Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zhluboka jsem se nadechla. I když jsem se aspoň polovinu času třásla vzteky a nechápala, jak může být tak krátkozraký a jednoduše odmítat moje vysvětlení, které jsem mu podávala, i když byly jasně správné… Tak trorchu jsem si to užívala. Měla jsem pocit, že v této debatě dokážu držet krok a stojím si za svým. Uvědomila jsem si, že se třesu taky nadšením. ”Teď možná,” přiznala jsem. ”Ale před tou nehodou určitě ne. Taková zranění se nepočítají,” odpověděl jsem mu sebevědomě. Protože ani taková otázka přece nemohla narušit to, co byla zcela jednoznačná pravda.
Nevěděla jsem, co si myslet o tom, když mi nic neřekl na to, že se nenechám manipulovat. Zamračila jsem se. Uvědomila jsem si totiž, že jsem na to na chvíli zapomněla. Co tou otázkou potom myslel, když o tom nechtěl mluvit? Řekla jsem něco špatně? Koutkem oka jsem se na něj nenápadně podívala. Usmíval se. Zamrazilo mě. Co to znamenalo? Udělala jsem něco špatně? Nebo něco dobře? Prošla jsem zkouškou? Zkroušeně jsem zase otočila hlavu pryč. Pořád jsem ho nechápala. Pořád jsem to tu všechno nechápala. Přišla jsem si hrozně sama.
”Um,” zamrmlala jsem a znova začichala. Snažila jsem se to dělat co nejtišeji a nezvedat hlavu. Podle matky o nebylo vhodné. ”Ne,” zavrtěla jsem hlavou. ”Každé místo voní trochu jinak, ale na tom není nic zvláštního.”

← Ještěří lučina

Zavrtěla jsem hlavou. Proč se ptal, na takové hlouposti? ”Vlci jsou přece silnější než vlčice,” zopakovala jsem znova. Vždyť to bylo naprosto jasné. Všichni to věděli. Samci jsou silnější než vlčice. Takže ať je vlčice sebesilnější, nemůže být silnější než vlk. Protože vlci jsou silnější. Zamračila jsem se na Sigyho, aby si ze mě přestal utahovat. To přece musel vědět. Věděli to přece všichni. Tak proč se pořád snažil najít důvody, proč to pravda nebyla?
Otevřela jsem tlamu a zase ji zavřela. ”Ne, protože jsme tu jen my dva,” zabručela jsem po chvíli. Snažil se mě donutit, abych přiznala něco, o čem jsem věděla, že je lež. ”Protože jsme odešli z místa, kde… smečka sídlí,” dodala jsem suše a zapíchla do něj pohled. Jistě, že tu nikdo jiný schopnější nebyl, když jsme tu byli jen my dva. ”A já…” frustrovaně jsem vydechla. Už jsem se pomalu začínala znova třást, hrozně mě štvalo, že mi říká, že něco odmítám udělat. Já nic neodmítala. ”Já nic neodmítám,” zamračila jsem se na něj. Nemohl mě z toho osočovat.
Na jeho fnukání, jaký je chudák, že je nemocný a ubohý, jsem se na něj jen lehce otráveně podívala. Chtěl ode mě sympatie? Takovým chováním určitě ne. Jasně jsem viděla jeho pokus o manipulaci. A já se manipulovat nikdy nedala.
Zamračila jsem se ještě silněji. ”Já se nenechám využívat,” odsekla jsem a nespokojeně zamávala ocasem. Byla jedna věc, to dělat, ale ještě se k tomu hned veřejně přiznávat? I když jsem si řekla, že ho nebudu poslouchat, hned jsem zvědavě začichala. ”Nic,” okamžitě jsem odpověděla a pak se zamračila. Ještě o něco víc. To nebyla správná odpověď, že? ”Teda, normální… obvyklé pachy. Nic zvláštního,” opravila jsem se.

Zatvářila jsem se nespokojeně. ”Pro to j dobré vybírat víc těch nejsilnějších,” zamrmlala jsem nespokojeně, ale přišlo mi, že mě vůbec nechápe. Co neviděl, že by se vlčice na lov vůbec pouštět neměly, ale naopak všichni samci by byli povinni se účastnit. Teda, podívala jsem se na tu podivnou tlapu, Asi kromě Sigyho. Ten by byl ještě horší než samice. O stopování jsem nic nevěděla. Nikdo mi o tom nevyprávěl. Protože ale u nás doma vlčice i tak nelovily, nemohly v tom být moc dobré. Jinak by se rozhodlo, že to přece můžou dělat. Nechápala jsem, proč si pořád stojí za tím, že by lovit mohli i vlci, kteří v tom nejsou dobří.
Nespokojeně jsem se mračila, ale byla ráda, že je na chvíli ticho. Stejně jsem si ho moc nevšímala. Vlčice by to dělat neměly. Neměly. Všechno má mít svůj řád, pokud nechceme, aby se to celé zhroutilo. Tato… smečka. Nemůže přece dobře fungovat. Je naprosto nefunční, čertila jsem se v duchu.
Až když znova promluvil, jsem vystřelila hlavu vzhůru a přivřela oči. ”Já to neodmítám,” vyjekla jsem. To, že mi řekl, že něco odmítám dělat… Pocítila jsem vztek, který jsem nedokázala udržet. ”Jen jsem řekla, že je pro mě hloupé, abych to zkoušela, protože ve smečce musí být určitě vlci, kteří to dokáží lépe…” řekla jsem mu. Hlas jsem měla na začátku pevný, ale pak se ta jistota vytrácela. Vzpomněla jsem si na toho šedého bídáka, který nebyl ani dost dobrý pro svou rodinu, když ho opustila. To by se mně nikdy nestalo. ”Kdybych chtěla, určitě bych se to byla schopná naučit,” zadrmolila jsem a až pak si uvědomila, co jsem řekla. Oči se mi vyděšeně rozšířily a začala jsem předstírat, že si prohlížím krajinu tak, abych měla hlavu co nejvíc otočenou od něj. ”To jsem nikdy neřekla,” odsekla jsem na jeho povzdechnutí, že budu ráda, pokud zemře. Nechtěla jsem, aby zemřel. Proč bych měla chtít, aby zemřel někdo, kdo pro společnost pracuje a léčí vlky? Měla jsem vztek už jen z toho, že to navrhl. Hlavu jsem ale k němu pořád zarputile neotáčela.

→ Kopce Tary

Netušila jsem, co s tím zrovna náčiní má co dočinění, ale nechtěla jsem se ho na to ptát. Nebylo to podstatné. ”Protože,” vydechla jsem a zdůraznila svoje slova krátkou pauzou. ”Vlk a vlčice nejsou stejní. Ne? Vlci jsou větší. Silnější. Rychlejší. Takže jsou mnohem lépe uzpůsobení k lovu. Je… Není efektivní na lov používat i ty, kteří v tom nemůžou být až tak dobří,” vysvětlovala jsem mu to pomalu. Jako hlupákovi, který nerozuměl rozkazům. Nebo aspoň k tomu používala matka tón, o který jsem se právě pokusila. Byla jsem na něj docela hrdá.
Jenže o stopování a nahánění jsem vůbec nic nevěděla. Tak do podrobna jsem lovení neznala a ani jsem netušila, co takoví vlci dělají. ”To už ale není lov,” řekla jsem sebevědomě. Tak. Protože v lovu samice nikdy nemohly být lepší než samci a tak to prostě bylo. Ať říkal Sigy, co chtěl, bylo hloupé pouštět vlčice k něčemu, v čem nemohly vynikat. Bylo to plýtvání… po… po… potne-čím něco. Takové slovo matka používala.
Aspoň se ale už přestal usmívat. Jakmile trochu zchladl, přestala jsem se cítit tak nevózně. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to bylo nepříjemné. ”Nedostala jsem důvod předpokládat jinak,” řekla jsem svým pilně trénovaným elegantním a chladným hlasem. Matka říkala, že byl dobrý. Dech se mi ale pak na chvíli zadrhl. Automaticky jsem ho ale následovala. ”I… s tou tlapou?” zeptala jsem se nejistě.

Rázně a spokojeně jsem přikývla, když se mnou konečně souhlasil. V hrudi mě z toho příjemně zahřálo. ”A o tom mluvím,” znova jsem pokývla se stejným výrazem. Už jsme si začínali rozumět. Teda, kdyby nezačal o tom, jak to chodí tu. Protože… Co to vůbec bylo za místo? Nebo to bylo tím, jak to Sigy popisoval?
Obočí mi zase klesalo níž. Byla pravda… Nebo to aspoň znělo skoro rozumně, že by možná byli potřeba i další schopnosti vlků, ale já na lovu nikdy nebyla. Věděla jsem trochu, co se děje, ale nikdy jsem o něm tolik nepřemýšlela. Síla a rychlost. O to tam šlo, o tom jsem věděla. Ale stopování? A obratnost? Nikdy mě to nenapadlo. ”Jaké náčiní?” zamračila jsem se. Rozhodla jsem se přejít to, co skoro dávalo smysl, abych se do toho nezamotala. ”Vy při lovu používáte náčiní?” nedůvěřivě jsem se na něj zamračila. Jak tu vůbec lovili? Možná bych o tom mohla něco zjistit. Třeba by mi pak matka odpustila, kdybych otci přednesla nějaký zajímavý nový způsob. Rodině by to mohlo pomoct.
Zaťala jsem zuby. Zase se na mě tak usmíval. A ta otázka. Prudce jsem se nadechla. Tušila jsem, myslím, že to byla nějaké léčka. Zatáhla jsem se tam sama? Stůj si za tím, co říkáš, nikdy neber věci nazpět! připomněl mi matčin hlas. Dobře. ”Podle té přelétavosti to skoro tak zní,” odpověděla jsem mu a hlas se mi třásl jen málo. Skoro vůbec. Pokusila jsem se mu taky tvrdě zadívat do očí, ale hned jsem odvrátila zrak, protože to bylo moc. ”To všechno…” procedila jsem skrz zuby, kterými jsem se snažila ovládnout třes, který se blížil. Cítila jsem to. Musela jsem vydržet, ale zatáhla jsem se někam a teď… Teď… Co budu dělat? pomyslela jsem si vyděšeně. ”Mohla to být jen přetvářka a léčka, za účelem získání nějaké výhody,” zadrmolila jsem to jedním dechem, co nejrychleji, abych se znova nezasekla. Zůstala jsem tvrdošíjně pozorovat zem se sklopenou hlavou. A ignorovala jsem, že se opravdu začínám trochu klepat.

Zatvářila jsem se nespokojeně, když se zase chytal nepodstatných slov a úplně přeskočil to, co jsem se snažila říct. Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, jestli mi to dělá schválně. Už to skoro tak vypadalo a vůbec bych se tomu nedivila. Střelila jsem po něm pohled, který jasně říkal, že tohle nehodlám tolerovat, ale odmítám se nechat vyvést z míry.
”Ale lovci ve smečce jsou. To jsou specilizovaní vlci,” zdůraznila jsem a ve svém zápalu si ani neuvědomila, že jsem to slovo nevyslovila správně. Matka by ze mě rozhodně nebyla nadšená. ”Není to ale hloupé? Že se lovu může zúčastnit i naprostý nimrod, který ho jen zkazí? K čemu to pak všechno bylo?” dál jsem kroutila hlavou.
”Nemá to být zábava, má to být čest zajišťovat celému společenství potravu a podílet se na jeho chodu v takovém důležitém ohledu,” prohlásila jsem trucovitě a podívala se jinam. Myslela jsem, že je můj argument neprůstřelný a taky by pořád byl, kdyby se ho rozhodl pořádně vzít na vědomí.
Už jsem byla pořádně dopálená, když ještě s úplnou lehkostí přiznal, že jen tak odhodil jednu úlohu a vzal si jinou. Ale mohla jsem se vlastně divit? Říkal přece, že už několikrát přešel mezi smečkami. ”To bylo nanejvýš nezodpovědné chování, které by mělo zabránit získání další úlohy,” prohlásila jsem pevně a znova se na něj podívala. ”Kdybych byl vůdce, takovému vlkovi bych nevěřila, že je schopný se věnovat svému poslání svědomitě a poctivě.” Už mi bylo jedno, že nejsem zdvořilá. On také nebyl.

Otevřela jsem tlamu, abych protestovala, než jsem ji zase zavřela. Jak nejsou? Nedávalo mi to smysl. ”Ale…” začala jsem a zarazila se, abych si utřídila myšlenky. Sigy mi mezitím neslušně skočil do řeči. V průběhu jeho řeči jsem zamyšleně žmoulala jazyk mezi zuby. Kdybych najednou do něj potřebovala kousnout. ”Ale!” vydechla jsem po tom, co konečně domluvil. Snažila jsem se jeho vysvětlení pochopit, ale pořád mi ještě nešlo do hlavy. ”Lovec. To je to slovo,” pokývla jsem si. ”Takže smečka má speciálně určené a vycvičené vlky, kteří pro ni loví,” řekla jsem. To přece podporovalo to, co jsem říkala! Proč bych se měla snažit lovit, když tu byli jiní, kteří se tomu specificky věnovali, aby ti, kteří to neuměli, nemuseli?
Zhluboka jsem se nadechla. ”Protože je obecně známo, že vlčice jsou slabší a pomalejší než vlci,” řekla jsem pevně, protože mě začínalo trochu dopalovat, že to pořád odmítá vzít na vědomí. ”Pro to je pro ně zbytečné se učit lovit. Nejlepší je se věnovat věcem, ve kterých je dotyčný nejlepší, protože pro ztrácet čas na tom, co jiní dokážou lépe? Potom společenství nemůže efektivně fungovat a dříve či později se rozpadne a propadne neřestem,” dokončila jsem svoje vysvětlení, hrdá, že jsem to dokázala ustát a vyjádřit svůj postoj tak, že nebylo možné ho nijak napadnout. Protože jsem měla pravdu. Věděla jsem, že to, co říkám, je pravda. A pokud to tu tak nedělali, byli hlupáci. Nebylo divu, že tu bydleli takoví ubožáci jako ten šedý vlk bez rodiny.

Pořád se usmíval. Proč se pořád usmíval? Nelíbilo se mi to. Dokazoval mi tím, že něco ví. Ví něco, co já ne, hraje tu hru, ve které má převahu a tím úsměvem mě hrozně znervózňoval. Kéž by tu byla matka. Ta by si dokázala poradit, zadoufala jsem, než jsem se zarazila. Musím to brát jako zkoušku. Než mě najdou, než dorazím domů, musím zvládnout v téhle… díře přežít a být úspěšná. Jinak ji zklamu.
Jenže… To, co říkal, dávalo skoro smysl. Skoro. Nespokojeně jsem se zavrtěla. ”Nejsou tu snad vlci, co lovení trénovali celý život?” zeptala jsem se nepříjemně. Nechtěla jsem mu ukazovat, že to vůbec neumím. To byl jeho plán? Totálně mě zesměšnit a dokázat, jak jsem neschopná? ”A beztak, zvládnu nejíst dost dlouho, abych cestu domů vydržela,” dodala jsem sebevědomě. Snažila jsem se nevnímat slabý hlásek, který opravdu byl zvědavý, jaký je pocit, když vlk loví. Nikdy jsem to neviděla, ale muselo to být opravdu zajímavé. ”Je zbytečné trávit čas učení se schopnosti, ve které nemůžu být moc dobrá,” řekla jsem po chvíli, ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli se nesnažím přesvědčit samu sebe.
Znova jsem se na něj zamračila, když se mě zeptal, co tedy vlčice dělají. Pocítila jsem v sobě slabý záchvěv, kterému matka říkala intuice. Prý jsem ji měla dobrou. ”Různé věci,” odpověděla jsem, když jsem si vzpomněla, jak reagoval na moje vyptávání. Pokud nechtěl poskytnout informace mě, roč bych to měla dělat já? ”Kromě lovení.”
”To musí být nepříjemné,” zdvořile jsem pokývala hlavou, ale zvědavě jsem si jeho nohu prohlédla. Mohla bych mu potom utéct, až bude konverzace nesnesitelná?

Odmítla jsem ho zahlédnout i jen koutkem oka. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem mu tak odevzdaná na milost, a on toho tak moc využívá. Zaťala jsem zuby ještě silněji, abych se zbavila pocitu, že se topím. Netopila jsem se. To, že se poškleboval, neznamenalo, že má až tak moc navrch. Zvládnu to. Matka mi věří, otec mi určitě také věří, bude to v pořádku. Dokážu to zvládnout, uklidňovala jsem se.
Ještě nepříjemnější mi ale začalo být, když se ke mně sklonil a díval se s výrazem… Srdce se mi hrozně rozbušilo a začalo mi být špatně od žaludku. Odtrhla jsem od něj pohled a trochu se do sebe schoulila. Ne, ne, nech mě na pokoji, prosila jsem ho v duchu. Nechápala jsem to chování a vůbec se mi nelíbilo, stejně jako podivné pocity, které ve mně vyvolávalo. Nadechla jsem se ústy přes zaťaté zuby. ”Až se vrátím domů, bude se ode mě očekávat jiná úloha. O lov se postarají jiní,” odpověděla jsem mu křečovitě a pořád těkala pohledem všude, jen ne po obličeji, který se vznášel kousek ode mě. ”Můj jediný důvod je, že to vědět nemusím, protože v tom nikdy nemůžu být dostatečně dobrá, tak proč nad tím zbytečně plýtvat čas,” mračila sem se na zem vedle něj.
Nakonec jsem se neudržela a hodila po něm zamračený pohled. ”Nikdy jsem neřekla, že vlčice nemají víc rolí,” odsekla jsem. ”Ale lov mezi nimi není,” paličatě jsem zamručela a byla ráda, že se už radši povídáme o tlapě a ne něčem jiném. Chvíli jsem si ji prohlížela a pak přikývla. ”Potom je to šlechetné zranění. Utržené při úctyhodné činnosti,” prohlásila jsem.

Rozhodla jsem se, že se na něj nebudu dívat. Když se na něj nebudu dívat, neuvidím, jak se usmívá a… Nebudu se kvůli tomu cítit špatně. Nelíbilo se mi, jak se na mě usmíval. Zdálo se mi, že k tomu nemá dobrý důvod. A nebo naopak k tomu dobrý důvod měl, ale tušila jsem, že by se mi moc nelíbil. Takže se na něj nebudu dívat a bude to v pořádku. ”Přesně tak. Žádné potíže,” rázně jsem přikývla, abych mu přesně dala najevo, co si myslím.
Pořád jsem se ale dívala dopředu, i když tam nebylo nic zajímavého. Pořád to ale bylo lepší, než vidět jeho obličej a cítit, že tu hraje nějakou hru které moc nerozumím. Zesměšňuje mě? Bude pak o mě vyprávět té žlutobílé vlčici? Tiše jsem zaskřípala zuby. Co když mě sem vzal jen pro to, abych mě zneužíval? Jen tak mu nepodlehnu, nebudu jeho poskokem, rozhodla jsem se pevně.
Poprvé jsem se na něj podívala, až když mi ukázal svou tlapu. Zamračila jsem se na ni. Byla opravdu… Podivná. Nehýbala se. Krátce jsem švihla očima k jeho žlutým očím a zase zpátky. Za tou otázkou něco bylo. Zamračila jsem se ještě víc. ”Společnost má víc míst pro samce než jen lovce,” odpověděla jsem po chvíli a snažila se skrýt hrdost z toho, že jsem na to kápla. ”Jak se to stalo?” zeptala jsem se a ani se moc nesnažila dodržovat společenské domluvy. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli si zasloužil mou slušnost.

← Kiërb

Loupla jsem po něm tichým pohledem, protože jsem prostě věděla, že není upřímný. Nelíbilo se mi, jak se ke mně choval. Cítila jsem se vedle něj… Malá a neschopná. Přesně. Malá. A neschopná. A ten pocit jsem nesnášela. ”Žádné potíže to nebyly,” odpověděla jsem mu. ”A rozhodně jsme se neztratili. Prostě jsme někoho nenašli, takže se ta cesta jen prodloužila,” řekla jsem pomalu utichajícím hlasem. Snažila jsem se tvářit, že si nevšímám, že se trochu začínám třást. Bylo toho na mě nějak moc. A ještě jak mi pořád musel říkat, že nemám pravdu!
Znova jsem se zamračila. ”Protože… Vlci jsou větší. A silnější,” řekla jsem mu naštvaně. Myslel si, že jsem úplně hloupá? To bylo přece úplně jasné. Pohledem jsem mu jasně říkala, ať s tím konečně přestane. ”A vlčice mají jiné úlohy. Důležitější. Je podstatné, aby vlci plnili jen věci, ve kterých jsou dobří, jinak nebudou adekvátně sloužit společnosti. A neadekvátně fungující společnost je špatná společnost. Přesně pro to má každý své místo ve světě určené,” řekla jsem mu, co mi často vyprávěla matka. Protože měla naprostou pravdu.
Nikdy jsem nemohla být až tak silná jako Vistulian, který se naopak učil jiným věcem. A tak to prostě bylo. Nechápala jsem, proč se mě musel Sigy ptát na takové věci.

Stála jsem a čekala, kdy se Sigy uráčí jít. Ten vlk se mi přestával líbit. Nejdřív jsem myslela, že je slušný a vychovaný, tak, jak jsem očekávala. Jenže jsem ho přestávala chápat a korunu tomu nasadil va chvíli, kdy řekl, že jsem ztracená. Ještě teď jsem se z toho trochu klepala. Já ztracená rozhodně nebyla. Tvářila jsem se, že ho neposlouchám, ale špicovala jsem uši, abych zaslechla něco, co říkal Kesselovi. Ten mě taky štval. Všichni tu byli hrozní.
Kessel ale nakonec skoro nic neřekl. Byla jsem z toho trochu zklamaná, trošku jsem se těšila, že si aspoň vyslechnu něco zajímavého. Ale pak byl Sigy už u mě. S očekáváním jsem se na něj podívala. Teď určitě řekne něco správného! říkala jsem si. Věděla jsem, že ano. Úplně jsem to cítila. Ale pak mi řekl… že jsem potížistka. Na chvilku jsem přestala dýchat.
Co? Přivřela jsem oči a skoro se ani nesnažila nějak ovládat vztek, který jsem v sobě cítila. Matka by na mě nebyla hrdá, ale skoro jsem si na ni ani nevzpomněla. ”Já nejsem potížistka,” odsekla jsem mu. ”Byla jsem dobře vychovaná a umím se dobře chovat. Nedostávám se do potíží,” odpověděla jsem mu a snažila se, aby to znělo vznešeně a sebevědomě. Měla jsem co dělat, abych si ten tón udržela. Ale teď jsem ztracená, matka nejspíš zuří. To jsou potíže, uvědomila jsem si zklíčeně.
”Vlčice přece neloví,” podívala jsem se na něj šokovaně, když se mě zeptal na lov. Já? Lovit? Ne. Já lovit nesměla. Neměla jsem to dělat. Ani jsem si neuvědomila ale, že ho následuju dál.

→Ještěří lučina

// dont mind me, jen něco zkouším
← Neprobádaný les

Karoe si vykračovala na špici skupiny, dva starší vlci za ní. V té chvíli se je snažila ignorovat. Urazili ji. Jak si mohli dovolili k ní mluvit, jako kdyby byla… nějaké špinavé dítě, které někdo pohodil na ulici? Vše, co ji v životě učili, se v ní vzpíralo proti takovým otázkám. Její malé dětské tělíčko, tak pevně navyklé na určitou rutinu, odmítalo přiznat, že by se něco mělo změnit. A tak se i její mysl zatvrzela, že je prostě jen otázkou času, kdy si pro ni někdo přijde a všechno se vrátí do starých kolejí.
Dobrosrdečná slova Kessela se rozhodně s pochopením nesetkala. Bylo to jeho volbou slov. Kde jsi k ní přišel, znělo až bolestivě moc, jako kdyby byla… věc. Ale Karoe byla vznešená! Budoucí dáma! Nikdo ji nebude vlastnit! Nikdy! Nikdo! Není něco co se dá sebrat jen tak ze země a vlastnit to. Na ta Kesselova bolestivá slova zareagovala jen odfrknutím, ale nedovolila si otočit se. Možná to bylo pro to, že se jí srdíčko bolestivě svíralo; třepetaly se v ní silné pocity, které si nedovolovala cítit. A kdyby se otočila, riskovala by jejich vybuchnutí.
Už tak bylo dost, že se neměla, jak uklidnit. Jednak šla, a druhak byla v cizí přítomnosti. Zkusila se kousnout do jazyka, ale to moc nepomohlo. Jen zase cítila v tlamičce železitou chuť krve. Když ale zaslechla Sigyho odpověď, že je z Mechové smečky, už se neudržela. Prudce otočila hlavu k těm dvěma. ”Já nejsem z Mechové smečky. Ani žádné jiné smečky. Já nejsem odsud,” oznámila tónem, za který by se nemusela stydět ani povýšená královna.
Dál je už ale neposlouchala. V hlavě jí pořád vířily myšlenky, na které nechtěla myslet, protože rozhodně nebyly pravdivé. Proč už ale pořád nikdo nepřicházel? Fakt, že ji nikdo nehledal, a nikdo ani přijít neměl, si vůbec nepřipouštěla. ”Proč?” střelila pohledem po Sigym, u kterého zaregistrovala, že ji poroučí. To se jí nelíbilo, především po debatě o tom, jak ji někde našel a teď mu zjevně asi patří. Pak se uklidnila, nebo aspoň zdánlivě. Zhluboka se nadechla. Tohle nebylo vhodné chování. ”Dobře. Můžeme jít,” pokývla hlavou a vyrazila. Po pár krocích se otočila na Sigyho, jestli teda jde.

Pozorně jsem naslouchala Sigyho radám, jak se zachovat k novinkám. Všechno to bylo až moc… Jednoduché. Nebo to bylo složitější, ale odmítal mi o tom říct? Zmateně jsem nakrčila nos. Když mi o něčem takovém vyprávěla matka, nestíhala jsem všechno chápat. Pamatovala jsem si na věty, kterými by vlk měl naznačit, že chce vědět víc a prý, pokud to dobře udělal, ten druhý mu nabídl cenu za informaci. Kde byly takové informace? Tohle… Zeptej se a oni ti to řeknou… Odvrátila jsem pohled a zhluboka se nadechla.
Matko, kde jsi? znova jsem si povzdechla. Cítila jsem se hrozně ztraceně, ale odmítala jsem to dávat najevo. Jen jsem potřebovala co nejdřív zjistit, kterým směrem je domov. A pak bude vše v pořádku.
A hned po tom začal mluvit Sigy. Jako kdyby mi četl myšlenky. Roztřeseně jsem se nadechla. Ne. Ne, ne, opakovala jsem si v duchu, když jsem dostala dojem, že uvnitř cítím oheň. Ani jsem si neuvědomila, že jsem taky začala vrtět hlavou. ”Já nejsem sama,” odpověděla jsem mu zamračeně. ”Mám svou rodinu, která mě už hledá a brzy najde. A pak budu moct z tohoto místa navždy odejít,” zamračila jsem se na něj, jako kdyby byl on zdroj všech mých problémů a pokračovala jsem v kabonění, i když jsem už přestala mluvit. Jeho slova mi ale pořád zněla v hlavě a já bych po něm moc ráda začala křičet. Já NEJSEM úplně sama. Nikdo mě neopustil. Matka mě potřebuje. Moje rodina mě potřebuje. Jsem důležitým členem vysoké společnosti a rozhodně se mě už vydali hledat! syčela jsem na něj dál v duchu, jen abych potlačila nepříjemný pocit v břiše.
Když se oba dva vlci na mě začali šklebit, loupla jsem po nich ohnivým pohledem. Pořád jsem nevěděla, kudy mám jít, ale rozhodla jsem se prostě vyrazit. Směr, kudy šel Kessel, se zdál být jako dobrá volba. Nebo možná ne. Ale třásla jsem se, asi vzteky, a nechtěla jsem už stát na místě a nechat se osočovat z toho, že mě všichni opustili. Já. Nejsem. Sama!

→ Kiërb

Několikrát jsem pomalu zamrkala. Co že to říkal? Že vlci nemají rádi dotazy? ”Jak se potom tu dozvídá o novinkách?” zamračila jsem se. Co to bylo za místo? Uši mi znatelně poklesly. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. Chovala jsem se, jak mi matka říkala, ale vlk se na mě zlobil čím dál tím víc. Ale taky mě to vytáčelo. Jaký vlk nemá rád otázky? Jak potom můžou fungovat? ”Jak se potom vede konverzace, když se nemůže na nic ptát? Nebo jsou vlci radši nevědomí a spokojení?” poslední slova jsem už vztekle vyprskla a vzteky nakopla kamínek, který vyčuhoval zpod sněhu.
S trhnutím jsem se zarazila a střelila po něm vyděšeným pohledem. Co si o mě teď pomyslí? Zůstala jsem radši potom mlčet a snažila se moc nemyslet na to, jak jsem se začala před ním vztekat. Ne že by mě to přestávalo štvát. V duchu jsem pokračovala v nadávání na všechny vlky, co neměli rádi otázky a nechtěli na ně odpovídat. Kdyby bylo na mě, nejradši bych je vyhostila pryč ze slušné společnosti. Co když už ale jsou vyhoštění? uvědomila jsem si s hrůzou. Pak bych tu trčela s takovou verbeží. Zaťala jsem zuby, abych se udržela a neskřípala jimi. Nelíbilo se mi, jak se cítím.
Slyšlela jsem, jak vypráví dál a i trochu jsem ho poslouchala, ne ale moc. Rozhodně jsem už nehledala skryté odpovědi mezi slovy. Nešlo mi to.”To je smutné,” odpověděla jsem mu, aby se neřeklo. ”Byla ta situace vyhovující i pro vás?” naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Odmítala jsem se vzdát, když mi nabídl nějakou informaci, chtěla jsem vědět víc. Neměli jsme mezi sebou žádný vztah, mohla jsem odejít.
Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je mi Kesselova přítomnost příjemná nebo ne. Žádná zábava tu rozhodně nebyla. Jeho řeč byla také… květnatá a mátla mě. Když pak Sigy prohlásil, že jsem vůdcem skupiny, loupla jsem po něm očima. Neměla bych být vůdcem, ať už byla situace jakákoliv. Byl mnohem starší a nebyla jsem si jistá, jestli se mi tím nechce vysmívat. Nechápala jsem ho. Pohodila jsem ale hlavou a příjemně se usmála. ”Asi bychom se už možná mohli vydat k řece. Pokud to nikomu z vás nebude vadit?” upřela jsem na nich nevinný pohled a v duchu se modlila, ať se jeden z nich ujme vedení, protože mi bylo špatně jen z pomyšlení, že bych měla nova vybírat cestu. Už jsem si ani nepamatovala, kudy jsme sem přišli.