Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie ⅕

Naštěstí si mě přestali všímat, když dorazil další vlk a Launee. Při pohledu na ni jsem se napřímila, tlapy se samy přiblížily k sobě, vypjala jsem hruď a narovnala uši. Nemohla jsem si dovolit vypadat nevhodně před paní této země. Neslyšela jsem jejich konverzaci, než přišli. Matka by z toho nebyla nadšená. Nejdřív si mě ani nevšimla. Rozhodně mě nepozdravila jako první. Takže jsou tu další urození? rozhlédla jsem se po ostatních. Kousla jsem se do jazyku. Netušila jsem, kdo to byl a nemohla jsem čekat, že mi to Launee sama řekne. Měla bych to už dokázat poznat sama, ale nikdo z nich se urozeně nechoval.
Nový vlk si mě skoro ani nevšiml a vrhl se k ležící vlčici. Byla tedy zraněná? Nevypadala zraněně. Zakousla jsem se do jazyku ještě víc a začala polykat krev. Najednou toho bylo hrozně moc. Všude nové pachy, byla jsem v nějaké hrozné díře a nevěděla jsem, kde jsem. Motala se mi hlava a měla jsem hlad, ale nedovolila jsem si to nikomu ukázat. Nikdo to nesměl vědět. Musela jsem jen počkat, když pro mě přijde někdo, koho matka poslala.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně, že o mě Launee řekla, že jsem jako jedna z nich. Byla jsem urozená. To nebylo jen jako. Zamračila jsem se a podívala se na vlka, který přešel ke mně. Doteď jsem si nebyla jistá, kým byl, ale ve chvíli, kdy mu poručila, všechno do sebe zacvaklo. Byl to jejich sluha. Možná nejbližší pobočník? Nebo otrok, přemýšlela jsem při pohledu na to, co měl na čele.
”Jsem Karoe,” řekla jsem a důsledně vyslovila svoje jméno, aby si ho nepopletl jako ten šedý ubožák. Kdyby byl výše postavený, dodala bych něco dalšího. Těší mě. Velmi ráda vás poznávám. Ale byl jen otrok. Nebo sluha. To bylo jedno. Na jeho otázku jsem stroze přikývla, tak, jak to dělávala matka, když komunikovala s někým pod ní. ”Hlad mám,” řekla jsem a s očekávaním jsem se na něj zadívala. Jdi a přines mi jídlo, říkal můj pohled.

Čím víc jsem je pozorovala, tím víc jsem si uvědomovala, že vypadají jinak. První zvláštní vlk byl ten Mainere, který se jmenoval jinak. Tito… Zamračila jsem se. Vlčice vypadala, že je zlatá. A vlk? Měl na hlavě měsíc. Trochu jsem se přikrčila, aby si mě pokud možno nevšímali. Co to bylo za díru? Bylo to vyhnanství pro vlky, kteří byli jiní? Budou si o mě po návratu myslet, že jsem také jiná? Otřásla jsem se tou představou. Nechtěla jsem být jiná. Tak bych v životě neměla šanci.
Až pozdě jsem si uvědomila, že se na mě ten měsíčník dívá. Trhla jsem pohledem pryč, ale už mě pozdravil. Trochu se mi naježila srst na zátylku. Ahoj. Byli jsme si tak blízcí, aby mohl být tak familierní? Nebo mě bral za tak nízko postavenou? Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k němu zpátky. ”Dobrý den,” pokývla jsem, nejistá o jeho postavení. A té vlčice.
”Poslala mě sem Launee,” odpověděla jsem, i když jsem pochybovala, že tato díra byla doopravdy její příbytek. O malé zacházce až k řece jsem se nechtěla zmiňovat. Nebylo to potřebné a nesměla jsem připustit, aby si o mě mysleli, že jsem neschopná. Trochu nervózně jsem se zavrtěla a přešlápla.

← Mech

Nakonec jsem vlezla do nějaké díry, protože jsem odtamtud slyšela hlasy. Tenhle les má vězení? přemýšlela jsem před vchodem. Matka mi vyprávěla, co se dělá s vyvrheli a na tomto místě jich museli mít mnohem víc než u nás. Všichni byli vznešení, kromě špinavců. Vlci ale zněli, že si povídají a netrpí. Nechtěla jsem vlézt do příbytku, který byl zcela zjevně pro vlky nízko postavené. Matka by mě zpráskala, kdyby to zjistila.
Ale byla jsem unavená. Třeba to nezjistí. O čem neví, to jí neublíži, přesvědčila jsem se. Potichu jsem vklouzla dovnitř, tak, aby si mě nikdo nevšiml. Opravdu jsem zahlédla dva vlky, ale podle zvuků se mi zdálo, že je jich tu ještě víc.
Nechtěla jsem s nimi mít nic společného. Nevěděla jsem, na jaké pozici jsou, jestli jsou dostatečně vysoko postavení, aby mi stálo za to s nimi zapříst konverzaci. Sedla jsem si dál od nich, aby bylo jasné, že jsem úplně jinde. Nenápadně jsem po nich střílela pohledem, abych trochu pochytila, jaká je mezi nimi dynamika a kdo jsou. Už na mě křičel matčin hlas, ať zjistím o neznámých co nejvíc informací, ale nohy mě neposlouchaly, nemohla jsem se zvednout, tak jsem doufala, že od nich něco zaslechnu a možná zahlédnu.

//Interpretaci toho, jak moc je ve skutečnosti nenápadná, nechám na vás :D sama si myslí, že je sneaky ninja, ale známe děcka

← Kiërb

Mračila jsem se ještě když jsem došla zpátky do lesa, kde jsem našla Launee. A toho šedého ubožáka, který mi nestál ani za pohled. Neměla bych se s ním tolik zahazovat, co by si o mně matka myslela, připomněla jsem si, zatímco jsem se rozhlédla. Nechtěla jsem si přiznat, že nevím, kde je obydlí, o kterém paní tohoto lesa mluvila. Vždyť mi k němu ukázala cestu. Měla to být zkouška inteligence, jak říkala. Pokud nebudu dostatečná, může se mě zbavit, připomněla jsem si. Nelíbilo se mi to.
Na chvíli jsem se zastavila, zavřela oči a představila si, že jsem v našem obydlí, všechno je v pořádku, matka je spokojená s mým výkonem, Ramsar není v dohledu a jsem lepší než Vistulian. Pousmála jsem se. Jak jsem se těšila domů. Musím to vydržet. Někdo pro mě přijde. snažila jsem se uklidnit. Byla jsem pro matku dostatečně cenná na to, aby pro mě někoho nevyslala. Jen jsem musela zjistit, kdo je kontakt Launee. A jestli to není někdo z matčiných nepřátel.
”Matko, kde jsi? Prosím, vrať se,” zašeptala jsem tichounce a přikrčila se. Už jsem skoro čekala její zuby na zátylku a rozzuřený hlas, kárající mě, že si něco takového nesmím dovolit. znova jsem zavřela oči a představila si, jak je všechno v pořádku. Moc to nepomáhalo. Musím najít příbytek. Musím si odpočinout a najíst se, rozhodně jsem si řekla a vyrazila nějakým směrem.

→ úkryt

”A co tvoje?” zeptala jsem se jí na oplátku. Jako kdyby moje rodina musela mi být pořád někde za zadkem. Oba rodiče byli příliš důležití na to, aby byli pořád se mnou. ”Dokážu se o sebe postarat sama,” dodala jsem, aby si něco nemyslela. Už jsem byla skoro dospělá.
Prudce jsem otočila hlavou, když jsem zaslechla Kaore. Jako kdyby se ten ubožák snažil být co nejubožejší. Než jsem stihla cokoliv říct, ozval se ten půlený, který se asi nejmenoval Mainere. Zamračila jsem se na toho šedého. ”Mé jméno je Karoe,” zdůraznila jsem.
Když jsme měli zaadný úkol, přestala jsem na to ale myslet. Měla jsem před sebou cíl, který sice nebyl takový, jaké mi matka obvykle zadávala, ale podmínky byly podobné. Selhání nepřicházelo v úvahu, a tak jsem vypustila zbytek věcí z hlavy.
Jednooký se na mě nedíval, a ani hnědá moc nedávala pozor. Střelila jsem pohledem po šedém, aby dělal, co má, a pustila se do akce. Nohy mě šíleně bolely a nepovedlo se mi chytit šišku do tlamy, omylem jsem si ji odkopla dál. To ale nevadilo, mým úkolem bylo jen ji dostat mezi stromy. Byla jsem naprosto připravená to splnit. Chvílemi jsem klouzala, ale když jsem si už myslela, že se mi to nepovede, se odkutálela až tam, kde měla.
Sama jsem odklouzala o něco dál, ale na tom nezáleželo. Když jsem se konečně zastavila, podívala jsem se na Hnědou s povýšeným pohledem neumíš mi zadat něco, co bude těžší?, ale nepovedlo se mi úplně zakrýt spokojený úsměv. Splnila jsem ale barbarský úkol, díky kterému mi bylo dovoleno zůstat na tomto místě, než zjistím, jak se dostanu domů. Nebo mě někdo vyzvedne.
Nechtěla jsem to přiznávat, ale cítila jsem se hrozně unavená a měla jsem hlad. ”Odcházím. Sbohem,” ohlásila jsem těm třem, otočila se a odkráčela pryč. Nesměla jsem před nimi ukázat, že se potřebuji najíst, a kručení v břiše by mě prozradilo. Doufala jsem, že se mi konečně podaří najít do obydlí, o kterém mluvila Launee.

→ Mech

Krev se mi nehrnula do tváře, jakmile začala urážet i mou rodinu. Mírně jsem přivřela oči. ”Breč si u toho ubožáka vedle, který rodinu nemá, já do té kategorie nepatřím,” odvětila jsem chladně, ale ocas se mi podrážděně mrskal. Byla jsem unavená, nevěděla jsem, kde jsem a všichni se tu tvářili jako mí nepřátelé. Odmítala jsem si připouštět fňukání, musela jsem to zvládnout. Najít spojence a pak si zajistit lepší místo. Tak jak mě matka učila. Měla by ses dostat do přízně nejvyšší, připomněl mi její hlas.
I když mnou úplně pohrdala. O to větší výzva. Když navrhla úkol na splnění, jen jsem mlčky přikývla. Bylo jasné, že trest za nesplnění bude horší, protože nejsem její rodina a nemá pro mě využití. Já jsem schopná! Podívala jsem se na toho šedivého, kterému jsem před chvílí řekla ubožák. Můj pohled jasně říkal, že pokud to pokazí, utopím ho dřív, než se k němu hnědá dostane. Odmítala jsem prohrát.
Přicapkala jsem k němu blíž se smrtelně vážným výrazem. ”Poslouchej,” hlesla jsem. ”Já vezmu tu šišku a ty je odlákáš, rozumíš?” zavelela jsem. Byla jsem naprosto vážná, celá napjatá a soustředěná.

Už jsem tomu šedému fleku chtěla odseknout něco o tom, že mi nesahá ani po paty, takže mi bude stačit ho překročit, ale nestihla jsem to, ozval se někdo další. Nejdřív jsem si tu hnědou vlčici nevšimla, ale hned, jak otevřela tlamu, postavily se mi chlupy na zátylku. Neznala jsem její hlas, ale ten tón. Všechno z okolí najednou vyšumělo a já se skoro cítila jako doma. ”Zeptal se mě, kdo jsem, a moje jméno to nejlépe vystihuje,” odpověděla jsem. ”Pokud chtěl něco dalšího, měl se lépe vyjádřit.” Odmítala jsem si nechat líbit takovou věc. Matka by mě za takovou ostudu vypráskala. ”Odsuzovat někoho podle prvního pohledu je… ubohé,” dodala jsem s důrazným pohledem na ni, aby jí bylo jasné, že myslím právě ji.
Neuhla jsem očima ani když odkopla šišku pryč. Stačilo mi, že to nebylo do mě. Nechtěla jsem uhnout ani o píď, aby si nemyslela, že je lepší než já. První dojem je nejdůležitější. Nesmíš ani o kousek ustoupit, jinak se na tebe vrhnou jako na špínu a roztrhají tě na kusy. Nikdo ti nepomůže, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem vymýšlela, jak dokážu, že rozhodně nejsem zbytečná.
Nikdy jsem nebyla zbytečná.
”Ach tak,” pokývla jsem důležitě hlavou, i když jsem vůbec neměla tušení, co to ta beta je. Znali ale Launee, která tuto oblast ovládala. Jsou výše postavení? lámala jsem si hlavu. Pokud by byli, neměla bych si je úplně znepřítelit.

Když na mě ta šedá špína zavrčela, hodila jsem po něm nepřátelský pohled. Jak se vůbec opovažuje? Kdyby byl o něco menší, kousla bych ho. Někde v soukromí, aby o tom nikdo nevěděl. Už jsem ale začala plánovat nějakou pomstu. Až si pro mě matka přijde, odhalím toho ubožáka a bude trpět, plánovala jsem. ”Šla jsem se projít. Stojíš mi v cestě,” odsekla jsem.
Na chvíli jsem úplně zapomněla, že vedle nás stojí i další vlci. Uvědomila jsem si to až když se na mě ten dvoubarevný podíval. Zírala jsem na něj. Co se mu stalo, že je takový? Hned jsem se ale vzpamatovala. Chtěl vědět, kdo jsem, a já nehodlala svou rodinu zklamat tím, že bych vypadala jako nějaká malá nicka. Postavila jsem se mu čelem, vyprsila se a hlavu zvedla vysoko, abych dala najevo, že se ho nebojím, i když byl podivný. ”Jsem Karoe,” představila jsem se, jak mě matka učila. Jemným a líbivým hlasem s malým úsměvem a hezkýma očima, jak tomu říkala. Prý jsem byla neodolatelná.
Pak ale hned na to hodil po mě tu šišku, kterou jsem předtím hodila po špíně. Vykvikla jsem a vyděšeně poskočila do strany. Co se stalo? Proč to po mě hodil? Pocítila jsem bodnutí zrady. Myslela jsem, že tu dospělí mají nějakou úroveň.
Věnovala jsem mu podobně znechucený pohled, jaký dostal i ten šedý. ”A ty jsi kdo?” odsekla jsem, abych věděla, na koho si dát pozor a kopla do šišky, která ho ale přeletěla a frčela si dál. Sakra.

← Mecháč ona není blbá, jen ji nikdo nenaučil se orientovat v neznámém prostoru :babyrage: a taky je to malý vlče, co po ní chcete ffs

Tiše jsem zakňučela. Čím dál tím víc se tu objevovala podivná bílá, studená věc, která přicházela odněkud, a zasypávala úplně všechno. Tiše jsem zakňučela. Kde bylo to prokleté sídlo? Přestávala jsem mít dobré mínění o té Launee. Co hrozného musela provést, aby získala území, na kterém se děly takové zvrácenosti?
Byla mi zima a měla jsem hlad. Zaťala jsem zuby a představila si matku, jak se na mě nespokojeně mračí. Měla pravdu. Neměla bych ukazovat, jak nepříjemné mi to všechno je. Zavřela jsem oči a představila si svůj teplý pelech… Všechno začalo vypadat o něco lépe. To zvládnu,/ rozhodla jsem se. Co jiného by se také mělo očekávat od někoho ze vznešené společnosti? Musela jsem být perfektní.
Čím dál jsem šla, tím větší i byla zima kolem. Už to každou chvíli bude. Namísto sídla jsem ale zahlédla další vlky a hlavně toho malého špinavce bez rodiny. Převalila mě vlna vzteku. Jak si dovoluje tu postávat, když já mrznu? Tiše jsem zaskřípala zuby a všimla si velké šišky, která vykukovala z té bílé věci. Vzala jsem ji do tlamy, vytáhla ji ven, bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem švihla hlavou a mrskla ji po něm. Se spokojeným úsměvem jsem sledovala, jak ho zasáhla do hlavy.
”Zase ty?” zakabonila jsem se na něj otráveně a sedla si kousek od něj. Po očku jsem začala pozorovat vlka, který byl neskutečně zvláštní. Nevěděla jsem, co si o něm myslet.

Aspoň že mi věřila, že vím, kde jsem. Když tu ale nebyl strýc, musela jsem přijít na to, jakému členovi vznešené společnosti je příbuzná. Nebo to byla něčí milenka? Trochu jsem nakrčila nos. Matka mi vyprávěla, že méně šťastné vlčice, které si nebyly schopné najít ucházejícího partnera, někdy parazitují na zadaných a pak z nich vábí výhody. Bylo to v případě i téhle… Launee?
Co když patří do rodiny, která nás nesnáší? napadla mě další hrůzná myšlenka. Musela jsem vymyslet, co dělat a musela jsem to vymyslet rychle. Neukazuj všechny svoje karty, drž si je u sebe! napomenul mě matčin hlas. Dobře tedy. Jen jsem mlčky přikývla na její potvrzení, že vím, kde jsem.
Při zaslechnutí zmínky o mase, jsem zpozorněla. Netušila jsem sice, co je to rozmrazení, ale bylo to maso. Matka by ze mě byla zklamaná, kdyby věděla, že jsem odhodlaná pozřít pokrm, který byl kdo ví jaké kvality, ale o čem se nemusí dozvědět, ji nemusí oblížit. Stačí, když se to nedozví nikdo jiný ze společnosti a nebude z toho žádný problém.
”Dobře tedy. Vyrazím do vašeho úkrytu,” přikývla jsem, spokojená, že konečně mám vytyčený cíl, i když vcelku krátkodobý. Lepší něco, než nic. Až budu najezená, budu moci začít zjišťovat, kde to vlastně jsem. ”Již vás nebudu zdržovat, později můžeme věnovat více času na detaily, zdvořile jsem dodala, neochotná riskovat její hněv, pokud by byla doopravdy urozenější než já.
Vyrazila jsem směrem, který mi ukázala, sebevědomá, že její sídlo bude tak okázalé, že ho nebudu moci přehlédnout. Už jsem se jí dávno ztratila z dohledu, ale stále jsem neviděla nic, co by ani z dálky vypadalo jako místo odpočinku. Její území muselo být mnohem větší než jsem myslela. Ani mi na mysl nepřišlo, že bych mohla jít špatně. Vždyť mi ukázala cestu a mělo to být jednoduché. Nic, co bych nedokázala zvládnout. Určitě to byla jen nějaká zkouška.

→ Kierb

Spokojeně jsem se pousmála. Měla jsem pravdu, správně jsem odhadla, co velká vlčice myslí. Matka by na mě byla hrdá. Hned jsem našla toho nejvyššího na tomto místě. Ať už smečka znamenalo cokoliv.
Strýce ale neznala. Zamračila jsem se, ale hned jsem se snažila znova usmát. Všechno bylo v pořádku, nic se nedělo, určitě brzo přijdu na to, kde právě jsem. Povzdechla jsem si, jako kdyby to byla jen menší nepříjemnost a ne velký problém. ”Jste si opravdu jistá? zeptala jsem se jí se sladkým úsměvem, kterým jsem se snažila zakrýt paniku. Nemohla jsem si dovolit ukázat na sobě, co cítím.
Po jejím osočení jsem se ale znova zamračila. ”To rozhodně ne,” odfrkla jsem si, než jsem se stihla zastavit. To, že jsem nevěděla, kde jsem, neznamenalo, že jsem udělala tak podřadnou věc jako ztratit se. ”Vím, kde jsem,” dodala jsem, ale i mě se zdálo, že to neznělo moc přesvědčivě. Bolely mě nohy a úpěnlivě jsem se snažila žaludek přesvědčit, aby nekručel. O tom, že mi byla zima ani nemluvě.
Když se najednou vlčice přede mnou rozdvojila, jen jsem na ni tupě zírala. Mě se to zdá. Že ano? Vlci se neumí rozvdojovat, už mám takový hlad, že se mi to zdá. Třeba ani přede mnou nestojí a obě její části se mi zdají. Nestalo by se mi to poprvé. Ani jsem si neuvědomila, že jsem potichu zakňučela.

Šedému vlkovi jsem věnovala pohled táhni, špíno, když mi nebyl schopný říct, kde má rodinu. Každý by měl mít rodinu. ”Lháři,” osočila jsem ho a švihla ocasem, abych mu dala jasně najevo, že jsem o něj definitivně ztratila zájem. Nepotřebovala jsem ztrácet čas s takovým pobudou, když ani nebyl ochotný uznat můj vznešený původ.
Pak se ale objevila větší vlčice. Pokračovala jsem v líném pozorování okolí, ale očkem jsem ji pozorovala, co má v úmyslu. Snažila jsem se to co nejvíc zakrýt, ale trochu se mi zvedla srst na zádech. Hned, jak se ozvala, mi došlo, že tu musí mít nějaké slovo. Takto zněli vlci, kteří měli… vedení. Autoritu, jak říkala matka. A když řekla, že je to její les, zalesklo se mi v očích. Bingo. Potkala jsem vznešenou. Nejspíš budu na okraji, panství, které nebylo dostatečně důležité, ale stejně bylo podstatné, že se o něj stará někdo, kdo to dokáže. Má vyšší postavení než moje rodina? Přemýšlela jsem a bojovala s lítostí, že tu matka není, aby mi to vysvětlila. Nevěděla jsem, jak to poznat. Potřásla jsem hlavou, abych se toho hloupého pocitu zbavila. Já nejsem hloupá.
Po chvíli přemýšlení jsem se postavila, narovnala, jako pravá dáma, a jemně se usmála. Matka tomu úsměvu říkala nevinná panna. Co byla panna, jsem nevěděla. ”Dobrý den,” pozdravila jsem ji slušně, jak se patřilo mezi vznešenými. ”Jsem tu, abych nalezla vznešeného pana Balase,” zalhala jsem první věc, která mě napadla. Můj strýc by tu ale mohl být. Prý byl na dlouhém lovu a dohlížel na méně vznešené lovce, aby nic nepokazili. Protože toho jediného byli schopní. Až najdu strýce, dovede mě zpátky, slibovala jsem si, protože bych si radši uhlodala nohu, abych vlčici přiznala, že nevím, kde jsem. Matka by se to dozvěděla a ukousla by mi zbytek, abych pak život ztrávila jako housenka.

Chvíli jsem se na něj mlčky dívala. Cože? Nemá rodinu? Jak někdo nemůže mít rodinu? Kam jsem se to dostala? Doteď jsem na něj byla milá, ale jaká špína nemá vůbec nikoho? I pořádný slušný nižší vlk ji měl. Zhnuseně jsem se na něj podívala. ”Jak nemůžeš mít rodinu? zeptala jsem se, protože mi to nedalo. Jemně jsem nakrčila čumáček a pomalu ho sjela pohledem. Byl to vůbec vlk? Začínala jsem o tom docela pochybovat.
”Domov ale ne rodina?” ještě víc jsem se zamračila a pohledem požadovala odpověď. Co to vůbec bylo za stvoření? A jak vůbec vznikl, když nemá rodinu? Rozhlédla jsem se kolem, jestli to nebude jen nějaký vtip… někoho. Vistulian to být nemohl. Ramsar? Ten byl rád, když neskučel bolestí.
Je to nějaká matčina zkouška? napadlo mě najednou. Rozhodla se mě vrhnout mezi tu nejhorší verbež, abych zjistila, jak dobře se mám? Vyzkoušet, jestli se nenechám zkazit? Odfrkla jsem si a ani se neobtěžovala to před šedým vlkem skrývat. ”Jsem tu, protože tu chci být,” odsekla jsem podrážděně a začala se okatě rozhlížet kolem sebe.
Pokud to byla zkouška, musela jsem co nejdřív zjistit, kde to jsem a k tomu jsem nepotřebovala někoho tak ubohého.

Když jsem za sebou zaslechla zvuky, pomalu jsem otočila hlavu. Za mnou stál vlk, který byl o něco vyšší než já. Sjela jsem ho pohledem a snažila se vzpomenout na všechny lekce, na co se mám dívat. ”Dobré ráno,” pronesla jsem nakonec a jemně se kousla do jazyka. Byl to jeden z nižších? Rozhodně se nenesl jako někdo vznešený, ale nebyla jsem si jistá. Kde byli jeho rodiče? Nechávali ho se jen tak prohánět kolem? Znechuceně jsem nakrčila čumák.
Kde to jsem? Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k němu přímo. Měla jsem hlad. Třeba měl něco k jídlu? Nikdy nesmíš ukázat slabost! znova se ozval matčin hlas a věděla jsem, že má pravdu. Musela jsem to vymyslet tak, aby to na mě nepoznal. ”A co tu děláš ty?” optala jsem se. ”Kde se nachází tvá rodina? Nechávají tě takto bez dozoru?” položila jsem další zvědavé otázky a své znechucení si nechávala pro sebe. Vlčata jsou jednodušeji manipulovatelná, když víš, jak. Nesmíš být jejich nepřítel, opakovala jsem si matčiny lekce. Kdybych se potulovala sama, doma by mě matka vypráskala. Třeba se ale toho nebál.
Očkem jsem se snažila pozorovat i okolí, ale moc mi to nešlo. Potřebovala jsem někoho na svoji stranu, i když jsem už čekala, že se každou chvílí objeví matka a nebude příjemná, když mě uvidí, že si povídám s někým tak nízkým.

<- Nad kopci přes Ještěří lučinu

Matko, kde jsi? chtěla jsem říct. Všechno bylo vysoké, tmavé, nebo zase úplně bílé, neviděla jsem skoro ani na krok a to, co jsem si všimla, nevypadalo tak, jak by mělo. Otevřela jsem tlamu, abych něco řekla, ale pak jsem ji zase zavřela. Slyšela jsem matčin hlas, který mě napomínal, že nemám mluvit, když je to zbytečné. A když tu nikdo nebyl, rozhodně to zbytečné bylo, že?
Sedla jsem si, nohy mě bolely. Podívala jsem se na ně, ale nevěděla jsem co dělat. Nikdo tu nebyl, nevěděla jsem, jaký směrem je domov. Odkud jsem přišla. A chtělo se mi spát. Byla jsem ale vznešené krve a takoví nemůžou spát jen tak někde, jako ubohý póvl.
Nic ale nebylo dobré, všechno bylo špatné, úplně špatné. Tiše jsem zakňučela a hned se kousla do jazyka. Vznešená krev nekňučí jako obyčejná špína! Nikdy nedává nic najevo! začala na mě matka křičet a já jsem ještě silněji zmáčkla jazyk, až jsem cítila krev. Třeba mě to zasytí! nadšeně mě něpadlo a začala jsem ho žmoulat ještě víc.
Nemohla jsem si odpočinout, ještě ne, ale třeba, když půjdu dál, najdu místo, které bude vhodné. Přikývla jsem hlavou, znova vstala a pomalu vyrazila dál. Ani jsem se neuvědomila, že jdu přes místa, kde je pach vlků obzvlášť silný.