Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper s Thyrou soucítila. Soucítila s ní tak moc, že to ani nemohla slovy vyjádřit. Hodně v ní viděla sebe, když byla ještě mladá. Teď, jako starší, měla své zkušenosti a věděla, jaký život je. A věděla, že by jím uměla Thyru provést, jen jí nechtěla krást jejím rodičům... jenže... pokud se Thyra sama rozhodla, že s nimi nechce mít nic dočinění? Přeci by malou vlčici nenechala samotno!
"To nevadí, zlatíčko. Jsi ještě mladá. Můžeš se učit, co jen budeš chtít. A to, že nevíš, kde jsi? Na tom nesejde. Nejsi ztracená, to je to hlavní," usmála se na malou vlčici povzbudivě. "Jsme vedle Ageronského lesa, který je teď mým domovem. Myslím, že jestli chceš, můžeš tu zůstat s námi, co ty na to?" zeptala se Thyrky. Nebyla si jistá, jestli by Lylwelin souhlasila, ale na druhou stranu nemohla nechat vlčici v nesnázích jen tak na hranicích. To přeci nešlo!
Juniper si Thyrku vyslechla a chápavě přikývla. "A ještě jsi dostala vynadáno. Za to, že se snažíš, že chceš být lepší. Já to chápu, zlatíčko," ujistila Thyrku a jemně jí pročísla srst na krku.
"Měla bys mít právo chybovat, vždyť jsi ještě mladá. Přijde mi, že tvoji rodiče ti nedali příliš bezpečné prostředí na to, aby ses mohla učit. Jestli chceš... můžeš zůstat s námi. Se mnou a s mým partnerem. Pokud se tedy nechceš vracet domů," řekla Thyře. Byla už dost velká, aby si o těhle věcech rozhodla a Juniper zkrátka nebyla taková, aby jí tohle nenabídla. Přeci by jí nenechala samotnou!

Juniper byla chytrá a citlivá a znala utrpení mladých vlků a poznala zraněnou dušičku, když jí viděla. K Thyře jí pojila láska, která byla téměř srovnatelná s mateřskou - a že s mateřstvím měla Juniper už nějaké zkušenosti.
Vlčice se zvedla na vratké nohy a celá uplakaná se o ní opřela. "To nic, zlatíčko, to nic," konejšila jí a stála. Nechala vlčici, aby se k ní tiskla, aby skryla svou hlavu v jejím huňatém kožíšku a celý ho umokřila od slz. Juniper to nevadilo. Jemně jí čenichem přejížděla po hlavě a tam, kam zrovna dosáhla, aby Thyrušku utěšila.
"Tak se tam nevracej, princezno. Nemusíš. Jsi dost velká, aby sis poradila i bez nich. Zvlášť, pokud ti ublížili," šeptala jí. Na tohle Juniper dobrá nebyla. Kdyby byla rozumná dospělá, asi by jí měla říct, že by se měla vrátit domů a vše s rodiči urovnat, jenže Juniper sama od svých rodičů v mladém věku uprchla. Co se od ní dalo jiného čekat, že totéž poradila i své malé vlčí přítelkyni? "Tak, teď se zhluboka nadechni a pověz mi, co se stalo," pobídla jí, když slzičky pomalu docházely a Thyrky dech se uklidnil. Potřebovala jen vyslechnout a na to byla Juniper nejlepší.

//Stříbrná nora (přes Ageron)

Vyšla si směrem na jih. Překročila hranice smečky a vyšla do kopců. Vypadalo to na zajímavou procházku.
Ušla sotva pár kroků, když slyšela vzlykání. To jí vyděsilo. Hned se vydala za tím zvukem a u jednoho ze stromů - jen kousek od hranic její nové smečky nalezla malinké zlatíčko, vlče, které tak dobře znala. Byla to sice už mladá slečna, ale v jejích očích byla Thyrka stále malé vlčátko.
Juniper k ní hned přiskočila a jemně jí pročísla srst na hlavě. Byla chuděrka celá uplakaná!
"Proboha, Thyrko, co se ti stalo?" vydechla Juniper. "Jsi zraněná, někdo ti ublížil? Proč jsi tady tak sama, zlatíčko?" ptala se vlčice a ujišťovala se, že třeba někde nekrvácí. Její usedavý pláč jí trýznil. Kdo by takové roztomilé dušičce ublížil? Ne, jistě jí nikdo neublížil... proč však tak usedavě plakala?

167 (50)

Juniper nejistě přikývla, když se zlatá ptala na to, jestli dorazili spolu. "Dá se to tak říct," zvolila nakonec velmi diplomatickou odpověď. "S magií jsme ještě neměli příliš co dočinění, ale hádám, že se tomu asi nevyhneme," poznamenala vlčice a rozhlédla se po jejich novém úkrytu. Nebyl zrovna velký, ale bylo to lepší než minulou zimu, zvlášť, pokud budou mít kožešiny a něco k snědku.
Lylwelin jim rozdala úkoly. Juniper nejistě přikývla, ale s Merlem stáhli losa, jak jim jejich nová alfa řekla a odklidili ho do rohu, kde bylo asi místo na úlovky. A pak nastala ta horší část.
"Bude ti vadit, když se místo lovu půjdu projít?" zeptala se Merleho a jemně se o něho otřela. "Nechci tě v tom nechat, ale stejně bych ti příliš nepomohla," dodala. Navíc se trochu bála, že když se zdrží ,setká se i s původními členy smečky a inu... konfliktu by se raději vyhnula.
"Sejdeme se pak tady? Těším se, až budeme jen my dva," dodala s jemným úsměvem a s tím vylezla z nory. Ještě nebyl čas se schovat. Ne, ještě bylo dost teplo na průzkum. A tak se vydala směrem na jih.

//Armanské hory (přes Ageron)

Říjen 4/10

Ulevilo se jí. Už si myslela, že se dočista pomátla na rozumu. Zjevně ne. Zjevně jen usnula a její utrápené srdce jí do mysli promítlo ty nejhorší pocity. Přesně takhle hrozně se cítila. Nevěděla proč, ale byla opravdu, jako by jí někdo přejel a nechal její tělo válet se u cesty.
Ale už neměla strach. Nebyl k němu důvod. Už našla svojí cestu, svoje světlo. Tohle byl její život. Musela se přestat zaobírat minulostí. Ano, to jediné jí zbývalo. Nezastavovat se - jít dál. Protože přesně takhle byla vychovaná. Musela přežít, překonat všechny a všechno. Nepřízeň osudu? Tu musela překonat, zasmát se jí a jít dál. Tak to bylo. Na to byla zvyklá. Nic víc. Život už byl takový. A ona se mu musela přizpůsobit.

Říjen 3/10

Její domov byl kdovíkde. Ale ona tam chtěla dojít. Musela. Ano, musela. Nic lepšího neměla. Bylo to hrozné, to ano, ale ona potřebovala alespoň něco. Byla ukrutná tma a ona se bála. Chtěla odsud pryč. Neměla mít strach, přesto byla jako malé vlče. Vlče, kterému by sama dodávala odvahu. Musela se trochu vzchopit. Tohle nemělo smysl. Takhle se bát. Byla vážně jako malá. Snažila se tiše zasmát, ale v téhle tmě to nešlo. Jako by jí dusila. Ne, nesmysl. Noc neměla takové schopnosti, ne? Cítila se trochu jako v pořádně ohavném snu. Přesně takové to bylo. Jako sen. Snažila se probudit.
Jaký div byl, když se jí to nakonec opravdu povedlo! Když se probudila, byla doma. V Ageronu, v teple jejich nového úkrytu, po boku Merleho.

Říjen 2/10

Musela dojít aspoň domů. To byl její cíl. Protože na tom jediném záleželo. Nechtěla se bát. Nechtěla působit, že se musí bát. Nechtěla být takhle slabá, nenáviděla ten pocit, její rodina jí ale zdatně vychovala v tom, aby přesně taková byla. A ona je za to nenáviděla. Nechtěla je už nikdy vidět. Její rodina byla krutá a v jejich očích sloužila jen k jedné věci. Ta myšlenka pro ní byla hrozná, přesto se však nikdy nevzdala. Když utekla, vyhrála. Získala svobodu a na tom jediném jí záleželo. Nic jiného nepotřebovala. Jen svobodně dýchat. Jen domov, kde jí nikdo nebude soudit. A ona věděla, že přesně to v Merlem měla. Bylo to zvláštní? Ano, bylo. I on jí opustil - ale teď se snažil, aby to odčinil, jenže něco... něco nešlo vzít zpět.

Říjen 1/10
Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Byl úplněk. Netopýři létali nad korunami stromů a jejich stíny proti záři měsíce byly děsivé. Nebyla zrovna vhodná chvíle na procházku, ne, když Juniper nebyla zrovna zdatná v sebeobraně. Krev jí tuhla v žilách. Proč se jenom tolik bála? Vždyť se zase nic tolik nedělo. Bylo to... v pohodě. Ano. Jistě, že ano. Bylo to v pohodě. Musela se zhluboka nadechnout. Zavřít oči. Uklidnit se. Nic se nedělo.
Pokračovala v cestě, nebyla však ani nadále nijak klidná. Pavučina, která byla v nízkém podrostu, a byla plná rosy a pavoučích úlovků, se jí zamotala do srsti. Ani si toho nevšimla. Bylo to jako nějaká noční můra ze které se nemohla jen tak probudit. Co jen měla dělat?
Škoda, že tu nebyl Merle. Ten by jí jistě dodal odvahu, ten by jí dovedl rozesmát, jistě by se tvářil, že tohle celé nic není. A také nebylo. Nemusela se tolik bát. Oklepala se a přidala do kroku. Už, aby byla doma. V Ageronu.

Zlatá se tázala, jak jsou tady dlouho, zatímco ona se spokojeně opírala o Merleho a prohlížela si les, který měl být jejím prvním opravdovým domovem na tomhle místě. Svým způsobem jí to těšilo. Zima se blížila a to znamenalo jen potíže. Věděla, že další zima bez smečky by jí stála ještě více sil - a oni potřebovali zesílit, pokud se měli vydat na cestu na jih. Stále na to myslela, i když přísahala, že nebude, nemohla si pomoci.
"Ano, já tu také letos budu trávit druhou zimu. Docela to uteklo," poznamenala zamyšleně. Její srdce krvácelo pro vlčátka, která zanechala za sebou, ale život šel dál. Musela se s tím nějak smířit. A snad jí bude odpuštěno.
I ona byla zvědavá na úkryt a na všechno, co tenhle les nabízel. Raději by se zatím vyhnula konfliktům, ale zdálo se, že les byl překvapivě tichý - a nebo jen byli na správném místě. Kdo ví?

//Úkryt

Juniper si nebyla jistá tím, jak se Lylwelin tvářila, ale snadno jí její slova uvěřila. Vždyť Ageronský les vypadal jako naprosto perfektní místo k životu. Vzduch tu byl svěží a prosycený vůní jehličnanů a to se jí hned zalíbilo. "Tomu snadno věřím," přisvědčila a na Lylwelin se mile usmála jako by doufala, že jí to trochu obměkčí.
"Určitě ano," kývla a jemně se opřela o Merleho. Byl to dobrý nápad, ten jeho výlet do hor. Vyplatilo se jim to. Najednou měli domov a pěknou smečku. Možná nebyla tak velká jako Asgaar, o to lépe se tu ale cítila.
"I já se ráda podívám. Když je to tedy náš domov," kývla hlavou a rozhlédla se. Celkem se těšila, až to tady pořádně prozkoumá. Byl to vážně pěkný les! A byla nadšená, že po takové dlouhé době konečně našla místo, kde se cítila dobře. Bylo jí líto toho Asgaaru, ale jejich chování bylo přinejmenším zvláštní.
"Tak kudy, alfo?" zazubila se na zlatou vlčici. Byla zvědavá a připadalo jí, že Lylwelin i Merle také. Zlatá toho asi z lesa ještě také mnoho neviděla.

//Ragar

Juniper následovala zlatou vlčici do jejího lesa, který měl teď být jejich domovem. Po celé té době, co po Galliree bloudili měli mít vlastní domov. Zdálo se to být skoro neuvěřitelné. Juniper se rozhlížela a musela uznat, že les to byl nesmírně pěkný. Až jí to překvapilo, proto také kývla na Merleho, který se jí ptal na názor. "Líbí se mi tu," řekla jen nakonec. Stromy tu byly krásně zelené a les byl cítit po jehličí, navíc byl horami chráněn, a tak tu nebylo příliš větrno. Bylo to chladněji, ale díky absenci větru to nebylo tak hrozné. Prostě ideálka.
"I já. Rozhodně je to tady příjemné," kývla na vlčici. Prošli se jen trochu. Obávala se sice trochu konfliktu s bývalými obyvateli, ale říkala si, že to nepadá na jejich hlavu. Ať se tady dělo cokoliv, zdálo se, že se jim tu dobře povede.

Září 6/10 - Minehava

Juniper nad tím jen mávla tlapou. "Však já si s tím poradila po svém," ujistila kamarádku. Ano, poradila si. Nakonec odešla a nijak jí to nechybělo. Občas si vzpomněla, jak byl les na podzim hezký a na zlatavé světlo, které dopadalo do její srsti, ale to už bylo dávno pryč. A slunce měli ostatně všude, no ne? I v Ageronu jí určitě bude dobře.
"Páni, aha! To zní zábavně. Jako něco, co by mě bavilo," usmála se. Tak obnovování hranic? To byla funkce? To by možná i zvládla! "Bytosti? Jaké bytosti? O žádných jsem nikdy neslyšela," prohlásila Juniper zvědavě, načež jí o nich Minehaba pověděla. "Páni, takže jsi chránila celou smečku před duchy? To zní náramně zodpovědně!"
Přemítala jestli u nich doma byla magie tabu. Vlastně si tím nebyla jistá. Její rodiče jí kvůli jejím modrým očím odsuzovali, vlastně však nikdy nepochopila proč, i když... to možná bylo jen tím, že z ní chtěli slabou, manipulovatelnou vlčici.
"Já? No... já byla... starala jsem se o vlčata," řekla nakonec. To nevadilo, že to nebyla tak docela pravda... ne? Nechtěla lhát, ale asi by znělo hloupě, kdyby prostě řekla, že nedělala nic, protože její otec doufal, že se stane pokračovatelkou rodu.
"Ano, určitě přijď! Je to celkem nová smečka, nebo... má minimálně nové alfy a mnoho nás tam není, ale je to příjemné. Ageronský les je na severu, u hor," popsala jí a už se těšila, jak jí nová přítelkyně navštíví.
Ale pustili se do dýně. To byl teď jejich hlavní úkol. Juniper na tři sebrala všechny svoje síly a skočila na tu velkou oranžovou věc. A ta pod jejíma packama povolila. Bylo to vítězství, kdyby si je celé neumazala od oranžových dýňových vláken. No moc chutně to tedy nevypadalo.
"To je ono?" zeptala se Juniper nejistě, když stála v dýni a prohlížela si umazané packy.

Září 5/10 - Minehava

Juniper by si bývala ráda představila smečku, která není taková jako ta do které se narodila. Občas jí napadlo, že to třeba nebylo tak zlé, jak si pamatovala, vždy jí však nakonec došlo, že jí tam drželi a separovali jí, protože to pro ně bylo výhodné. Nesvedli jí doma jinak udržet, a tak se jí pokusili přistřihnout křidélka dokud byla mladá a hloupá. Nakonec si svojí svobodu našla. Na to byla vždy nejvíce hrdá. "Já jsem spíš nemohla, než že by se mi nechtělo," vysvětlila Minehavě, ale říkala si... říkala si, že na tom už nezáleželo. Nebo si to alespoň nalhávala. Minulost však zůstala v minulosti a ona jí nemusela čelit.
"Co znamená, že jsi hraničařila?" zeptala se Juniper zvědavě, protože o ničem podobném nikdy neslyšela. "Prosáklý nadpřirozenem asi jako tady? Tady je taky spoustu magie. V mém kraji to nebylo úplně obvyklé, nebo... se o tom alespoň tolik nemluvilo," vysvětlila, načež se rozzářila jako sluníčko, když se Minehava zeptala na její nový domov. "Ano, vlastně ano. Já a můj druh Merle jsme teď v menší smečce na severu. Jmenuje se Ageronská," řekla vlčici. "Můžeš nás někdy přijít navštívit," navrhla. Kamarádky Juniper zoufale potřebovala.
Jejich problémem však stále zůstávala dýně. I Juniper jí zvědavě obcházela a šťouchala do ní, ale byla příliš tvrdá. "Nevím, jestli bychom se prokousaly," poznamenala zamyšleně, ale souhlasila s tím, že by na ní mohli společně skočit, a tak přikývla. "Dobře, tak na tři!" zasmála se a kývla na Minehavu, připravená k tomu skočit na dýni.

Září 4/10 - Minehava

Juniper se na Minehavu vesele usmála. "Děkuji, i to tvé není vůbec špatné," poznamenala. Chvíli přemítala, zda z toho byla jasná pochvala, protože měla být vždy slušně vychovaná a trochu se zarazila, když vlčice prohlásila, že mohly být vzdálené sestřenky. Copak nevěděla, kdo byl její otec? Asi... ne. "Ne, nepocházím odsud, tak třeba skutečně jsme," zazubila se. Ona toho vlastně o rodině svých rodičů mnoho nevěděla. Popravdě se nikdy nezajímala. Její otec byl trochu tyran a její matka ho v tom zdatně podporovala. Asi tehdy usoudila, že jestli má nějaké další příbuzné, budou stejně děsní jako oni. U nich by útěchu nikdy nehledala. "I já jsem vlastně celkem zdaleka. Možná bych cestu... domů už ani nenašla," dodala s tichým smíchem. Ne, že by se domů chtěla vracet. Tohle byl její nový domov.
"U nás se hlavně lovilo," vysvětlovala. "Naši lovci asi ani z lesa nechodili. Měli jsme vše přímo pod nosem," dodala - alespoň si to tedy myslela, protože sama na lovu nikdy nebyla, ač se za to trochu styděla. Nebyla nejmladší a sama toho hodně objevila až poté, co odešla ze smečky.
Místo toho, aby se zabývala minulostí, si Juniper prohlížela dýni ze všech stran - dokonce do ní i strčila packou, velmi rychle však pochopila, že to bude velmi těžké. Slupka byla opravdu tvrdá. "Napadá mě jen na ní skočit," řekla nakonec. Ale to asi nebyla ta správná cesta.

Září 3/10 - Minehava

Juniper se pobaveně zasmála. Musela uznat, že vlčice měla pravdu. Myslet opravdu někteří zapomínali. "To tedy máte pravdu. Někdy se až divím. Někteří mají prostě hlavu jen proto, aby jim nepršelo do krku," uchechtla se. Byla pravda, že byla vychována k tomu, aby byla příjemnou společností a ty zvyky v ní stále zůstávaly, přesto však po střípcích hledala samu sebe. Tohle byla ona. "Ale ano. I to je pravda. Právě proto jsem tak ráda, že jste přišla a vytrhla mě z mojí hlavy," usmála se. Často se ubíjela. Nemohla si pomoct. Výchova se nezapřela. Nikdy nebyla dost dobrá. Nikdy nebyla dost krásná, chytrá. Nestálo to za řeč. Lepší bylo zapomenout - jen kdyby to bylo tak snadné!
"Vůbec ne," mávla nad tím tlapkou Juniper. Byla ráda, že Minehava nabídla tykání, protože ona by nemohla - byla příliš přísně vychovaná, vedená k pokoře. A pokora byla to, že zůstane s hlavou skloněnou a bude všem vykat. "To je pravda. Jsme v podstatě jedna krev. Těší mě, Minehavo. Já jsem Juniper," představila se a její hlas zněl skoro rozverně. Jako by jí nic na světě netrápilo - a když se snažila příliš nepřemýšlet nad svým trápením, opravdu to bylo v mnohém lepší. Bylo jí lépe.
Juniper nevěděla k čemu se chystají, byla však ochotná přiložit packu k dílu. Nebo k dýni? Minehava jí k velkému oranžovému kolu vedla a zatím vykládala o tom, co ta věc vlastně je. "Aha, už chápu. Tak to snad ve dvou zvládneme!" prohlásila nadšeně a strčila do oranžové dýně packou. Byla tedy opravdu tvrdá.
"Ne, neměla," rychle zamrkala a potřásla hlavou. "U nás v lese nerostla," dodala. Nebyla si jistá, jestli něco tak jasného vůbec kdy viděla. Hm, jak to asi chutná?!