Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(501)

I když se mu do toho dvakrát nechtělo, vyskočil na jednu skalní římsu, aby se dostal do jeskyně a nezůstal vystaven krupobití, které akorát tak nabíralo na síle. Nechtěl jít do té spodní jeskyně, prohnal se tam nepříjemný studený vzduch a nechtěla mluvit s ním – alespoň ne jako s prvním – a neměl tam tak co dělat. A vlastně ani Styx, ale rozhodla se alespoň zůstat s ním, takže měl šanci ji vyslechnout, jestli náhodou neví něco, co by ulevilo jeho ztrápené duši, že provedl něco... neslýchaného. Nepamatoval si co, ale možné bylo všechno. Nebo možná chce, abych odešel, problesklo mu i nemile hlavou. Mohlo to být možné? Snad ne.
„Hm,“ broukl tiše jako souhlas a cuknul pohledem někam k Baghý, která ale byla kdo ví kde v jiné jeskyni, než byl v té chvíli on. Špičkou ocasu netrpělivě bubnoval do studené země a ani se nesnažil o to, aby se uklidnil, neměl šanci, bylo to zbytečné.
Jenom myšlenkama odplul na chvilku vedle, když Styx zmínila fakt, o kterém nevěděl. „Prosím?“ řekl nechápavě, protože si ani nebyl jitý tím, jestli slyšel správně, „jak jiné?“ nechápal. Nedíval se na svůj odraz, nezajímal ho a nemohl tak tušit, že po rozloučení s bratrem se jeho oči chtěly dostat do barvy, která mu byla předurčena, ale úplně to nezvládly. „Žádné kejkle neumím,“ zasmál se slabě, „kdysi jsem chtěl, škemral jsem i Života, abych uměl, ale asi mi dal jenom ochutnávku, protože jsem o to stejně přišel,“ pokrčil nad tím rameny, „vlastně mi to ani nevadí.“ Dříve ano, snad se kvůli tomu i vztekal, ale postupně přišlo smíření a spíš netušil, co by dělal, kdyby něco uměl.

(500)

//les

Les je docela dlouhou dobu skrýval před tím počasím, ve kterém ušel poměrně dlouhou vzdálenost, ale úplně se tomu nevyhnul. Schytal několik dalších nepěkných ran cestou k úkrytu, kde už léta nebyl a možná z toho cítil menší závan nostalgie, ačkoli ten byl ve velkém přetlučen nervozitou z toho, že by si spolu měli promluvit. Jednou snad i cvakl zuby, jak neudržel čelist v klidu. Zatřepal však nad tím hlavou, pohledem cuknul k Baghý a usmál se na ni. Nic ale neříkal, protože neměl ponětí, co by říct měl, ona chtěla mluvit... A on chtěl poslouchat a doufat, že nic neprovedl.
Než se ale Baghý vydala mluvit s ním a kdo ví, co měla na srdci, mluvila najedříve k hnědému vlkovi, kterého potkali předtím. Zastavil se kousek od vchodu do jeskyně, s přešlápnutím se posadil a sledoval Baghý, jak jde dál, načež se otočil ke Styx. „Asi počkáme zde, ne?“ zeptal se s nervózním úsměvem, protože věděl, že další rozhovor bude on na řadě. A protože ho to odkládáním značně znervózňovalo, musel se zeptat: „Nevíš... o čem chce náhodou mluvit?“ zeptal se. Asi hloupé se na to ptát, ale pokud byly přítelkyně, mohla se s tím tématem svěřit.

Všechno se nějak obešlo beze slov. Slyšel sice nějaká, když se blížil, kterými Baghý sunula bílého vlka s drobnýma ušima směrem k Aranel, která... No, z dálky by asi mohli být nerozeznatelní, protože měli i oba modré oči, ale to bylo vedlejší.
Více ho beztak zaujala poznámka, že s ním potřebuje Baghý neodkladně mluvit. Možná trošičku se v něm probudila panika, protože nevěděl, o co se jedná, zda něco provedl, jestli se něco nestalo, ale nutil se na nejhorší nemyslet. Mlčky přikývl, možná měl i lehce poplašený výraz, který neuměl skrývat a drknutí do ramene, aby šel, mu na klidu moc nepřidalo. Kdyby se asi mohl potit, leje z něj proudem. Nervózně těkl ještě k druhé okřídlené, která mu jenom pokynula na pozdrav a pokoušel se v ní vyčíst, jestli má tušení, co se tu děje, ale neuměl číst myšlenky a ani je posílat, aby si o vysvětlení požádal. Musel prostě jít za Baghý a doufat, že všechno bude nějak v pořádku.
Zařadil se vedle ní, Styx šla za nimi, i když bylo vcelku naznačeno, že chce mluvit o samotě. Zardousí mě obě? Ale proč? Udělal jsem něco? Panika se v něm akorát více a více rodila a... no, neuměl ji moc dobře ovládat. I když na povrchu to ještě šlo.

//úkryt

//Sarumenský les (teleportační lístek)

Krupobití ho doprovázelo po celou cestu. Nebylo to nic příjemného, ale ani úplně nového. Snažil se držet pohled u země, aby ho nějaká kroupa netrefila do oka nebo čenichu, uši stažené a snažil se jít přes místa, kde by mohl mít alespoň nějakou schovku před nepřízní počasí. Moc se to nedařilo, do chvíle byl mokrý, pomlácený, unavený, ale nechtěl se moc zdržovat, aby dorazil do Borůvkového lesa co nejrychleji.
Podařilo se mu to až po soumraku, bylo chladno a krupobití akorát více sílilo, jak říkala Maple. Kdo ví, jak dlouho by vlastně čekal, kdyby zůstal v Sarumenu až do toho, než kroupy přestanou padat. Držely se na zemi, teplota byla tak nízko, že jim už ani nedovolila roztát a akorát to poukazovalo na to, že brzy i začne sněžit a zima bude taková, jaká má být.
Když jeho kroky dopadly na hranici, neměl ponětí, co vlastně dělat. Stál ve stínu prvních stromů, jeho myšlenky přehlušovaly kroupy a měl... dilema. Jít dovnitř? Čekat na hranicích? Byl cizinec, zcela určitě ano a mohl se ohánět snad jenom tím, že byl partnerem alfy. Ale to ho neopravňovalo v tom, aby nerespektoval místo, které mu nepatří. Jenže byl taky bláznivě zamilovaný, zaslepený a očima směřoval jenom k jednomu objektu.
Nakonec ale nemusel jít nikam hluboko do lesa. Přešlapoval na tom místě tak dlouho, že mu to až začalo být trapné a začal sondovat po hranicích v blízkém okolí, kde mu zrak zabloudil nejdříve k čistě bílému kožichu, který nejdřív připsal Aranel, ale pach byl zcela jiný. Bohužel ten vlk byl v té chvíli druhořadý, protože tam byl objekt jeho zájmu – hnědá vlčice, která pro cizího mohla být... kulatá. On věděl, že je okřídlená. A kromě toho tam byla i druhá okřídlená, kterou sice znal, ale zrovna tak byla druhořadá.
Zhluboka se nadechl, než šel k nim blíž, ne nijak tiše, ale neřval a neupozorňoval na sebe, jenom šel tak, aby ho jiní zaznamenali a pohledem visel na Baghý s mírným úsměvem na tlamě.

Neviděla, zopakoval si ponuře pro sebe. Mohl by ji hledat po celém širém světě a kdo ví, jestli by ji vůbec našel. Nemohl sice za to, že ji ztratil, svět ho poslal tam, kam neočekával a nemohl se Světlušku vydat najít, protože... svět mínil zcela jinak, než původně zamýšlel. Stiskl nad tím slabě zuby, dával si to za vinu? Jistě, ale zároveň věděl, že s tím nic nenadělá a může jenom doufat, že je někde v bezpečí a vrátí se zpátky do Sarumenu, nebo na sebe někdy narazí. „Nevadí,“ řekl se smířeným úsměvem, ve kterém se i odrážela lítost, že se mu nedostalo kladné odpovědi.
„Řekl bych, že bude někde okolo,“ dodal zamyšleně, ale spíše to byla nevyřčená prosba než hluboká myšlenka nad jejím chováním. Mohla být kdekoli, určitě se nedržela poblíž známých míst, protože v tom případě by se ani nedostala k němu a do Sarumenu – to nebylo její blízké okolí odjakživa.
Bylo zvláštní, možná i opovážlivé, že snad směřoval svá slova a hovor k tomu, že se mu Borůvková smečka otevře jako domov. Jednou tam už byl, před lety a odešel. Tehdy se tam doma necítil a najednou tam domov měl mít, protože tam byla ta jediná, se kterou chtěl být? Život byl pouze plný ironie, kterou nechápal. „Budu rád, když se zastavíte – představím ti Baghý,“ odpověděl s úsměvem.
Počasí se začalo horšit, neodkladně se blížila zima a příroda to dávala jasně najevo. Nečekala ho příjemná cesta, ale nechtěl už moc déle otálet. Domů, přitakal si. Snad domů, snad je to konečně to místo, kde by měl být. „Risknu rány kroupama, pokud nebude vadit,“ zasmál se tiše, „slíbil jsem, že se brzy vrátím,“ dodal na vysvětlenou, ale zatím se nějak neměl k žádným krokům. Nějakou chvíli stál na místě, rozhlížel se okolo sebe, jako by se už snad nikdy neměl vrátit, ale přitom mohl. Zhluboka se nadechl, pohledem cuknul k Maple, cuknul do krátkého úsměvu a rozloučil se: „Rád jsem tuhle smečku poznal – a ať se ti a ostatním daří,“ popřál jim srdečně, „měj se hezky,“ dodal ještě jako poslední slova, než se vydal na nepříjemnou cestu v kroupách.

//Borůvkový les (teleportační lístek)

Nelezlo mu do hlavy, jak je možné, že by někdo mohl opustit svá vlčata. Mohlo se stát, že by rodiče zemřeli, ale opuštění, vyhnání nebo cokoli jiného, se mu hnalo přes záda jako vichřice. „V Borůvkové smečce vím, že jedno vlče měli,“ řekl krátce, ale více o tom všem nevěděl. Snad ani nechtěl, celá ta záležitost se mu ani trochu nelíbila. A to ani nebyl ničí otec, nedokázal si to ani promítat na to, že by se to stalo jemu, ať jako vlčeti nebo rodiči a nedokázal pochopit ty myšlenky, které se honí rodičům hlavou, když tohle udělají. Snad mu to bylo i odporné nad tím přemýšlet.
Maple připomněla Světlušku, která byla dalším bodem řešení. Potřeboval ji najít, ale v lese nebyla, ani ji necítil, kde bloumala? „Nevidělas ji vlastně?“ zeptal se mimo to, než vzpomínal na to, kde na ni natrefil. Vlastně to nebylo ani před dlouhou dobou, ale přišlo mu to jako věčnost. „Narazil jsem na ni v lese. Byla vcelku... ztracená, řekl bych, ale brzy mi došlo, že se spíš řídí zvuky, které zná? Třeba cinkání,“ řekl a v pro názornou ukázku cuknul pravou nohou, aby se cinkání ozvalo. „Nerozumím sice tomu, co vždycky myslí, ale dá se to nějak interpretovat,“ zasmál se tiše, ale cítil se provinile, že odejde a ani jí to neřekne. Pokud na ni do té doby nenarazí. Nepočítal s tim.
Už tak se vlastně cítil provinile, že by měl jít. Nerad tohle dělal, žaludek měl z toho jak na vodě a nepříjemně se mu škubal. Dokonce se ani nemohl podíval Maple do očí. Nakonec se k tomu ale donutil, provinile se u toho usmíval, „určitě se zastavím, slibuji.“
„Popravdě nevím,“ přiznal, „ani nevím, kde zrovna je a kdy se tu objeví. Kdyby se mnou chtěla jít, vzal bych ji, ale třeba si tu už zvykla? Nebo... mě taky k životu nepotřebuje, že ano,“ zasmál se tiše.

Kůže nad očima mu vystřelila překvapením a snad i lehkým zděšením vzhůru při zmínce, že v období zimy se do smečky nahrnou toulavá vlčata a že v minulém roce jich bylo rovných šest. Nic takového nikdy nezažil a nechtěl ani moc zjišťovat, co k tomuhle vede. „To zní až děsivě,“ podotkl ale k tomu faktu, že se takové věci dějou.
„Snad nikdy jsem s vlčaty pořádně nebyl,“ pronesl po krátké zamyšlení nad skutečností, že se mu omladina skutečně vyhýbala. Nikdy nebyl ve smečce, která by nějaká měla, ze své vlastní odešel dříve, než nějaká přišla na svět a následně poznával možná tak vlky mladší než on, ale nic víc. „Snad ani nevím, jak se vůči nim chovat,“ zasmál se nervózně. Ale neměl důvod, proč by je neměl mít rád. Zas a druhou stranu nedokázal říct, jestli vůbec vlčata mají rádi jeho, obvykle se menší stvoření netváří přívětivě vůči těm mnohem větším.
Posadil se na zem, svaly ho už bolely z toho všeho odvalování hub a ještě z cesty, kdy se táhl k Životovi, aby se tam rozloučil s bratrem. Ten fakt ho ještě jednou nepříjemně píchl u srdce, zhluboka se nadechl a pokusil se na to nemyslet. Poslouchal Maple, její vyprávění, kdy pro ni očividně byla připravená celá hostina, zatímco on vlastně uvízl na pustém ostrově uprostřed chladných hor. Výhra v loterii, zopakoval si pro sebe poznámku, kterou k tomu měla a lehce se nad tím pousmál, „okolí ti v tomhle ohledu očividně přálo více.“ Byl si však jistý, že kdyby se poměřovala úroveň výhry, asi by se sobecky považoval za vítěze.
Zjistil i, že druhá vlčice je ze stejné smečky, kterou Baghý vedla. Smečka, do které se chtěl nějak dostat, ale kam nemohl, protože náležel jiné. A stále netušil, jak by tohle všechno měl říct, protože tyhle věci neuměl.
Lesem se k němu doneslo vytí, nad kterým slabě cukl uchem, ale více nereagoval. Byl ponořený v myšlenkách, skládal si dohromady slova a představoval si i různé scénáře, které mohou přijít. Pro jeho překvapení ale vlastně všechno řekla Maple a snad i za něho rozhodla.
Pootevřel nejdříve lehce tlamu, chtěl poznamenat, že vlastně spolu jsou, jenom každý trochu jinde, ale než ze sebe jakákoli slova vysoukal, Maple pokračovala. Ani nevěděl, co k tomu říct, ani dík ze sebe nevysoukal, spíš jenom krátkou otázku: „Nezlobíš se?“

Dostal další seznam jmen, ke kterým si nedokázal připojit žádné tváře. Posledně takhle slyšel obrovský výčet členů Borůvkové smečky, když o nich mluvila Baghý s Aranel, ale tady byla docel hanba, že nikoho neznal. Roland s malou Gwen byli noví, to bylo odpustitelné, ale neznal ani betu Wolfganii a to už bylo docela... nepříjemné. Měl jsem se více snažit, povzdechl si. Poslouchal však o lovu a i když věděl, že vše proběhlo v pořádku, lehce se škubl při zmínce, že Roland zaškobrtnul, protože se smečkou předtím nelovil. Vše je v pořádku, řekl si pro sebe, ale jinak na to jenom s úsměvem přikývl. Neměl k tomu co říct, byl jenom rád, že je všechno v pořádku. Kdyby v té chvíli nevalil hořlavé houby mimo les, nabídl by se, že by jim šel naproti pomoci s kořistí, ale rozhodl se, že to může chvilku počkat a bude lepší vyčistit les, než se vrátí s vlčetem a masem, se kterým by se mezi houbami špatně naváděli.
„Tak snad bude vše v pořádku,“ přikývl, „jsou tu i jiná vlčata?“ zajímal se. Podle jejích slov tu dříve musela být, pokud už Wolfganie nějaká vychovala, ale to mohla být věc, která se mohla stát už před lety.
Likvidace hub se neobešla bez nějakých drobných problémů, ale srst vždycky doroste a pokud se nešeškvařila kůže, nebylo ani třeba to tolik řešit. „Oh, ne, jenom mi to trochu vzalo srst, když jsem nedával pozor,“ mávl nad tím tlapou, aby to neřešila. Bylo to jenom trochu chlupů, nejhorší na tom byl ten zápach, ale ten se už rozptýlil po lese a byl pryč.
Trochu sevřel čelisti. Začala se do něho valit nervozita z toho, že netušil, co má říct. Nechtěl chodit úplně okolo horký kaše, ale nechtěl to vyplivnout jako prostě rozhodnutou věc. „Chápu,“ přitakal, „také jsme se brzy vraceli kvůli smečce,“ dodal. Zaujalo ho však, že byly někde na ostrůvkách, dle všeho na příjemnějších někde na západě. „O tom místě jsem nikdy neslyšel,“ podotkl, „je tam pěkně?“
Vyslechl si i krátký příběh – který by on říkal půl dne –, jak se jedna členka skoro utopila v ledové vodě. Krátce stáhl uši vzad, když to poslouchal, ale rázem je zase napřímil. „Ledová voda je strašlivá věc, svaly jsou rázem těžký a pohyb až bolí,“ mumlal do toho vlastní myšlenky na studenou vodu. Nedalo se na to zvyknout.
Pak se zarazil. Opřel se u hranic do houby, aby ji odvalil mimo skrýš stromů a sledoval, jak z ní uniká fialový plamen. „Žije v Borůvkové smečce,“ řekl trochu nepřítomně. Jak to mám říct? nechápal. Naklonil lehce hlavu do strany, upřel pohled na poničené houby a zhluboka se nadechl. „Za těch pár měsíců jsem k ní hodně přilnul,“ přiznal se. Ačkoli to mohlo vyznět, že přilnul ke smečce a ne vlčici.

„Jeden tu nezažije chvíli klidu,“ přitakal na to Maple. Na jednu stranu ho těšilo, že svět nebyl jenom stejně šedý a každý den nebyl jako ten předchozí, na druhou si občas myslel, že toho bylo dost. Dokud se však dělo něco, co nemělo obrovský vliv na chod světa, byl s tím relativně za dobře. Ale třeba přítomnost Astona ho rozhodila. Nevěděl totiž, co si o tom všem myslet a donutilo ho to vracet se k tomu, co už snad nikdy rozebírat nechtěl, ale nakonec... si to asi vyříkali. Možná.
Cítil se v průběhu valení hub provinile, když Maple řekla, že měla problém sehnat členy k lovu. Byl bych toho schopný? zeptal se sám sebe. Už strašlivou dobu nelovil se smečkou, i když do nějaké patřil. Nemohl, cítil vůči tomu blok, přes který se nedokázal dostat. Viděl v lovu jenom to špatné, co se mohlo stát, smrt, která přicházela při neopatrném zacházení. „Vlče?“ podivil se. Byla to už nějaká doba, co měl tu čest s mladší generací, ale mladá krev do smečky snad vždycky znamenala i radost. „Takže vše proběhlo v pořádku?“ zeptal se pro jistotu, protože cítil nutkání se na to zeptat.
„Chtělo by to vlče upozornit na ty houby, aby si s nima nechtěla náhodou hrát,“ nadhodil vlastní myšlenku. Ale ostatně pro to se pustil do těch větších hub, které mohly vypadat jako něco, s čim se dalo hrát. Nebo minimálně po tom skákat. Sám se přesvědčil, že to není zrovna hračka na hraní a brzy i Maple. Uskočil stranou, když se v jeho blízkosti objevil fialový plamen, ale hned zas skočil blíž. „Maple-“ houkl, ale než stačil nějakou akci, vlčice si plameny sama uhasila a okolím se akorát roznesl zápach spálené srsti a na světlém hrudníku měla ožehnuté chlupy jako on na krku. „V pořádku?“ zeptal se pro jistotu. Do dalšího valení se pustil opatrněji, les byl skutečně hustý a všude koukal nějaký kořen, který mohl houbu zastavit a poškádlit.
Zmateně ji podal, co se mu stalo a nečekal, že něco takového sama zažila. Zastavil se, tlapou si přidržel houbu, aby mu nikam neutekla a s pzvednutou kůží na krku poslouchal, co se jí stalo. A jednomu dalšímu vlkovi. „Já tam měl... také moc milou vlčici,“ přiznal, i když si nebyl jistý, jak Baghý nazvat. Měl snad rovnou vybalit, že ta jedna milá vlčice už byla vlastně jeho partnerka? Zhluboka se nadechl, ale chtěl to ještě chvilku oddalovat. „Musel jsem přeplavat, ale tak ledové jezero jsem dlouho nezažil. Snad by už měl být dávno ledem, ale ona to furt byla jenom voda,“ zasmál se tiše. A ona vodu přelétla. „Byl jsem... pak delší dobu s tou vlčicí,“ přiznal, „Baghý se jmenuje,“ dodal, kdyby ji náhodou Maple znala. A co mám říct dál?

Po jednom nešikovném valení se potřeboval na chvíli zastavit. Tlapou se drbal na krku, odkud přicházel nepříjemný odér a pár šedých chlupů se mu kroutilo v šedé konečky. Kůže však zůstala nepoškozená a schytala to tak pouze silná vrstva chlupů na krku. To doroste, mávl nad tím symbolicky tlapou a jenom se pokusil spálenou srst rozlepit od sebe. Moc se mu to nevedlo, tak to nechal být a raději šel zpátky do lesa pro další houby. Na jednu stranu byl i rád, že se něco takového přihodilo. Lesu to sice nepomáhalo, ale pro mohl se soustředit na jiné myšlenky. Kdyby stále myslel na Astona, asi by se nakonec někde schoulil do klubíčka a odmítal by cokoli dělat, ale takhle se nutil myslet na vzteklé houby.
Po nějaké době dostal i společnost. Obcházel zrovna houbu velikosti vzrostlého vlčete, aby mohl vyloupnout další nohu. Slyšel kroky, takže nebyl překvapen, když na něho Maple promluvila. Jenom se jako první usmál a zhluboka nadechl, protože její přítomnost znamenala, že by se měl pochlapit, ale nechtěl to dát na úkor houbám. Nejdříve houby, připomněl si, vyloupl houbu a zastavil se. Nic se neděje,“ zasmál se tiše, i když to úplně radostná situace nebyla, „lov je taky důležitý a tyhle houby,“ mávl lehce tlapou k té jedné kouli, „jsou to nejdivnější, co jsem za poslední... den viděl.“ Bylo těžké nevídat zvláštní úkazy, když žili zrovna zde. „Jaký byl lov?“ zajímal se.
Opřel se tlapami o jednu houbu. Takhle už na deratizaci byli alespoň dva. Hub sice bylo stále moc, ale ne každá byla tak výhružně obrovská. Valil je společně s Maple pryč z lesa, trochu čekal, že se připojí i jiní vlci, protože nikoho nepoznal, ale možná bylo dobře, že zmizí jako neznámý cizinec. „No,“ zalkl se, protože nevěděl, kde přesně by měl začít, „tak nějak jsem na jaře poměrně nedobrovolně opustil les,“ přiznal. Nevěděl, jak to podat, aby tomu jiní porozuměli, protože o tom zatím mluvil jenom s tou, které se to také stalo a dostalo je to na stejné místo. „Byl jsem někde na severu, uprostřed takového modrého jezírka, co má uprostřed malý ostrůvek, ale nic tam neroste a není to úplně nejpříjemnější místo na vyskytnutí se, protože to jezero je děsně studené.“ A mluvil a mluvil. Mluvil ten, co neumí vyprávět a cpe do všeho zbytečné detaily.

Až při třetí cestě do lesa mu došlo, že na nikoho ještě nenarazil. Byli lovit, připomněl si. Že by se houby objevily v takové rychlosti? Moc tomu nerozuměl, ale ani to moc neřešil. Chtěl se pouze co nejvíce z nich zbavit, zejména těch největších. Nikdy si nedokázal představit, jaké by to bylo žít někde, kde se mu neustále pokouší něco ublížit a u nich doma dříve figuroval pouze zimní hlad, ale nic víc. Ohnivé houby mu však přišly horší a raději riskoval nějaké vlastní popálení, aby je mohl vyprovodit z lesa, kde nikomu nebudou překážet.
Další pýchavka byla prakticky dokonalou koulí. Skvělé pro valení, špatné pro hledání nohy. Musel se k ní doslova podhrabat, aby se do ní nemusel více opírat při vylamování. A houba mu kupodivu zajela do důlku, který vyhrabal. Tiše si nad tím povzdechl, opatrně houbu obešel a zapřel se do ní čenichem, aby ji vytáhl zpátky do měkkého podrostu. V jedné chvíli se zapřel až moc a raději uskočil, ale houba zůstala nakonec v klidu. Dlouze se nadechl, než se pustil do dalšího pokusu, protože nechtěl mít sežehnutý čenich.
Houba vyskočila z důlku, kutálela se k jednomu kořenu, kde se z jednoho póru vznesl maličký plamínek, ale jinak nic jiného. S tim kutálením to bude nakonec docela složitý, došlo mu. Mohla mu snadno utéct, do něčeho nabourat a vybouchnout. Valil ji tedy opatrně, v podstatě si ji překopával mezi tlapama až k hranicím, kde do ní strčil čenichem a ona se valila pryč za svými kamarádkami.

Sledoval jednu houbu, jak se valí k vysokým hnědým skalám. Narazila na jeden kámen a vztekle nad tím prskla jeden plamen, od kterého byl Jinks už dostatečně daleko, aby nad tím jenom nechápavě kroutil hlavou. Fialové plameny ještě nikdy neviděl. Život ve světě bohů, pomyslel si krátce, než se otočil, aby se vrátil hlouběji do lesa k dalším houbám, které tam při cestě našel, musí mít svá úskalí.
Nenašel už tak velkou houbu jako tu první, ale stále se jednalo o děsivě velké. Brzy našel dvě pospolu, prakticky dvojčata, každé větší než jeho hlavy. Dlouho hledal jejich nohy, ale ukázalo se, že si na nich v podstatě sedí. Musel si lehnout, tlapu rval pod nimi co nejopatrněji mohl, ale cítil z nich teplo, které bublalo vztekem, že je někdo obtěžuje. Utrhnout nohu ze země se mu ale povedlo. Valit je pryč už bylo horší, byli spojení, špatně se valily a pokud by je prostě překulil, spadli by tvrdě na zem a mohli bouchnout. Poskakoval okolo nich jako šašek, nadzvedával je, potom tlapou zase pokládal na zem, vyhýbal se kořenům, stromům a nízkým keřům, takže mu trvalo skoro dvakrát déle, než je dostal až k hranicím, ale podařilo se mu to a další dvě pýchavky pustil do světa s doprovodem jednoho vzteklého plamene.

//Narrské vršky

Srst okolo očí mu cestou zaschla, ale na to, že proléval po letech konečně slzy pro bratra zapomenout nemohl. Na srsti mu utkvěla fialová barva, která vymyla částečně barvu z jeho očí, ale stále neměl možnost si toho všimnout. Nikdy ho moc nezajímalo to, jak vypadá a nerad se díval do svého odrazu. Chtěl zkrátka jenom dojít na území smečky, najít Světlušku a... dál pořádně netušil. Nechtělo se mu odcházet, protože se cítil poraženě z toho, že neudělal nic kromě toho, že se sem přidal, ale svět míní jinak. S tou myšlenkou dlouze vydechl, ponořil se hluboko do tmavého lesa plného bílé mlhy a chtěl někoho jít najít. Nejlépe Maple, ačkoli neměl ještě ujasněné myšlenky na to, co chce říct a udělat.
Brzy po příchodu do lesa ho ale přivítal zvláštní úkaz. Viděl mnoho hub, malé hnědé hříbky s takřka kulatými klobouky, výhružně červené muchomůrky, obrovské choroše objímající kmen, ale nikdy ne tak velkou houbu, která se před ním krčila. Nejdříve ho napadlo, že se jedná o lysého vlka, jak velká byla, ale páchla po houbě. Přiblížil se blíže, očichal ji, přesvědčil se, že to je skutečně houba a hloupě se do ní lehce upřel tlapkou. Měl co dělat, aby včas uskočil, když se houba rozhodla, že na něho foukne nepříjemný plamen ohně. „Tohle ne,“ zasténal. Obešel opatrně houbu, udělal jenom pár kroků dál a všiml si dalších bílých narušitelů, kteří se krčili u stromů. Vrátil se opatrně k té první, jednou ji obešel, aby našel, kde měla nohu, která se ani nohou nemohla nazývat. Byl to jenom takový malý bobek, ke kterému protáhl tlapu a co nejopatrněji ji prsty nabral, aby ji vyloupl ze země. Dával si přitom pozor, jestli se houba nevzteká, ale byla v klidu. Nic takového tu být nemůže, říkal si. Co by dělala vlčata, která by brala houbu jako hru a skončila by popálená?
Houba se překotila, když ztratila podpěru své nohy a obešlo se to bez plamenů. Co nejopatrněji ji nohou nabral, aby se překulila a tenhle pohyb opakoval až k jižní hranici, odkud sám přišel.

Bolest nemizela, akorát se každou vteřinou zvětšovala, propalovala mu celé tělo až po prsty a špičku ocasu. Pevně zatínal zuby, neuhýbal, ale vnímal, že se něco vytrácí. Ten chlad, ke kterému se pokoušel natisknout, protože doufal, že v tom pozná bratra, kterého ztratil jako mladý. Místo toho ztrácel to poslední, co z Astona zůstalo. Jako poslední uslyšel jenom tiché šeptnutí rozloučení a to bylo vše. Nechtěl otevřít oči, bolest ustupovala a věděl, co to znamenalo. Podruhé svého bratra ztratil a tentokrát navždy. „Astone,“ šeptl do pustých kopců. Oči nechával zavřené, ani se nehnul a bojoval s návalem emocí, které v něm kumulovaly a hnaly se na boží svět přes drobné slzné kanálky. Nechtěl je držet, protože se bál emocí, ale toho, že pláčem si utvrzoval, že bratra ztratil.
Neudržel je, cítil kapky v očích, pomalu je otevřel a hleděl do prázdna, kde před pár chvílemi ještě viděl ducha bratra. Teď na to místo dopadalo jenom pár kapek, které Jinks nevnímal. Kdyby však ano, všimnul by si jejich nezvyklé fialové barvy. Proč se to dělo a jeho oči ztrácely sytou růžovou nemohl tušit. Snad přijal sebe a osvobodil bratra, ale zcela na něho nezapomenul, protože jeho oči zůstaly stále fialové, ale zrovna tak i modré, jako tomu původně mělo být. Nikdy modrou nezažil, viděl vždy jenom ty žluté, nad kterými se vztekal, ale byla to hloupost, která ho vztekala pouze v mládí. „Je pryč,“ šeptl velkému červenému měsíci, ke kterému zvedl hlavu. Srst pod očima měl narůžovělou od slz a z těla se mu vykrádal ten chlad, který cítil z bratra.
Zůstal sedět nějakou dobu na místě. Sledoval ten měsíc, ztracen ve vzpomínkách na ty lepší i horší věci, které spolu zažili. Už to vše byla minulost.
Pak už musel jít. Šel do zlatých kopců, aby pomohl bratrovi. Doufal, že je snad opustí s ním, ale musel jít sám.

//Sarumen přes Prstové hory

//Vrchol

Mířil blíže k bratrovi, který k němu seděl zády. Stmívalo se, objevoval se měsíc, pomalu se ukazoval v celé své kráse, ale Jinks ho z prvu nesledoval. Upoutal zrak na svého bratra, který se zdál stejně smutný jako naštvaný. Posadil se vedle něho, díval se před sebe na žlutou zem a připadalo mu, jako kdyby sám umíral. „Omlouvám se,“ hlesl po delším tichu, které mezi nimi panovalo. Netušil, co má bratrovi říct, protože nikdy nečekal, že ho znovu uvidí. Nebylo to radostné a ani trochu krásné setkání, ale chyběl mu. Byl to jeho bratr, ukradl mu život a Aston kvůli němu i po smrti trpěl. „Kdybych mohl odčinit, co jsem udělal, udělal bych to ihned, ať by to znamenalo cokoli,“ dodal. Nedokázal u toho udržet hlas na stejné úrovni, postupně klesal, musel dělat časté mezery mezi slovy, ale nedovolil si hlavou pohnout, aby viděl Astonův zmučený výraz.
„Nic udělat nejde, to si už slyšel,“ obořil se Aston. Zvedl hlavu, hleděl k černému nebi a Jinks ho napodobil. Dva páry fialových očí padly na obrovský měsíc v úplňku, ale místo klasické stříbřité barvy je uvítal měsíc zalitý krví. Vznášel se na obloze jako obrovská kapka krve přinášející smrt a bolest. Jak příhodné pro setkání bratrů, kdy smrt jednoho doprovázela krev.
To, co jsem neudělal, zopakoval si. Co neudělal, když jeho bratr zemřel? Nerozloučil se, nepochoval ho. Šel lhát jejich otci, protože si myslel, že to bude správné a poté se nikdy nezajímal o to, kde bratr je. Vždy Astona označoval za toho sobeckého, ale asi byl on tím špatným. „Pamatuju si, jak nadšeně si přišel, aby si všem řekl, že si objevil svou magii. Záviděl jsem ti. Ani ne to, že jsi první, to si byl vždy, ale že si měl magii po otci. Přišlo mi, že to určilo naší roli,“ přiznal mu. Pootočil k němu na chvíli hlavu, ale Aston stále hleděl vzhůru. „Že ty budeš pro smečku vším a já tím, koho snad pustíš, aby ti pomohl,“ dodal s polknutím. Nechtěl tím degradovat jejich matku, ale ona nikdy nerozhodovala. Byla vždy po boku Methena, byla jeho očima a poslouchala jeho přemítání nad problémy, aby mu pomohla rozhodnout se. „Tvoje smrt znamenala, že zemřel vůdce a zanechal za sebou pouze stín, který nemůže smečce pomoci,“ mluvil dál, ale bolelo ho, co říkal. Myšlenky, které nikdy neřekl nahlas, protože se bál přiznat si, jak o sobě smýšlel, „chtěl jsem, aby smečka měla vůdce, který jsi měl být ty. Vlk se bez stínu obejde, ale stín samotný nemůže být.“
Aston mu na to nic neříkal. Upíral zrak na krvavý měsíc, zatímco Jinks se k němu pomalu otočil. Seděl blízko něho a cítil pouze netečný chlad, který přicházel z těla, které nebylo hmotné. Cítil se strašlivě, když jím prošel, ale nebyly to tak zlé pocity, jako měl z toho všeho, co udělal. „Chybíš mi, Astone,“ řekl mu a sklonil k němu hlavu. Myslel, že ucítí jeho vůni, na kterou už zapomněl, ale žádná z něho nesálala. „A omlouvám se, že jsem tam pro tebe nebyl,“ dodal. Odhodlal se k němu přiblížit hlavu, chtěl se ho dotknout, i když tušil, že jím propadne.
Cítil tlak na svém těle, ale také bolest. Pálení, ale takové, které přicházelo ze zimy. Dostávalo se mu pod kůži na každém kousku těla, kterým se dotýkal Astona a postupně ho cítil i na krku, kam se opřel jeho bratr. Zatínal zuby, fyzická bolest se motala v klubku s tou, kterou cítil v srdci a byl si jistý, která byla silnější.