Příspěvky uživatele

< návrat zpět

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Začalo sněžit. Juniper tušila, že zima je blízko, a tak byl sníh očekávatelný, přesto ji však padající sněhové vločky, které se jí pomalu začaly snášet do kožichu, překvapily. Ještě, že Merle našel tak dobrý úkryt, říkala si – přesto jí to však nedalo – otevřela tlamu a nachytala si pár vloček. Bylo to asi dětinské, ale už dlouho sníh neviděla. Na poušti, kde sídlilo bratrstvo totiž pochopitelně mnoho sněhu neměli. Ani si neuvědomila, jak moc jí sníh vlastně chybí. Tohle počasí jí připomínalo domov. Horká léta, chladné zimy, které byly tím nejnormálnějším počasím byly jednou z věcí, které jí bratrstvo vzalo. Nikdy se tam necítila jako doma a teď už lépe chápala proč. Nepatřila tam, samozřejmě, že se tam nemohla cítit dobře, když tam byla tak vykořeněná. Nechtěla nic jiného než normální život. A tady ho možná mohli s Merlem vybudovat. Rozhodně pomohlo, že tu měli sníh, ač by jí to jistě přešlo, kdyby v něm někde uvízla a umrzla by, nad tím však Juniper nepřemýšlela. Nikdy nemusela. Byla celý život jako ptáče zavřené v kleci, nikdy nestrádala – ne kvůli zimě. To, že byla chráněna jako ten největší poklad bylo svým způsobem zničující.
Mohla konečně ve svém věku snít o svobodě, kvůli které před tolika lety utekla. Čistota sněhu jí uklidňovala, když se šla skrýt do úkrytu, aby si s Merlem trochu odpočinuli a popovídali si. Nečekala je vlastně už žádná vážná témata, měla pocit, že byli na stejné vlně. Nakonec snad to, že Merle utekl, něčemu pomohlo. Mohla v to alespoň tiše doufat.

Prosinec 1/10 - Regis

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Juniper s úkrytem rozhodně souhlasila. Venku byla pořádný zima a začínalo sněžit. Zima udeřila velmi rychle, ač se to dalo čekat. Ochlazovalo se a ve vzduchu byl cítit sníh už pár dní. Dalo se to koneckonců čekat. Byla zima. A sníh k zimě prostě patřil.
„Inu, myslím, že se hodí v tomhle ohledu něco vědět,“ přikývla vlčice a následovala vlka docela klidně do lesa, kde se rozhlíželi po úkrytu. Nebylo tak těžké ho najít, nebo měl Regis jen velmi dobrý zrak. Neváhala se s ním vydat k vykotlanému stromu, který byl překvapivě útulný. „To ano. A také tam nebude takhle foukat,“ prohlásila, což byla pravda. Venku bylo hrozně. A ani mezi stromy to nebylo o nic lepší. Vítr to příliš nezmírnilo. Když se však uchýlili do úkrytu, zima vypadala o něco lépe. Vločky se malebně nechávaly unášet větrem a dopadaly na zem, kde zůstávaly. A ze stromů visely rampouchy. Zima rozhodně svedla být i krásná, pokud jim zrovna neusilovala o život – na její krutost však bylo snadné zapomenout, když jí někdo přihlížel z pěkného místečka, které bylo díky přítomnosti dvou vlků i relativně teplé.
Juniper obrátila svou pozornost zpět na Regise, který se jí rozhodl předat své znalosti. Vlčice za to rozhodně byla vděčná. Nikdy by jí nenapadlo, že žijí vlci jako Regis, kteří léčí pomocí listů. Velmi jí to nadchlo! Kéž by to uměla také!
„To budu moc ráda,“ přitakala vlčice a sklonila se k jahodníku, který skutečně znala. Nikdy jí však nenapadlo použít listy. Jedla jen bobule, pochopitelně. „Jahody samozřejmě znám, ale netušila jsem, že listy mohou být tak užitečné,“ pronesla překvapeně, zatímco si listy prohlížela – byla si jistá, že i bez jahod by ho však dokonale poznala. „A to ho stačí louhovat, zrovna tak jako jitrocel?“ ptala se se zájmem.

Listopad 10/10

Nebyla tím typem vlčice, který by někoho k něčemu nutil, přesto se jí zdálo, že Merle už byl rozhodnutý s ní zůstat. S ní a s vlčaty. S vlčaty, které nechala za sebou. Cítila stále výčitky a obávala se, že si to vyčítat nikdy nepřestane, ale na druhou stranu by nic neudělala jinak. Sama sebe překvapila svým odhodláním, které však bezesporu vedlo k něčemu dobrému. Našla Merleho a byla přesvědčená, že její život už nemůže být lepší. Co by se mohlo pokazit?
Procházka jí pomohla vyčistit si hlavu. Trochu se uklidnit. Ujistit se, že je na správné cestě. Byla přesně tam, kde měla být. Už nemohla být šťastnější.

Listopad 9/10

Juniper si představovala život, který tady mohli vést. Mohli být svobodní, mohli být ve smečce, ale uvědomila si, že už jí na tom nezáleží. Snad protože už dosáhla toho, čeho se jí od jejího narození nedostávalo. Měla pocit, že se může rozhodnout, že jí nikdo neovládá. Pro někoho to bylo samozřejmé, ale pro ní ne. Pro ní nikdy. Byla ovládána svým otcem i matkou, snad i Ace jí trochu využil, ale už byla příliš stará na tyhle hry. Ne, teď už nic takového nedovolí. Budou se tu mít dobře. Museli se tu mít dobře. Netoužila už po ničem jiném. Chtěla ve svém životě už trochu klidu a doufala, že Merle také. Že už věděl, že tohle je způsob, kterým chtěl žít.

Listopad 8/10

Její děti jí nesmírně chyběly. Opustila je, ale opustila je, protože musela. Věděla, že neměla, ale sama věděla, že by jí to nakonec zabilo. Chtěla vědět, kam Merle zmizel, chtěla vědět, co se stalo. A také to nakonec zjistila a asi... asi teď mezi nimi bylo více než dříve. Mohli navázat skutečný vztah a ta představa jí nesmírně těšila. Mohla žít život, který si pro sebe tak moc přála. Byla stále opatrná, to si velmi dobře uvědomovala, ale Merle vypadal, že to s ní myslí vážně. Chtěl s ní být a ona chtěla být s ním. Nebylo to vůbec to nejlepší? Nakonec našla své štěstí. A až sem přivedou i jejich děti, bude to vůbec to nejlepší. Mohli tady mít domov. Gallirea vypadala jako dobré místo k domovu.

Listopad 7/10

Juniper se šla jen na chvíli projít. Nebylo na tom nic zvláštního ani vzrušujícího. Merle šel jen lovit, ona by mu však příliš nepomohla. To věděli oba. Nebo... Merle to možná nevěděl, ale ona mu to řekla. Nebylo to přeci něco, co by musela nějak zvlášť skrývat. Bylo to jasné každému, kdo se na ní podíval. Byla drobná a většinu její konstituce činily chlupy. Pravda, měla po porodu trochu vytahané břicho a už nebyla tak drobná jako dříve, ale rozhodně nebyla nijak velká... a silná také ne. Měla však bezpochyby jiné kvality, říkala si, ač jí bylo od mládí naznačováno, že to jediné k čemu byla dobrá, bylo plození. Inu... asi to nedopadlo zrovna podle plánů jejích rodičů, ale vlčata přeci jen nakonec měla. Nad tím se musela smutně pousmát.

Listopad 6/10 - Regis

"S tím ti bohužel nepomohu, já tady vůbec nikoho neznám," řekla mu - to byla pravda. On a Merle byli jediní, které tu zatím potkala. Bylo to asi smutné, ale byla tu přeci jen zatím krátce. A znala tady Regise, to byl pokrok. Nikdy ve svém životě neměla příliš mnoho vlků, a tak ani netušila, jestli se takhle navazovala přátelství.
"Páni a k čemu jsou tyhle věci dobré?" ptala se. "Mohlo by se to hodit," dodala - jeden přeci jen nikdy nevěděl nač narazí a s čím se setká. Pokud by těmi lístky mohla někomu pomoci, nebylo by vhodné o tom něco více vědět?
"To je pravda," přikývla s lehkým úsměvem. Nemoci se nevyhýbaly nikomu, ani léčitelům. I to se hodilo vědět, říkala si.
"To mi ale přijde i tak užitečné. Je to jistě lepší než nic," poznamenala vlčice.
"A ano, mohli bychom trochu popojít. Nedošlo mi to, ale já mám přeci jen trochu hustější kožich," řekla, zvedla se a popošla k lesu, aby jí vlk měl možnost následovat.

Listopad 5/10 - Regis

Juniper si olízla nos, když jí jitrocelový ledový čaj skončil v žaludku. Vážně to nebylo tak špatné, ale vlk se tvářil, že to bývalo i lepší. Neuměla si to příliš představit. "Hm, chtělo by to nějakou misku," přitakala, sama ale nic takového vlkovi nabídnout nemohla. Vlci obvykle misky nepotřebovali. "Ale i takhle to bylo dobré, opravdu," ujistila ho, protože byla z krátka zvyklá na to být... milá. Každého těšit svou přítomností, vše přijímat klidně - jako by byla nekonečně klidné jezero a každá zloba i vztek jen drobné kamínky, které sotva narušily její hladinu. Nebylo to snadné.
"Vážně? Co třeba?" zeptala se zaujatě a naklonila hlavu na stranu. Co všechno se do té roztomilé brašničky mohlo vejít? Líbila se jí, takovou by také chtěla - ale co by v ní nosila? Bylinky? To těžko.
"Léčitel s rýmou?" ptala se ho s mírným úsměvem. "Inu, hádám, že na to je ten jitrocel. To dává smysl. A dokážeš vyléčit i všechny ostatní neduhy?" ptala se ho se zájmem. Ona nic zajímavého neuměla a tohle bylo rozhodně zajímavé, proto se také pořád tak vyptávala.
"Ach, to nic, sotva jsme se potkali. Já jsem Juniper, těší mě," pronesla vlčice dvorně.

Listopad 4/10 - Regis

Juniper si prostě nemohla pomoci. Sama nevěděla, jestli to byla zvědavost, nebo naprosto neskrývaná vlezlost, ale stála u vlka a pozorovala každý jeho pohyb. Bylo to prostě zvláštní a nic podobného dozajista nikdy neviděla. Počínal si rozhodně divně, ale jal se to také objasnit - už o něco klidněji, než před chvílí.
Slovo jitrocel Juniper ještě nikdy neslyšela. Tedy... alespoň si to myslela, jenže co ona věděla o kytkách? Měla ráda brusinky a poznala i spoustu dalších bobulí, ale tím to tak končilo. To, že by byl nějaký jitrocel dobrý na nachlazení? To by jí nikdy ani ve snu nenapadlo.
"O tom jsem tedy nikdy neslyšela," pronesla vlčice zaujatě a sklonila k... vývaru z jitrocelu hlavu. "Bohužel s louhováním nepomohu," dodala omluvně, přeci jen jí to však nedalo a ochutnala. Asi to nakonec přeci jen byla zvědavost.
Vlk měl pravdu, nechutnalo to zle. Ta hlína byla však trochu otravná - na druhou stranu, co jiného také mohla čekat, když pila vodu z malé, vyhloubené díry u jezera? "Je to dobré. I s tou hlínou se to dá přežít," řekla mu a zamávala ocasem. "Takže si tady nosíš v brašničce jitrocel a nabízíš na potkání vlkům, hm... ledový čaj?" zeptala se ho, aby se tak trochu pokusila zahnat jeho chmury, zdálo se však, že na ní vlk už štěkat nebude. To se jí ulevilo, protože ještě chvíli a utekla by.

Listopad 3/10 - Regis

Vlk byl trochu nedůtklivý, což se Juniper příliš nelíbilo. Zatěkala pohledem, ale jinak na sobě nedala znát nepohodlí. Jeho odsekávání a nevrlost jí až příliš připomněly toxický domov, ale zvyk byl železnou košilí a ona tomu čelila bez mrknutí oka. Asi se ho dotkla, přitom to nemyslela vůbec zle. "To už asi nebude nutné," poznamenala, protože si všimla, jak nebe pomalu, ale velmi jistě, světlá. Slunce se pomalu vydalo na svou pouť, a tak to vlkovi - jehož jméno neznala - ulehčí mnoho starostí. Mohla se vlkovi omluvit za svá slova, ale neudělala to. Už se nechtěla věčně omlouvat - ne, když za jeho nevrlost rozhodně nemohla.
Přesto však vlka následovala - to, co dělal v ní vzbudilo jiskru zájmu. Držel v tlamě trs trávy, kterou hodil do vyhrabaného důlku s vodou. To bylo také dost divné chování, ale už se nechtěla ptát, co to dělá. Nechtěla vypadat, že ho špehuje, přesto však... přesně to dělala.
"K čemu je to dobré?" zeptala se nejistě, protože jí to nakonec přeci jen nedalo. Rozhodla se nevracet se k předchozímu hovoru a mluvit o něčem jiném. Třeba o tom, co jí tak zaujalo. Tohle rozhodně nebylo obvyklé vlčí chování.

Listopad 2/10 - Regis

Juniper vlka rozhodně nechtěla vyděsit - musel být zjevně velmi zaujatý tou věcičkou na jeho boku, když neslyšel její kroky. Ani se nesnažila být nějak zvlášť potichu - možná ale mohla být hlasitější. Bývala by se zasmála tomu, jak div nevyskočil, ale vlka neznala, a tak nechtěla riskovat, že by to bral jako výsměch, ač... který vlk by napadl vlčici? Nu, ale riskovat rozhodně nechtěla, to ne.
Juniper přesto zvědavě sledovala, co to dělá s tou trávou, kterou si cpal zpátky do brašničky. Nic takového věru ještě nikdy neviděla.
Vlčice kývala ocáskem ze strany na stranu a rozhlédla se. Tady to nevypadalo jako příliš dobrá skrýš před mrazem, ale v tomhle počasí se před mrazem unikalo jen velmi těžce. "Ale asi vám to příliš nejde, že?" zeptala se vlka poněkud shovívavěji, než zamýšlela, všimla si však, že nemá úplně hustý kožich. Asi tady musel pořádně trpět. Inu, slyšela, jak chraptil, a tak se o něho mráz asi pokoušel už nějakou chvíli. "To jste si měl spíše najít nějaký úkryt," dodala jako by to snad vlk už předtím nevěděl. To jsou také nápady toulat se takhle pozdě a v zimě! Juniper se však tvářila mile - opravdu to s ním myslela dobře.
"To nic, také jsem mohla být hlasitější," poznamenala a jemně se usmála. Byla velmi zvědavá ohledně té jeho brašničky a lístečků se kterými měl patrně něco v plánu, neměla však ve zvyku se vyptávat.

Listopad 1/10 - Regis

Juniper se rozhodla vydat se na svůj vlastní menší průzkum. Merle se vydal lovit a ona by mu příliš nepomohla, tak co by se nevydala na takovou menší procházku. Třeba najde něco zajímavého. Kráčela lesem a v kostech cítila blížící se zimu. Ještě, že se nevydali na cestu - ač by směřovali na jih, stejně se zdálo, že už brzy budou cesty zasypané sněhem. Ne, ne. Bude nejlepší, když počkají, až se zase hezky oteplí, dny budou jasnější a delší. Už se nemohla dočkat jara a to zima ještě skoro ani nepřišla. Nejraději by zimu celou prospala.
Myslela si, že se jen projde a nebude se nikde zdržovat, to by však nemohla narazit na rezavého vlka, který se zrovna přehraboval v čemsi, co měl připevněné na těle. Nic takového nikdy neviděla, a tak jí zvědavost nedala a popošla blíže, ale tak, aby cizince nevylekala - aby na ní také náhodou nezaútočil. "Dobrý večer," pronesla vlčice tiše a zamávala ocasem, aby dala najevo, že není žádnou hrozbou. "Také jste se vydal na půlnoční procházku?" ptala se ho ze slušnosti, přesto jí to nedalo a prohlížela si tu podivnou brašničku.

//přes Jezevčí z Kiërb

Juniper dál následovala Merleho, který jí sice možná vedl docela náhodně, docela se mu to ale dařilo, říkala si, protože i ona v dáli viděla kopce, které působily, že by tam mohli najít nějakou příjemnou noru ve které by se mohli uvelebit.
"To už je docela dlouho. Za chvíli bude zima," připomněla mu jemně, ale asi na tom nezáleželo. Připadalo jí, že tady byl skoro ztracený. Nebylo to zvláštní? Prchnul, aby byl sám, jen, aby zjistil, že to není to, co opravdu chtěl? Bylo štěstí, že se našli. Nebo osud. A nebo v tom měli prsty Bohové. "A poznal jsi tu někoho, je tu hodně vlků?" zajímala se, ale to už došli k těm kopcům, kde, jak si myslela, bylo opravdu spoustu míst, kde mohli přespat.
Zasmála se, když jí Merle tak rozkošně pokynul, aby vybrala nějakou noru - a ona se prostě rozešla k té nejbližší, nakonec však našla jinou, která byla položená trochu výše a také více stranou, aby měli klid - ani nevěděla před kým. Klid tu už přeci byl.
"Tahle vypadá dobře, ne?" zeptala se ho? Vchod byl výš než vnitřek, a tak se v ní bude držet teplo a příjemně se tam ve dvou vejdou.

//Tajga

Juniper rozhodně nevěděla, kam Morgotha jeho Bohové zavedli, byla však spokojená díky tomu, jí dovedli přesně tam, kde měla být. Tedy alespoň v to doufala. "Přesně tak," pronesla a následovala ho. Rozhlížela se, ale pochopitelně tady nic neznala. Mohla být jen ráda, že není sama. A to skutečně byla. Nevěděla, co by si tady sama počala.
Merle jí dovedl k řece a když jí vybídl, aby se napila, učinila tak. Rozhodně si potřebovala trochu odpočinout a napít se. Měla pořád plné břicho brusinek, které našla na palouku předtím, než našla tohle místo, a tak jí nejvíce trápila asi právě žízeň a lehká únava. Určitě s Merlem najdou nějaké místo, kde se budou moci na noc schovat.
"No, a jak dlouho tady vlastně jsi?" ptala se ho, když si olizovala mokrý čumáček. Mohli jít dál.

//přes Jezevčí na Kopce Tary

Ani Juniper nechápala, jak dlouho to v Bratrstvu mohli vydržet, teď však byli svobodní a ač nechali vlčata s cizinci v místech ze kterých sami přáli prchnout, vrátí se pro ně. Juniper je nemínila opustit.
O Morgothovi toho Juniper příliš nevěděla a vlastně jí ani nezajímal. "Také odešel. Tak třeba se ještě potkáte. Pokud vám to tedy Bohové budou přát," poznamenala a pobaveně se uchechtla. Vážně si nechtěla dělat legraci z jejich víry, ale bylo to trochu směšné a Merle to také přiznal! V Bratrstvu by to nikdy neřekla, navíc jí opravdu pomohli, a tak jim musela být vděčná, přesto cítila úlevu, že už tam nemusí být. Mohli žít konečně zase normálně a ne podle nějakých rituálů a z vůle těch jejich Bohů a Pravdy.
Merle se k ní přitiskl a ona byla ráda za jeho blízkost. Vždyť ho hledala takovou dobu! I ona se k němu lehce přitulila, ale nemohli zůstávat tady v tomhle lese. Nebylo to zrovna místo, které by se jí nějak zvlášť líbilo, ale mohli společně najít něco lepšího. To se zdálo být jako dobrý nápad. Překvapilo jí však s jakou jistotou jí Merle šeptal, že už jí nikdy neopustí. "To doufám," řekla mu stejně tiše, než se vydali rovně - přímo za čenichem.
"Tak uvidíme, kam dojdeme," broukla a nechala se jím vést.

// Kiërb (Kopce Tary)