Příspěvky uživatele

Juniper se musela zasmát. Ta lichotka nebyla nic moc, ale protože oba znali Krevní bratrstvo, tak také oba chápali, že to poklona rozhodně byla. "No, je fakt ,že mnoho rozumných vlků tam úplně nebylo," připustila. Neodsuzovala je za jejich víru, jen... jejich život byl zkrátka odlišný od toho, co znala, ač tedy nutno říct, že to, co zažila předtím také nebylo zrovna dobré. Možná nakonec jejich víra nebyla to nejhorší, když se nad tím tak zamyslela.
"Nikde jsem ho po cestě nepotkala, ale svět je velký, kdo ví, kde je," řekla mu. Věděla, že odešel hledat svou sestru, ale vlastně ani nevěděla proč. A ani trochu jí na tom nezáleželo. Morgoth jí jako sympatický vlk rozhodně nepřipadal, a tak nechápala, proč ho Merle vidí jako kámoše. "Ale ano, je fakt, že v bezpečí tam jistě budou," přitakala - ale já nebudu s nimi, pomyslila si.
"Už se stalo," máchla nad tím packou. Nemohla se tím neustále zabývat. Teď byli spolu. Našla ho, ač se to zdálo nepravděpodobné. "Jsme spolu teď, tak už jen nikam nechoď," požádala ho a rozhlédla se v počínající tmě. "Snad ano, snad to nebudou vnímat jako smysl života. A i kdyby ano, budou stále naši," souhlasila.
"Tak jo, to bychom mohli. Ale možná bych našla nějaký úkryt? Už se trochu stmívá," poznamenala. A ona to tady přeci jen vůbec neznala.

Juniper si uměla představit, že tady zformují rodinu. Najdou si tu domov a nakonec sem přivedou i jejich vlčata. Jejich život mohl být dobrý, říkala si. Ne, jejich život bude dobrý. Byla ráda, že sem přišla a že tu Merleho nakonec našla a že mu odpustila. Asi mu to nakonec nemohla vyčítat, když ho následovala.
"Obávám se, že někdo tomu asi fakt věří," pronesla a zakroutila nad tím hlavou. "Ten tvůj kamarád do toho vypadal dost zapáleně," připomněla mu. Morgotha vlastně neznala, ale vzhledem k tomu, že s jeho matkou nechala jejich děti, přeci jen o něm něco málo už slyšela. "Upřímně i já tam zůstala, protože jsem neměla kam jinam bych šla," připustila. "Ty jejich zvyky a ta jejich posedlost... bylo to divný. Nic na co bych byla zvyklá. A vůbec se mi nelíbí, že jsem tam musela vlčata nechat," řekla mu.
Usmála se na něho. Věřila mu, že by ta vlčata přinesl na zádech, jenže, jak si uvědomila, jen těžko je na jaře ponese. To už budou dost velcí.
"To jsem ráda," řekla mu upřímně, protože... je koneckonců opustil. Asi to nebylo tím, že by je nechtěl, jen se s tím neuměl příliš vyrovnat. Bylo to celkem vidět. "Popravdě si myslím, že tomu zatím příliš nerozuměli. Navíc, víš jak to v tom bratrstvu chodí. Asi jim to nepřišlo nijak podivné, ale já jim o tobě říkala, ne nic špatného a myslím, že si ani nic špatného nedomýšleli. Navíc... je to už nějaká doba, co jsem odešla," řekla mu. "Teď by jim mělo být... asi osm měsíců?" zamyslela si - sama si tím počtem nebyla zcela jistá.
"Jistě, že dohlíží. Nenechala jsem je samotné. Dohlíží na ně Talutah," řekla mu. "To je matka Morgotha," připomněla mu. "To ona mě za tebou nakonec poslala. Pomáhala mi i se vším ostatním i s vlčaty. Řekla bych, že jí v tomhle mohu věřit. Jen se bojím, aby je příliš nevedla k té jejich víře," poznamenala starostlivě. "No, to jsem tedy zvědavá. Ale asi všechno bude lepší než bratrstvo," souhlasila.

Juniper by mu ráda věřila, věděla však, že to byl on, kdo jí naposledy ublížil. Ne, že by byl jediný, to ne, ale byl poslední, přesto si nemyslela, že by byla naivní, když se mu rozhodla věřit. Přitiskl se k ní a ona se o něho důvěrně opřela. Inu, měli spolu vlčata, nějaká důvěrnost už mezi nimi byla. Asi to byla bláhová hloupost, ale líbil se jí od začátku, jinak by ho k sobě nepustila. Asi... tady mohli začít znovu. "Budu ti věřit," řekla mu tiše.
Musela se však zasmát, když začal o bratrstvu. "Trochu?" ptala se ho. "Bylo to hrozné. Všechna ta krev, a tak. Ale myslela jsem, že tobě se tam líbilo," poznamenala. Věděla, že si tam našel přátele. Snad, že i kvůli tomu nakonec zmizel - byla však pravda, že tak dlouho se neznali.
"Musím pro ně dojít. Láme mi srdce, že jsem je tam musela nechat, tak dlouhou cestu by ale nepřekonali," poznamenala. Mohla počkat, to ano, ale věřila, že se o ně Talutah postará, než se vrátí.
"Počkej, až je poznáš," řekla mu lehce. "Uvidíš sám, že jsou dokonalí nejen podle jmen. A uvidíš se v nich," ujistila ho, protože byl koneckonců jejich otcem. Ona ho ve vlčatech viděla, snad i proto jí tolik trápilo, že zmizel.
"Tak... snad cestu nějak dáme dohromady," pronesla nadějně. Přeci jen se sem nějak dostala. A na jih nějak dojdou, museli. Už kvůli těm vlčatům. Merleho návrh jí však zarazil. Nastražila uši. Nelíbilo se jí to, ale měl pravdu, to musela s těžkým srdcem přijmout. Nemohli riskovat jen, aby se vrátili do bratrstva s příchodem jara - pokud vůbec, protože měl pravdu v tom, že přežít nemuseli. "To je asi pravda. Zima je příliš blízko," připustila neochotně a povzdechla si. "Snad to těch pár měsíců zvládnou," posteskla si.

Juniper by ráda byla drsnější a chladnější, ráda by mu řekla, že se přes něho přenesla a už s ním nechce mít nic společného, jenže... by to byla lež. Copak se celou tu dobu netrápila tím, že od ní odešel? Copak se netrápila tím, že zmizel z jejího života a ze života jejich vlčat? Navíc se kál. Díval se na ní a vypadal... zdálo se jí, že toho opravdu litoval. Copak si tohle nepřála? Aby si uvědomil, že odejít byla chyba? "Já ti asi odpustit chci," řekla mu nejistě. V očích se jí zalesklo. Věděla, že jestli jí znovu zraní, tak jí to asi zabije, to by však samozřejmě nikdy nepřiznala. "Ale... ne, že to uděláš znovu," řekla mu zamračeně, ale zacukaly jí koutky. To tak, aby se jím nechala znovu zbouchnout!
Merle měl pravdu v tom, že Juniper se do bratrstva vracet nechtěla. Celá ta věc s jejich bohy a krví jí připadala znepokojivá - a to, že tam nechala vlčata jí každý den trýznilo, nemohla je však vzít sebou. A zůstat tam nemohla... čím se tedy vlastně od Merleho lišila? "Nechci se tam v vracet," připustila. "Ale nemůžu je tam jen tak nechat," řekla mu nejistě, ač přesně to udělala.
"Jsou tři," řekla mu nakonec jako tajemství, když o ně projevil zájem. "Merlin, Magnolia a Malva," dodala. "Sotva jsem sem přišla, ale... snad bychom se sem s vlčaty mohli vrátit. Už budou větší, určitě tu cestu zvládnout," pronesla zamyšleně a podívala se směrem ze kterého přišla. "Najdeš cestu?" ptala se ho, protože ona neměla ani nejmenší tušení odkud přišla a kudy by se vlastně měla vracet.

Juniper sama nevěděla, co si myslet. Dívala se na Merleho, který se tu octl po všech těch měsících jejího urputného hledání. V hlavě měla vymeteno, ale... byla ráda, že ho vidí - a zároveň ne. To, že tu byl znamenalo, že se vrátit nechtěl... nebo jen nemohl najít cestu zpět? Nemohla přeci litovat toho, že ho našla. Nemohla se jen tak vrátit do bratrstva s prázdnýma packama. Měl pravdu. Neměl jí opustit, přesto to udělal. Jemně sklonila hlavu, protože jí to stále tížilo. "Nevím, jestli ti můžu jen tak odpustit," řekla mu - to protože se mu nechtěla dát jen tak. Hledala ho, sama to přiznala, přeci jen to ale neznamenalo, že se mu znovu oddá. Už to jednou udělala - a jak to dopadlo. "Nechceš odejít odsud?" zeptala se ho pochybovačně. Nevěděla, jak si jeho slova vyložit, rozhodně si však nevěřila natolik, že by nechtěl opustit jí. Už to jednou udělal...
Povzdechla si. Nakonec mu stejně odpustí. Věděla to. Jen přivřela oči. "Vrátíš se se mnou?" zeptala se ho. "Protože jsem vlčatům slíbila, že tě přivedu domů," vysvětlila mu. Měl nárok na to o nich vědět, ač je všechny opustil. Nakonec tím zjevně trpěli všichni - i on sám.

Juniper na něho zírala jako kdyby viděla ducha. Opravdu tu před ní stál. A byl tady celou dobu? Nechápala to. Rozhlédla se. To byl v tomhle lese? Celou tu dobu? A že se ztratil? Ten pocit měla i ona. Ztratila se, poté, co odešel a opustil jí. Nechal jí a dal jí najevo, že o ní nestojí, nebo... se možná celou dobu pletla. Proto ho přeci hledala. To, aby pochopila, jestli on nebyl její budoucností a jejím domovem. "Ztratil jsi se," zopakovala po něm a prohlédla si ho - rozhodně vypadal ztraceně. Jeho rány dávaly znát, že prošel peklem. Co se mu stalo? Chtěla se ho zeptat, ale ta otázka nepřeklenula její tlamu a jen na něho chvíli znovu hleděla jako na ducha.
"A už víš, co chceš?" zeptala se ho. Měla pocit, že se přesunuli v čase a prostoru. Že před ní znovu stál a vykoktával ze sebe, že musí pryč a ona věděla, že zůstane sama. Teď to bylo stejné, jen si vzala za cíl, že ho přivede domů. K vlčatům. K jejich vlčatům.
"Hledala jsem tě," řekla mu, protože ho to evidentně ani nenapadlo. "A zjevně jsem tě našla," dodala, aniž by si byla jistá, co to pro ně znamenalo - ani neřekl, jak se tedy nakonec rozhodl... "Jestli jsem v pořádku? To kdybych věděla," povzdechla si, ale skoro se usmála.

Juniper se snažila zorientovat. Učila se, ale smrákalo se a ač by noc měla být dobou, kdy si bude jistá, vlastně to bylo spíše naopak. Uměla se o sebe postarat - teď už ano, trvalo to však příliš dlouho a ona svým schopnostem tolik nevěřila. Co když se tady ztratí? Jistě, toulala se, ale tohle bylo jiné. Měla zřetelný pocit, že se něco změnilo. Jako kdyby tohle místo bylo něčím jiné a ona těmi pár kroky změnila celý tok svého života.
Stála tam - tak trochu jako přízrak - než ucítila pach. A byla si dost jistá, že jí v tu chvíli přeskočilo. Protože to přeci nebylo možné, ne? Hledala ho tak dlouho a teď byla tady... a že by tu byl i on? Ne, to se jí nezdálo, musela to být hra její mysli, ne? Nemohlo to být tak snadné... Jako kdyby to, co udělala bylo snadné. Opustila své děti, aby se vrhla za svou vidinou. Za vlkem, který jí opustil.
Ten vlk stál přímo před ní. Nevěděla, jestli jen mrkla, ale on tu byl a ten pach byl reálný. Stál tu se skloněnou hlavou a... omlouval se? Ona ho sledovala jako kdyby mluvil docela jinou řečí.
"Merle?" oslovila vlka poněkud nejistě. Pořád nevěděla, jestli tu opravdu byl... "Co tady děláš?" nechápala. A kde to vůbec byli?

<<z jiného světa

Juniper měla plné břicho brusinek a plné srdce neutuchající bolesti, která v ní přetrvávala. Kráčela lesem, který se v jednu chvíli proměnil. Všimla si toho - cítila to ve vzduchu. Vše se pod jejíma packama změnilo, ona však šla dál. Neměla proč váhat, protože se neměla kam vrátit, a tak se ani neohlédla, jen se přikrčila. Měla se bát? Čeho? Nevěděla, kam vstupuje, to však nevěděla, ani když odcházela z Bratrstva. Musela odejít - to bylo to jediné, co věděla, a tak neměla důvod nejít dál, ať už to mělo znamenat cokoliv. Najde tu toho, koho hledala? To vůbec nemohla vědět. Pátrala po Merlem dlouho a její srdce usedalo, co by se však stalo, kdyby ho našla? Nad tím nepřemýšlela. Ne, to na její mysl nepřišlo ani jednou. Jejich vztah byl krátký, přesto v ní však kromě vlčat zanechal i cosi, co nemohla jen tak přehlížet. Musela ho najít, aby věděla, zda byl její budoucností.
A tak stála v tomhle lese a rozhlížela se - plaše a nejistě, ale ve svém nitru byla odhodlaná pátrat.