Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 3/10 – princezna Thyra Nina

Juniper se zvonivě zasmála, když se jí Thyra vrhla kolem krku, aby jí vyjádřila svůj vděk. "Ale prosímtebe, Thyro, jak bys k tomu přišla ty? Nemůžeš jen tak rozdávat království," prohlásila Juniper pobaveně, než dodala něco, co jí vnitřně bolelo, to však malá vlčice nemusela vědět: "navíc, nesmíš zapomínat, že já mám svoje vlastní království. Takhle bych měla království a půl a to přeci nejde," řekla Thyrce, která se k tomu postavila podobně jako každé rozumné vlčátko. Souhlasila.
Juniper jí pěkně vysušila a ujistila se, že je v pořádku a nezraněná. Neodpustila by si, kdyby tady vlče bloudilo v dešti. Kde jenom měla rodiče? Už minule byla nakloněna tomu, že si jí prostě nechá, ale... sama tušila, jaké by to bylo, kdyby se jí vlče ztratilo a ona už ho nikdy nenašla. Zabilo by jí to, i když... i když teď i přes všechny nepřízně osudu stále žila.
"Jakou věc jsi hledala Thyrko?" zeptala se zamračeně a vyhlédla z jeskyně ven, ale pochopitelně nic neviděla. "Jak to vypadalo?" ptala se. Snad jen to, co hledala byla opravdová věc a ne něco živého. Neměla na to jít znovu hledat nějaké ztracené stvořeníčko.
"Ach, myslíš Vánka? To jsem byla já. To je moje magie, víš? Chtěla jsem tě vysušit, aby ti nebyla zima," vysvětlila.

Srpen 2/10 – princezna Thyra Nina

Její tajné a poněkud nepěkné předtuchy se naplnily. Ještě štěstí, že seděla v suchu a oči měla jako ostříž, protože hustý déšť zkresloval svět takovým způsobem, že byl skoro nerozpoznatelný. Princezna Thyra měla jediné štěstí, že Juniper dávala pozor, a tak jakmile spatřila v dešti bloudící klubíčko, které připomínalo vlče, rychle vyběhla do deště, aby ho nasměrovala do úkrytu. "To nic," utěšovala vlče, když ho směrovala k převisu. Nejprve si nevšimla s kým hovoří, to až když vlčici dovedla do jejího úkrytu. "Ach, princezno Thyro Nino z Cedrového lesa, to jste byla na lovu nějakého stínu, když vás zastihla tato nepřízeň?" ptala se malé vlčice na kterou si tu a tam vzpomněla. Že by zase utekla rodičům? To si jí tak málo hlídali? Nebo měla Thyra Nina prostě jen pořádně toulavé packy?
Ať už to bylo jakkoliv, Juniper nad tím mohla přemýšlet později. Nejprve se rozhodla Thyru Ninu vysušit. Chtělo to jen chvilku soustředění, než nalezla vánek, který příjemným teplem Thyře pročesával srst tak, až tam nezbyla ani jediná kapička.
"Už je to lepší?" zeptala se jí mírně a sklonila se k ní, aby se podívala, jestli vlčice třeba není zraněná. Ale on stačil jen ten déšť.

Srpen 1/10 – princezna Thyra Nina

Juniper měla ráda sezení u jezera, zvlášť v těchto letních dnech. Po cestě k rozlehlé vodní hladině jí však zastihla bouřka. Kapky se snášely k zemi a ač by jindy ocenila vláhu, která se zežloutlé, uschlé trávě dostávala, tentokrát tomu tak nebylo, protože jí bouřka zastihla nepřipravenou a nebylo pořádně kam by hlavu složila. Byla na cestě, ne v bezpečí smečky. Co mohla dělat jiného než se rozběhnout a doufat v alespoň trochu ucházející náhradní úkryt.
Celkem se jí to podařilo. Našla si skalní převis jen kus od jezera, který byl příjemně velký. Přesto byla celá mokrá. Bohužel, i kdyby vládla nějakou magií, která by jí bývala pomohla a vysušila jí, neuměla by jí asi ani použít. Byla v magiích nováčkem a vůbec netušila, co dělala, přesto si však řekla, že měla štěstí, že byla v suchu a mohla se pokojně dívat na kraj, který dostával tolik potřebnou vláhu. Doufala, že nikdo jiný v tomhle dešti nebloudí. Nezdálo se, že by mělo přestat nějak zvlášť brzy a bylo dost možné, že to pro někoho může znamenat problém - tak jako by to znamenalo problém pro ni, kdyby nenalezla úkryt.

Červenec 8/10 | Feline

Juniper chápavě přikývla. "Ach tak, tak to jsi ještě neměla vůbec čas svojí novou magii prozkoumat, viď?" usmála se na Feline. Pravděpodobně to ještě ani nezkoušela. Přemýšlela nad tím, jak by jí mohla poradit, ale Juniper nad tím zatím nikdy příliš nepřemýšlela. Měla i pocit, že v magii nebyla nijak dobrá. Nevěděla, že jí plně ovládá. "Nevím, jak bych ti mohla úplně poradit, ale možná se zkus zasoustředit a třeba k tobě vánek přijde sám," nabádala jí. Ona to tak alespoň měla. A tohle byla nejlepší rada o jakou se mohla podělit.
"Mám tu magii vážně ráda. Vždy mi dávala sílu. Jistě v ní najdeš stejnou útěchu," ujistila Feline. "Nevím, jestli jsou magie takhle dědičné, ale možná jí někdo ovládá, aniž by po ní měl oči. Už jsem se setkala s tím, že někdo měl i více magií. Je tedy dost možné, že jsi tuhle magii také zdědila, jen ne tak viditelně," ujistila Feline. Mluvila o dědečkovi, ale s tím jí poradit neuměla.
"V tom se také musím polepšit," přikývla Juniper - i když byla pravda, že ještě nebyla oficiálně ani přijata.

Červenec 7/10 | Feline

Juniper se na Feline usmála. Uměla si představit, jak nové pro ní bylo se sžít se svou magií. Ona jí dlouho ovládat pořádně neuměla, měla však pocit, že v poslední době se v tom zlepšovala. "Páni, tak to musíšě být nadšená, ne? Zkoušela jsi už něco, nebo ne?" ptala se Juniper zvědavě a naklonila hlavu na stranu. Sama si vzpomínala na to, když objevila svojí magii. Bylo to něco, co jí nikdo nikdy vzít nemohl. Představovala svobodu, kterou v mládí neměla a vánek jí tak trochu ukázal i smrt, kterým se chtěla ubírat. "Můžeš leccos. Sama nejsem odborník, ale svedu ovlivnit teplotu vzduchu. A také svedu pohybovat věcmi," říkala Feline a pročísla jí kožíšek studenějším vánkem, aby jí ochladila. "Já vím, nevím toho mnoho," přikývla, protože se cítila zahanbeně - ale jestli její babička uměla ovládat vzduch, tak jí jistě ráda poradí.
"To rozhodně. Mám pocit, že jsem neviděla zdaleka nikoho ze smečky. Já také nevím, kdo všechno tam bydlí, ale asi je to úděl velkých smeček. Vlci jsou všude možně," zazubila se Juniper na mladou vlčici ve které našla přítelkyni.

Červenec 6/10 | Feline

Juniper si lebedila ve vodě a přihlížela tomu, jak si Feline v hlavičce vše přebírá. Nedivila se jí, bylo toho hodně a ona na ní nijak netlačila. Přeci jen hodně mluvila a na rozdíl od Feline, která byla velmi mladá, měla mnoho zkušeností. Ne, že by byla kdovíjak stará, ale... už něco zažila. Znala těžké chvíle - i ty plné radosti, a tak byla ráda, že může něco málo předat i mladé vlčici. A třeba jí to k něčemu bude, třeba se něco naučí. Mohla v to jen doufat.
"To já také nemohu úplně posoudit," pronesla omluvně. "Sama jsem tady toho mnoho neviděla, ale je pravda, že to, co jsem viděla, bylo neuvěřitelné. Magie je zajímavá a rozhodně užitečná, věřím však, že může být i velmi nebezpečná," říkala zamyšleně. Ostatně záleželo na vlcích. Pokud byl někdo dobrý, pak asi magii užíval k dobrým věcem... a pokud nebyl, pak se jen bála domýšlet, jak to chodilo. Ani si neuvědomila, že Rowena na ní své magie používala, protože byly tak nenápadné, až bylo těžké si toho na první pohled všimnout.
"Páni, no vida. Tak přeci jen jsou magie k něčemu dobré," poznamenala vlčice nadšeně. "Přesně tak bych magii využila také. Mohly bychom třeba zkusit něco spolu," navrhla jí. "Máš také vzduch, ne? Jako já," usmála se.
"Pokud jsi vnučka bety, pak se to dá tak trochu říct, ne?" zeptala se jí a vesele na ní mrkla. "Každý ve smečce dělá to, co nejlépe umí. Ne každý může být neohrožený lovec. Já bych se svedla třeba starat o vlčata. A jistě i ty přijdeš na něco, co je přesně pro tebe," ujistila vlčici.
"Asgaarská smečka je nesmírně veliká. Viděla jsem hodně smeček a tahle se rozhodně řadí k těm větším. A co tvá smečka? Je velká?" zajímala se.

Červenec 5/10 | Feline

Juniper se potvrdilo, že vlčice byla ještě celkem mladinká, ale to jí nevadilo. Minule tady dělala společnost Thyře a to bylo moc příjemné - a teď zase dělala společnost Feline. Vlastně se jí to líbilo. Těšilo jí to. Byla zkrátka rozenou pečovatelkou. "Je to možné. J átady loini v létě ještě nebyla, tak to nemůžu posoudit, ale občas si s námi naše paměť hraje. Je možné, že ty vzpomínky z loňska jen vybledly," vysvětlila jí mírně. To ostatně znala velmi dobře, měla s tím nejednu zkušenost - už pár let po tomhle světě chodila.
"To je pravda, každý si musí najít to svoje. Já mám vodu ráda, a tak mě ani nenapadlo, že by někdo váhal s tím se trochu smočit. A je tedy také pravda, že mě ani nenapadlo použít magii. Nejsem na to úplně zvyklá, u nás nebylo úplně běžné magii ovládat," vysvětlila jí. "To až tady jsem jí pořádně objevila, takže bych se asi zvládla ochladit i pořádným poryvem větru," souhlasila.
"To tedy bylo. Vůbec nikomu bych to nedoporučovala," řekla vlčici zamračeně. A doufala, že jí od toho trochu odradí.
"Páni, tak to jsi vlastně taková princezna vaší smečky, co?" usmála se na Feline. "A chápu, že ještě všechny neznáš, ono také ne všichni jsou vždycky doma a jeden také nemůže být pořád jen v lese," pokyvovala hlavou.
"To nevadí. Myslím, že to není zase tak důležité, jen je dobré mít trochu přehled o světě ve kterém jsem se vlastně úplnou náhodou octla," řekla jí vesele.

Červenec 4/10 | Feline

Juniper přisvědčila. "To rozhodně, ne, že bych v létě nečekala teplo, ale také by mohlo občas zapršet," poznamenala vlčice, která spokojeně stála ve vodě a nezdálo se, že by se někam chystala. Voda byla příjemná, ani ne tolik studená a Juniper rozhodně ocenila, že se nemusí smažit na břehu. "Písek ujde, ale na vodu nic nemá," souhlasila vesele. Vlčice vypadala mladě, a tak nejspíše ještě objevovala to, co je pro ní nejlepší. "Ale každý to má jinak. Každý se v létě chce ochladit trochu jinak. Navíc jsem žila i v místech, kde nebylo tolik vody a horka tam bylo ještě mnohem více," řekla jí. To byly roky, které by nejraději vytěsnila - ač ne zcela, přeci jen tam poznala Merleho.
"Vážně? O Sarumenském lese jsem ještě neslyšela. Nejsem tu ještě tak dlouho a mnoho jsem toho neviděla, a tak o místních smečkách mnoho nevím. Asi to odpovědělo na tvou otázku," zasmála se tiše. "Ne, nejsem z Gallirei, pocházím z lesa daleko odsud. Ale teď jsme s mým v partnerem v Asgaarské smečce," dodala.

Červenec 3/10 | Feline

Juniper byla za společnost ráda. Vlastně, uvědomila si, byla za společnost ráda vždy - za každou, i tu nejdrobnější. Nikdy si neuvědomovala, jak moc byla v životě osamělá, dokud nepotkala Merleho a teď prahla po všech přátelských rozhovorech, které mohla získat.
"To rozhodně, tohle počasí by jednoho zabilo, co?" zeptala se jí přátelsky. Nedivila se, že vlčice zatoužila po vodě a společnosti. Obojí přeci jen chtěla i ona. A tohle byla velmi příjemná společnost. "To bych řekla. Ale on ani ten písek není špatný, jen třeba mě speciálně vadí v srsti," přiznala. Možná to měla mladá vlčice stejně - nebo to minimálně teprve teď poznala.
"Nejsi nevychovanec, Feline. Také jsem se mohla představit první já," prohlásila a mávla nad tím packou. "A těší mě, já jsem Juniper. Odkud jsi sem přišla, Feline?" ptala se jí hned laskavě, protože byla nesmírně zvědavá a spokojená s tím, že tu není sama.

Červenec 2/10 | Feline

Juniper se spokojeně zdržovala na břehu. Všimla si vlčice opodál, která zvolila trochu jiný způsob ochlazení, ale každý asi preferoval něco jiného - na jednu stranu, vyvalit se na břehu neznělo tak špatně, ale přemítala, jestli by jí nevadil všechen ten písek... Ne, ona byla zvyklá na to skočit rovnou do jezera. Byla to ta nejpřímější cesta a rozhodně rychlejší.
Její vzdálená společnice to po chvíli asi pochopila také, protože se pomalu a nejistě přiblížila. Byla mladá, to poznala hned, přeci jen už něco zažila, a tak se na ní přátelsky usmála a lehce máchla ocasem, který si smáčela ve vodě.
"Ale vůbec ne. Ocením trochu společnosti," ujistila vlčici a mrkla na ní. "Chceš se připojit? Jezero je pro všechny," řekla jí, protože se zdálo, že byla trochu nejistá. Nechtěla jí vyplašit, skoro se jí zdálo, že se vlčice i rozhoupávala k tomu s ní promluvit. A tak byla tak nejlaskavější, jak to svedla. A že to Juniper svedla velmi dobře.

Červenec 1/10 | Feline

Bylo horko. Úplně nesnesitelné horko. Bylo sice ráno, ale už teď bylo cítit ve vzduchu, že to nebude jen tak. Juniper si oddechla, když došla k jezeru, které jí lákalo způsobem, který nesvedla popsat. Bylo chladné, nebo minimálně chladnější než okolní vzduch. Dnes bude asi velmi horký den, říkala si, ale nijak zvlášť nad tím nepřemítala. Bylo léto a přesně takové počasí se dalo od léta očekávat. Spokojeně si smočila tlapy, než do jezera vlezla celá. Šla tak daleko, kam až dostačila. A bylo to příjemné. Ponořila si i čumák a napila se. Chtěla možná hledat výmluvy, ale říkala si, že tohle vůbec nebylo dobré počasí na nějaké delší cestování. Připadalo jí, že s Merlem promeškali příležitost. Litovala toho, ale věděla, že to těžké napraví. Bylo jí to líto, to ano, ale její vlčata to budou muset pochopit. Nechtěla si připouštět, že by se znovu nesetkali a věděla, že je o ně postaráno, přesto však... přesto však stále cítila tu tíhu na srdci.
Snažila se jí setřást - a tak nastavila tvář slunci a vyhřívala se, zatímco jí zbytek těla chladila ledová voda.

Juniper zamyšleně přikývla, protože i ona cítila, že se ta bytost blíží. A ť už to bylo cokoliv, neznělo to zrovna bezpečně. Otřásla se. Jistě to nic nebylo, no ne? Co by se tady tak mohlo stát? Uvědomovala si, že to možná nebude jen tak, ale přesto se snažila naladit na Merleho vlnu. Snažil se to odlehčit a ona to oceňovala. "To jedině," přikývla pobaveně. Ne, určitě to nebylo nic vážného. Jistě to nebyla žádná magická tragédie, ne. To by se jim tady přeci stát nemohlo. Byli v bezpečí smečky do které sice tak úplně nepatřili, ale co? Byli tady a to něco znamenalo.
"Já vím, že ne. Jsme v bezpečí, co by se nám asi tak mohlo stát," usmála se a opřela se o něho, protože věděla, že jí Merle bude oporou.
"Jo, všimla jsem si. Nikdo se z toho nehroutí, tak to asi nebude nic vážného," přitakala. Ale bylo těžké zůstat v klidu, když ten hluk neustával.

Juniper se rozhlédla, ale nic zásadního neviděla. Tedy... nic, co by mohlo vydávat tyhle zvuky, přesto jí to v klidu rozhodně nenechávalo. Byla ve střehu, to kdyby náhodou. Kdyby se na ně vyřítilo něco, co je chce zabít. Ani nevěděla, proč nad takovými věcmi přemýšlí, ale asi bylo lepší být připraven, než překvapen.
"Snad ano," přitakala zamračeně. "Ale proč by se to něco jen procházelo po lese? Tedy... viděla jsem tady vážně divný věci, vlky s křídlama, a tak, ale... co by mohlo být tohle? Vlk asi ne...," poznamenala a rozhlížela se, ale v podrostu nic neviděla. Ať to bylo cokoliv, bude to obrovské, tím si byla jistá.
"To máš pravdu. Možná proto jsem z toho tak nervózní," posteskla si Juniper. Tady si prostě jeden ani na vteřinu neoddechne.

Juniper věděla, že zemětřesní by bylo asi jiné, přesto jí nějak nedocházelo, co jiného by to tak asi mohlo být. Jako by snad zapomněla, že přišla do země neomezených možností. Věděla, že se tu dějí věci, které byly naprosto nad její chápání. A když se zaměřila na to, co Merle říkal, zjistila, že má pravdu. Zemětřesení by je prostě smetlo. Tohle znělo trochu jako... kroky? Ne, to byl nesmysl, co by asi vydávalo takové kroky, že by se země takhle třásla.
Nejistě se na svého partnera podívala. "Možná... možná to není zemětřesení, ale něco magického," poznamenala Juniper zamračeně a podívala se směrem odkud se kroky nesly. "Jestliže můžou vlci zářit, je třeba i možné, že se tu pohybuje něco, co vydává tenhle zvuky, když... chodí," nadnesla. Protože to prostě znělo jako kroky. Jako... hodně těžké a velké kroky, ale jako kroky.

Juniper s procházkou ráda souhlasila. Potřebovala se trochu protáhnout, přijít na jiné myšlenky, a tak. Bylo to už nutné. Nemohla se pořád jenom utápět starostmi. Věděla, že Merle asi takové obavy necítí, on však vlčata neopustil - tedy... opustil, ale neměl možnost je poznat. Hm, možná to vlastně bylo horší. Ale nebyl jejich matkou. Nemohl to asi cítit tak silně jako ona. Bylo jí to líto. Slíbila, že se vrátí a místo toho... byla tady. Jenže jak by se teď mohla vracet? Cesta byla dlouhá a vyčerpávající a ona na sobě cítila, že neměla dost sil. To uvědomění ji děsilo.
Kráčela vedle Merleho a prohlížela si les. Zkoumala stromy a všechny možné skulinky v houští i trsy lesních jahod a jiného letního ovoce. Byla zamyšlená, a tak chvíli vůbec nevěděla, co se děje, než cukla uchem. To už jí Merle upozornil na to, že se něco děje.
"Cítila," přitakala okamžitě a zvedla hlavu jako by mohla větřit, jestli hrozí nějaké nebezpečí. "Třeba to je... zemětřesení?" zeptala se Merleho. Ale něco jí na tom neznělo správně.