Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 3/10 • Baghý

Juniper potřásla hlavou, přeci jen měla dávat větší pozor na své okolí, pak by jí tichý krok vlčice tolik nepřekvapil - ač tichý bylo silné slovo, vzhledem k tomu, že Baghý dávala znát, že se k ní blíží. Inu, rozhodně nebylo moudré se tak ztratit v myšlenkách, ač jezero v noci k tomu přímo vybízelo.
"Rozhodně nerušíte," ujistila Baghý lehce, "a jistě, jen přisedněte, alespoň tu nebude tak truchlivo," usmála se na ní. Vlastně byla velmi ráda za společnost. Věděla, že se příliš zaobírá svým smutkem, co jí však zbývalo - byla to bezpochyby její chyba, že odešla od vlčat, ale jak mohla čekat, že to bude trvat tak dlouho? Ne, nechtěla nad tím vůbec přemýšlet.
"Já jsem Juniper, těší mě, Baghý," kývla na pozdrav. "Co vás sem takhle pozdě v noci přivádí?"

//Zrcadlové hory

Juniper hned souhlasila. Věděla, že je nic nenutí zůstat, přesto však byla zvědavá, jaký Asgaar byl. Rowena jí tam lákala a nezdálo se, že by na něm bylo něco špatného, pokud nepočítala Beliala, který k ní byl poněkud příkrý. "V tom máš pravdu. Nikdo nás tu držet nemůže," kývla a vstoupila do lesa za Merlem. Společně s ním zavyla, aby dala najevo, že tu Merle není sám. Nechtěla, aby si někdo myslel, že na ně šili boudu a snaží se napadnout hranice jejich smečky, které však byly jasně označené. Juniper se pak posadila a rozhlédla se jako by čekala, že sem hned někdo dorazí. Byla celkem zvědavá na místní vlky, protože předpokládala, že Rowena a Belial nebyli jediní, kdo zde žil.

// z Midiam přes Východní hvozd

Juniper se na Merleho zazubila a jemně do něho šťouchla. "No jo, asi nebudu tak úplně marná, když udržím v hlavě směr," zakoulela očima, ale byl to jen žert. Mířila přímo za nosem do Asgaaru, přesto je však brzdily zrádné jeskyně, které nevypadaly zrovna přátelsky. Věřila tomu, že je Merle provede.
"Stačilo," ujistila ho láskyplně a jemně se o něho otřela, když kráčeli vedle sebe. Samozřejmě šli a byli v horách, přesto mu však byla vděčná za tu rybu. Ona příliš dobrou lovkyní nebyla, zato jí šly jiné věci. Pravděpodobně.
Nevěděla, co od Asgaaru čekat. Rowena byla zvláštní a ten zelený vlk ještě zvláštnější, ale byla to jistě cesta. Asgaar byla jediná smečka, kterou znali a nikdo netvrdil, že tam zůstanou navždy. Proto přikývla. "Jsem. Tak jdeme," souhlasila.

// přes Vyhlídku do Asgaaru

//Přes Narvinij z kopců Tary

Juniper následovala Merleho k vodě, protože i ona měla hlad a doufala, že se jim povede něco dobrého najít. Rozhodně by jim to neuškodilo.
Juniper se rozhlédla, hledala cestu a snažila si vzpomenout, ale její orientační smysl nebyl úplně špatný a věděla docela, co dělá, navíc vítr jí v tomhle velmi pomohl - ani nevěděla jak. "Myslím, že cestu najdu," prohlásila zamyšleně. "Je to takový velký les tímhle směrem, určitě ho nemineme," řekla a ukázala Merlemu směr. Šla, pokud si pamatovala skoro celou dobu rovně, a tak se jistě ztratit nemohli, říkala si. A když jo, tak skončí prostě někde jinde, to neznělo zase tak hrozně. "Ale rybou určitě nepohrdnu," dodala a olízla si nos. Bývala by Merlemu pomohla, nebyla však tak zdatnou lovkyní, jak by se ráda prezentovala, a tak byla vděčná, když jí rybu přinesl a nabídl jí, aby si vzala. Hned jí slupla. Přeci jen už nějakou dobu nejedla. "Mňam," mlaskla spokojeně a otřela se o Merleho. "Díky," usmála se na něho a následovala ho po cestě do Asgaaru.

//Přes Východní hvozd do Zrcadlových

Juniper musela přisvědčit, protože v tom měl Merle samozřejmě naprostou pravdu. "Rozhodně. Nemíním je zavrhnout jen kvůli nějaké krvi, nebo tak něco," posteskla si, nakonec oni to dělali také - alespoň nějakou dobu, než přišli na to, že to není zrovna cesta, kterou by chtěli pokračovat. "Doufám, že to bude v pořádku. Nakonec oni to nejsou zlí vlci, jen mají prostě jen jiný životní styl," prohlásila a přijala nabízenou tlapu. Pravda, už nebyla nejmladší, a tak ráda přivítala Merleho pomoc.
"A kam?" zeptala se, když se ptal, kam půjdou. "Chceš jít do toho Asgaaru a tam naplánovat tu cestu? Nevím, jestli se teď cítím na výpravu na jih. Ta zima byla náročná," přiznala. Cítila to na sobě. Rozhodně nebyla připravená na nějakou dlouhou cestu, i kdyby se najedli, neměli dost sil - a to přes půlku zimy ležela. Možná to bylo právě tím. Tak jako tak následovala Merleho, ať jí vedl kamkoliv.

// přes Narvinij k řece Midiam

Juniper se rozlil úsměv po tváři, když Merle tak odhodlaně prohlásil, že by se pro jejich děti vrátil, i kdyby měl padnout. Utěšilo jí to, přesto se však cítila trochu špatně. Měla tam být - jenže kde by byl pak Merle? "Děkuji," řekla mu tiše. Věděla, že se jí těmi slovy snaží utěšit - a fungovalo to.
"V tom máš pravdu, ale my jsme byli dospělí. Nemůžeme vědět, jak je celá ta věc s krví poznamená," namítla zamračeně, ale věděla, že s tím už jen těžko něco udělají. Pokud budou chtít vyznávat tu divnou věc, bude je milovat stejně, mohli jim však ukázat i jiný pohled na věc, říkala si Juniper. "Je to tak, jak to mělo být. Kdybys neodešel, nikdy bychom nevěděli o tomhle místě. Takže... vše zlé je pro něco dobré," řekla mu láskyplně. I ona se protáhla. Už to opravdu chtělo, aby se vypravili ven.
"To není vůbec špatný nápad, jsem už tak rozležená, že mě bolí celé tělo. A něco bych snědla," zamručela a vykoukla ven. Už tam nebyla tak úmorná zima. Říkala si, že by měli z téhle nory vylézt na světlo. Rozhodně jim to neuškodí, i kdyby měl být pořád sníh.

Juniper souhlasně přikývla a zamávala ocáskem. "V tom máš pravdu. A tam venku nás může čekat cokoliv," prohlásila. Momentálně na ně čekala zima. A to nebylo zrovna příjemné. Nechtěla myslet na to, jak moc je to zdrží, zvlášť, když věděla, že se museli po zimě ještě dát dohromady. Nechtěla, aby jejich vlčata byla dospělá, až tam někdy dorazí. Pokud vůbec. Bála se, jak je ten kult poznamenal - Merle jako by jí četl myšlenky.
"Nic jiného nám nezbývá. Přeci je tam nenecháme," vydechla Juniper nešťastně, protože ta představa pro ní byla hrozná. Nemohla by to dovolit. Ne, když o první vlčátka přišla... stále si vyčítala, že tahle opustila, věděla však, že to mělo smysl. Merle jí dodával potřebnou sílu a jistotu. "Mám o ně strach," přiznala. "A ano, i to mi dělá starosti. Kde jsou a jak se asi mají. Musí to pro ně být hrozné. Nechala jsem je s cizí vlčicí," posteskla si. Jsem hrozná matka.

//It's okay <3

Juniper se spokojeně zachumlala Merlemu do kožichu, ještě k tomu všechny ty plamínky, které udržovaly teplo - no, nemohla být spokojenější. "Mnohem," ujistila ho tiše. Teď už se cítila skvěle. Navíc žila v tom, že tam venku je ještě stále kalamita a nic je nikam nehoní. Mohli tu zůstat a klidně by tu snad bývala i zůstala, kdyby jí srdce netíhlo k vlčátkům, které zanechali v kultu. Chtěla je dostat zpátky, na to však potřebovala více sil a také teplé počasí. Plahočit se někam v tomhle mrazu by byla sebevražda.
"Rozhodně jsem pro. Uškodit nám to nemůže, no ne?" usmála se na něho a nosem mu přejela po tváři. "Ta cesta bude asi dost hrozná, měli bychom nabrat tolik sil, kolik můžeme," posteskla si.

Březen 2/10 • Baghý

Juniper se dívala přes jezero až kamsi za obzor. Cítila, že jaro je blízko. Možná by se měli vydat na cestu. Nevěděla, co jí tam kdesi na jihu čeká, možná už na ně vlčata ani nečekala, doufala však, že tomu tak není. Doufala, že to nezkazila, když se vrhla do náruče neznámého a vrhla se najít jejich otce. Byla to tak zamotaná situace! Cítila se tak hrozně, a přitom byla tak vděčná! Skoro by až přeslechla kroky a šustění křídel, přestože vlčice byla dostatečně hlasitá, Juniper její přítomnost stejně překvapila. Asi se moc ztrácela v myšlenkách. Možná by nad těmi věcmi měla prostě přestat přemýšlet. Tak jako tak to nikdy nebude moci změnit.
"Ach, dobrý večer," pronesla Juniper a usmála se na cizinku. "Omlouvám se, trochu jsem se ztratila v myšlenkách," řekla vlčici, která nevypadala, že sem přišla za společností - možná však mohly zůstat na pár slov. Juniper by to nevadilo - po setkání s Rowenou si říkala, že by možná měla trávit více času s vlčicemi než jen s vlky.

Březen 1/10 • Baghý

Juniper se znovu na své procházce zatoulala k jezeru. Už se zde setkala s mnohými vlky a i tentokrát tu hledala cosi - nebo kohosi - kdo by jí dělal alespoň na chvíli společnost. Byla ještě hluboká zima, vlčice už však cítila ve vzduchu jaro. A v nožkách měla neklid - čekala je totiž cesta na jih. Věděla, že už to nemohou odkládat. Přivedou sem svá vlčata. Potřebovala je tady - to aby jí v hlavě stále dokola nepovídal ten hlásek, který jí připomínal, že byla hroznou matkou. Snad ano, snad tomu tak bylo - upřednostnila ostatně sobecky své vlastní blaho, cožpak to ale tak mohla nechat? Teď měla Merleho, měla svého partnera a společně se pro děti vrátí.
To vše jí vířilo hlavou, když stanula na kraji jezera. Bylo ještě zamrzlé, ale už nebylo bezpečné přes něj chodit. Viděla, jak uprostřed rozmrzá a kusy ker se oddělují od masy ledu, který už nepůsobil nijak hrozivě. "Bude jaro," pronesla spokojeně. Když se soustředila, už ho cítila na jazyku.

10/10

Když dorazila k malému potůčku, který si křičel cestu mezi kameny, zastavila se a pozorně poslouchala zvuk vody. To byl pro ni jeden z těch okamžiků, kdy si mohla být jistá, že vše, co dělá, má smysl. Voda byla tichá a chladná, jak ji omývala kmeny, které rostly kolem, a její chladná jemnost jí připomněla, že všechny věci jsou pomíjivé.
Otočila se, rozhodnuta pokračovat ve své procházce. Svět kolem ní byl jednoduchý a tak naplňující, že všechno ostatní zůstalo za jejími zády. Nechala minulost za sebou, přesto věděla, že nikdy nebude úplně zapomenuta. Důležité však bylo, že se teď mohla soustředit na to, co bylo před ní – na okamžik klidu, na přírodu, na to, co jí poskytovalo svobodu.

9/10

Juniper si znovu položila jednu packu na zem a pomalu pokračovala dál. Cítila, jak jí každý krok uvolňuje tělo, jak se její mysl alespoň na chvíli očišťuje od neustálého zkoumání všeho kolem. Les ji bral pod svou ochrannou ruku, byť si to vůbec neuvědomovala. Byl to její jedinečný úkryt, její vlastní cesta, jak se zbavit všech bolestí, které ji tížily. Zde, v těchto stínech, se mohla stát tím, kým skutečně byla, bez potřeby ospravedlňovat své pocity nebo svou minulost.
Byla sice opatrná, ale zároveň si dopřávala prostor pro své vlastní myšlenky. Jak tak pokračovala mezi stromy, její mysl se vyprázdnila a zůstala jen v přítomném okamžiku. Tady a teď.

8/10

Skrz koruny stromů prosvítalo ranní slunce, ale jeho paprsky byly ještě slabé. Juniper milovala tento čas. Bylo to jediné období dne, kdy se svět zdál zklidněný, než se svět probudil k rušnému životu. Zastavila se a zhluboka se nadechla, vdechujíc svěží lesní vzduch, který jí pronikal do plic. Je to jednoduché, pomyslela si, jak si to užívá. Kdyby jen mohl být každý den takový. Bez tlaku, bez chaosu, bez toho všeho, co ji obklopovalo v každodenním životě.
Ale pak, jak její pohled sklouzl k jedné z větví, na které visel starý ptačí hnízdo, její mysl zasáhlo znepokojení. Vzpomněla si na chvíle, kdy jí její mysl napadla myšlenka, že nikdy nebude schopná uniknout té hrozbě minulosti. Všechno, co utekla, mohlo přijít a najít ji. Stačilo jen jedno zranění, jeden krok zpět a opět by byla v zajetí. A přece na tom něco bylo – strach byl její stálý společník, i když se to nikdy neukázalo navenek.

7/10

Její mysl byla klidná, ale její srdce bylo jiného názoru. S každým krokem se objevovaly vzpomínky, které si s sebou nesla, a jejich přítomnost ji mírně znepokojovala. Někdy měla pocit, že je všeho příliš. Že jí minulost, která byla tak těžká a zraňující, stále pronásleduje, i když už se od ní vzdálila. Když však zavřela oči a naslouchala zvukům lesa, věděla, že teď, tady, v tomto okamžiku, je to její útočiště. A to jí dalo sílu.
Větev pod jejími nohami praskla, když její packa zavadila o drobný kmen. Prudce zvedla hlavu a její pozornost se zaměřila na okolí. V lesních stínech se nic nehnulo, ale ona byla zvyklá být opatrná, v každém okamžiku připravená na jakýkoliv pohyb. Byla to její přirozenost – nedůvěřivost, která pramenila z mnoha těžkých zkušeností. Ale nebyla to jen její povaha, která jí to diktovala. Byla to i její vysoce rozvinutá intuice, kterou nikdo jiný neovládal tak, jak ona.

6/10

Juniper vyšla z nory, kam se vždy vracela, když potřebovala klid. Zima pomalu ustupovala, ale její stopy ještě pořád zůstávaly v lese, jak se sníh pomalu tál a odhaloval hnědou zem. Ráda se na něm procházela, obzvlášť když slunce ještě nevyšlo dostatečně vysoko a vzduch byl svěží. Dnes to vypadalo, že les je plný ticha, a to ji uklidnilo. Ráda, když může mít chvíli pro sebe, v tichu přírody, kde ji nic neobtěžuje.
Její kroky byly lehké, téměř neslyšné, jak se pohybovala mezi stromy. Kožich měla dokonale čistý, i přes její častou potřebu se schovávat a trávit čas v samotě. Měla totiž tendenci si dávat záležet na tom, jak vypadá. To bylo něco, čemu byla vedena už od mala – vypadat bezchybně a ovládat se ve všech situacích. Dnes však její obvyklá dokonalost nebyla ničím víc než maskou, kterou si nasadila. Zvyklostí, která byla hluboko zakořeněná v jejím nitru. Ve skutečnosti ji poháněla potřeba uniknout, vyhnout se jakémukoliv kontaktu s těmi, kteří by ji mohli zranit. Jako by zapomněla, že už nemusí utíkat.