Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper přátelsky zavrtěla ocasem, asi byla opravdu až příliš přátelská, ale jinak to neuměla, zvlášť ne ve smečce ve které se po dlouhé době cítila zase tak dobře. Měla tu Thyrušku a měla tu Merleho. Kéž by mohla přivést i své další vlčátka, obávala se však, že už měli své vlastní životy a jejich rodiče do nich tak docela nepatřily. Přeci jen je opustila. Tížilo jí to.
"Pokusím se," usmála se na Lylwelin. "Mám to tu ráda a těší mě, že jsme tu našli místo k životu. A jestli bude třeba mé přátelské povahy, ráda pomůžu," ujistila svou alfu, která asi vřelostí mnoho neoplývala, ale to ničemu nevadilo. Přeci jen i ve smečce musela být jistá přísnost, které by zase ona nedosáhla.
"Aha, to... mě nenapadlo. Asi jsem si něco domýšlela," zamrkala Juniper překvapeně. "Asi jsem si to špatně vyložila. Omlouvám se," řekla tišeji, protože nechtěla Lylwelin urazit, ale přeci jen... spolu vedli smečku. Koho by napadlo, že nebyli partneři?
"To je vlastně pravda, to mě nenapadlo," přiznala a pohlédla do rohu, kde zabalená spočívala malá spící vlčice. "Dám na ní pozor. Vůbec jsem si jí nevšimla. Nemusíš se o ní bát. Klidně běž dělat alfofské věci, a tak dále," usmála se a podívala se po Thyrce, která se mezitím probudila a rozhodla se se porozhlédnout po okolí.
"To víš, že jo. Běž, zlatíčko," kývla na černou vlčici a sama se rozhodla zůstat v noře. Byla sama poněkud vyčerpaná, ale měla práci.

Juniper si nebyla jistá, co od ní alfa její nové smečky potřebuje, ale byla pravda, že si nebyla vědoma toho, že by něco provedla, a tak byla... hloupost, cítit se provinile, že ano? Musela se trochu srovnat sama se sebou, snažila se přeci jen zapadnout, nedělala nic špatného, možná ale měla Lylwelin problém s tím, že tu měla Thyru a vzala jí do jejich nory? Ale přeci by malou vlčici, kterou měla ráda tolik jako by byla její vlastní dcera, nenechala na mrazu, no ne?
Proto trochu zaraženě kývla, když Lylwelin konstatovala, že si všimla, jak se má k vlčatům a že je jí všude plno, ať už to znamenalo cokoliv. "To je asi pravda," kývla nakonec, ale v očích jí zajiskřilo, když jí Lylwelin nabídla povýšení. Usmála se, hrdá sama na sebe - tak přeci jen zapadla!
"Ne, s tím žádný problém nemám. Děkuji, Lylwelin," řekla jí upřímně. Byla jen ráda, že Lylwelin ocenila její snahu a ještě jí nabídla roli. "A moc ráda budu pečovatelka, chystáte se snad s Tomášem... vyvést mladé?" zeptala se opatrně, nechtěla totiž Lylwelin urazit, ale proč jinak by nabízela post pečovatelky, pokud by nebylo o koho pečovat?

Lylwelin si nešlo nevšimnout, nikdo z její společnosti však příliš netušil, co zlatá vlčice dělá. Juniper stála zády ke vchodu, a tak si nevšimla vlčete, které Lylwelin přinesla, ale byla to chyba. Nikdo však nevstoupil do toho, co jejich alfa dělala, byli zcela zabraní do debaty a ona měla oči hlavně pro Merleho. Nemohla si pomoct, uvědomovala si, že byla jako hloupá, zamilovaná puberťačka, ale co mohla dělat?
Všechno se změnilo, když si jí Lylwelin zavolala k sobě. Střihla uchem a omluvila se jak Thyrce tak Merlemu, teprve tehdy se rozešla směrem ke zlaté vlčici, která vypadala... ustaraně. Tedy, ne, že by to na ní bylo znát, ale její postoj nebyl klidný, a tak usuzovala, že s něčím potřebovala pomoci a že se tady nesnažila jen zatopit.
"Ahoj, Lylwelin, můžu ti nějak pomoct?" zeptala se Juniper zvědavě a naklonila hlavu na stranu. Zvědavá, to ona opravdu byla.

Juniper potlačila chuť vydat se ven za Thyrkou, když se tak náhle omluvila. Dělala si starosti, protože nevěděla, co se Thyře tak náhle stalo, ale... malá vlčice byla známá tím, že jí prostě náhle něco napadlo a už mizela. Prostě... jí jen něco popadlo. Merle se za Thyrou koukal zmateně a ona chápala, že to asi musela vysvětlit nějak lépe. "Je to hodná vlčice, jen se jí dělo spoustu špatných věcí. Já vím, že jsem o tom s tebou nemluvila, ale mám jí moc ráda a myslím, že jsem jediná, kdo se k ní kdy choval hezky. A moc se těšila až tě pozná a zajímala se, jestli bys jí naučil lovit," poznamenala a zadívala se na svého partnera.
To už ale Thyrka byla zpátky. "Ano, ano, už jsem mu vše řekla. No a teď zbývá, aby nám dal svou odpověď," prohlásila a mrkla na svého druha, který malou vlčici jistě neodmítne. "Já bych šla s vámi. Také by mi jedna či dvě lekce neuškodily," poznamenala pobaveně. Přeci jen... ještě nikdy pořádně nelovila.

Leden 5/10 - Linzire

Juniper se zamyslela a přemýšlela, kolik vlků tu už potkala ona. Nebyla to vůbec lehká otázka, protože jich bylo mnoho - jednu vlčí slečnu však nosila blízko svého srdce a přeci jí jako vlčátko potkala přímo tady. "Já ani nevím, kolik vlků jsem tady už potkala. Pár jich už bylo," připustila Juniper zamyšleně. "Ale také bych teď chtěla nějakou dobu zůstat ve smečce a věnovat se Ageronu. Sotva jsme tam přišli a ten les je moc krásný na to, aby zůstal zanedbaný," posteskla si.
"Ale chápu, že jsi se ztratil. Tahle země není vůbec malá," přikývla vlčice zamračeně. Snažila se uvědomit si o jakém místě mluvil - nebylo to snadné, ale hory? To jí připomínalo ty do kterých se vydali s Merlem než potkali Lylwelin. "No, to je klidně možné! Ageron asi nebude jediná smečka takhle pod horami, ale na Severozápadě o žádné jiné nevím," poznamenala zamyšleně.
Nechtěla se Linziremu smát, ale když říkal, že byl jen kousek od své smečky a vydal se úplně někam jinam... no, nemohla jinak. "To se stává. Zvlášť, když to tady ještě neznáš a byla mlha. Teď aspoň víš podle čeho se orientovat," utěšovala ho.
"Moc," přikývla s úsměvem. "A tobě v Javoru? Protože nic není důležitější než spokojenost v životě," dodala spokojeně.

Leden 4/10 - Linzire

Juniper se zamyslela nad tím, kolik vlků tady už reálně potkala. To číslo by bylo asi velké, ale zase ne tak velké, aby zaplnili jezero, na druhou stranu si však byla celkem jistá, že by jich tady tolik klidně být mohlo.
Páni, tohle jí úplně zamotalo hlavu!
"Tolik asi ne, ale potkala jsem jich už opravdu celkem dost. Také jsem tady už přes rok," vysvětlila Linziremu. Sama tomu sotva věřila. Ne, určitě špatně počítala, i když...
"Nakonec jsem ráda, že to s tím Asgaarem nevyšlo. Ageron je příjemný. Je to menší smečka těsně pod horami na západě," vysvětlila. Linzire jí zase vysvětloval, kde je Javor a ona zamyšleně přikyvovala. "Asi jsem v okolí nikdy nebyla, ale teoreticky by od sebe ty dvě smečky nemusely být nijak vzdálené. Vím, že poblíž Ageronu je vodopád," nadnesla, protože jí to přišlo jako dobré orientační místo od kterého se dalo dobře odpíchnout.

//Ageron

Juniper byla ráda, že dovedla Thyrku s Cornicem do úkrytu. Přeci jen je teď chvilku měla na starosti a ač to nebyla malinká vlčata, cítila tu zodpovědnost za to na ně dohlédnout. Cornic se po vstupu hned uvelebil v rohu a velmi rychle usnul - chuděrka, musel být úplně vyčerpaný! - zatímco Thyra se vrhla k Merlemu, který odpočíval jen kousek od místa, kde ho nechala.
Už se jí po něm stýskalo! Proto k němu také vykročila - a asi neméně nadšeně, než Thyrka, která kolem jejího partnera poskakovala jako by z ní náhle všechny únava opadla. "Ano, Thyrko, tohle je Merle," zasmála se Juniper a mrkla na Merleho. "A Merle, tohle je Thyrka," představila je navzájem jako správně vychovaná princezna.
"Ahoj," broukla ke svému partnerovi. Litovala, že jí to tak trvalo. "S Thyrkou jsem se seznámila už když byla vlčátko, když jsem byla na procházce u jezera," vysvětlila rychle Merlemu. "A když jsem se naposledy vydala ven, našla jsem jí u lesa. Její rodina se k ní zachovala velmi nepěkně a já jí právě kvůli tomu vzala sem," vysvětlila mu.

Leden 3/10 - Linzire

Juniper se zasmála, ale musela přisvědčit - v tom totiž měl Linzire pravdu. "To tedy ano, ale popravdě nevím, kolik tady žije vlků. Možná, že kdyby se tu všichni sešli, vůbec bychom se nevešli," prohlásila zamyšleně - byla to samozřejmě hypotetická slova, to ona se nad tím pozastavovala déle, než bylo nutné.
"To také nevím," řekla zamračeně, když popisoval nějaké jezero o kterém neslyšela. "Žiju tady přes rok, ale popravdě jsem mnoho míst nenavštívila. Chtěli jsme se s mým partnerem přidat do Asgaarské smečky, ale nakonec jsme skončili v Ageronu. O Javorové smečce jsem ale neslyšela, kde se nachází?" zajímala se Juniper, asi proto, aby věděla, kde co v tomto jejím novém domově je. Vůbec by se potřebovala trochu více zorientovat, ale na to, jak kdysi Juniper toužila po svobodě se překvapivě snadno smířila s tím, že bude na jednom místě. Nezdálo se jí na tom nic zase tolik špatného. Byla spokojená.

Juniper oba mladé vlky sledovala. Thyrka nakonec i Cornicovi ukázala, jak se hraje na rampouchy a oba tak složily krásnou symfonii. Pochvala tak patřila jim oběma.
Nebyl žádný div, že na ně na všechny padla únava. Zima je všechny navíc unavovala ještě trochu více než kdyby bylo normální počasí. Schovat se a trochu si odpočinout vůbec nebylo na škodu. "Evidentně nebudeš sám, Cornicu. Všichni si potřebujeme trochu odpočinout," prohlásila Juniper a jemně pročísla Thyrce srst. Nemohla se o ní přestat starat, moc jí na ní záleželo. Pak jim ukázala směr, kterým byla nora, kde už s Merlem pár chvil strávili.
"To si piš, že byla," zazubila se na mladou vlčici a usmála se. "Uvidíme, jestli ho tam najdeme. Ale i kdyby ne, určitě tě naučí lovit příště. Nakonec tam třeba najde on nás," poznamenala pobaveně a rozešla se směrem k noře, kde si všichni mohli odpočinout. Bylo to potřeba.

//Úkryt

Leden 2/10 - Linzire

Juniper se klouzala na ledu jako nějaké splašené vlče a nemohla být v tu chvíli spokojenější. Byla klidná a ač se občas myšlenkami zatoulala v minulosti, teď hleděla jen vpřed. Společnost jí však nikdy nevadila, a tak, když zaslechla od břehu hlas cizího vlka, měkce zaryla drápky do ledu, aby zastavila a ohlédla se na cizince, který na ní volal a tvářil se přinejmenším zaujatě.
"Zdravím," usmála se vlčice přátelsky. "Těší mě, já jsem Juniper. A určitě, přidejte se. Led je dost velký pro všechny," ujistila ho a zamávala ocasem jako vlajkou míru, přestože Juniper nepůsobila nebezpečně ani trochu.
"Upřímně, divím se, že jsem tu sama. Tohle je taková příjemná zimní aktivita," rozplývala se a klouzala se dál. "Jste místní?" zajímala se zvědavě.

Leden 1/10 - Linzire

Juniper nemohla být šťastnější. Ano, v srdci jí stále bolelo to, že opustila svá vlčata, život na Galli jí však přinesl nečekanou radost. Měla u sebe malou Thyrku, která jí věřila a kterou by nikdy nezradila a měla Merleho. Říkala si... že život mohl být lepší. Po tom všem, co udělala a od čeho všeho utekla se zdálo, že se na ní Osud usmál a ona mohla žít život o kterém snila už jako mladá vlčice.
Bála se toho, že se jí všechno vrátí. A vyčítala si, že zůstala - jenže výčitky nikdy nic nemohly vyřešit.
Chtěla si pročistit hlavu, proto vyrazila k jezeru. Poprvé po hodně dlouhé době, co byla na Galliree byla sama. Bylo to neuvěřitelné. Musela se však usmívat, když kráčela pomalu kolem velkého jezera. Kolikrát tady malinkou Thyru potkala a kolikrát jí pomohla, aby vyrostla v tu úžasnou mladou dámu, kterou teď byla? Neříkala, že to byla jen její zásluha, ale co pochopila, její rodiče o ní zájem příliš nejevili - a ona byla ráda, že jí vnímala jako svou náhradní maminku.
Povzdechla si, když stanula předními packami na ledu a opatrně na něj vstoupila. Vydržel pod její váhou, a tak se osmělila - a klouzala se jako nějaké malé vlče.

Juniper spokojeně sledovala mládež, jak se baví hrou na rampouchy. Bylo to tak nesmírně poklidné! Těšilo ji to. Thyra vysvětlovala Cornicovi, jak měl správně hrát na rampouchy a mezitím sama skládala symfonie. "A znějí moc pěkně," usmála se na Thyru, když jí vítězně řekla, že měla pravdu. Byla ráda, že se její adoptivní dcerka dobře baví.
"Náhodou, oběma vám to šlo," pochválila je. Cornica sice příliš neznala, ale přišel jí vlastně jako celkem milý mladík - a také viděla, jak se na něho Thyra kouká. Hm, možná kvůli tomu se ptala na lásku. Asi by příště měla být konkrétnější, věděla, jak impulzivní může být mládí.
"Jsi unavená? To víš, že si můžeme jít odpočinout. Můžu ti ukázat, kde je nora a třeba se tam potkáme s Merlem. Chtěla bych vás představit," usmála se Juniper a kývla hlavou směrem, kterým byl úkryt, kde mohli spokojeně složit hlavu. Inu, ani ona by se odpočinku nebránila.

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Thyra se vrátila s obřím rampouchem, který se tak akorát vešel do jamky, kterou Cornic připravil. Oheň sice hořel už povážlivě méně - to dávalo celkem smysl, byla zima - ale Cornic naštěstí byl dost duchapřítomný, aby přiložil. "Je moc krásný," ujistila Juni Thyrku laskavě a když se jamka zaplnila vodou, trochu nadrtila šípky, které našla a hodila je do vody, která se brzy ohřála. Dovolila si ochutnat. Jejich čaj sice chutnal trochu zemitě, ale jinak byl velmi příjemný. A hezky jí prohřál.
Bylo jí moc příjemně. Navíc už jí neteklo z nosu a nekašlala. Za to jistě mohlo peříčko, které jí Thyra zapletla do srsti. Byla v milé společnosti a nemohlo jí být lépe. Jen Merle jí chyběl. Tušila, že bude překvapený, až zjistí, že jim sem přivedla náplavu. Vlče, které si vzala za své.
"To můžeme, zní to moc fajn," prohlásila nadšeně, když jim Thyrka předložila svůj návrh. A Juni pochopitelně neváhala.
Její adoptivní dcerka ji i Cornica dovedla k místu, kde rostlo celé stádo rampouchů a Thyrka jim hned ukazovala, jak krásně zní. Juniper se pochopitelně nadchla stejně snadno. V mnohém si byli s Thyrkou podobné, i když vůbec nebyly příbuzné.
"No jo! Páni. Tak to musíme pořádně otestovat. Třeba zní každý jinak!" prohlásila Juni a hned šla poklepávat na ostatní rampouchy.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Juniper si nepamatovala, kdy se naposledy takhle bavila. Ne, pravda byla, že už loni zažívala střípky radosti, když v zimě stavěli s Merlem vlkuláky - kdo by řekl, že už je to rok?! To by ale děti určitě taky bavilo, napadlo ji, zatímco házela koule jednu za druhou, ani jí nezajímalo, jestli se trefí, nebo ne. Thyra s Cornicem jí rozhodně nešetřili a její hnědý kožich byl brzy posetý sněhem. A pořádně promočený.
Když Thyra zahlásila, že už nemůže, Juni vykoukla z poza stromu a vydala se ke své adoptivní dcerce, která měla vyplazený jazyk a vypadala chuděrka opravdu uběhaně - ale šťastně. Musela se nepatrně usmát nad její snahou očistit si kožíšek, ale chápala to. I ona měla podobné tendence, ale už byla dost stará na to, aby se jen oklepala. Sníh stejně brzy roztál a bylo po pohromě.
A Thyrka přišla s dalším skvělým nápadem. To Juni nadchlo. "Páni, to je nápad, to nám všem určitě prospěje!" prohlásila nadšeně. Jen škoda, že neměla žádnou magii, která by jim mohla prospět. "Zkusím něco najít," slíbila, zatímco Thyra spěchala najít vodu, ona se rozešla mezi stromy, aby našla nějaké bobule.
Šla k úseku, který byl hezky zarostlý. Měla štěstí, že tam našla nějaké přezrázlé šípky, ale to jejich účelu vůbec nevadilo. Pár jich natrhala a spěchala zpátky za dětmi. Na hřejivém nápoji se už pracovalo.

Prosinec 2/10 - Minehava

Juniper se sama za to všechno styděla, proto ostatně také nic z toho nikomu nepovídala na potkání, ale s Minehavou měla zvláštní spojení. Tedy... alespoň jí to připadalo. Nechtěla by takové věci vykládat jen tak někomu, ale byla vlastně ráda, když to bylo venku. Aspoň si s tím už nemusela dělat starosti. A mohla doufat, že jí Minehava neodsoudí příliš příkře.
Její slova jí však překvapila. Říkala, že sama neměla rodiče. Nevěděla, jestli jí to uklidňuje, nebo znepokojuje. "To jsem nevěděla," řekla omluvně, protože to nemyslela ani trochu zle. "Ale já se svých vlčat nezřekla, jen... se to všechno hrozně moc špatně zvrtlo," vysvětlila a smutně sklonila hlavu. Tížilo jí to. A ještě se dočkala ledové sprchy odsouzení vlčice, kterou považovala za svou přítelkyni.
Snažila se to ze sebe setřást, když se Minehava rozpovídala o těch smečkách. Nebylo to snadné, ale... bylo to lepší.
"Ať tak jako tak, ráda tě uvidím, Minehavo. Klidně jen na zimu," řekla vlčici tiše a usmála se. "Kdybys nějakou zakládala, dej mi vědět. Hned bych se tam objevila," ujistila jí vesele.