Gallirea - Příspěvky uživatele

Juniper příliš nevěděla, co si o Roweně myslet, zvlášť, když se jí hned vloudila do hlavy pomocí magie. Bylo pochopitelné, že byla silnější, Juniper o magiích mnoho nevěděla, kromě toho, že jí stále provázel vítr v kožichu. Merle jí o místních zvláštnostech povídal, a tak když Rowena řekla, že pochází odsud, dávalo to všechno trochu větší smysl. Samozřejmě, že odsud pocházela - proto jí také hned mohla ovlivnit. Nakonec jí to nevadilo. Nebylo to nic, co by jí uškodilo.
"To ano," přitakala. "Není to úplně pro každého," dodala. Nechtěla se cizí vlčici úplně svěřovat o všem, co tam probíhalo, ani o tom, že tam musela nechat své děti, ale mohla jí říct alespoň cosi neurčitého. Rowena sice nevypadala jako někdo, koho by to vyděsilo, ale bylo to příliš soukromé.
Rowena po ní hodila kouli. Zdálo se, že měla přehršel energie a nevěděla, jak jí využít, Juniper si ale už sněhovou válku užila s Merlem, a tak jí to pěkně oplatila. Rozhodně se nedržela zase tak zpátky. Nebyla tak uťáplá, jak si Rowena nejspíše myslela - byla laskavá, ale to neznamenalo totéž.

Prosinec 6/10 • Yggi

11. Popovez někoho na provizorních sáních

Juniper malého, zpívajícího vlčka nechtěla vystrašit, mládě se však celé naježilo a zavrčel na ní, jí to však nerozhodilo ani trochu - přátelsky se na něho usmála. Ještě před chvílí si roztomile zpíval a nejspíše si myslel, že ho neslyší, a nebo nad tím vůbec nepřemýšlel a třeba ho nenapadlo, že by ho Juniper slyšela.
"Já?" zeptala se ho překvapeně. "Ale já tě vůbec strašit nepřišla, chtěla jsem se jen podívat, kdo to tady tak krásně zpívá," řekla mu laskavě a sklonila k němu svou hlavu. Nebyla zase tolik vysoká, ale oproti malému vlčátku větší přeci jen byla - ač, byla pravda, že Yggi byl na vlče svého věku celkem vysoký. A jaký měl pěkný kožíšek! Říkala si sice, kde má vlček rodiče, ale také tušila, že už chce v tomhle věku leccos zkoumat sám.
"Ale omlouvám se, nechtěla jsem tě vystrašit. Jmenuji se Juniper, a ty jsi...?" ptala se ho a mile naklonila hlavu na stranu - když tu náhle uviděla pěkný kus dřeva na které se vlče mohlo usadit a ona ho mohla trochu povozit. Přišlo jí to jako zábava, která by se vlčátku mohla líbit, proto k tomu dřevu také přiskočila a na vlče mrkla.
"Odpustíš mi, když tě povozím kolem jezera?" ptala se ho - a zdálo se, že přeci jen se nechá přesvědčit. Yggi naskočil na dřevo a Juniper neváhala splnit svůj slib. Vypadalo to, že si tím vlčátko opravdu trochu naklonila.
"Můžeme si ještě zazpívat," navrhla mu a sama začala. Měla dobrý pocit. Přeci jen pro někoho udělala něco dobrého. Vlčata potřebovala vědět, že na světě jsou hodní vlci.

Prosinec 5/10 • Yggi

Juniper byla po dlouhé době sama a nevadilo jí to. Věděla, že Merle byl vždy poblíž a to jí dodávalo klid - sice se po té náročné cestě mohla více spolehnout sama na sebe, přesto však byla ráda, že tu někoho měla. Bylo to uklidňující. Přeci jen se o ni většinu jejího života někdo staral - a když ne, dopadlo to dost hrozně.
Asi bylo naivní si začít prozpěvovat, ale bylo jí dobře, tak co by ne? A navíc jí Rowena připomněla vánoční koledy, které jí na mysl přišly tak nějak samy. Asi to chtělo trochu podpořit tu vánoční náladu. Říkala si, že tu stejně byla sama, a tak byly tyhle písně jen pro ni samotnou a pro nikoho jiného. Nevěděla, že jí z křoví pozoruje vlče, které se zase velmi rádo zatoulalo od svého otce - prostě si zpívala, až dokud to vlče nevystrčilo svůj čumáček a neupoutalo tak její pozornost. To zpívat přestala. Vlče to bylo už takové větší, podle jejího odhadu možná tak půlroční a asi se mohlo toulat samo, přesto jí však ta myšlenka nebyla příjemná. Žádné vlče by nemělo být samo, říkala si a vykročila k tomu mláděti.

4. Zazpívej někomu koledu.

Juniper příliš nevěděla, co si o Roweně myslet, ale byla zvyklá na různé typy. Rowena nemohla být horší než ti, které měla tu čest poznat. A přinesla jí rybu. "Tak jako tak ti za rybu děkuji," pronesla a nedala na sobě nic znát. Nerada se před cizinci předváděla jako někdo křehký, protože taková nebyla. Prošla si těžkými věcmi, které jí nezlomily. Neměla důvod se tmavé vlčice bát. Vtipně se ale rozhodně necítila.
Ani trochu však nepřemýšlela nad tím, co dělá, když si začala prozpěvovat. Neuvědomovala si, že to byla magie, kterou jí kdoví proč Rowena ovlivnila, ale nemohla si pomoci: "Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve tlamě," prozpěvovala si. Pamatovala si tu koledu z domova. V bratrstvu nikdy koledy nezpívali, ale byla pravda, že tam Vánoce nikdo neslavil. Měli svou krev a své bohy a ona tam byla vesměs sama. Až na Merleho. Zpívala by si bývala i dál - ale byla raději, že z ní magie znovu spadla a ona mohla přestat. Mohla asi mlčet, ale uvědomovala si, že byla asi až moc povídavá - zjevně pro své vlastní dobro, co však bylo špatného na tom, že chtěla poznat místní? Nesetkala se s nikým už tak dlouho... cítila se trochu opuštěně.
"Z hodně velké dálky," řekla jí neurčitě. "Pocházím z Calcarrského lesa, ale sem jsem přišla z pouště daleko na jihu, kde sídlí Krevní bratrstvo," vysvětlila jí jako kdyby Rowena snad mohla o čemkoliv z toho něco tušit. Nemohla - nebo si to Juniper alespoň myslela, měla z ní však pocit, že tady žila už dlouho. Bylo vidět, že se má dobře a že nejspíše patří ke smečce. I ona by se k takovému blahobytu chtěla vrátit. "A ty? Jsi... místní?" zajímala se.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Juniper byla sama, ale to jí nevadilo. Posílala své tiché přání všem, kteří byli ochotní poslouchat. A přemítala, jestli někdo takový vůbec existoval. Byla to chyba, ale na hcvíli úplně ztratila přehled o svém okolí.
Křup, křup, křup, ozývaly se packy na sněhu, které jí přinutily vzhlédnout. „Ach,“ vydechla, když spatřila cizí vlčici, jak se k ní blíží. Byla spanilá, vysoká s černým kožichem a s hezkou korunkou. Juniper nevěděla, jestli se bát, nebo jestli by se měla bránit, ale nezdálo se. Vlčice měla v zubech rybu, kterou buch hodila přímo před ní.
„Jé, děkuji. Asi,“ pronesla Juniper a sklonila hlavu, aby rybu ochutnala. Pravda byla, že hlad měla. A takový oběd jí přišel k duhu. Zatímco rybu ochutnávala, všimla si, že vlčice voní příjemně – zrovna tak jako brusinky. Hm, dala by si k té rybě dobré brusinky.
Když rybu spořádala, zase se narovnala a olízla si čumák, aby vlčici neurazila. Nechtěla působit neomaleně, ale hlad byl silnější než ona. „Já jsem Juniper, těší mě,“ pronesla vlčice. „No, a ty tady takhle chodíš a obdarováváš tuláky často?“ zajímala se, protože to přeci jen nebylo zrovna běžné. Inu, někteří vlci možná byli tak moc laskaví, že v tomhle zimním čase mysleli i na jiné. Br, byla přeci hrozná zima, a ne všichni měli tak teplý kožíšek. A jistě nebyli všichni tak dobře živení. Ona rozhodně ne, od té doby, co odešla z Krevního bratrstva uplynulo už hodně času a sama lovit příliš neuměla, i když se snažila. Rowena asi byla v těhle věcech lepší. Rozhodně vypadala jako někdo, kdo se o sebe dokáže dobře postarat.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Juniper byla sama, ale nevadilo jí to tolik, jak by asi mělo. Zvykla si za těch pár dní na Merleho přítomnost. Zvykala si na ní tak moc, že věděla, že ho asi nepustí, kdyby se znovu rozhodl zmizet. Tehdy mu to za zlé neměla, teď by jí to zničilo. Existovalo množství utrpení, které jeden snese a ona věděla, že už by více nezvládla. Potřebovala trochu radosti, potřebovala alespoň trochu něčeho dobrého, něčeho, co za to stálo.
Její srdce bylo plné lásky, kterou neměla komu dát.
A její děti byly opuštěné a vzdálené.
Podívala se k nebi. Kdyby byl způsob, jak s nimi hned teď být, nebo jak by je mohla vzít sem, neváhala by, žádný takový způsob neexistoval. Magie možná byly protkané tímto světem, ale ona věděla, že by jí žádná nemohla vzít pryč – tak daleko, jak pokračovala – a pak zase zpátky.
Kdyby ale byl nějaký jiný způsob…
Juniper nad tím chvíli přemýšlela. Její myšlenky věnované dětem, které na ní možná zapomněly, možná si už ani nepamatovaly, kdo jejich matka je, ale… Ona na ně zapomínat nechtěla.
Neměla mnoho přání, ale přála si, aby její děti byly v pořádku. Rozběhla se ke stromu a našla několik větviček a kamínků. Vlastně pořádně nevěděla, co dělá, ale na okraji lesa vyhloubila tři drobné jamky. Do každé s tichým přáním vložila větvičku a kamínek.
„Přeji si, aby byl Merlin šťastný a spokojený, aby se nebál a abychom se na jaře znovu shledali,“ řekla tiše a překryla hlínou první jamku. Pak pomyslela na Magnolii a jamku zakryla. A poslední tichá slova patřila Malvě. Věřila tomu, že se jí přání splní. To se o zimě říkalo, ne? Že se plní přání.

21. Zkus postavit Iglú

Juniper se vzbudila do dalšího zasněženého rána. Merle spal dál a ani když do něho jemně strčila, neprobudil se. Neměla mu to za zlé. Asi si prostě potřeboval odpočinout. Jemně ho lízla na čelo a sama vyšla do nového rána. Slunce již započalo svou cestu, věděla však, že se setmí brzy tak, jak tomu v zimě bývalo.
Venku přes noc napadly další závěje sněhu a Juniper se tentokrát ani trochu nezdráhala se do nich vrhnout. Skákala ve sněhu jako liška, než dostala další zimní ztřeštěný nápad. Možná to znělo jako hloupost, ale začala si ze sněhu stavět domek – říkala si, že to třeba nakonec nebude tak zlé. Sníh hezky držel, když ho pečlivě uplácávala a nebortil se. Docela se jí dařilo a ani si nevzpomněla na to, že by měla jít dělat třeba něco užitečného. Třeba si sehnat jídlo, nebo se starat o přežití v zimě. Ne, tohle bylo zjevně mnohem zábavnější. Ne, vážně, bylo. Komu by se chtělo lovit, komu by se chtělo přemýšlet, když si mohl hrát ve sněhu jako malé vlče? Bylo to svým způsobem nesmírně osvobozují a jí to dělalo dobře. Přišla na jiné myšlenky, na myšlenky, ve kterých nefigurovaly její děti uvězněné v krevním bratrstvu. Byla chvíli jen ztracená ve světě, který se zdál být v pořádku.
A tak si plácala svůj domeček ze sněhu. Když byla hotová, vlezla dovnitř a chvíli v něm prostě jen byla. Zima… zima byla krutá, ale takhle z pohodlného místa se nezdála být tak špatná. Ještě, že přišla předtím, než napadl sníh. Jak by asi teď šlapali zpět na jih, kdyby chtěli své děti zpět? Byla ráda, že zůstali. Nakonec.

13. Zúčastni se koulovačky

Juniper vymýšlela ve sněhu kraviny - a bylo jí úplně jedno, že se začíná stmívat a že by se asi měli jít uložit do nalezeného úkrytu. Ne, prostě jí na tom nezáleželo, ne, když Merle pořád zkoumal sněhuláka. Možná ho měla trochu probrat, říkala si, a hodila po něm sněhovou kouli - a pak ještě jednu a další. Byla to zábava, alespoň dokud se Merle nerozhodl vést válku proti ní, a tak oba skončili pokrytí sněhem. I tak se však oba bavili. Schovávali se jeden před druhým, smáli se a dováděli jako malá vlčata. Nezdálo se, že by jim cokoliv chybělo.
Dávno se setmělo a oni se rozhodli, že by si opravdu měli odpočinout. Byl to dlouhý den, který mohli strávit nahoře v úkrytu. Bylo to vlastně celkem líbezné. Mohli se pořádně poznávat, uvědomovala si Juniper, když se společně ukládali ke spánku a ona si uvědomovala, že měla vlastně konečně alespoň trochu štěstí. Nebylo to tak snadné, ale co nakonec v životě snadné bylo? Nikdy jí nic nespadlo do klína, vše si musela vybojovat a vždy to stálo za to. Teď měla Merleho a doufala, že bude někým, kdo s ní konečně zůstane. Doufala v to. Život musel být lepší než to, co zatím zažila.
A tak Juniper usnula vedle vlka, který jí tak trochu zneužil a opustil. Možná byla naivní, ale v její naivitě bylo něco křehkého. Byla to naděje, kterou do Merleho znovu vložila a věřila, že tentokrát už se znovu neztratí. Bylo lepší, že se propadla do snů. Mohla jen doufat, že nový den přinese něco zajímavého.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Juniper neměla problém se zabavit. Zatímco Merle dokončoval svého vlkuláka a snažil se ho udělat co nejperfektnějšího, Juniper dostala jiný nápad. Stačilo popoběhnout o kousek dál, kde spatřila pár pěkných stromků. Možná by mohla nějaký ozdobit, říkala si a začala z jednoho na okraji oprašovat sníh, aby vynikly hezké, zelené větvičky. Byla náhle jako malé vlče, když nadšeně začala běhat kolem a hledat nějaké věci, kterými by stromek ozdobila. Našla takové pěkné kamínky, ale dokonce i peříčka a šišky. Všechno si to pěkně přinesla na jednu hromádku a jala se stromek zdobit stejně precizně jako Merle dokončoval toho sněhuláka. Ona si zase našla jinou zábavu, byla však stále poblíž. Hádala, že by jí Merle pomohl, kdyby nebyl tak zabrán do své práce. Nemohla se mu divit. Také jí stavění ze sněhu bavilo.
Ona však zdobila. Říkala si, jak hezké to bude, až tudy bude někdo procházet a najde tu takhle ozdobený stromeček. Byla to asi jen hloupost – a vlastně ani nevěděla, proč to dělala, ale byla to zkrátka zábava. Inu, mohla takhle přeci jen zdobit stromeček i v jiné dny než v ty, kdy byly stromky zasněžené a všude kolem bylo jen velmi málo věcí, kterými by šel ozdobit.
Ale ne, říkala si, byl to hezký nápad. A když pak z dálky obdivovala své dílo, byla na sebe celkem hrdá. Musí to dělat každý rok. Třeba příští zimu. To už by se sem mohli vrátit i s vlčaty, která tou dobou už dávno vlčaty nebudou… nechtěla nad tím ani přemýšlet, protože spolu s tím si uvědomila o kolik času s nimi přišla. Ne. Teď nebyl čas na smutek, musela jít dál.

Prosinec 4/10
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Juniper dostávala různé nápady, když tak brouzdala lesem a přemítala nad tím, čím by si tady tak mohla při čekání na Merleho zkrátit chvíli. Mohla dělat leccos. Už zkoušela lovit, a tak dále. Nebylo toho zrovna málo. Neměla mu za zlé, že mu to tak trvá, vlastně nad tím ani nepřemýšlela. Nedělalo jí to starosti, jen se prostě potřebovala trochu zabavit. Co bylo špatného na tom užít si trochu zábavy a nové svobody, kdyby neudělala pár hloupostí a trochu si jako vlče nepohrála. Nakonec až se na jaře pro vlčata vydají, budou jí tyhle chvíle ještě chybět, ač byla pravda, že až nastane jaro, její vlčata už budou celkem odrostlá, i tak by je však - ubohé, maličké kuličky - nenechala v rukách toho kultu. Přímo se jí to příčilo. Udělala by vše pro to, aby je dostala pryč. Věděla - a bála se toho - že možná nebudou chtít, bylo to však pro jejich dobro, říkala si, když narazila na říčku.
A další hloupý nápad jí napadl okamžitě. Chvíli váhala, ale nakonec k vodě přešla a strčila do ní packu. Byla ledová, ale to vlčici neodradilo. Zamyšleně zkoumala, jak je ta voda studená - a překvapivě jí tam udržela dost dlouho, než jí rychle vytáhla, pacičku celou zmrzlou, až to skoro bolelo. Otřásla se. No, tak takové nápady příště radši zažene. Nestálo jí to za to, to rozhodně ne. Mohla na sebe sice být hrdá, že vydrží trochu té zimy, ale teď byla zmrzlá. Navíc tu ani nebyl nikdo, komu by se bývala pochlubila. Bylo to přeci jen trochu zbytečné.

Prosinec 3/10
9. Ulov si kapříka

Juniper brouzdala neznámým lesem. Byl to opravdu velký les, ale necítila se ztraceně - přeci jen se chtěla jen projít a zanedlouho se vrátit. No, a když už tu byla, mohla si potrénovat své lovecké schopnosti, které stále nebyly příliš dobré. Cítila trochu výčitky a také cítila trochu tlak na to, aby se o sebe postarala. Věděla, že Merle by asi leccos svedl, ona však chtěla dokázat, že na to také má.
Jenže otázka byla, co by tady mohla lovit? Les se zdál být celkem prázdný a necítila v okolí nic, co by mohla zkusit pokořit - ale narazila na řeku. Jevila se dost hluboká, ale proud v ní nebyl nijak silný - a podle hemžení poznala, že se to v ní jen hemží životem. Že by si zkusila ulovit rybu? Neznělo to vlastně vůbec špatně, a tak šla blíže, aby se zaujatě podívala na ryby, které se v řece míhaly. Stačilo je jen ulovit a sníst. To neznělo nijak těžce.
Juniper si vlezla do vody. Musela být velmi obezřetná a trpělivá. Dannan jí učil, jak se ryby chytají, nikdy to však nezkoušela sama.
Trpělivě čekala - a teprve, když se jedna z velkých ryb blížila jejím směrem, rychle po ní chňapla. A povedlo se! Rybu zakousla a vytáhla na břeh. Byl to pěkný úlovek a ani se u toho nemusela příliš namáhat. Ne, že by nesvedla ulovit třeba králíka, lov však nebyl její silnou stránkou, a tak na sebe v tomhle směru byla náležitě hrdá. Tahle vlastními packami ulovená ryba chutnala mnohem lépe.

16. Dováděj ve sněhu

Sníh padal a padal a nezdálo se, že by měl přestat. Bylo to líbezné a ona si rozhodně nestěžovala. Kožíšek měla huňatý a připravený na zimu. Vzpomínala na svůj život - ten, který už dávno žil jen v jejích vzpomínkách - ale snad právě proto, právě pro všechny ty vzpomínky, které jí vracely do mladých let. Nechtěla se před Merlem předvést jako malé, nevyspělé vlče, ale... to on začal s vlkuláky a nakonec to byla zábava. Snad proto neváhala, mrkla na vlka a skočila do sněhu jako malá. Smála se u toho - ach, už si ani nepamatovala, kdy se tolik smála! Skákala do závějí a házela sníh všude kolem až měla celý kožich mokrý. A komu to vadilo? Byla nadšená, že se může také trochu bavit a zapomenout na všechny strasti. Na vlčata, která byla v bratrstvu, které jí tak trochu děsilo, na celou svou minulost. Byla tu s Merlem a smála se a zdálo se, že svět bude zase v pořádku. Mohla chtít více? Ne. Před půlrokem v tohle ani nedoufala a teď... teď tady stála - lépe řečeno skákala a dováděla - a necítila žádné obavy. Už se nemusela bát. Mohla žít svůj život o kterém stále mínila, že jí byl ukraden.
Tohle chtěla. Tohle byl život, který si sama vybrala a skoro měla pocit, že ho měla pevně ve svých packách. Nebo ne? Musela doufat, že ano. Musela doufat, že znovu nepřijde zrada, ale... zdálo se, že Merle jí už neopustí a i kdyby to udělal... i kdyby to udělal, tak by se už znovu zlomit nenechala. Ne, teď byla trochu silnější. Věděla, že přežije.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Jak tak Juniper hleděla na ty dva vlkuláky, musela si chtě nechtě vzpomenout na první zimu, kdy tyhle hlouposti dělávala. Bylo to ještě v Calcarrském lese, který jí jako jediný chyběl - a pak snad ještě její bratři, kteří však utekli do světa dříve, než se na to zmohla ona. A právě na bratry vzpomínala - ne na rodiče, kteří k ideálním měli velmi daleko, jen na své sourozence pro které tesknila. Kde jim byl asi konec? Měli své smečky a své rodiny? To kdyby Juniper věděla...
Vzpomínala na to, jak s bratry stavěla různé sněhové skulptury. Vzpomínala, jaké to bylo, když ochutnávali poprvé sníh a když po sobě házeli sněhové koule. Pak dospěli. Zima ztratila své kouzlo, když se na ni dívala přes mříže své klícky ve které se jí její rodiče rozhodli lapit. Nemohla si pomoci. Věděla, že to vnímala asi hůř s odstupem času než tehdy, kdy to celé prožívala, ale dávalo to svým způsobem smysl. Tehdy neznala svobodu, nevěděla jaké to je opustit ten kousek jejich lesa a dělat si věci po svém. Ta svoboda byla hořce vykoupena, to ano, ale teď když tady stála s Merlem a se všemi svými vlčátky v srdci, říkala si, že to všechno stálo za to. Kdyby neodešla, byla by patrně stále v té samé jeskyni, aniž by kdy poznala svět. Někdo by možná namítl, že by nemusela zaplatit tak krutou cenu - jenže Juniper si byla vědoma toho, že kdyby neodešla, zaplatila by celým svým životem. A dost možná by se pak její dceři stalo totéž, když by její synové utekli, protože... proč by to neudělali? Nebránila by jim, kdyby věděla, že si tím pádem uchrání svou svobodu.

5. Postav vlkuláka.

Juniper zamyšleně pokývala hlavou. Ona také ještě nikoho nepotkala, ale vlastně ten jediný vlk, který se tu objevil, když do tohoto světa vstoupila jí vlastně bohatě stačil. "Tak uvidíme. Třeba se s někým potkáme," poznamenala Juniper a ani nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela. Na jiných vlcích jí nikdy příliš nezáleželo a ani v tom nebylo nic sobeckého, jen měla občas problémy s důvěrou. Jeden by se jí po tom všem, čím si prošla, ani nedivil.
Tiše se zasmála, když jí Merle složil kompliment k tomu, jakou noru vybrala. Zase tak těžké to nebylo, ale musela uznat, že Merle byl zatraceně šarmantní vlk. Uměl to s ní, nebo se nechala jen snadno ohromit? Těžko říct, rozhodně jí to však k Merlemu od začátku táhlo. Nahlas by to však nikdy neřekla.
Merle jí hned pozval k tomu, aby se pustila do nějaké akce. Asi jí chtěl zaměstnat - a když už nasněžilo, nebylo nic lepšího, než se v tom sněhu pořádně vyráchat. Asi jim to oběma chybělo. Přeci jen na poušti sněhu mnoho nebylo. "Rozhodně ano," prohlásila a vrhla se za Merlem do sněhu. Hned mu šla pomoct s hrabáním sněhu na jednu hromadu, než jí napadlo udělat si svou vlastní hromadu ze kterého udělá svého vlastního vlkuláka! Ani na vteřinu jí nenapadlo, že by to bylo chování vhodné tak pro vlčata. Bavila se tím a Merle podle všeho také.
A tak Merle vytvořil vlkuláka a Juniper vytvořila vlkulčici. Dva sněhoví vlci tak stáli vedle sebe a vypadali vlastně celkem dobře. Na to, že s packami se jen těžko vytvářelo něco ze sněhu.
"Myslím, že se ti náramně povedl!" prohlásila vesele. Oba byli od sněhu, ale ani jednomu z nich to zjevně nevadilo.

Prosinec 2/10 - Regis
20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Juniper netušila, zda se tady znalost bylin zanedbávala, tušila však, že v jejich lese tomu nebylo jinak. A ani krváci o bylinách asi příliš nevěděli, ač tam byl patrně největší problém v tom, že žili v poušti. "Popravdě řečeno jsem se s žádným léčitelem nikdy nesetkala. A to už za sebou pár zim mám," přiznala vlčice, ale Regis na to byl asi zvyklý. Asi se setkával s tím, že ne všichni oplývali stejnými znalostmi jako on. "Na kouzla? Hm, něco málo o tom vím, ale zatím jsem tady potkala jen tebe a... Merleho. Nevšimla jsem si, že by se tu nějak více spoléhalo na kouzla," poznamenala Juniper, ale vzbudilo to v ní jistou zvědavost. Kouzla? Magie? Něco o tom věděla, samozřejmě, ale asi ne tolik, kolik by měla. Možná by se na to měla více zaměřit, ač to bylo přesně proti tomu, co jí Regis právě řekl.
Nedalo jí to - podívala se ven z jejich úkrytu a zaujatě se dívala ven. Snažila se ovládat všechny ty vločky, které se líně snášely k zemi. Existovala na tohle vůbec magie? Šlo to vůbec? To Juniper nevěděla, rozhodně jí však nic nebránilo v tom, aby to značnou chvíli zkoušela. Nic nepomáhalo. Dokonce se ani neochladilo. Hm, asi touhle magií prostě nevládla.
Nakonec se zpátky obrátila na Regise, který jí zrovna dával recept na čaj. "Takový čaj by se zrovna v téhle zimě hodil," posteskla si. Regis s ní asi musel souhlasit - ale právě ta magie, kterou odsoudil, by se jim teď náramně hodila.
"Když je hnusný, jak může pomoct s nechutenstvím?" podivovala se Juniper, ale opravdu pečlivě si bylinu prohlížela. Mínila si to zapamatovat - i s tím varováním, které jí Regis předal. "Dobře, rozhodně ne březím vlčicím. To si budu pamatovat," slíbila mu. Celkem se jí líbilo, že se jaksi stala jeho žákyní.