Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 2/10

Musela dojít aspoň domů. To byl její cíl. Protože na tom jediném záleželo. Nechtěla se bát. Nechtěla působit, že se musí bát. Nechtěla být takhle slabá, nenáviděla ten pocit, její rodina jí ale zdatně vychovala v tom, aby přesně taková byla. A ona je za to nenáviděla. Nechtěla je už nikdy vidět. Její rodina byla krutá a v jejich očích sloužila jen k jedné věci. Ta myšlenka pro ní byla hrozná, přesto se však nikdy nevzdala. Když utekla, vyhrála. Získala svobodu a na tom jediném jí záleželo. Nic jiného nepotřebovala. Jen svobodně dýchat. Jen domov, kde jí nikdo nebude soudit. A ona věděla, že přesně to v Merlem měla. Bylo to zvláštní? Ano, bylo. I on jí opustil - ale teď se snažil, aby to odčinil, jenže něco... něco nešlo vzít zpět.

Říjen 1/10
Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Byl úplněk. Netopýři létali nad korunami stromů a jejich stíny proti záři měsíce byly děsivé. Nebyla zrovna vhodná chvíle na procházku, ne, když Juniper nebyla zrovna zdatná v sebeobraně. Krev jí tuhla v žilách. Proč se jenom tolik bála? Vždyť se zase nic tolik nedělo. Bylo to... v pohodě. Ano. Jistě, že ano. Bylo to v pohodě. Musela se zhluboka nadechnout. Zavřít oči. Uklidnit se. Nic se nedělo.
Pokračovala v cestě, nebyla však ani nadále nijak klidná. Pavučina, která byla v nízkém podrostu, a byla plná rosy a pavoučích úlovků, se jí zamotala do srsti. Ani si toho nevšimla. Bylo to jako nějaká noční můra ze které se nemohla jen tak probudit. Co jen měla dělat?
Škoda, že tu nebyl Merle. Ten by jí jistě dodal odvahu, ten by jí dovedl rozesmát, jistě by se tvářil, že tohle celé nic není. A také nebylo. Nemusela se tolik bát. Oklepala se a přidala do kroku. Už, aby byla doma. V Ageronu.

Zlatá se tázala, jak jsou tady dlouho, zatímco ona se spokojeně opírala o Merleho a prohlížela si les, který měl být jejím prvním opravdovým domovem na tomhle místě. Svým způsobem jí to těšilo. Zima se blížila a to znamenalo jen potíže. Věděla, že další zima bez smečky by jí stála ještě více sil - a oni potřebovali zesílit, pokud se měli vydat na cestu na jih. Stále na to myslela, i když přísahala, že nebude, nemohla si pomoci.
"Ano, já tu také letos budu trávit druhou zimu. Docela to uteklo," poznamenala zamyšleně. Její srdce krvácelo pro vlčátka, která zanechala za sebou, ale život šel dál. Musela se s tím nějak smířit. A snad jí bude odpuštěno.
I ona byla zvědavá na úkryt a na všechno, co tenhle les nabízel. Raději by se zatím vyhnula konfliktům, ale zdálo se, že les byl překvapivě tichý - a nebo jen byli na správném místě. Kdo ví?

//Úkryt

Juniper si nebyla jistá tím, jak se Lylwelin tvářila, ale snadno jí její slova uvěřila. Vždyť Ageronský les vypadal jako naprosto perfektní místo k životu. Vzduch tu byl svěží a prosycený vůní jehličnanů a to se jí hned zalíbilo. "Tomu snadno věřím," přisvědčila a na Lylwelin se mile usmála jako by doufala, že jí to trochu obměkčí.
"Určitě ano," kývla a jemně se opřela o Merleho. Byl to dobrý nápad, ten jeho výlet do hor. Vyplatilo se jim to. Najednou měli domov a pěknou smečku. Možná nebyla tak velká jako Asgaar, o to lépe se tu ale cítila.
"I já se ráda podívám. Když je to tedy náš domov," kývla hlavou a rozhlédla se. Celkem se těšila, až to tady pořádně prozkoumá. Byl to vážně pěkný les! A byla nadšená, že po takové dlouhé době konečně našla místo, kde se cítila dobře. Bylo jí líto toho Asgaaru, ale jejich chování bylo přinejmenším zvláštní.
"Tak kudy, alfo?" zazubila se na zlatou vlčici. Byla zvědavá a připadalo jí, že Lylwelin i Merle také. Zlatá toho asi z lesa ještě také mnoho neviděla.

//Ragar

Juniper následovala zlatou vlčici do jejího lesa, který měl teď být jejich domovem. Po celé té době, co po Galliree bloudili měli mít vlastní domov. Zdálo se to být skoro neuvěřitelné. Juniper se rozhlížela a musela uznat, že les to byl nesmírně pěkný. Až jí to překvapilo, proto také kývla na Merleho, který se jí ptal na názor. "Líbí se mi tu," řekla jen nakonec. Stromy tu byly krásně zelené a les byl cítit po jehličí, navíc byl horami chráněn, a tak tu nebylo příliš větrno. Bylo to chladněji, ale díky absenci větru to nebylo tak hrozné. Prostě ideálka.
"I já. Rozhodně je to tady příjemné," kývla na vlčici. Prošli se jen trochu. Obávala se sice trochu konfliktu s bývalými obyvateli, ale říkala si, že to nepadá na jejich hlavu. Ať se tady dělo cokoliv, zdálo se, že se jim tu dobře povede.

Září 6/10 - Minehava

Juniper nad tím jen mávla tlapou. "Však já si s tím poradila po svém," ujistila kamarádku. Ano, poradila si. Nakonec odešla a nijak jí to nechybělo. Občas si vzpomněla, jak byl les na podzim hezký a na zlatavé světlo, které dopadalo do její srsti, ale to už bylo dávno pryč. A slunce měli ostatně všude, no ne? I v Ageronu jí určitě bude dobře.
"Páni, aha! To zní zábavně. Jako něco, co by mě bavilo," usmála se. Tak obnovování hranic? To byla funkce? To by možná i zvládla! "Bytosti? Jaké bytosti? O žádných jsem nikdy neslyšela," prohlásila Juniper zvědavě, načež jí o nich Minehaba pověděla. "Páni, takže jsi chránila celou smečku před duchy? To zní náramně zodpovědně!"
Přemítala jestli u nich doma byla magie tabu. Vlastně si tím nebyla jistá. Její rodiče jí kvůli jejím modrým očím odsuzovali, vlastně však nikdy nepochopila proč, i když... to možná bylo jen tím, že z ní chtěli slabou, manipulovatelnou vlčici.
"Já? No... já byla... starala jsem se o vlčata," řekla nakonec. To nevadilo, že to nebyla tak docela pravda... ne? Nechtěla lhát, ale asi by znělo hloupě, kdyby prostě řekla, že nedělala nic, protože její otec doufal, že se stane pokračovatelkou rodu.
"Ano, určitě přijď! Je to celkem nová smečka, nebo... má minimálně nové alfy a mnoho nás tam není, ale je to příjemné. Ageronský les je na severu, u hor," popsala jí a už se těšila, jak jí nová přítelkyně navštíví.
Ale pustili se do dýně. To byl teď jejich hlavní úkol. Juniper na tři sebrala všechny svoje síly a skočila na tu velkou oranžovou věc. A ta pod jejíma packama povolila. Bylo to vítězství, kdyby si je celé neumazala od oranžových dýňových vláken. No moc chutně to tedy nevypadalo.
"To je ono?" zeptala se Juniper nejistě, když stála v dýni a prohlížela si umazané packy.

Září 5/10 - Minehava

Juniper by si bývala ráda představila smečku, která není taková jako ta do které se narodila. Občas jí napadlo, že to třeba nebylo tak zlé, jak si pamatovala, vždy jí však nakonec došlo, že jí tam drželi a separovali jí, protože to pro ně bylo výhodné. Nesvedli jí doma jinak udržet, a tak se jí pokusili přistřihnout křidélka dokud byla mladá a hloupá. Nakonec si svojí svobodu našla. Na to byla vždy nejvíce hrdá. "Já jsem spíš nemohla, než že by se mi nechtělo," vysvětlila Minehavě, ale říkala si... říkala si, že na tom už nezáleželo. Nebo si to alespoň nalhávala. Minulost však zůstala v minulosti a ona jí nemusela čelit.
"Co znamená, že jsi hraničařila?" zeptala se Juniper zvědavě, protože o ničem podobném nikdy neslyšela. "Prosáklý nadpřirozenem asi jako tady? Tady je taky spoustu magie. V mém kraji to nebylo úplně obvyklé, nebo... se o tom alespoň tolik nemluvilo," vysvětlila, načež se rozzářila jako sluníčko, když se Minehava zeptala na její nový domov. "Ano, vlastně ano. Já a můj druh Merle jsme teď v menší smečce na severu. Jmenuje se Ageronská," řekla vlčici. "Můžeš nás někdy přijít navštívit," navrhla. Kamarádky Juniper zoufale potřebovala.
Jejich problémem však stále zůstávala dýně. I Juniper jí zvědavě obcházela a šťouchala do ní, ale byla příliš tvrdá. "Nevím, jestli bychom se prokousaly," poznamenala zamyšleně, ale souhlasila s tím, že by na ní mohli společně skočit, a tak přikývla. "Dobře, tak na tři!" zasmála se a kývla na Minehavu, připravená k tomu skočit na dýni.

Září 4/10 - Minehava

Juniper se na Minehavu vesele usmála. "Děkuji, i to tvé není vůbec špatné," poznamenala. Chvíli přemítala, zda z toho byla jasná pochvala, protože měla být vždy slušně vychovaná a trochu se zarazila, když vlčice prohlásila, že mohly být vzdálené sestřenky. Copak nevěděla, kdo byl její otec? Asi... ne. "Ne, nepocházím odsud, tak třeba skutečně jsme," zazubila se. Ona toho vlastně o rodině svých rodičů mnoho nevěděla. Popravdě se nikdy nezajímala. Její otec byl trochu tyran a její matka ho v tom zdatně podporovala. Asi tehdy usoudila, že jestli má nějaké další příbuzné, budou stejně děsní jako oni. U nich by útěchu nikdy nehledala. "I já jsem vlastně celkem zdaleka. Možná bych cestu... domů už ani nenašla," dodala s tichým smíchem. Ne, že by se domů chtěla vracet. Tohle byl její nový domov.
"U nás se hlavně lovilo," vysvětlovala. "Naši lovci asi ani z lesa nechodili. Měli jsme vše přímo pod nosem," dodala - alespoň si to tedy myslela, protože sama na lovu nikdy nebyla, ač se za to trochu styděla. Nebyla nejmladší a sama toho hodně objevila až poté, co odešla ze smečky.
Místo toho, aby se zabývala minulostí, si Juniper prohlížela dýni ze všech stran - dokonce do ní i strčila packou, velmi rychle však pochopila, že to bude velmi těžké. Slupka byla opravdu tvrdá. "Napadá mě jen na ní skočit," řekla nakonec. Ale to asi nebyla ta správná cesta.

Září 3/10 - Minehava

Juniper se pobaveně zasmála. Musela uznat, že vlčice měla pravdu. Myslet opravdu někteří zapomínali. "To tedy máte pravdu. Někdy se až divím. Někteří mají prostě hlavu jen proto, aby jim nepršelo do krku," uchechtla se. Byla pravda, že byla vychována k tomu, aby byla příjemnou společností a ty zvyky v ní stále zůstávaly, přesto však po střípcích hledala samu sebe. Tohle byla ona. "Ale ano. I to je pravda. Právě proto jsem tak ráda, že jste přišla a vytrhla mě z mojí hlavy," usmála se. Často se ubíjela. Nemohla si pomoct. Výchova se nezapřela. Nikdy nebyla dost dobrá. Nikdy nebyla dost krásná, chytrá. Nestálo to za řeč. Lepší bylo zapomenout - jen kdyby to bylo tak snadné!
"Vůbec ne," mávla nad tím tlapkou Juniper. Byla ráda, že Minehava nabídla tykání, protože ona by nemohla - byla příliš přísně vychovaná, vedená k pokoře. A pokora byla to, že zůstane s hlavou skloněnou a bude všem vykat. "To je pravda. Jsme v podstatě jedna krev. Těší mě, Minehavo. Já jsem Juniper," představila se a její hlas zněl skoro rozverně. Jako by jí nic na světě netrápilo - a když se snažila příliš nepřemýšlet nad svým trápením, opravdu to bylo v mnohém lepší. Bylo jí lépe.
Juniper nevěděla k čemu se chystají, byla však ochotná přiložit packu k dílu. Nebo k dýni? Minehava jí k velkému oranžovému kolu vedla a zatím vykládala o tom, co ta věc vlastně je. "Aha, už chápu. Tak to snad ve dvou zvládneme!" prohlásila nadšeně a strčila do oranžové dýně packou. Byla tedy opravdu tvrdá.
"Ne, neměla," rychle zamrkala a potřásla hlavou. "U nás v lese nerostla," dodala. Nebyla si jistá, jestli něco tak jasného vůbec kdy viděla. Hm, jak to asi chutná?!

Juniper byla vždy velmi nejistá, co se týkalo jejích schopností. Ostatně v Calcarru jí nikdo nic neučil. Byla na okrasu, vzhled byl její hlavní a jediná přednost. Vždyť dlouho ani nevěděla, co se skrývá za okrajem jejich hvozdu, co leží za loukou a jezírkem. Poznala to až když se rozhodla, že je čas zmizet. V tom ostatně Juniper byla vždy dobrá. Ve zmizení. Myslela na vlčata, která pohřbila i na ty, které nechala na jihu. Musela jít dál, tak jako vždycky.
"Díky," usmála se na Merleho. Měla pocit, že se oba snaží být pro toho druhého lepší. A ona byla moc ráda, že jí podpořil.
Proto se jí ulevilo, když Lylwelin přikývla, že jejich schopnosti jsou dost dobré a ptala se, zda jsou připravení jít do lesa. Juniper přikývla, přestože nevěděla, co čekat. Ale pokud měl být Ageron nový domov, cítila naději a nesmírnou radost. Konečně se alespoň někam dostali. Chtěli tu vybudovat nový domov a to se jim dařilo. Alespoň částečně.
"Tak tedy jdeme," kývla vlčice a následovala Zlatou do její nové smečky. Ne. Do jejich nové smečky.

//Ageron, here we goo!

Září 2/10 - Minehava

Juniper byla ztracená ve svých myšlenkách - možná, že kdyby dávala větší pozor, všimla by si vlčice, která si kutálela před sebou obří oranžovou věc, ale Juniper se snažila přesvědčit, že zaobírat se minulostí je vůbec to nejhorší, co pro sebe mohla udělat. Samozřejmě, že to věděla, ale bylo to těžší než si sama myslela. Zvlášť, když byla sama.
Z jejích napůl chmurných myšlenek jí vytrhla vlčice. Vlčice, kterou dozajista ještě neviděla a která měla velmi pěkný, sytě hnědý kožíšek. Nevěděla proč, ale hned jí něčím padla do oka - asi protože vypadala jako většina vlků u nich doma.
"Dobrý den," pozdravila vlčici a přátelsky zakmitala špičkou ocasu, aby dala najevo, že není žádnou hrozbou - asi nikdo by jí za hrozbu nepovažoval, ale u cizinců u jezera jeden nikdy nevěděl. Ostatně i cizí vlčice se na ní mohla vrhnout s úmyslem jí ublížit, ale zrovna tahle cizinka na to příliš nevypadala.
"Vůbec mě nerušíte, naopak. Jsem ráda za trochu vytrhnutí z myšlenek," ujistila vlčici přátelsky. "S čím vám mohu pomoct?" zeptala se zvědavě a podívala se za vlčici, která kus od nich nechala tu obří věc. "Páni, to je vaše? Týká se ta pomoc téhle věci?" zeptala se zvědavě. I kdyby jí vlčice sebevíc rušila, tohle vypadalo až moc zajímavě.

Juniper se na Lylwelin povzbudivě usmála. "Jsem si jistá, že ano. Je to sice trochu zvláštní, ale nemyslím si, že by to bylo něco neřešitelného," prohlásila vlčice, ač se nezdálo, že by Lylwelin potřebovala podporu, ona už zkrátka byla taková. Nemohla si pomoct. Byla k tomu vychovaná.
"Také mi to tak přišlo," souhlasila s Merlem. "Chovala se k tobě naprosto hrozně a nebylo to fér. Čím víc nad tím přemýšlím, tím raději jsem, že jsme odešli," řekla mu nakonec. Asi to bylo vážně nejlepší. A nakonec přišli ke smečce stejnou náhodou jako Lylwelin s Tomášem.
"Děkujeme," kývla na Lylwelin, když je přivítala ve smečce, přesto se však nutně zarazila, když se zlatá zeptala v čem vynikají. Inu, to byla velmi dobrá otázka. Merle byl silný vlk a i přes chybějící oko si s kořistí poradil jako málokdo, ale co mohla nabídnout ona? Nejistě přešlápla. "Já v lovu příliš dobrá nejsem," připustila. "Ale mám zkušenosti s vlčaty. Mohla bych je učit a pečovat o ně," navrhla. Věděla, že v Asgaaru jí Rowena s těmito schopnostmi vítala, jenže Asgaar byla asi mnohem větší smečka a vlčat tam asi měli bezpočet, ale co takhle v Ageronu? Tam jistě mnoho vlčat nemohlo. "Ale jsem rychlá a mohla bych nahánět zvěř," napadlo jí. Škoda jen, že žádný lov pořádně ani neviděla.

Září 1/10 - Minehava

Hnědá vlčice cítila ve vzduchu podzim. Když se zhluboka nadechla, cítila ho tak jasně jako kdyby už na zemi leželo tlející listí, ač tomu tak však ještě nebylo, vlčice si byla jistá, že se to záhy změní. A ona si uvědomila, že promrhala celý rok. Musel tomu být už skoro rok, co na Gallireu přišla, nebo tedy... na podzim tomu tak bude - a ten byl již za dveřmi. Nechtěla přemýšlet nad tím, jak zklamaná ze sebe byla, ale přiznat si, že byla prostě hroznou matkou pro ní bylo příšerné, protože to takhle vůbec nechtěla.
A teď tu stála u jezera s podzimem za dveřmi a s příslibem toho, že má pomoct ve smečce. Jak se k tomu dostala? Chtěla domov, jistě, ano, netoužila strávit další zimu v noře a doufat, že sníh brzy roztaje, přesto však byla tady a její vlčata... ta byla pryč. Cítila se hrozně, ale co mohla dělat?
Slíbila sobě i Merlemu, že na to nebude myslet. Že Osud to nějak zařídí. Jenže to měla zařídit ona.
Znovu si povzdechla. Snad by jí společnost trochu prospěla...

Juniper s jistým zaujetím naslouchala tomu, co jim Lylwelin vyprávěla. Znělo to rozhodně divoce. "To jste tedy měli pořádně pestré," zhodnotila. Neuměla si to představit, ale znělo to vlastně celkem zábavně, tedy... když si odmyslela ten stres, který plynul z přebírání cizí smečky. "Chápu, že pro původní obyvatelstvo to bude asi dost... zajímavá změna," připustila, ale vlastně měla pocit, že jim tuhle náhodu přichystal samotný Osud. No co, tady v těchto končinách, kde se vlci objevovali na druhém konci světa se jí to nezdálo být tak nepravděpodobné? Nemusela nad tím přemýšlet dlouho - a Merle podle všeho také ne. Zdálo se, že to rozhodnutí bylo snadné.
"Také myslím," přikývla souhlasně a usmála se na zlatou vlčici, která vypadala jako celkem ideální alfa. "A souhlasím, že aspoň budeme užitečnější. V Asgaaru vypadalo, že je vlků plný les, navíc se mi nelíbilo, jak k tobě Rowena mluvila," poznamenala zamračeně. Nelíbil se jí ten tón. Jako kdyby byl Merle o něco horší jen protože mu chybělo oko. Byla si jistá, že lepšího lovce a ochránce Asgaarští nikdy ani neviděli!
"Asi tak není co probírat," poznamenala.

Juniper přikývla a ušklíbla se. "Jo, na zkoušku," přitakala. Zjevně i Lylwelin to připadalo směšné. Juniper to přišlo vlastně spíše smutné, ale raději to neříkala. Byla zvyklá se chovat slušně, už i ten úšklebek byl na hraně. Lylwelin si o téhle praxi však jistě myslela své, stejně tak i Juniper. Věděla, jak to ve smečkách chodí a o tomhle nikdy neslyšela.
Zadívala se na les, který byl přímo pod nimi a zadívala se na Merleho. Nebylo tohle přesně to, co hledali? "Páni, jak někomu padne k nohám celý les?" zeptala se překvapeně, ale pozvánka zlaté vlčice zněla celkem... lákavě? Chtěli domov a tady jim jeden vlastně také padl přímo k nohám.
"My hledáme domov, takže... by se asi dalo říct, že můžeme přiložit tlapku k dílu, co myslíš?" zeptala se Merleho a zadívala se na něho, když sama rozhodla o tom, že by se do lesa mohli vydat spolu se zlatou vlčicí, která se představila jako Lylwelin. Juniper připadalo, že doufá, že budou souhlasit. Asi to chápala. Ani ona by nechtěla být na celou smečku sama, zvlášť pokud opravdu sami byli - to přeci jen nevěděla, ač to z toho celkem vyplívalo.
"Já jsem Juniper a tohle je můj partner Merle," dodala.