Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 5/10 | Feline

Juniper se potvrdilo, že vlčice byla ještě celkem mladinká, ale to jí nevadilo. Minule tady dělala společnost Thyře a to bylo moc příjemné - a teď zase dělala společnost Feline. Vlastně se jí to líbilo. Těšilo jí to. Byla zkrátka rozenou pečovatelkou. "Je to možné. J átady loini v létě ještě nebyla, tak to nemůžu posoudit, ale občas si s námi naše paměť hraje. Je možné, že ty vzpomínky z loňska jen vybledly," vysvětlila jí mírně. To ostatně znala velmi dobře, měla s tím nejednu zkušenost - už pár let po tomhle světě chodila.
"To je pravda, každý si musí najít to svoje. Já mám vodu ráda, a tak mě ani nenapadlo, že by někdo váhal s tím se trochu smočit. A je tedy také pravda, že mě ani nenapadlo použít magii. Nejsem na to úplně zvyklá, u nás nebylo úplně běžné magii ovládat," vysvětlila jí. "To až tady jsem jí pořádně objevila, takže bych se asi zvládla ochladit i pořádným poryvem větru," souhlasila.
"To tedy bylo. Vůbec nikomu bych to nedoporučovala," řekla vlčici zamračeně. A doufala, že jí od toho trochu odradí.
"Páni, tak to jsi vlastně taková princezna vaší smečky, co?" usmála se na Feline. "A chápu, že ještě všechny neznáš, ono také ne všichni jsou vždycky doma a jeden také nemůže být pořád jen v lese," pokyvovala hlavou.
"To nevadí. Myslím, že to není zase tak důležité, jen je dobré mít trochu přehled o světě ve kterém jsem se vlastně úplnou náhodou octla," řekla jí vesele.

Červenec 4/10 | Feline

Juniper přisvědčila. "To rozhodně, ne, že bych v létě nečekala teplo, ale také by mohlo občas zapršet," poznamenala vlčice, která spokojeně stála ve vodě a nezdálo se, že by se někam chystala. Voda byla příjemná, ani ne tolik studená a Juniper rozhodně ocenila, že se nemusí smažit na břehu. "Písek ujde, ale na vodu nic nemá," souhlasila vesele. Vlčice vypadala mladě, a tak nejspíše ještě objevovala to, co je pro ní nejlepší. "Ale každý to má jinak. Každý se v létě chce ochladit trochu jinak. Navíc jsem žila i v místech, kde nebylo tolik vody a horka tam bylo ještě mnohem více," řekla jí. To byly roky, které by nejraději vytěsnila - ač ne zcela, přeci jen tam poznala Merleho.
"Vážně? O Sarumenském lese jsem ještě neslyšela. Nejsem tu ještě tak dlouho a mnoho jsem toho neviděla, a tak o místních smečkách mnoho nevím. Asi to odpovědělo na tvou otázku," zasmála se tiše. "Ne, nejsem z Gallirei, pocházím z lesa daleko odsud. Ale teď jsme s mým v partnerem v Asgaarské smečce," dodala.

Červenec 3/10 | Feline

Juniper byla za společnost ráda. Vlastně, uvědomila si, byla za společnost ráda vždy - za každou, i tu nejdrobnější. Nikdy si neuvědomovala, jak moc byla v životě osamělá, dokud nepotkala Merleho a teď prahla po všech přátelských rozhovorech, které mohla získat.
"To rozhodně, tohle počasí by jednoho zabilo, co?" zeptala se jí přátelsky. Nedivila se, že vlčice zatoužila po vodě a společnosti. Obojí přeci jen chtěla i ona. A tohle byla velmi příjemná společnost. "To bych řekla. Ale on ani ten písek není špatný, jen třeba mě speciálně vadí v srsti," přiznala. Možná to měla mladá vlčice stejně - nebo to minimálně teprve teď poznala.
"Nejsi nevychovanec, Feline. Také jsem se mohla představit první já," prohlásila a mávla nad tím packou. "A těší mě, já jsem Juniper. Odkud jsi sem přišla, Feline?" ptala se jí hned laskavě, protože byla nesmírně zvědavá a spokojená s tím, že tu není sama.

Červenec 2/10 | Feline

Juniper se spokojeně zdržovala na břehu. Všimla si vlčice opodál, která zvolila trochu jiný způsob ochlazení, ale každý asi preferoval něco jiného - na jednu stranu, vyvalit se na břehu neznělo tak špatně, ale přemítala, jestli by jí nevadil všechen ten písek... Ne, ona byla zvyklá na to skočit rovnou do jezera. Byla to ta nejpřímější cesta a rozhodně rychlejší.
Její vzdálená společnice to po chvíli asi pochopila také, protože se pomalu a nejistě přiblížila. Byla mladá, to poznala hned, přeci jen už něco zažila, a tak se na ní přátelsky usmála a lehce máchla ocasem, který si smáčela ve vodě.
"Ale vůbec ne. Ocením trochu společnosti," ujistila vlčici a mrkla na ní. "Chceš se připojit? Jezero je pro všechny," řekla jí, protože se zdálo, že byla trochu nejistá. Nechtěla jí vyplašit, skoro se jí zdálo, že se vlčice i rozhoupávala k tomu s ní promluvit. A tak byla tak nejlaskavější, jak to svedla. A že to Juniper svedla velmi dobře.

Červenec 1/10 | Feline

Bylo horko. Úplně nesnesitelné horko. Bylo sice ráno, ale už teď bylo cítit ve vzduchu, že to nebude jen tak. Juniper si oddechla, když došla k jezeru, které jí lákalo způsobem, který nesvedla popsat. Bylo chladné, nebo minimálně chladnější než okolní vzduch. Dnes bude asi velmi horký den, říkala si, ale nijak zvlášť nad tím nepřemítala. Bylo léto a přesně takové počasí se dalo od léta očekávat. Spokojeně si smočila tlapy, než do jezera vlezla celá. Šla tak daleko, kam až dostačila. A bylo to příjemné. Ponořila si i čumák a napila se. Chtěla možná hledat výmluvy, ale říkala si, že tohle vůbec nebylo dobré počasí na nějaké delší cestování. Připadalo jí, že s Merlem promeškali příležitost. Litovala toho, ale věděla, že to těžké napraví. Bylo jí to líto, to ano, ale její vlčata to budou muset pochopit. Nechtěla si připouštět, že by se znovu nesetkali a věděla, že je o ně postaráno, přesto však... přesto však stále cítila tu tíhu na srdci.
Snažila se jí setřást - a tak nastavila tvář slunci a vyhřívala se, zatímco jí zbytek těla chladila ledová voda.

Juniper zamyšleně přikývla, protože i ona cítila, že se ta bytost blíží. A ť už to bylo cokoliv, neznělo to zrovna bezpečně. Otřásla se. Jistě to nic nebylo, no ne? Co by se tady tak mohlo stát? Uvědomovala si, že to možná nebude jen tak, ale přesto se snažila naladit na Merleho vlnu. Snažil se to odlehčit a ona to oceňovala. "To jedině," přikývla pobaveně. Ne, určitě to nebylo nic vážného. Jistě to nebyla žádná magická tragédie, ne. To by se jim tady přeci stát nemohlo. Byli v bezpečí smečky do které sice tak úplně nepatřili, ale co? Byli tady a to něco znamenalo.
"Já vím, že ne. Jsme v bezpečí, co by se nám asi tak mohlo stát," usmála se a opřela se o něho, protože věděla, že jí Merle bude oporou.
"Jo, všimla jsem si. Nikdo se z toho nehroutí, tak to asi nebude nic vážného," přitakala. Ale bylo těžké zůstat v klidu, když ten hluk neustával.

Juniper se rozhlédla, ale nic zásadního neviděla. Tedy... nic, co by mohlo vydávat tyhle zvuky, přesto jí to v klidu rozhodně nenechávalo. Byla ve střehu, to kdyby náhodou. Kdyby se na ně vyřítilo něco, co je chce zabít. Ani nevěděla, proč nad takovými věcmi přemýšlí, ale asi bylo lepší být připraven, než překvapen.
"Snad ano," přitakala zamračeně. "Ale proč by se to něco jen procházelo po lese? Tedy... viděla jsem tady vážně divný věci, vlky s křídlama, a tak, ale... co by mohlo být tohle? Vlk asi ne...," poznamenala a rozhlížela se, ale v podrostu nic neviděla. Ať to bylo cokoliv, bude to obrovské, tím si byla jistá.
"To máš pravdu. Možná proto jsem z toho tak nervózní," posteskla si Juniper. Tady si prostě jeden ani na vteřinu neoddechne.

Juniper věděla, že zemětřesní by bylo asi jiné, přesto jí nějak nedocházelo, co jiného by to tak asi mohlo být. Jako by snad zapomněla, že přišla do země neomezených možností. Věděla, že se tu dějí věci, které byly naprosto nad její chápání. A když se zaměřila na to, co Merle říkal, zjistila, že má pravdu. Zemětřesení by je prostě smetlo. Tohle znělo trochu jako... kroky? Ne, to byl nesmysl, co by asi vydávalo takové kroky, že by se země takhle třásla.
Nejistě se na svého partnera podívala. "Možná... možná to není zemětřesení, ale něco magického," poznamenala Juniper zamračeně a podívala se směrem odkud se kroky nesly. "Jestliže můžou vlci zářit, je třeba i možné, že se tu pohybuje něco, co vydává tenhle zvuky, když... chodí," nadnesla. Protože to prostě znělo jako kroky. Jako... hodně těžké a velké kroky, ale jako kroky.

Juniper s procházkou ráda souhlasila. Potřebovala se trochu protáhnout, přijít na jiné myšlenky, a tak. Bylo to už nutné. Nemohla se pořád jenom utápět starostmi. Věděla, že Merle asi takové obavy necítí, on však vlčata neopustil - tedy... opustil, ale neměl možnost je poznat. Hm, možná to vlastně bylo horší. Ale nebyl jejich matkou. Nemohl to asi cítit tak silně jako ona. Bylo jí to líto. Slíbila, že se vrátí a místo toho... byla tady. Jenže jak by se teď mohla vracet? Cesta byla dlouhá a vyčerpávající a ona na sobě cítila, že neměla dost sil. To uvědomění ji děsilo.
Kráčela vedle Merleho a prohlížela si les. Zkoumala stromy a všechny možné skulinky v houští i trsy lesních jahod a jiného letního ovoce. Byla zamyšlená, a tak chvíli vůbec nevěděla, co se děje, než cukla uchem. To už jí Merle upozornil na to, že se něco děje.
"Cítila," přitakala okamžitě a zvedla hlavu jako by mohla větřit, jestli hrozí nějaké nebezpečí. "Třeba to je... zemětřesení?" zeptala se Merleho. Ale něco jí na tom neznělo správně.

Červen 7/10 - Thyra

Juniper se na Thyrku usmála. Byla ráda, že jí tak nadchla a veselé vlče nakonec rozptýlilo i ji. "O tom ani v nejmenším nepochybuji," ujistila malou vlčici vážně. Věřila tomu, že se jí od Života jistě nějaké odměny dostane. Vždyť toho viděla už tolik! Siriusova křídla a Roweniny tři ocasy. A pokud si někdo zasloužil nějaký dárek, pak to byla malá Thyrka.
"To zní jako náramný plán. Nejdřív lov, a pak zábava. Budeme dvě princezny poradkyně," usmála se. Znělo to líbezně, Juniper však věděla, že spíše něž poradkyně budou muset najít rodiče malé vlčky a vrátit ji domů. Juniper by si ji bývala nechala - Merlemu by to jistě nevadilo - ale tohle vlčátko jí nepatřilo. Na druhou stranu, jak se asi k Thyrce museli chovat, když o sobě a svém světě tolik pochybovala? Vždyť byla vlče, bylo jasné, že měla velkou představivost - a nebo skutečně viděla věci, které neviděl nikdo jiný. Nepřipadalo jí to tak šílené - věci tady byly jiné. Tak proč by vlče nemohlo vidět děsuplné stíny?
"Věř tomu. To jsou věci, které ti nikdo vzít nemůže. A pokud ti někdo něco takového řekne, pak to není tvůj přítel," dodala. Pokud by se jí někdo pokoušel polapit a smát se jejím snů, doufala, že si Thyra snad vzpomene na její slova a takového vlka odřízne. Juniper dobře věděla o čem mluvila.
"Dobrá tedy, tak Juniper Stínolapka!" usmála se vesele. Malá vlčice z ní byla překvapivě nadšená. Jak se k ní asi chovali její rodiče? Snad to ani nechtěla domýšlet. Stín se mihnul a Juniper pochopila svůj úkol. Když pak Thyra zavelela, aby se rozdělily, řídila se přesně jejím pokynem, ale neviděla to, co vlčice, jen se musela řídit tím, co jí řekne. Byla to jen hra, ale Juniper jí brala nanejvýš vážně.

Červen 6/10 - Thyra

Juniper se musela na malou vlčici stále usmívat. No co! Byla rozkošná! Nikdo jí nemohl vinit, že se věnovala vlčatům, která se tu zjevně ztrácela více než bylo zdrávo. Jak však ona mohla někoho soudit, když sama opustila svá vlčata kvůli tomu, aby jim přivedla tátu? A nakonec skončila tady - ne! Nebude na to myslet. Věnovala se Thyře. Ta její hra jí natolik zaměstnala, že bylo snadné na vše zapomenout. Alespoň na chvíli.
"Určitě. Život oceňuje dobré vlky a to ty určitě jsi. Přeci jen, kdo už takhle malinký bojuje se stíny? Ještě trochu povyrosteš a jistě dostaneš nějakou odměnu," ujistila jí Juniper. Věřila tomu - vždyť co udělala ona? A její srst se leskla přes půlku zimy. Navíc tohle bylo vlče a ač jí v ničem nelhala, přidat do jejího světa trochu magie neškodila - zvlášť ne ve světě, který byl magií prodchnut.
"To si piš," mrkla na ní Juniper a stále se snažila soustředit na všechny stíny, které se kolem mohly míhat. Nic se však nedělo - alespoň prozatím."Hm, myslíš, že jsem tak dobrá, že bych měla být učitelka? Možná bych měla. Princezny si přeci jen mají pomáhat," prohlásila. Když už nic, naučí vlčici trochu dobrých mravů. To nemohlo být nikdy na škodu. "Dospěláci občas musí být vážní. I já jsem, to si nemysli - ale i tak bych nikdy o ničem neřekla, že je to hloupost," ujistila jí. "Protože není. Vše na světě má své kouzlo a vše se může stát skutečností," poznamenala. Viděla to tady - tak co by nemohly být skutečné i pohybující se stíny?
"To jsi řekla moc hezky, Thyro," Juniper se usmála. Vlčice byla možná malá, ale mluvila moudřeji než mnozí dospělí. "Ale věř tomu, co vidíš a cítíš, dobře? I když se ti někdo bude snažit tvrdit, že to není pravda, věř tomu. Tohle je magický svět, vše se tu může stát skutečností," ujistila jí. A doufala, že si to vlčátko vezme k srdci.
"Obojí zní příliš dobře. Co ti zní lépe, Thyro?" zajímala se Juniper, než cukla uchem a podívala se směrem, který postřehla i Thyra. Opravdu se tam pohyboval stín? Juniper na Thyru kývla - a pomalu se pohnula vpřed.

Červen 5/10 - Thyra

Juniper se plně ponořila do hry, kterou s Thyrou započaly. Občas bylo jednodušší věnovat se čemukoliv jinému než svým problémům se kterými vlčice stejně nemohla vůbec nic dělat, i kdyby chtěla. Byla nešťastná, ale s Thyrou alespoň přišla na jiné myšlenky. "Věřím tvému slovu princezny, Thyro Nino z Cedrové smečky," přikývla s nesmírnou vážností. věděla, že to asi bylo přehnané, ale Thyra byla nadšená a zjevně se jí tahle hra líbila. To jí v tom nikdo nepodporoval? Nebylo to nesmírně smutné?
"Inu, pokud znáš nějakou další vlčici se zlatým kožichem, pak je klidně možné, že to byla princezna. Ale pamatuj si, že ne každá princezna má zlatý kožich. Ani ty ho nemáš, ale třeba jednou, když se opravdu prokážeš jako neohrožená lovkyně stínů, tak ti ho Život daruje," řekla jí veledůležitě a viděla, jak tomu vlčátku jiskří oči nadšením. Možná jí v těhle nápadech neměla podporovat, ale inu... kde byli její rodiče, aby jí zastavily?
"To nevadí, i děravý jazyk je lepší než žádný jazyk," usmála se a vážně přikývla. "Dobře, budeme hlídat. Kdyby něco, tak volej," přikývla Juniper a udělala několik kroků dál, aby se dívala na pohybující se stíny.

Červen 4/10 - Thyra

Juniper zapomněla na vlastní starosti, ztratila se ve hře s touhle malou vlčicí a na chvíli se zdálo, že se nic zlého nemůže stát - tedy až na nadvládu stínů, která jim evidentně všem hrozila. Juniper se k ní skláněla a když Thyra vyvalila očka, usmála se na ní. "To víš, že jsem. Ale je to tajemství. Nidko to nesmí vědět, víš?" ptala se vlčice. "Myslíš, že zvládneš takové tajemství udržet? Doufám, že ano, protože princezny musí držet spolu," kladla jí na srdce, zatímco lehce pokračovala: "protože, jak správně říkáš, princezno tří říší, opravdových královských princezen je málo," souhlasila.
Juniper vážně přikyvovala, když jí Thyra popisovala, co divného stíny dělaly. "To zní opravdu velmi vážně, ještě, že jsem na tebe narazila. Je skoro jisté, že nás stíny špehují. Musí to tak být, no ne? Podle tvých výpočtů," pokývala Juniper hlavou. Možná zašla příliš daleko, zdálo se však, že Thyra byla více než spokojená - a o to šlo, no ne?
"Je štěstí, že se strašidel nebojím. Strašidla se spíše bojí mě, víš? Protože mám kouzelný zlatý kožich, který začne zářit, když se nějaké strašidlo přiblíží. Teď jsme úplně v bezpečí, vidíš? Nezáří," vysvětlovala Thyře. Kožich jí zářil jen chvíli, ale nemohla na to zapomenout.
"Ale ano, máš pravdu. Měly bychom udělat past. Musíme si být opravdu jisté, že ten stín polapíme. Kdyby se nám to nepovedlo, mohlo by to napáchat hrozné škody," souhlasila vlčice a ještě jednou se rozhlédla - ani si v zápalu hry nevšimla, že se nebohá Thyra kousla do jazyku.

Červen 3/10 - Thyra

Juniper se k vlčí princezně skláněla s laskavostí sobě vlastní. Uměla to s vlčaty tak nějak přirozeně, ale možná to bylo i tím, že sama vlčátka měla a věděla, jak křehké tyhle dušičky jsou. Proto také brala Thyru nesmírně vážně, vtažena do její hry - protože nic jiného v tom pochopitelně nebylo. "Ach, tak to mě těší. Nikdy jsem neměla tu čest setkat se s jinou princeznou," prohlásila hned a doufala, že malá vlčice měla lepší královské rodiče než byli ti její. "Páni, to máš rozhodně plné packy práce, princezno Thyro. A jakoupak záhadu řešíš zrovna tady?" ptala se se vším vážností a rozhlížela se na obě strany, aby se pokusila tu záhadu odkrýt také.
Někdy si přála být zase vlčetem - snad proto na tu vlčí princeznu hleděla s pochopením a s laskavostí, která jí sice byla vlastní, ale vlčatům jí projevovala nejraději. Protože pokud to někdo potřeboval, byly to právě tyhle nové dušičky, které objevovaly celý svět.
"Takže tady pozoruješ strašidla? Proto jsi tady? No, to kdybych věděla, tak bych sem samozřejmě nešla, ale když už jsem tady, mohu ti nějak pomoct?" ptala se Thyry.
"Ne, jsem si jistá, že tady nejsi jen tak a že jsi se určitě nezatoulala mamince a tatínkovi. Ale pověz mi o svých objevech. Je tu někdo nevhodný? Někdo, komu bychom měli vyprášit kožich?"

Juniper se nemohla zbavit dojmu, že tohle celé bylo trochu zbytečné. ne, že by Roweně nebyla vděčná, že se jim věnovala - ne, to se říct nedalo - ale museli se setkat ještě s alfou. A to kvůli smečce ve které si ani nebyli jistí, že chtějí zůstat. Možná se neměli unáhlovat, jenže věděla, že potřebuje místo, kam by mohli přivést vlčata. Nebylo to tak snadné, to si dobře uvědomovala. I ona se s Rowenou rozloučila, to už však mířila pryč.
"Ale ano, vypadá to tady moc pěkně. Hezký les," zhodnotila Juniper - ostatně proti lesu vůbec nic neměla - bylo to všechno mnohem složitější. "Myslím, že procházka nám neuškodí. Prospat se asi nutně nepotřebuji," pronesla zamyšleně. "Pokud tedy nechceš ty. Ale raději bych našla někoho s kým budeme moct promluvit. Já vím, že musíme nabrat síly, ale už je skoro léto. Neměli bychom tak otálet," řekla nejistě. Začínala být nervózní. Léto uplyne jako voda a oni zase budou čelit blížící se zimě.