Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 10/10 | Zest

Překvapilo jí, jak rychle Zest přistoupil na to, že s ní půjde domů. Byla ráda, to samozřejmě rozhodně ano, ale přeci jen si vlče nedůvěřivě prohlížela. Nevypadal zrovna jako někdo, kdo by na první dobrou poslouchal, ale také v jeho očičkách spatřila stopu výčitek. „Maj, nebo nemaj, na tom zase tolik nesejde. Musíš se vrátit domů, zvlášť, jestli neví, kde jsi,“ vyčetla mu. „A teď mě veďte princi Zestariane z Javorového lesa, ať jsme doma před setměním,“ pobídla ho. Doufala přeci jen tak trochu, že ho domů dovede dříve, než si jeho maminka nebo tatínek všimnou, že je pryč. Mohla jim tak ušetřit spoustu starostí. Sama věděla, jak se musí cítit. Jistě to nebylo nic příjemného.

Duben 9/10 | Zest

Juniper se příliš nelíbilo, co se od Zesta dozvěděla. Neznělo to jako něco, čeho by chtěla být součástí. On svým rodičům utekl? A pak do ní hlavou naboural? Byl jen zázrak, že se mu nic nestalo! Jak by tohle u všech všudy jeho matce vysvětlila?! „To přeci nemůžeš,“ zajíkla se vlčice. „Víš jaký strach o tebe tvá maminka musí mít? Nesmíš se takhle vytrácet z domova. To nejde,“ napomenula ho přísně a vstala. „Víš co, dovedu tě domů. Abych se ujistila, že se jí vrátíš v pořádku, dobře? Já vím, že jsi chtěl zábavu, ale asi by sis měl najít zábavu třeba se svými sourozenci,“ navrhla vlčeti. A doufala, že na to přistoupí.

Duben 8/10 | Zest

Juniper se na vlče usmála, když se jí veledůležitě představil. Bylo znát, že je velmi hrdý a vlastně se mu nedivila. I ona byla kdysi hrdá – i ona si kdysi myslela, že jí ten titul přinese nějaké štěstí, byť by mělo být jen pomíjivé. Věděla už, že takhle život nefunguje, to však jen těžko mohla vysvětlovat takovému škvrněti. „Ach, tak to mě velmi těší princi Zestariane z Javorového lesa,“ pronesl velkolepě a naznačila úklonu. „A kde máte rodiče, Vaše Velevážené Veličenstvo?“ ptala se ho, protože to byla otázka, která jí vrtala hlavou. Takové malé vlče by přeci nemělo být samo, no ne?

Duben 7/10 | Zest

Juniper se přeci jen celkem ulevilo, když ji vlče ujistilo, že je v pořádku. Vypadal tak, ale přeci jen by na něho měla dohlédnout. Rána do hlavy, to nebylo jen tak. Dívala se na něho, ale vypadalo to, že mu nic nehrozilo. Přesto se k němu posadila. „I tak bych na tebe ale přeci jen měla dohlédnout,“ řekla mu mírně. „Já se jmenuji Juniper. A jak říkají tobě?“ zajímala se. Její hlas automaticky přešel do tónů, který vyhovoval vlčatům. Hleděla na něho s mateřským citem a hned věděla, že by si ho vzala domů. Věděla, že byl sice malý, ale někde na něho jistě čekali jeho rodiče. Tak jako ona čekala na svá vlčata.

Duben 6/10 | Zest

Zest měl opravdu jediné štěstí, že Juniper byla laskavá a že milovala vlčata. Když jí Zest narazil do nohy, ani se nezapotácela, jen se k němu hned sklonila, protože spadl na zadek a zmateně mrkal. Juniper si o něho hned dělala starosti. „Nestalo se ti nic?“ ptala se hned toho nebohého vlčátka, které tam tak sedělo a zmateně se rozhlíželo. „To byla ale pořádná šlupka,“ litovala ho a dívala se, jestli se vlče nezranilo, ale vypadal překvapivě v pohodě. Vlastně to vypadalo, že ho ani nic nebolelo. To bylo sice dobré znamení, stejně jí to však nedalo. Byla prostě správná mamina, která by nikdy žádné vlče nenechala v nouzi.

Duben 5/10 | Zest

Juniper u jezera osaměla. Nevadilo jí to. Bylo hezky a bylo ticho. Dalo se to zvládnout, uměla to překonat, nebylo na tom nic špatného. Cítila se klidně, přesto jí něco scházelo. Věděla, že odpověď byla, že jí schází vlčata, ale také věděla, že se s tím nedalo nic dělat. Mohli se vypravit na cestu, potřebovali však ještě trochu času, tak to alespoň cítila. Juniper si říkala, zda nakonec vlčata přeci jen nenajdou cestu za nimi sami i bez toho, aby se je vypravili hledat. Byla to však hloupost. Jak by je mohli najít? Z jihu to byla pořádná dálka… Ne, museli tu vzdálenost překonat oni. Jinak to nešlo.

Juniper přinejmenším překvapilo, když Rowena usoudila, že její schopnosti byly užitečnější než ty Merleho - možná neviděl na jedno oko, to však rozhodně neznamenalo, že by nebyl dobrý lovec. Postaral se o ní, což bylo něco, co rozhodně potřebovala, protože se sama o sebe příliš dobře postarat neuměla. Nebyla zrovna dobrou lovkyní a ač se jí sem tam dařilo, rozhodně se necítila nijak dobrá v tom, co dělala. Když si mohla vybrat a nebyla to zrovna otázka života a smrti, vždy preferovala, když lovit nemusela.
Merle se uměl sám velmi dobře obhájit a jistě nepotřeboval její pomoc, přesto dodala: "já si toho moc nenalovím, ale Merle je opravdu dobrý lovec. Myslím, že je prospěšnější než já. To, co svedu já by přeci svedla kterákoliv vlčice," ujišťovala Rowenu, ač si uvědomila, že tomu tak docela nebylo. Přeci jen její matka rozhodně nebyla tou nejlepší, zrovna tak jako její otec. Možná se neměla takhle shazovat, napadlo jí, ale chtěla se svého druha zastat. To, že neměl oko, ho podle ní skoro vůbec neomezovalo, ale co o tom ona mohla vědět? Ona měla přeci jen oči obě.

Duben 4/10 | Baghý

"To je pravda," přitakala Juniper zamyšleně. "Věci se prostě dějí a někdy nás vedou tím nejzvláštnějším směrem. Ostatně nebýt toho kultu, nikdy bych se s Merlem nesetkala," poznamenala vlčice zamyšleně. Byla to nepopiratelná pravda. Nebýt toho, nikdy by žádná vlčata neměla a byla by navždy sama. Zvláštní, že nad tím takhle přemýšlela až teď.
"Páni, tak to je pořádná řádka let. A tedy, vůbec bych ti tolik nehádala. Já mám za sebou šestou zimu, myslela jsem si, že na tom budeme tak nějak podobně," poznamenala Juniper zamyšleně. Nechtěla Baghý urazit, ale vlčice se zdála být klidná jako hladina onoho jezera u kterého se setkaly, a tak si říkala, že tahle slova jí jistě neublíží.
"No, a když nám Asgaar nevyjde, víme, kde najít jiné útočiště," dodala. Mít přítelkyni poblíž se jí líbilo. I když nebyly ze stejné smečky, ta představa přátelství se jí líbila. NIkdy neměla pořádnou kamarádku.

Duben 3/10 | Baghý

Juniper souhlasně přikývla. "I já jsem ráda. Líbí se mi tady. A jsem přesvědčená o tom, že tohle je přesně to místo, kam jsem měla dojít - sice mi to trochu trvalo, ale vše se děje v ten správný čas. Jsem o tom přesvědčená," řekla Baghý - měla pocit, že v tom by si mohly rozumět. Ostatně si sedly skoro ve všem. Byla to přesně ta společnost, kterou Juniper potřebovala. A byla za ní nesmírně ráda.
"Ano, už jsem si pár anomálií všimla," přikývla souhlasně. "A nejen křídel, dokonce i já jsem v zimě zlatě zářila kvůli zlatému prasátku," poznamenala pobaveně. Vlastně jí to skoro chybělo. " I tyhle magické věci se mi zamlouvají," řekla upřímně. I ona se podívala přes jezero na druhou stranu a chvíli zamyšleně vzpomínala - domov jí nikdy nechyběl. Některé drobnosti možná, ale vždy jí to zase rychle pustilo, když si vzpomněla na všechny ty těžkosti.
"Ach, tak to zní opravdu jako kousíček. Tak to k sobě nemáme daleko. Jestli to nebude v Asgaaru dobré, tak aspoň víme, kam bychom mohli poté," poznamenala. Ne, že by se mínila tak často stěhovat, nikdy taková nebyla, ale nevěděla zatím, co si o Asgaaru myslet. "Minimálně tě určitě přijdu navštívit," ujistila jí.

Duben 2/10 | Baghý

"Přežít se to dalo," ujistila Baghý, "ale nebyl by to život, který bych preferovala. Něco na tom, tedy kromě té krve, bylo prostě nesmírně zvláštní a... divné," vysvětlovala jí. Neuměla to asi správně popsat, protože ty okamžiky tam pro ní byly těžké. Raději je ve své mysli potlačila a ukryla kamsi dozadu. "Ale jo, přesně. Ta krev byla sama o sobě dost hrozná. A oni se v tom přitom úplně vyžívali, měli zajímavé postupy, jak dostat krev ze svých úlovků a pak si s ní kreslili," kroutila nad tím hlavou. Krev byla sama o sobě dost nepříjemná, ještě si jí patlat do srsti. Ona však, pravda, měla podstatně hustější kožich. "Já musela," posteskla si. Poskytli jí útočiště, a tak to bylo to nejmenší, přesto však... byla ráda, že ji přijali.
"Není moc co povídat," ujistila Baghý. "Moji rodiče se rozhodli, byli to alfy ve smečce ze které pocházím, že převezmu jejich místo spolu se synem bet. Ale já nechtěla. Ne, že bych ho neměla ráda, ale... nechtěla jsem tam zkrátka zůstávat. Nebylo to místo, kde bych chtěla strávit celý svůj život," vysvětlila jí. Útěk i to s mrtvými vlčaty... to byla pak už veskrze její chyba. Důsledek jejího rozhodnutí. "V Borůvce? O té jsem neslyšela. My jsme teď s mým partnerem v Asgaaru, ale nevím, jestli tam zůstaneme. To se ještě uvidí. Nejsme na to místo nějak zvláštně vázaní," řekla Baghý s úsměvem. Rozhodně potřebovala pozitivní místo.

Duben 1/10 | Baghý

Slova Baghý dodala Juniper odvahu, kterou asi v té chvíli nutně potřebovala. Věděla, že strach bude mít stejně, ale to asi patřilo k roli matky, kterou tak nečekaně získala. Nemusela si dělat starosti, říkala si. Osud se o všechno postará, jistě, že její děti budou v pořádku. A nakonec ten nápad s jezevcem nezněl zase tak špatně.
"Zajímavé to jistě je. A také trochu děsivé. Ti vlci jsou jako posedlí hledáním pravdy o světě, čemuž bych i rozuměla, ale nechápu k čemu po sobě malují tou krví," říkala přítelkyni, než se odmlčela a poslouchala zase ona jí. Jejich procházka a jejich svěřování neměla pravidla, obě však existovaly v dokonalé symbióze a vzájemně si naslouchaly. "To je velká pravda. Smečky poskytují ochranu, zvlášť v takovém prostředí ze kterého pocházíš," souhlasila. "Smečka do které jsem se narodila já mi však vždy byla spíše vězením," dodala, protože to byla zase její zkušenost. Bylo zvláštní, jak odlišné jejich životy byly, přesto si tak dokonale rozuměly.

Březen 10/10 • Baghý

Juniper pokývala hlavou. "Cesta ke smíření je však občas těžší, než se zdá. Když jsi to však zvládla ty, tak to jistě zvládnu také," usmála se a přijala tím i její nabídku na tykání. Asi tím oficiálně ztvrdily své krátké přátelství. Juniper to moc těšilo, protože Baghý byla příjemnou společnicí.
"V tom máš asi pravdu, aspoň bych věděla, že jim nic není," přisvědčila vlčice zdráhavě, stejně bylo však něco na té myšlence nepříjemné. Nebyla si jistá, jestli to je opravdu něco, co chce. Musela se nad tím zamyslet, ale ostatně zatím se ještě na jih nechystali. Bylo to trochu nepříjemné, protože čím více času uběhlo, tím menší měla šanci, že jí vlčátka odpustí, ale... nemohla nad tím tak přemýšlet.
"Jistě, není to žádné tajemství. Je to kult, který uctívá krev a své krevní božstvo, pak také pravdu. Krev svých úlovků věnují bohům a následně se jí malují," vysvětlovala Baghý. "Nemají mnoho pravidel a jsou celkem vstřícní, ale i tak z nich mám nepříjemný pocit," přiznala.

Březen 9/10 • Baghý

S tím musela Juniper rozhodně souhlasit. Život nebyl snadný, jeho cesty byly mnohdy zarostlé a neudusané, občas bylo třeba po nich kráčet sama a vše si vytrpět - na druhou stranu však skýtal nevýslovné radosti, takové, kterým Baghý jistě také rozuměla, protože jinak by jí přeci nezvala na procházku kolem jezera. "Ach, to je mi moc líto," vydechla, protože chápala tu těžkost. I ona své bratry milovala - ale odešli a ona je z toho vinit nemohla. Nikdy je ostatně o pomoc ani záchranu nežádala. Chtěli žít své životy - inu, snad byli šťastní.
"To jste nemohla tušit. A navíc se vaše životy zjevně znovu spojily, a tak je vše tak, jak má být. Musela jste jít svou vlastní cestou, utvořit si svůj osud," říkala jí. O tom Juniper náhodou něco věděla.
"Myslíte, abych se šla přesvědčit, jestli má vlčata nejsou mrtvá?" zeptala se trochu vyděšeně, protože nevěděla, co by u takového jezevce hledala - jistě se mohla setkat s vlčaty, která ani neokusila chuť života, momentálně jí však trápily ti, která nechala ve smečce.
Baghý byla oproti Juniper optimistická, ale Baghý také nevěděla, co to bylo za smečku. "Inu, popravdě, je to spíš kult než smečka," přiznala.

Březen 8/10 • Baghý

Juniper v Baghý viděla přítelkyni, kterou nikdy neměla. Bylo to tak přirozené a tak zvláštní, ale cítila k ní důvěru. Baghý jí ostatně nedala důvod, aby jí nevěřila. "Bylo," přisvědčila, "ale byla jsem mladá a potřebovala jsem jen nějak přežít. Bylo to dost těžké období," kývla. Bylo zvláštní, jak snadno se dovedla Baghý otevřít. Jako by se znaly celá léta a ne jen pár hodin. "Doufám, že se mají dobře, přikývla, byla to však jen chabá útěcha. Nemohla na ně však přestat myslet. "Tak se to dělalo u nás doma," vysvětlila jí. "Všechna vlčata měla jména na písmeno po otci. A otcem mých vlčat je vlk jménem Merle," vysvětlila Baghý. Chápala, že to tak nebylo všude, ona se však držela svého zvyku z domova. Nevěděla proč, zkrátka to pro ní bylo důležité, ač domov byl hrozným místem, kam by se už nikdy nevrátila.
Usmála se. "Tak to chápu. I to, že vám tak nesmírně chybí. Věřím však tomu, že se jistě vrátí domů," ujistila Baghý. Nechtěla jí to slibovat, sama tomu však chtěla věřit. Už kvůli své nové přítelkyni.
"Ano, v to doufám," přikývla. "A ano, srdce mě přivedlo sem. Ostatně jsem tady také Merleho našla, ač mě opustil. Doufám, že snad sem najdou cestu i má vlčata, pokud by se mi je nepodařilo nalézt v té smečce, kde jsem je nechala," povzdechla si. Když to řekla takhle, znělo to hrozně. Divila se, že jí Baghý neodsoudila.

Březen 7/10 • Baghý

I Juniper se po vlčeti ohlédla, ale vše se zdálo být v pořádku. Příliš dlouho nepřemítala nad tím, že krémový vlk příliš nevypadal jako otec onoho malého vlčete, protože jí to nepřišlo důležité - mohl to být kdokoliv a vlče nevypadalo v ohrožení.
Usmála se, když se Baghý zeptala na jména jejích vlčátek. Kdoví, kde asi jsou a co zrovna dělají! "Jsou tři. A jmenují se Merlin, Magnolia a Malva," řekla vlčici. "Nejsou však má první," přiznala nakonec. "Měla jsem vlčata ještě dříve, ta se však narodila mrtvá," přiznala Baghý. Bylo to něco, co neřekla ani Merlemu, měla však z Baghý dobrý pocit, a tak jí nevadilo se jí s tímhle svěřit.
"A vy? Jak se jmenují vaši?" ptala se jí se zájmem, aby trochu odlehčila atmosféře.
"Ráda bych věřila tomu, že takové náhody se dějí," usmála se, "i ve světě mimo Gallireu. Rozhodně to je ironie, ale přijde mi, že takový už život někdy zkrátka je," řekla jí. Inu, teprve když opustila svá milovaná vlčata, našla jejich otce daleko od smečky. Teprve, když jako mladá odešla z domova, poznala pravou svobodu jen proto, aby zažila tu nesmírnou bolest ze ztráty. Život byl někdy plný paradoxů.