Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otevřela jsem tlamu a zase ji zavřela. Všechno ve mně se vzpíralo proti přiznání se k fňukání. Ohavné. Nedůstojné, křičelo moje podvědomí. Pokusila jsem se teda pohodit vzpurně hlavou. “Třeba naříkala nějaká liška. Nebo spráskaný pes,“ odvětila jsem, ale zněla jsem nrvózně, až moc nervózně. Polkla jsem.
“J…já,“ koktavě jsem ze sebe dostala, ale víc jsem nebyla schopná udělat. Hrdlo se mi bolestivě stáhlo a já se cítila jako kdybych byla zpátky v Rowenině doupěti.
Když se do mě zahryzl, zasípala jsem. Snažila jsem se o křik, ale nemohla nemohla nemohla jsem, nedokázala jsem ze sebe vydat nic víc než chrčení a měla jsem pocit, že mi oči vyletí z důlků, tak moc jsem je vytřeštila, už jsem cítila, jak se vytahují, jak žíly v nich praskají, viděla, viděla jsem jednou vlka, kterému krev zalila oko a věděla jsem, tušila jsem, myslela jsem, že se to stejné stává mně, všechno zalévala voda a já se topila.
Vůbec jsem nevěděla, že na mě mluví, jen jsem cítila hrozný tlak a bolest, o které jsem nevěděla, ale tušila že přijde, ale také jsem slyšela křik, hrozný křik, příšerný křik, který jsem nemohla utišit, nemohla jsem ho neslyšet, přicházel zdaleka, přicházel z blízka a až po dlouhé době jsem si uvědomila, že tak křičím já.
Začala jsem sebou trhat, škubala jsem se jako ryba, kterou Sigy ulovil a ona se mu pak zmítala pod tlapou. Cítila jsem se jako ryba, cítila jsem se jako červ, cítila jsem se jako pták, který měl křídla, ale nebyl se schopný dostat z místa, nebyla jsem se schopná dostat z místa, svíjela jsem se a snažila se všelijak dostat pryč pryč pryč.

Pomalu jsem mrkla. "Nezáleží," zopakovala jsem po něm, protože jsem ztratila přehled o tom, na čem nezáleželo. Nejspíš nezáleželo na mnoha věcech. "Nejspíš nezáleží na mnoha věcech," řekla jsem svou myšlenku nahlas. "Jestliže na tom také nezáleží, nebudu se ptát," usoudila jsem potom a pokývala hlavou.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Nečekala jsem, že to řekne. Já... "Já fňukala?" zeptala jsem se s pootevřenou tlamou. Zavrtěla jsem. "Ne. Rozhodně jsem nefňukala. Já nefňukám," odpověděla jsem a můj hlas začal ztrácet něco na svém snovém nádechu. Zněla jsem trochu rázně. Nebo alespoň o to jsem se snažila. Netušila jsem, proč, ale ježily se mi chlupy na šíji. Jakoby byla zase zima.
"A ty tu máš být? Kdo o tom rozhoduje?" odsekla jsem, ani jsem si nebyla jistá, proč jsem měla potřebu se hádat, ale byla tady a já skoro chtěla skřípat zuby. Podezřívavě jsem přivřela oči, když mi řekl, že mi pomůže. Přestávala jsem mu důvěřovat. Ne že bych v něj měla důvěru před tím, ale dřív jsem o tom nepřemýšlela.
"Ne," řekla jsem. "Nemám zájem," hlas se mi třásl, jak jsem se snažila o silný tón. Cítila jsem blížící se paniku, ale ta byla v podobě zvonů zvonících všude kolem a bily tak usilovně, že mi z nich třeštila hlava a skoro jsem neviděla. Všechno se vlnilo, vytahovalo mi vzduch z plic a já se cítila být na dne hlubokého tunelu. Těžko s emi dýchalo.
Musíš to ze sebe dostat ven.
Vydala jsem ze sebe zvuk podobný zakňučení, protože co jiného jsem mohla dělat? Tahle věta se zdála být úplně jiná než jeho poslední slova. Pronikla mnou a probodla všechno, co bylo mé. A když jsem pocítila náraz a bolest a průnik, dokázala jsem jen neslyšně vykřiknout a nechat tlamu otevřenou. Měla jsem vytřeštěné oči a snažila se setřást cokoliv, co se mi dělo, ale nebyla jsem silná. I tak jsem sebou panicky házela a škubala.

Pootevřela jsem tlamu a pak ji zase zavřela. "Nevím. Ne, Možná?" odpověděla jsem smrští slov v rychlém sledu za sebou. "Záleží na tom asi tolik, kolik tomu váhy dáš," řekla jsem nakonec a úpěnlivě se snažila udržet se při smyslech, i když jsem cítila, že mi mysl už odplouvá až někam pryč.
"Co by to za služby bylo?" vyhrkla jsem najednou, až jsem překvapila sebe samu tou naléhavostí, se kterou jsem se zeptala. Ani jsem nechápala, co za jeho otázkou znělo. I když jsem měla pocit, že bych to vědět měla. Ale smysl toho všeho mi unikal a já se snažila chytat stébla, jak to jen šlo. Bylo to spíš zoufalé než úspěšné.
Pomalu jsem mrkla, přitiskla víčka k sobě a znova je otevřela. Vlk tu pořád byl a já si ani neuvědomila, že je už tma. To, že kolem mě kroužil, mi moc nepomohlo. "Za to já nemůžu. Tma přišla ve chvíli, kdy nemá. Neměla tu být," potřásla jsem hlavou vehementně. Takhle to nemělo být. "Pomůžeš mi?" zeptala jsem se znova a najednou měla pocit, jako kdybych měla naději.

Vůbec jsem si neuvědomila, že se ke mně někdo blíží. Nebo něco. Záleželo vůbec na tom?Něco se blížilo a já si to neuvědomila. Ne že by to bylo výjimkou. Zaslechla jsem až zavrčení, které přicházelo jakoby z dálky ale zároveň z blízka, oscilovalo sem a tam a kdybych neotočila jeho směrem hlavu, za chvíli bych si myslela, že se mi to zdálo.
Takto jsem se ale dívala na vlka, který ke mně pomalu přicházel. Třes v těle se mi skoro zastavil. I dech jsem zadržela. Těkala jsem pohledem po něm, po tom, kolik měl jizev a jak se tvářil a jak vypadalo jeho zuby. Svítí odporností, napadlo mě spolu s tím, že mu musí i páchnout z tlamy, ale nedokázala jsem si vzpomenout, odkud se to vzalo. Kdy jsem to zjistila?
Očima jsem vystřelila zpátky k očím, když se ozval. Neznělo to příjemně. Jako kdyby mě jeho chraplavý hlas ale vytrhl ze stáze a já po dlouhé době otevřela oči. Když jsem se pohnula, šlo to trhavě, ale dokázala jsem našroubovat ztuhlé tělo do jakési napodobeniny opovržlivé defensivity.
"A kdo jsi, že mi nabízíš takové služby?" zeptala jsem se ho chladným hlasem a v očích jsem měla pichlavý chlad. Cítila jsem se, jako bych vklouzla do starého obleku, který bývat pevně padnoucí, ale teď páchl prašivinou a byl ztuhlý. Moc dobře neseděl, ale i tak to byl návrat domů. Nenáviděla jsem slovo domov.

← Jižní Galtavar přes Smrk

Chůze mi částečně pomohla. Aspoň k něčemu. Aspoň trochu jsem se cítila zase jako vlk. Zase jako osobnost. Osoba. Entita. Možná to bylo přehnané stále. Opravdu jsem neměla pocit, že prosakuji do okolí? Že dokážu vycítit přesný předěl mezi mnou a okolím? Doopravdy jsem to dokázala tvrdit? Ne. Nedokázala. Nemohla jsem najít směr, nemohla jsem najít cestu, poletovala jsem z místa na místo bez směru a určení a ani netušila, k čemu to vše je.
Matně jsem si vzpomínala na dětství, na věci, co mě učili, ale už jsem si ani tváře nevybavovala. Jako kdyby se mi zdáli. Možná to i sen byl. Možná jsem taková byla stále a celý sen o dětství v pevných okovech byl skutečně pouze a jen sen. "Přála bych si..." se do toho času vrátit. To jsem chtěla šeptnout, ale vyšla že mě jen první polovina. Měla jsem strach, že když to řeknu, opravdu se to stane, ale zase... přála jsem si to, ne? Toužila jsem po tom. Po něčem, o co bych se mohla opřít a co bych mohla konečně vidět jako skutečné. Z hrdla se mi vydal téměř vzlyk. Tak dlouho jsem si nebyla jistá, co skutečně doopravdy je a byla jsem už tak moc unavená a zmatená. A sama.

← mecháč přes vvj

Šla jsem... šla jsem za ním, že? Doufala jsem, že to je pravda. Následovala jsem někoho. Ale ten někdo už byl pryč a já byla sama. Sama uprostřed obrovských plání a cítila jsem se tak hrozně male. Polkla jsem, aby měla jsem pocit, jako kdybych polykala písek. Zavřela bych oči, kdybych si myslela, že to pomůže. Ale to by nepomohlo, jistě že ne. Byla jsem uprostřed plání, byla jsem sama a nemohla jsem si vzpomenout, co jsem dělala. Proč jsem se nesnažila si to zapamatovat? Určitě to byla moje chyba, že jsem se... Ano. Ztratila. Ztratila jsem se opět a mohlo za to moje rozpoložení, které bylo jako vždy v takovém chaosu, že jsem nemohla pochopit, jak a co a proč.
Skoro bych i vzlykla, kdybych neměla v hrdle tak sucho. Co teď? Nelíbilo se mi tu. Potřebovala jsem se zbavit toho svíravého pocitu a věděla jsem, že tu mi to nepomůže. Nic mi nepomůže. Roztřeseně jsem vydechla a nohy se mi zase rozešly neurčitý m směrem. Beztak jsem nevěděla, kde jsem. co na tom záleželo. Beztak na ničem nezáleželo.

→ Rozkvetlé louky přes Smrk

květen I | satori mnohonožka

Teplo mi nedělalo dobře. Měla jsem pocit, že jsem měla povinnost v té chvíli něco udělat, ale nebyla jsem s to si vzpomenout, co to mělo být. Faktem ovšem zůstávalo, že svět byl kvůli tomu ještě o něco míň skutečný než obvykle. Nicméně, co byla skutečnost? Netušila jsem. Jestli jsem to znala jako dítě, bylo to už dávno ztraceno.
Zkusila jsem zavřít oči a trochu to rozdýchat, ale zdálo se mi, že se mi hlava jen roztočila víc. Nebylo mi pomoci. Všechno bylo stejné jako dřív. Zvláštní. Nereálné. Nebo nejsem skutečná jen já, přemýšlela jsem a až po nějaké chvíli sjem si uvědomila, že jsem zapomněla svým nohám říct, aby se také zastavily, a tak jsem pokračovala v cestě dál.
To by nebylo tak podivné, kdybych neotevřela oči do jiné skutečnosti. Vypadala dost podobně, nicméně bylo v ní něco velmi znepokojujícího. Vydechla jsem znova, tentokrát ohromením. "Ach," zaslechla jsem svůj hlas a byla si také okrajově vědomá, že usilovně mrkám. Otevřela jsem tlamu a zase ji zavřela. Otevřela jsem tlamu, ale opět beze zvuku ji zavřela.
"Já..." řekla jsem nakonec a stále to nedávalo smysl. Svět totiž nedával smysl. V hlavě mi nějaký hlas křičel, abych z toho nedělala takovou vědu, ale nemohla jsem se ovládnout. Zírala jsem na nohy, kterých bylo mnoho. Bylo jich rozhodně až příliš. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se k nim začala přibližovat, zadržovala jsem dech a skoro se jich dotkla čumákem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Pak jsem ji přetočila na stranu druhou, ale stále byl obraz rozdvojený. Bylo to tím? Nebo ne?
Až když jsem se začala dusit, jsem si vzpomněla, že bych se měla nadechnout. Sípavě jsem polykala doušky vzduchu a moje tělo tak zesláblo, že jsem si rovnou lehla na zem. Hlavu jsem měla stále natočenou tak moc, že mě bolelo za krkem a až právě když jsem se trochu posunula, abych si od nepříjemného pocit pomohla, mi došlo, že takové množství nohou musí i někomu patřit.
Opatrně, skoro zdráhavě, jsem cestovala pohledem vzhůru směrem k hlavě. Cestou jsem si nic nezapamatovala, připravovala jsem se na to, co spatřím v očích vlastníka tolika nohou. Kolik očí uvidím? Nebo bude mít mnoho jiných částí těla?
Oči, ke kterým jsem došla, byly opravdu neskutečné. Neuvěřitelné. Opět jsem zatajila dech. "Dokážeš běhat rychleji?" zašeptala jsem hlasem třesoucím se ze skoro posvátné bázně.

Překvapeně jsem vzhlédla, když jsem zaslechla svoje jméno. Dívala jsem se do očí vlka, který mi byl povědomý. Vlastně víc než povědomý. Zmateně jsem se zamračila. Mlaskla jsem. Saturnus. To jméno znělo jako jídlo. Pomalu jsem mrkla a naklonila hlavu na stranu. Díval se na mě. Tak se mi asi nezdál. Zeptal se mě na věc. Moc jsem ho neposlouchala. Zjevně po mě ale něco chtěl a díval se vskutku naléhavě. "Možná," odvětila jsem neurčitě a odvrátila pohled. nechtěla jsem s ním mluvit.
Navázala jsem pohled s Lylwelin, ale nic neříkala. Zastříhala jsem ušima. Snažila se mi něco říct? A já jen neslyšela? Nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec jde. Jestli je chyba ve mně. A nebo se mnou nemluví. Otevřela jsem ústa, ale jen jsem nahlas vydechla vzduch. Až potom jsem si všimla pohyb u jejích nohou. Drobný vlk. Mladý. Nepřirozeně malý. Střelila jsem pohledem znova vzhůru. "To je tvoje?" zeptala jsem se obviňujícím tónem. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že by to neměla mít. Ale nemohla jsem se dobrat důvodu, proč.
Když najednou ale zavelela, ať jdeme, nohy se mi pohly samy a já šla taky se skupinou vlků.

→ za sáťou

“Někdo ti o tom určitě řekl, že? Někdo… někdo…“ pokračovala jsem hystericky, ale Launee už mi neodpověděla. Trhla jsem sebou. “Na tom nezáleží, byl to lhář. Lhář! A já ho najdu!“ slibovala jsem, ale to už jsem nepřemýšlela o tom, co vypouštím z úst, stahovala jsem se dovnitř sebe a snažila se ve svých rozběhnutých myšlenkách posbírat dostatek informací, abych dokázala pochopit, kdo to mohl prozradit. Byla jsem si jistá, že za tím někdo musel stát. Ale nebyla jsem s to přijít, kdo.
Byla jsem tak moc ztracená ve své hlavě, že mi dlouho trvalo si uvědomit, že jsem osaměla. Nebo tu Launee pořád byla, ale na tom nezáleželo. Protože mezi námi bylo ticho. A ticho spojené s bílou, ve mně vyvolávalo… zvláštní pocity. Jako kdybych se vznášela uprostřed širého nicotna. Než jsem se v tom stihla kompletně ztratit, ozvalo se zavytí.
Škubla jsem sebou a bez přemýšlení a ohlédnutí vyrazila za ním. Pomalu jsem ani nečekala, že ho najdu. Prostě jsem spěšně šla určitým směrem, až jsem dorazila ke skupině vlků. Zastavila jsem se v určité vzdálenosti a naklonila hlavu. Bylo jich tam mnoho. Víc než jsem za dlouhou dobu viděla. Polkla jsem. Jejich obličeje mi létaly před očima a já tak rychle těkala očima z jednoho na druhého, až jsem ztratila pojem nejen o jejich počtu, ale také rysech. Stiskla jsem rty k sobě pevněji, ale k dýchání mi to nepomohlo.
Nějakou chvíli mi trvalo si uvědomit, že mezi nimi je i Lylwelin. Střelila jsem pohledem ještě po těch dalších, u kterých jsem si zčásti byla i nebyla jistá, že je znám (nebo neznám) a několika rychlými přískoky se dostala k jejímu boku. Cítila jsem napětí ve vzduchu. Ti vlci tu nebyli jen tak. A já neměla dost silný hlas, abych ho prorazila a tak jsem raději upřela pohled k zemi a mlčela.

“Chm,“ zabrblala jsem a pohodila hlavou. Moc jsem nerozuměla jejím argumentům. Rozhodně nebyly něčím, s čím bych se sama ztotožňovala. “Tvoje hlava není tak velká, aby se to tam vešlo,“ prohlásila jsem sebevědomě. Prohlížela jsem si její hlavu a přemýšlela, jak by se tam mohly problémy vejít. “Nejspíš ústy,“ zašeptala jsem tiše a pomalu mrkla. “Už jsi zkoušela věci nacpat do hlavy?“ zeptala jsem se po krátké chvíli ticha. Zajímalo by mě, jak se to dělá. Jestli to podezřívala, musela tuž někdy něco takového zkoušet.
Bylo břicho v hlavě? Uši mi zakmitaly z toho, jak jsem se snažila představit, kam se jídlo dostává z úst… dál. Mohlo zůstávat v hlavě, ne?
Z výčtu těch věcí jsem byla zmatená. Zamračila jsem se. “Vlci jsou hloupí,“ prohlásila jsem nakonec. “Neměli by tolik odcházet. Když je takové množství věcí, kvůli kterým se nevrátí. Nedává to smysl, Launee,“ podívala jsem se na ni s náhlou naléhavostí. “Tohle by se mělo zakazovat. Nedovolit jim odejít. Jak pak očekáváš, že zůstanou tam, kde mají?“ úpěnlivě jsem doufala, že mi porozumí.
Když se ale zeptala znova na Rowenu, cukla jsem sebou a otočila se od ní pryč. “Ne… Ne! Ne,“ začala jsem vrtět hlavou a mračit se, i když mi nemohla vidět do tváře. “Nevím, kdo ti to řekl, ale rozhodně to není pravda.“

Micucucucák 1/2

Vzdechla jsem. Seděla jsem u jezera, u zrcadla, u portálu, který mi ukazoval opačný svět, který byl úplně stejný, ale zdrácel se mi, kdykoliv jsem do něj chtěla skočit. Dívala jsem se do odrazu už dlouho a skoro jsem se přesvědčila, že to opravdu průchod je. Že pokud bych chtěla skočit, tak se propadnu… jinam.
Říkala jsem si, jaké by bylo sledovat svět jen z vodní hladiny. Představovala jsem si, že z nějakého neznámého důvodu nesmím vzhlédnout. Nesmím se podívat na skutečnou věc. Protože by se stalo něco hrozného. Mám to přísně zakázáno a tak se pohybuji jen kolem vody a vše vnímám přes odrazy. Dokázala bych tak žít? Šlo by to vůbec?
Ani jsem si neuvědomila, že se mi na tváři pomalu rozlévá úsměv. Zdálo se mi, že všechny věci vypadají trochu… Jinak. Vlastně velmi podobně, ale jakoby byly za jemným stříbřitým závěsem. Jen trochu postříbřené. A samozřejmě rozechvělé. Ale to jsem tolik nevnímala jako stříbro. “Acho,“ vydechla jsem zasněně.

Corvideae 5/2
loterie XVIII

“Možná. Je nějaký důvod, proč by to nesmělo vadit?“ opáčila jsem a pro změnu na něj otočila zrak. “Můžu vyjádřit názor na něco ve světě. To, co vidím. To, co cítím. To, jak vnímá svět, je jen moje vnitřní věc, protože mě nikdy nedokáže pořádně pochopit a tak nerozumí, co tim myslím,“ prohlásila jsem pomalým rozmýšlejícím tónem.
“Ne ale naznačil jsi to,“ naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na něj prázdně. Věděla jsem, že má pravdu. “Já si také nemyslím, že jsem nejmoudřejší. Ale potkal jsi boha? Který ti uviděl do hloubky duše? Možná ani bohové nejsou nejmoudřejší, ale rozhodně jsou jiní než my. Jiné bytosti,“ vyprávěla jsem mu o mém setkání s Makadim. Toužila jsem ho znovu potkat.
“Poučování ale není moudrost,“ namítla jsem, jako kdybych mluvila s vlčetem, které nic nechápalo. “Pokud si to ale myslíš, nejspíše vskutku nebudeš moc moudrý,“ utrousila jsem.

loterie XV

“Ano,“ pokývla jsem hlavou. “Launee,“ zopakovala jsem její jméno, abych si ho zapamatovala. Nepamatovala jsem si moc jmen. Lylwelin, Sigy, Rowena. Makadi, i když jsem si nebyla jistá, jestli se bohové počítají. A teď… jak se jmenovala? Bylo to podobné Lylwelin. “Jaké to je otravovat vzduch?“ naklonila jsem hlavu na stranu. “…vadí to vlkům?“
Ale co jsem se ptala, otrávení znělo jako něco dost vážného. “Ah. Ti byli otrávení, že,“ řekla jsem spíš jako fakt a ne otázku. Tak to dávalo smysl. Měla jsem to před očima. Otravu jsem si představovala jako šedavou mlhu, do které vlci vcházejí, ale nepadají k zemi. Prostě jen… Zmizí. A jsou pryč. “Ztratilo se tak mnoho vlků?“ zeptala jsem se.
Škubla jsem sebou. “Ne. Ne…“ vyhýbavě jsem zamumlala. “Bylo to… Byla tam tma. A…“ vybavovaly se mi útržky událostí, které jsem zažila, ale všechno bylo tak zmatené, že jsem tomu nerozuměla. “Chtěla utrpení,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným mezi tlapy.
“Nemyslím, že by oči měly být jen k dívání,“ hlesla jsem ještě, ale víc nereagovala. Hlavu jsem nechala skloněnou.

Corvus 4/1
loterie XIV

“Tebe nezajímá svět kolem,“ zhodnotila jsem suše. Sama jsem něčemu takovému nerozuměla. Sama jsem se ptala na věci a získávala odpovědi, které bych nečekala. Jako ta vlčice, co mi řekla, že její bílé nohy nepomáhají ve sněhu. “Také nejsi moc zajímavý,“ dodala jsem.
Pak jsem ale pohodila hlavou. “To bych byla pořádně… tlustá“ řekla jsem se znechucením a oklepala se. Probodla jsem ho pohledem. Když jsem se mu dívala do očí, musela jsem se dívat nahoru. Můj pohled nebyl velmi přátelský. “Ale když se dívám na tebe, tys jedl naopak dost a rád, že?“ odsekla jsem.
Pomalu jsem mrkla, najednou úplně zmatená. “Probíhající co?“ přivřela jsem oči. “Teď se mi snažíš ukázat, jak jsi ty moudrosti snědl hory, že?“

Corvus 3/1
loterie XIII

Obočí mi cuklo k sobě v zamračeně nechápajícím výrazu. “Ano. Srst. Chlupy,“ pokývala jsem hlavou a nerozuměla, o čem mluví. Přece taky o tom celou dobu mluvila. “Jsem ráda, že jsme na stejné linii. Téměr.“ řekla jsem. “Protože si nedokážu představit, jak by se mohla srst falšovat. Už jsi to někde viděl? Falšovat srst?“ zeptala jsem se se zájmem, ale můj tón byl poněkud povýšenecký a zněl, jako kdybych se přimlouvala k něčemu podřadnému.
Nakrčila jsem nos. “Tak to bych úplně neřekla,“ odtušila jsem a sjela ho pohledem. “Ještě nikdy jsem neslyšela takový názor. Nikdo si to nemyslí,“ povídala jsem mu. Pohodila jsem hlavou. “Nejspíš to bude tvou barvou. Třeba černá přitahuje neštěstí.“