Gallirea - Příspěvky uživatele

Listopad 3/10 ~ Minehava

Hrály si v listí jako vlčata. Juniper nemohla být nadšenější. Alespoň zapomněla na své starosti. Tedy do chvíle, než se jí Minehava zeptala, proč vlastně byla venku. Juni překvapeně zamrkala a zhluboka se nadechla. "Abych přišla na jiné myšlenky," vysvětlila jí tiše. "Je to složité, ale velmi mě trápí to, že jsem sem přišla, abych tady našla svého partnera, který mě opustil, znamenalo to však, že jsem opustila svá vlčata, která s ním mám. Od té doby jsme se tady zdrželi tolik, že nebyl čas se pro ně vrátit. Už je to rok," řekla jí. Šlo to překvapivě snadno - i když se za to styděla a i když se jí o tom vůbec nechtělo mluvit. Minehava vlastně byla první, kdo o tom věděl.
"Chápu," přikývla zamračeně. I ona cítila sníh v kostech. Možná by se měla vrátit do Ageronu. "Ale můžeš se ubytovat u nás. V Ageronu," nabídla jí. Byla stále tulačkou a jako taková jistě měla problém najít nějaký úkryt.
"Ach, tomu rozumím! Také jsem si to tady zamilovala," přisvědčila s chabým úsměvem.

Juniper se je snažila neposlouchat. Poodešla ještě o kus dál, protože pochopila, že tohle všechno bylo mezi nimi a jejich rodinou. Ona k nim nepatřila. Thyrčina brášku nikdy neviděla a i když by ho třeba chtěla nějak upokojit, nezdálo se, že by jí poslouchal. Navíc jí stále teklo z nosu a necítila se zrovna ve své kůži. Asi nepomáhalo ani to, jak ošklivě se na ní Ezi podíval.
Nechtěla poslouchat už kvůli tomu, že věděla, že by mohla slyšet něco, co by jí ranilo. Ona měla Thyru opravdu upřímně ráda a chtěla udělat dobrý dojem i na jejího brášku, nezdálo se však, že jejich něžné oslovování a jejich blízkost schvaloval. Jejich rodina musela být opravdu přísná, ale ona to znala velmi dobře. Vždyť přeci sama vyrostla v něčem podobném. Jen její bratři utekli včas, protože měli rozum. A ona nemohla.
Chtěla Eziho ujistit, že tohle nemusí být jeho život, ale když se na ní vlček otočil, viděla na něm, že si ho na svou stranu nezíská. Díval se na ní jako by jí opovrhoval. "Mladý pane princi, i já jsem královské krve, pocházím z království vzdáleného a vám neznámého, přesto to však neznamená, že bych neznala tato pravidla, která se zdají být všude nesmyslně stejná," pronesla. Pamatovala na své vychování, a tak pozvedla hlavu, když o ní prohlásil, že je komornou. "Vaše matka se nemusí chovat ke svým dětem jako ledová královna jen protože má vznešenou krev, nicméně ji neznám a nemíním jí opovrhovat. Jen jí soudím. Soudím ji za to, jak se chová ke svým dětem," řekla mu a pohlédla na Thyrušku. Její pohled zjihl. "Ale mohu ti slíbit, že se o Thyrušku postarám. Že na ní dám pozor, dokud mě ona sama bude chtít poblíž. Nebudu řídit její život, protože na to nikdo nemá právo," pronesla.

Juniper si kýchla a přikývla. Asi na ní vážně něco lezlo. Nebo to bylo jen tím chladem u řeky? Ano, to bude jistě tím. "Tak trochu," připustila, ale nechtěla, aby si Thyruška dělala starosti, proto nad tím jen zakroutila hlavou. "Ale nedělej si starosti zlatíčko. To určitě přejde," ujistila jí laskavě a usmála se, když jí oslovila jako svou matku. Byla to samozřejmě jen hra, ale Juniper to zahřálo u srdíčka. "Ráda budu tvoje náhradní máma. U mě vždy budeš mít zastání," slíbila jí tiše. Nechtěla, aby to slyšel ještě někdo další.
"Takové věci si musíš promyslet. Uvidíš, jak to vše budeš cítit, až budeš mít trochu odstup. třeba se ještě ke svému otci ráda vrátíš," poznamenala, ale měla pocit, že Thyra tomu nevěří. nechtěla jí vykládat o svých problémech s rodiči, kvůli kterým nakonec odešla. Inu, bylo to mnohem horší než to, co se stalo Thyře, ale nechtěla ani trochu shazovat to, co se mladé vlčici stalo. Slíbila jí, že jí ochrání - a mínila to dodržet.
"Já také," ujistila jí tiše. Byla její přítelkyní a vnímala jí svým způsobem jako rodinu.
Přítomnost jejího bratra jí však trochu překvapila. Třeba nakonec Thyra půjde s ním domů. Nebránila by jí. Ani by nemohla.
"I mě těší," přikývla na mladíka a nechala jim prostor. Šla stranou a snažila se nekašlat. A hlavně neposlouchat jejich rozhovor.

Listopad 2/10 ~ Minehava

Juniper se hned nadchla, když Minehavu spatřila ve všem tom listí. Za ten rok si tu udělala tolik přátel, že jí to překvapovalo. Nikdy takový život nevedla a teď tohle. Skoro by nemohla být šťastnější. Jen škoda, že tu u sebe neměla své děti.
"Čerti? Žádné sem tady ještě neviděla," poznamenala pobaveně a došla k hromádce listí ve které se její přítelkyně skrývala. Já se tedy s žádným zlem nesetkala, všichni jsou tu nesmírně milí, ale děkuji za kompliment," prohodila vychovaně jako pravá princezna. Usmála se. Takhle by měla učit Thyru.
"Páni. Naše setkání je osud?" zeptala se vesele. Raději, nechtěla už propadat smutku. Bylo všechno dáno osudem? To byla dobrá otázka. Nechtěla vše svádět na celestiální bytosti, ale bylo to příhodné. Mohla si omluvit svá selhání.
"Ne, doufám, že to není jen tak," připustila nakonec. "Přeci jen jsem mohla jít na procházku kamkoliv jinam a šla jsem sem. Takže na tom asi něco bude," zazubila se na svou přítelkyni, která jí vtáhla do hromady listí. A jí to vůbec nevadilo! Ani když jí listí skončilo na tváři. Pořádně to Minehavě oplatila!

Listopad 1 ~ Minehava

Juniper byla sama na sebe naštvaná, že tu strávila celý rok s Merlem aniž by se svedli vypravit na jih, aby sem přivedli jejich děti. Pomalu se začínala smiřovat s tím, že nikdo z nich sem nepřijde. Ta myšlenka byla devastující. To, že je nechala samotné si nikdy nemohla odpustit. Byla hrozná máma, ač Thyra by jí jistě ubezpečovala o opaku. Milovala tu malou vlčici jako by byla její vlastní dcera. Jak smutné bylo, že s ní strávila mnohem více času než se svými vlastními dětmi?
Vyšla si na procházku, aby přišla na jiné myšlenky, ale- najednou kolem ní létalo listí do všech stran až jí skončilo v kožíšku. Tiše se zahihňala, ale to už viděla známou tvář, která vykukovala z velké hromady listí - a nejspíše tedy strůjce téhle listové kalamity.
"Jé, Minehavo, to je ale náhoda!" zahlaholila jako správně vychovaná vlčice a vyrazila k ní rychleji. Zjevně se bavila v listí. A vůbec se jí nedivila!

Juniper se zamilovaně usmála - a pšíkla. Potřásla hlavou. Hm, byla zima, nebylo divu, že se jí trochu hůř dýchalo. Asi jí chytne pořádná rýma. To se nedalo nic dělat, tak už to chodilo - ona se však jako správná máma věnovala mladé vlčici, která s ní šla k vodopádům. "To si piš," zazubila se. "Neboj, všechno tě naučí. Tedy, až se vrátíme," usmála se na Thyrku. Říkala si, že jistě bude moct zůstat. Přeci by Lylwelin a ten její druhý alfa nevyhnali malé roztomilé vlčátko, no ne? Ale i kdyby... slíbila Thyře, že se o ní postará a to mínila dodržet.
Z nosu jí teklo víc a víc. Odkašlala si, protože i v krku jí začalo škrábat a nebylo to vůbec příjemné, přesto však nemohla být šťastnější. Malá vlčice k ní vzhlížela a ona jí nemohla zklamat. "Ano, přesně tak. Když se o tebe někdo stará a pečuje o tebe s láskou a něhou, je to ono," usmála se. Thyra si usmyslela, že asi ona bude její partnerkou, což Juni zarazilo, ale přeci jen tak to trochu vyznělo. "Ano, je to vlastně podobné. Ale já jsem spíše jako tvoje máma. To by asi sedělo více," pronesla zamyšleně a pšíkla znovu. To bude tím chladem u vodopádů.
"To víš, že budeš moci zůstat. Domluvím to. A kdyby ne, tak zůstanu s tebou. Víš, můžeš se třeba během svého průzkumu přidat i k jiné smečce. To, že jsi se někde narodila, neznamená, že tam musíš zůstávat," pošeptala jí jako tajemství.
Vodopády byly dobré místo k návštěve. Nebylo to daleko od smečky a přesto to Thyře vykouzlilo úsměv na její tvářičce. "To tedy je! Je to krása, viď!" usmála se a vzhlédla k vrcholku vodopádu.
To už se ale přiřítilo jiné šedé vlče. Podobně staré jako byla Thyra. Podle všeho se znali - jinak by jistě neřval na celý les "Thyrooo". Byl to bráška její malé přítelkyně?
Nevšímal si jí, ona se na něho však usmála i tak. "Ahoj, já jsem Juniper," představila se. "Jsme tady s Thyrkou na průzkumu," dodala i přes jeho zvláštní podání té otázky. Inu, co ona věděla o tom, jak se dneska vyjadřovali mladí.

//Armanské hory

Juniper byla nadšená, že jí měla Thyrka tak moc ráda. Sama to příliš nechápala, ale jejich pouto bylo velmi silné a ona by jí bránila stejně jako kterékoliv své vlče. Nikdy by jí nikomu nedala, pokud by Thyrka sama nechtěla. "Jmenuje se Merle. Má hodně jizev a chybí mu oko, ale je to ten nejlepší vlk, však uvidíš," ujistila Thyrku jemně a usmála se, když se vyptávala na partnerství.
"To víš, takové partnerství, to není jen tak. Musíš mít někoho moc ráda a on musí mít moc rád tebe. Může to být třeba tvůj kamarád, nebo kamarádka. Ale pravou lásku bezpochyby poznáš," ujistila Thyru. "Musíš si uvědomit, že nehledáš jen partnera, ale někoho s kým chceš být celý život. Někoho, kdo tě rozesměje a někoho, kdo tě utěší, když jsi smutná," vysvětlovala jí. Chtěla, aby Thyra pochopila, že se nemá vrhat bezhlavě do vztahů jen proto, aby s někým byla. To jí dělalo u vlčat starosti. Neznali svět a byli tak snadno zneužitelní.
"To si piš. Pořádně si to užijeme," zasmála se a pohodila hlavou. Šly přímo za nosem a překvapivě došly až na velice pěkné místo. Vodopády byly vcelku impozantní. "Páni, to je ale něco, co tomu říkáš?" ptala se Thyrky. Alespoň něco společně viděly, jak si její malá přítelkyně přála.
"Ano, bydlím vlastně hned v tom lese u kterého jsi se zastavila. V Ageronské smečce," přikývla. Nechtěla Thyru krást její rodině, ale pokud s ní chtěla zůstat, mohla jí bránit v tom, aby se přidala k nim?

Juniper překvapilo, jak moc jí byla Thyra vděčná za tak obyčejné věci. Úplně jí to lámalo srdce, když se jí malá vlčice vrhala kolem krku a děkovala jí jako by jí splnila nějaký tajný sen. Nutilo jí to přemýšlet nad tím, jací asi byli její rodiče, ale vyptávat se nechtěla. Ne, když viděla, jak moc se Thyra trápila. Pročísla své přítelkyni srst a když se nadšeně ptala, zda by jí Merle naučil lovit, s úsměvem přikývla.
"Jsem si jistá, že velmi rád. Je to dobrý lovec," prohlásila, ale pravděpodobně by o Merlem neřekla ani půl křivého slova. Byla přesvědčená, že její partner byl ve všem nejlepší. "No, trochu učení by mi také neuškodilo. Tak nás může učit obě dvě," přikývla. Nikdy si nemyslela, že by se ještě ve svém věku učila, ale Thyrka jí inspirovala. Vlastně se jí ta myšlenka celkem zamlouvala. Líbilo se jí, že mohla být pro Thyrku totéž, co byl Danan pro ní. Pamatovala si, jak ztracená a zoufalá byla a pamatovala si, jak šťastná byla, když Danana potkal. Naučil jí všechno, co uměla.
"Dobře, jsme princezny v utajení. Neboj se, nikomu to neprozradím. Pro všechny budeš prostě jen Thyra," usmála se. "Můžeš se vrátit domů, kdykoliv budeš chtít," ujistila jí. "Ale mě nikdy nebudeš muset dokazovat, zač je toho loket," slíbila jí. Podle Juniper byla Thyra nejlepší už teď. Nevěděla, co měla její matka za problém, ale uměla si představit, že by si celkem rozuměla s její matkou.
"Přesně tak, zlato. Jsi svobodná a jsi sama zodpovědná za svůj život. To ti nikdo nikdy nevezme," ujistila Thyrku a rozhlédla se. "Tak jo! Půjdeme na průzkum. A třeba objevíme něco pěkného, co říkáš?" navrhla jí a rozešla se... kam? No, přímo za nosem!

//Vodopády

Juniper věděla, že krást vlče jiné vlčici je špatně. Proč by to tak však mělo být, když vlče už nebylo vlčetem a bylo zničené nespravedlivostí a jistou krutostí, i kdyby neúmyslnou. Tohle vlče - a Thyra stále byla spíše vlčetem - potřebovalo pomoct. A ona měla tendenci chránit malé a bezbranné tvorečky, přestože ty své kvůli lásce opustila. Občas život nebyl snadný. Thyra to však poznala až příliš brzy. "Jistě, že mohla, Thyro. Jsi dost velká, aby ses rozhodla sama, a pokud chceš zůstat se mnou, pak můžeš," ujistila vlčici. Chtěla, aby to bylo její rozhodnutí, ale věděla, že Thyra s ní zůstane. Viděla to v jejích jantarových očkách.
"Chápu. Chceš svou samostatnost, chceš se něco naučit, abys byla svobodná," přikývla chápavě. I ona to kdysi chtěla. A sama si nebyla schopná ulovit. "Já také lovit příliš neumím, ale můj partner Merle ano, třeba by ti něco ukázal," nadnesla a jemně jí pročísla srst. "Nerozumím tomu," přiznala. "Ale já mám úplně jinou povahu. Co však čeká, pokud tě takhle přehlíželi? Je pochopitelné, že s nimi pak jen těžko zůstaneš," přikývla.
"Ale pro mě vždycky budeš princeznou Thyrou. Nezapomínej na to, co jsme si slíbily. Že princezny si vždy musí pomáhat. A já nebudu šťastnější, když ti teď budu moct pomoci," řekla jí laskavě.
"Ukážu ti, co budeš chtít. Dám ti to, co jsi doma nenašla, dobře? Ale nebudu tě svazovat. Jsi svobodná duše a to ti nikdo nevezme," řekla jí tiše. Jako tajemství.

Juniper s Thyrou soucítila. Soucítila s ní tak moc, že to ani nemohla slovy vyjádřit. Hodně v ní viděla sebe, když byla ještě mladá. Teď, jako starší, měla své zkušenosti a věděla, jaký život je. A věděla, že by jím uměla Thyru provést, jen jí nechtěla krást jejím rodičům... jenže... pokud se Thyra sama rozhodla, že s nimi nechce mít nic dočinění? Přeci by malou vlčici nenechala samotno!
"To nevadí, zlatíčko. Jsi ještě mladá. Můžeš se učit, co jen budeš chtít. A to, že nevíš, kde jsi? Na tom nesejde. Nejsi ztracená, to je to hlavní," usmála se na malou vlčici povzbudivě. "Jsme vedle Ageronského lesa, který je teď mým domovem. Myslím, že jestli chceš, můžeš tu zůstat s námi, co ty na to?" zeptala se Thyrky. Nebyla si jistá, jestli by Lylwelin souhlasila, ale na druhou stranu nemohla nechat vlčici v nesnázích jen tak na hranicích. To přeci nešlo!
Juniper si Thyrku vyslechla a chápavě přikývla. "A ještě jsi dostala vynadáno. Za to, že se snažíš, že chceš být lepší. Já to chápu, zlatíčko," ujistila Thyrku a jemně jí pročísla srst na krku.
"Měla bys mít právo chybovat, vždyť jsi ještě mladá. Přijde mi, že tvoji rodiče ti nedali příliš bezpečné prostředí na to, aby ses mohla učit. Jestli chceš... můžeš zůstat s námi. Se mnou a s mým partnerem. Pokud se tedy nechceš vracet domů," řekla Thyře. Byla už dost velká, aby si o těhle věcech rozhodla a Juniper zkrátka nebyla taková, aby jí tohle nenabídla. Přeci by jí nenechala samotnou!

Juniper byla chytrá a citlivá a znala utrpení mladých vlků a poznala zraněnou dušičku, když jí viděla. K Thyře jí pojila láska, která byla téměř srovnatelná s mateřskou - a že s mateřstvím měla Juniper už nějaké zkušenosti.
Vlčice se zvedla na vratké nohy a celá uplakaná se o ní opřela. "To nic, zlatíčko, to nic," konejšila jí a stála. Nechala vlčici, aby se k ní tiskla, aby skryla svou hlavu v jejím huňatém kožíšku a celý ho umokřila od slz. Juniper to nevadilo. Jemně jí čenichem přejížděla po hlavě a tam, kam zrovna dosáhla, aby Thyrušku utěšila.
"Tak se tam nevracej, princezno. Nemusíš. Jsi dost velká, aby sis poradila i bez nich. Zvlášť, pokud ti ublížili," šeptala jí. Na tohle Juniper dobrá nebyla. Kdyby byla rozumná dospělá, asi by jí měla říct, že by se měla vrátit domů a vše s rodiči urovnat, jenže Juniper sama od svých rodičů v mladém věku uprchla. Co se od ní dalo jiného čekat, že totéž poradila i své malé vlčí přítelkyni? "Tak, teď se zhluboka nadechni a pověz mi, co se stalo," pobídla jí, když slzičky pomalu docházely a Thyrky dech se uklidnil. Potřebovala jen vyslechnout a na to byla Juniper nejlepší.

//Stříbrná nora (přes Ageron)

Vyšla si směrem na jih. Překročila hranice smečky a vyšla do kopců. Vypadalo to na zajímavou procházku.
Ušla sotva pár kroků, když slyšela vzlykání. To jí vyděsilo. Hned se vydala za tím zvukem a u jednoho ze stromů - jen kousek od hranic její nové smečky nalezla malinké zlatíčko, vlče, které tak dobře znala. Byla to sice už mladá slečna, ale v jejích očích byla Thyrka stále malé vlčátko.
Juniper k ní hned přiskočila a jemně jí pročísla srst na hlavě. Byla chuděrka celá uplakaná!
"Proboha, Thyrko, co se ti stalo?" vydechla Juniper. "Jsi zraněná, někdo ti ublížil? Proč jsi tady tak sama, zlatíčko?" ptala se vlčice a ujišťovala se, že třeba někde nekrvácí. Její usedavý pláč jí trýznil. Kdo by takové roztomilé dušičce ublížil? Ne, jistě jí nikdo neublížil... proč však tak usedavě plakala?

167 (50)

Juniper nejistě přikývla, když se zlatá ptala na to, jestli dorazili spolu. "Dá se to tak říct," zvolila nakonec velmi diplomatickou odpověď. "S magií jsme ještě neměli příliš co dočinění, ale hádám, že se tomu asi nevyhneme," poznamenala vlčice a rozhlédla se po jejich novém úkrytu. Nebyl zrovna velký, ale bylo to lepší než minulou zimu, zvlášť, pokud budou mít kožešiny a něco k snědku.
Lylwelin jim rozdala úkoly. Juniper nejistě přikývla, ale s Merlem stáhli losa, jak jim jejich nová alfa řekla a odklidili ho do rohu, kde bylo asi místo na úlovky. A pak nastala ta horší část.
"Bude ti vadit, když se místo lovu půjdu projít?" zeptala se Merleho a jemně se o něho otřela. "Nechci tě v tom nechat, ale stejně bych ti příliš nepomohla," dodala. Navíc se trochu bála, že když se zdrží ,setká se i s původními členy smečky a inu... konfliktu by se raději vyhnula.
"Sejdeme se pak tady? Těším se, až budeme jen my dva," dodala s jemným úsměvem a s tím vylezla z nory. Ještě nebyl čas se schovat. Ne, ještě bylo dost teplo na průzkum. A tak se vydala směrem na jih.

//Armanské hory (přes Ageron)

Říjen 4/10

Ulevilo se jí. Už si myslela, že se dočista pomátla na rozumu. Zjevně ne. Zjevně jen usnula a její utrápené srdce jí do mysli promítlo ty nejhorší pocity. Přesně takhle hrozně se cítila. Nevěděla proč, ale byla opravdu, jako by jí někdo přejel a nechal její tělo válet se u cesty.
Ale už neměla strach. Nebyl k němu důvod. Už našla svojí cestu, svoje světlo. Tohle byl její život. Musela se přestat zaobírat minulostí. Ano, to jediné jí zbývalo. Nezastavovat se - jít dál. Protože přesně takhle byla vychovaná. Musela přežít, překonat všechny a všechno. Nepřízeň osudu? Tu musela překonat, zasmát se jí a jít dál. Tak to bylo. Na to byla zvyklá. Nic víc. Život už byl takový. A ona se mu musela přizpůsobit.

Říjen 3/10

Její domov byl kdovíkde. Ale ona tam chtěla dojít. Musela. Ano, musela. Nic lepšího neměla. Bylo to hrozné, to ano, ale ona potřebovala alespoň něco. Byla ukrutná tma a ona se bála. Chtěla odsud pryč. Neměla mít strach, přesto byla jako malé vlče. Vlče, kterému by sama dodávala odvahu. Musela se trochu vzchopit. Tohle nemělo smysl. Takhle se bát. Byla vážně jako malá. Snažila se tiše zasmát, ale v téhle tmě to nešlo. Jako by jí dusila. Ne, nesmysl. Noc neměla takové schopnosti, ne? Cítila se trochu jako v pořádně ohavném snu. Přesně takové to bylo. Jako sen. Snažila se probudit.
Jaký div byl, když se jí to nakonec opravdu povedlo! Když se probudila, byla doma. V Ageronu, v teple jejich nového úkrytu, po boku Merleho.