Gallirea - Příspěvky uživatele

Červen 7/10 - Thyra

Juniper se na Thyrku usmála. Byla ráda, že jí tak nadchla a veselé vlče nakonec rozptýlilo i ji. "O tom ani v nejmenším nepochybuji," ujistila malou vlčici vážně. Věřila tomu, že se jí od Života jistě nějaké odměny dostane. Vždyť toho viděla už tolik! Siriusova křídla a Roweniny tři ocasy. A pokud si někdo zasloužil nějaký dárek, pak to byla malá Thyrka.
"To zní jako náramný plán. Nejdřív lov, a pak zábava. Budeme dvě princezny poradkyně," usmála se. Znělo to líbezně, Juniper však věděla, že spíše něž poradkyně budou muset najít rodiče malé vlčky a vrátit ji domů. Juniper by si ji bývala nechala - Merlemu by to jistě nevadilo - ale tohle vlčátko jí nepatřilo. Na druhou stranu, jak se asi k Thyrce museli chovat, když o sobě a svém světě tolik pochybovala? Vždyť byla vlče, bylo jasné, že měla velkou představivost - a nebo skutečně viděla věci, které neviděl nikdo jiný. Nepřipadalo jí to tak šílené - věci tady byly jiné. Tak proč by vlče nemohlo vidět děsuplné stíny?
"Věř tomu. To jsou věci, které ti nikdo vzít nemůže. A pokud ti někdo něco takového řekne, pak to není tvůj přítel," dodala. Pokud by se jí někdo pokoušel polapit a smát se jejím snů, doufala, že si Thyra snad vzpomene na její slova a takového vlka odřízne. Juniper dobře věděla o čem mluvila.
"Dobrá tedy, tak Juniper Stínolapka!" usmála se vesele. Malá vlčice z ní byla překvapivě nadšená. Jak se k ní asi chovali její rodiče? Snad to ani nechtěla domýšlet. Stín se mihnul a Juniper pochopila svůj úkol. Když pak Thyra zavelela, aby se rozdělily, řídila se přesně jejím pokynem, ale neviděla to, co vlčice, jen se musela řídit tím, co jí řekne. Byla to jen hra, ale Juniper jí brala nanejvýš vážně.

Červen 6/10 - Thyra

Juniper se musela na malou vlčici stále usmívat. No co! Byla rozkošná! Nikdo jí nemohl vinit, že se věnovala vlčatům, která se tu zjevně ztrácela více než bylo zdrávo. Jak však ona mohla někoho soudit, když sama opustila svá vlčata kvůli tomu, aby jim přivedla tátu? A nakonec skončila tady - ne! Nebude na to myslet. Věnovala se Thyře. Ta její hra jí natolik zaměstnala, že bylo snadné na vše zapomenout. Alespoň na chvíli.
"Určitě. Život oceňuje dobré vlky a to ty určitě jsi. Přeci jen, kdo už takhle malinký bojuje se stíny? Ještě trochu povyrosteš a jistě dostaneš nějakou odměnu," ujistila jí Juniper. Věřila tomu - vždyť co udělala ona? A její srst se leskla přes půlku zimy. Navíc tohle bylo vlče a ač jí v ničem nelhala, přidat do jejího světa trochu magie neškodila - zvlášť ne ve světě, který byl magií prodchnut.
"To si piš," mrkla na ní Juniper a stále se snažila soustředit na všechny stíny, které se kolem mohly míhat. Nic se však nedělo - alespoň prozatím."Hm, myslíš, že jsem tak dobrá, že bych měla být učitelka? Možná bych měla. Princezny si přeci jen mají pomáhat," prohlásila. Když už nic, naučí vlčici trochu dobrých mravů. To nemohlo být nikdy na škodu. "Dospěláci občas musí být vážní. I já jsem, to si nemysli - ale i tak bych nikdy o ničem neřekla, že je to hloupost," ujistila jí. "Protože není. Vše na světě má své kouzlo a vše se může stát skutečností," poznamenala. Viděla to tady - tak co by nemohly být skutečné i pohybující se stíny?
"To jsi řekla moc hezky, Thyro," Juniper se usmála. Vlčice byla možná malá, ale mluvila moudřeji než mnozí dospělí. "Ale věř tomu, co vidíš a cítíš, dobře? I když se ti někdo bude snažit tvrdit, že to není pravda, věř tomu. Tohle je magický svět, vše se tu může stát skutečností," ujistila jí. A doufala, že si to vlčátko vezme k srdci.
"Obojí zní příliš dobře. Co ti zní lépe, Thyro?" zajímala se Juniper, než cukla uchem a podívala se směrem, který postřehla i Thyra. Opravdu se tam pohyboval stín? Juniper na Thyru kývla - a pomalu se pohnula vpřed.

Červen 5/10 - Thyra

Juniper se plně ponořila do hry, kterou s Thyrou započaly. Občas bylo jednodušší věnovat se čemukoliv jinému než svým problémům se kterými vlčice stejně nemohla vůbec nic dělat, i kdyby chtěla. Byla nešťastná, ale s Thyrou alespoň přišla na jiné myšlenky. "Věřím tvému slovu princezny, Thyro Nino z Cedrové smečky," přikývla s nesmírnou vážností. věděla, že to asi bylo přehnané, ale Thyra byla nadšená a zjevně se jí tahle hra líbila. To jí v tom nikdo nepodporoval? Nebylo to nesmírně smutné?
"Inu, pokud znáš nějakou další vlčici se zlatým kožichem, pak je klidně možné, že to byla princezna. Ale pamatuj si, že ne každá princezna má zlatý kožich. Ani ty ho nemáš, ale třeba jednou, když se opravdu prokážeš jako neohrožená lovkyně stínů, tak ti ho Život daruje," řekla jí veledůležitě a viděla, jak tomu vlčátku jiskří oči nadšením. Možná jí v těhle nápadech neměla podporovat, ale inu... kde byli její rodiče, aby jí zastavily?
"To nevadí, i děravý jazyk je lepší než žádný jazyk," usmála se a vážně přikývla. "Dobře, budeme hlídat. Kdyby něco, tak volej," přikývla Juniper a udělala několik kroků dál, aby se dívala na pohybující se stíny.

Červen 4/10 - Thyra

Juniper zapomněla na vlastní starosti, ztratila se ve hře s touhle malou vlčicí a na chvíli se zdálo, že se nic zlého nemůže stát - tedy až na nadvládu stínů, která jim evidentně všem hrozila. Juniper se k ní skláněla a když Thyra vyvalila očka, usmála se na ní. "To víš, že jsem. Ale je to tajemství. Nidko to nesmí vědět, víš?" ptala se vlčice. "Myslíš, že zvládneš takové tajemství udržet? Doufám, že ano, protože princezny musí držet spolu," kladla jí na srdce, zatímco lehce pokračovala: "protože, jak správně říkáš, princezno tří říší, opravdových královských princezen je málo," souhlasila.
Juniper vážně přikyvovala, když jí Thyra popisovala, co divného stíny dělaly. "To zní opravdu velmi vážně, ještě, že jsem na tebe narazila. Je skoro jisté, že nás stíny špehují. Musí to tak být, no ne? Podle tvých výpočtů," pokývala Juniper hlavou. Možná zašla příliš daleko, zdálo se však, že Thyra byla více než spokojená - a o to šlo, no ne?
"Je štěstí, že se strašidel nebojím. Strašidla se spíše bojí mě, víš? Protože mám kouzelný zlatý kožich, který začne zářit, když se nějaké strašidlo přiblíží. Teď jsme úplně v bezpečí, vidíš? Nezáří," vysvětlovala Thyře. Kožich jí zářil jen chvíli, ale nemohla na to zapomenout.
"Ale ano, máš pravdu. Měly bychom udělat past. Musíme si být opravdu jisté, že ten stín polapíme. Kdyby se nám to nepovedlo, mohlo by to napáchat hrozné škody," souhlasila vlčice a ještě jednou se rozhlédla - ani si v zápalu hry nevšimla, že se nebohá Thyra kousla do jazyku.

Červen 3/10 - Thyra

Juniper se k vlčí princezně skláněla s laskavostí sobě vlastní. Uměla to s vlčaty tak nějak přirozeně, ale možná to bylo i tím, že sama vlčátka měla a věděla, jak křehké tyhle dušičky jsou. Proto také brala Thyru nesmírně vážně, vtažena do její hry - protože nic jiného v tom pochopitelně nebylo. "Ach, tak to mě těší. Nikdy jsem neměla tu čest setkat se s jinou princeznou," prohlásila hned a doufala, že malá vlčice měla lepší královské rodiče než byli ti její. "Páni, to máš rozhodně plné packy práce, princezno Thyro. A jakoupak záhadu řešíš zrovna tady?" ptala se se vším vážností a rozhlížela se na obě strany, aby se pokusila tu záhadu odkrýt také.
Někdy si přála být zase vlčetem - snad proto na tu vlčí princeznu hleděla s pochopením a s laskavostí, která jí sice byla vlastní, ale vlčatům jí projevovala nejraději. Protože pokud to někdo potřeboval, byly to právě tyhle nové dušičky, které objevovaly celý svět.
"Takže tady pozoruješ strašidla? Proto jsi tady? No, to kdybych věděla, tak bych sem samozřejmě nešla, ale když už jsem tady, mohu ti nějak pomoct?" ptala se Thyry.
"Ne, jsem si jistá, že tady nejsi jen tak a že jsi se určitě nezatoulala mamince a tatínkovi. Ale pověz mi o svých objevech. Je tu někdo nevhodný? Někdo, komu bychom měli vyprášit kožich?"

Juniper se nemohla zbavit dojmu, že tohle celé bylo trochu zbytečné. ne, že by Roweně nebyla vděčná, že se jim věnovala - ne, to se říct nedalo - ale museli se setkat ještě s alfou. A to kvůli smečce ve které si ani nebyli jistí, že chtějí zůstat. Možná se neměli unáhlovat, jenže věděla, že potřebuje místo, kam by mohli přivést vlčata. Nebylo to tak snadné, to si dobře uvědomovala. I ona se s Rowenou rozloučila, to už však mířila pryč.
"Ale ano, vypadá to tady moc pěkně. Hezký les," zhodnotila Juniper - ostatně proti lesu vůbec nic neměla - bylo to všechno mnohem složitější. "Myslím, že procházka nám neuškodí. Prospat se asi nutně nepotřebuji," pronesla zamyšleně. "Pokud tedy nechceš ty. Ale raději bych našla někoho s kým budeme moct promluvit. Já vím, že musíme nabrat síly, ale už je skoro léto. Neměli bychom tak otálet," řekla nejistě. Začínala být nervózní. Léto uplyne jako voda a oni zase budou čelit blížící se zimě.

Červen 2/10 - Thyra

Juniper nevěděla, jestli někoho čeká, kouzelné na tomto místě však bylo to, že se tu obvykle někdo objevil. Někdo, kdo jí předal životní rady - tak jako Baghý, nebo někdo, kdo do ní bezostyšně vrazil a pořádně si natloukl - jako to vlče. I tentokrát se u jezera objevilo maličké stvoření, které se asi učilo plížit - nutno podotknout, že v tom nebyla příliš dobrá. Musela se na vlče, které vykouklo z houští chtě nechtě usmát. Vlčata v ní vždy vzbuzovala něhu - asi to bylo tím, že o ta svá několikrát přišla. Ne, připomněla si. Nepřišla o ně. Vrátí se a přivede je sem. Do bezpečí.
Sklonila se, aby vlčeti nepřipadala jako hrozba a přátelsky rozkmitala ocas. Chápala, že bylo vlčátko obezřetné. A dělalo dobře!
"Jsem Juniper, Thyro Nino," představila se, když vlčátko vyslovilo své jméno s roztomilým přízvukem. Byla naprosto rozkošná, to Juniper musela uznat. Připomínala jí Liu. "Těší mě," přikývl vážně, protože chápala, že kdyby jí nedala najevo, že jí bere vážně, jen by se otočila a utekla. A kdo ví, jestli třeba náhodou nebyla ztracená!

Červen 1/10 - Thyra

Cesta k jezeru byla jako vždycky vyšlapaná. Juniper jí snadno našla a vydala se houštím právě k němu. Už si byla celkem jistá tím směrem - byla jen otázka, co tam najde. Dobře věděla, že Gallirea nabízí skutečně zvláštní věci, a tak mohla jen hádat, co jí čekalo. U jezera cítila plno pachů. Nebylo to nic neobvyklého, protože se tady prostě rádi vlci scházeli. A nebylo na tom nic divného, protože tady bylo zkrátka hezky. Ona se chtěla jen trochu osvěžit, a tak se rovnou vydala ke břehu, aby si namočila pacičky a na chvíli si odpočala, přesto se však rozhlížela a dávala dobrý pozor, kdo se odkud vynoří. Minule tady narazila na pořádně nevychované vlče, ona to však nevnímala. Pro ní vlčata byla zkrátka tím nejdůležitějším a bylo celkem jedno, jestli do ní vráželi - oni si mohli přeci ublížit mnohem více než oni jí. A tak i teď se dívala, poslouchala a odpočívala. Přeci jen musela nabrat po zimě síly. Stále byla vyhublá a unavená - a to je čekala cesta na jih. Nemohla tu zůstat, ne, když její děti zůstali v té sektě.

Juniper nikdy neslyšela o zkušební době, ale asi to na Galliree chodilo jinak. Asi se tomu neměla tolik podivovat, přeci jen tohle byl docela jiný svět než na co byla zvyklá. Poznala jen svou zlatou klícku a sektu. Na tom nebylo vůbec nic dobrého - tak možná tohle bylo lepší, možná to byla lepší varianta."Dobře, tak mi se po nich podíváme," přikývla. Sice nevěděla, kde Sionna a Arcanuse hledat, ale hádala, že se jim asi nebude líbit, pokud se jim po lese budou promenádovat vlci, které nepoznali.
Přikývla, když je instruovala, co kde v lese najdou a udělala jim krátkou prohlídku. Les byl vážně pěkný a trochu jí připomínal ten ve kterém se sama narodila. Samozřejmě doufala, že tenhle les jí přinese lepší chvíle než ten ze kterého utekla. "Je to tu vážně moc pěkné," souhlasila a když Merle prohlásil, že už žádné dotazy nemá, ona také zavrtěla hlavou. "Ne, nic mě nenapadá. Asi bychom se tedy měli nejdřív stejně vydat za někým z alf," dodala a zadívala se na Merleho. Vlastně tedy ještě přijatí nebyli. Pokud to správně pochopila.

Květen 4/10

Tak co dál? Kam se měla vrtnout, kam měla jít, co dělat? Nemohla se pohnout, cítila se jako by vrostla do země. Bylo to úmorné, smutné a ubíjející, ale ona musela něco dělat, nemohla stále jen čekat, stále dokola, protože na co tedy nakonec čekala? Potřebovala, aby se stalo něco, co jí uvede do pohybu, něco, co z ní udělá bytost silnější než byla. Rowena by jí podpořila, protože chtěla, aby byla silnější, ale ona byla silná dost – jen okolnosti byly vždy proti ní a ona už nechtěla být sama. A přesto byla – byla sama, ač byla obklopena vlky. Cítila se, že to bylo to nejhorší prokletí. Musela něco dělat.

Květen 3/10

Co mohla vlčice dělat? Stát na místě už nestačilo, potřebovala se pohnout kupředu, vše se to však nějak divně zkomplikovala a jí nezbylo nic jiného, než vyčkat. Doufala snad, že si jí děti najdou sami? Že vylétnou z hnízda, které pro ně připravila a rozhodnou se, že se naučí žít podle svých vlastních pravidel? Uvědomovala si, že to je skoro horší, než aby zůstali na místě a čekali, tak jako to to teď dělala ona. Svorně se shodli, že zastaví čas a že ustrnou na místě, že se budou tvářit jako by nic a ono se to nakonec nějak samo vyřeší. Nevyřeší. A Juniper to velmi dobře věděla.

Květen 2/10

Neměli domov, ale předpokládala, že se to všechno vyřeší až se sem vrátí i s vlčaty. Byla odhodlaná a věděla, že vždy dosáhne všeho, co si umane. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. A ona potřebovala, aby se už něco dělo. Jaro přišlo a kolem rostly květiny a jí bylo smutno. Už to bylo příliš dlouho a ona se cítila provinile. Věděla, že to bylo těžké, věděla, že to nebylo jen tak, ale nemohla tu už jen stát a čekat. Byla vina tím, že vůbec odešla, ale stále si pamatovala ten pocit, který hrozil, že jí zahubí a teď to cítila znovu. Věděla, že se vše kolem ní hroutí a svírá a ona neměla naději, že to bude lepší, pokud nezíská své děti zpět.

Květen 1/10

Bylo jaro. To teplo prohřálo její kožíšek a ona věděla, že už se nemůže více zdržet. Bylo tu krásně a jí se nechtělo odejít, ale věděla, že musí. Nikdo jiný to za ní neudělá. Kdo jiný by měl přivést její děti, aby tady mohli žít pospolu, daleko od kultu, který je možná přijal, ale který nebyl tím, co od života očekávala.
Zhluboka se nadechla. Byla neklidná. Potřebovala se vydat na cestu. Zima byla krutá a její tělo bylo zesláblé, ale nemohla se více zdržovat. Už to nešlo. Odkládala to příliš dlouho a věděla, že ani Merle nebude nic namítat. Nemohl. Možná to necítil stejně jako ona, ale věděla, že jí nebude odporovat. Už ne.

Juniper milovala jaro. Všechen ten život, který bujel kolem ní, všechny barvy, všechny ty vůně. Byla zamilovaná do obrazu jara a do všeho, co představoval. Jenže s životem přicházela i smrt a i v téhle dokonalé nádheře se nacházelo cosi temného, cosi, co narušovalo tu harmonii – a přesto to bylo docela přirozené.
Vlčice to pocítila ve chvíli, kdy se procházela lesem – nebylo to poprvé a jistě ani naposledy, co na takovou procházku vyrazila, zkrátka protože je milovala – když tu narazila na něco, co přinutilo její srdce, aby se ve vteřině zastavilo. To, co Juniper viděla bylo ptáče vypadlé z hnízda. Hned se k němu vrhla.
Bylo to naprosto malinké ptáčátko, ale živé a zdravé. Pípalo si tam v trávě. Jak jen mohlo vypadnout, říkala si Juniper a pohlédla na hnízdo, které bylo kousek nad ní.
„Haló?“ zavolala vlčice vzhůru, ale nikdo se neozval. Jak proboha bude pečovat o ptáče?
K jejímu štěstí se však záhy zjevila sýkorka, která přistála na okraji hnízda – asi si vlčice ani nevšimla – a hned začala vyděšeně pípat.
„To nic,“ ujistila jí Juniper. „Mládě máte tady. Možná zvažte nějakou dětskou zábranu,“ mrkla na sýkorku vlčice a šla si zase po svých, ráda, že to dobře dopadlo.

Juniper couldn't stop thinking about her wolf cubs. She was tired of it all herself, but she couldn't stop. She wasn't ashamed of the homesickness she felt, yet she knew she would see them again soon. Soon, however, meant setting out on a journey, and given that they were now docked in Asgaar, that wasn't easy. She honestly didn't even know if she liked Asgaar all that much again. Rowena may have wanted to be her friend, but in truth she didn't feel the same way about her that she had with Baghý, who had immediately taken to her. They got along really well, and that couldn't be said for Rowena. She felt like Rowena was judging her a bit for all her decisions and perhaps the love she felt. She saw something of a weakness in her, perhaps even wondering how stupid Juniper must be to let herself be controlled, only it wasn't like that. Rowena didn't understand all that she had to overcome to be in this place. This was to her credit. She was grateful that she had found Merle, and if Rowena had gone through what she had gone through, she would certainly understand, but she had no desire to apologize to anyone. She was happy, but to be even happier, she needed her family completely whole.