Juniper se na první pohled může zdát velmi odtažitá a nemluvná, byla k tomu však vedena už od mala. Může působit sobecky a chladně kvůli jejímu kultivovanému vystupování a projevu. Je velmi přemýšlivá a všechny své činy promýšlí i se všemi možnými důsledky, i přestože se tak jen sotva může nazývat dobrodružnou, neváhá udělat vše pro to, aby si udržela svou svobodu a ty, které miluje. Dovede dělat velmi těžká rozhodnutí, která se jiným mohou jevit nesmyslně, ona však nikdy nedělá nic jen tak. Nesnese toxické prostředí, její reakcí je obvykle útěk, přestože je schopná snést mnoho, než se k němu odhodlá. Ve skutečnosti je totiž vcelku plachá, a i přes přátelskost jí trvá, než se někomu skutečně otevře. Je také vcelku nedůvěřivá a od každého čeká jen to nejhorší, i tak je však na každého laskavá. Uchovává v sobě naději, že svět může být lepší místo.
Vše, co prožívá, prožívá velmi silně – i její změny nálad jsou časté a velmi nevyzpytatelné. Občas trpí depresemi. Bojí se, že jí dožene její minulost i vše od čeho utekla. Občas je ten strach tak silný, že jí ochromí, přestože je to po těch letech už irelevantní, nedokáže se s tím vyrovnat. Málo komu se však svěří. Pokud však získáte její důvěru, musíte udělat něco opravdu zavrženíhodného, abyste jí proti sobě obrátili.
Juniper si dává dobrý pozor na to, jak vypadá i na to, jak působí. Byla vedena k tomu, aby byla vždy dokonalá a podle toho to také vypadá. Vždy má čistý kožich a mluví jako pravá dáma, alespoň dokud nezapomene na své vychování.
Nemusí se zdát, že by byla Juniper zvlášť odolná, její síla však tkví v tom, že jí máloco zlomí. I přes nepřízeň osudu jde tvrdohlavě dál. V těžkých chvílích je někým, na koho se můžete spolehnout, zvlášť když se jí daný problém netýká. Pokud někoho miluje, nebo si ho váží, je ochotná pro něho udělat cokoliv. Pokud jsou v tom vlci spolu, pak bojuje do roztrhání těl. I přesto, že není silná fyzicky, je velmi chytrá a s lecčím si dovede poradit.
Její tvrdohlavost se projevuje i v jiných aspektech jejího života. Je možná křehká, ale svou vytrvalostí to vynahrazuje. Má pocit, že není tak dobrá jako ostatní, zvlášť protože nevnímá své silné stránky, ale vidí jen ty špatné.
Juniper miluje vítr v kožichu a brusinky. Nejraději má horká léta, kdy se může jen vyhřívat na slunci a s ničím se netrápit, protože potravy je hojnost. Vystačí si i bez masa, ale to jen protože sama není schopná ulovit více než králíka.

Juniper, princezna z Calcarru
Juniper se narodila v teplý jarní den. Ona a její tři bratři nebyli prvním vrhem jejích rodičů, kteří byli alfami v Calcarrské smečce, ale snad kvůli tomu byl život malé vlčice skutečným peklem. Její rodiče věděli, že jejich synové velkou a mocnou smečku jednoho dne opustí, a tak jim nezbylo nic jiného než veškeré své naděje vkládat do malé Juniper. Její matka jí už od jejího narození viděla jako malou princeznu, pro Juniper z toho však neplynuly žádné výhody, ba naopak. Už od chvíle, kdy se její očka rozlepila byla porovnávána s každým, kdo se objevil poblíž. Její matka v tom měla zvláštní zálibu.
Beta pár byl podobně plodný jako její rodiče. Juniper si zvykla hrát si s jejich vlčaty spolu se svými bratry, zatímco ti však ve všem vynikali, ona nikdy nebyla dost rychlá, dost silná, dost krásná.
Na rozdíl od starších vlčat jejích rodičů, o kterých Juniper věděla jen to, co jí vyprávěli, však vlčata beta páru ve smečce zůstali. Zvlášť roční Ace jí byl nejblíže. Jako jediný jí za nic nesoudil.
Juniper ve své rodině prožívala jen samé ústrky. Jak rostla a měla se postupně učit životu ve smečce, její rodiče jí však drželi u jeskyně jako ptáče ve zlaté kleci, kterou kolem ní stavěli.
Když byl Juniper rok, neuměla vlastně nic. Její bratři odešli, ale její rodiče dosáhli svého. Juniper nemohla. Neuměla lovit, neznala nic jiného než část jejich lesa, dál však nemohla. Kdykoliv se chtěla vytratit, její otec na to záhadně přišel a s vrčením jí odvedl zpátky do jejich velké, prostorné jeskyně, která jí skutečně byla spíše vězením. Juniper si nemohla stěžovat, měla vždy co jíst, matka s otcem se však postarali o to, aby byla vždy závislá především na ostatních.
Jak mladá vlčice rostla, její matka začala být urputnější. Juniper nemohla tušit, že jí její rodiče míní využít, aby si jejich rodová linie udržela v lese svou moc. Ace, který jako jediný z vlčat ve smečce zbyl se měl stát jejím druhem a později i alfou.
Juniper tiše trpěla, tiše přecházela, když jí její matka štípala zuby do boků a říkala jí, že by měla více jíst – vlčice totiž byla vždy spíše vytáhlá, dlouhonohá a hubená, nehledě na to, kolik toho snědla. Juniper to nechápala. Nerozuměla tomu, že její matka už plánovala, jak vrhne vlčata, která se stanou jejich malým pokladem a klíčem k udržení vlády nad Calcarrskou smečkou. A ani bety si v tomhle směru nemohly stěžovat.
Juniper nebyla šťastná. Čím dál tím více si uvědomovala, jak moc toužila utéct – a nikdy se neohlédnout. Jediné, co tomu bránilo nebylo ani tak nedostatek jejích zkušeností, ale i Ace, který se jí navzdory plánům jejích rodičů vždy líbil, navíc se k ní choval dobře a laskavě. Bylo snadné se do něho zamilovat.
I přestože byli oba součástí velkých plánů, Juniper s Acem nemohla trávit tolik času kolik by chtěla. Rodiče je dávali dohromady uměle a stále byli pod dozorem. Juniper se nikdy nevymanila z jejich područí. Neuměla se osvobodit.
Ace byl důmyslnější. To on jí jednou v hluboké noci probudil. Všichni spali, když jí vedl na útes, který byl jen kousek od jejich domova, ona ho však nikdy neviděla. Tu noc se dívala do údolí, které tvořilo celý Calcarrský les a které bylo jejich územím. Juniper si nikdy neuvědomila o co všechno přicházela. Té noci poprvé cítila vánek, který jí čechral srst, když se toužebně nadechovala s touhou utéct. Ten vánek s ní od té doby zůstával a čechral její srst způsobem, který jí uklidňoval.
Ta noc byla příliš krátká. Když se Juniper druhého dne probudila, její do té doby zlaté oči byly jasně modré. Rodiče jí kvůli tomu vyslýchali, ona však nemohla říct nic jiného, že měla vítr ve své duši.
Její život se v mnohém zlepšil, když chodili s Acem na noční procházky, kdy jí ukazoval vše, co jejím očím a tlapkám bylo zapovězené. Juniper se nikdy nedozvěděla, zda to byl jeho plán jí uchlácholit, nebo zda jí měl opravdu rád, pro ni se však život ve smečce začínal stávat neúnosným. A to tehdy, kdy její matka začala mluvit o tom, že by měla s Acem založit rodinu. Juniper o nic nestála méně. Milovala Ace, ale více než cokoliv jiného toužila utéct, ne mít vlčata v prostředí, které jí nepřinášelo nic než utrpení.
Při jednom z mnoha úplňků, které spolu strávili, Juniper konečně překonala svůj strach. „Víš, mohli bychom spolu utéct,“ řekla vlkovi, který mohl být jejím druhem, kdyby mu to dovolila. Ace na ní však jen pohlédl jako na blázna. „Kam bys chtěla jít. Calcarr je mocnou smečkou. Jinde bychom byli v mnohem horším postavení, Jun. Jen blázen by chtěl odejít,“ prohlásil jediný vlk, kterému věřila. Už jako malá ho milovala, on jí však nikdy nemohl chápat, protože jeho život byl snadný. Jeho život byl lehký jako peříčko, nikdy se nemusel vyrovnávat se zákazy, příkazy a odsouzením. Juniper už mu nic neřekla, ale zatvrdila vůči němu své srdce.
Ace si nejspíše myslel, že jí to přešlo. Předpokládal, že zůstane a že se přizpůsobí. Bylo zvláštní, jak snadno to Juniper stále snášela. Celé jeho namlouvání trvalo skoro půl roku. Byly jí už dva, kdyř mu konečně dovolila, aby z ní učinil svou nevěstu, litovala toho však už ve chvíli, kdy mu dávala svolení.
Ta noc byla tou nejhorší, kterou zažila. Zůstali s Acem sami a ač mu držela, nikdy se necítila hůř. Když konečně usnul, cítila jen tíhu ve svém těle. Ace spal natažený v jeskyni, kterou jim vybrali její rodiče a ve které měli přivést na svět potomstvo. Juniper ta představa děsila. Když se vymanila ze sevření, ve kterém jí Ace držel, když spal, celá zlomená došla k jejich útesu, který pro ní kdysi znamenal svobodu. Jejich nová jeskyně byla jen kousek jako kdyby to měl být výsměch těch, kteří jí měli nejvíce milovat. Jako by jí říkali: „Tady se na tu svou svobodu můžeš dívat, až se kolem tebe bude motat vrh malých vlčat,“ Juniper úplně slyšela svou matku.
Nevěděla, co jí té noci popadlo. Snad to byl vánek v její srsti, nebo náhlé prozření, ale ještě té noci utekla.
Běžela tak dlouho, jak jen mohla. Nevěděla, kde je, ani co bude jíst, ale nemohlo jí na tom záležet méně. Teprve až když jí packy bolely tak, že už nemohla ani stát, se zastavila. Bylo to malé místečko s drobným jezírkem a příhodnou norou, která byla dost velká, aby tam mohla nějakou dobu přežít.
Ze začátku se bála, že ji někdo najde. Celé dny se otáčela a čekala, že jí otec či matka, nebo Ace najdou a odvedou zpět do Calcarru, ale to se nestalo. Déšť smyl její stopy a ač nebyla tak daleko, jak si Juniper naivně myslela, nikdo jí nehledal. Nakonec se uklidnila. Postupně se učila lovit. Zkoušela lovit myši, nebo hraboše, ale příliš jí to nešlo. Živila se bobulemi a kořínky, které pro ni bylo mnohem snadnější najít, ale vlčici, která byla vždy zvyklá na hojnost potravy to nemohlo stačit. I tak jí však začalo růst břicho. Až po nějaké době si uvědomila, co je toho důvodem. Juniper se nenáviděla za to, že se, kdy podvolila, že se nechala obalamutit, falešně uklidnit a že se nechala zaslepit.
Její život a svoboda, kterou sotva poznávala se tak velmi brzy stali nesnesitelnými. Ani její drobné úlovky jí nestačily a bobule už žádné nezbývaly. Její břicho bylo těžké a ona ty pohyby uvnitř ní nesnášela dobře. Trýznilo jí to, ač nesvedla pochopit proč.
Porod jí nepomohl, naopak to vše ještě zhoršil. Vlčat se narodilo pět, jen dvě však přežila prvních pár dní. Juniper byla zesláblá, protože lovit nemohla a neměla dost mléka, aby vlčata přežila, nebo aby to početnému vrhu stačilo. Nepřežilo žádné.
Juniper plakala celé noci. Mrtvá vlčata musela sama pohřbít, a to její zoufalství jen prohlubovalo. Trpěla bolestí, horší byl však ten dusivý strach, který jí nesmírně trýznil. Nevěděla, co si počne dál. Byla úplně sama.
Nakonec jí nezbylo nic jiného než jít dál. Musela se sebrat a svůj rodný les nechat skutečně – a zcela – za sebou.

Juniper, zrozena z krve
Bloudila dlouho. Tak dlouho, až dorazila do končin, které byly docela jiné, než to nač byla zvyklá. Lesy a pláně vystřídalo horko, pouště a pustina. Bylo to zvláštní. A ještě zvláštnější byla smečka, kterou v srdci této krajiny nalezla. Smečka by bylo pro toto společenství možná velkolepý název, ale Juniper nevěděla, co se sebou dělat. Přidala se k nim, ač jejich zvyky jí připadaly přinejmenším zvláštní. Milovali krev – obětovávali ji a nosili ji na svých tělech. Nic podivného jim nebylo cizí a ona se v těchto zvycích ztrácela. Krev na kožichu příliš dobře nesnášela, ale snažila se zapadnout. Dokonce přijala i jméno, které ti podivní vlci užívali při všech svých rituálech. Nechávala si říkat Calcarra – byla to zakázaná vzpomínka na domov, kterou tiše nosila ve svém srdci spolu s mrtvými dětmi, které tam pohřbila.
Juniper si k nikomu z nich nevytvořila vztah – až dokud nepoznala Merleho. Byla to jen jedna noc, kdy mu dovolila být ji až příliš blízko. A brzy se objevil důvod, proč této blízkosti hořkosladce litovat, když jí rostlo břicho a ona dobře znala ten pocit. Věděla, co si na sebe znovu přichystala a věděla, že znovu bude sama. Merle nevypadal jako vlk, který by zůstával s vlčicí jen protože čekala jeho vlčata. Vypadal jako někdo, kdo od ní uteče.
A zezačátku se skutečně zdálo, že přesně tak to bylo. Nejprve jí odbil, než se na ní skutečně podíval – a pak už nemohl vidět nic jiného než pravdu. Čekala jeho vlčata a k Junipeřinu překvapení se k tomu postavil zodpovědně. Merle v ní za krátký čas vzbudil něco, o čem si myslela, že dávno ztratila – nebo sama sobě zcela zapověděla. Nevěděla, jestli to byla láska, ani zda jí někdy skutečně cítila, ale měla k němu blízko.
I přesto všechno nakonec utekl. Se slovy o návratu, kterým vlčice nevěřila, prostě zmizel. Jí zbylo jen rostoucí břicho, vlci, kteří kolem ní žili své životy a samota smísená s bezbřehým smutkem. Jako hloupá blbka ho každý den vyhlížela na obzoru. Merle se však nikdy nevrátil. Jak také jinak to mělo dopadnout? Ona opustila Ace a Merle opustil ji, když už si myslela, že by mohla mít dobrý život, nezbylo jí nic jiného než oči pro pláč. A pláč přišel. Nejednou.
Soužila se, její tělo těžké a bolavé, břicho skoro vláčela po zemi. Necítila nic jiného než tiché utrpení. Bratrstvo a jejich víra jí míjela, ale už neměla na výběr. Svá vlčata přivedla do jejich společenství. Narodila se v noci a ona už to znala. Byla sama, tentokrát však vše přišlo a znovu hladce odešlo. Byli tři, jedno bylo malou kopií svého otce a jedno bylo skoro podobné jí. A to poslední? To poslední bylo zvláštní kombinací jejich kožíšků. Milovala je. Milovala je tak silně, že skoro Merlemu odpustila, že jí opustil.
Malého vlčka, který se tolik podobal svému otci pojmenovala Merlin a zbylým vlčicím dala jména Magnolia a Malva. Pečovala o ně se vší láskou, kterou jim uměla a mohla dát, přesto však necítila nic jiného než prázdnotu. Zvlášť, když se její děti vyptávaly na svého otce a ona jim nemohla říct nic jiného, než že se jednou vrátí. Nejtěžší pro ni bylo, když se její vlčátka stala členy bratrstva. Přijali nová jména a učili se jejich rituálům. Bylo to něco, co zoufale nechtěla, ale nemohla s tím nic dělat, protože taková byla pravidla.
S každým dnem na ní padal větší a větší smutek. Vyhlížela Merleho, který se nevracel, pečovala o vlčata, která nacházela zalíbení v něčem, co nesnášela – až dokud si k ní nenašla cestu vlčice, která se jmenovala Talutah. Věděla, že byla matkou Merleho přítele, který se jmenoval Morgoth, přesto si udržovala určitý odstup. Talutah si však získala její důvěru. Pečovala o její vlčátka, když Juniper neměla dost sil a když se jen dívala na obzor. Bylo těžké být sama, přesto trpělivě čekala, přesto se starala o své děti, které rostly jako z vody. Milovala je, přesto její srdce krvácelo.
Talutah se na její neštěstí nemohla dívat. Vlčata už byla dost stará, nepotřebovala mléko a zdálo se, že Juniper se utrápí, pokud Merleho nepřivede zpátky k nim. Juniper nevěděla, proč zmizel, ale snad právě ten nedostatek odpovědí jí trýznil ze všeho nejvíce – přesto, když jí Talutah řekla, že se o její děti postará a že má jít, nemohla. Trvalo to dost dlouho, než si uvědomila, že musí. Zanechat však vlčata Krvavé smečce bylo snad to nejtěžší, co musela udělat.
„Brzy se vrátím. I s vaším otcem,“ slibovala jim tiše – a s pláčem šla, protože musela. Měla pocit, že jí nic jiného nezbylo.

Cesta
Bloudila několik dní – nebyla dobrou lovkyní, ani nevěděla, kam má jít. Byla hladová a zesláblá, plná výčitek a hluboké bolesti. Druhý rok jejího života byl peklem a když vstupovala do toho třetího, měla pocit, že bude jejím posledním – přesto nakonec přežila jen, aby ve svém krvácejícím srdci cítila bolest, která hrozila, že ji rozpůlí vedví.
S tou myšlenkou také padla u jezera, které se zdálo být dobrým místem k věčnému odpočinku.
Pro vlčici to probuzení bylo zvláštní. Když otevřela modré oči, dívala se na vlka, který byl mnohem starší než ona. Poznala to podle bílých špiček uší a fousků kolem čenichu, vypadal však přátelsky a bodře se na ní usmíval.
„To jsem rád, že jsi se probudila, holka. Už jsi vypadala, že to nedáš,“ poznamenal a zazubil se na ní. „Přinesl jsem ti králíka, jsi pořádně vyhublá, jen, co je pravda. Tak se neostýchej, dej si,“ pobídl jí vlk a vlčice neměla důvod příliš váhat. Snědla ho celého, čímž alespoň trochu upokojila svůj žaludek, který se naprázdno stahoval už několik dní.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se jí vlk, který se představil jako Dannan. Vlčice na něho chvíli jen prázdně hleděla. „Záleží na tom?“ zeptala se ho tehdy nešťastně, protože se cítila tak nemírně prázdná. Byla jako nepopsaný list. Dannan jí chvíli jen pozoroval, než se usmál a přátelsky máchl ocasem.
„Záleží,“ prohlásil – a tak se mu vlčice představila. Řekla Dannanovi, že hledá Merleho a on jí slíbil pomoc. Vlčice věděla, že sama si neporadí, a tak přijala.
Dannan byl jako její otec – vlastně byl mnohem lepší, protože její otec jí nikdy nebral na toulky lesem. Jejich život byl jedním velkým touláním – a samozřejmě pátráním.
Dannan ji učil. Juniper se poprvé naučila lovit, konečně poznávala bobule, které do té doby neznala jménem a děkovala Vlčím bohům, že nikdy nesnědla nic jedovatého. Byla to spíše náhoda a štěstí, protože otrávit se bylo podle všeho velmi snadné.
Juniper zažívala nejlepší léta svého života. Občas se v noci vzbudila s pláčem a přemýšlela nad svými dětmi (a nad Merlem), nad tím, jak se mají a zda ještě vůbec žijí, ale Dannan jí ukázal způsob, jak se vyrovnat se smutkem. Společně každou noc vyli na měsíc, ať už byli kdekoliv.
S Dannanem se cítila znovu jako vlče. Byla tak šťastná jako nikdy, ač lepší dny střídaly ty horší, věděla, že tohle byla ta svoboda, po které toužila. Znovu se k ní vrátil vánek, který cítila v kožichu pokaždé, když běželi lesem, nebo loukou. Ten vítr voněl přesně tak jako volnost.
To, co se stalo s Dannanem vlastně Juniper nikdy nezjistila, jeho zmizení však na jejím srdci zanechalo další ránu. Jednoho rána se prostě vzbudila a on tam nebyl. Nevěděla, zda jim šel obstarat snídani a něco mu ublížilo, nebo zda odešel, protože ho už život s ní nebavil, Juniper však znovu osaměla.
Od té doby byla Juniper sama. Vlkům se spíše vyhýbala, ale neznamenalo to, že by žila zcela samotářsky. Občas se k ní někdo připojil, nikdo se však nemohl rovnat Dannanovi. Stále pokračovala ve svém pátrání, protože to vlčatům slíbila, občas se ale chtěla prostě jen otočit a vrátit se… kam? Domů? Asi. Krvavá smečka i přesto všechno byla nejlepším domovem, který měla.
Její život byl velmi těžký. Lovit sice trochu uměla, ale žila jen z myší a králíků a z bobulek, když měla štěstí. Mohla se přidat do smečky, ale nechtěla se znovu upoutat na jednom místě, kde by jí ublížili jako v Krvavém bratrstvu.
Blížila se zima a Juniper přemýšlela, jak přežije. Nalezla mýtinu plnou plných brusinek, které milovala. Bylo zvláštní, že jen pár kroků od toho místa našla vstup do jiného světa. Svět, který se otevřel pod jejíma packama jí mohl přinést jen lepší věci, říkala si.

Zajímavosti
• Juniper je velmi drobná, ale vytáhlá vlčice s dlouhýma nohama. Její srst není příliš huňatá, jednotlivé chlupy jsou však velmi dlouhé.
• Často si nechává říkat Calcarra – je to také její rituální jméno