Gallirea - Příspěvky uživatele

Červen 2/10 - Thyra

Juniper nevěděla, jestli někoho čeká, kouzelné na tomto místě však bylo to, že se tu obvykle někdo objevil. Někdo, kdo jí předal životní rady - tak jako Baghý, nebo někdo, kdo do ní bezostyšně vrazil a pořádně si natloukl - jako to vlče. I tentokrát se u jezera objevilo maličké stvoření, které se asi učilo plížit - nutno podotknout, že v tom nebyla příliš dobrá. Musela se na vlče, které vykouklo z houští chtě nechtě usmát. Vlčata v ní vždy vzbuzovala něhu - asi to bylo tím, že o ta svá několikrát přišla. Ne, připomněla si. Nepřišla o ně. Vrátí se a přivede je sem. Do bezpečí.
Sklonila se, aby vlčeti nepřipadala jako hrozba a přátelsky rozkmitala ocas. Chápala, že bylo vlčátko obezřetné. A dělalo dobře!
"Jsem Juniper, Thyro Nino," představila se, když vlčátko vyslovilo své jméno s roztomilým přízvukem. Byla naprosto rozkošná, to Juniper musela uznat. Připomínala jí Liu. "Těší mě," přikývl vážně, protože chápala, že kdyby jí nedala najevo, že jí bere vážně, jen by se otočila a utekla. A kdo ví, jestli třeba náhodou nebyla ztracená!

Červen 1/10 - Thyra

Cesta k jezeru byla jako vždycky vyšlapaná. Juniper jí snadno našla a vydala se houštím právě k němu. Už si byla celkem jistá tím směrem - byla jen otázka, co tam najde. Dobře věděla, že Gallirea nabízí skutečně zvláštní věci, a tak mohla jen hádat, co jí čekalo. U jezera cítila plno pachů. Nebylo to nic neobvyklého, protože se tady prostě rádi vlci scházeli. A nebylo na tom nic divného, protože tady bylo zkrátka hezky. Ona se chtěla jen trochu osvěžit, a tak se rovnou vydala ke břehu, aby si namočila pacičky a na chvíli si odpočala, přesto se však rozhlížela a dávala dobrý pozor, kdo se odkud vynoří. Minule tady narazila na pořádně nevychované vlče, ona to však nevnímala. Pro ní vlčata byla zkrátka tím nejdůležitějším a bylo celkem jedno, jestli do ní vráželi - oni si mohli přeci ublížit mnohem více než oni jí. A tak i teď se dívala, poslouchala a odpočívala. Přeci jen musela nabrat po zimě síly. Stále byla vyhublá a unavená - a to je čekala cesta na jih. Nemohla tu zůstat, ne, když její děti zůstali v té sektě.

Juniper nikdy neslyšela o zkušební době, ale asi to na Galliree chodilo jinak. Asi se tomu neměla tolik podivovat, přeci jen tohle byl docela jiný svět než na co byla zvyklá. Poznala jen svou zlatou klícku a sektu. Na tom nebylo vůbec nic dobrého - tak možná tohle bylo lepší, možná to byla lepší varianta."Dobře, tak mi se po nich podíváme," přikývla. Sice nevěděla, kde Sionna a Arcanuse hledat, ale hádala, že se jim asi nebude líbit, pokud se jim po lese budou promenádovat vlci, které nepoznali.
Přikývla, když je instruovala, co kde v lese najdou a udělala jim krátkou prohlídku. Les byl vážně pěkný a trochu jí připomínal ten ve kterém se sama narodila. Samozřejmě doufala, že tenhle les jí přinese lepší chvíle než ten ze kterého utekla. "Je to tu vážně moc pěkné," souhlasila a když Merle prohlásil, že už žádné dotazy nemá, ona také zavrtěla hlavou. "Ne, nic mě nenapadá. Asi bychom se tedy měli nejdřív stejně vydat za někým z alf," dodala a zadívala se na Merleho. Vlastně tedy ještě přijatí nebyli. Pokud to správně pochopila.

Květen 4/10

Tak co dál? Kam se měla vrtnout, kam měla jít, co dělat? Nemohla se pohnout, cítila se jako by vrostla do země. Bylo to úmorné, smutné a ubíjející, ale ona musela něco dělat, nemohla stále jen čekat, stále dokola, protože na co tedy nakonec čekala? Potřebovala, aby se stalo něco, co jí uvede do pohybu, něco, co z ní udělá bytost silnější než byla. Rowena by jí podpořila, protože chtěla, aby byla silnější, ale ona byla silná dost – jen okolnosti byly vždy proti ní a ona už nechtěla být sama. A přesto byla – byla sama, ač byla obklopena vlky. Cítila se, že to bylo to nejhorší prokletí. Musela něco dělat.

Květen 3/10

Co mohla vlčice dělat? Stát na místě už nestačilo, potřebovala se pohnout kupředu, vše se to však nějak divně zkomplikovala a jí nezbylo nic jiného, než vyčkat. Doufala snad, že si jí děti najdou sami? Že vylétnou z hnízda, které pro ně připravila a rozhodnou se, že se naučí žít podle svých vlastních pravidel? Uvědomovala si, že to je skoro horší, než aby zůstali na místě a čekali, tak jako to to teď dělala ona. Svorně se shodli, že zastaví čas a že ustrnou na místě, že se budou tvářit jako by nic a ono se to nakonec nějak samo vyřeší. Nevyřeší. A Juniper to velmi dobře věděla.

Květen 2/10

Neměli domov, ale předpokládala, že se to všechno vyřeší až se sem vrátí i s vlčaty. Byla odhodlaná a věděla, že vždy dosáhne všeho, co si umane. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. A ona potřebovala, aby se už něco dělo. Jaro přišlo a kolem rostly květiny a jí bylo smutno. Už to bylo příliš dlouho a ona se cítila provinile. Věděla, že to bylo těžké, věděla, že to nebylo jen tak, ale nemohla tu už jen stát a čekat. Byla vina tím, že vůbec odešla, ale stále si pamatovala ten pocit, který hrozil, že jí zahubí a teď to cítila znovu. Věděla, že se vše kolem ní hroutí a svírá a ona neměla naději, že to bude lepší, pokud nezíská své děti zpět.

Květen 1/10

Bylo jaro. To teplo prohřálo její kožíšek a ona věděla, že už se nemůže více zdržet. Bylo tu krásně a jí se nechtělo odejít, ale věděla, že musí. Nikdo jiný to za ní neudělá. Kdo jiný by měl přivést její děti, aby tady mohli žít pospolu, daleko od kultu, který je možná přijal, ale který nebyl tím, co od života očekávala.
Zhluboka se nadechla. Byla neklidná. Potřebovala se vydat na cestu. Zima byla krutá a její tělo bylo zesláblé, ale nemohla se více zdržovat. Už to nešlo. Odkládala to příliš dlouho a věděla, že ani Merle nebude nic namítat. Nemohl. Možná to necítil stejně jako ona, ale věděla, že jí nebude odporovat. Už ne.

Juniper milovala jaro. Všechen ten život, který bujel kolem ní, všechny barvy, všechny ty vůně. Byla zamilovaná do obrazu jara a do všeho, co představoval. Jenže s životem přicházela i smrt a i v téhle dokonalé nádheře se nacházelo cosi temného, cosi, co narušovalo tu harmonii – a přesto to bylo docela přirozené.
Vlčice to pocítila ve chvíli, kdy se procházela lesem – nebylo to poprvé a jistě ani naposledy, co na takovou procházku vyrazila, zkrátka protože je milovala – když tu narazila na něco, co přinutilo její srdce, aby se ve vteřině zastavilo. To, co Juniper viděla bylo ptáče vypadlé z hnízda. Hned se k němu vrhla.
Bylo to naprosto malinké ptáčátko, ale živé a zdravé. Pípalo si tam v trávě. Jak jen mohlo vypadnout, říkala si Juniper a pohlédla na hnízdo, které bylo kousek nad ní.
„Haló?“ zavolala vlčice vzhůru, ale nikdo se neozval. Jak proboha bude pečovat o ptáče?
K jejímu štěstí se však záhy zjevila sýkorka, která přistála na okraji hnízda – asi si vlčice ani nevšimla – a hned začala vyděšeně pípat.
„To nic,“ ujistila jí Juniper. „Mládě máte tady. Možná zvažte nějakou dětskou zábranu,“ mrkla na sýkorku vlčice a šla si zase po svých, ráda, že to dobře dopadlo.

Juniper couldn't stop thinking about her wolf cubs. She was tired of it all herself, but she couldn't stop. She wasn't ashamed of the homesickness she felt, yet she knew she would see them again soon. Soon, however, meant setting out on a journey, and given that they were now docked in Asgaar, that wasn't easy. She honestly didn't even know if she liked Asgaar all that much again. Rowena may have wanted to be her friend, but in truth she didn't feel the same way about her that she had with Baghý, who had immediately taken to her. They got along really well, and that couldn't be said for Rowena. She felt like Rowena was judging her a bit for all her decisions and perhaps the love she felt. She saw something of a weakness in her, perhaps even wondering how stupid Juniper must be to let herself be controlled, only it wasn't like that. Rowena didn't understand all that she had to overcome to be in this place. This was to her credit. She was grateful that she had found Merle, and if Rowena had gone through what she had gone through, she would certainly understand, but she had no desire to apologize to anyone. She was happy, but to be even happier, she needed her family completely whole.

Duben 10/10 | Zest

Překvapilo jí, jak rychle Zest přistoupil na to, že s ní půjde domů. Byla ráda, to samozřejmě rozhodně ano, ale přeci jen si vlče nedůvěřivě prohlížela. Nevypadal zrovna jako někdo, kdo by na první dobrou poslouchal, ale také v jeho očičkách spatřila stopu výčitek. „Maj, nebo nemaj, na tom zase tolik nesejde. Musíš se vrátit domů, zvlášť, jestli neví, kde jsi,“ vyčetla mu. „A teď mě veďte princi Zestariane z Javorového lesa, ať jsme doma před setměním,“ pobídla ho. Doufala přeci jen tak trochu, že ho domů dovede dříve, než si jeho maminka nebo tatínek všimnou, že je pryč. Mohla jim tak ušetřit spoustu starostí. Sama věděla, jak se musí cítit. Jistě to nebylo nic příjemného.

Duben 9/10 | Zest

Juniper se příliš nelíbilo, co se od Zesta dozvěděla. Neznělo to jako něco, čeho by chtěla být součástí. On svým rodičům utekl? A pak do ní hlavou naboural? Byl jen zázrak, že se mu nic nestalo! Jak by tohle u všech všudy jeho matce vysvětlila?! „To přeci nemůžeš,“ zajíkla se vlčice. „Víš jaký strach o tebe tvá maminka musí mít? Nesmíš se takhle vytrácet z domova. To nejde,“ napomenula ho přísně a vstala. „Víš co, dovedu tě domů. Abych se ujistila, že se jí vrátíš v pořádku, dobře? Já vím, že jsi chtěl zábavu, ale asi by sis měl najít zábavu třeba se svými sourozenci,“ navrhla vlčeti. A doufala, že na to přistoupí.

Duben 8/10 | Zest

Juniper se na vlče usmála, když se jí veledůležitě představil. Bylo znát, že je velmi hrdý a vlastně se mu nedivila. I ona byla kdysi hrdá – i ona si kdysi myslela, že jí ten titul přinese nějaké štěstí, byť by mělo být jen pomíjivé. Věděla už, že takhle život nefunguje, to však jen těžko mohla vysvětlovat takovému škvrněti. „Ach, tak to mě velmi těší princi Zestariane z Javorového lesa,“ pronesl velkolepě a naznačila úklonu. „A kde máte rodiče, Vaše Velevážené Veličenstvo?“ ptala se ho, protože to byla otázka, která jí vrtala hlavou. Takové malé vlče by přeci nemělo být samo, no ne?

Duben 7/10 | Zest

Juniper se přeci jen celkem ulevilo, když ji vlče ujistilo, že je v pořádku. Vypadal tak, ale přeci jen by na něho měla dohlédnout. Rána do hlavy, to nebylo jen tak. Dívala se na něho, ale vypadalo to, že mu nic nehrozilo. Přesto se k němu posadila. „I tak bych na tebe ale přeci jen měla dohlédnout,“ řekla mu mírně. „Já se jmenuji Juniper. A jak říkají tobě?“ zajímala se. Její hlas automaticky přešel do tónů, který vyhovoval vlčatům. Hleděla na něho s mateřským citem a hned věděla, že by si ho vzala domů. Věděla, že byl sice malý, ale někde na něho jistě čekali jeho rodiče. Tak jako ona čekala na svá vlčata.

Duben 6/10 | Zest

Zest měl opravdu jediné štěstí, že Juniper byla laskavá a že milovala vlčata. Když jí Zest narazil do nohy, ani se nezapotácela, jen se k němu hned sklonila, protože spadl na zadek a zmateně mrkal. Juniper si o něho hned dělala starosti. „Nestalo se ti nic?“ ptala se hned toho nebohého vlčátka, které tam tak sedělo a zmateně se rozhlíželo. „To byla ale pořádná šlupka,“ litovala ho a dívala se, jestli se vlče nezranilo, ale vypadal překvapivě v pohodě. Vlastně to vypadalo, že ho ani nic nebolelo. To bylo sice dobré znamení, stejně jí to však nedalo. Byla prostě správná mamina, která by nikdy žádné vlče nenechala v nouzi.

Duben 5/10 | Zest

Juniper u jezera osaměla. Nevadilo jí to. Bylo hezky a bylo ticho. Dalo se to zvládnout, uměla to překonat, nebylo na tom nic špatného. Cítila se klidně, přesto jí něco scházelo. Věděla, že odpověď byla, že jí schází vlčata, ale také věděla, že se s tím nedalo nic dělat. Mohli se vypravit na cestu, potřebovali však ještě trochu času, tak to alespoň cítila. Juniper si říkala, zda nakonec vlčata přeci jen nenajdou cestu za nimi sami i bez toho, aby se je vypravili hledat. Byla to však hloupost. Jak by je mohli najít? Z jihu to byla pořádná dálka… Ne, museli tu vzdálenost překonat oni. Jinak to nešlo.