Gallirea - Příspěvky uživatele

Leden 3/10 - Linzire

Juniper se zasmála, ale musela přisvědčit - v tom totiž měl Linzire pravdu. "To tedy ano, ale popravdě nevím, kolik tady žije vlků. Možná, že kdyby se tu všichni sešli, vůbec bychom se nevešli," prohlásila zamyšleně - byla to samozřejmě hypotetická slova, to ona se nad tím pozastavovala déle, než bylo nutné.
"To také nevím," řekla zamračeně, když popisoval nějaké jezero o kterém neslyšela. "Žiju tady přes rok, ale popravdě jsem mnoho míst nenavštívila. Chtěli jsme se s mým partnerem přidat do Asgaarské smečky, ale nakonec jsme skončili v Ageronu. O Javorové smečce jsem ale neslyšela, kde se nachází?" zajímala se Juniper, asi proto, aby věděla, kde co v tomto jejím novém domově je. Vůbec by se potřebovala trochu více zorientovat, ale na to, jak kdysi Juniper toužila po svobodě se překvapivě snadno smířila s tím, že bude na jednom místě. Nezdálo se jí na tom nic zase tolik špatného. Byla spokojená.

Juniper oba mladé vlky sledovala. Thyrka nakonec i Cornicovi ukázala, jak se hraje na rampouchy a oba tak složily krásnou symfonii. Pochvala tak patřila jim oběma.
Nebyl žádný div, že na ně na všechny padla únava. Zima je všechny navíc unavovala ještě trochu více než kdyby bylo normální počasí. Schovat se a trochu si odpočinout vůbec nebylo na škodu. "Evidentně nebudeš sám, Cornicu. Všichni si potřebujeme trochu odpočinout," prohlásila Juniper a jemně pročísla Thyrce srst. Nemohla se o ní přestat starat, moc jí na ní záleželo. Pak jim ukázala směr, kterým byla nora, kde už s Merlem pár chvil strávili.
"To si piš, že byla," zazubila se na mladou vlčici a usmála se. "Uvidíme, jestli ho tam najdeme. Ale i kdyby ne, určitě tě naučí lovit příště. Nakonec tam třeba najde on nás," poznamenala pobaveně a rozešla se směrem k noře, kde si všichni mohli odpočinout. Bylo to potřeba.

//Úkryt

Leden 2/10 - Linzire

Juniper se klouzala na ledu jako nějaké splašené vlče a nemohla být v tu chvíli spokojenější. Byla klidná a ač se občas myšlenkami zatoulala v minulosti, teď hleděla jen vpřed. Společnost jí však nikdy nevadila, a tak, když zaslechla od břehu hlas cizího vlka, měkce zaryla drápky do ledu, aby zastavila a ohlédla se na cizince, který na ní volal a tvářil se přinejmenším zaujatě.
"Zdravím," usmála se vlčice přátelsky. "Těší mě, já jsem Juniper. A určitě, přidejte se. Led je dost velký pro všechny," ujistila ho a zamávala ocasem jako vlajkou míru, přestože Juniper nepůsobila nebezpečně ani trochu.
"Upřímně, divím se, že jsem tu sama. Tohle je taková příjemná zimní aktivita," rozplývala se a klouzala se dál. "Jste místní?" zajímala se zvědavě.

Potvrzuji dcerku

Leden 1/10 - Linzire

Juniper nemohla být šťastnější. Ano, v srdci jí stále bolelo to, že opustila svá vlčata, život na Galli jí však přinesl nečekanou radost. Měla u sebe malou Thyrku, která jí věřila a kterou by nikdy nezradila a měla Merleho. Říkala si... že život mohl být lepší. Po tom všem, co udělala a od čeho všeho utekla se zdálo, že se na ní Osud usmál a ona mohla žít život o kterém snila už jako mladá vlčice.
Bála se toho, že se jí všechno vrátí. A vyčítala si, že zůstala - jenže výčitky nikdy nic nemohly vyřešit.
Chtěla si pročistit hlavu, proto vyrazila k jezeru. Poprvé po hodně dlouhé době, co byla na Galliree byla sama. Bylo to neuvěřitelné. Musela se však usmívat, když kráčela pomalu kolem velkého jezera. Kolikrát tady malinkou Thyru potkala a kolikrát jí pomohla, aby vyrostla v tu úžasnou mladou dámu, kterou teď byla? Neříkala, že to byla jen její zásluha, ale co pochopila, její rodiče o ní zájem příliš nejevili - a ona byla ráda, že jí vnímala jako svou náhradní maminku.
Povzdechla si, když stanula předními packami na ledu a opatrně na něj vstoupila. Vydržel pod její váhou, a tak se osmělila - a klouzala se jako nějaké malé vlče.

Juniper spokojeně sledovala mládež, jak se baví hrou na rampouchy. Bylo to tak nesmírně poklidné! Těšilo ji to. Thyra vysvětlovala Cornicovi, jak měl správně hrát na rampouchy a mezitím sama skládala symfonie. "A znějí moc pěkně," usmála se na Thyru, když jí vítězně řekla, že měla pravdu. Byla ráda, že se její adoptivní dcerka dobře baví.
"Náhodou, oběma vám to šlo," pochválila je. Cornica sice příliš neznala, ale přišel jí vlastně jako celkem milý mladík - a také viděla, jak se na něho Thyra kouká. Hm, možná kvůli tomu se ptala na lásku. Asi by příště měla být konkrétnější, věděla, jak impulzivní může být mládí.
"Jsi unavená? To víš, že si můžeme jít odpočinout. Můžu ti ukázat, kde je nora a třeba se tam potkáme s Merlem. Chtěla bych vás představit," usmála se Juniper a kývla hlavou směrem, kterým byl úkryt, kde mohli spokojeně složit hlavu. Inu, ani ona by se odpočinku nebránila.

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Thyra se vrátila s obřím rampouchem, který se tak akorát vešel do jamky, kterou Cornic připravil. Oheň sice hořel už povážlivě méně - to dávalo celkem smysl, byla zima - ale Cornic naštěstí byl dost duchapřítomný, aby přiložil. "Je moc krásný," ujistila Juni Thyrku laskavě a když se jamka zaplnila vodou, trochu nadrtila šípky, které našla a hodila je do vody, která se brzy ohřála. Dovolila si ochutnat. Jejich čaj sice chutnal trochu zemitě, ale jinak byl velmi příjemný. A hezky jí prohřál.
Bylo jí moc příjemně. Navíc už jí neteklo z nosu a nekašlala. Za to jistě mohlo peříčko, které jí Thyra zapletla do srsti. Byla v milé společnosti a nemohlo jí být lépe. Jen Merle jí chyběl. Tušila, že bude překvapený, až zjistí, že jim sem přivedla náplavu. Vlče, které si vzala za své.
"To můžeme, zní to moc fajn," prohlásila nadšeně, když jim Thyrka předložila svůj návrh. A Juni pochopitelně neváhala.
Její adoptivní dcerka ji i Cornica dovedla k místu, kde rostlo celé stádo rampouchů a Thyrka jim hned ukazovala, jak krásně zní. Juniper se pochopitelně nadchla stejně snadno. V mnohém si byli s Thyrkou podobné, i když vůbec nebyly příbuzné.
"No jo! Páni. Tak to musíme pořádně otestovat. Třeba zní každý jinak!" prohlásila Juni a hned šla poklepávat na ostatní rampouchy.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Juniper si nepamatovala, kdy se naposledy takhle bavila. Ne, pravda byla, že už loni zažívala střípky radosti, když v zimě stavěli s Merlem vlkuláky - kdo by řekl, že už je to rok?! To by ale děti určitě taky bavilo, napadlo ji, zatímco házela koule jednu za druhou, ani jí nezajímalo, jestli se trefí, nebo ne. Thyra s Cornicem jí rozhodně nešetřili a její hnědý kožich byl brzy posetý sněhem. A pořádně promočený.
Když Thyra zahlásila, že už nemůže, Juni vykoukla z poza stromu a vydala se ke své adoptivní dcerce, která měla vyplazený jazyk a vypadala chuděrka opravdu uběhaně - ale šťastně. Musela se nepatrně usmát nad její snahou očistit si kožíšek, ale chápala to. I ona měla podobné tendence, ale už byla dost stará na to, aby se jen oklepala. Sníh stejně brzy roztál a bylo po pohromě.
A Thyrka přišla s dalším skvělým nápadem. To Juni nadchlo. "Páni, to je nápad, to nám všem určitě prospěje!" prohlásila nadšeně. Jen škoda, že neměla žádnou magii, která by jim mohla prospět. "Zkusím něco najít," slíbila, zatímco Thyra spěchala najít vodu, ona se rozešla mezi stromy, aby našla nějaké bobule.
Šla k úseku, který byl hezky zarostlý. Měla štěstí, že tam našla nějaké přezrázlé šípky, ale to jejich účelu vůbec nevadilo. Pár jich natrhala a spěchala zpátky za dětmi. Na hřejivém nápoji se už pracovalo.

Prosinec 2/10 - Minehava

Juniper se sama za to všechno styděla, proto ostatně také nic z toho nikomu nepovídala na potkání, ale s Minehavou měla zvláštní spojení. Tedy... alespoň jí to připadalo. Nechtěla by takové věci vykládat jen tak někomu, ale byla vlastně ráda, když to bylo venku. Aspoň si s tím už nemusela dělat starosti. A mohla doufat, že jí Minehava neodsoudí příliš příkře.
Její slova jí však překvapila. Říkala, že sama neměla rodiče. Nevěděla, jestli jí to uklidňuje, nebo znepokojuje. "To jsem nevěděla," řekla omluvně, protože to nemyslela ani trochu zle. "Ale já se svých vlčat nezřekla, jen... se to všechno hrozně moc špatně zvrtlo," vysvětlila a smutně sklonila hlavu. Tížilo jí to. A ještě se dočkala ledové sprchy odsouzení vlčice, kterou považovala za svou přítelkyni.
Snažila se to ze sebe setřást, když se Minehava rozpovídala o těch smečkách. Nebylo to snadné, ale... bylo to lepší.
"Ať tak jako tak, ráda tě uvidím, Minehavo. Klidně jen na zimu," řekla vlčici tiše a usmála se. "Kdybys nějakou zakládala, dej mi vědět. Hned bych se tam objevila," ujistila jí vesele.

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Juniper pokukovala po šedivém vlčkovi. Nechtěla přemítat nad tím, že by se Thyrka tak snadno zakoukala do nějakého mladíka, ale na druhou stranu už nebyla žádné malé vlčátko, ač jí tak Juni stále tak trochu viděla. Skoro jí mrzelo, že s ní nestrávila více času.
Možná nebyla její dcerou, ale jako kdyby ano. S takovou láskou jí měla ve svém srdci. "Určitě to dovolí. Jistě nebudou tak krutí, aby tě vyhnali do zimy," ujišťovala Thyrku. A kdyby náhodou ano, Juniper by jí nikdy samotnou nenechala. Jemně jí pročísla srst na krku, když jí zaplétala peříčko do srsti. Chápala, proč to dělá. Chtěla se odpoutat od minulosti, od své rodiny - od všeho, co to pírko znamenalo.
"Děkuji. Budu na něj dávat pozor, než se rozhodneš, že ho chceš zpátky," ujistila svou nevlastní dcerku.
Už měla lepší náladu. To jí alespoň trochu uklidnilo. Setkání s bratrem jí rozhodilo, ale když navrhovala koulovačku, už měla hlavu úplně jinde. Jako správná puberťačka. To se jí líbilo. Ani nestihla navrhnout nic sama, ale Thyrka jim ukázala směr - a toho se rozhodla chytit i hnědá vlčice. Bude si tu hrát s vlčaty? A nebylo to to, co od začátku chtěla?
"Jsem pro koulovačku!" zasmála se Juniper a jakmile je Thyrka začala bomardovat sněhovými koulemi, pustila se do toho. I ona udělala pár sněhových koulí, které namířila mezi stromy. Kdo ví, jestli trefila jedno nebo druhé vlče, ale i ona vběhla do lesa a udělala si munici, kterou střílela po jednom nebo po druhém. Jejich kožíšky byly podobně šedivé a ona se pořádně nedívala, kdo je kdo. Na to nebyl čas!

Juniper se jen velmi nerada takhle vetřela do konverzace, nic jiného jí však vcelku nezbylo. Všude tady bylo plno vlků. Ještě, že to jí ani v nejmenším nevadilo. Kývla na Lylwelin a druhého vlka o kterém usoudila, že je druhou alfou. Ještě, že jí Lylwelin představila, protože ona se samozřejmě zajímala především o svou adoptivní dceru. V její mysli totiž už přesně tím byla. Nemohla si pomoci, Thyru zkrátka nemohla vidět trpět, chtěla, aby byla nejspokojenější. A pokud jí k tomu pomůže to, že na chvíli nebude s rodinou, kdo byla ona, aby jí soudil?
"Chápu," řekla Thyře laskavě, protože věděla, že potřebuje především pochopení. A to Juniper vcelku šlo. "Neměli by tě držet zpátky. Tohle je tvůj život a ty si ho můžeš žít, jak jen chceš," poznamenala tiše. Věděla, že by jí neměla navádět, ale svoboda byla tím, co bylo v životě nejcennější. Proč by tedy měla Thyru přesvědčovat, aby se vrátila k rodině, která jí jen svazuje?
"Těší mě, Cornicu," usmála se na mladého vlka, který se s Thyrou už podle všeho znal. Ptala se jí na lásku právě kvůli němu? Neptala se, ale jen se usmála. I když... možná by jí měla obeznámit s tím, jak na svět přichází vlčata. Aby si náhodou nějaké také neuhnala. Věděla sama nejlépe, že je to snadnější, než se zdálo.
"Jsi si jistá?" zeptala se nejistě, když jí říkala, aby jí peříčko sundala. "Budu ho opatrovat, dokud se nerozhodneš, že ho chceš zpátky, co ty na to?" zeptala se nakonec a vypletla jí peříčko ze srsti. Bylo moc pěkné, ale chápala, že to byla minulost, kterou si teď Thyra nechtěla připomínat.
"Určitě můžeš. Ale zeptáme se, dobře? Lylwelin pro tebe jistě bude mít pochopení," utěšovala jí.

//Vodopády

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Thyrka jí neslyšela. Dělalo jí to starosti, ale alespoň našla Ageron. Následovala její stopu, která vedla přímo do lesa. Alespoň, že tak, říkala si, když kráčela domů. Merle tu na ní možná celou dobu čekal. Cítila se provinile, že ho tu nechala takovou dobu, ale přeci by Thyrku jen tak neopustila. Musela se o ní postarat, slíbila jí to a mínila to dodržet.
Proto jí asi překvapilo, když jí našla v obklopení Lylwelin a mladšího vlčka, kterého neznala - ale Thyra ho zjevně znala. Spočívala čumáčkem zabořeným v jeho srsti a ona by se nad tím pousmála, kdyby Thyra stále neplakala. Dělalo jí to hrozné starosti. Samotné jí oči slzely, ale to kvůli té otravné rýmě, která jí celou dobu provázela.
"Thyro, zlatíčko, jsi v pořádku?" ptala se Juni starostlivě, když došla až ke společnosti několika vlků. "Mohu ti nějak pomoct?"
Nevěděla, že slzy, které Thyra právě prolévá, jsou slzy štěstí. Nenapadlo by jí to. Jak by také mohlo? To, co se stalo s jejím bratrem, bylo hrozné. A pro ní to bylo nesnesitelné o to více, protože už chápala, jak problematické vztahy v rodině měli. Neznala Eziho, ale celá ta situace byla přinejmenším nepříjemná. Navíc Thyra se rozhodla podle svého - nenutila jí k ničemu, přesto se však za ní cítila zodpovědná. Chtěla, aby Thyrka měla někoho blízkého, někoho, kdo jí třeba jen dočasně nahradí rodinu. Někoho jako byl pro ní kdysi Danan.

Juniper by se k Ezimu asi chovala jinak, kdyby neviděla, jak ubližoval Thyrušce. "Promiň," řekla vlčkovi a pčíkla na něho, když ho míjela. Nemyslela to zle, ale jí záleželo na její šedo černé vlčici, která pro ní byla jako její vlastní dcera. Starala se o ní a měla jí ráda, protože viděla její kouzelnou mysl a nechtěla, aby jí někdo zlomil. Připadalo jí, že její rodina - ať už byla jakákoliv - nebyla zrovna přívětivá a že jí nikdo nepodporoval tak, jak si zasloužila. Bylo jí to líto. Netušila, že její setkání s bráškou se tolik zkomplikuje. Bylo to viditelně hodně špatné.
Juniper to trochu chápala. Už leccos věděla. Ale připadalo jí, že Thyra už se cítila lépe, že věděla, co chce. Jenže Ezi to podle všeho celé trochu pokazil.
"Thyro," pronesla měkce, když vlčici doběhla. Ztěžka se jí dýchalo, ale to nevadilo. Pro Thyru by udělala cokoliv.
Eziho nechali za sebou. Thyra mířila do Ageronu. To bylo asi vůbec nejlepší rozhodnutí.
"Thyro, počkej," vydechla tiše. Celá se třásla a ona jí chtěla utišit. Tak jak by jí měla utěšovat její máma.

//Ageron (přes Armanské hory)

Prosinec 1/10 - Minehava

Juniper se nejprve ošila. Věděla, že tohle byla věc poněkud problematičtějšího rázu, na druhou stranu, obě vlčice byly dospělé. Juniper netušila, jestli byla Minehava někdy v podobné situaci, ale... tak jako tak se rozhodla, že se neměla za co stydět. Ptala se na to, co mezi nimi bylo - a pravda byla, že toho mnoho nebylo.
"Tehdy, když jsem ho viděla poprvé, tak se mi líbil. Vážně hodně. Nevím, jestli si mě všiml, možná. Ale tak jako tak jsme kolem sebe tak trochu kroužili. A musíš vzít v potaz, že jsme v té době žili ve společnosti, kdy měli vlci více partnerů, kdy tyhle věci tak nějak... ehm... neřešili, víš? Tak se tak nějak stalo, že jsem s ním čekala vlčata a on pak... zmizel. Lekl se," vysvětlovala. No, na to, že byla dospělá, zněla jako nějaké vlče, které se stydí za svoje prohřešky. Bylo to tak? Možná trochu.
"Chápu," kývla. "Také jsem měla se smečkami velký problém, ale život v nich je... jednodušší. Zvlášť pro osamělé vlčice. Já bych asi sama jen tak nepřežila," vysvětlila. "Ale nechám rozhodnutí na tobě. Samozřejmě. Nechci tě nutit do něčeho, co by se ti protivilo."

Listopad 4/10 ~ Minehava

Juniper překvapila Minehavina ráznost, ale podle toho, jak vlčici poznala, asi jí to nemělo překvapit. Něco na ní bylo náramně zajímavé a líbilo se jí to. Juniper by se přesně o takovou ráznost snažila, kdyby nebyla vychována v přísném královském prostředí, kde jí její rodiče velmi ochotně ušlapávali. "Myslím, že ho to vyděsilo. Ta myšlenka, že by měl mít děti s někým, koho skoro neznal. Když jsem ho tady našla, tak svého jednání litoval," ujistila Minehavu, protože se zjevně rozhodla Merleho bránit. Jistě, že ano! Merle byl dobrý vlk, jen udělal špatné rozhodnutí. A nebo byla Juni zaslepená láskou k němu a hodlala přehlédnout vše špatné? Možná. Ale už ho našla a věřila tomu, že to tak mělo být. Teď ještě najít děti.
"Plánovali jsme to už letos, ale ztratili jsme příliš mnoho času hledáním vhodného zázemí a teď... teď už bude zase zima. Nemůžeme se na zimu vydat na tak dlouhou cestu," vysvětlila Minehavě jako by to snad vlčice sama nevěděla. Jistě, že věděla. Minehava byla tulačka a musela vědět lépe než kdokoliv jiný, že cestovat v zimě se zkrátka nedá.
"Ach tak, ale to přeci nevadí. Není to sice na mě, ale myslím, že pro dvě další vlčice se ve smečce místo najde. Setkala jsem se s jednou z alf a myslím, že pomoc se vždy hodí. Je to nová smečka a pomoci není nikdy dost," usmála se na Minehavu. Doufala, že najdou cestu kolem - i s tou svojí spolucestovatelkou.
"On vážně není tak špatný, jak to vyznělo," ujistila hned Minehavu, když zase začala o tom, že by jí Merle nepřežil. "Lituje toho, že mě opustil," dodala. Ale bylo to popravdě úplné minimum, to Juni věděla.