Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 5/10 • Yggdrasil

Juniper překvapilo, že byl vlček odsud. Rozhodně tak nevypadal - tedy, dělala jako kdyby měli místní vlci nějaké poznávací znamení, což, pokud věděla, rozhodně neměli. "Ahá, tak to jsem usoudila podle tvé řeči mylně," pokývala hlavou zamyšleně. Proč ona neuměla žádný takový jazyk? Byla to věčná škoda! Aspoň by vypadala trochu zajímavěji. "Madre, jasně, máma," kývla. To dávalo smysl. Pochopitelně uměl jazykem své maminky, která ho učila a pečovala o něho... ne, lepší bylo na to nemyslet. O její vlastní vlčátka také bylo postaráno... jen ne jejich matkou.
"To nevadí, že nevíš. Určitě se najdete," ujistila Yggiho - mohla mu říci, že rodiče se občas zatoulali, to však neznamenalo, že nedělají nic jiného než že na ně nemyslí, jenže mu to říct nemohla, protože si na to zakázala myslet. Její vlčata byla v pořádku a v bezpečí. Tečka. Strachem si nepomůže.
"No, podíváme se kolem, jestli někde nenajdeme nějakou hezkou noru, kde bychom mohli přečkat tu nejhorší zimu. Dobré nory bývají u stromů," řekla mu. "Jeskyni tady asi nenajdeme, ale ty bývají jako úkryt nejlepší," vysvětlila mu - i když vlastně v tomhle počasí by jim velmi dobře posloužila nora pod zemí, kde se schoulí a ohřejí se. Ač Yggimu samozřejmě zima vůbec nebyla.

Ani Juniper si nemohla stěžovat na příjemnou blízkost svého partnera. Byla to vlastně další příležitost k tomu, aby strávili trochu času jen sami dva. Juniper tak byla nesmírně spokojená. "Tohle je rozhodně momentálně to nejlepší, co můžeš zkoušet," ujistila ho vesele, protože to bylo příjemné. Teplo se jejich norou hezky rozlilo, ona však neviděla důvod se od Merleho vzdalovat. Ani trochu se jí nechtělo. "Ale jestli umíš ještě více tepla, tak sem s ním. Bude se hodit," prohlásila a znělo to vesele. Proč by se také měla trápit zimou se kterou nakonec vůbec nic neudělá? Mohli jen být rádi, že se nevypravili z Gallirei pryč.
"O tom nepochybuji. Ale nemusíš s tím hledáním spěchat. Venku je hrozně a já takový hlad nemám," ujistila ho, protože nechtěla, aby jí někde umrzl. A obávala se, že přesně to hrozilo.
"Popravdě nezkoušela," připustila. "A teď jí radši zkoušet nebudu. Myslím, že větru je venku více než dost," poznamenala.

Plány byly zhaceny, ale Juniper to zase tolik nevadilo - ne, když zůstali spolu a jediný rozdíl byl v tom, že zůstali v noře. V kopcích jich bylo mnoho, a tak i když nenašli tu svou původní, našli zase jinou, která byla příhodně velká. Byla však zima a ta je teď trápila nejvíce, i přestože se zachumlali k sobě, nemohlo to být dost - venku by jim však bylo bezpochyby hůře. "To já také ne," souhlasně zamručela do Merleho kožichu a snažila se u něho co nejvíce skrýt. Nebylo to asi fér, ale i ona mu poskytovala své teplo. Bylo to to nejlepší, co v tomhle počasí mohli udělat. "Pořádně se ochladilo," posteskla si. Neměli sice žádnou jemnou srst, ale v tomhle počasí musela být zima snad úplně každému.
Merle však měl magii, která se k tomuhle počasí perfektně hodila. Když kolem poletovaly malé plamínky, hned jim bylo tepleji. "Páni, jsi dobrý!" pronesla obdivně. Ona sama svou magii nikdy nezkoušela - navíc vzduch by jim v tomhle případě zrovna nepomohl.
"Dobře. Snad se ti v téhle zimě povede něco najít. Asi nebudeme jediní, kdo tohle počasí využil a zalezl," poznamenala zamračeně.

Únor 4/10 • Yggdrasil

Juniper zamyšleně přikývla. "Ach tak, tak to pak dává smysl, že ti není zima," souhlasila. Srst mladého vlčka sice vypadala jemně, ale když se pořádně podívala, viděla, že je hustá a rozhodně měl pořádnou podsadu na to, jak byl maličký, tedy... nebyl úplně malý. Byl samozřejmě vlčátkem, ale byl už dost velký, skoro dospělý, podle letmého pohledu. I ona však věděla, že dospělost nic neznamenala.
"To si budu pamatovat, třeba mi to někdy k něčemu bude," prohlásila vesele. "Ty nejsi místní?" zajímala se, protože si myslela, že takhle malý vlček se tu musel narodit, možná se však pletla. "Kde máš vůbec rodiče? Jsi tu sám?" ptala se ho obezřetně. Yggdrasil nevypadal, že by potřeboval pomoci, ale přeci jen byla starší a cítila za něj jistou zodpovědnost.
"Aha. To je ale náhoda, že jsme na sebe tak příhodně narazili. A ano, to máš pravdu. V horách takhle hrozném počasí není bezpečno. Nezbývá nám než najít něco tady," navrhla mu. Ve dvou se to přeci jen o poznání lépe táhlo.
"Velmi mě těší, Yggdrasile," pokývala Juniper hlavou a mile se na vlčka usmívala. "Řekla bych, že není rozumné někam chodit. Zůstala bych v tomhle lese a zkusila najít nějaký úkryt, jestli chceš, můžeme se po něčem podívat společně," navrhla vlčkovi.

Únor 3/10 • Yggdrasil

Juniper si z tvrdohlavého vlčete nic nedělala. Byla něžná a chápala, že někteří mladí vlci si dospíváním neprocházeli tak snadno jako jiní. Rozuměla tomu tak dobře. "Nevadí ti to? Páni, tak to musíš být docela otužilý," prohlásila jemně. Myslela to upřímně. Jí tedy rozhodně zima byla. Také muselo být hluboko pod nulou a sněžilo. Ještě štěstí, že byli v lese a ne někde na pláni. "Si? Co to znamená?" zeptala se zvědavě, protože jí to nedalo. V některých ohledech asi byla zrovna taková jako tohle ne tak malé vlče.
"To je dobrá otázka," pronesla zamyšleně. Nezdálo se, že by měla umrznout, nebo že by jí zima zvlášť vadila - přežila toho už dost na to, aby jí tahle zima tolik netrápila - přestosi to však nijak zvlášť neužívala. "Ne všichni mají takové štěstí, že se mohou schovat do úkrytů. Někdy to jde, jindy prostě musíš přežít jak jen to jde. Tak tady asi přežívám," vysvětlila mu. "A ty? Proč jsi se ty vypravil na procházku v takovém počasí?" zajímala se.
Když se jí ptal na to, kdo je, přátelsky se vlčkovi uklonila. "Jmenuji se Juniper," řekla mu. "A ty?"

Byla zima. Vlastně více než to. Mrzlo až praštilo. Možná měli plán vydat se do smečky, ale už ve chvíli, kdy se do nich dal první poryv větru si Juniper uvědomila, že tak dlouhá cesta nepřipadala v úvahu. Merle to musel vědět také. Umrzli by - a umrznou, pokud se hodně rychle neodklidí někam do nory. Juniper do svého partnera jemně šťouchla. "Zima přišla rychleji," špitla a zabořila se do jeho kožíšku. "Měli bychom se schovat v jedné z těch nor. Nemůžeme se teď vydávat na cestu," řekla mu tiše. Merle musel vědět, že měla pravdu, a tak nic nenamítl, jen přikývl. Kdyby se bývali spolu někam vydali, také by hezky společně mohli umrznout. A to se nezdálo být jako ideální plán na to, jak strávit zimu. Vrátili se tedy k norám a společně zapluli do takové, která se zdála být dost velká, aby se tam oba pohodlně vešli. Neměli nic k jídlu, ale přečkají to. Vydrží. Určitě se tahle ledová kalamita přežene dříve než se nadějí. Musela. Vždyť už se zima musela blížit ke svému konci - snad proto na ně udeřila takovou silou. To, aby předvedla, že nebylo radno jí podceňovat.

Únor 2/10 • Yggdrasil

Juniper chvíli přemítala, co dál. Mohla se vydat hledat úkryt - a nejspíše by to i udělala - nebýt toho urputného pohledu, který na sobě cítila. Ohlédla se - vlčete, které se k ní blížilo si ani nevšimla. Tedy, ono už to vlče úplně nebylo. Byl v tom zvláštním neurčitu, ani vlče, ani dospělý. Bylo tomu už pár zim, kdy na tom Juniper byla podobně, přesto však měla pro vlčka pochopení, snad proto k němu vykročila, i přestože jeho pohled nebyl zrovna přátelský. Ona si z toho nic nedělala.
"Ahoj," broukla laskavě. "Je docela chladno, co?" usmála se a vyfoukla obláček páry. "Není to zrovna ideální na procházku," dodala a zamávala oháňkou ze strany na stranu. Přesto se však dočkala jen zachmuřeného pohledu.

Únor 1/10 • Yggdrasil

Juniper si říkala, že není nejlepší čas na procházku, přesto jí to nedalo. Jejím kožíškem profukoval studený vítr, ale nebylo to tak zlé. Byla přeci jen také v lese. Zastavila se na jeho samém okraji, kde se rozlévalo jezero - teď bylo samozřejmě zamrzlé, ale na tom nebylo nic divného. Byla ostatně zima - nemohla čekat nic jiného.
"Asi tady budu muset chvíli zůstat," řekla si tiše a rozhlédla se, jestli si nenajde nějaký pěkný dočasný úkryt. Asi byla jediná, kdo vyrazil ven, ale říkala si, že jí to neuškodí. Ne, když se chtěla uprostřed zimy vydat z Gallirei na jih, aby našla svá vlčata. Ne, to byla hloupost. Musela se soustředit na to, aby tuhle zimu vůbec přežili.

Loterie 4/5

Juniper přikývla, ráda za uklidnění, které jí Merle poskytl. Měl pravdu. Teď nebyl čas se tím trápit, stejně se nemohli vydat na zimu uprostřed zimy. A čas nijak neurychlí. Museli počkat, až bude tepleji a až se pod sněhem ukáže zelená tráva. "Máš pravdu, stejně nemá smysl nad tím přemýšlet, než to přijde," kývla.
"No, jen aby nedostali nějaký takový nápad jít nás hledat. Tak jako já odešla za tebou," vysvětlila mu - byly to iracionální obavy, to jistě, ale nezdály se být tak nereálné. Přeci jen to byla vlčata, jistě, že chtěla být se svými rodiči, kteří je nechali napospas kultu. Stále si to vyčítala, ale jak by s nimi ušla tak dlouhou cestu?
Přeci jen se však uklidnila, když se k ní Merle přitulil a ona se mohla na chvíli ztratit v jeho srsti. Bylo to příjemně uklidňující. Měla náhle pocit vřelé jistoty, že vše bude v pořádku. "Já tebe také, Merle. A doufám, že už se mi neztratíš," řekla mu, protože ona si svými city byla jistá. Doufala, že Merle už také.
"To zní jako dobrý plán," přikývla Juniper nakonec, protože být ve smečce, i kdyby jen na zimu, bylo rozhodně lepší, než kdyby se měli protloukat sami. A kdo ví, co jim přinese jaro?

Juniper zamračeně přikývla. S tím rozhodně souhlasila. "Ne, to nemůžeme, ale chápu tě. Ani já odsud nechci odcházet. Líbí se mi tu a mám pocit, že jsme to tady našli takovou zvláštní náhodou," vydechla. "Ale co můžeme dělat? Nemůžeme je přeci nechat, aby našli cestu sami," řekla mu, což byla pravda - to opravdu od vlčat čekat nemohli. Už jen představa, že se vydali někam sami jí děsila. Ale co když jí šli hledat? Co když se tak báli a říkali si, kde je, že prostě opustili Bratrstvo? Dovolili by jim to vůbec? Byl to nový strach, který v ní pomalu klíčil, než si uvědomila na co se jí vlastně Merle chtěl zeptat. Ta otázka vlastně nebyla tak nečekaná - chtěli být přeci spolu - proto se na něho usmála a jen se k němu jemně přitiskla. "Jistě, že budu," ujistila. "Nic jiného jsem ani nechtěla," dodala tiše, protože to tak bylo - to jen on k tomu musel dospět, ač byla pravda, že je k sobě svedla spíše náhoda - nebo to byli Bohové? To Juniper bylo veskrze jedno. Byla jen ráda, že byla s Merlem, který se rozhodl, že jí neopustí.

Loterie 4/5

Juniper se trochu zamračila, když Merle začal s tím na co tak často myslela a co jí dělalo nesmírné starosti. Vlastně nevěděla, jak odpovědět, protože nemohla vlčata jen tak nechat kultu. Už tak to celé bylo dost špatné. "Těším, ale strach mám. Je to dlouhá cesta," řekla mu nejistě. "Ale nemůžeme to nechat jen tak, ne? Nemůžeme je tam prostě nechat," namítla - to bylo něco, co vážně nechtěla.
Zbystřila, když se jí zdálo, že Merle zvážněl. Nastražila uši a tiše na něho pohlédla. "Ptej se," pobídla ho jemně a trochu obezřetně, protože nevěděla, co čekat. Bylo to pochopitelné - naposledy jí při vážnější konverzaci řekl, že mizí pryč a že se možná vrátí. Nakonec si ho musela najít sama.
"To je vlastně docela dobrý nápad. Nemusíme se rozhodnout hned, že ne?" zadívala se na něho. Nechat si čas na rozmyšlenou, porozhlédnout se po okolí... to znělo jako velmi dobrý plán!

Juniper pokývala hlavou. "Já vím, že jo, ale zdá se mi to stejně nějaké delší," posteskla si - to asi tím, že se měli vypravit pro vlčata, ale čím více se jaro blížilo, tím více si z toho dělala starosti. nechtěla je opustit, to samozřejmě ne, ale nevěděla, jestli zvládnou tu cestu tam a zase zpátky. Náhle to znělo náročněji, ale co mohla dělat? Museli se pro ně vrátit.
"No... v té smečce se na to moc netvářili," vysvětlila mu zamračeně. "Ale na nich koneckonců tolik nezáleží, jsem ráda, že se líbím tobě," prohlásila - a to jak se zdálo, líbila.
"A i jedním okem vidíš víc, než jiní dvěma," uchechtla se pobaveně a vzhlédla k němu. Vůbec se jí od něho nechtělo. Klidně by tam takhle mohli stát navěky. "Děkuji," zašeptala, když jí složil ten nejsladší kompliment. "To je... děkuji," vydechla. Tak alespoň tohle bylo v pořádku, říkala si. Komu jinému by se také měla líbit?
"Mě to tedy překvapilo dost," přitakala pobaveně. "Já z toho z toho lesa zase tolik neviděla, ale vypadal celkem pěkně. A Rowena mě zvala, abych zůstala, ale já se samozřejmě musela vrátit sem za tebou. Kdybychom chtěli, tak pozvání asi bude platit stále," řekla mu. "Ale vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli bys do smečky chtěl? Po všem tom v bratrstvu..."

Loterie 4/5

Juniper se na Merleho usmála. Byla tak ráda, že tu byl a že byl vzhůru a plný energie. Za tu dobu, co spal si uvědomila, jak moc jí jeho společnost chyběla. "To chápu. Navíc k tvé smůle je stále teprve půlka zimy, řekla mu. "Jaro je ještě v nedohlednu," dodala, ale snažila se z toho nebýt smutná - věděla přeci, jak dlouho trvá zima a jak dlouho zase jaro. Nebylo na tom nic nového, ta doba byla stále stejná.
Usmála se. Tak přeci jen se mu to líbilo! Říkala si, jestli na to všichni pohlíželi stejně jako Rowena a Belial. "To jsem ráda, že se ti to líbí. Já se bála, že nebude," vysvětlila mu, ač ani nevěděla, jestli záře byla trvalá nebo ne - tak jako tak se jí moc líbila. Jí také ostatně tolik nepřekážela - a příjemně teď osvětlovala okolí.
"To je pravda. Takhle vážněv pořádně prosvítím celou noc," poznamenala. Teď, když padla tma byla také její záře mnohem výraznější, Merle se k ní však přitulil a ona našla útěchu v jeho kožichu, i přestože ten jeho nezářil.
"Myslíš kromě mého zlatého kožíšku? zeptala se a vzápětí dodala: "Vlastně nic moc," řekla mu, stále ještě zachumlaná do jeho srsti. "Tedy, objevila se tu vlčice, tak jsem s ní šla na krátkou procházku, a tak jsem vlastně získala i tuhle záři. Viděli jsme totiž v lese zlaté prasátko a myslím, že za to může tohle. Já totiž řekla, že bych si přála stejně zlatou srst," vysvětlila mu. "A pak mi tedy ukázala svou smečku," řekla mu.

Loterie 2/5

Juniper byla nedaleko jejich úkrytu. Nechala Merleho spát, ale sama byla plná myšlenek, které jí vířily hlavou sem a tam, na nic se však nezaměřovala. Sníh se stále držel, což jí dělalo starosti. Přijde to jaro vůbec někdy? Museli se přeci vydat na jih! To ale nešlo, když se sněhem dalo sotva brodit.
Byla hodně zabraná do sebe, když tu zaslechla Merleho, jak na ní mluvil. Hned vyskočila na nohy a nastražila uši. Když ho viděla, byla hned spokojenější a poklusem se vydala k němu jako by se nemohla dočkat, až se přivítají. To také nemohla! Měla pocit, že bude spát celou věčnost!
"To jsem ráda, že jsi vzhůru! Už jsem si myslela, že budeš spát až do jara!" prohlásila pobaveně, ale všimla si, jak nechápavě hledí na její zlatou srst. A říkala si, jestli se mu líbí, nebo jestli nad ní ohrne nos tak jako asgaarští. "Líbí se ti moje nová barva?" ptala se ho až překvapivě vesele.

Leden 6/10 - Sirius
Loterie 4/5

"No, všimla jsem si," poznamenala vlčice zamračeně, ale její zlatý kožich se jí ohromně líbil. Doufala, že jen tak nezmizí. "Ale rozhodně si teď budu dávat větší pozor," ujistila Siriuse, který jí alespoň varoval. To se hodilo vždy, říkala si.
Musela se zasmát a vzhlédla k nebi, jestli náhodou nějaké to vlče zrovna nepadá. "Dávej si pozor. Když máš teď ty křídla, víš co," mrkla na něho a znovu si je obdivně prohlédla. Byla vážně velkolepá, ale uvědomila si, že sama by je nechtěla. Jí se líbila ta záře, ale zase měla ráda svou barvu, na druhou stranu... kdo ví, co jí Život přinese?
"To je hrozně zvláštní, nemyslíš? A mluví? Jak jsi k ní proboha přišel?" nechápala vlčice. Nikdy se s ničím podobným nesetkala. Znělo to rozhodně divně, ale tady už ji upřímně vůbec nic nepřekvapovalo. Zjevně to bylo normální.
"Dobře, bobr, co se jmenuje Mýval by bylo horší, ale já bych mývalovi dala jiné jméno, třeba... Lavinia. Nebo tak něco. Prostě... jméno," vysvětlila Siriusovi. "Tobě by se také nelíbilo, kdyby ti říkali Vlku," dodala.