Gallirea - Příspěvky uživatele

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Juniper pokukovala po šedivém vlčkovi. Nechtěla přemítat nad tím, že by se Thyrka tak snadno zakoukala do nějakého mladíka, ale na druhou stranu už nebyla žádné malé vlčátko, ač jí tak Juni stále tak trochu viděla. Skoro jí mrzelo, že s ní nestrávila více času.
Možná nebyla její dcerou, ale jako kdyby ano. S takovou láskou jí měla ve svém srdci. "Určitě to dovolí. Jistě nebudou tak krutí, aby tě vyhnali do zimy," ujišťovala Thyrku. A kdyby náhodou ano, Juniper by jí nikdy samotnou nenechala. Jemně jí pročísla srst na krku, když jí zaplétala peříčko do srsti. Chápala, proč to dělá. Chtěla se odpoutat od minulosti, od své rodiny - od všeho, co to pírko znamenalo.
"Děkuji. Budu na něj dávat pozor, než se rozhodneš, že ho chceš zpátky," ujistila svou nevlastní dcerku.
Už měla lepší náladu. To jí alespoň trochu uklidnilo. Setkání s bratrem jí rozhodilo, ale když navrhovala koulovačku, už měla hlavu úplně jinde. Jako správná puberťačka. To se jí líbilo. Ani nestihla navrhnout nic sama, ale Thyrka jim ukázala směr - a toho se rozhodla chytit i hnědá vlčice. Bude si tu hrát s vlčaty? A nebylo to to, co od začátku chtěla?
"Jsem pro koulovačku!" zasmála se Juniper a jakmile je Thyrka začala bomardovat sněhovými koulemi, pustila se do toho. I ona udělala pár sněhových koulí, které namířila mezi stromy. Kdo ví, jestli trefila jedno nebo druhé vlče, ale i ona vběhla do lesa a udělala si munici, kterou střílela po jednom nebo po druhém. Jejich kožíšky byly podobně šedivé a ona se pořádně nedívala, kdo je kdo. Na to nebyl čas!

Juniper se jen velmi nerada takhle vetřela do konverzace, nic jiného jí však vcelku nezbylo. Všude tady bylo plno vlků. Ještě, že to jí ani v nejmenším nevadilo. Kývla na Lylwelin a druhého vlka o kterém usoudila, že je druhou alfou. Ještě, že jí Lylwelin představila, protože ona se samozřejmě zajímala především o svou adoptivní dceru. V její mysli totiž už přesně tím byla. Nemohla si pomoci, Thyru zkrátka nemohla vidět trpět, chtěla, aby byla nejspokojenější. A pokud jí k tomu pomůže to, že na chvíli nebude s rodinou, kdo byla ona, aby jí soudil?
"Chápu," řekla Thyře laskavě, protože věděla, že potřebuje především pochopení. A to Juniper vcelku šlo. "Neměli by tě držet zpátky. Tohle je tvůj život a ty si ho můžeš žít, jak jen chceš," poznamenala tiše. Věděla, že by jí neměla navádět, ale svoboda byla tím, co bylo v životě nejcennější. Proč by tedy měla Thyru přesvědčovat, aby se vrátila k rodině, která jí jen svazuje?
"Těší mě, Cornicu," usmála se na mladého vlka, který se s Thyrou už podle všeho znal. Ptala se jí na lásku právě kvůli němu? Neptala se, ale jen se usmála. I když... možná by jí měla obeznámit s tím, jak na svět přichází vlčata. Aby si náhodou nějaké také neuhnala. Věděla sama nejlépe, že je to snadnější, než se zdálo.
"Jsi si jistá?" zeptala se nejistě, když jí říkala, aby jí peříčko sundala. "Budu ho opatrovat, dokud se nerozhodneš, že ho chceš zpátky, co ty na to?" zeptala se nakonec a vypletla jí peříčko ze srsti. Bylo moc pěkné, ale chápala, že to byla minulost, kterou si teď Thyra nechtěla připomínat.
"Určitě můžeš. Ale zeptáme se, dobře? Lylwelin pro tebe jistě bude mít pochopení," utěšovala jí.

//Vodopády

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Thyrka jí neslyšela. Dělalo jí to starosti, ale alespoň našla Ageron. Následovala její stopu, která vedla přímo do lesa. Alespoň, že tak, říkala si, když kráčela domů. Merle tu na ní možná celou dobu čekal. Cítila se provinile, že ho tu nechala takovou dobu, ale přeci by Thyrku jen tak neopustila. Musela se o ní postarat, slíbila jí to a mínila to dodržet.
Proto jí asi překvapilo, když jí našla v obklopení Lylwelin a mladšího vlčka, kterého neznala - ale Thyra ho zjevně znala. Spočívala čumáčkem zabořeným v jeho srsti a ona by se nad tím pousmála, kdyby Thyra stále neplakala. Dělalo jí to hrozné starosti. Samotné jí oči slzely, ale to kvůli té otravné rýmě, která jí celou dobu provázela.
"Thyro, zlatíčko, jsi v pořádku?" ptala se Juni starostlivě, když došla až ke společnosti několika vlků. "Mohu ti nějak pomoct?"
Nevěděla, že slzy, které Thyra právě prolévá, jsou slzy štěstí. Nenapadlo by jí to. Jak by také mohlo? To, co se stalo s jejím bratrem, bylo hrozné. A pro ní to bylo nesnesitelné o to více, protože už chápala, jak problematické vztahy v rodině měli. Neznala Eziho, ale celá ta situace byla přinejmenším nepříjemná. Navíc Thyra se rozhodla podle svého - nenutila jí k ničemu, přesto se však za ní cítila zodpovědná. Chtěla, aby Thyrka měla někoho blízkého, někoho, kdo jí třeba jen dočasně nahradí rodinu. Někoho jako byl pro ní kdysi Danan.

Juniper by se k Ezimu asi chovala jinak, kdyby neviděla, jak ubližoval Thyrušce. "Promiň," řekla vlčkovi a pčíkla na něho, když ho míjela. Nemyslela to zle, ale jí záleželo na její šedo černé vlčici, která pro ní byla jako její vlastní dcera. Starala se o ní a měla jí ráda, protože viděla její kouzelnou mysl a nechtěla, aby jí někdo zlomil. Připadalo jí, že její rodina - ať už byla jakákoliv - nebyla zrovna přívětivá a že jí nikdo nepodporoval tak, jak si zasloužila. Bylo jí to líto. Netušila, že její setkání s bráškou se tolik zkomplikuje. Bylo to viditelně hodně špatné.
Juniper to trochu chápala. Už leccos věděla. Ale připadalo jí, že Thyra už se cítila lépe, že věděla, co chce. Jenže Ezi to podle všeho celé trochu pokazil.
"Thyro," pronesla měkce, když vlčici doběhla. Ztěžka se jí dýchalo, ale to nevadilo. Pro Thyru by udělala cokoliv.
Eziho nechali za sebou. Thyra mířila do Ageronu. To bylo asi vůbec nejlepší rozhodnutí.
"Thyro, počkej," vydechla tiše. Celá se třásla a ona jí chtěla utišit. Tak jak by jí měla utěšovat její máma.

//Ageron (přes Armanské hory)

Prosinec 1/10 - Minehava

Juniper se nejprve ošila. Věděla, že tohle byla věc poněkud problematičtějšího rázu, na druhou stranu, obě vlčice byly dospělé. Juniper netušila, jestli byla Minehava někdy v podobné situaci, ale... tak jako tak se rozhodla, že se neměla za co stydět. Ptala se na to, co mezi nimi bylo - a pravda byla, že toho mnoho nebylo.
"Tehdy, když jsem ho viděla poprvé, tak se mi líbil. Vážně hodně. Nevím, jestli si mě všiml, možná. Ale tak jako tak jsme kolem sebe tak trochu kroužili. A musíš vzít v potaz, že jsme v té době žili ve společnosti, kdy měli vlci více partnerů, kdy tyhle věci tak nějak... ehm... neřešili, víš? Tak se tak nějak stalo, že jsem s ním čekala vlčata a on pak... zmizel. Lekl se," vysvětlovala. No, na to, že byla dospělá, zněla jako nějaké vlče, které se stydí za svoje prohřešky. Bylo to tak? Možná trochu.
"Chápu," kývla. "Také jsem měla se smečkami velký problém, ale život v nich je... jednodušší. Zvlášť pro osamělé vlčice. Já bych asi sama jen tak nepřežila," vysvětlila. "Ale nechám rozhodnutí na tobě. Samozřejmě. Nechci tě nutit do něčeho, co by se ti protivilo."

Listopad 4/10 ~ Minehava

Juniper překvapila Minehavina ráznost, ale podle toho, jak vlčici poznala, asi jí to nemělo překvapit. Něco na ní bylo náramně zajímavé a líbilo se jí to. Juniper by se přesně o takovou ráznost snažila, kdyby nebyla vychována v přísném královském prostředí, kde jí její rodiče velmi ochotně ušlapávali. "Myslím, že ho to vyděsilo. Ta myšlenka, že by měl mít děti s někým, koho skoro neznal. Když jsem ho tady našla, tak svého jednání litoval," ujistila Minehavu, protože se zjevně rozhodla Merleho bránit. Jistě, že ano! Merle byl dobrý vlk, jen udělal špatné rozhodnutí. A nebo byla Juni zaslepená láskou k němu a hodlala přehlédnout vše špatné? Možná. Ale už ho našla a věřila tomu, že to tak mělo být. Teď ještě najít děti.
"Plánovali jsme to už letos, ale ztratili jsme příliš mnoho času hledáním vhodného zázemí a teď... teď už bude zase zima. Nemůžeme se na zimu vydat na tak dlouhou cestu," vysvětlila Minehavě jako by to snad vlčice sama nevěděla. Jistě, že věděla. Minehava byla tulačka a musela vědět lépe než kdokoliv jiný, že cestovat v zimě se zkrátka nedá.
"Ach tak, ale to přeci nevadí. Není to sice na mě, ale myslím, že pro dvě další vlčice se ve smečce místo najde. Setkala jsem se s jednou z alf a myslím, že pomoc se vždy hodí. Je to nová smečka a pomoci není nikdy dost," usmála se na Minehavu. Doufala, že najdou cestu kolem - i s tou svojí spolucestovatelkou.
"On vážně není tak špatný, jak to vyznělo," ujistila hned Minehavu, když zase začala o tom, že by jí Merle nepřežil. "Lituje toho, že mě opustil," dodala. Ale bylo to popravdě úplné minimum, to Juni věděla.

Listopad 3/10 ~ Minehava

Hrály si v listí jako vlčata. Juniper nemohla být nadšenější. Alespoň zapomněla na své starosti. Tedy do chvíle, než se jí Minehava zeptala, proč vlastně byla venku. Juni překvapeně zamrkala a zhluboka se nadechla. "Abych přišla na jiné myšlenky," vysvětlila jí tiše. "Je to složité, ale velmi mě trápí to, že jsem sem přišla, abych tady našla svého partnera, který mě opustil, znamenalo to však, že jsem opustila svá vlčata, která s ním mám. Od té doby jsme se tady zdrželi tolik, že nebyl čas se pro ně vrátit. Už je to rok," řekla jí. Šlo to překvapivě snadno - i když se za to styděla a i když se jí o tom vůbec nechtělo mluvit. Minehava vlastně byla první, kdo o tom věděl.
"Chápu," přikývla zamračeně. I ona cítila sníh v kostech. Možná by se měla vrátit do Ageronu. "Ale můžeš se ubytovat u nás. V Ageronu," nabídla jí. Byla stále tulačkou a jako taková jistě měla problém najít nějaký úkryt.
"Ach, tomu rozumím! Také jsem si to tady zamilovala," přisvědčila s chabým úsměvem.

Juniper se je snažila neposlouchat. Poodešla ještě o kus dál, protože pochopila, že tohle všechno bylo mezi nimi a jejich rodinou. Ona k nim nepatřila. Thyrčina brášku nikdy neviděla a i když by ho třeba chtěla nějak upokojit, nezdálo se, že by jí poslouchal. Navíc jí stále teklo z nosu a necítila se zrovna ve své kůži. Asi nepomáhalo ani to, jak ošklivě se na ní Ezi podíval.
Nechtěla poslouchat už kvůli tomu, že věděla, že by mohla slyšet něco, co by jí ranilo. Ona měla Thyru opravdu upřímně ráda a chtěla udělat dobrý dojem i na jejího brášku, nezdálo se však, že jejich něžné oslovování a jejich blízkost schvaloval. Jejich rodina musela být opravdu přísná, ale ona to znala velmi dobře. Vždyť přeci sama vyrostla v něčem podobném. Jen její bratři utekli včas, protože měli rozum. A ona nemohla.
Chtěla Eziho ujistit, že tohle nemusí být jeho život, ale když se na ní vlček otočil, viděla na něm, že si ho na svou stranu nezíská. Díval se na ní jako by jí opovrhoval. "Mladý pane princi, i já jsem královské krve, pocházím z království vzdáleného a vám neznámého, přesto to však neznamená, že bych neznala tato pravidla, která se zdají být všude nesmyslně stejná," pronesla. Pamatovala na své vychování, a tak pozvedla hlavu, když o ní prohlásil, že je komornou. "Vaše matka se nemusí chovat ke svým dětem jako ledová královna jen protože má vznešenou krev, nicméně ji neznám a nemíním jí opovrhovat. Jen jí soudím. Soudím ji za to, jak se chová ke svým dětem," řekla mu a pohlédla na Thyrušku. Její pohled zjihl. "Ale mohu ti slíbit, že se o Thyrušku postarám. Že na ní dám pozor, dokud mě ona sama bude chtít poblíž. Nebudu řídit její život, protože na to nikdo nemá právo," pronesla.

Juniper si kýchla a přikývla. Asi na ní vážně něco lezlo. Nebo to bylo jen tím chladem u řeky? Ano, to bude jistě tím. "Tak trochu," připustila, ale nechtěla, aby si Thyruška dělala starosti, proto nad tím jen zakroutila hlavou. "Ale nedělej si starosti zlatíčko. To určitě přejde," ujistila jí laskavě a usmála se, když jí oslovila jako svou matku. Byla to samozřejmě jen hra, ale Juniper to zahřálo u srdíčka. "Ráda budu tvoje náhradní máma. U mě vždy budeš mít zastání," slíbila jí tiše. Nechtěla, aby to slyšel ještě někdo další.
"Takové věci si musíš promyslet. Uvidíš, jak to vše budeš cítit, až budeš mít trochu odstup. třeba se ještě ke svému otci ráda vrátíš," poznamenala, ale měla pocit, že Thyra tomu nevěří. nechtěla jí vykládat o svých problémech s rodiči, kvůli kterým nakonec odešla. Inu, bylo to mnohem horší než to, co se stalo Thyře, ale nechtěla ani trochu shazovat to, co se mladé vlčici stalo. Slíbila jí, že jí ochrání - a mínila to dodržet.
"Já také," ujistila jí tiše. Byla její přítelkyní a vnímala jí svým způsobem jako rodinu.
Přítomnost jejího bratra jí však trochu překvapila. Třeba nakonec Thyra půjde s ním domů. Nebránila by jí. Ani by nemohla.
"I mě těší," přikývla na mladíka a nechala jim prostor. Šla stranou a snažila se nekašlat. A hlavně neposlouchat jejich rozhovor.

Listopad 2/10 ~ Minehava

Juniper se hned nadchla, když Minehavu spatřila ve všem tom listí. Za ten rok si tu udělala tolik přátel, že jí to překvapovalo. Nikdy takový život nevedla a teď tohle. Skoro by nemohla být šťastnější. Jen škoda, že tu u sebe neměla své děti.
"Čerti? Žádné sem tady ještě neviděla," poznamenala pobaveně a došla k hromádce listí ve které se její přítelkyně skrývala. Já se tedy s žádným zlem nesetkala, všichni jsou tu nesmírně milí, ale děkuji za kompliment," prohodila vychovaně jako pravá princezna. Usmála se. Takhle by měla učit Thyru.
"Páni. Naše setkání je osud?" zeptala se vesele. Raději, nechtěla už propadat smutku. Bylo všechno dáno osudem? To byla dobrá otázka. Nechtěla vše svádět na celestiální bytosti, ale bylo to příhodné. Mohla si omluvit svá selhání.
"Ne, doufám, že to není jen tak," připustila nakonec. "Přeci jen jsem mohla jít na procházku kamkoliv jinam a šla jsem sem. Takže na tom asi něco bude," zazubila se na svou přítelkyni, která jí vtáhla do hromady listí. A jí to vůbec nevadilo! Ani když jí listí skončilo na tváři. Pořádně to Minehavě oplatila!

Listopad 1 ~ Minehava

Juniper byla sama na sebe naštvaná, že tu strávila celý rok s Merlem aniž by se svedli vypravit na jih, aby sem přivedli jejich děti. Pomalu se začínala smiřovat s tím, že nikdo z nich sem nepřijde. Ta myšlenka byla devastující. To, že je nechala samotné si nikdy nemohla odpustit. Byla hrozná máma, ač Thyra by jí jistě ubezpečovala o opaku. Milovala tu malou vlčici jako by byla její vlastní dcera. Jak smutné bylo, že s ní strávila mnohem více času než se svými vlastními dětmi?
Vyšla si na procházku, aby přišla na jiné myšlenky, ale- najednou kolem ní létalo listí do všech stran až jí skončilo v kožíšku. Tiše se zahihňala, ale to už viděla známou tvář, která vykukovala z velké hromady listí - a nejspíše tedy strůjce téhle listové kalamity.
"Jé, Minehavo, to je ale náhoda!" zahlaholila jako správně vychovaná vlčice a vyrazila k ní rychleji. Zjevně se bavila v listí. A vůbec se jí nedivila!

Juniper se zamilovaně usmála - a pšíkla. Potřásla hlavou. Hm, byla zima, nebylo divu, že se jí trochu hůř dýchalo. Asi jí chytne pořádná rýma. To se nedalo nic dělat, tak už to chodilo - ona se však jako správná máma věnovala mladé vlčici, která s ní šla k vodopádům. "To si piš," zazubila se. "Neboj, všechno tě naučí. Tedy, až se vrátíme," usmála se na Thyrku. Říkala si, že jistě bude moct zůstat. Přeci by Lylwelin a ten její druhý alfa nevyhnali malé roztomilé vlčátko, no ne? Ale i kdyby... slíbila Thyře, že se o ní postará a to mínila dodržet.
Z nosu jí teklo víc a víc. Odkašlala si, protože i v krku jí začalo škrábat a nebylo to vůbec příjemné, přesto však nemohla být šťastnější. Malá vlčice k ní vzhlížela a ona jí nemohla zklamat. "Ano, přesně tak. Když se o tebe někdo stará a pečuje o tebe s láskou a něhou, je to ono," usmála se. Thyra si usmyslela, že asi ona bude její partnerkou, což Juni zarazilo, ale přeci jen tak to trochu vyznělo. "Ano, je to vlastně podobné. Ale já jsem spíše jako tvoje máma. To by asi sedělo více," pronesla zamyšleně a pšíkla znovu. To bude tím chladem u vodopádů.
"To víš, že budeš moci zůstat. Domluvím to. A kdyby ne, tak zůstanu s tebou. Víš, můžeš se třeba během svého průzkumu přidat i k jiné smečce. To, že jsi se někde narodila, neznamená, že tam musíš zůstávat," pošeptala jí jako tajemství.
Vodopády byly dobré místo k návštěve. Nebylo to daleko od smečky a přesto to Thyře vykouzlilo úsměv na její tvářičce. "To tedy je! Je to krása, viď!" usmála se a vzhlédla k vrcholku vodopádu.
To už se ale přiřítilo jiné šedé vlče. Podobně staré jako byla Thyra. Podle všeho se znali - jinak by jistě neřval na celý les "Thyrooo". Byl to bráška její malé přítelkyně?
Nevšímal si jí, ona se na něho však usmála i tak. "Ahoj, já jsem Juniper," představila se. "Jsme tady s Thyrkou na průzkumu," dodala i přes jeho zvláštní podání té otázky. Inu, co ona věděla o tom, jak se dneska vyjadřovali mladí.

//Armanské hory

Juniper byla nadšená, že jí měla Thyrka tak moc ráda. Sama to příliš nechápala, ale jejich pouto bylo velmi silné a ona by jí bránila stejně jako kterékoliv své vlče. Nikdy by jí nikomu nedala, pokud by Thyrka sama nechtěla. "Jmenuje se Merle. Má hodně jizev a chybí mu oko, ale je to ten nejlepší vlk, však uvidíš," ujistila Thyrku jemně a usmála se, když se vyptávala na partnerství.
"To víš, takové partnerství, to není jen tak. Musíš mít někoho moc ráda a on musí mít moc rád tebe. Může to být třeba tvůj kamarád, nebo kamarádka. Ale pravou lásku bezpochyby poznáš," ujistila Thyru. "Musíš si uvědomit, že nehledáš jen partnera, ale někoho s kým chceš být celý život. Někoho, kdo tě rozesměje a někoho, kdo tě utěší, když jsi smutná," vysvětlovala jí. Chtěla, aby Thyra pochopila, že se nemá vrhat bezhlavě do vztahů jen proto, aby s někým byla. To jí dělalo u vlčat starosti. Neznali svět a byli tak snadno zneužitelní.
"To si piš. Pořádně si to užijeme," zasmála se a pohodila hlavou. Šly přímo za nosem a překvapivě došly až na velice pěkné místo. Vodopády byly vcelku impozantní. "Páni, to je ale něco, co tomu říkáš?" ptala se Thyrky. Alespoň něco společně viděly, jak si její malá přítelkyně přála.
"Ano, bydlím vlastně hned v tom lese u kterého jsi se zastavila. V Ageronské smečce," přikývla. Nechtěla Thyru krást její rodině, ale pokud s ní chtěla zůstat, mohla jí bránit v tom, aby se přidala k nim?

Juniper překvapilo, jak moc jí byla Thyra vděčná za tak obyčejné věci. Úplně jí to lámalo srdce, když se jí malá vlčice vrhala kolem krku a děkovala jí jako by jí splnila nějaký tajný sen. Nutilo jí to přemýšlet nad tím, jací asi byli její rodiče, ale vyptávat se nechtěla. Ne, když viděla, jak moc se Thyra trápila. Pročísla své přítelkyni srst a když se nadšeně ptala, zda by jí Merle naučil lovit, s úsměvem přikývla.
"Jsem si jistá, že velmi rád. Je to dobrý lovec," prohlásila, ale pravděpodobně by o Merlem neřekla ani půl křivého slova. Byla přesvědčená, že její partner byl ve všem nejlepší. "No, trochu učení by mi také neuškodilo. Tak nás může učit obě dvě," přikývla. Nikdy si nemyslela, že by se ještě ve svém věku učila, ale Thyrka jí inspirovala. Vlastně se jí ta myšlenka celkem zamlouvala. Líbilo se jí, že mohla být pro Thyrku totéž, co byl Danan pro ní. Pamatovala si, jak ztracená a zoufalá byla a pamatovala si, jak šťastná byla, když Danana potkal. Naučil jí všechno, co uměla.
"Dobře, jsme princezny v utajení. Neboj se, nikomu to neprozradím. Pro všechny budeš prostě jen Thyra," usmála se. "Můžeš se vrátit domů, kdykoliv budeš chtít," ujistila jí. "Ale mě nikdy nebudeš muset dokazovat, zač je toho loket," slíbila jí. Podle Juniper byla Thyra nejlepší už teď. Nevěděla, co měla její matka za problém, ale uměla si představit, že by si celkem rozuměla s její matkou.
"Přesně tak, zlato. Jsi svobodná a jsi sama zodpovědná za svůj život. To ti nikdo nikdy nevezme," ujistila Thyrku a rozhlédla se. "Tak jo! Půjdeme na průzkum. A třeba objevíme něco pěkného, co říkáš?" navrhla jí a rozešla se... kam? No, přímo za nosem!

//Vodopády

Juniper věděla, že krást vlče jiné vlčici je špatně. Proč by to tak však mělo být, když vlče už nebylo vlčetem a bylo zničené nespravedlivostí a jistou krutostí, i kdyby neúmyslnou. Tohle vlče - a Thyra stále byla spíše vlčetem - potřebovalo pomoct. A ona měla tendenci chránit malé a bezbranné tvorečky, přestože ty své kvůli lásce opustila. Občas život nebyl snadný. Thyra to však poznala až příliš brzy. "Jistě, že mohla, Thyro. Jsi dost velká, aby ses rozhodla sama, a pokud chceš zůstat se mnou, pak můžeš," ujistila vlčici. Chtěla, aby to bylo její rozhodnutí, ale věděla, že Thyra s ní zůstane. Viděla to v jejích jantarových očkách.
"Chápu. Chceš svou samostatnost, chceš se něco naučit, abys byla svobodná," přikývla chápavě. I ona to kdysi chtěla. A sama si nebyla schopná ulovit. "Já také lovit příliš neumím, ale můj partner Merle ano, třeba by ti něco ukázal," nadnesla a jemně jí pročísla srst. "Nerozumím tomu," přiznala. "Ale já mám úplně jinou povahu. Co však čeká, pokud tě takhle přehlíželi? Je pochopitelné, že s nimi pak jen těžko zůstaneš," přikývla.
"Ale pro mě vždycky budeš princeznou Thyrou. Nezapomínej na to, co jsme si slíbily. Že princezny si vždy musí pomáhat. A já nebudu šťastnější, když ti teď budu moct pomoci," řekla jí laskavě.
"Ukážu ti, co budeš chtít. Dám ti to, co jsi doma nenašla, dobře? Ale nebudu tě svazovat. Jsi svobodná duše a to ti nikdo nevezme," řekla jí tiše. Jako tajemství.