Gallirea - Příspěvky uživatele

//Esíčka (přes Travnatý oceán)
Loterie 3/5

Juniper se celkem přesně držela cesty - jen minula remízek ve kterém potkala prasátko díky kterému měla tuhle pěknou, zlatou srst. Pche, prý děvka, pomyslela si hořce a jen potřásla hlavou. Nic takového by jí ani nenapadlo a když se zastavila a prohlédla si svoje zlaté pacičky, říkala si, jak asi musí vypadat celá. Škoda, že se neviděla. Řeka ke které se blížila sice nebyla zamrzlá, ale byla celkem divoká a její obraz jen zkreslí. Budu se na to muset zeptat Merleho, ale co když... co když se mu to také nebude líbit?
Ta myšlenka jí trochu vyděsila, protože jí dosud ani nenapadla - rychle to ze sebe však setřásla. Nebude se ničím takovým trápit. Navíc to určitě byla blbost. A vůbec, kdo ví, jak dlouho to vydrží.

//Kopce tary

//Asgaarský hvozd
Loterie 2/5

Juniper z lesa zmizela tak rychle jako se v něm octla. Ráda by tvrdila, že návštěva ve smečce byla příjemná stejně jako by ráda tvrdila, že Rowena byla příjemnou společnicí... inu, vlastně asi byla. Juniper se snažila v tom hledat něco pozitivního, ale nebylo to nic snadného, ne, když věděla, že na ní Rowena používala magie. Bylo to protože se tím bavila? Pravděpodobně, ale o to méně se takové zacházení Juniper líbilo. Měla už dost toho, jak se k ní všichni v minulosti chovali jako k nesvéprávné, jako k bytosti, která je dobrá jen na okrasu. Nechtěla se tím trápit, přesto však... přesto si však uvědomovala, že jí to zasáhlo více, než mělo. Teď se navíc musela soustředit na cestu. Chtěla se vrátit za Merlem, to byl její jediný cíl. Neměla ho v prvé řadě ani opouštět. Trochu si to vyčítala, ale doufala, že to ani nepocítí.

//Kierb (přes Travnatý oceán)

Juniper toho za svůj krátký čas na Galliree nestihla mnoho, přesto si však myslím, že i tak je o čem psát. Je nutno podotknout, že se letos vymanila z krvavého kultu, který ničil její život. Také je nutné připomenout, že přivedla na svět vlčata, která v onom kultu nechala a vydala se hledat vlka, který jí opustil, když zjistil, že by se měl stát otcem. To celé zní jako skvělý začátek, že? Inu, snad se Juniper na Galliree povede lépe, než se jí vedlo doposud.
Rozhodně to začalo slibně. Juniper vstoupila na Gallireu a potkala zde toho, koho hledala. Merle se jí omluvil a ulehčil tak jejímu srdci, které do té chvíle necítilo nic jiného než bolest z opuštění i vlastní chybu toho, že opustila vlčata pro která se však mínila vrátit – kdyby neměli jen kousek před sebou zimu, vrátila by se hned, jenže… jenže to by právě nesměla být ta zima. Cesta na jih do Krvavé smečky je daleká a oni se s Merlem rozhodli, že jí podstoupí na jaře. Asi proto také od té doby Merle spí a nabírá síly, aby jich měl dost. Cesta to opravdu není jednoduchá a lehká.
Juniper opravdu může být ráda, že se nikam nevydala. Sníh napadl záhy a ona si užívala zimní radovánky, jak nejlépe to jenom šlo. Dokonce poznala i novou vlčici, která se objevila a dala jí rybu. Byl to obraz štědrosti Gallirejských vlků? Spíše ne, protože Rowena jí přinutila zpívat a ač se Juniper nechtěla příliš vzdalovat od Merleho, nakonec to udělala. Šla s Rowenou nakonec celkem ochotně, protože chtěla vidět trochu toho světa ve kterém se octla. Nelitovala toho, Gallirea vypadala lákavě a jako místo, kde by se jí chtělo žít. Dokonce to místo je tak kouzelné, že se jí po vyslovení přání začal zlatě lesknout kožíšek! To ještě nikdy neviděla a okamžitě se jí to zalíbilo!
V Asgaarském hvozdu to však bylo o trochu horší. V podstatě jí vypoklonkovali jako bezpečnostní riziko (a Juniper přitom nedělala nic jiného, než že si jen pokojně zářila), a tak se sebrala a už se na ně ani neohlédla. Vrací se domů za vlkem, kterého se učí mít ráda a věřit mu.
Juniper je na Galliree krátce a jen těžko se dá určit, jak se jí tady bude žít, už teď ví, že to bude pěkný život. Do nového roku si Juniper přeje přivést na Galli všechny tři svá vlčátka a setkat se s nimi. Tak snad se jí to povede!

Přidáno.

Juniper se rozhodně nechtěla příliš zdržovat. "Jistě, že umím myslet i sama za sebe. Vstoupit do nějaké smečky však je něco, co bych s ním chtěla nejprve probrat," pronesla diplomaticky, ale Rowena si zjevně myslela své. Na druhou stranu, co čekala? Nejdříve ji nazve děvkou, pak jí urazí a Belial jí rovnou řekl, že je bezpečnostní riziko a ať kouká mazat. No, že by měla chuť se sem vracet se říci nedalo.
"Nemám v plánu vám tu dělat problémy. Ani být nějakou bezpečnostní hrozbou," ujistila Beliala. Vlastně, kdyby to bylo na ní, možná by sem ani nešla. To Rowena se rozhodla, že se projde domů a jí si asi nechá jako doprovod, ač jí říkala, že jim najde úkryt před tím sněžením. No, sněžit už přestalo a ona se mohla vydat domů. Neměla vůbec odcházet, říkala si. "Tak...se třeba zase někdy potkáme," rozloučila se. Ani si nebyla jistá, jestli o to stojí.
Bezpečnostní riziko se obrátilo k odchodu a spokojeně odběhlo z Asgaarského hvozdu směrem, kterým tušila svého milého.

//Esíčka

//Esíčka

Juniper odtáhla divočáka spolu s Rowenou (která moc nepomáhala) na okraj lesa, který podle pachu patřil smečce. Juniper se nemínila nikomu vtírat do domu, zvlášť protože nechala Merleho v úkrytu. Myslela jen na to, že by se měla vrátit - možná se ještě neprobudil, o to spíše s ním však chtěla být, jako by si snad myslela, že ho může nějak ochránit. Ona toho moc nesvede.
"Náhodou, mě se to líbí," prohlásila Juniper, když Rowena zhodnotila její zářivý kožíšek. Prohlížela si ho a rozhodně jí nepřipadal tak špatný, natož jako pro děvku. Hm, možná o tom Rowena něco věděla, ale Juniper nad tím takhle nikdy nepřemýšlela.
"To je pochopitelné. Ráda bych se do smečky přidala, ale... musím to nejdříve probrat se svým partnerem. Pak bychom se sem mohli vrátit spolu," navrhla, přestože vlastně nevěděla, co měl Merle v plánu a nechtěla do toho nijak zasahovat, Rowenina nabídka však zněla lákavě. Ve smečce by se jim bezpochyby dařilo dobře.
Záhy se zjevil ještě další vlk se... zeleným ocasem. Spolu s Rowenou hodnotili její zlatý kožich jako by Rowena neměla tři ocasy a tenhle Belial jedovatě zelenou srst jako by byl toxický. Inu, dost možná byl.
Juniper se napřímila. "Já jsem Juniper. A ne, nemyslím si, že by se ta záře dala vypnout," poznamenala. Pochopila, že byl čas odejít.

//Kančí remízky

Juniper Rowenu v té zimě a sněhu následovala. Nebylo to vůbec nic lehkého, zvlášť, když Juniper vlastně vůbec nevěděla, kam směřují, přeci jen se však těšila, až si trochu odpočine. Myslí se vracela k Merlemu, ale nebylo to přeci tak, že by ho opustila. Ne. Chtěla se vrátit - a vrátí se, mohla však alespoň dojít do toho lesíka o kterém jí Rowena říkala.
Přemýšlela, kam jdou a snažila si zapamatovat si cestu, když tu si všimla, že se její packy zvláštně třpytí - a nejen její packy, ale celá její srst byla... jako ze zlata! To už přihlížela tomu, jak se před nimi divočák jako podťatý skácel. Že by to zlaté prasátko opravdu plnilo přání? Přeci jen... ona si přála zlatou srst.
"No, evidentně prasátko vyslyšelo všechna naše přání," poznamenala - prohlédla by se více, ale rozhodla se Roweně pomoci. Čapla kance a táhla ho směrem, který Rowena určila. Ať už to bylo kamkoliv.

//Asgaarský hvozd

//Travnatý oceán
24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Juniper si uvědomovala, že neměla někomu jen slepě věřit, ale místní krajinu neznala a věděla, že by se tady patrně bez pomoci ztratila, a tak Rowenu následovala. Možná neměla chodit vůbec nikam, přeci jen nechala Merleho v kopcích a sama si trajdala… no, kdovíkde. Rozhlížela se, ale to jediné, co si pamatovala, byla ta řeka. Určitě se podél ní pak dostane i zpátky, říkala si a přemítala nad tím, jestli se na ní Merle bude zlobit, že si vyrazila ven. Nebýt té chumelenice, nebylo by to nic tak hrozného, říkala si – ale pokud Rowena říkala, že ví, kam jde, rozhodla se jí v tomhle směru věřit, i přestože její hlas zněl překvapivě nejistě.
Následovala Rowenu do remízku, ale protože to tady neznala, mohlo to být v podstatě cokoliv. Jen nastražila uši, když ji Rowena upozornila na cosi, co se skrývalo v podrostu.
Juniper spatřila nejprve zlatou srst, která se v bílém sněhu jasně leskla – a záhy pochopila, že je to divočák. Divočák se zlatou srstí? Co je to za kouzla?
„Páni, to je něco,“ vydechla Juniper a přemítala nad přáním, které by pro divočáka měla mít – samozřejmě nemusela přemýšlet dlouho. Chtěla jen, aby její vlčata byla v bezpečí, než se pro ně budou moci vrátit. Až opadne všechen tenhle sníh, říkala si, pak je přivedou. „Dobrý divočák k obědu nezní špatně,“ prohlásila však místo toho, protože nechtěla své skutečné přání nikomu sdělovat. Navíc by se pak nesplnilo, nebo ne? Přeci jen ale Roweně chtěla říct, alespoň něco - přeci jí musela odpovědět, když se jí ptala. "Přála bych si mít taky takový pěkný, zlatý kožich. A nebo, aby se nám v tomhle sněhu dobře šlo. Ani jedno by nebylo k zahození," prohlásila.
„Ale byla by škoda ho lovit. Jen ať plní přání i dalším,“ pronesla vlčice a následovala Rowenu dál směrem, kterým původně mířili. Ať už to bylo kamkoliv.

//Esíčka

//Kierb

Juniper neměla ani čas se kochat krajinou, jak rychle svištěly kolem řeky, která se klikatila až daleko na sever. Říkala si, že bude muset být velmi opatrná a pozorná až bude hledat cestu zpátky, ale hrozně sněžilo a celé to bylo velice nepříjemné. Věděla, že to nebude nic snadného vrátit se zpátky. Možná se nakonec neměla vydávat vůbec nikam - to na ní Rowena křikla, ať vyskočí - a přesně to Juniper také udělala. Odrazila se a dopadla do sněhové závěje, kterých bylo všude kolem plno. Uklouzla, ale na rozdíl od Roweny se udržela na všech čtyřech a naskytl se jí tak krásný pohled na to, jak se vozítko roztříštilo. No, ještě, že tam neseděly.
"Tak mě veď," kývla na Rowenu, která se v okolí zcela pochopitelně vyznala lépe než ona. A pokud znala nějaké místo, kde by se mohly schovat, o to lepší to bylo. Určitě se brzy vyčasí, nalhávala si, ale obávala se, že tak snadno to nebude.

//Kančí remízky

Juniper trochu váhala, když jí Rowena nabízela odvoz, protože přeci jen v těch kopcích spal Merle a ona by ho neměla opouštět. Co kdyby se vzbudil zrovna ve chvíli, když bude pryč? Na druhou stranu se sama chtěla pustit do takového malého průzkumu. A Merle jistě najde stopy a bude si říkat, že je vše v pořádku, kdyby se náhodou probudil - byla by to však až příliš velká náhoda.
"Snad bych mohla," přisvědčila vlčice, zatímco sledovala, jak Rowena vytváří jakousi stavbu z vody a ledu. Bylo to zajímavé - rozhodně se bude muset o magiích dozvědět více, sama tu svou sotva ovládala a to ještě nijak vědomě. Nevěděla ani, že vůbec něco takového jde. Třeba bude příležitost zeptat se Roweny na to, jak se taková magie rozvíjí, teď však jen nasedla na tohle vozítko. Byla příliš zvědavá než aby to nevyzkoušela. A doběhnout zpátky po stopách ve sněhu nebude nic těžkého, utěšovala se. Sice nevěděla, kam je má Rowena v plánu dovézt, ale... to bylo to poslední nad čím přemýšlela, když se konečně rozjely.

//Travnatý oceán

Prosinec 8/10 • Yggi

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Yggdrasil působil chvilku obezřetně a vyděšeně - a to nebyl už zase tak malým vlčetem, ale Juniper musela uznat, že pro něho přeci jen byla cizinkou, přirozeně však tíhla k vlčatům. Jak by také ne, když byla sama matkou a její děti jí nesmírně chyběly. To že tady byl Yggdrasil sám mělo jistě svůj důvod, ale tak trochu jí to lámalo srdce.
Snad proto splnila každé jeho přání. Vlče si nasedlo na provizorní sáně a zatímco Juniper běhala kolem jezera tak rychle jak mohla, společně si zpívali. Byla to veskrze kouzelná chvíle, která jim oběma prospěla. A ještě ke všemu začalo sněžit.
Juniper by snad nikdy nezastavila, zvlášť, když se vlček smál. Nakonec však přeci jen zastavit museli. Juniper na Yggiho mrkla a znovu k němu sklonila hlavu. Jemně se dotkla jeho čela čumáčkem. Mohla by chvíli předstírat, že je to její Merlin? Lámalo jí srdce, že ho opustila, přesto si však uvědomovala, že musela. A přivede je zpět. Brzy, slibovala si.
"A co, že jsi tady tak sám?" zeptala se vlčka tiše a sklonila se k němu tak, aby mu viděla do zlatých oček. "Neměla bych ti pomoci najít tvojí rodinu?" zadívala se na něho. Zdálo se, že Yggi si držel dobrý odstup, což bylo dobře, ale ona by nikdy žádnému vlčeti neublížila. Proč by to u všech svatých dělala?
"Mám také takové vlče jako jsi ty," vysvětlila mu. "Kdyby tu byl, určitě byste si rozuměli," mrkla na Yggiho, ač to samozřejmě nemohla vědět.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Bylo pochopitelné, že Juniper nebyla tak rychlá jako Rowena, ale bývaly doby, kdy byla dobře živenou, chráněnou princeznou, která měla krásně lesklou a huňatou srst. Teď si byla dobře vědoma svých nedostatků, ale říkala si, že s Merlem to bude lepší. Nebude muset přežívat sama, což byla... rozhodně lepší vidina, protože nebyla příliš schopná. Neuměla lovit tak dobře - naučila se to přeci jen teprve nedávno - a byla zvyklá, že se o ní vždy někdo postaral, jenže to samozřejmě nemohla dovolit. Znovu už ne.
Nesnažila se na Rowenu udělat dojem, neměla však ani důvod ho nedělat. Chtěla tady poznat i jiné vlky, když už se tady chtěli usadit, ač ještě přesně neprobírali jaké plány Merle má. Ona zatím nad ničím takovým nepřemýšlela. Prostě jen poznávala svět ve kterém se octla a vlky v něm.
Nevěděla, jestli byla roztomiloučká, ale napřímila se a našpicovala uši. Ty jsi také celkem fajn," ujistila Rowenu. Inu, dala jí najíst, popovídaly si a chvíli si hrály ve sněhu. Bylo to vlastně překvapivě zábavné, uvědomila si - stejně jako si překvapeně uvědomila, že vůbec nikdy neměla pořádnou kamarádku. S Rowenou se sice sotva znaly, ale třeba by se mohly přátelit. Juniper si však nedělala přílišné naděje. Nebyla naivni.
"Nečekala bych, že tu poznám někoho jako ty. Díky, že jsi na mě narazila," usmála se na vlčici, která ji dala dobrou rybu, přestože nemusela. Možná nemusela být tak obezřetná, pravda však byla, že si vždy obvykle musela pomoci sama. A když se náhodou s někým spřátelila, zmizel a už se nevrátil. Nebo jí opustil. Nebo umřel.

Prosinec 7/10
15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 4/4

„Myslíš, že tě tam tvoji rodiče nechali?“ Ptal se jí Vlčíšek. Juniper to nevěděla. Už mu to říkala, přesto však přikývla. Vlčíšek se zamračil. Proč by to někdo dělal? Proč by se kdokoliv zbavoval malé vlčice?
„Oni měli vždy zvláštní způsoby. Myslím, že mě nikdy doopravdy neměli rádi,“ vysvětlovala mu. „Tedy, ne skutečně. Asi jim na mě záleželo, ale nikdy je nezajímalo, kdo jsem – myslím, kdo doopravdy jsem. Nezajímalo je, že mám sny, že mám plány, chtěli jen, abych byla tou, kterou ze mě chtěli mít, chtěli, abych plnila jejich vlastní plány, chtěli, abych vyhovovala jim. Ale to jsem zase nechtěla já,“ vydechla vlčice. Vlčíšek na ní mlčky hleděl.
„Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že to tak třeba vůbec nebylo? Třeba tvoji rodiče nikdy nemohli pochopit kdo jsi, protože jsi jim to neřekla. Třeba to bylo jen tak, že pro tebe chtěli to nejlepší,“
„Nevím,“ připustila vlčice, ač se cítila jakoby jí Vlčíšek trochu gaslightoval. „Myslím, že pokud by mě opravdu měli rádi, dali by mi svobodu. Nic jiného jsem ve skutečnosti nikdy ani nechtěla. Chtěla jsem jen… poznat svět do kterého mě přivedli, ale nedostalo se mi ani toho,“ řekla mu. „Nechtěla jsem toho moc. Vážně. Chtěla jsem jen… lásku,“ zašeptala.
Vlčíšek mlčel, ale Juniper mu už stejně nic říci nechtěla. Podívala se do ohně, který stále hořel jasným plamenem. Mlčela a Vlčíšek zrovna tak. Nikdy nelitovala toho, že z Calcarrského lesa odešla. Nakonec mimo jeho sevření našla i lásku po které tak toužila. Pokud se Merle znovu nevytratí tak, jako to už jednou udělal. Bála se toho – ale už věděla, že by to přežila.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 3/4

Vlčíšek took Juniper on his back to his den. It was a shimmering ice cave with a fire glowing brightly in the middle of it. It was strange, yes, but Juniper didn't think so at the moment. It was just a normal wolf cave, wasn't it? And that beautiful tree over there in the corner? That was common for wolves to have in their houses.
Juniper jumped down from Vlčíšek‘s sprawling back to the ground. She was still wrapped in his cloak, but it didn't bother her, on the contrary, she felt like a princess. „Who are you, anyway?“ asked Juniper, who was unfamiliar with the local stories and knew nothing about Vlčíšek. No one in the Calcarr Forest brought presents – at least not her.
„Me? You don't even know who I am?“ Vlčíšek asked, but Juniper just shook her head. „Did you just leave with a strange wolf? You shouldn't have, Juniper,“ Vlčíšek uttered, but since he was a good guy, he just laughed. „You're lucky I didn't hurt you, but someone else might have. I'm a Vlčíšek, Juniper, but rather tell me who was cruel enough to leave such a cute little wolf girl in the middle of the dark forest?“ He asked her. And Juniper didn't know the answer to that question. She thought about it for a moment before she lifted her head to Vlčíšek and answered:
„I think my parents left me there.“ The little she-wolf breathed, looking up at the wolf whose smile and cheerfulness had disappeared from his face, but Juniper felt nothing but joy. Hadn't this wolf saved her? Then what did it matter who left her there if she didn't even remember!

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4

Nikdo nepřišel. Nepřišel ani táta, ani zázrak, a tak tam malá vlčice stála uprostřed temného lesa pod osvětleným stromkem a třásla se zimou. Nemohla čekat – a ani to nečekala – že ji někdo zachrání, přesto jí však lámalo srdce, že byla sama. Nedýchala – nebo alespoň tak jí to připadalo, když vzhlížela k hvězdě na vrcholu stromu a stále tak trochu doufala, že se něco stane. Nechtěla umřít v tomhle lese a bála se, že přesně to se stane. Nemohla nic dělat. Ne, byla moc malinká, moc ztracená.
Nakonec – a bylo to na poslední chvíli – se přeci jen něco stalo. Náhle začalo sněžit, což se nezdálo jako pomoc, ale tu se ozval hlas.
„Není ti trochu zima, děvče?“ Na to se objevil Vlčíšek. Nádherně se třpytil a leskl, zrovna tak jako ten stromek, který tiše obdivovala.
„Ne,“ vydechla vlčice, ale byla to lež – a Vlčíšek to musel vědět, protože si ze zad stáhl plášť a malou vlčí slečnu do něho zabalil.
„Není to přeci jen lepší?“ Něžně malou vlčici pošťouchl a Juniper přeci jen nakonec přikývla. Nakonec se přeci jen zázrak vyplnil a ona neumře uprostřed temného lesa.
„Někdo tě tu nechal?“
„Nevím,“ špitla Juniper tiše a vzhlédla k Vlčíškovi, který se stále tak krásně leskl – působilo to trochu jako horečný sen, jako něco neskutečného.
„No, tak to abych tě vzal někam do tepla,“ nadnesl Vlčíšek a vytáhl Juniper na svá záda na kterých se vlče mohlo dobře držet. „Neboj, budeme tam za chvíli,“ slíbil jí a s těmi slovy se rozešel… No, kdovíkam.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 1/4

Juniper se obvykle nijak živé sny nezdály a když už, rozhodně to nebyly žádné divné sny o Vánocích a Vlčíškovi. Inu, vše bylo někdy poprvé, a tak i tenhle sen musel někdy přijít. Ten sen začal uprostřed temného lesa, který hrozil, že vlčici pohltí – vlčici, která byla náhle jen malým vlčetem. Možná to nebyl sen, možná to byla noční můra. Ano, jevilo se to tak v té tmě a prázdnotě ve které Juniper slyšela jen hlasy svých rodičů o kterých si myslela, že už dávno zapomněla. A tak vlčice bloudila tmou, klopýtala a snažila se najít směr, když tu viděla světlo. Osmělila se a ač se to mohlo zdát nerozumné a hloupé, vykročila směrem k němu. U osvětleného stromku se zastavila a prohlédla si ho. Okolo byla ještě větší tma než před chvílí a Juniper nevěděla, co by měla dělat – nebo co by si o tomhle všem měla myslet. Také byla stále maličká, vůbec ne tak velká, jak byla zvyklá. A jak se odsud vůbec měla dostat?
„Tati?“ Inu, naděje umírala poslední a třeba jí pro jednou její rodiče ochrání tak, jak by správně měli, ale jak to Juniper nikdy neměla možnost poznat. Táta se neobjevil, jen začalo sněžit. To, že se nikdo neukázal Juniper – ani její malou verzi – nepřekvapilo. Ono bylo snadné zvyknout si na pocit opuštění, který v ní byl pěstován snad od jejího narození. I kdyby chtěla mít v někoho důvěru, byl to těžký boj, když věděla, že jí nikdy nikdo nepomůže – ani její vlastní rodina. A tak tam stála, u osvětleného stromku a čekala na zázrak.

Přidáno.