Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper byla vždy velmi nejistá, co se týkalo jejích schopností. Ostatně v Calcarru jí nikdo nic neučil. Byla na okrasu, vzhled byl její hlavní a jediná přednost. Vždyť dlouho ani nevěděla, co se skrývá za okrajem jejich hvozdu, co leží za loukou a jezírkem. Poznala to až když se rozhodla, že je čas zmizet. V tom ostatně Juniper byla vždy dobrá. Ve zmizení. Myslela na vlčata, která pohřbila i na ty, které nechala na jihu. Musela jít dál, tak jako vždycky.
"Díky," usmála se na Merleho. Měla pocit, že se oba snaží být pro toho druhého lepší. A ona byla moc ráda, že jí podpořil.
Proto se jí ulevilo, když Lylwelin přikývla, že jejich schopnosti jsou dost dobré a ptala se, zda jsou připravení jít do lesa. Juniper přikývla, přestože nevěděla, co čekat. Ale pokud měl být Ageron nový domov, cítila naději a nesmírnou radost. Konečně se alespoň někam dostali. Chtěli tu vybudovat nový domov a to se jim dařilo. Alespoň částečně.
"Tak tedy jdeme," kývla vlčice a následovala Zlatou do její nové smečky. Ne. Do jejich nové smečky.

//Ageron, here we goo!

Září 2/10 - Minehava

Juniper byla ztracená ve svých myšlenkách - možná, že kdyby dávala větší pozor, všimla by si vlčice, která si kutálela před sebou obří oranžovou věc, ale Juniper se snažila přesvědčit, že zaobírat se minulostí je vůbec to nejhorší, co pro sebe mohla udělat. Samozřejmě, že to věděla, ale bylo to těžší než si sama myslela. Zvlášť, když byla sama.
Z jejích napůl chmurných myšlenek jí vytrhla vlčice. Vlčice, kterou dozajista ještě neviděla a která měla velmi pěkný, sytě hnědý kožíšek. Nevěděla proč, ale hned jí něčím padla do oka - asi protože vypadala jako většina vlků u nich doma.
"Dobrý den," pozdravila vlčici a přátelsky zakmitala špičkou ocasu, aby dala najevo, že není žádnou hrozbou - asi nikdo by jí za hrozbu nepovažoval, ale u cizinců u jezera jeden nikdy nevěděl. Ostatně i cizí vlčice se na ní mohla vrhnout s úmyslem jí ublížit, ale zrovna tahle cizinka na to příliš nevypadala.
"Vůbec mě nerušíte, naopak. Jsem ráda za trochu vytrhnutí z myšlenek," ujistila vlčici přátelsky. "S čím vám mohu pomoct?" zeptala se zvědavě a podívala se za vlčici, která kus od nich nechala tu obří věc. "Páni, to je vaše? Týká se ta pomoc téhle věci?" zeptala se zvědavě. I kdyby jí vlčice sebevíc rušila, tohle vypadalo až moc zajímavě.

Juniper se na Lylwelin povzbudivě usmála. "Jsem si jistá, že ano. Je to sice trochu zvláštní, ale nemyslím si, že by to bylo něco neřešitelného," prohlásila vlčice, ač se nezdálo, že by Lylwelin potřebovala podporu, ona už zkrátka byla taková. Nemohla si pomoct. Byla k tomu vychovaná.
"Také mi to tak přišlo," souhlasila s Merlem. "Chovala se k tobě naprosto hrozně a nebylo to fér. Čím víc nad tím přemýšlím, tím raději jsem, že jsme odešli," řekla mu nakonec. Asi to bylo vážně nejlepší. A nakonec přišli ke smečce stejnou náhodou jako Lylwelin s Tomášem.
"Děkujeme," kývla na Lylwelin, když je přivítala ve smečce, přesto se však nutně zarazila, když se zlatá zeptala v čem vynikají. Inu, to byla velmi dobrá otázka. Merle byl silný vlk a i přes chybějící oko si s kořistí poradil jako málokdo, ale co mohla nabídnout ona? Nejistě přešlápla. "Já v lovu příliš dobrá nejsem," připustila. "Ale mám zkušenosti s vlčaty. Mohla bych je učit a pečovat o ně," navrhla. Věděla, že v Asgaaru jí Rowena s těmito schopnostmi vítala, jenže Asgaar byla asi mnohem větší smečka a vlčat tam asi měli bezpočet, ale co takhle v Ageronu? Tam jistě mnoho vlčat nemohlo. "Ale jsem rychlá a mohla bych nahánět zvěř," napadlo jí. Škoda jen, že žádný lov pořádně ani neviděla.

Září 1/10 - Minehava

Hnědá vlčice cítila ve vzduchu podzim. Když se zhluboka nadechla, cítila ho tak jasně jako kdyby už na zemi leželo tlející listí, ač tomu tak však ještě nebylo, vlčice si byla jistá, že se to záhy změní. A ona si uvědomila, že promrhala celý rok. Musel tomu být už skoro rok, co na Gallireu přišla, nebo tedy... na podzim tomu tak bude - a ten byl již za dveřmi. Nechtěla přemýšlet nad tím, jak zklamaná ze sebe byla, ale přiznat si, že byla prostě hroznou matkou pro ní bylo příšerné, protože to takhle vůbec nechtěla.
A teď tu stála u jezera s podzimem za dveřmi a s příslibem toho, že má pomoct ve smečce. Jak se k tomu dostala? Chtěla domov, jistě, ano, netoužila strávit další zimu v noře a doufat, že sníh brzy roztaje, přesto však byla tady a její vlčata... ta byla pryč. Cítila se hrozně, ale co mohla dělat?
Slíbila sobě i Merlemu, že na to nebude myslet. Že Osud to nějak zařídí. Jenže to měla zařídit ona.
Znovu si povzdechla. Snad by jí společnost trochu prospěla...

Juniper s jistým zaujetím naslouchala tomu, co jim Lylwelin vyprávěla. Znělo to rozhodně divoce. "To jste tedy měli pořádně pestré," zhodnotila. Neuměla si to představit, ale znělo to vlastně celkem zábavně, tedy... když si odmyslela ten stres, který plynul z přebírání cizí smečky. "Chápu, že pro původní obyvatelstvo to bude asi dost... zajímavá změna," připustila, ale vlastně měla pocit, že jim tuhle náhodu přichystal samotný Osud. No co, tady v těchto končinách, kde se vlci objevovali na druhém konci světa se jí to nezdálo být tak nepravděpodobné? Nemusela nad tím přemýšlet dlouho - a Merle podle všeho také ne. Zdálo se, že to rozhodnutí bylo snadné.
"Také myslím," přikývla souhlasně a usmála se na zlatou vlčici, která vypadala jako celkem ideální alfa. "A souhlasím, že aspoň budeme užitečnější. V Asgaaru vypadalo, že je vlků plný les, navíc se mi nelíbilo, jak k tobě Rowena mluvila," poznamenala zamračeně. Nelíbil se jí ten tón. Jako kdyby byl Merle o něco horší jen protože mu chybělo oko. Byla si jistá, že lepšího lovce a ochránce Asgaarští nikdy ani neviděli!
"Asi tak není co probírat," poznamenala.

Juniper přikývla a ušklíbla se. "Jo, na zkoušku," přitakala. Zjevně i Lylwelin to připadalo směšné. Juniper to přišlo vlastně spíše smutné, ale raději to neříkala. Byla zvyklá se chovat slušně, už i ten úšklebek byl na hraně. Lylwelin si o téhle praxi však jistě myslela své, stejně tak i Juniper. Věděla, jak to ve smečkách chodí a o tomhle nikdy neslyšela.
Zadívala se na les, který byl přímo pod nimi a zadívala se na Merleho. Nebylo tohle přesně to, co hledali? "Páni, jak někomu padne k nohám celý les?" zeptala se překvapeně, ale pozvánka zlaté vlčice zněla celkem... lákavě? Chtěli domov a tady jim jeden vlastně také padl přímo k nohám.
"My hledáme domov, takže... by se asi dalo říct, že můžeme přiložit tlapku k dílu, co myslíš?" zeptala se Merleho a zadívala se na něho, když sama rozhodla o tom, že by se do lesa mohli vydat spolu se zlatou vlčicí, která se představila jako Lylwelin. Juniper připadalo, že doufá, že budou souhlasit. Asi to chápala. Ani ona by nechtěla být na celou smečku sama, zvlášť pokud opravdu sami byli - to přeci jen nevěděla, ač to z toho celkem vyplívalo.
"Já jsem Juniper a tohle je můj partner Merle," dodala.

Juniper se rozhlížela po krajině. Přemýšlela, kam by se mohli vydat - to však zlatavá vlčice promluvila a ptala se jich, jestli hledají něco konkrétního. No jo, to kdyby věděla! Zadívala se na Merleho, který neváhal zlatí odpovědět. "Přijali nás na zkoušku, ale za celou tu dobu jsme se ani nesetkali s alfou. Bylo to trochu... zvláštní," dovysvětlila, když Merle domluvil. "Ale rádi bychom se někde usadili, to ano," přitakal, protože i jí chybělo nějaké místo, kterému by říkala domov. Už byla unavená a chtěla někde spočinout s klidem, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Snažila se nemyslet na to, jak hrozně na tom byli její potomci - protože nebyli! Rozhodla se, že chce věřit tomu, že jsou v pořádku. A jistě byli, Talutah jí slíbila, že se o malé postará. A ona do té doby mohla zůstat tady a nabrat síly, než svá vlčata vezme sem.
"Kdybyste o něčem věděla, velmi by nám to pomohlo," dodala.

Srpen 5/10 – princezna Thyra Nina

Juniper netušila, že v Thyře vidí něco, co její rodiče neviděli. Měla jí moc ráda, přestože se setkaly jen párkrát, Juniper milovala fantazii malé vlčice a podporovala ji, protože měla pocit, že v Thyře dříme magie, která je mnohem mocnější než voda nebo vzduch nebo cokoliv dalšího. Doufala, že jí dospělí neudupou, že z toho nevyroste. Tak jako udupali jí a tak jako musela vyrůst ona.
"Ach, tak to je jiná!" zvolala Juniper se smíchem a zvedla hlavu, když Thyra prohlásila, že je mořský duch. "Už to vidím, máte pravdu, mořský duchu. Už vidím, jak se támhle trhají mraky, vidíte to také? Určitě brzy bude po bouři a to jen díky vaší zásluze!" prohlásila Juniper obdivně a usmála se na Thyru, která hlásila, že je voda její kámoš. "Jistě, že je. Voda a vzduch jsou ze všech nejdůležitější elementy," poučila jí něžně, ale neznělo to vlastně ani jako poučení. Prostě jen taková poznámka.
Otázka na bydlení Juniper zarazila, ale nakonec nad tím zase tolik nepřemýšlela. "Nikde," přiznala. "Jsem tulačka. Není to úplně má volba, ale já a můj partner teď hodně cestujeme. Není to špatné, ale těším se, až najdeme nějaké příhodné království, kde zakotvíme," přiznala. Měla takové věci vyprávět malé vlčici? Možná ne, ale Juniper na tom zase tolik nezáleželo. Thyra byla... její přítelkyně, i když droboučká. Nechtěla jí lhát a tohle byla čistá pravda.
"Světluška je svítící brouček. Může jich být i stovky. A jsou opravdu, opravdu moc kouzelné," ujistila Thyru a usmála se. "Ne, můj princ je trochu větší," poznamenala pobaveně. Ano, Merle byl trochu větší než světluška, ale upřímně? Zářil úplně stejně - alespoň pro ní.
Znovu se usmála, když Thyra prohlásila, že by na to měla přijít ona. "Možná, ale já to stvoření neviděla. Měly bychom se tedy vydat na průzkum. Tedy... až přestane pršet, ať ti ten kožíšek zase nezmokne," řekla Juniper a poslouchala o tom, co Thyra sama věděla od svých rodičů o magii. "Ne každý má Vánek, to je jasné. A nepochybuji o tvé schopnosti, ó velký duchu, ale to neznamená, že z mokrého kožíšku nedostaneš rýmu," poznamenala Juniper pobaveně. Jak jí jen chyběla její vlčátka!

//od řeky

Juniper byla vždy celkem rychlá, ale dlouhá a těžká zima, ta dlouhá cesta až na Gallireu... to vše se na ní podepsalo. No a navíc nebyla vlkem, jen vlčicí. A byla pravda, že se za poslední dobu pořádně nenajedla ani nepamatovala. Ne, že by měla hlad, jen... smečka zkrátka poskytovala větší jistotu. Ona byla zvyklá žít i bez ní, ale nikdy se jako tulačka necítila zvlášť dobře. A navíc měla zoufalou touhu někam patřit.
Když Merle zpomalil a ona měla možnost ho dohonit, zazubila se na něho a jemně se o něho opřela. "To si pište, pane. Skrývám toho mnoho," mrkla na něho a kráčela za ním směrem k horám. "To není špatný nápad," přitakala a vzhlédla k vysokým bílým špičkám. "Ael až nahoru nejdu. Najdeme nějaký hezký výběžek. Tam si můžeme odpočinout," navrhla - a přesně to se také stalo. Až na to, že ten nápad neměli sami.
"Dobrý den," pozdravila Juniper zlatou a kývla hlavou. Držela se za Merlem a sama byla zvědavá na svět ve kterém se to teď ocitli. Mohli si vybrat jakýkoliv domov. Jen to možná nebude tak snadné, říkala si. Nechtěla zlatou vlčici otravovat, ale sama se chtěla rozlédnout. "Kde ti to přijde nejlepší?" ptala se Merleho nejistě.

//Vodopády

Juniper na to raději opravdu nemyslela. Byl to vždy její obranný mechanismus. Prostě to vytěsnila, protože to bolelo příliš na to, aby se tím zabývala. Už pochopila, že se tím nemohla pořád trápit. Rozhodla se a musela teď nést následky toho rozhodnutí. Byla tu s Merlem nehledě na to, jak nepravděpodobné to bylo. Měla být šťastná, ale i když se snažila, na srdci stále měla drobné výčitky. Na druhou stranu, nenechala jejich vlčata někde umřít. Nechala je vlčici, které věřila. To, že byla trochu divná a že žili v kultu... snažila si říkat si, že jejich děti byly rozumné a jistě se nenechají zaplést do těch krevních rituálů. Musela v to věřit.
A tak, místo starostí, se znovu zvonivě zasmála, když jí Merle říkal, že ho musí chytit. "Jen počkej!" zvolala jako by byla malé vlče a rozběhla se za ním. Byla dost rychlá, přesto však Merleho opravdu chytit nechtěla. Byla to přeci jen hra.

//Ragarské pohoří

//Mathaë jih

Juniper na to myslet nechtěla. Usnesla se, že to bude lepší, než aby se tím neustále trápila. K ničemu to nevedlo. Věřila tomu, že se stane něco, co je všechny vrátí na správnou kolej. Že budou znovu spolu jako rodina. Udělá pro to vše, o tom nepochybovala. Vlčata jí snad odpustí, ač jim matkou příliš nebyla. "To bych ani neřekla. Ale nechme toho. Lepší je nad tím moc nepřemýšlet. Je to, jak to je. Určitě si nás najdou," povzdechla si. Musela doufat. To jediné jí zbývalo.
Smála se, když jí Merle pročísl srst za krkem a ohlédla se na něho. "Dávej pozor, abych tě neshodila," prohlásila a v očích se jí zlomyslně blýsklo. Nikdy by to neudělala, což Merle asi tušil, ale stejně!

//Dlouhá řeka

//Medvědí jezírka

Juniper si povzdechla, ale také v to doufala. Nakonec pokývala hlavou. Přála si, aby jejich vlčata byla v pořádku, ale opouštěla je s tím, že o ně bude postaráno. "Já vím, že jsou v pořádku. Ale stejně mi to dělá starosti. Je však pravda, že bych se asi zpětně nerozhodla jinak. Měla jsem velké štěstí, že jsem tě tady našla a doufám, že to mělo svůj důvod," pronesla zamyšleně. Bylo to rozhodně nepopulární rozhodnutí, ale udělala to, co musela. A měla pocit, že udělala dobře, ač možná jejich děti budou mít jiný názor.
"Dobře, to není špatný nápad. Tady dole je celkem horko, co?" prohlásila pobaveně, jemně do Merleho drcla bokem a přidala do kroku. "Neboj, mám energie na rozdávání!" zasmála se.

//Vodopády

Srpen 4/10 – princezna Thyra Nina

Juniper se usmála a zakroutila nad slovy malé vlčice hlavou. "Dobrá, ale vězte, princezno, že jsem vás zachránila z ryzí dobroty svého srdce. Nikdy bych si neodpustila, aby se nějakému vlčátku něco stalo v tak hrozivém počasí," vysvětlovala. "Ale ano, je pravda, že kdybych chtěla, jistě bych nalezla nějaké vhodné království. A ty, až vyrosteš, jistě si podmaníš další půdu. Budeš jistě velice schopná vládkyně," ujišťovala Thyru. Ona už o vládu zase tolik nestála. Chtěla svůj klid a svá vlčata. Která však již vlčaty příliš nebyla.
"Hm," zamyslela se Juniper a přemítala nad tím, co by tak mohla Thyrka hledat v lese - malé a zářivé. "To zní ale velice zvláštně. Nemohla to být světluška? To je takový malý brouček, co svítí, je však pravda, že se objevují pouze v noci," poznamenala vlčice zamyšleně. Chtěla přijít na to, co tak mohla Thyra vidět, ale nebylo to vůbec snadné. "O tom nepochybuji. Kdo jiný by na to měl přijít, než princezna Thyra, světoznámá lovkyně stínů?" prohlásila Juniper hrdě. Thyra byla nejrozkošnější vlče, které kdy viděla - kromě těch jejích, pochopitelně.
"Ano, každý vlk ovládá svou magii, víš? I ty jednu jistě budeš mít," ujistila malou vlčici. "A já vládnu větru. Říkám mu Vánek, je to takový můj zvyk," vysvětlila. "Dovedu s ním leccos, sama ani nevím, co všechno," dodala a jemně pročísla Thyrce srst tak, jak to vždy dělala magie jí.

//Asgaar

Juniper nic nenamítala k tomu jít se projít, ale i v její hlavě se toho mnoho roleželo. Byla velmi nadšená z toho zůstat v Asgaaru, ale cítila se jaksi... nevítaně. Nevěděla proč. Nechtěla nikoho urazit ani nechtěla nikoho podrazit, ale způsob, jakým Rowena jednala s Merlem se jí příčil. Dělala jako by snad její druh byl neschopný jen kvůli tomu, že mu chybělo oko. Jak moc se pletla! Ha, její druh byl tím nejlepším. Dívala se na něho s láskou a s jistotou, že ať už půjdou společně kamkoliv, bude to v pořádku.
Zastavili se u jezírek. I Juniper využila chvilku a napila se, odpočinula si - i když odpočinku bylo více než dost. Vzhlédla, když na ni Merele promluvil a usmála se. "I já tebe," broukla a na jeho další slova přikývla. "Myslím, že máš pravdu. Já vím, že jsme se tady nechtěli nijak usazovat, ale myslím, že ten čas, který jsme tam promrhali byl přesně tím časem, který jsme potřebovali. Vyražet pryč teď, když je zase podzim na spadnutí... mi nepřijde moudré. Asi... bychom se měli ubytovat jinde," souhlasila, ale bylo to jaksi neochotné. Nechtělo se jí, protože to znamenalo, že znovu odložili cestu na jih.

//Mahtae jih

Ať už se dělo cokoliv, šlo to celkem mimo ně. Juniper doufala, že tahle smečka bude přesně to, co by potřebovali, jenže... možná se pletli? Nebyla si jistá tím, co tady čekala, ale za celou tu dobu, co tu byli, nikoho nepotkali. Jen Rowenu a toho vlka, který do ní hned hnusně jel. A od té doby? No... alfa tu nikde nebyla a oni ani nebyli přijatí. Bylo to trochu frustrující. A začínalo jí docházet, že to tady bylo poněkud marné. Škoda, říkala si, přesto, když jí Merle oslovil, že by se mohli jít projít, přikývla.
"Asi to není tak špatný nápad. Ještě jsme tady v okolí skoro nic neviděli," poznamenala a nejistě se vydala za ním. Nakonec se ale sebrala a svého partnera následovala. Šla za ním až sem a nepotřebovala neustále stát na místě. Mohli vymyslet plán, jenže věděla, že i kdyby ten plán vymysleli, že k němu nedojde. Bylo už moc pozdě. Váhali už moc dlouho.

//Medvědí jezírka