Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper zamračeně přikývla. S tím rozhodně souhlasila. "Ne, to nemůžeme, ale chápu tě. Ani já odsud nechci odcházet. Líbí se mi tu a mám pocit, že jsme to tady našli takovou zvláštní náhodou," vydechla. "Ale co můžeme dělat? Nemůžeme je přeci nechat, aby našli cestu sami," řekla mu, což byla pravda - to opravdu od vlčat čekat nemohli. Už jen představa, že se vydali někam sami jí děsila. Ale co když jí šli hledat? Co když se tak báli a říkali si, kde je, že prostě opustili Bratrstvo? Dovolili by jim to vůbec? Byl to nový strach, který v ní pomalu klíčil, než si uvědomila na co se jí vlastně Merle chtěl zeptat. Ta otázka vlastně nebyla tak nečekaná - chtěli být přeci spolu - proto se na něho usmála a jen se k němu jemně přitiskla. "Jistě, že budu," ujistila. "Nic jiného jsem ani nechtěla," dodala tiše, protože to tak bylo - to jen on k tomu musel dospět, ač byla pravda, že je k sobě svedla spíše náhoda - nebo to byli Bohové? To Juniper bylo veskrze jedno. Byla jen ráda, že byla s Merlem, který se rozhodl, že jí neopustí.

Loterie 4/5

Juniper se trochu zamračila, když Merle začal s tím na co tak často myslela a co jí dělalo nesmírné starosti. Vlastně nevěděla, jak odpovědět, protože nemohla vlčata jen tak nechat kultu. Už tak to celé bylo dost špatné. "Těším, ale strach mám. Je to dlouhá cesta," řekla mu nejistě. "Ale nemůžeme to nechat jen tak, ne? Nemůžeme je tam prostě nechat," namítla - to bylo něco, co vážně nechtěla.
Zbystřila, když se jí zdálo, že Merle zvážněl. Nastražila uši a tiše na něho pohlédla. "Ptej se," pobídla ho jemně a trochu obezřetně, protože nevěděla, co čekat. Bylo to pochopitelné - naposledy jí při vážnější konverzaci řekl, že mizí pryč a že se možná vrátí. Nakonec si ho musela najít sama.
"To je vlastně docela dobrý nápad. Nemusíme se rozhodnout hned, že ne?" zadívala se na něho. Nechat si čas na rozmyšlenou, porozhlédnout se po okolí... to znělo jako velmi dobrý plán!

Juniper pokývala hlavou. "Já vím, že jo, ale zdá se mi to stejně nějaké delší," posteskla si - to asi tím, že se měli vypravit pro vlčata, ale čím více se jaro blížilo, tím více si z toho dělala starosti. nechtěla je opustit, to samozřejmě ne, ale nevěděla, jestli zvládnou tu cestu tam a zase zpátky. Náhle to znělo náročněji, ale co mohla dělat? Museli se pro ně vrátit.
"No... v té smečce se na to moc netvářili," vysvětlila mu zamračeně. "Ale na nich koneckonců tolik nezáleží, jsem ráda, že se líbím tobě," prohlásila - a to jak se zdálo, líbila.
"A i jedním okem vidíš víc, než jiní dvěma," uchechtla se pobaveně a vzhlédla k němu. Vůbec se jí od něho nechtělo. Klidně by tam takhle mohli stát navěky. "Děkuji," zašeptala, když jí složil ten nejsladší kompliment. "To je... děkuji," vydechla. Tak alespoň tohle bylo v pořádku, říkala si. Komu jinému by se také měla líbit?
"Mě to tedy překvapilo dost," přitakala pobaveně. "Já z toho z toho lesa zase tolik neviděla, ale vypadal celkem pěkně. A Rowena mě zvala, abych zůstala, ale já se samozřejmě musela vrátit sem za tebou. Kdybychom chtěli, tak pozvání asi bude platit stále," řekla mu. "Ale vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli bys do smečky chtěl? Po všem tom v bratrstvu..."

Loterie 4/5

Juniper se na Merleho usmála. Byla tak ráda, že tu byl a že byl vzhůru a plný energie. Za tu dobu, co spal si uvědomila, jak moc jí jeho společnost chyběla. "To chápu. Navíc k tvé smůle je stále teprve půlka zimy, řekla mu. "Jaro je ještě v nedohlednu," dodala, ale snažila se z toho nebýt smutná - věděla přeci, jak dlouho trvá zima a jak dlouho zase jaro. Nebylo na tom nic nového, ta doba byla stále stejná.
Usmála se. Tak přeci jen se mu to líbilo! Říkala si, jestli na to všichni pohlíželi stejně jako Rowena a Belial. "To jsem ráda, že se ti to líbí. Já se bála, že nebude," vysvětlila mu, ač ani nevěděla, jestli záře byla trvalá nebo ne - tak jako tak se jí moc líbila. Jí také ostatně tolik nepřekážela - a příjemně teď osvětlovala okolí.
"To je pravda. Takhle vážněv pořádně prosvítím celou noc," poznamenala. Teď, když padla tma byla také její záře mnohem výraznější, Merle se k ní však přitulil a ona našla útěchu v jeho kožichu, i přestože ten jeho nezářil.
"Myslíš kromě mého zlatého kožíšku? zeptala se a vzápětí dodala: "Vlastně nic moc," řekla mu, stále ještě zachumlaná do jeho srsti. "Tedy, objevila se tu vlčice, tak jsem s ní šla na krátkou procházku, a tak jsem vlastně získala i tuhle záři. Viděli jsme totiž v lese zlaté prasátko a myslím, že za to může tohle. Já totiž řekla, že bych si přála stejně zlatou srst," vysvětlila mu. "A pak mi tedy ukázala svou smečku," řekla mu.

Loterie 2/5

Juniper byla nedaleko jejich úkrytu. Nechala Merleho spát, ale sama byla plná myšlenek, které jí vířily hlavou sem a tam, na nic se však nezaměřovala. Sníh se stále držel, což jí dělalo starosti. Přijde to jaro vůbec někdy? Museli se přeci vydat na jih! To ale nešlo, když se sněhem dalo sotva brodit.
Byla hodně zabraná do sebe, když tu zaslechla Merleho, jak na ní mluvil. Hned vyskočila na nohy a nastražila uši. Když ho viděla, byla hned spokojenější a poklusem se vydala k němu jako by se nemohla dočkat, až se přivítají. To také nemohla! Měla pocit, že bude spát celou věčnost!
"To jsem ráda, že jsi vzhůru! Už jsem si myslela, že budeš spát až do jara!" prohlásila pobaveně, ale všimla si, jak nechápavě hledí na její zlatou srst. A říkala si, jestli se mu líbí, nebo jestli nad ní ohrne nos tak jako asgaarští. "Líbí se ti moje nová barva?" ptala se ho až překvapivě vesele.

Leden 6/10 - Sirius
Loterie 4/5

"No, všimla jsem si," poznamenala vlčice zamračeně, ale její zlatý kožich se jí ohromně líbil. Doufala, že jen tak nezmizí. "Ale rozhodně si teď budu dávat větší pozor," ujistila Siriuse, který jí alespoň varoval. To se hodilo vždy, říkala si.
Musela se zasmát a vzhlédla k nebi, jestli náhodou nějaké to vlče zrovna nepadá. "Dávej si pozor. Když máš teď ty křídla, víš co," mrkla na něho a znovu si je obdivně prohlédla. Byla vážně velkolepá, ale uvědomila si, že sama by je nechtěla. Jí se líbila ta záře, ale zase měla ráda svou barvu, na druhou stranu... kdo ví, co jí Život přinese?
"To je hrozně zvláštní, nemyslíš? A mluví? Jak jsi k ní proboha přišel?" nechápala vlčice. Nikdy se s ničím podobným nesetkala. Znělo to rozhodně divně, ale tady už ji upřímně vůbec nic nepřekvapovalo. Zjevně to bylo normální.
"Dobře, bobr, co se jmenuje Mýval by bylo horší, ale já bych mývalovi dala jiné jméno, třeba... Lavinia. Nebo tak něco. Prostě... jméno," vysvětlila Siriusovi. "Tobě by se také nelíbilo, kdyby ti říkali Vlku," dodala.

Leden 5/10 - Sirius
Loterie 5/5

Se Siriusem jí bylo příjemně. Dobře se s ním povídalo, ač byl trochu pyšný, jí to nevadilo, pokud s vlky byla zábava. A to se Siriusem vážně byla. "Páni, tak to koukám, že jsem tady ještě vůbec nic nezažila. Tedy až na ten zářivě zlatý kožich. A ten je tedy skvělý," pronesla spokojeně. Jen, aby se jí nestávaly i ty hrozné věci, to neznělo tak dobře. "Víš, jak se to říká. Všechno je jednou poprvé. Třeba se tu teď s létajícími vlčaty roztrhne pytel," poznamenala pobaveně.
Sirius svá křídla předvedl v plné kráse a Juniper musela uznat, že byla teda vážně nádherná. Obdivně si je prohlížela, což vlkovi jistě dělalo dobře.
Zmínka o zvířatech jí však překvapila. "To také není úplně normální. A to se neloví?" zajímala se - ne, že by se jí to týkalo, ona byla ráda, že uloví aspoň myš.
"Mýval, co se jmenuje Mýval? To není zrovna kreativní," poznamenala Juniper pobaveně, ale usoudila, že vlci možná prostě neměli pro jména takový cit jako vlčice. Dávalo to celkem smysl, ne?

Leden 4/10 - Sirius
Loterie 4/5

Juniper se na vlka přátelsky usmála a zamávala ocasem. "Těší mě, Siriusi. Já jsem Juniper," představila se dvorně - byl to pozůstatek jejího dobrého vychování, jakýsi relikt jejího dětského trauma.
Nebylo těžké Juniper ohromit, zvlášť ne, když se Sirius pustil do tak dramatického vypravování. "Páni! Jak vůbec mohou vlčata padat z nebe?! To je tu normální?" ptala se zděšeně - pochopitelně, protože byla sama matkou, jí ta představa nesmírně vyděsila. "Tak to jsi bezpochyby hrdina. Není divu, že jsi si za to vysloužil křídla. Aspoň budeš moci zachraňovat více vlčat padajících z nebe," prohlásila a v hlavě si už Siriuse zařadila jako velkolepého zachránce malých vlčat.

Loterie 3/5

A tak tam vlčice jenom tak seděla a dívala se do zasněženého kraje. Byla sama, ale nevadilo to. Netížilo jí to. Jistě, že by byla ráda za společnost, ale tichá samota byla něčím, co potřebovala, aby si urovnala myšlenky. Doufala, že sníh brzy opadne a nastane jaro - a ona bude moci přivést svá vlčata do místa ze kterého chtěla učinit svůj domov. Cítila se tady dobře, tohle místo bylo tím, kde měla být.
Trochu jí tížilo, že sem nepřišla dříve - snad, kdyby se odhodlala odejít s Merlem... problém byl, že Merle chtěl tehdy odejít od ní. To až tady, po dlouhých měsících, si uvědomil, že jí má rád. A pak už bylo pozdě, alespoň dokud se neukázala. Ať už nad nimi bděli Bohové, nebo ne, byl to Osud, co je svedlo dohromady. Byla si tím jistá. Nalezla ho, protože to tak mělo být.

Loterie 5/5

Ne, že by na tom záleželo. Učila se to, co jí bylo jako mladé vlčici odepřeno, ale nebylo to snadné. Svět kolem ní byl krutý a ona to až teď byla schopná vidět. Bratrstvo jí uvrhlo do stavu zoufalství. Nebyla tam spokojená a už si ani nevzpomínala kdy a jestli vůbec byla doopravdy šťastná. Její rodiče... nebyli dobrými vlky a když pak skončila v kultu (a už se nebála Bratrstvo tímto způsobem nazývat) nebylo to o nic lepší. Jak tedy mohla vědět, co vůbec chce? Byla malou vlčicí ztracenou ve velkém světě. Ale nebyla sama, ne, teď už ne. Merle jí slíbil, že zůstane. Uklidňovalo jí to, protože měla alespoň jednu jistotu. I kdyby ta smečka nevyšla, oni dva zůstanou spolu. Bude to v pořádku.

Loterie 4/5

Juniper se na jaře nevzbudila. Byla to věčná škoda. Klidně by spala až do soudného dne, kdyby na to přišlo. Merle se také ani nepohnul, ale na rozdíl od ní spal dál a jí to nevadilo, jen se o něho jemně otřela, když vyšla ven. Svítalo a bylo krásně. Sníh se leskl a ač byla zima, ničemu to nevadilo. Juniper se protáhla a přemítala, co by mohla dělat, když tady byla takhle sama. Líbilo se jí to, mělo to něco do sebe. Nechala svého milého spát a zatím přemítala nad Roweninou nabídkou. Hm, smečka... byla si jistá, že by nic takového nechtěla, znovu už ne, ale ochrana smečky měla něco do sebe. Navíc tady neměla žádné místo a Merle podle všeho také ne... pokud sem chtěli přivést svá vlčata, pak by to možná chtělo zvážit. Sama nevěděla, co vlastně chce, nebo co by měla dělat. Sotva se svedla postarat sama o sebe.

Leden 3/10 - Sirius
Loterie 2/5

Zdálo se, že vlk byl její chválou potěšen. No, on s ní začal, a tak ona jen přirozeně pokračovala. Juniper nadšeně zamávala životem. "Hm, tak za Životem. To bych mohla zkusit," souhlasila. Měla ráda svůj kožíšek, ale kdyby takhle zářila pořád... asi by jí to nevadilo. A to, že jí Belial považoval za riziko a Roweně se to také nezdálo už bylo vedlejší.
"Vážně? A jak se taková křídla dají vysloužit? Udělal jsi třeba něco hrdinského?" ptala se Juniper zaujatě, protože opravdu nevěděla, jak tohle funguje a byla tu jen krátce na to, aby si takovou otázku neodpustila. Byla prostě jen upřímně zvědavá. Ne snad, že by chtěla křídla, ale kdyby chtěla takhle zářit, upřímně jí zajímalo, jak by toho asi dosáhla. Musela by třeba zachránit topící se vlče? (Doufala tedy, že k ničemu tak extrémnímu nedojde, ale jeden nikdy nevěděl, že?

Loterie 3/5
Leden 2/10 • Sirius

Juniper si zálibně prohlížela svoje zlaté packy, dokud jí nevyrušil hlas cizince. Byl to vlk, který měl velká křídla a říkal jí, že vypadá cool. "Já že vypadám cool? A viděl jsi sebe?" zeptala se ho ohromeně. Ta křídla byla obrovská! Rozhodně budil dost pozornosti. "A no, hm, tohle je asi spíš jenom kouzlo," řekla mu. "Asi to dříve nebo později zmizí. Škoda," posteskla si, ale nedalo se s tím nic dělat. Mohla se tvářit, že jí to nevadí, ale vlastně jí to celkem mrzelo. Tímhle byla rozhodně zajímavější, říkala si - ne, že by se jí její kožíšek nelíbil, ale tahle zlatá záře... byla tím magičtější a to se jí líbilo.
"Mě tohle splnilo zlaté prasátko. A co ty? Kde se tady dá přijít ke křídlům?" zajímala se Juniper zaujatě.

Loterie 5/5
Leden 1/10 • Sirius

Juniper došla k jezeru. A byla nadšená, protože to znamenalo, že se konečně bude moci prohlédnout v jeho odrazu - nebo taková alespoň byla myšlenka, když odhrnula spadaný sníh z ledu, který se po jezeře rozprostíral. Led byl hladký a krásně lesklý a když se nad něj naklonila, viděla, jak krásně září. Byla z toho nadšená. Zavrtěla ocasem a chvíli se tak prohlížela. Stále nemohla Roweně zapomenout, jak jí nazvala. Prostě jí to leželo v hlavě, protože taková nikdy nebyla - a ani být nechtěla.
Juniper byla prostě jako ze zlata. Měla ráda svůj kožíšek, ale takhle vypadala zrovna tak dobře. Usadila se na kraj jezera a chvíli jen sledovala, jak se sníh pod jejíma packama leskne.

//Řeka Kierb
Loterie 4/5

Juniper dorazila tam, kde své dobrodružství s Rowenou začala. Stále se nerozhodla, zda to stálo za to a zda by se vůbec chtěla přidat do jejich smečky, ne, když o ní vlastně mnoho nevěděla. Řekne o tom Merlemu, ten třeba o té smečce bude vědět více. Jak se vůbec jmenovala? To kdyby věděla.
Juniper nad tím však příliš nepřemýšlela, cítila se dobře, když se vrátila "domů" a vyběhla do kopců, kde v jednom z úkrytu stále pospával Merle. Byla ráda, že se nevzbudil a nikam nešel - že se třeba nevzbudil a nešel jí zběsile hledat. Bylo to jedině dobře a bylo to její jediné štěstí, říkala si, když si šla lehnout k němu. Jen na chvíli si odpočine, a pak se uvidí, co dál. Třeba se vzbudí až na jaře...