Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper přinejmenším překvapilo, když Rowena usoudila, že její schopnosti byly užitečnější než ty Merleho - možná neviděl na jedno oko, to však rozhodně neznamenalo, že by nebyl dobrý lovec. Postaral se o ní, což bylo něco, co rozhodně potřebovala, protože se sama o sebe příliš dobře postarat neuměla. Nebyla zrovna dobrou lovkyní a ač se jí sem tam dařilo, rozhodně se necítila nijak dobrá v tom, co dělala. Když si mohla vybrat a nebyla to zrovna otázka života a smrti, vždy preferovala, když lovit nemusela.
Merle se uměl sám velmi dobře obhájit a jistě nepotřeboval její pomoc, přesto dodala: "já si toho moc nenalovím, ale Merle je opravdu dobrý lovec. Myslím, že je prospěšnější než já. To, co svedu já by přeci svedla kterákoliv vlčice," ujišťovala Rowenu, ač si uvědomila, že tomu tak docela nebylo. Přeci jen její matka rozhodně nebyla tou nejlepší, zrovna tak jako její otec. Možná se neměla takhle shazovat, napadlo jí, ale chtěla se svého druha zastat. To, že neměl oko, ho podle ní skoro vůbec neomezovalo, ale co o tom ona mohla vědět? Ona měla přeci jen oči obě.

Duben 4/10 | Baghý

"To je pravda," přitakala Juniper zamyšleně. "Věci se prostě dějí a někdy nás vedou tím nejzvláštnějším směrem. Ostatně nebýt toho kultu, nikdy bych se s Merlem nesetkala," poznamenala vlčice zamyšleně. Byla to nepopiratelná pravda. Nebýt toho, nikdy by žádná vlčata neměla a byla by navždy sama. Zvláštní, že nad tím takhle přemýšlela až teď.
"Páni, tak to je pořádná řádka let. A tedy, vůbec bych ti tolik nehádala. Já mám za sebou šestou zimu, myslela jsem si, že na tom budeme tak nějak podobně," poznamenala Juniper zamyšleně. Nechtěla Baghý urazit, ale vlčice se zdála být klidná jako hladina onoho jezera u kterého se setkaly, a tak si říkala, že tahle slova jí jistě neublíží.
"No, a když nám Asgaar nevyjde, víme, kde najít jiné útočiště," dodala. Mít přítelkyni poblíž se jí líbilo. I když nebyly ze stejné smečky, ta představa přátelství se jí líbila. NIkdy neměla pořádnou kamarádku.

Duben 3/10 | Baghý

Juniper souhlasně přikývla. "I já jsem ráda. Líbí se mi tady. A jsem přesvědčená o tom, že tohle je přesně to místo, kam jsem měla dojít - sice mi to trochu trvalo, ale vše se děje v ten správný čas. Jsem o tom přesvědčená," řekla Baghý - měla pocit, že v tom by si mohly rozumět. Ostatně si sedly skoro ve všem. Byla to přesně ta společnost, kterou Juniper potřebovala. A byla za ní nesmírně ráda.
"Ano, už jsem si pár anomálií všimla," přikývla souhlasně. "A nejen křídel, dokonce i já jsem v zimě zlatě zářila kvůli zlatému prasátku," poznamenala pobaveně. Vlastně jí to skoro chybělo. " I tyhle magické věci se mi zamlouvají," řekla upřímně. I ona se podívala přes jezero na druhou stranu a chvíli zamyšleně vzpomínala - domov jí nikdy nechyběl. Některé drobnosti možná, ale vždy jí to zase rychle pustilo, když si vzpomněla na všechny ty těžkosti.
"Ach, tak to zní opravdu jako kousíček. Tak to k sobě nemáme daleko. Jestli to nebude v Asgaaru dobré, tak aspoň víme, kam bychom mohli poté," poznamenala. Ne, že by se mínila tak často stěhovat, nikdy taková nebyla, ale nevěděla zatím, co si o Asgaaru myslet. "Minimálně tě určitě přijdu navštívit," ujistila jí.

Duben 2/10 | Baghý

"Přežít se to dalo," ujistila Baghý, "ale nebyl by to život, který bych preferovala. Něco na tom, tedy kromě té krve, bylo prostě nesmírně zvláštní a... divné," vysvětlovala jí. Neuměla to asi správně popsat, protože ty okamžiky tam pro ní byly těžké. Raději je ve své mysli potlačila a ukryla kamsi dozadu. "Ale jo, přesně. Ta krev byla sama o sobě dost hrozná. A oni se v tom přitom úplně vyžívali, měli zajímavé postupy, jak dostat krev ze svých úlovků a pak si s ní kreslili," kroutila nad tím hlavou. Krev byla sama o sobě dost nepříjemná, ještě si jí patlat do srsti. Ona však, pravda, měla podstatně hustější kožich. "Já musela," posteskla si. Poskytli jí útočiště, a tak to bylo to nejmenší, přesto však... byla ráda, že ji přijali.
"Není moc co povídat," ujistila Baghý. "Moji rodiče se rozhodli, byli to alfy ve smečce ze které pocházím, že převezmu jejich místo spolu se synem bet. Ale já nechtěla. Ne, že bych ho neměla ráda, ale... nechtěla jsem tam zkrátka zůstávat. Nebylo to místo, kde bych chtěla strávit celý svůj život," vysvětlila jí. Útěk i to s mrtvými vlčaty... to byla pak už veskrze její chyba. Důsledek jejího rozhodnutí. "V Borůvce? O té jsem neslyšela. My jsme teď s mým partnerem v Asgaaru, ale nevím, jestli tam zůstaneme. To se ještě uvidí. Nejsme na to místo nějak zvláštně vázaní," řekla Baghý s úsměvem. Rozhodně potřebovala pozitivní místo.

Duben 1/10 | Baghý

Slova Baghý dodala Juniper odvahu, kterou asi v té chvíli nutně potřebovala. Věděla, že strach bude mít stejně, ale to asi patřilo k roli matky, kterou tak nečekaně získala. Nemusela si dělat starosti, říkala si. Osud se o všechno postará, jistě, že její děti budou v pořádku. A nakonec ten nápad s jezevcem nezněl zase tak špatně.
"Zajímavé to jistě je. A také trochu děsivé. Ti vlci jsou jako posedlí hledáním pravdy o světě, čemuž bych i rozuměla, ale nechápu k čemu po sobě malují tou krví," říkala přítelkyni, než se odmlčela a poslouchala zase ona jí. Jejich procházka a jejich svěřování neměla pravidla, obě však existovaly v dokonalé symbióze a vzájemně si naslouchaly. "To je velká pravda. Smečky poskytují ochranu, zvlášť v takovém prostředí ze kterého pocházíš," souhlasila. "Smečka do které jsem se narodila já mi však vždy byla spíše vězením," dodala, protože to byla zase její zkušenost. Bylo zvláštní, jak odlišné jejich životy byly, přesto si tak dokonale rozuměly.

Březen 10/10 • Baghý

Juniper pokývala hlavou. "Cesta ke smíření je však občas těžší, než se zdá. Když jsi to však zvládla ty, tak to jistě zvládnu také," usmála se a přijala tím i její nabídku na tykání. Asi tím oficiálně ztvrdily své krátké přátelství. Juniper to moc těšilo, protože Baghý byla příjemnou společnicí.
"V tom máš asi pravdu, aspoň bych věděla, že jim nic není," přisvědčila vlčice zdráhavě, stejně bylo však něco na té myšlence nepříjemné. Nebyla si jistá, jestli to je opravdu něco, co chce. Musela se nad tím zamyslet, ale ostatně zatím se ještě na jih nechystali. Bylo to trochu nepříjemné, protože čím více času uběhlo, tím menší měla šanci, že jí vlčátka odpustí, ale... nemohla nad tím tak přemýšlet.
"Jistě, není to žádné tajemství. Je to kult, který uctívá krev a své krevní božstvo, pak také pravdu. Krev svých úlovků věnují bohům a následně se jí malují," vysvětlovala Baghý. "Nemají mnoho pravidel a jsou celkem vstřícní, ale i tak z nich mám nepříjemný pocit," přiznala.

Březen 9/10 • Baghý

S tím musela Juniper rozhodně souhlasit. Život nebyl snadný, jeho cesty byly mnohdy zarostlé a neudusané, občas bylo třeba po nich kráčet sama a vše si vytrpět - na druhou stranu však skýtal nevýslovné radosti, takové, kterým Baghý jistě také rozuměla, protože jinak by jí přeci nezvala na procházku kolem jezera. "Ach, to je mi moc líto," vydechla, protože chápala tu těžkost. I ona své bratry milovala - ale odešli a ona je z toho vinit nemohla. Nikdy je ostatně o pomoc ani záchranu nežádala. Chtěli žít své životy - inu, snad byli šťastní.
"To jste nemohla tušit. A navíc se vaše životy zjevně znovu spojily, a tak je vše tak, jak má být. Musela jste jít svou vlastní cestou, utvořit si svůj osud," říkala jí. O tom Juniper náhodou něco věděla.
"Myslíte, abych se šla přesvědčit, jestli má vlčata nejsou mrtvá?" zeptala se trochu vyděšeně, protože nevěděla, co by u takového jezevce hledala - jistě se mohla setkat s vlčaty, která ani neokusila chuť života, momentálně jí však trápily ti, která nechala ve smečce.
Baghý byla oproti Juniper optimistická, ale Baghý také nevěděla, co to bylo za smečku. "Inu, popravdě, je to spíš kult než smečka," přiznala.

Březen 8/10 • Baghý

Juniper v Baghý viděla přítelkyni, kterou nikdy neměla. Bylo to tak přirozené a tak zvláštní, ale cítila k ní důvěru. Baghý jí ostatně nedala důvod, aby jí nevěřila. "Bylo," přisvědčila, "ale byla jsem mladá a potřebovala jsem jen nějak přežít. Bylo to dost těžké období," kývla. Bylo zvláštní, jak snadno se dovedla Baghý otevřít. Jako by se znaly celá léta a ne jen pár hodin. "Doufám, že se mají dobře, přikývla, byla to však jen chabá útěcha. Nemohla na ně však přestat myslet. "Tak se to dělalo u nás doma," vysvětlila jí. "Všechna vlčata měla jména na písmeno po otci. A otcem mých vlčat je vlk jménem Merle," vysvětlila Baghý. Chápala, že to tak nebylo všude, ona se však držela svého zvyku z domova. Nevěděla proč, zkrátka to pro ní bylo důležité, ač domov byl hrozným místem, kam by se už nikdy nevrátila.
Usmála se. "Tak to chápu. I to, že vám tak nesmírně chybí. Věřím však tomu, že se jistě vrátí domů," ujistila Baghý. Nechtěla jí to slibovat, sama tomu však chtěla věřit. Už kvůli své nové přítelkyni.
"Ano, v to doufám," přikývla. "A ano, srdce mě přivedlo sem. Ostatně jsem tady také Merleho našla, ač mě opustil. Doufám, že snad sem najdou cestu i má vlčata, pokud by se mi je nepodařilo nalézt v té smečce, kde jsem je nechala," povzdechla si. Když to řekla takhle, znělo to hrozně. Divila se, že jí Baghý neodsoudila.

Březen 7/10 • Baghý

I Juniper se po vlčeti ohlédla, ale vše se zdálo být v pořádku. Příliš dlouho nepřemítala nad tím, že krémový vlk příliš nevypadal jako otec onoho malého vlčete, protože jí to nepřišlo důležité - mohl to být kdokoliv a vlče nevypadalo v ohrožení.
Usmála se, když se Baghý zeptala na jména jejích vlčátek. Kdoví, kde asi jsou a co zrovna dělají! "Jsou tři. A jmenují se Merlin, Magnolia a Malva," řekla vlčici. "Nejsou však má první," přiznala nakonec. "Měla jsem vlčata ještě dříve, ta se však narodila mrtvá," přiznala Baghý. Bylo to něco, co neřekla ani Merlemu, měla však z Baghý dobrý pocit, a tak jí nevadilo se jí s tímhle svěřit.
"A vy? Jak se jmenují vaši?" ptala se jí se zájmem, aby trochu odlehčila atmosféře.
"Ráda bych věřila tomu, že takové náhody se dějí," usmála se, "i ve světě mimo Gallireu. Rozhodně to je ironie, ale přijde mi, že takový už život někdy zkrátka je," řekla jí. Inu, teprve když opustila svá milovaná vlčata, našla jejich otce daleko od smečky. Teprve, když jako mladá odešla z domova, poznala pravou svobodu jen proto, aby zažila tu nesmírnou bolest ze ztráty. Život byl někdy plný paradoxů.

Březen 6/10 • Baghý

Slova, která ji Baghý sdělila jí zvláštně povzbudila - nebyla přímo optimistická, ale Juniper v nich naději viděla. Byla přesně tím, co potřeboval slyšet. "To zní hezky," přitakala. Chtěla těm slovům věřit. Doufala, že tomu tak bude, že i jí čeká šťastný konec. Už měla Merleho, tak teď ještě museli najít cestu domů, k vlčatům. Možná ,že až je najedou, už o ně ani nebudou stát, hleděla však dopředu optimisticky. Musela. Nechtěla se ubírat smutnou cestou. Říkala si, že by to tak jako tak ničemu nepomohlo. "V tomhle vám budu ráda věřit," přisvědčila vlčice.
"Ach, to je mi líto. Umím si představit, že to je také nesmírně těžké," přikývla a pohlédla na svou společnici. Tušila, že museli cítit podobnou bolest. "Ale jistě budou napořád vědět, kde mají domov. Sama víte, jak to občas je. Někdy musíme nacházet vlastí cesty a být tu pro své blízké, když si natlučou čenich," usmála se. Úděl matky nebyl jednoduchý, na tom se mohly obě vlčice shodnout. "Tohle místo je stejně zvláštní. A nebo to možná není tímhle místem, ale světem samotným," pronesla zamyšleně, když kráčela za Baghý na to krásné třešňové místo.

Juniper měla silný pocit, že jí Rowena odsuzovala, ale na druhou stranu si z toho vlastně nic nedělala. Nebyla malá, aby se z nějakého odsouzení hroutila a navíc Rowena o ní vůbec nic netušila, stejně tak jako ona netušila nic o Roweně. Bezpochyby to byla sebevědomá vlčice, která měla svou hlavu - inu, to jí mohla závidět, i Juniper však utekla svému osudu, tehdy byla mladší a toužila poznat svět. Teď měla jiné priority.
"Na zdraví," přikývla, když si Rowena pšíkla. To bylo asi všemi těmi vůněmi z květin, které se pomalu draly ze země. Tady u lesa jich bylo plno.
Rowena jim vysvětlila, kým vlastně ve smečce byla a kdo jí vedl. Zdálo se, že tu byla silná rodinná vazba, ale to asi nebylo nic divného. Juniper si uvědomovala, že nemohli přijmout jen tak někoho, bylo však těžké přijít na něco, co by jí šlo. Nebylo to zkrátka tak snadné, protože se nikdy nikomu nemusela prokazovat. V čem vůbec byla dobrá?
Merle byl samozřejmě lovec, to se však o ní říci úplně nedalo, přesto se však napřímila, když se měla Roweně prodat. "Nejsem zrovna lovec, ale jsem rychlá a vytrvalá a i to se při lovu hodí. A jinak mám zkušenost s vlčaty, tak mohu pomoci s nimi, hlídat je a učit je," řekla Roweně, která sama musela uvážit jejich užitečnost. No a když tak půjdou zkrátka o dům dál. Jistě to nebyla jediná smečka.

Rowena dávala najevo, že se jí nelíbilo to, že se Juniper rozhodla vrátit za Merlem, aby se s ním poradila. Inu, jen málo jí bylo do toho, proč se tak vlčice rozhodla a Juniper k tomu měla své vlastní důvody, které Roweně vysvětlovat nemusela. Její mlasknutí jí připadalo odsuzovačné a nepříjemné, ale vlastně na tom nezáleželo. Juniper věděla, proč se za Merlem vrátila a byla ráda, že tak učinila. Kdyby se nevrátila, už by se také setkat nemuseli, Merle by si klidně mohl myslet, že někde v té zimě zůstala a bylo dávno po ní. Ne, pokud s ním chtěla zůstat, považovala za důležité, aby v tomhle směru zůstali jednotní. "Nemusela," opravila jí klidným hlasem, "ale chtěla jsem. Od toho jsme partneři," pronesla a přikývla, když Merle dodal, že by se chtěli připojit. "Ano, rádi bychom využili tvé předchozí nabídky, pokud ještě platí," řekla Roweně. Vlastně ani nevěděla, jestli někoho do smečky přijmout mohla, ale inu... nabídla jí to, a tak předpokládala, že ano. Proto ostatně byli tady.

Juniper by ráda tvrdila, že je klidná, ale klid jí dodával Merle a jeho blízkost. Cítila se lépe, když byla s ním, a tak si i zachovávala klid, když spatřila Rowenu, kterak se k nim blíží mezi stromy. Neměla pocit, že by se rozloučily ve zlém, přesto si však pamatovala, jak jí ten podivně zbarvený vlk nazval bezpečnostním rizikem a ona se tak jako tak chtěla vrátit k Merlemu. Možná měli přeci jen najít jinou smečku, ale nakonec to s Rowenou nebylo tak zlé, a tak si říkala, že Asgaar třeba nebude tak špatná volba.
"Ahoj," kývla Juniper na Rowenu, když se k nim se svými třemi ocasy připloužila. "Já ale přeci říkala, že se vrátím. Jen jsem se musela vrátit za svým partnerem a probrat s ním tvé pozvání," připomněla jí vlčice dvorně, protože měla vychování a snažila se být za každé situace diplomatická. "Náš příchod trochu zpozdil ta ukrutná zima, která nás zahnala do nory, ale teď jsme tady," dodala. "Tohle je Merle," dodala, aby Roweně představila svého druha, který stál vedle ní. Ostatně představování bylo na ní - to ona je znala oba dva.

Březen 5/10 • Baghý

Juniper za společnici nemohla být vděčnější. Z Baghý se linula moudra, která hnědá vlčice v tu chvíli potřebovala slyšet a cítila se za ně být vděčná. Byla to jen slova, to si uvědomovala, ale dávala jí naději, že vše bude dobré - ač v jejím případě čas spíše škodil, říkala si.
"V tom máte pravdu. Pozitivita je jistě dobrá věc. Asi není nutné na vše hned koukat negativně, že?" pronesla zamyšleně. "Snad, když budu hledět dopředu s pozitivní energií, vše dobře dopadne," posteskla si, než se osmělila Baghý sdělit důvod svých starostí. Vypadala přátelsky a zdálo se, že si byly možná v něčem podobné. Juniper nedokázala říci v čem, ale cítila se s Baghý dobře. "Možná mě odsoudíte, ale než jsem sem přišla, nechala jsem svá vlčata ve sečce velmi vzdálené Galliree," vysvětlila jí. "A teď, když jsem našla jejich otce, se pro ně musím vrátit," dodala.
Baghý jí vypověděla o místě, které znělo naprosto snově. Zvala jí na procházku a to bylo něco, co Juniper nemohla odmítnout. "To zní naprosto skvěle. Můžeme se tam zajít podívat, jak to tam vypadá takhle hezky zjara," navrhla.

Březen 4/10 • Baghý

Juniper musela seznat, že Baghý měla v něčem pravdu. Příroda se probouzela a neměla by truchlit - to však bylo velmi těžké, když si uvědomovala, co vše nechala za sebou a když si vzpomněla, co ještě čeká na vyřešení. To vše přicházelo s jarem. "To máte pravdu," připustila, ale zároveň nevěděla, jestli chce cizinku zatěžovat svými starostmi. Ne, usoudila. Nemusela zatěžovat hlavu ještě jiným.
"V to upřímně doufám, ač je pravda, že někdy jen pozitivní myšlenky nestačí," připustila nakonec, ale usmála se - "ale jistě ani neškodí, že?" dodala a zadívala se vlčici do očí. Vlčice byla opravdu malá a to Juniper nebyla nikdy zrovna velikánka, přesto však i ve své velikosti působila celkem důstojně. Tomu ona dobře rozuměla. Byla ostatně vychovávána jako princezna, jako ptáček ve zlaté kleci - to už však bylo dávno.
"Tak to chápu. Trochu se vzdálit od všech těch otravných myšlenek pomáhá, ne? A ještě k tomu to jaro," kývla. Připadalo jí, že by si s vlčicí mohly dobře rozumět. Kamarádku - skutečnou kamarádku - ještě neměla.