Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z pohledu Zlaté mě stále brnělo celé tělo. Prala se ve mně chuť vzít nohy na ramena a udržet ji v konverzaci. Jakékoliv. Ani jedna z možností ale nebyla správná, patřičná a slušná. Především ne ta první. Já jsem přece od ničeho neutíkala. ”Jak jsem řekla,” opáčila jsem sladkým hlasem, ”Že jsem jen chtěla dát prostor jiným,” zopakovala jsem svou odpověď s trochu silnějším důrazem. Nikdo mi nebude říkat, že jsem se upejpala. Moje zdráhání bylo jen slušností, ničím jiným.
Chtěla jsem se uvolnit, ale při jídle se mi to moc nedařilo. Takového ptáka jsem asi ještě nejedla. Rozhodně ne něco, co ještě přede mnou nikdo neokusil. Ale jak jsem se pomalu dostávala přes vrstvy masa, uvědomila jsem si, že začínám být docela plná. Musela jsem být ještě docela najezená z toho kusu, který mi dal Saturnus. Proč jsme vlastně odešli tak daleko od… smečky? Nikdo nás nehledá? uvědomila jsem si, ale nechtěla jsem se Sigyho na to ptát, když tu byla i Zlatá, které jsem vůbec nedůvěřovala. Sigymu také ne, ale aspoň nebyl tak nevypočitatelný.
I když jsem už byla plná, předstírala jsem, že pořád jím, protože se ho zeptala, jestli je něco nového ve smečce. Opatrně jsem nastražila uši. Sigy mně možná nechtěl nic říct, ale co se zdálo, Zlatá je jeho partnerka a stou by aspoň nějaké zprávy sdílet měl. Moje předstírání hluchosti ale skončilo ve chvíli, kdy se zmínil, že mě Zlatá může vzít s sebou. Hlava mi vystřelila vzhůru od mrtvoly a s přivřenýma očima jsem pohledem těkala mezi nimi.
Litovala jsem toho prakticky hned, protože se mi nedostalo odpovědi a Sigy se vyhnul další otázce. Launeein stydlín? Mohl to být její partner, co ji opustil? Měla jsem dojem, že jsem zaslechla Sigyho šepot, ale byl tak tichý, že jsem mu nerozuměla ani slova.

Vrhla jsem na něj naprosto nevzrušený pohled. Co si o mně myslel? Že mě jen tak vyvede z míry něci jako přednáška? Nebyla jsem si jistá, jací tu byli jiní vlci, když předpokládal, že mou reakcí by byl útěk. Nad tou představou jsem musela znechuceně nakrčit nos. Takový je určitě ten šedý ubožák bez rodiny, vzpomněla jsem si na toho špinavce, kterého jsem potkala v zimě. Jaká byla šance, že ho Launee mezitím vyhnala?
Další poznámku o lovu jsem odměnila podobně zamračeným výrazem. Pořád se mi nelíbilo, že bych měla lovit, ale něco mě zastavovalo v další debatě. Nespokojeně jsem si žmoulala jazyk. Nemohla jsem se zbavit silné touhy mu dokázat, že to zvládnu. Bylo to silnější než cokoliv jiného. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv považoval za neschopnou.
Jakmile se objevila ta zlatá, v nitru se mi postupně rozeznívaly vibrace, které jsem znala. Matně jsem si vzpomněla na matčiny výzvy. Zaťala jsem zuby a odmítala ukázat jakoukoliv slabost, i když se už nedívala. Nemohla jsem se ale uvolnit a soustředit se na cokoliv jiného, už mě nezajímala Sigyho zahrada a jeho mluvící rostliny. Soustředila jsem se na jednu věc. Pak se otočila a položila posměšnou otázku. Probodla jsem ji ohnivým pohledem. ”Dokážu sníst cokoliv, chtěla jsem jen dát prostor dalším, pokud si nechtějí dát,” odpověděla jsem co nejvíc chladně, jak to šlo, i navzdory tomu, že mě její slova rozčílila. To jsem ale znala. Posměšné urážky byly časté a matka mě naučila, jak se s nimi vypořádat. Snad je na mě teď hrdá.
Probodla jsem Zlatou ještě jednou pohledem, který jsem střelila i po Sigym, a sklonila se k masu. Ani jsem si neuvědomila, že mám hlad, než jsem nezačala jíst. Nutila jsem se ale ukusovat pomalu a elegantně, aby ani kapka krve neupadla. Byla jsem pevně odhodlaná se chovat bezchybně, abych té Zlaté ukázala, kdo jsem.

Nespokojeně jsem pohodila hlavou. Jak to mohl nevědět? Už jsem otvírala tlamu, abych mu řekla něco ne moc milého, než jsem se zastavila. Sklopila jsem zrak a snažila se to promyslet. Pořád mi to ale nešlo do hlavy. Jak mohl prostě nevědět? Říkal, že… smečky hodně střídal, vzpomněla jsem si. Bylo to tím? Nedokázal posoudit vůdce, protože je tolik měnil a žádného nestihl tolik spoznat?
Než jsem to stihla rozvést, znova se ozval a já sebou nehezky škubla. Pohledem jsem znova vystřelila nahoru k jeho žlutým očím a vztekle je probodla. Jak se opovažoval? Jak… jak… O čem to mluvil? Zaťala jsem vztekle zuby. Skoro jsem ani nevnímala, co mi říkal, celé mi to přišlo jako jedna velká urážka, která se do mě zatínala jako pálící zuby. Cítila jsem, že se mi chlupy na zátylku zvedají, ale bylo mi to skoro jedno. Zhluboka jsem se nadechla. Vydechla. A ještě jednou. Když jsem znova otevřela oči, planoucí pohled se změnil na chladný vztek. ”Je to zbabělé, protože pokud nejsou schopní se vyrovnat s tím, jak se k nim ostatní chovají, takže před tím musí utéct, nic jiného se o nich ani říct nedá,” odsekla jsem tónem, který často používala matka. To, jak mě osočil z nechápavosti, kompletně zahlušilo první překvapené myšlenky, že vůbec útěk od nepříjemných věcí je možný. Nikdy před tím mě to nenapadlo, myslela jsem, že to tak dělají všichni.
Než jsem stihla vymyslet správnou odpověď na Sigyho otázku o magiích, dorazila ta zlatá vlčice. Když si mě začala prohlížet, pocítila jsem, že jsem se podvědomě narovnala a ztuhla. Bradu jsem nazdvedla a se stejně upřeným pohledem jsem se zadívala do očí. Nesměla jsem uhnout. Matka je na mě určitě hrdá, prolétlo mi v té chvíli hlavou. Už jsem dokázala opětovat pohled, aniž bych se rozklepala. Bylo důležité neukazovat slabost, ale naopak vnitřní sílu.
Zůstala jsem z toho ale celá ztuhlá a pořádně jsem se nedokázala hnout, ani když si mě už nevšímala. Když ke mně Sigy přisunul maso, jen jsem po něm loupla zamračeným tichým pohledem. A beztak, moje snaha to nebyla. Já zklamala.

Zatvářila jsem se znechuceně. Už jsem pochopila, že na tomto místě se vůdcům říkalo alfa, ale čekala jsem, že to budou vážení vlci a ne někdo, kdo je až tak hrozný. ”Jak se mohla dostat k moci?” zeptala jsem se zamračeně. Zajímalo by mě, jestli za to mohl i Sigy a zbytek jejich skupiny. Jak mohli dopustit, aby se něco takového stalo?
Nelíbilo se mi ani to, co říkal o mladých vlcích. To, že si někdo mohl dovolit se prostě odklidit pryč… V žaludku se mi usazoval nepříjemný pocit, který jsem nedokázala úplně dobře popsat. ”To nebude potřeba. Nejsem zbabělá, abych se potřebovala schovávat,” odtušila jsem, ale netvářila jsem se úplně přesvědčeně. Vždy, když mi bylo něco nepříjemné, mi matka říkala, že to musím zvládnout. Moje pocity nejsou důležité. Nikdy by mě ani nenapadlo se schovat do nějaké díry před nepříjemnými povinnostmi. Ale teď mi to Sigy přímo nabízel a měla jsem z toho vztek. Nemělo to být možné, tak proč se mi to, že se můžu před tím schovat, tak líbilo? Nikdy jsem se neschovávala.
”Takže je to tajná znalost,” řekla jsem, ale znělo to spíš jako otázka. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem k němu přišla tak blízko, abych si podrobně prohlédla, co dělá. Tajemství. Ta se mi vždy líbila. Chtěla bych umět něco tak tajného, ale nevěděla jsem, jak se ho zeptat. A možná bych to ani nedokázala. ”Květiny mluví,” zopakovala jsem nedůvěřivě a podívala se na ty, které byly mně nejblíž. Tak mluvte! Chci vás slyšet! vybízela jsem je v duchu. ”Co říkají?” zeptala jsem se dřív, než jsem see stihla zastavit. Kdesi vzadu v hlavě jsem slyšela matčin hlas, který mi říká, ať se nezahazuji s absurditami, ale moc jsem ji neposlouchala.
Dokud nepřišla ta zlatá vlčice. Překvapeně jsem k ní vzhlédla a cítila, že ve mně něco ztuhlo. Udělala jsem pár rychlých kroků pryč od Sigyho a způsobně se posadila. Čekala jsem, že mě pozdraví, ale jen se na mě podívala a přestala si mě všímat. Nechtěla jsem na to myslet, ale chyběla mi ta chvíle se Sigym, když jsme byli jen spolu. Teď jsem si vzpomněla na všechna správná chování. Já ale to maso chtěla, namítla jsem v duchu, ale neodvážila jsem se promluvit nahlas, jen jsem po Sigym loupla pichlavým zamračeným pohledem. Najednou jsem se cítila, že tu nepatřím a že jsem vlastně v něčím příbytku.

Trochu jsem se zamračila nad jeho další formulací. Stejně jako Útočiště, jsem si teď všimla dalšího slova. Chvíli jsem si žmoulala jazyk, než jsem se odvážila znova ozvat. Sigy předtím říkal, že není dobré se ptát na detaily, ale… Ale… ”Schovat,” zopakovala jsem a otočila se k němu. ”Proč schovat?” To možná ale nebylo úplně přesné. ”Před kým schovat?” Kromě toho, nezmiňoval se o svých potomcích. Co dělali? Byli úspěšní? Už jim našel partnery a oni se teď starali o chod společnosti?
Uvědomila jsem si, že jsem jeho partnerku už možná viděla, když jsem je zahlédla poprvé. Byla to ta zlatá vlčice, nedávala jsem ale moc pozor. Chyba, Karoe. Vždy musíš dávat pozor a všímat si všech detailů. Jak jinak chceš přežít a uspět? zaslechla jsem matčin tvrdý hlas a trochu se přikrčila. Měla pravdu. Měla jsem si je prohlédnout už na začátku.
”Proč by se sem měla omladina zašívat?” zamrmlala jsem tišeji a nechápavěji. K čemu by jim to mělo být? Sigy zněl tajemně. Jakoby mi to nechtěl říct a to se mi nelíbilo.
Hned jsem na to ale zapomněla, když mi začal vykládat o tom, co jednotlivé rostliny dělají. S rozšířenýma očima jsem ho sledovala a pozorně si prohlížela, co je jaká rostlina. ”Proč o tom nikdo neví?” hlesla jsem ohromeně a prohlížela si hlavně ty, které označil jako rostliny proti bolesti a hojení ran. Ty by se mi hodily. Kdybych je znala, napadlo mě a podvědomě jsem se trochu přikrčila. Kdybych věděla, že díky nějaké rostlině mě nebudou rány bolet, nemusela jsem se tolik učit to schovávat. Tolik věcí by mě pak nebolelo. Ale proč o tom nikdo nevěděl? ”A je to všechno pravda?” zeptala jsem se po chvíli nedůvěřivě. ”Nikdy jsem o tom neslyšela. Květina jsou prostě květiny. Prostě rostou,” zamračila jsem se lehce. Netahal mě jen za nos? ”A květiny nemluví,” dodala jsem, i když jsem moc jistě nezněla.

Útočiště. Bylo to zvláštní slovo. Čekala bych jiné pojmenování než takové. ”Před čím je třeba se schovávat?” pokračovala jsem ve zvědavých otázkách. Rozhlédla jsem se. Nevypadalo to tu moc pohodlně, teda kromě květin, ale podle toho, že kolem nich Sigy vždy šlapal opatrně, to vypadalo, že na nich nespí. Nikdy jsem také neslyšela, že by někdo měl svou zahradu. K čemu je zahrada?
”A jaký účel mají?” přidala jsem další otázku. Trochu nevěřícnou. Nikdy jsem neslyšela o rostlinách, že by měly nějaký účel. Rostliny… Rostly. Pod stromy byl stín a mech byl měkký, ale jinak, účel? K čemu ty věci mohly být? Chtěla jsem se znechuceně odtáhnout a možná mu říct, že je odporný, protože byl… Jak mohl dopustit, aby byl tak zašpiněný? Jenže dělal něco zvláštního a chtěla jsem vědět, proč. Chtěla bych i vědět, jak se loví… I když jsem mu to nechtěla říct nahlas.
Sigy toho musel hodně znát a já se musela držet, abych se ho na to všechno nezačala ptát. Věděla jsem, že ty věci znát nemusím, ale chtěla jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu, ale nemohla jsem se úplně ubránit zvědavému pohledu kolem. ”Proč jsou ty rostliny rozdělené?” zeptala jsem se, když jsem už to nemohla vydržet. V hlavě mi poletovala ještě spousta dalších, ale snažila jsem se to držet uvnitř. Matka by nebyla nadšená, kdyby zjistila, že jsem se někoho vyptávala.

← Kaskády

Šli jsme úzkou chodbou a já se snažila, aby na mě nebylo vidět, že se zvědavě rozhlížím. Už jen to, jak se voda pohnula, abychom prošli, a pak se zase spustila bylo zvláštní. Podivně mě z toho mrazilo. Chvíli jsem se i zůstala dívat na tu vodu, než jsem si uvědomila, že Sigy šel dál, tak jsem si pospíšila za ním. Srdce mi bušilo, ale tentokrát jsem se nechtěla schoulit do klubíčka. Namísto toho jsem rozevřela oči do široka a zírala všude kolem. Nejdřív jsem se snažial ovládat, ale… Nešlo to.
A už vůbec ne, když jsme vešli do… místnosti. Všude kolem byly květiny. Po okrajích, různé barvy, které jsem si nikdy předtím nevšímala, ale teď a tady… Vypadaly zvláštně. A tak trochu krásně. Velmi krásně. Květiny… To je něco pro dámu, ne? přemýšlela jsem o výmluvě, proč jsem byla jimi tak okouzlená. Vytrhl mě z toho až Sigy, který ke mně položil toho ptáka. Byla jsem tak zaražená, že jsem si ani neuvědomila, že jsem mu neodpověděla.
Žaludek se mi trochu stáhl. Já ho ale neulovila. Z toho, co říkal, jsem pochopila, že když ptáka neulovím, nic k jídlu mít nebudu. Teď mi ho ale nabídl a mě se to nelíbilo. Nechtěla jsem ho… Takhle. Mračila jsem se na hromádku peří a přemýšlela o tom, když jsem ji ještě viděla živou. Nikdy jsem neviděla jídlo živé i mrtvé.
Když jsem zvedla hlavu, Sigy se zrovna ryl čumákem v hlíně a byl špinavý. Po tváři mi přejel znechucený výraz. Bylo odporné mít na sobě tolik špíny. I tak jsem k němu přišla blíž, chtěla jsem vědět, co dělá. ”Co je to za místo?” zeptala jsem se zvědavě.

← Kiërb přes Východní hvozd

Sígy mi něco vyprávěl, ale já ho neposlouchala. Zdálo se mi to jako hloupost. Neznělo to jako pravda. Protože… Já mu říkala, že vlčice to prostě neumí. Neumí. Tak proč jsem byla až tak moc zklamaná, když se mi to nepovedlo? Zaťala jsem zuby ještě silněji, než byly teď, ale dávala jsem si pozor, abych s nimi nezačala skřípat. To se na dámu neslušelo.
Celé to byla Sigyho vina. Kdyby mě do toho nedonutil, nikdy se to nemuselo stát. Nikdy bych se nemusela… Cítit takhle. Jenomže on byl rozhodnutý mě co nejvíc ponížit a zahanbit. Zamračila jsem se. Cítila jsem… Vztek. Protože se mi to nepovedlo. Ale taky jsem si uvědomila, že jsem se rozhodla, že mu ukážu. A lovit budu umět. Aby si tohle všechno odpustil a už to nedělal. Já mu ukážu. Ukážu mu!
Ani jsem si neuvědomila, kudy jdeme. Nevnímala jsem cestu, jen jsem šla kousek za ním a pořádně si všimla, co se děje, až když jsme byli na kamenech. ”P… proč jsme tady?” vyjekla jsem, když mi trochu uklouzla noha. Vyděšeně jsem se na Sigyho podívala, který ale šel prostě dál. Podívala jsem se zpátky. K břehu to bylo už docela daleko. ”Sigy,” zavolala jsem na něj, otočil se, ale nechtěl se vracet.
Překvapeně jsem ucouvla, když se padající voda pohnula. Rozbušilo se mi srdce, ale šla jsem s ním. Měla jsem… Nechtěla jsem zůstávat sama. Ne, když jsem nevěděla, kde jsem.

→ Útočiště

← Kopce Tary přes Ještěří lučinu

Rozhodla jsem se Sigyho nevnímat. Po jeho falšených výsměšných slovech to bylo nejlepší rozhodnutí, na které jsem přišla. Nebo alespoň do té doby, než jsem se konečně přestala cítit tak hrozně, ale to pořád nepřicházelo. Otočila jsem od něj hlavu a dovolila si zatvářit se naprosto zoufale, tak, jak jsem se cítila. Nádech, výdech, nádech, výdech, uklidnění výrazu a otočení hlavy. Ne. Moc se mi to nedařilo. Pořád jsem nedokázala obličej úplně uvolnit, i když to bylo něco, co mě matka učila od úplného začátku. Měla jsem v tom být už dost dobrá. Ale nebyla jsem. Stejně jako v ničem jiném. Ještě silněji jsem se kousla do jazyka.
Ale ani ta bolest moc nepomáhala. Kdybych neměla strach, nejspíš bych od něj odešla. Možná jsem to měla udělat. Ale kam bych pak šla? Nikde by mě nepřijali. A musela jsem být co nejblíž místu, kde jsem potkala Launee, až pro mě přijdou. A konečně budu na správném místě. Všechno bude dávat smysl. Konečně.
”Já jsem říkala, že vlčice lovit neumí,” vyštěkla jsem po něm ve chvíli, kdy mě zase zkritizoval. Znělo to hrozně hystericky. Vůbec ne tak, jak by měla dáma znít. Dámě se hlas nikdy neklepal. Dáma nikdy nedávala najevo svoje pocity. Ale já to teď udělala. Musela jsem se držet, abych nezakňučela, ale to by byl můj úplný konec. To jsem si nemohla dovolit. Radši jsem se dál mračila na cestu a snažila se nemyslet na to, že se mi chce zvracet a myslím na to, jak jsem neschopná.
”Nikam nespadnu,” zamrmlala jsem podrážděně. Až tak málo si o mně myslel? Opravdu si myslel, že jsem až tak neschopná? Možná má pravdu, napadlo mě a chtělo se mi brečet ještě víc.

→ Kaskády přes Východní hvozd

Hlásím se ✨

Ani jsem si neuvědomila, kdy se ke mně Sigy přiblížil tak moc. Překvapeně jsem sebou trhla, když řekl… Dobrá práce? Zaťala jsem zuby silněji k sobě. Lhal. Byla to lež. Žádná dobrá práce. Nepovedlo se mi to. Pták byl pryč a já… Otřásla jsem se. Bála jsem se na to i pomyslet. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ho zabít, přiznala jsem si v duchu, ale i z toho mě polila hrozná hrůza.
Sigy mi něco povídal, něco o tom, že to mělo být dobré, ale já ho neposlouchala. Prázdné řeči. Lichotky. A lživá slova. Říkala se za určitým účelem, na který jsem teď nemohla, nechtěla myslet, ale byl tam. Z dálky jsem slyšela matčina slova, která mě před tím varovala a já věděla, že měla pravdu. Že má pravdu. Skvělá lovkyně? Škubla jsem sebou. Nemohla jsem si pomoct. Chtělo se mi skoro zvracet. A já zvracet nemohla. Ne před někým dalším. Koutkem oka jsem se rozhlédla kolem. Mohla bych někam utéct? Ne. Nemohla. Následky toho by byly ještě horší. Zakousla jsem se teda radši do jazyka a souostředila se na chuť krve, která mi měla pomoct se uklidnit. Moc to nepomáhalo.
Sigy zase něco povídal. Chtěl někam jít, to jsem z toho pochopila. Ne, já nikam jít nechci, zafňukala jsem v duchu. Ale zároveň… Sama jsem se pohnula a vyrazila s ním. Nepřemýšlela jsem o tom, co dělám a proč to dělám. Soustředila jsem se jen na to, aby s každou položenou tlapkou, ze mne pomalu odplouval ten svíravý pocit. Musela jsem ho dát pryč, nemohla jsem ho dát najevo.

→ Kiërb přes Ještěří lučinu

Já mu ukážu! Ukážu všem! Vztekle jsem se mračila na trávu, která byla teď všude kolem. Už mě ani neviděl a nejspíš jsem byla dost daleko, tak jsem si dovolila zaskřípat zuby. Vzteky jsem se až třásla. Chtěla jsem… tak moc jsem chtěla mu dokázat, že se mýlí. Úplně ve všem. Ale nejvíc v tom, že jsem něco odmítla. Že jsem něco nechtěla dělat. Protože to nebyla pravda. Jenom pomyšlení na to bylo hrozné, nemyslitelné. Já… Ne. Já jsem nechtěla nic odmítat. Nechtěla jsem být ta neschopná, která nedělá věci. Jsem přece Karoe, ze vznešeného rodu! Měla jsem dokázat spoustu věcí! Perfektní vlčice, tou se mám stát. Žádný vlk se špatnou tlapou mi nebude říkat, co můžu a co nemůžu dělat. A co podle něj odmítám.
A pak jsem je uviděla. V jednu chvíli se mi zastavilo srdce a potom se zběsile rozeběhlo. Musíš je chytit! křičela jsem na sebe v duchu. To jsem z lovu chápala. Zvíře bylo živé a pak nebylo. A lovci je… Lovili. Takže jsem musela zvíře… Udělat něživé. Všimla jsem si dvou, které byly chycené a ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se konečně pohnula. Nikdy jsem pořádně neběžela. Ale teď jsem se o to snažila. Chytit! Musím ji chytit!
Jeden z těch ptáků se skoro uvolnil a já jsem vyrazila za ním. Nevěděla jsem, co mám dělat. Když už jsem byla skoro u něj, natáhla jsem ještě víc krok a nakonec tělem to něj narazila a tlapami přimáčkla křídla. Strašně se to ale svíjelo a najednou se mi sevřelo srdce. Co s tím mám dělat? Jak to mám zabít? S hrůzou jsem sledovala, jak se pták vykroutil zpod mých nohou a za krátkou chviličku byl pryč.
Ani jsem si pořádně neuvědomila, jak hlasitě dýchám. A jak rychle. Hlava se mi motala a srdce bušilo a žaludek se hrozně svíral a měla jsem hrozný, hrozný pocit. V hlavě jsem slyšela hlasy, ale nedokázala jsem si uvědomit, co říkají. Ale byly naštvané. Protože jsem zklamala.

Prudce jsem se nadechla, když mi řekl, ať je tedy ulovím. Otevřela jsem tlamu s pobouřeným výrazem a zase ji zavřela. Ještě víc jsem se na něj zamračila. Říkala jsem mu přece, že vlčice neloví! Ale… Taky mě urazilo, když mi řekl, že to odmítám udělat. Já nic neodmítala! Jen jsem říkala, že je zbytečné, abych lovila tak… To dělat nebudu?
Zaťala jsem i zuby. Protože najednou jsem si uvědomila, že to hrozně… moc… chci udělat. V jednu chvíli jsem si nepřála nic jiného než vyrazit a ukázat mu, jak můžu být dobrá v lovu. Jen abych ho naštvala a ukázala mu, že i vlčice umí lovit! Počkat… Tak to ale nebylo, ne? To já jsem říkala, že vlčice lovit neumí. Vrhla jsem po Sigym ještě naštvanější pohled. Za to všechno mohl on. Teď jsem byla… Ani jsem nevěděla, co jsem, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Kdybych nebyla dobře vychovaná dáma, začnu skřípat zuby, ale to se prý nesmělo. Nebylo do správné.
”Když jsou už lovci, ať loví,” odsekla jsem, ale vůbec mi to nepomohlo, pořád jsem se třásla vzteky a moje odhodlání mu ukázat, jaký můžu být dobrý lovec nepolevovalo, spíš bylo ještě silnější. A když se beze slova otočil a vyrazil za nimi, dopálilo mě to ještě víc. Já mu ukážu! zavrčela jsem v duchu a na truc se vrhla do vysoké trávy taky.
Odmítala jsem ale jít v jeho šlépějích a už vůbec jsem nehodlala pozorovat, jak to dělá. Věděla jsem, že to dokážu taky. A líp. Ani jsem si neuvědomila, že docela dupu, koho by mělo napadnout, že aby si mě ptáci nevšimli, mám být co nejtišejší? Už jsem na ně ale neviděla, tráva byla na mě až moc vysoká. Doufala jsem, že pořád jdu správným směrem.

”Myslím,” pokývla jsem rozhodně hlavou, ale pořád ve mně nějaké zklamání z jeho neodpovídání zůstalo. Doufala jsem, že pokud mi na to pokývne, budu se cítit líp, ale moc to nepomohlo. Neměla jsem pocit, že bych vyhrála. A to bylo zvláštní, protože přesně něco takového jsem očekávala, že se stane. Ale namísto toho jsem se zlstala nespokojeně mračit a měla jsem chuť se nadechnout, abych začala novou vlnu debaty. Protože jsem měla pravdu. Věděla jsem, že ji mám. A byla jsem odhodlaná mu to ukázat, vysvětlil, že tak to je, že se mě snaží přesvědčit o něčem, co není určitě pravda. I když by vlčice možná stopovat mohly. Nikdy jsem to nezkoušela. Třeba když ale samci byli silnější, mohli mít i silnější čich?
Nechtěla jsem se mu vzdávat a už rozhodně ne ukazovat, že mě ti… ptáci docela zajímají. Ale asi se mi to úplně nepovedlo. Neudržela jsem se a natáhla krk, abych si je mohla lépe prohlédnout. Takže takhle vypadají živé? pomyslela jsem si překvapeně. Nikdy jsem je ještě neviděla, asi jsem to už jedla… Možná. Ale tak to maso rozhodně nevypadalo. Polkla jsem a znova se stáhla, když jsem si uvědomila, že na ně valím oči.
Znova jsem se pokusila zatvářit nezaujatě a trochu znechuceně, i když jsem skoro chápala, proč tomu Sigy řekl nádhera. Vlčice neloví. Správně vychované vlčice neloví. Pro vlčice je zbytečné se učit lovit, protože v tom nikdy nemůžou být tak dobré jako vlci, opakovala jsem si, ale když se mě Sigy zeptal, jestli pořád nechci zkusit lovit, švihla jsem pohledem k němu a probodla ho jím. ”Nikdy jsem neřekla, že něco odmítám,” odpověděla jsem mu a nějak mi přes rty nechtěla druhá věta o tom, že si jen myslím, že je to pro mě naprosto zbytečné.

Zavrtěla jsem hlavou. ”Vlk je pořád vlk. Nikdy nebude vlčice,” odpověděla jsem sebevědomě. ”Nemusím někoho znát, abych věděla, že je silnější.” Nebylo to úplně jasné? Nelíbilo se mi, že se mnou pořád nesouhlasil, i když to, co jsem říkala, byla pravda. Byla to pravda a on mi neřekl nic, co by mě přesvědčilo o opaku. I když už nic neříkal, dívala jsem se na něj dál a čekala, co řekne dál. Líbilo se mi to. Tohle debatování. Cítila jsem se dobře, tělo mi brnělo, ale spíš příjemně, ne tak, kdy mi dobře nebylo.
Po chvíli jsem se na něj uraženě zamračila. To opravdu nemá k tomu co říct? Myslela jsem, že budu ráda, když tuhle debatu vyhraju, ale žádnou radost jsem necítila. Byla jsem zklamaná, že přestal odpovídat. Bylo to tím, že mi neřekl, že mám pravdu?
Nestihla jsem vymyslet nějakou odpověď. Začal znova mluvit o tom, co jsem cítila, ale to bylo hloupé. Proč bych to měla řešit? ”Všechno,” zopakovala jsem a ani se moc nesnažila skrývat, že mu vůbec, ale vůbec nevěřím. Zkusila jsem znova natáhnout vzduch do nosu, ale dost neochotně. Nevěřila jsem mu. ”Možná?” zamumlala jsem. Nikdy jsem se nesnažila rozeznávat pachy. A to asi bylo špatně? Sigy ode mě asi něco čekal a já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu v břiše, že je mi z toho špatně.
Nebyla jsem si jistá, jestli cítím nějaký rozdíl. Dřív, než jsem se stihla zastavit, jsem se ohlédla, abych přemýšlela, že když půjdu zpátky, třeba pocítím ten rozdíl. Ale bylo to hrozné. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že jiná místa voní víc. ”Aha,” zamumlala jsem.