Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po tom, co jsem chvíli čekala na jeho odpověď a nic se nestalo, zamračila jsem se. Byl čas na ústup. Matka by ze mě nebyla nadšená. ”Nejsem na tomto místě moc dlouho a spousta věcí se mi zdá velmi matoucí,” povzdechla jsem si smutně. A to byla vlastně pravda. ”Všichni tu dokonce i mluví jinak a někdy nevím, jestli se ptám na správné věci,” nadhodila jsem a po očku se na něj podívala, jak bude reagovat. Musela jsem ho znovu rozmluvit, a když si nedával poor, se znova zeptat. Hlavně nenech konverzaci utichnout, opakovala jsem si.
Buď mi o tom nechtěl vyprávět, nebo… Nebo jsem se pletla? Před chvilkou jsem si opravdu myslela, že je někým důležitým, ale nikoho jako Sianu nebo Saviora jsem neznala. Dokázala jsem zpaměti odříkat všechny důležité vlky, takže jsem si byla dost jistá. ”Dávno mimo kraj?” loupla jsem po něm zvědavýma očkama. Zdálo se mi, že to znělo podobně, jako ten… Therion? Možná mi to nakonec naznačí, napadlo mě s novým nadšením.
To dlouho nevydrželo, protože jsem si uvědomila, co jsem provedla. ”Vypadá to, že ne,” odpověděla jsem se staženým hrdlem. Proč jsem doufala, že tu třeba na mě někdo bude čekat? Bylo to hloupé. Neměla jsem důvod si to myslet. A hloupá bych neměla být. ”Nejspíš se už přesunul na jiné místo a čeká na mě tam,” odpověděla jsem nevzrušeně. Chystala jsem se otočit a jít… někudy. Kudy, to jsem si nebyla jistá. Ale protože jsem už předtím ohlásila, že budu vést, nemohla jsem se toho jen tak zbavit, i když jsem vůbec netušila, kde jsem.
Naštěstí, nebo bohužel? Objevil se další vlk. Cítila jsem, jak jsem se podvědomě narovnala. Vůbec jsem si nevšimla, kdy jsem se začala v Sigyho přítomnosti choulit. Chyba. ”Velmi mě těší,” pokývla jsem hlavou Kessovi, když mě Sigy představil, ale dál jsem mlčela, chtěla jsem je jen pozorovat.

Nespokojeně jsem zaťala zuby, když mi neodpověděl. Měla jsem asi vymyslet něco lepšího. Nechtěla jsem se ale nechat jen tak odradit. ”Samozřejmě, to se ale stalo jinde, kde jsou nejspíš úplně jiné mravy. Tady to třeba probíhá úplně jinak,” pokračovala jsem a hodila jsem očkem. Tušila jsem, podle toho, jak o některých věcech mluvil, že zde je to jiné než doma. Kdyby začal mluvit i o takových věcech, pomohlo by mi to.
”Ano, ještě něco,” přikývla jsem se sladkým úsměvem. ”Za tak zcestovalým vlkem musí být nějaký větší příběh,” pobídla jsem ho zvědavě. Pokud znal tolik… smeček a v tolika byl, musel znát i můj domov, že? ”Jak se jmenují vaši rodiče?” rozhodla jsem se nakonec zeptat. Vlk vypadal staře, ale kdybych třeba zjistila jeho rod…
Usilovně jsem přemýšlela, jak z něj dostat přesně ty informace, které jsem potřebovala. Abych se mohla vrátit domů k matce a vše by bylo zase v pořádku. Sigy vypadal jako dobrý spojenec, kterého jsem se měla v plánu držet, pokud jím hodlal zůstat. Tušila jsem, že bych na oplátku měla nabídnout něco já, ale nechtěla jsem o sobě mluvit. Bylo mi špatně, když jsem o tom přemýšlela.
To ale bylo nakonec jedno, protože mi bylo špatně i tak. Selhala jsem. Selhala jsem. Nenašla jsem řeku, i když jsem u ní už předtím byla. Myslela jsem, že jsem na správném místě, ale bylo to tu jiné a i vlk mi říkal, že jsme špatně, já tomu ale nevěřila. Teď viděl, jak neschopná ve skutečnosti jsem.
Trest ale zatím nepřicházel. To bylo dobře. Skoro vypadal, že má starost. To bylo ještě víc dobře. Zaťala jsem pevně zuby, abych se uklidnila a začala přemýšlet o tom, co mu odpovím. Musela jsem něco. ”Nic, všechno je v pořádku,” slyšela jsem svůj hlas. Asi jsem se musela i usmívat, tak, jako vždy. Ani panika mi v tom nikdy nedokázala zabránit. ”Nešla jsem k řece schválně. Potřebovala jsem se podívat sem, protože jsem tu nedávno byla a ne sama. Takže jsem chtěla vědět, jestli tu můj společník stále někde není,” slyšela jsem se říkat.

Nemohla jsem si pomoct a znova se nespokojeně zamračila. Nešlo mi to. Vůbec. Chtěla jsem, skoro jsem to potřebovala vědět, ale nechtěl o tom vůbec mluvit. Byl to až takový skandál? Proč o tom na začátku tak ochotně mluvil? Cítila jsem se, jako kdybych byla zkoušená. Byla to zkouška? Měla jsem zjistit, o čem mluví, i když se vykroucel? Nebo jsem to měla nechat na pokoji a neporušit zdejší mravy? Možná obojí, dumala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a zase pomalu vydechla.
To bude v pořádku. To zvládnu. Žádný problém. ”Samozřejmě,” přikývla jsem trochu nepřítomně. ”Takové nepříjemné téma,” povzdechla jsem si. ”Slyšela jsem o vlkovi, který opustil svou družku i vlčata, protože ho už nebavili. Naprostá katastrofa,” rozhodla jsem se nabídnout historku, kterou jsem kdysi zaslechla. Asi. Pokud by ho to rozmluvilo, jen dobře. Něco za něco.
”Najdu ji, jakmile se vrátíme od řeky,” řekla jsem s jemným úsměvem. Měla jsem ale v plánu probrat i jiné věci. Jako například zjistit, jestli pro mě už konečně někdo dorazil. Matka už musí neskutečně zuřit… Všechny její plány měly být už v pokročilém stadiu, uvědomila jsem si a podvědomě se přikrčila. Když jsem si to uvědomila, napřímila jsem se a odkašlala si. ”Mohla bych se dozvědět i něco dalšího o vás?” nevinně jsem se zeptala, ale jakákoliv další slova mi zmizela z halvy ve vteřině, kdy jsem si uvědomila, že jsem úplně jinde, než jsem chtěla.
Ani jsem si neuvědomila, že se znova krčím, jen jsem čekala na ránu, možná zuby, ale nemohla jsem utéct. Kam bych šla? Všichni by věděli, jaká jsem neschopná. Ne, nejlepší by bylo, pokud mě potrestá tu a o nikom tomu neřekne.

← Mecháč

”Samozřejmě,” pousmála jsem se, ale nespokojeně jsem se zavrtěla. Zjevně se mu nelíbilo, jak otevřeně jsem mluvila o moci. Zakousla jsem se do jazyka. Nejspíš jsem ho špatně odhadla. Matka by nebyla nadšená z toho, jak rychle jsem se rozhodla jednat na základě svého odhadu osobnosti který byl zjevně špatný. Zaťala jsem zuby ještě o něco silněji a znova ucítila krev. Mohla jsem si za to ale sama. ”Samozřejmě, že rodina je to nejpodstatnější,” souhlasila jsem a podívala jsem se na něj, jestli bude pokračovat. Ráda bych zjistila, jestli jeho rodinu znám. Mohla bych. Pokud ano, pomohlo by mi to se dostat domů.
Myšlenku na domov jsem ale co nejrychleji zahodila, protože mi pověděl další věci o Launee. I když jsem to nechtěla, pysky se mi ohrnuly do znechuceného šklebu. Stáhla jsem je zase zpátky. Sigy neměl rád, když se před ním mluvilo tak otevřeně. Dobře. ”Takže se rozhodl vyhledat jiný život? Nestačilo mu, co měl doma?” zeptala jsem se, jakoby mimochodem. Launee si ani neumí udržet druha, aby jí neutekl za jinou, odfrkla jsem si v duchu, i když jsem věděla, že to nemůžu nahlas říct.
To ale neznamenalo, že jsem o tom přemýšlela. Taková hanba by byla naprostou katastrofou, kdyby se to stalo e vyšší společnosti. Pro to byla Launee vyhoštěna do okrajové oblasti? Znělo to ale, že ten Therion tu byl s ní. Když se to ale stalo tady, proč ji ostatní nevyhostili? Já bych se propadla hanbou, kdyby mi měl někdo takový vládnout. NIC není důležitější než pověst, pokračovala jsem v konverzaci se Sigym dál v duchu, protože jsem se bála, co by se stalo, kdybych o tom mluvila nahlas.
Zastavil mě až jeho hlas, který mi oznámil, že jdeme špatným směrem. Ohlédla jsem se. ”Určitě ne,” zavrtěla jsem hlavou. Přece jsem tudy už šla! A jak bych se mohla zmýlit? Jenže čím déle jsem stála na místě, tím víc se mi zdálo, že má možná pravdu. Jakoby se… Jako kdyby bylo kolem nás něco jiného, ale nedokázala jsem říct, co (//přechod do jiného lesa, ale to si slečna neuvědomuje, neumí to). Polkla jsem. Jak jsem ale teď mohla vzít zpátky svou chybu? Určitě si o mě myslel, že jsem neschopná. A bude mě nenávidět. Byla to chyba. Taková, která se trestá, protože ukazuje neschopnost a ta není tolerovaná.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala zírat do prázdna a třesu se.

Překvapeně jsem zamrkala. Jak si jeden zkouší tuláctví? Tulák… Matka o nich vyprávěla jako o té nejnižší verbeži, která si neumí ani obstarat normální domov. Proč by si ho někdo dobrovolně zkoušel? Přivřela jsem oči a zvědavě si ho prohlédla. Byl vyhozený? Třeba lhal o tom, proč odešel z většiny smeček. Možná ho vyhodili. Možná byl neschopný. S tím, jak ležel na zemi… A nebo byl prostě jen líný. A podivný.
Jeho vysvětlení se mi pořád nelíbilo. ”Každý chce moc,” odpověděla jsem mu se stále větším zamračením a zamávala ocasem, abych se uklidnila. Moc byla něco, o co jsme všichni bojovali od narození. ”A pokud se na to někdo nehodí a nechce to, neměl by se vůbec vůdcem stát,” řekla jsem tvrdě a zamračila se na cestu před námi. Žádná výmluva nebyla dost dobrá. Vládnout by měli ti, kteří to umí. Tečka.
Začínala jsem se pomalu třást vzteky. Skoro jsem si ani nevšimla, co říkal potom, uvědomila jsem si to až po chvíli. Moc mi to ale nepomohlo. Takže si ani neumí udržet druha? zaslechla jsem znechucenou matku a přikývla jsem na souhlas. ”Také zkouší tuláctví?” zeptala jsem se rýpavě a ani si neuvědomila, jak nepříjemně to musí znít. V mých očích ale dotyčný Therion poklesl tak nízko, že jsem na něj už ani neviděla. O Launee jsem se ještě nerozhodla. Ale jak mohla dopustit, že od ní odešel? Nebyla mu dost dobrá?
Opravdu? zeptala jsem se zase zdvořilým tónem. Nemít štěstí na alfu smečky znělo… Zajímavě. Nenápadně jsem se ušklíbla. Asi neuměl vyhovět jejich požadavkům. ”Omlouvám se. Bylo to ode mě zbrklé,” uctivě jsem sklonila hlavu, když mě napomenul, ale už jsem přemýšlela, jak zjistit, proč přesně odešel.
Mírně jsem ho upravila ve směru k řece. Přece jsem věděla, kde je, když jsem teprve nedávno od ní přišla. ”To není podstatné,” odpověděla jsem sladce, ale loupla jsem po něm pohledem, aby věděl, že se rýpe v osobních věcech, stejně jako já před chvílí v těch jeho.

→ Neprobádaný les protože slečna postrádá orientační smysl

”Ach tak,” pokývala jsem hlavou. ”Na nějaké pochůzce, hádám?” zeptala jsem se jen tak letmo. Až chvíli poté mě napadlo, jak ten rozpad asi musel vypadat, když se to stalo během jeho nepřítomnosti. Musel být rychlý. ”A… Co ostatní vlci ze smečky?” pokračovala jsem v otázkách, ale vyhýbala se té, co mě zajímala nejvíc. Jak se může stát, že se takový skupina vlků… Rozpadne? Skončí? Vůbec jsem to nechápala. Neměla jsem ale dobrý pocit z odhalování toho, co mě zajímalo nejvíc.
”Taková důležitá pozice by neměla jen tak spadnout do klína,” zamračila jsem se na něj. Co se tu dělo, že se vůdcovství dávalo jen tak halabala? Když jsem si snažila představit, že by se vůdcem v mém domově mohl stát jen tak kdekdo, skoro se mi zatočila hlava. Jak to vlci vůbec mohli dopustit? Znělo to jako naprostý a šílený chaos, ne pevná hierarchie, po které šlo šplhat vzhůru, ale bylo to velmi náročné. Vedle sebe jsem slyšela matčino znechucené odfrknutí. Bez pevné struktury nejde žít! řekla by. Nebo něco velmi podobného.
Pak jsem ale nastražila uši. ”To, co se stalo Launee?” vyjekla jsem s přivřenýma očima. Co se tu dělo? Nejdřív jsem si myslela, že je Launee schopná vůdkyně, ale co podobného se jí přihodilo? Na udržení smečky mi nezáleželo, předpokládala jsem, že než se to stane, už tu nebudu.
”To je zajímavý způsob pojmenování,” pousmála jsem se. ”Ano a přesně pro to by ji měl zastávat někdo schopný, komu se to nerozsype pod tlapami,” odvětila jsem zamračeně. Moc dobře jsem věděla, jaké vůdcovství je (//not really) a měli by to vědět i vlci, kteří těmi vůdci byli.
Krátké odpovědi většinou znamenají, že o tom vlk nechce mluvit. Něco skrývá. Musíš to z něj dostat, ozvala se mi zase v mysli matka. ”Takže jsou přechody mezi smečkami docela časté?” zeptala jsem se nevinně. ”Když byl poslední přechod kvůli ničemu důležitému,” dodala jsem a snažila se nevypadat moc horlivě. Cítila jsem se ale jako lovec, který zacítil stopu. A nechtěla jsem se jí pustit.
Nejdřív mě napadlo, že bych měla zalhat. Myslí si, že jsem odtud. Myslí si, že to tu znám. Měla bych asi tu výhodu využít, to by udělala matka. Ale ve stejné chvíli jsem dostala vztek. Myslí si, že jsem odtud? Myslí si, že patřím k… nim? ”Já nejsem odsud,” odpověděla jsem a nemělo to daleko k zavrčení. ”Nejsem zdejší a vůbec to tu neznám,” dodala jsem už o něco klidněji, ale pořád jsem byla dost uražená. Zhluboka jsem se nadechla, zhluboka vydechla. ”Ale kousek odtud je řeka,” řekla jsem už zase zdvořile přátelským tónem.

Měla jsem jen krátkou chvíli na přípravu, než začal vyjmenovávat názvy smeček, které jsem si měla zapamatovat. V průběhu jeho vyprávění jsem zdvořile přikyvovala, ale uvnitř mi to šrotovalo. Potřebovala jsem to vědět a zapamatovat si co nejvíc informací. ”Oh. Proč se Klímová smečka nepřesunula na jiné místo?” zeptala jsem se a sevřelo se mi srdce při pomyšlení, že by můj domov mohl přestat existovat. Ne… To by se nemohlo stát. Nikdy. My jsme silní. Vždy jsme byli.
Nemohla jsem si pomoct, ve chvíli, kdy zmínil, že alfa (stále jsem nepřišla na to, co to znamená, ale znělo to důležitě), to nezvládl a odešel, jsem znechuceně nakrčila nos. ”Potom to asi nebyl velmi ctnostný vlk, když byl ochotný všechno opustit,” prohodila jsem to jako lehkou poznámku, ale pořád bylo slyšet, že s tím nesouhlasím. ”Pokud nebyl schopný udržet svou moc…” zamrmlala jsem tišeji a vzpomněla si na to, co říkala matka. Opatrně jsem zaostřila na jeho obličej. Takový vlk ale musel být naprostý odpad, že?
Poslouchala jsem dál, o smečce Maharské, která byla zjevně stejně neschopná jako ta Narvinijská. A pak ta Borůvková? Kdo pojmenovává smečku po jídle? ”Proč se jmenovala jako bobule?” zeptala jsem se s nadzvednutým koutkem. Zdejší místa byla až komická.
Musela jsem si ale připomenout, že se snažím zjišťovat informace, které se dají využít. ”Proč byli tak neschopní vládci vůbec na své pozici? Neměl je nahradit někdo schopnější?” zeptala jsem se už klidněji. Zuřivě jsem promýšlela další otázky, abych pochopila zdejší mravy. A pak jsem musela vymyslet, jak se vrátit domů. ”Čím byla Borůvková smečka nevhodná?” dovolila jsem si ještě zeptat, ale na výčet dalších smeček jsem už nereagovala víc, než přikývnutím.
Ohromně mě to zajímalo, ale připomněla jsem si, že nemůžu vypadat až moc horlivě. Zjišťovat informace, ale hlavně nenápadně, Karoe! zaslechla jsem matčin káravý hlas.

Dívala jsem se na něj s výrazem, o kterém jsem doufala, že je zdvořile sympatický. Žádný jiný také ani nepřicházel v úvahu. To, co se mi ale říkal, se mi moc nelíbilo. Nejdřív označil moje jméno za moc krátké. Zamračila jsem se. Byla pravda, že jsem neměla tak dlouhé jako Rodinia, Vistulian, nebo dokonce i bídný Ramsar, ale… Nikdy mě nenapadlo, že bych ho mohla mít příliš krátké. Sevřel se mi žaludek. Co si musela matka myslet, když mě tak pojmenovala? A byla tu také další věc. Než jsem se o tom stihla zmínit, řekl to sám. Sigy bylo také dost krátké jméno. A exoticky/? Co to znamenalo? Bylo to něco špatného? Usmíval se, ale to mohlo znamenat také, že to měla být urážka. Nakonec jsem se rozhodla to zakončit jen dalším zdvořilým úsměvem, protože to zase začínalo být moc.
I jeho další poznámka zněla dvojsečně. ”Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra,” odpověděla jsem zpěvavě a doufala, že to je vhodná odpověď. ”Opravdu?” vydechla jsem, když se zmínil o mnoha smečkách. To bylo to slovo, co použila i Launee, že? O tomto místě. Pokud tu ale bylo víc takových míst… Jak fungovaly mezi sebou? A jak se zodpovídaly vyšší moci? Odkašlala jsem si. ”Pokud by to nebylo problémem, ráda bych se o tom dozvěděla více,” pousmála jsem se, ale uvnitř jsem hořela zvědavostí.
”Prosím,” pokývla jsem sladce hlavou. Nevěděla jsem, odkud bych měla začít, kdyby to bylo na mě a podle matky povolnost ve vlčici byla dobrým způsobem, jak si najít místo. Než použije sílu.

Se zdvořilým výrazem jsem pohledem těkala po jeho výrazu. Usmíval se. Poměrně široce. Přivřela jsem oči. Usmívají se vlci tak brzy po představení? Nemyslela jsem si. ”Děkuji vám,” špitla jsem a cudně sklopila zrak. Začínal mě brnět kořen ocasu. Co myslel tím, že se mu moje jméno líbí? Takový obrat jsem neznala, nevěděla jsem, co za tím myslí. Komplimenty byly vždy za nějakým důvodem a to, že jsem se v nich vůbec nevyznala, mě netěšilo.
”Opravdu?” vydechla jsem. ”Jaká jména jsou pro vás zdejší?” zvědavě jsem se zeptala. Opravdu moje jméno znělo tak cize? Kousla jsem se do jazyku. Znamenalo to, že mi pomůžou se vrátit domů, nebo budou naopak nepřátelští? Matka by žádnému cizákovi nedůvěřovala. Teď jsou ale cizí pro mě úplně všichni. Já jsem teď ten cizák, zkroušeně jsem si pomyslela.
”Ah, to máte pravdu. Už jsem přemýšlela o zítřku, až jsem si neuvědomila, že je stále dnešek,” zasmála jsem se lehce a v hlavě se opět spustila matčina přednáška o tom, jak bych se nikdy neměla nachytat, že něco nevím. Další chyba.
Sigy se ale rozhodl na mě spoléhat s radou. S radou o okolí, které jsem neznala, protože jsem tu moc dlouho nepobývala. Jeho odpověď ale zněla zajímavě. ”Nový domov?” nastražila jsem uši. ”Odkud jste přišel?” nevinně jsem mrkla očima. Vyslechni si všechny možné informace a použij je pro svůj prospěch! ozvala se matka. Mezitím jsem přemýšlela, jestli bych mu měla přiznat, že to tu taky neznám. Bylo by to lepší? Nebo horší? Sám to tu nezná. Mohl by ale být vhodným spojencem, usilovně jsem přemýšlela o nejlepším způsobu. ”To bychom mohli jít společně. Taky to tu moc neznám,” navrhla jsem mu nakonec. Využít situace a zjistit co nejvíc informací. Nevěděla jsem nic a potřebovala jsem se zorientovat. Pokývla jsem si, spokojeně. Matka by byla hrdá.

Nakrčila jsem čelo. Vlk se stále nehnu z místa a začínala jsem si myslet, že tam opravdu chce být. Nelíbilo se mi to. To chování vypadalo zvláštně, ne něco, co by měl normální vlk dělat. Jsou tady všichni… takoví? zakňučela jsem v duchu. Nechápala jsem to. Chtěla jsem se konečně setkat s někým normálním, ale dalo se to, když tu všichni vypadali, že byli vyhoštěni pro nedostatek myšlení?
Když mě pozdravil, nevěděla jsem, co udělat. Alespoň odpovídal správně, jak se slušelo. Měla bych odejít? Teď jsem už nemohla. Zhluboka jsem se nadechla (zase) a začala se tvářit tak, jak by mladá dáma mého postavení měla. Matka by na mě byla hrdá. ”Ah, jestliže vám nepřekáží, nezmíním se o ní,” blahosklonně jsem pokývla tak, jak to dělávala matka, když mluvila s někým… takovým. Co když na tomto místě bylo takové chování přijatelné, nebo přímo žádané? Nesměla jsem ho soudit příliš brzy.
Když jsem se ale moc nesoustředila na to, jakou polohu si zvolil, situace byla docela příjemná. Rozhodně příjemnější než spousta, ve kterých jsem v poslední době ocitla. ”Těší mne, pane Sigy,” uctivě jsem sklonila hlavu. Konečně někdo normální. Třeba svět bude zase v pořádku. I když momentálně leží dosti neelegantně na zemi.
”Jmenuji se Karoe,” řekla jsem tenkým hláskem a zamrkala očima. V hlavě jsem už slyšela matju, jak mě pobízí, ať se s ním spřátelím. Měla pravdu. A taky jsem měla pořád strach, nelíbilo se mi tu a chtěla jsem pryč. ”Co máte dnes v plánu?” položila jsem otázku. Stále jsem nevěděla o tom míste nic.

← Dno
Vyšla jsem pomalu. Levá tlapka mě pořád bolela a já se na to snažila soustředit. Už jsem byla mnohem klidnější, ani se mi nezdálo, že bych se klepala. To bylo dobře. To bylo dobře. Musela jsem si vzpomenout, jaké je to být dcerou vznešené Rodinie a urozeného Balthuse. Nemohla jsem se přece tak ukazovat. Co by si o mě mysleli? Musela jsem přijít s nějakým plánem.
S hlubokým nádechem jsem vyšla z jeskyně. Mlčky jsem ohrnula nos. Potřebovala jsem najít místo, kde Launee doopravdy přebývala, ne nějaká díra, kde přespávali sluhové. Po několika krocích jsem zahlédla vlka, kterého jsem předtím viděla uvnitř. Nemohla jsem si ale vzpomenout, jak se ke mně choval. Chyba! už jsem slyšela matčin hlas. Trochu jsem se přikrčila. Měla pravdu. Neměla jsem ulevovat na pozornosti, i když mi nebylo dobře.
On se ale zjevně teď také necítil nejlépe. Chvíli jsem jen tak stála a přemýšlela, co dělat. Jak zareagovat na o, co dělal on, ať to už bylo cokoliv. Je mrtvý? Nikdy jsem mrtvého vlka neviděla, ale třeba vypadali podobně jako ulovené maso. Pobaveně jsem se zašklebila, ale hned ovládla svůj výraz. Neměla bych něco takového dělat. Udělala jsem tři opatrné kroky k němu a zaslechla nádech.
Dobře. Takže aspoň žil. Nevěděla jsem, jestli bych za ním měla jít. Jestli bych se s někým takovým měla vybavovat. Třeba je to nějaký jejich zvyk, napadlo mě. Možná. Třeba? V hlavě mi poletovalo tolik myšlenek že jsem si chtěla znova kousnout do tlapky, abych je uklidnila. Pak ale, než jsem si to uvědomila, jsem udělala několik dalších kroků k němu, že jsem už nemohla utéct. Sedla jsem si tedy a ocas elegantně přitáhla k tělu. Matka říkala, že tak by správná dáma měla sedět. ”Dobrý večer,” pozdravila jsem ho slušným tónem, abych náhodou neurazila, ale zároveň to nepřehnala. Nedokázala jsem pochopit, jak na tomhle místě vlci fungovali a frustrovalo mě to.

Po tom, co odešel Saturnus, jsem začala pomalu jíst maso. Nejdřív jsem mu nevěřila. Magické maso? Nebyla jsem si jistá, že tomu můžu věřit. Všechno bylo tak hrozně zvláštní. Postupně jsem si ukusovala a pořádně žvýkala. Břicho mě bolelo a pamatovala jsem si, co se stalo, když jsem se až moc najedla. Chtělo se mi brečet. Zdálo se mi, že se na mě všechno valí, každá zeď se přibližovala, až toho bylo moc a já zavřela oči a jen se třásla. Ti dva vlci, co byli kousek odtud na mě neviděli. Postupně jsem ale přestala slyšet i jejich hlasy a jen doufala, že rychle usnu.
Asi se mi to i povedlo, protože když jsem znova otevřela oči, ležela jsem jinak. Neklepala jsem se, nebo aspoň ne tak moc jako předtím. Nikdo tu už nebyl. Zůstal jen kus ohlodaného masa a zima. A já. Matko… Kde jsi? Pořád jsem se cítila špatně. Chtěla jsem domů. Matka po mě chtěla, abych zaujala vlky, už se mi to dokonce i dařilo. Co si ale beze mě počne? Co bude moje rodina dělat?
Co budu dělat já bez ní?
Cítila jsem, že brnění v nohou je čím dál tím silnější. Zamáčkla jsem víčka k sobě tak pevně, že jsem doufala, že se už nikdy nerozpojí. Uklidni se, uklidni se, uklidni se uklidniseuklidniseuklidnise! křičela jsem na sebe v duchu, ale moc to nepomáhalo. Špatně se mi dýchalo a začínala se mi motat hlava. Už se mi to stalo i předtím. Ale věděla jsem, že to za chvíli přejde, věděla jsem, že musím jít dál plnit povinnosti a tady nebylo nic. Nic. Nikoho jsem neznala a… a… a…
Musím pryč. Pryč, projelo mi hlavou a díky tomu jsem se dokázala vyšvihnout na nohy a roztřeseně vyrazila k východu. Povedlo se mi skoro zakopnout, než jsem se dostala skoro do poloviny. Nepomáhalo to. Co bylo ale horší - venku budou určitě další vlci. Nemůžou mě takhle vidět. uvědomila jsem si s hrůzou a levá tlapka se už zvedala. Tohle jsem znala. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se do ní pořádně zakousla, až jsem zakňučela bolestí. Ale pomohlo to. Pomohlo.
Všechno šumění a bzučení se kolem mě i uvnitř trochu uklidnilo. Chvíli jsem seděla v jeskyni, sama, s tlapou v tlamě. Vydechla jsem. Zavřela oči. Tlapu vytáhla a položila na zem. Jemně, pořád bolela. Raz. Dva. Tři. Nádech. Otevření očí. Výdech. To bude dobrý. Všechno bude dobrý.
S novým klidem jsem tiše vyrazila ven. Ještě jsem nevěděla, co budu dělat, ale věděla jsem, že to vymyslím. Matka by mi věřila, že to dokážu.
→ Mech

”Ah, jistě,” pokývla jsem hlavou a přemýšlela o čem to všichni mluví. Jsem delta? Už se představil jako Saturnus, takže to asi nebylo tím. Znamenalo to, že je sluhou? To, jak se o tom vyjadřoval jako o nejpřirozenější věci znamenalo, že je to asi známé. Trochu jsem přivřela oči a snažila se uklidnit. Myšlenky mi zase létaly všude možně a nesoustředila jsem se.
”Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral,” odfrkla jsem si znechuceně a mrskla ocasem za strany na stranu. Co si o mě myslel? Nebyla jsem vlče. Nebyla jsem dítě. Matka mě vychovala správně, abych se nechovala jako odporné, špinavé děcko. Chvíli jsem po něm házela pohledem blesky, než se otočil a přinesl mi jídlo.
Nemohla jsem se přestat dívat na ten kus masa. Masooo, znělo mi v hlavě. Úplně jsem zapomněla na slušné vychování a kdybych nebyla tak unavená a hladová, matka by na mě v hlavě začala křičet. Teď jsem ale měla před sebou kus masa. Jídla. Okamžitě jsem cítila sliny v tlamě a skoro je nestíhala polykat. Skoro jsem ani neposlouchala, o řem to vlastně mluví. ”Mmhm, jistě,” zamrmlala jsem, ale vůbec jsem netušila, s čím souhlasím.
Bylo mi to asi docela jedno. Nezajímal mě. Nikdo mě tu nezajímal, chtěla jsem se jen najíst a vyspat a… Dál jsem už nepřemýšlela. Udělala jsem jeden malý krůček směrem k jídlu. Pak ještě jeden. Z té vůně se mi skoro zatmívalo před očima, jak skvěle vypadalo. Když se s námi zatřásla země, myslela jsem si, že se mi zatočila hlava. I Saturnus ale vypadal poděšený. Střelila jsem po něm pohledem. Ukázala jsi slabost. Zapotácela ses. Špinavá a odporná. Nesmíš, nikdy nesmíš ukázat, že nejsi v perfektním pořádku, syčela na mě matka a já se musela znova kousnout do jazyka. Roztřeseně jsem se nadechla a zkusila se uklidnit Srdce mi ale najednou tak hrozně moc bušilo, že jsem s tím skoro nemohla nic dělat. ”Můžeš jít, Saturnusi,” oznámila jsem mu. Nechtěla jsem, aby mě viděl dál. Bylo mi špatně točila se mi hlava a chtělo se mi spát.
”Obstaral jsi mi potravu, už tě nepotřebuj,” známila jsem mu co nejpovýšenějším tónem, jaký jsem svedla. Pořád se mi ale hodně třásl. Klid, klid, klid, klid, Karoe! Uklidni se, nebo přijdou špatné věci! Nechceme špatné věci, tak buď klidná! křičela jsem na sebe zoufale v duchu. Moc mi to nepomáhalo. ”Děkuji za tvé služby. Půjdu se vyspat,” dodala jsem, aby ho nenapadlo mě následovat. Bez jakéhokoliv dalšího pohledu jsem vzala kus masa do tlamy a vyrazila co nejrychleji a nejdál od něj. Z té chuti se mi skoro hned zase spustily sliny a byla jsem ráda, ž už jsem k němu zády, takže nevidí, jak tečou po mase. Chtělo se mi skoro brečet, ale bylo tu až moc vlků.
Zalezla jsem do nejtmavějšího rohu, tam se schoulila a začala pomalu uždibovat z masa. Věděla jsem, že se dějí špatné věci vlkům, kteří hltají, i když to teď byla věc, kterou jsem chtěla udělat za všeho nejvíc.

Zarazila jsem se, když řekl, že má děravou hlavu. Radši jsem ustoupila o kus vedle, ale zkoumavě se zadívala na onu hlavu. Kde byly ty díry? Měl je schované pod srstí? Co když mu něco z nich vypadává? Uvnitř jsem se kysele zašklebila nad představou, že se mu z hlavy kutálejí malé kuličky. Když jsem se ale ohlédla, žádné koule za ním nezůstávaly. A co to mělo souviset s jeho neslušností?
Nevěděla jsem, jak na to odpovědět. ”Těší mě, Saturnusi,” pokývla jsem hlavou, protože matka by vyžadovala, že jsem perfektní i v přítomnosti někoho takového. ”Pokud to nebude příliš drzé,” ozvala jsem se a zakousla se do jazyka. Neměla jsem to říkat. Ale byl sluhou, že? ”Jaké místo zastáváš… na tomto území?” zeptala jsem se nakonec. Zapomněla jsem, jak Launee říkala svému panství. Nikdy předtím jsem to slovo neslyšela.
Znova jsem se zamračila, když začal vyprávět o kouzelném mrazáku. Hlavně druhé slovo bylo pro mě záhadou, ale nechtěla jsem se ozývat. Šla jsem co nejblíž za ním, abych to viděla. Na chvíli jsem úplně zapomněla na správné mravy a jen nepokrytě zírala. Srdce mi začalo bušit. ”J… jak… Jak to funguje?” šeptla jsem a otřásla se zimou. Opravdu tu byla větší zima, ale… I v létě? Jak to dělají? Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a skoro si ani neuvědomila, že mě obchází.
Vyrazila jsem hned za ním, v hrudi mi začal plát malý, ale neodbytný plamínek, že jsem skoro zapomněla na hlad. Jak?

Chtěla jsem ještě pozorovat, co se děje s tou dvojicí, co zůstala, zatímco Launee odešla, ale ten vlk mi zahradil cestu. Pokývla jsem hlavou, když podle zvyků odpověděl, že ho těší, ale nijak nepokračoval. Střelila jsem po něm zmateným pohledem, jestli se mu něco nestalo, že nepokračuje. Netvářil se ale, že by měl dostatečně dobrou výmluvu. V duchu jsem se zatvářila kysele. Odpad. ”A tvé jméno?” zeptala jsem se ho tónem, jakým matka mluvila s nízko postavenými, od kterých něco chtěla. Asi se mi to úplně nepovedlo.
Aspoň že byl ochotný mi dopřát jídlo. Nechtělo se mi ani zvedat, věděla jsem, že se mi bude točit hlava. Když se mi bude točit hlava, budu se motat a když se budu motat uvidí to všichni. Z té představy se mi udělalo špatně a znova jsem se kousla do jazyka. Už jsem skoro zapomněla, že v tlamě cítím krev, teď jsem ji ale ucítila znova.
Neměla jsem ale na výběr. Nebo ano? Chtěla jsem zůstat na místě, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebude špatná věc. Co si pak o mně budou myslet? Vlk už ale vyrazil a ti dva se na mě nedívali. Když jsem vstala, trochu jsem se zapotácela. Motala se mi hlava. Zaťala jsem zuby tak silně, že mě začaly bolet, ale trochu to pomohlo. Pomalu jsem vyrazila za tím vlkem a usilovně mrkala, aby zmizely všechny ty věci, které mi létaly před očima, skutečné ale nebyly.
Zaslechla jsem, že něco říká. Podívala jsem se na něj. Určitě jsem slyšel špatně. Bála jsem se ho na to zeptat, abych nebyla za hlupáka. ”Co chci vidět?” zeptala jsem se. Určitě neslyšet něčí větu je lepší než být prohlášený hlupákem. Matka by se zbláznila.