdo to je. Už druhý vlk mě zjevně znal a začínalo toho být na mě moc. Kolik takových tu bude? Co jsem tu vůbec dělala? Co když jsem tu byla déle a interagovala s vlky víc než jsem si pamatovala? Cítila jsem se, jako kdybych se najednou pokusila ukrást život někomu cizímu. Polkla jsem.
Uvědomila jsem si, že jsem se ještě pořád neozvala. Vystřelila jsem zrakem zpátky k jejím očím. Modrá a růžová. Zdálo se mi to? Měl vůbec někdo nějaké takové oči? Nebyla náhodou jen předmětem mého strachu z tohoto místa?
...strachu? Měla jsem z toho strach?
Otřásla jsem se. Překvapením i vztekem. Vzedmul se ve mně v překvapivém množství. "Ne," odsekla jsem a skoro začala skřípat zuby. "Nevím, proč bych měla."

Cocovrus | 2/1
loterie VII

Vlka jsem si nevšimla, dokud jsem nezaslechla zvuk. Bylo to frkání? Nebyla jsem si úplně jistá, rozhodně jsem nevnímala okolí natolik, abych to rozpoznala okamžitě. Pomalu jsem zvedla hlavu a pokusila se na něj zaostřit. Nedíval se na mě a na pár vteřin mě napadlo, jestli jsem si ho náhodou nevymyslela. Nemohla jsem pořádně vidět ani jeho oči. Ale čím déle jsem si ho prohlížela, tím víc reálný se zdál. Když jsem se zaměřila na chlupy, dokázala jsem je vidět všechny a skoro jsem i vnímala, jak se přes sebe pohybují, když dýchá. Pokud jsem zavřela oči, slyšela bych i zvuk jejich šustění. Byly to vůbec známky reálností? A mojí příčetnosti?
"Dopadl ti na oko sníh, že ho máš tak bílé?" zeptala jsem se a s překvapením si uvědomila, že docela krákám. Myslela jsem, že jsem mluvila nedávno a můj hlas by neměl být tak zastřený. Ale možná jsem si to jen špatně pamatovala?
Jazykem jsem zamlaskala o horní patro se zavřenou tlamou. Opravdu jsem měla sucho v ústech. Asi to bylo doopravdy déle, než jsem myslela. Povzdechla jsem si a znova se podívala na černého vlka. "Nevím, jestli jsem viděla tak moc černé. Už asi dávno ne," prohodila jsem k němu a naklonila hlavu na stranu. V poslední době jsem se zajímala o barvy srsti. "Jaký je to život? V černé?" vyzvídala jsem dál.

Covsur | 1/1
loterie VI

Nemohla jsem zaostřit. Svět byl před mýma očima rozmazaný a občas se ještě i rozdvojil a všechno vypadalo podivně roztancované. Upřela jsem zrak na jezero – nebo se o to alespoň snažila. Věděla jsem, že mám hlavu otočenou tím směrem, oči jsem měla upřené také zhruba tím směrem, ale kde jsem se dívala doopravdy, jsem vlastně netušila. Oči mi plavaly, samovolně klouzaly po vlnících se tvarech a já se vlnila s nimi. Vlastně jsem se spíš zapotácela. Jen trochu, ale i tak to bylo viditelné.
Zamručela jsem, aby to všechno bylo doplněné o zvukový doprovod. Nedopadlo to tak, jak jsem doufala. Neznělo to dobře. Zklamaně jsem se zamračila. Už jsem nebyla s Lylwelin a všechna ta nepříjemná nejistota se rozpouštěla. Zase jsem byla schopná se pomalu vznášet vzhůru a vzhůru a vzhůru ke svému obláčku, kde jsem přebývala většinou. I moje končetiny se začaly zdát mnohem lehčí. "Už je to lepší, lepší..." zamrmlala jsem si zpěvavým hlasem.
Všechno začalo být hezčí. Trochu. Trošku. "Nebyla milá. Chtěla... Něco. Určitě," zkusila jsem říct nahlas, ale nesedělo to. Ne... Ne. Ona za to nemůže, řekla jsem si. Takto jsem pokračovala ve své konverzaci dál. U toho jsem se dívala s prázdným výrazem a zamlženýma očima směrem k jezeru. Tlamu jsem měla pootevřenou a občas s čelistí pohnula.

loterie IV

"Hm," zamručela jsem. Slova skoro dospěla mi přišly hrozně vzdálené, jak něco, co jsem slyšela tak dávno, že jsem už na to skoro zapomněla. Na jazyku to zanechávalo zvláštní pachuť, nechutnala mi. "O dospělosti si myslím svoje," odtušila jsem a ani si neuvědomila, že se podvědomě přesouvám do dalšího stavu mysli. Připomínalo mi to mou výchovu a moje dětství, i když jen v dojmech a pocitech. "Není to něco, co..." začala jsem sebevědomě jako zkušený řečník, hezky zvučně, ale záhy jsem se zarazila a skoro splaskla. Znova jsem začala těkat pohledem kolem. "Nerozdává se na potkání. Není to něco, co se dá držet. Fyzicky," zamrmlala jsem skoro bezhlesně. Už zase jsem se mračila.
"Moje..." polkla jsem. "Moje matka tu není, není důvod, proč být dospělá," prohlásila jsem nakonec, zase o trochá víc sebevěodmě, ale pohledem jsem se dívala někam mezi stromy na sníh. Který mě oslepoval a před očima se mi roztančily barevné skvrny. Nemrkala jsem ani když mě začaly pálit oči. Líbily se mi ty tvary. Dělaly mi radost. Snažila jsem se upnout na tu myšlenku a ne matku. Matka... Nebyla. "Možná ani neexistovala," neuvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas. Cítila jsem se o něco víc příčetně a to mi najednou začalo nahánět strach. "Nepotřebuju tě, řekla jsem prázdnu se zamlženýma očima. A zmlkla jsem.
Chvíli jsem nevnímala a Lylwelin začala mluvit. Já zatím sledovala poskakující barevné flíčky, slzely mi oči a už jsem se skoro rozhodla, že za nimi vyrazím, když jsem si uvědomila, že na mě mluví. "Samozřejmě že ano. Stačí mi otočit hlavu a uvidím tě," odpověděla jsem nepřítomně.

loterie III

Dívala jsem se na ni a zdálo se mi, že se její obličej mění. Kroutí. Přivřela jsem oči, ale před očima jsem měla pořád ten stejný obraz, její tvář se postupně měnila v něco, co jsem neznala. “Ani nevím, jestli tě znám,“ poznamenala jsem, jinak se mi zdálo, že mě ta idea úplně obsáhne a já z ní puknu. “Neviděly jsme se moc dlouho.“
Zamračila jsem se, když mi odsekla. “Dobře,“ kývla jsem hlavou a začala se rozhlížet také. “Pochopím, pokud se už se mnou nebudeš chtít stýkat,“ slova mi unikala z úst dřív, než jsem je mohla zastavit. “Nevím. Někam. Kde…“ zamračení se ještě prohloubilo, protože jsem se nedokázala vyjádřit. “Někde kde…“ znova jsem vyschla. Přišla jsem o slova. Odmítala jsem se znova podívat do jejích očí.
Ale když se ke mně sklonila, nemohla jsem jinak. “Už mě tu nechceš,“ zkonstatovala jsem a i když mě to ve vnitřku drásalo, nechtěla jsem to dát najevo. “Lituješ, že jsi mě znova potkala.“

loterie 1

Pomalu jsem pokývla hlavou. "Dobře... Ale nechci být v tom místě s chlazeným masem," zamrmlala jsem a pozorovala sníh kolem nás. “A vůbec…“ dodala jsem, ale nebyla si vůbec jistá, co tím chci vlastně říct. Cítila jsem se v její přítomnosti zvláštně. “Sigy. Mmm,“ pokývala jsem hlavou.
Cuklo mi oko. “Něco se ti nelíbí. Velmi nelíbí,“ okomentovala jsem a uvnitř se zmateně snažila rozklíčovat její chování. “Můžu za to já,“ řekla jsem nakonec, a i když jsem si tím nebyla úplně jistá, zdálo se mi lepší to říct jako fakt než otázku.
“…do mechové smečky?“ zeptala jsem se, skoro zaraženě. Při myšlení na to, jak se ke mně chová a co tím myslí, jsem úplně zapomněla na debatu o smečce. Zavrtěla jsem hlavou. “Já tam nechci jít,“ namítla jsem, ale vlčice už vyrazila a moje nohy ji automaticky následovaly.
“Kde jsi byla, Lylwelin?“ zeptala jsem se po cestě. Držela jsem se pár kroků za ní.

→ Mech

Siberia | 12/3

Podívala jsem se na vlčici s kombinací hrůzy a nevěřícnosti. “Ne?“ vydechla jsem a kdybych byla lidská postarší žena, mnula bych si právě mezi prsty svůj perlový náhrdelník. “Ale… Jak potom spíš?“ zeptala jsem se a z toho šoku mi poskočil hlas o oktávu nebo dvě. Nechápala jsem, jak takto může dobrovolně žít. Byla pravda, že já někdy spala bez polštáře. Ale nebyly to dobré noci. Na tvrdé zemi, kde všechno tlačí a studí.
Z jejího vodopádu slov se mi skoro začala točit hlava. Pozorovala jsem její ústa, jakoby se pohybovaly pomaleji a pomaleji, až jsem viděla každý záchvěv rtů, zároveň jsem ale věděla, že se pohybují velmi rychle. A z tlamy jí doopravdy padal vodopád. Fascinovaně jsem ho pozorovala a jen okrajově vnímala jejich význam.
“…co je slenk?“ zeptala jsem se na slovo, které mi ulpělo na mysli. Začínala jsem se v tom všem ztrácet. Přemýšlení o zvětšujících se tlapách a polštářích mě zmátlo. “Sníh. Sníh,“ zamumlala jsem. “Takže sněhově zbarvené nohy necítí sníh jinak,“ ujistila jsem se zklamaně.
“Ale… věci mají jména. A to je vše. Jmenují se tak. Jinak nejsou věcmi,“ hlesla jsem zmateně. O co se tu jednalo?

"Mechová," zopakovala jsem po ní. Byla jsem tam, ne? Kdysi. Skoro jsem si na to už nepamatovala. Vybavovala jsem si nějaké vlky, nějaké události, úkryt, kde mrzlo maso. Šišku. Myslím, že to byla šiška. Nebo něco podobného, s čím se házelo.
Z toho všeho přemýšlení o věcech, co jsem si už skoro nepamatovala, mi bylo bídně. Cítila jsem se, jak se zmenšuji. Nejspíš jsem se i přikrčila. "Nevím... Nevím jestli to pomůže," zamrmlala jsem a uhnula pohledem, abych se nemusela dívat na její zlaté chlupy. Záviděla jsem jí je. Vůbec jsem je nechtěla mít. "Ne," zavrtěla jsem. "Byly tam rostliny......zahrádka," namítla jsem. Pamatovala jsem si, že zahrádka nebyla v úkrytu, kde se chladilo maso. Proč jsem vůbec chtěla jít někam, kde se udržovalo maso v chladu?
Skoro jsem ji kvůli tomu odmítla. Ale nakonec jsem to neudělala. Něco mně v tom zabránilo. "Um," zamrmlala jsem. Nechápala jsem, proč by mě někdo měl vyhodit. I proč by mě někdo neměl vyhodit. Všechno bylo hrozně zmatené, moje mysl se nevznášela na svém obvyklém obláčku a nedívala se na věci z odosobněné výšky. Ale také jsem nestála na zemi. Tak vlci fungovali ne? Stáli na zemi a žili svůj život. Pomalu jsem zavřela oči a pak je znova otevřela. Svět se nezměnil. Možná se leskl trochu jinak, ale ta změna, kterou jsem si přála, nenastala.
"Nechci," zavrtěla jsem s tónem, který zněl jako odseknutí. Nezáleželo mi na tom, jestli jsem chtěla pít nebo ne. Ani jsem si nebyla jistá, jak bych to měla přesně poznat. O co mi ale šlo, byla kontrola, kterou jsem se zoufale snažila nalézt. Nechtěla jsem dělat všechno, co mi říká. Nechtěla jsem se napít.
"Lylwelin," řekla jsem nakonec.

Přikývla jsem, jakoby to byla úplná samozřejmost. "Křídla. Samozřejmě," řekla jsem jakoby mimochodem a pak neurčitě pokrčila rameny. "Někdy.... když nebyl sníh," zamrmlala jsem a úplně nechápala, co po mě vlastně chce. Celkově byl koncept času... zvláštní. Neměla jsem věci v lineární lince. Spíš jen v kontextech. Tehdy byl sníh. Jindy ne. V té chvíli jsem byla rozhozená a cítila se podobně jako v jiném okamžiku, ale jak na sebe navazovaly, mi kompletně unikalo.
Pomalu jsem mrkla s prázdným výrazem. Skoro jsem nepobírala, o čem mluví, ale to zmatení mě aspoň začalo vytrhovat ze snového pocitu, který se mě držel už nějakou domu. Mlaskla jsem. Byla pravda, že jsem nejspíš někam patřila. Někdy. Kdy jsem tam naposledy byla? Netušila jsem. "...takže tak se to místo jmenovalo?" zeptala jsem se nakonec.
"Samozřejmě," odpověděla jsem okamžitě a byla to lež jen napůl. Opravdu se mi v průběhu konverzace začínala vybavovat. Skoro jsem si i vzpomenula na její jméno. "Viděly jsme se v jeskyni," pokračovala jsem sebevědomě. ".....zelené rostliny," zamrmlala jsem, protože mi na mysl vytanula silná vzpomínka. Nebylo to úplně pro zlatou vlčici, ale rozhodně to bylo s ní spojené.

Siberia | 12/2

Pozorovala jsem její různobarevné nohy, které byly jako den a noc. Fascinovaly mě. Mohla bych se na ně dívat celé hodiny, braly mi dech. Jednou to ale muselo přestat. Musela jsem zvednout zrak, když se ke mě ozvala. Skoro jsem zapomněla, že k těm nohám je připojené i tělo.
Odpověděla mi, ale brzy jsme zase společně sledovaly její nohy. Sbíhaly se mi sliny. Pak jsem ale zase polekaně vzhlédla. "P... polštářky?" vykoktala jsem a dívala se na tu drobnou vlčici. "Polštářky jsou přece to, na čem se leží, ne? Já... nechci, aby mi na nohou někdo ležel!" vehementně jsem vrtěla hlavou a děsila se toho, o čem mluvila. Hrozná představa a ještě horší pocit! Zdálo se mi, že se mi nohy najednou nafukují, ale když jsem se na ně podívala, nezdálo se mi, že by se nějak změnily. Zakmitala jsem prsty a drápy se mi zahýbaly. To všechno mě rozrušilo.

Stála jsem a mlčky pozorovala, jak se pomalu blíží. Slunce se jí lesklo na srsti a oči mi k tomu pořád létaly a rozptylovalo mě to. Klouzala jsem pohledem po její srsti déle než bych měla. Dost dlouho na to, abych skoro přehlédla, že se mě na něco zeptala. Došlo mi to až v tiché pauze, která se zdála být jiná než ta předchozí. Trvalo mi několik pokusů než jsem našla její oči v té záplavě zlata. Vydechla jsem, když jsem konečně navázala oční kontakt. "Co se děje? Nevím, co se děje. Dějí se věci. Věci všude. Neustále. Věděla jsi... věděla jsi, že je to bůh? Občas se zjevuje. A má křídla. Křídla," začala jsem drmolit rychle a náhle se zastavila s překvapeným výrazem. Rozšířené oči, pootevřená tlama. Škubla jsem hlavou dozadu, tělo napjaté jak struna.
"Do smečky? Proč?" zamračila jsem se. "Ale ne. Já nepotřebuju pomoct. Proč bych měla? Pomoc není třeba. Není k čemu pomoct," uhnula jsem pohledem a znova mě zachytila její blyštivá srst. Byla jsem jako straka, nemohla jsem si pomoct, přitahovala mě k sobě. "Měla jsi vždy takovou barvu?" vyhrkla jsem naléhavě.

Přestávala jsem si být jistá, jestli je vlčice před mnou zjevení. Nehýbala jsem se když sebou škubla a pak se otočila. Čekala jsem, co bude. Kdesi vzadu v hlavě mě napadlo, jestli bych neměla být ostražitá, ale nebyla jsem v sobě schopná tu emoci najít. Ani vůli.
A tak jsem zůstala stát, zatímco se na mě vlčice dívala. A pak jsem zaslechla i svoje jméno. Karoe. Občas jsem i zapomínala, že je to moje jméno. Někdy jsem se tak necítila. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale dál čekala, co vlčice udělá.
Až po chvíli mi došlo, že vlastně pokud dotyčná zná moje jméno, pravděpodobně zná i mě. A pokud zná mě, možná ji znám i já. Klouzala jsem pohledem po jejím těle a skutečně mi byla povědomá. Všechno se mi ale v hlavě míchalo a nebyla jsem s to identifikovat, kde jsem ji viděla.
Byla jsem ale v pořádku? Otevřela jsem tlamu a pak ji zase zavřela. Co jsem měla říct? První instinkt velel odpovědět podle sociálních norem. Ale… “Ne,“ řekla jsem nakonec a byla až překvapená, jak povzneseně zním.

← Vřesoviště přes Mahar

To, že chodím, jsem si neuvědomila dlouho. Neměla jsem žádnou vzpomínku na to, že bych vstala. Možná leda tak na to, že jsem s někým mluvila. A že to bolelo. Ta konverzace. Mluvila jsem s někým a to se mi nelíbilo. Ten někdo se mi nelíbil. Vůbec.
Trhaně jsem se nadechla a s překvapením zjistila, že vzduch, který do plic dostávám, je pálivý. Pálil. Chladil. Ale to tak nemělo být, ne? Neměla jsem se skoro klepat zimou. Omámeně jsem se podívala na svou srst, která byla stejně krátká jako v létě. Byla mi zima. “Au,“ roztřeseně jsem vydechla. Nelíbilo se mi to. Ale co jsem s tím mohla dělat? Udělala jsem krok. A pak další. A další.
Když jsem zvedla zrak z toho bíla, přivřela jsem oči, abych rozeznala obrys vlka, který byl přede mnou. Dost se podobal na sníh, který byl všude kolem. Jenže se mi zdál povědomý. Zdála. Byla to vlčice. Dívala jsem se na ni a cítila, že kdybych udělala nějaký zvuk, rozplyne se. A tak ticho narušovalo jen moje dýchání otevřenou tlamou. Mlčky jsem si ji prohlížela a i pocit chladu se pomalu rozpouštěl.