Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

Magie
M02/voda/4* - 120 květin
M03/voda/5* - 250 květin

Barvírna
B02/modrofialové - 50 mušliček
B05/včelička na levou přední nohu - 30 květin a 100 mušliček
B09/fluff - 30 křišťálů a 250 mušliček - sleva 33 % (20 křišťálů a 165 mušlí)

Vlastnosti
V01/taktika lovu/2* - 100 květin

Elixír života
3 roky - 30 křišťálů a 30 mušliček

CELKEM
500 květin
50 křišťálů
345 mušliček

Na nákup (kromě modifikace) uplatňuji ještě 25% slevu
375 květin
43 křišťálů (23 + 20)
300 mušliček (135 + 165)

děkuji~

//Kopce

Jinks nikdy moc neočekával, že půjde opět na vrcholek zlatého kopce. Styděl se před Životem za to, že se vydává za někoho jiného, protože ten tajemství znal. Po letech k němu šel znovu, bez lži, smířen se svou vlastní existencí, ale v doprovodu mrtvého bratra, který mu vyčítal vše, co mu po smrti udělal. Jak mu ukradl jméno a žil život, kde Aston stále slyšel jeho jméno, ale neviděl sebe. Byl mrtvý a to vědomí ho muselo celé roky ničit a Jinks nemohl tušit, co jeho počínání způsobilo. Chtěl bratrovi nějak pomoci, usmířit se s ním, ale byl si vědom toho, že Aston nemá jediný důvod mu odpustit. Nechtěl, aby žil dál, pouze chtěl jeho život a možná na tom něco pravdy bylo. Po těch letech už nemohl Jinks říct, kde byla pravda a ani nad tím nechtěl přemýšlet.
Šli spolu mlčky. Jeden doufal, že by druhý mohl žít, ale ten byl smířen s tím, že se ho mladší bratr pokusí zbavit. Bylo by to pro něho vysvobozením z toho bolestivého ničeho, ve kterém musel být, ale nemohl přitom žít. Jenom poslední den viděl svět, ve kterém se jeho bratr usadil, ale přesto necítil trávu pod nohama, vítr v srsti, ani necítil okolní pachy. Byl tam, viděl, mohl mluvit, ale existence mu byla odepřena.
Došli až na vrchol, kousek od nich se klikatil potůček a před nimi se tyčil most, na kterém seděl vlk obrostlý květinami. Jinks ten pohled znal, Aston toho vlka slyšel mluvit, ale nikdy ho neviděl. Zastavil se, Jinks ho napodobil a hleděl na bratra, který na Života hledí s tlamou jemně pootevřenou.
Život k nim došel, pomalými dlouhými kroky se přibližoval a Aston dokonce udělal krok vzad. Takové chování u něj Jinks nikdy neviděl. Vždy to byl ten neomalený a drzý výrostek, ale... kdyby žil, mohl dospět a uklidnit se. „Vítejte – oba,“ kývl k nim Život postupně, ale na delší dobu pohled zastavil před bratrem, kterého ještě neznal. „My dva jsme ještě tu čest neměli,“ kývl směrem k Astonovi, který konečně zavřel tlamu. Jinks mezitim sklopil zrak, hleděl smutně na své tlapy, soustředil se na náramky a nic neříkal. „Měli, ale nemohl jsem nic říct,“ opravil ho Aston s překvapivým klidem. Životovo prostředí muselo snad působit i na mrtvé, kteří nemohli dorazit za světlem. „Já vím,“ hlesl Život, který zaměřil krátce svůj pohled na Jinkse, ale ten ani zrak nezvedl.
„Chci vám hned z počátku říct, že nemohu mrtvé přivádět zpět mezi živé,“ oznámil jim. Nejdříve se podíval na Astona, který nijak nereagoval a poté se zaměřil na Jinkse, který konečně zvedl zrak. „Proč ne?“ zeptal se smutně. „Některé věci jsou někde dál než mezi nebem a zemí. Tak daleko, že i nám budou cizí.“ Byla to odpověď, která o ničem nevypovídala, ale donutila bratry podívat se na sebe. Oba hleděli do fialových očí, ale správně tam měly být jenom jedny. „Říkal jsem ti to,“ řekl Aston prostě a neuhýbal pohledem. Jinks si přál jenom to, aby bratr odvrátil zrak, ale nestalo se taka on sám nemohl. „Astone,“ hlesl jeho jméno, ale bratr se odvrátil, škubnul hlavou a odešel dál. Nejdříve si Jinks myslel, že zcela zmizí, ale zastavil se dál na volné planině, kde se posadil a hleděl na černou oblohu.
Život udělal pár kroků blíže k tomu, který zůstal. Posadil se, Jinks ho následoval a oba hleděli na hnědá záda v dálce. „Má pravdu v tom, že si mu nedovolil odejít,“ řekl Život polohlasem, i když ho Aston z té dálky nemohl slyšet, „byl léta osamělý a ztracený. Nemohl zemřít, ale ani žít.“ Nic z toho si ten šedý nepřál slyšet. Odvrátil hlavu od bratra, sklopil pohled zase k zemi a nejraději by si s ním vyměnil místo, aby Aston mohl žít a on trpěl za to, co provedl. „Vzal jsem mu vše, co měl a potom se mu vysmíval i tím, co netušil, že by mohl chtít,“ šeptl do země strhaně. „Nemůžeš si myslet, že všechno ve tvém životě bylo proti němu,“ namítl na to Život, „udělal si své chyby a uvědomil si je. To, že si mu tím nedovolil odejít není tvá vina, netušil si o tom. Ale celý život si nežil kvůli němu, nenašel sis partnerku pro něj, nepřidal ses do smečky, protože by to snad on chtěl – to byl tvůj život.“ Nemělo to být žádné uklidnění, spíš napomenutí, aby nesmýšlel vždy jenom o Astonovi, ale Jinks v té chvíli myslel jenom na to, že tam bratr s ním je.
„Co pro něho můžu udělat? Když mu nelze vrátit život,“ zeptal se Jinks po chvíli ticha. Aston by to nazval tím, že by se ho zbavil, ale šlo jenom o to, aby se už dál nemusel trápit v nicotě, ve které tak dlouho bloudil. „Můžeš zkusit udělat to, co si předtím neudělal,“ navrhl mu Život. Jinks ale zůstal sedět, zvedl k němu hlavu a snad čekal na svolení, aby mohl jít. Život mu ho dal zvednutím tlapy, kterou lehce ve vzduchu zhoupl směrem k Astonovi. „Jdi, čeká na to už dlouho,“ popohnal ho ještě slovy a poté i vstal. Následně vstal Jinks, upřel pohled na bratra, nadechl se a šel za ním, zatímco Život se vracel na své místo za mostem.

//Kopce

//Tmavé smrčiny

Obloha zůstávala černá, ale písek pod jejich nohama je ozařoval a poměrně i hřál. Alespoň toho jednoho, který mohl stále vnímat teplo okolí. „Jmenuje se Baghý,“ řekl bratrovi. V jeho hlase se stále odrážel hněv ze ztraceného života, který mohl prožít v neomezených možnostech a chtěl alespoň vědět, jak vypadá ten šedého bratra. „Odkud ji znáš?“ zeptal se odměřeným hlasem a pohled směřoval k písčitému okolí. Jinks vlastně netušil, proč ho vedl sem, doufal snad, že by mohl Bůh pomoci ztracenému mezi Životem a Smrtí? Mezi živé tě nepřivede, pomyslel si smutně. Zapomněl na to, jak mu vlastně bratr chyběl. Jeho smrt zastínila krádež jeho jména a veškeré následující události. Občas zapomínal na to, že je Aston mrtvý a až nyní mu to jeho duch podle připomínal a bodal ho do srdce. „Myslím, že osud nás dal dohromady. Nebo magie tohohle světa, která je všude,“ přiznal s lehkým úsměvem, když si okřídlenou vlčici představil. „Chtěl bych do její smečky, ale předtím musím opustit jinou a to není lehké,“ přiznal bratrovi, který jenom slabě přikyvoval. „Tak proč nás vedeš sem a ne k té smečce?“ zeptal se ho.
Jinks se zastavil, hleděl na zvedající se zem a cestu, která by je dovedla k Životu, „myslel jsem, že by nám někdo mohl pomoci,“ přiznal. „Aby ti pomohl se mě zbavit,“ opravil ho Aston hrubě a Jinkse to bodlo u srdce. „Je to Život,“ namítl, „Bůh, který-“ Nemohl říct nic dál, protože ho Aston okřikl, že ví, kdo to je. Protože slyšel, jak Život říká před lety jeho jméno, když mu dával magii a barvu očí, kterou se také pokoušel hrubě ukrást. Jinks poníženě sklopil uši. „Třeba by ti dokázal vrátit život,“ pousmál se, ačkoli tomu nevěřil. Nechtěl se však bratra zbavit. Netušil, co dělat, ale pochopil, že Aston jako duch trpěl. Aston si na to akorát odfrkl a zakroutil hlavou. Hleděl však vzhůru, možná i doufal, že by někdo něco takového dokázal. „Jsem mrtvý a tak to je.“
„Pojďme to prosím zkusit,“ hlesl Jinks. Zastavil se před bratrem a donutil se mu podívat do očí. Zapomněl na to, jaké to bylo na něho hledět. Dříve proti sobě stáli při hádkách, rvačkách, nikdy ne v klidu a už vůbec ho Jinks o nic nežádal. Smrt je rozdělila a Jinks mu svojí neomaleností nedovolil opustit svět, aby mohl zemřít i jeho duch. Chtěl to ale nějak napravit. Aston pokrčil nakonec rameny, „třeba se mě zbavíš, když nic jiného nevyjde.“ Rozešel se směrem k vrcholku, ale nejdříve Jinkse obešel a odpustil mu tak nepříjemnou bolest, kdyby jím opět prošel. Nechci se tě zbavit, hlel Jinks pro sebe, protože by mu beztak nevěřil

//Vrchol

//Esíčka přes Tenebrae

Řeka vedla dva bratry k jihu. Tam, kde byla smečka, ale jenom jeden do ní měl správně dorazit. Duch mrtvého však toho živého následoval a obviňoval ho z ukradené smrti, kvůli které nikdy nedorazil pokoje. Jinkse sužovala úzkost, špatně se mu dýchalo, nedokázal k bratrovi zvednout zrak, ale cítil jeho přítomnost, která mu bolestivě připomínala jeho hříchy.
„Umřel jsem, tak to je a to se stalo,“ vykládal Aston dál. Rozhlížel se po okolí, po zemi, kterou nikdy jako živý nemohl navštívit a nehleděl na bratra, který se před ním poníženě krčil. „Když ale mělo přijít světlo, vyměnila ho tma a ta zůstala celé ty roky,“ dodal Jinks k němu lehce pohnul pohled, ale hned ho zase stočil k zemi. „Furt jsem slyšel hlasy, co volaly moje jméno, ale přitom mi přišlo, že nikdo nevolá mě takového. Jenom to jméno. Slyšel jsem otce, jak ho opěvoval, vyprávěl mu, povídal si s ním, ale jak mohl?“ Na chvíli se odmlčel, Jinks do toho žádným slovem nepřispěl a vedl ho od řeky do lesa. Cítil v něm mnoho pachů, byli blízko smečce, ale nemohl se tam ukázat s duchem. Už v tom lese se navíc odrážel pach smečky, který Jinkse donutil pohybovat se po hranicích. Ale i přesto narazil mezi stromy na světélkující modrou srst. Držel se daleko od lovu, který nesnášel od chvíle, co Aston zemřel. Přikrčil se k zemi, hleděl na smečky z dálky a cítil se ještě více pod psa. „Nikdy jsem už se smečkou nelovil od chvíle, co si zemřel,“ přiznal bratrovi šeptem. Zvedl k němu zrak a všiml si, jak upřeně se k tomu místu Aston dívá. Lov bylo to poslední, co zažil. „Jako kdybys za to mohl,“ odsekl Aston odměřeně a šel dál. Jinks se ještě jednou podíval ke smečce, než se vydal dál. Do lovu se míchat nemohl, strach mu to nedovolil a navíc... měl nevyřízené účty s bratrem, který ho obviňoval, že nikdy nemohl jít za světlem.
„Omlouvám se,“ hlesl, jakmile se dostali od smečky dál, aby nerušili lov. Poklusem dohnal bratra, donutil se i narovnat a hleděl na něj, „tehdy jsem myslel, že konám správnou věc. Nevěděl jsem, že ti to nedovolí odejít.“
Aston na omluvu nijak nereagoval. Hleděl upřeně Jinksovi do očí, snad se i vztekal, že je mají oba fialové a pak z ničeho nic s hlubokým nádechem řekl: „Víš, co mě na tom všem štve nejvíc?“ zeptal se. Jinks jenom mlčky zakroutil hlavou.
„Že jsem kvůli tobě viděl, o co všechno jsem přišel. Slyšel jsem, jak mluví o Astonovi jako alfě, ale nemluvili o mně. Slyšel jsem vlčici, kteřá říkala to jméno s absolutní něžností a láskou, ale zase nemluvila o mně. Přátelé a známí, které jsem nikdy nemohl poznat to jméno volali, ale kvůli tobě!“ vrčel. Ne proti Jinksovi, ale proti tomu ztracenému, co neměl. „Získal si to všechno jako já a ještě víc si dostal, když si žil svůj život.“
Ani jeden z nich pak nějakou chvíli nemluvil. Stáli na jižní hranici lesa a někde v dálce se tyčil zlatý vrcholek kopce, na kterém jednou Jinks stál, ale tehdy byl ještě Aston.

//Narrské kopce

//Zrcadlové jeskyně přes hory

Připadalo mu, že někdo vzal celé jeho tělo do kleští a skřípl ho. Nikdy nic takového u iluze nezažil, přestože je dříve sám dělal, ale průchod jeho bratrem mu přivodil silnou nevolnost. Podlomil se v kolenou, dopadl na ostrou kamenitou zem a chvíli musel zhluboka vydechovat, než byl schopen se zvednout.
Za tu dobu ho přelud obešel a stál vedle něho. „Jsem skutečný, jak jenom mrtvý, kterýmu nedáš spát, může být,“ řekl mu Aston. Mluvil ale jinak. Stejný hlas, ale Aston byl vždy... akční, z jeho tónu vycházel život a sebedůvěra, ale takhle mluvil někdo, kdo byl léta mrtvý a nemohl prožít svůj život. Rozdíl v nich byl vidět i na stavbě těla. Oba byli mohutní vlci severu, ale v Astonovi se odráželo ještě mládí, ve kterém mu byl vzat život. Jinkse se pomalu sebral na nohy, stále zhluboka oddechovala cítil, jak mu je kůže těžká. Zvedl zrak, sledoval bratra, jako kdyby viděl ducha a napadlo ho – nevidí právě to? Mluvila o mrtvých, se kterými lze mluvit, uvědomil si, ale myslel si, že tohle se ho nemůže týkat. Suše polkl, udělal krok ze skal směrem k šumící řece a bál se přiznat, že zrovna na ducha hledí.
Aston vdzálenost mezi nimi vyrovnával. Krk měl natažený a vypadal naštvaně a měl k tomu důvod. „Proč si mi ukradl život?“ obořil se na něho. Jinks instinktivně trhnul hlavou, ale Baghý je už nemohla slyšet a nikdo jiný okolo nebyl. Přesto ho nahlas ta slova bolela. „Nevzal jsem ti ho,“ bránil se.
Nechtěl před duchem utéct, ale také nechtěl být tak blízko jeskyní. Pomalu se rozešel pryč, ocas se volně pohupoval u zadních nohou a uši měl stažené vzad. „Ne? Tak proč ti tak dlouhý léta říkali Astone? Proč tu jsem – ne živý, ne mrtvý, protože jsem nikdy v očích jiných neumřel?“ obořil se.
„Dělal jsem to pro otce,“ přiznal mu Jinks. Musel upřít pohled před sebe, nedokázal se na bratra dívat. „Měl tě raději než mě.“ Ale ani tohle vysvětlení Astona nijak nepotěšilo. „Výmluvný kecy, otec miloval i sopel u nosu,“ odsekl hrubě, „chtěl si prostě být jako já?“ zeptal se.
Šli podél řeky. Jinks protahoval mezery mezi jednotlivými odpověďmi, protože s ním mluvit nechtěl. Hlídal i okolí, jestli ho nikdo nevidí a žaludek měl stále bolestivě stažený. „Nevím, proč jsem to udělal.“

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Jak víc se opakovala nutnost odchodu, tím méně se k tomu měl. Nechtěl se hýbat zvedat, už vůbec nechtěl zmizet, i když to nemělo být na věčné časy. Ani ne na dlouhé, jenom na chvíli, pár dní, aby zjistil, co má vlastně dělat a vrátil se do smečky, do které náležel, aby ukázal, že je stále naživu a nešel tam jenom z důvodu, aby odložil Světlušku. A také by si přál najít ji, ale obával se, že s vlastní hlavou bude kdo ví kde a nebude mít čas najít ji. Sklesle si nad tím vším povzdechl, pomalu se sebral ze země a rozhlédl se po rozlehlých chodbách jeskyně, která skrývala jejich malé tajemství a nevyzradí ho nikomu jinému.
„Brzy do borůvky zavítám,“ řekl s širokým úsměvem, když mu přejížděla čenichem po tváři. Kdyby nebyla alfou, mohla by se snad zdržet déle, nemusela tolik spěchat za svými povinnost, ale nemohl jí to mít za zlé a obviňovat ji z toho. Život takový byl a museli si zkrátka nějak poradit. Věděl navíc, do čeho se hrne a nezaváhal v tom.
Položil jí krátce čenich na tělo, s jeijch rozdílem ve výšce a velikosti to pro něj bylo i lehčí než se ohýbat, aby se jí otřel o srst na tvářích nebo krku. Lehce nasál vůni borůvek, kterou si ani nepřiřazoval k lesu, jako spíše k ní samotné, protože se ta vůně od jiných lišila. „Miluju tě,“ šeptl jí do čela, než se odtáhl s nutností odejít.

Musel se začít proplétat jeskyněmi sám. Opačným směrem, aby se vrátil blíže k Sarumenu. Nejdříve slyšel v ozvěně jenom své kroky, pak i šumění hlasů, které si pojil snad s nějakými jinými návštěvníky, ale čím více hlasy poslouchal, tím více rozeznával slova a slyšel tam jedno jasněji, než jiné. Někdo říkal jeho jméno. A ten hlas byl moc známý, moc blízký a podobný tomu jemu. Jenom jeden vlk mluvil takřka stejně jako on a ten hlas bylo jediné, co na nic bylo podobné. Ne jejich vzhled, povaha, sny, jenom ten hlas, díky kterému byl poté i schopen balamutit slepého vlka.
Zastavil se cítil, jak mu srdce začalo divoce bušit v hrudníku a přitom se rozhlížel okolo sebe. V dálce viděl už východ jeskyně a světlo dne zastiňovala postava. „Nevzal jsi mi život, ale vzal jsi mi mou smrt,“ ozval se ten hlas. „Astone?“ ozval se na to mladší bratr. Léta to jméno neřekl a více let jím nikoho neoslovil, protože byl mrtvý. „Kdo z nás vlastně Aston je?“ zeptal se vlk. Jinks k němu šel blíže, i když to nepotřeboval, poznával v něm jeho bratra a pohled do temně fialových očí ho v tom utvrdil.
„Nejsi skutečný,“ řekl mu stoicky. Je to iluze, které on sám uměl tvořit, připomněl si. Zhluboka se nadechl a šel. Mířil proti přeludu jako tank, odmítal se zastavit a bratr na to nereagoval. Nepohnul se a nechal Jinkse, aby jím prošel.

//Esíčka

Ležel na zemi a hlavu si opíral o její záda. Cítil, jak se mu o tvář otírá peří z jejích křídel, na které si už zvykl, i když si z počátku myslel, že nějaké přijetí křídel na cizím vlkovi pro něj bude nemyslitelné. Ale ta vlčice už nebyla cizí, byla mu nejbližší a ty křídla k ní už neodmyslitelně patřila, jako ke každému živému tvoru dýchání.
V jeskyních se ochlazovalo, značilo to nejenom noc, ale také nenávratně se blížící zimu, která se k nim kradla a povinnosti, které oba měli. Ona větší, důležitější, ale on pro změnu nesměl být drzý a neuctiví proti jiným. Jenže se mu stále nechtělo jít, byl spokojený a vydržel by v té pozici do konce svého života.
„Počkám,“ přitakal Baghý měkkým hlasem. Nic jiného k tomu ani říkat nechtěl, jenom jedno prosté slovo. stále ležel, ani se nehnul, ale už se těšil na to, jak bude zpátky u ní. Zcela tak přeskakoval situace, které měly nastat, ale rozhodl se na ně rostě nemyslet. Věřil tomu, že Maple to pochopí a rozejdou se v dobrém, ale trochu se bál o Světlušku. Doufal však, že poznala ve smečce někoho, kdo se o ní postará. Nebo ji třeba přesvědčí, aby šla s ním. Bylo to vůbec správné?

//Zrcadlové hory

Dříve, než je mohla pohltit temnota dne, je pohltila temnota studených jeskyní v nitru skal, mezi kterými kráčeli. Jejich oči si opět musely přivyknout tmě, kterou měli už v kopcích, ale tam byli rušeni přáteli a známými, které sice mohli být vítáni, ale ne úplně vždy, protože některé časy nejsou určené jiným a mají být pouze pro dva samotné. Tahle chvíle tou jednou mohla konečně být. V kameni se odrážel jejich dech, bylo slyšet posunutí každého kamínku o zem, jenom jejich myšlenky nikdo neslyšel a nemohl vědět, co se jim honí hlavou. Nezáleželo na tom, oni věděli, kam se jejich myšlenky tlačí, co konají a nebylo třeba, aby o tom kdokoli jiný věděl.
Necítil nic jiného než borové jehličí a borůvky. Měl té vůně plnou hlavu a nedokázal ani myslet na nic jiného, vše bylo tou vůní zahalené a skrývané v těžkém oparu, který mu možná dost dobře i zastínil mysl. Pokud by se to tak dalo nazvat hrubě, pokud by se to mělo ale říct jinak, zcela se poddal té, se kterou tam byl a svět okolo zmizel, jako kdyby ani nikdy neexistoval. Pocit takový který si ani nemohl představit, když stál uprostřed jezera a shlížely na něj ledové hory, které mu ji představily. Zhluboka se nadechl – (tady nic zajímavého nenajdete?) – do mozku se mu dostal akorát další silný oblak sladké vůně, která byla důležitější než vzduch, který bylo třeba dýchat.
Všechno to věděly jenom skály, v jejich nitrech se skrývaly. Nikdo jiný nemohl vědět, kdo se skrýval ve tmě, co se tam mělo dít a zrodit. Protože do toho nikomu nic nebylo. Nebylo ani třeba mluvit, nebylo co říct, rozuměli si a nepotřebovali k tomu nějaká prostá slova.

//Gejzírové pole

Země se pod nimi začala zvedat, ale oni za to i nemohli. Trávu, lesy, i vodní gejzíry vystřídal studený kamen, který se zvedal do hor, mezi které nyní stoupali. Blížili se k Borůvkovému lesu, pomalu se plazili vstříc rozloučeni, které se blížilo, i když to ani jeden z nich nechtěl. Prostě to tak muselo být, nebylo to ani na věčné časy, možná tak na pár dní, než si ujasní, co má vlastně dělat a vyřídí si to ve smečce, které náležel. Mohl i prostě utéct, nevěnovat se Sarumenským, nechat je za hlavou, ale on takový prostě nebyl. Potřeboval říct vše, i když to nemuselo být zrovna přívětivé. Nechtěl jiné nechat v nevědomosti, nechtěl být za toho zlého, navíc si Maple zasluhovala vědět, co se děje a proč odchází. Proč byl vůbec tak dlouho pryč.
Snažil se na to ale ještě nemyslet, byl tu s Baghý, chtěl tu být s ní, i když byli vyrušováni už hodně velkým počtem vlků. Co se ale dalo čekat, když byl s alfou, která má svoje povinnosti vůči smečce a jejím členům. „Samozřejmě,“ zasmál se tiše, když mu oznámila, že tu chvíli oddálí co nejvíce bude moct. Ale čím více bude oddlaována, tim později se nakonec i setkají.

//Zrcadlové jeskyně

//Kopce Tary

Očekával, že hnědy vlk bude mluvit víc. Minimálně takový pocit z něho měl na první pohled, když se k nim přihnal, ale on už vlastně jen mlčel. Zeptal se jenom na jednu otázku, která mu nedavala moc smysl a Baghý na tom byla nejspíše podobně ohledně pochopení otázky. Neřešil ji. Kromě toho, že před cizími moc nemluvil, nerad se pletl do věcí, kterým nerozuměl a tenhle hnědý byl… otazník pro něj. Raději se proplétá vedle Baghý mezi gejzíry, horkou vodou, která pramenila ze země a ochlazovala se na podzimním vzduchu, který je obklopoval.
Hnědý i zpomalil, táhl se někde za nimi, ale kromě jednoho krátkého pohledu, na který ho navedla Baghý, to neřešil. Třeba jenom nechtěl být blízko, jak by mohl vědět, co za problém má ve své hlavě. „Budu se muset nějak stočit k jihu,“ poznamenal tiše jen pro vlčici, ale vzhledem kntomu, že byl vlk za nimi, se ani nemusel obtěžovat s mírněním hlasu. Udělal to ale jenom ze zvyku.
Ještě se mu ale nechtělo odcházet, kroutil se z toho a i když řekl, že by měl jít na jih, stále se táhl s partnerkou dál, kam ona směr určovala. I když se držel vedle ní, dohnal ji o ty dva malé kroky mezi nimi a otřel se jí o bok. Sklopil k ní zrak a usmál se… Jo, fakt e mu nechtělo odcházet.

//Zecadlové hory

Druhá okřídlená vlčice zmizela stejně rychle, jako se původně objevila a nechala je tam samotné v kopcích, které je objímaly ze všech stran. Přehnala se přes ně mlha, ale hlavně se k nim vkrádal chlad, který značil přicházející zimu. Leželi tam někde v trávě, on za ní, hlavu položenou lehce na jejích zádech a uvědomoval si, že by se mě taky na chvíli vrátit ke smečce, do které se přidal, i když mu to asi osud nechtěl dovolit a akorát mu dal do cesty překážku, o kterou se musí postarat. Zhluboka se nadechl, když si to uvědomil, ale dlouho nevydechoval, protože nad tím přemýšlel a dovolil si vydechnout ve chvíli, kdy to zmínila i Baghý, že by to měl udělat. Zvedl hlavu, narovnal dlouhý krk a mlčky přikývl. „Bylo by vůči nim nefér, kdybych se tam neobjevil. A hlavně neslušné,“ řekl. I když stále ani nevěděl, co by měl dělat. Smečky nebyly tak daleko, ale pro obyčejný život v páru to bylo až moc daleko, nehledě na to, jak rychle by mohl vzdálenost přeběhnout nebo ona přelétnout. Spíše to první, ona by jako alfa měla být převážně ve svém lese.
Začal se pomalu sbírat ze země, bylo už načase prostě jít, doprovodit ji a potom se stočit k Sarumenské smečce a cestou si rozmyslet, co chce vlastně dělat. Zaskřípal přitom tiše zubama, nějaká rozhodování nebyla zrovna nic pro něho a byl si v nich dost nejistý, protože nechtěl nikoho ranit.
Ale ještě před jejich odchodem někdo přišel. Jeden by ani neřekl, jak oblíbené místo jsou ty kopce. Přihnal se k nim vlk, hnědý s modrýma očima a zpěvným hlasem, který se svými slovy lehce opřel do šedého vlka. Nejdříve se lehce zamračil, ale rázem jeho mračení povolilo. Však v očích skoro celé smečky musel být prostým cizincem a tenhle chtěl prostě jenom pomoci. „Těší mě,“ řekl proto jenom s lehkým úsměvem, když je Baghý představila. A tentokrát už podruhé ho označila před jinými jako jeho partnera. Stále to příjemně znělo.

//Gejzírové pole

Dostal jedno poplácání, možná spíš fláknutí, křídlem, aby se neudusil, ale stejně tak to mohlo znamenat, aby se sebral a nedělal scény. Jenom nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se měl rozmnožit, když nebylo dlouhá léta s kým a následně... to byla chvilka. A ani to, že by se měl podělit o své geny mu moc na sebedůvěře nepřidalo. „Než by ta vlčata odrostla, musela by trpět, že mají nohy nepřiměřeně dlouhé tělu,“ pousmál se trochu nervózně. Ale bylo to tak, jeho vlastní narození a vyrůstání obsahovalo jenom změť nohou a šlo vlčata rozdělit jenom tím, že si jako bratři nebyli ani trošku podobní a tak ta šedá byla Jinkse a hnědá Astona, když je trhali od sebe.
Pak zase utichl. Pokusil se snad jenom pochopit to, o čem mluví. O nějaké rez, o lese, kde spolu žijí a že by se Styx chtěla podívat do Borůvkového lesa, kde by snad mohla mít nevlídné přijetí... Nechápal proč a ani se na to neptal. Mohla to být semknutost smečky, která nechtěla cizince, mohla to být křivda doby minulé, nebo jenom nějak osobní problémy s některými smečky. Nebo prostě jenom zdvořilostní fráze od Baghý.

Nepletl se v tom, když si začal myslet, že i Styx má svá křídla. Světlo mu je ukázalo v plné kráse a kromě jizev u kterých se pozastavil, protože vždy začal přemítat nad tím, jak diametrálně se jeho život liší od jiných. Neměl žádnou, která by byla vidět. Možná si pod kožichem nesl nějakou drobnou, kdy si roztrhnul tlapu o kámen nebo kůži o nějaké trny, ale ani jedna na něm nebyla vidět jako na Styx. Ale moc se na její jizvy nesoustředil, protože mu přišlo, že má v srsti drobná pírka, která z ní mohla růst, stejně tak je mohla mít prostě zabodnutá. Vzhledem k jejím křídlům a povaze světa se přikláněl k první možnosti. Na krku ještě měla kromě nepříjemně vyhlížejících ostnů také dva další přívěsky, o kterých mluvili. Nijak se do jejich konverzace nezapojoval, ani neměl v plánu podarovat svoje náramky, i když měl celkem čtyři, poměrně dost mu na nich záleželo z nostalgického hlediska.
Vlastně se do konverzace na čerstvém vzduchu nezapojoval až do chvíle, než padla otázka i na něj. Byla nepřímo položena, ale zcela přímo myšlena, protože po něm bylo hozeno i jedno mrknutí. A jelikož otázka přišla zrovna ve chvíli, kdy chtěl polknout nahromaděné sliny, stalo se tak, že je vdechnul a spustil tak vlnu dávivého odkašlávání, kdy musel udělat i krok do strany, aby náhodou neprsknul na vlčice. Kůže pod šedou srstí se mu barvila do červena a žaludek se mu stáhl ve slabé křeči. „Pardon,“ vykoktal ze sebe jakmile mohl, ale Baghý přilila olej do ohně ještě provokativnější větou, že Styx neví, co se dole dělo. Já snad jo, pípl si pro sebe s krátkým stažením uší vzad.
Posadil se vedle Baghý, narovnaný, takže mezi nimi byla dokonale vidět velikostní mezera, ale mlčel. Byl si docela jist, že dole... nezakládal novou krev.

Záložky byly skvělé (a prej i chutné) a zároveň bych ráds požádala o 60 květin, děkuju ~

Oprávněně začal být z rozhovoru dvou vlčic zmatený. Návštěva havranů a vran mohlo být stejně něčím obrazným jako doslovným, protože si furt nebyl jistý tím, co mohl tenhle svět nabídnout za podivnosti a taje. Mohl se na to zeptat, ale skákání do řeči nebylo úplně jeho vlastností, raději si to vše nějak zapamatoval a zeptal se později, když konverzace utichla nebo jeden z dotyčných odešel. Ale teď Styx teprve přišla, takže nějaký odchod mohl být hodně daleko. Proto mlčel a jenom pomalu přejížděl pohledem mezi dvěma.
Netušil odkud se znají, ale očividně se naposledy viděli u nějakého rybolovu. Mohl si pomalu skládat střípky jejich vztahu, ale zatím měl jenom dva – že jsou přítelkyně a je to nějaká doba, co se jejich cesty propletly. To mu ale zatím stačilo, možná se trošku v duchu naparoval, že byl poprvé představen jako ten partner a nikoli kamarád nebo známost z jezerního ostrůvku, kam je hodila růžová mlha.
Zaslechl ale jméno, které už párkrát slyšel – Nori. Ten, se kterým Baghý plachtila na křídlech, když se je učila používat. Ale to bylo tak vše, co o tom vlkovi věděl, tedy ještě zjistil, že se rád toulá, přestože je ve smečce. Ale nedělám já zrovna něco podobného? napadlo ho trochu hrubě vůči sobě.
Na jeho nápad přišel souhlas, první se vydala ven Styx, pak pustil Baghý, aby jejich malý vláček ukončil a doufal, že si vlčice pamatují cestu ven o něco lépe než on, protože se tu docela dost zamotal. A taky tušil, že tu bude více východů než jeden, kudy by mohli nakonec vylézt.
Postupně se jim kradlo zpět i světlo. Viděl lépe šedou i hnědou srst před sebou, ale zdálo se mu, že něco tu šedou narušuje. Něco nepravidelného na vlčím těle, co by tam nemělo být, ale už to jednou viděl. To jsou... křídla? zeptal se sám sebe nedůvěřivě. Jak se mohlo stát, že on je menšina, která křídla nemá?