Gallirea - Příspěvky uživatele

(516)

Jména jim ještě podle prosby Baghý dát neměli. Zůstali zatím jako bezejmenní s vyznačovali se pouze svojí povahou, která se u každého dříve či později ukázala. Ale kromě toho je odlišoval i jejich vzhled. Samice na tom byly podobně, hrály více barvami, zatímco u samců dominovala jenom jedna, která se rozlévala v mnoha odstínech. „Chtěla si říct s tím velkým?“ rýpl si lehce do značně většího samce, když ho tak Baghý nenazvala. Ale každému to muselo být zřejmé a nebyla to ani žádná urážka, že oproti jiným vynikal velikostně, sotva se dostal na svět.
Zjistil i to, v jakém pořadí přišli na svět, což ho i překvapilo. Čekal, že ten největší se prodral na svět jako první, ale byla to jedna z těch menší. Nezáleželo na tom, vlastně ohledně jmen, pokud by se chtěli držet toho, že jim je dají podle pořadí, jak je vymysleli, ale ani toho se nemuseli držet.
Důležitější bylo, že Baghý nic nechtěla. Mohl tak zůstat ležet na místě, očima visel po podřimujících fazolích a uhnul pohledem jenom jednou, aby se podíval na sníh, který dopadal na zem. „Přišli s prvním sněhem,“ poznamenal mimoděk. Zkrátka je na svět uvítala zima a nesmí se s nimi i rozloučit.

(515)

Někde za jeho zády padá sníh. První toho roku, který vítal zimu, ale také nové životy. V té chvíli netušil, kolik jich mělo být, ale instinktivně tušil, že pro snahu nalézt suchou trávu přišel pozdě. Ale možná bylo dobře, že tomu nebyl přítomen, co by udělal, jak by se choval?
Už tam ale byl, na zádech měl napadaný sníh, který mu na srsti začínal tát a nějak… netušil, jak reagovat. Až do té chvíle to všechno bylo nějak vzdálené, nereálné, prostě se to někdy mělo stát, ale nečekal, že tak brzo? Brzo od zjištění, pozdě od samého počátku, pokud by se to mělo vzít přesně. Tiše polkl, nervózní z toho, že by je měl poprvé vědět a padne tak odpověď na to, kolik jich bude. A pak další otázky – jsou všichni živí? Jedí? Přežijí první dny? Mnoho se mu honilo hlavou, ale nezkoumal odpovědi, jenom je chtěl vidět. Bál se toho, že bude jako slon v porcelánu, opatrně kráčel blíž, jako by snad měl na nějaké šlápnout, i když si je Baghý držela blízko svého těla pod křídlem, které nadzvedla, aby na ně viděl.
Některá vlčata splývala více s jejím tělem, některá méně. Nejméně jedno zcela šedé, pak tam bylo jedno robustní s vypouklým břichem a dvě menší ve více barvách, než odstíny jedné. Byli však čtyři, stejně jako byl počet jeho náramků, ale to bylo nepodstatné a snad jenom dílem náhody, protože nikdo nemohl očekávat, že po letech se mu čtyřka odrazí v životě.
Pomalu se položil na zem poblíž hlavy Baghý, bál se k těm drobným přiblížit, aby jim něco neudělal, ale pohledem jenom visel na nich. Mozek moc nezpracovává, že jsou jeho a tohle je teď jeho rodina, pro kterou bude dýchat, ale… třeba to brzy zpracuje. „Jsou dokonalí,“ řekl jenom šeptem, naklonil hlavu do strany a opřel si ji jemně o čelo Baghý. „Potřebuješ něco?“ zeptal se rázem stejně tiše.

(514)

Možná by k němu byla přívětivější, kdyby ho poslala ke dvanácti měsíčkům pro jahody než pro suchou trávu na sklonku zimy. Seskákal z římsy až na zem, tlapy mu dopadly na studenou půdu, která byla ještě pokrytá kousky krup, které nemohly v chladném počasí rozmrznout. A všude okolo byla jenom mokrá, většinou i zmrzlá tráva, která by nijak nepomohla vlčatům, která mohou kdykoli přijít na svět. Lehce se zamračil, tlapou rejdil po okolí a naslouchal přitom cinkání čtyř náramků, které ho doprovázely skoro… no, víc než polovinu života. Sobecky kromě suché trávy i hledal něco, kde by viděl svůj odraz, protože byl zvědavý na tu barvu očí, kterou měl mít, ale byl v tom stejne neúspěšný jako u suché trávy. Mokrou nemá smysl nosit, řekl si paradoxně suše pro sebe a sklonil hlavu k mokrému trsu trávy. Objal ho zubama poblíž kořenů, aby ho mohl vytrhnout co nejblíž u kořenů, zatáhl, vyškubl tŕavu ze země a pohodil ji na jeden kámen, kde se pustil do přemýšlení. Voda byla vždycky jako můj nepřítel, pomyslel si, ačkoli trefnější bylo to, že nebyli přátelé. Nikdy se navzájem nepoznali, protože nechtěl. Ale možná bylo načase. Věděl, že nic nesvede, nic neumí, ale snad dostat pár kapek pryč?
Zhluboka se nadechl, soustředil se, představoval si, jak se voda dostává z rostliny a ono to vyšlo. Jenom hodně pomalu voda odtékala pryč. Trvalo to pekelně dlouho, ale vyšlo to a mohl pokračovat, ne? Udělal tak ještě pár trsů, pokládal je na sebe a ve chvíli, kdy se už cítil nesvůj, mu došlo, že by měl raději přestat a vrátit se. Vzal suchou trávu do tlamy, což samo o sobě bylo dost práce. Vrátil se zpátky k římsám, chtěl už na první vyskočit, ale před očima se mu sneslo bílé chmýří. Zarazil se, hleděl na něho a nemusel ani zvedat hlavu, aby věděl, že tam budou další stovky a klidně tisíce. Poprvé ten rok sněžilo a snad by na to hleděl i déle, ale chtěl se vrátit nahoru, už tak byl pryč dost dlouho. Jako by pro tu trávu šel daleko na jih a ne před úkryt.
Doskákal nahoru a jako první si myslel, že spí. Ležela na kožešinách, na první pohled snad i klidně, ale při druhém bylo něco jinak. Takový pocit, tichý pískot, který byl tlumený mohutným křídlem. Udělal pár opatrných kroků blíže, položil trávu na kožešinu s protože nevěděl, co říct, zmohl se jenom na: „Baghý?“

(513)

Měli tak celkem šest jmen pro možné potomky, ale upřímně doufal, že ne všechny budou muset použít. Co by si počali s šesti vlčaty? Sice okolo byla smečka, určitě by pomohli, ale Jinks byl první, kdo o těch vlčatech po Baghý věděl, takže jak mohla smečka reagovat na to, že by jim z ničeho nic byla posunuta kupa vlčat s tím, že se tu vyloupla? Ne jako ta, o kterých mu říkala Maple, ale přirozenou cestou, která... asi musela být v tomto případně překvapivější.
Usmál se, když mu Baghý olízla tvář, „Háti, Eä, Nyran, Dráz, Atlas a Omórika,“ zopakoval mumlavě a snad se zděsil nad tim, že by takhle měl zdlouhavě volat na vlastní potomky. Ale na jeho obranu, před pár dny ani netušil, že by nějaký potomky mít. Byl šťastný, to ano, ale furt se ho zmocňoval i strach, protože netušil, co má dělat. Co když bude špatný otec a nebudou ho mít rádi? On sám měl v podstatě dva otce, jednoho vlastního a toho, co ho všechno učil. Nebudu je moct učit lovit, polkl suše. Bude vůbec s tím lovem v pohodě? Bylo to nutný, aby to uměli, ale jeho to furt děsilo.
„Dva až tři?“ zopakoval po Baghý potom, co se nějak probudil ze svého přemítání, „asi... čím méně jich bude, tím větší šance budou mít,“ zamyslel se trochu na tu horší notu, na kterou museli myslet. Chvíli se ještě rozhlížel okolo, trochu netrpělivý, zděšený, ale vlastně i nedočkavý. Kdyby se ho ale zeptala v té chvíli, co cítí, asi by zmateně mumlal a nechápal, co má říct. Jenom lehce uhodil ocasem o zem, než se opět vytrhnul ze svého přemýšlení.
Baghý chtěla suchou trávu, která by se někde mohla schovat před tím krupobitím, které bylo. Nebyl si úplně jistý, jestli nějakou najde, ale vyskočil na nohy ve chvíli, když řekla, že by to udělala sama. „Podívám se po nějaké,“ usmál se na ni, než ji čenichem projel mezi čelem a zmizel ze římsy

(512)

očividně byl zmatený v ohledu času, ale nezáleželo na tom. Den nebo noc, moc na tom nezáleželo, hlavně, že se probudil a přesvědčil se o tom, že to všechno nebyl jenom hodně živý sen, který by i těžko vymyslel. Bylo beztak zvláštní, jak rychle se život měnil, udělal jeden rok vpřed a svět ho donutil udělat obrovský skok, po kterém těžko vyrovnával rovnováhu.
Otočil hlavu, aby skutečně zjistil, že je studená noc a rozhodně ne ráno, které si myslel. “Ah,” hlesl na to jenom v odpověď, než se pomalu začal sbírat ze země. Nesedal si a vůbec se nezvedal, jenom zvedal hlavu, aby nezůstal hloupě připevněný k zemi, od které ani moc nešlo teplo, přestože ležel na kožešinách.
Ani se moc nestačil rozkoukat, když na něj Baghý vychrlila poslední jméno, které ji napadlo ve chvíli, kdy on ještě spal a nechal se unášet náhodnými obrazy snů. “Omórika?” zopakoval po ní ještě trochu nepřítomně. Samozřejmě, připomněl si, nečekají náhodou mladý? Jo, čekají. “Šest jmen bude snad stačit.”

(511)

Zdálo se mu mnoho snů, ale pokud by se ho někdo zeptal, které, nic by neodpověděl. Věděl, že si je po probuzení nebude pamatovat a nebyl by ani schopen je pořádně vylíčit, protože se jednalo pouze o zmatené obrazy, které sice měly nějaký tvar, ale žádný přesný.
Nějak lehce dokázal vnímat svět, neměl úplně tvrdý spánek a cítil chlad, který mu kradl okolo těla a i ustupující teplo z toho, kdy se Baghý probudila a vzdálila se. Jenom se lehce zakroutil, chlad mu nebyl úplně příjemný, ale spal dál. Obrazy jenom byly slabší, nějak se stahovaly a pomalu přicházelo probuzení, do kterého se mu úplně nechtělo, ale nemohl spát ani věčně.
Definitivě ho však probralo až to, když se Baghý opět přisunula blíže. V té chvíli rozlepil oči, které měly podle jiných jinou barvu než před několika dny, ale zatím neměl jedinou šanci se do nich podívat, aby pochopil, jaká barva přišla.
Chtěl se už nějak probudit, ale vlastně nechtěl vůbec otevřít oči. Trochu se zakroutil, natáhl zadní končetiny, aby si je protáhl a teprve po uvolnění ty oči konečně otevřel a hleděl Baghý rovnou mezi uši. Nejdříve mlčel, obrazy jeho snů se ztrácely a netušil, co nějakou chvíli říct, až se zmohl jenom na mumlavé: „Dobré ráno.“ I když těžko bylo ráno, prospali celý den. Nebo spíš on, ale na jeho obranu, byl strhaný z té cesty v krupobití.

(510)

„Takže bude vlastně jenom na nich, jak moc toho budou využívat,“ došlo mu. Pokud budou nějak po něm, možná jim ani nedojde, že jim bude povoleno úplně všechno, ale stačí trochu bystrosti a brzo si je naservírujou na zlatym podnose, protože pochopí, že jsou nepřemožitelní. „Nebudu muset prokázat, že umím lovit nebo tak, abych se do smečky dostal?“ popíchl ji lehce otázkou. Nějak takhle si úplně nepředstavoval, že se do smečky dostane, ale už takhle měl asi výhodu v tom, že byl partner alfy a oproti ostatním měl lehké plus pro sympatie… Jo a ještě měl být otcem jejích vlčat, to bylo druhé bezvýznamné plus.
Čenichem jí projel srst mezi ušima, oči u toho měl přizavřené, protože na něho doléhala únava z toho plahočení se v kroupách z jihu, ale ještě se mu nechtělo usínat. Měl pocit, že to ani není možné, když se v tam krátké době stalo tolik změn, které mu obrátily svět vzhůru nohama. „Takže Nyran, Dráz – to zní líp – a Atlas, kdyby to byli synové?“ zeptal se pro ujištění. „A Háti a Ea pro samice? Ještě by to chtělo jedno.“ Nad nějakým přemýšlel, převaloval jména, co už slyšel a pokoušel se z jich udělat jiné, ale nějak měl prázdno. Ani nikdy neměl důvod jména vymýšlet a takhle z fleku mu to dělalo problém.
Moc se mu nelíbilo, že by vlčata z prvu jména dostat neměla, poukazovalo to na zimu a možnost, že zemřou a smrt v životě už zažil, nechtěl to vidět znovu. Jenže v tom měla Baghý pravdu. „Nevadí,“ odpověděl, těžko říct, jestli v tom lhal, ale bylo to asi jedno.
Pak už jenom bylo mlčení, následně vnímal jenom klidné oddechování vlčice u jeho těla. Únava na něj zrovna tak padala, ale chvíli ještě koukal ven, hledal zimu, kterou jenom cítil v kožichu, ale pak také usnul.

(509)

Užíval si její blízkost, i když stále cukal pohledem k jejímu břicho – nevráží do něj? Netlačí ji? Neomezuje ji nějak v pohybu? Má pohodlí? Co má dělat? Moc to řešil, vytvářel a hledal problémy tam, kde žádný nejsou, ale byl takový, chtěl, aby vše bylo v naprostém pořádku, protože neměl rád, když bylo v jeho životě něco... mimo rovnováhu. Chápal, že vše není růžové a ani nemůže být, ale neznamenalo to, že se o to nesnažil, protože to byl takový hluboko pohřbený sen.
Lehce přikývl při její představě výchovy, aby se vlčata socializovala se smečkou a nevyrostla buď jako asociální nebo taková, že se kolem nich musí točit svět. Což neznamenalo, že si už nepředstavoval to, jak okolo nich bude lítat, aby za nimi zametl veškeré problémy, co udělají. „Já je budu rozmazlovat,“ pokrčil se smíchem rameny. Nemyslel to zcela vážně, ale ruku na srdce, on neuměl moc dávat mantinely a hranice toho, co moli jiní dělat. Pokud to ale nějak vyváží, mělo by to být v pořádku.
„Původně jsem se chtěl zeptat, jestli bych tu mohl zůstat, no... I kdyby nebyli“ usmál se zlehka. S tímhle ostatně ze Sarumenu neodcházel a jestli Maple chtěla, aby někdy přišel na návštěvu... Snad ji nebude vadit pár dalších hostů, kteří v době domluvy ještě nedýchali sami za sebe.
Ean, Een, Ea, Ein, Eä, Ehh..., přemítal nad pozměněním toho znění, jak Baghý navrhla, ale nějak mu to nesedělo, nebo si tím nebyl jistý. Zatím nad tím přemýšlel, ale chtěli dát ještě další návrhy... Tři pro jedno a tři pro druhé pohlaví. Snad všechny nevyužijeme, posteskl si. Co by dělal s šesti? „Tak... co Drag? Nebo Dreg... Drez, Draz? Něco krátkého, úderného... Sice trochu doufám, že nebudu muset řešit, že jeden bije druhého, ale jméno by mohlo?“ Chránit vlčata před světem? Dobře. Svět před vlčaty? Možná. Řešení vnitřních sporů? Pohořel by.
Byla tam ale i nepříjemnost, která mu ještě nedošla a snad nad ní ani nechtěl přemýšlet. O zimě a tom, že života si nevybírá. Že život umí být krutý a nemilosrdný. Však to v životě i zažil, ale nemyslel na to, že by se to mohlo týkat i jeho potomků. Kdyby to třeba plánovali, zkusili by je trefit do léta nebo jara, kdy by měli lepší vyhlídky, ale zima byla... krutá. Suše polkl, následně se i nadechl, nechtěl o tom moc mluvit, ale mohlo se to prostě stát. Nějakou dobu mlčel, protože netušil, co k tomu říct. Jenom se krátce podíval ven, čekal, že snad každou chvílí začne sněžit nebo se přižene další vánice, ale nic. Otočil proto hlavu k Baghý, čenich jí lehce zabořil do husté srsti a jenom polohlasem se zeptal: „Chceš jim ta jména dát, až otevřou oči?“ zeptal se.

(508)

Nedokázal si představit, jaká mohla Baghý být jako vlče. Ale sotva si na to vzpomínal u sebe, i když věděl, že on byl to klidné, docela tich vlče. Hotový anděl, kterého by jeden bral klidně i pětkrát. Zas ale mít pět klidných vlčat nebylo žádnou zkouškou, mohla to sem tam být snad i nuda. „Museli si s tebou užít,“ přitakal. S ním... si užívali až později, když začal dělat jiný druh problémů, který se ne všem líbil. Vlastně nikomu, ale to už zkrátka byla minulost, kterou nechal za hlavou.
Už ani nezáleželo na tom, jaký kdo z nich byl jako menší, když měli přivést na svět další generaci, o které ještě před jedním dnem ani Jinks nevěděl, ale svět se mění tak, jak jiní poroučí a obyčejní smrtelníci s tím jenom tak nic neudělají. „Chápu, co myslíš,“ přitakal, „asi bude i lepší je nedržet úplně od smečky.“ Nad tím prohlášením se trošičku pozastavil. Protože oficiálně byl on momentálně tulák a nikdo jiný. Bylo načase začít prosit o to, aby se mohl přidat? Asi by bylo lepší to prohodit. Alespoň trochu. Zhluboka se nadechl, zase netušil, jak úplně to říct, ale vysoukal to ze sebe. „Zastavil jsem se v Sarumenu a... tak trochu jsem s požehnáním alfy... odešel?“ Nervózně se nad tím zasmál, protože to podal docela hloupě, ale stalo se.
„Háti? Jo... Jo, to by mohlo jít,“ přitakal. Chvíli mlčel a přemýšlel nad tím, dalo se to víceméně použít pro syna i dceru. Hátien? Ne, hloupost. Nějak tam kombinoval svůj návrh, aby snad bylo kombinací obou, kdyby snad měli jen jedno, ale zatím to nechal být. I nějakou dobu mlčel, přemítal a jako lusknutím mu přišlo něco na mysl, co řekl hole bez nějakých dalších slov. „Nyran.“ Znělo mu to jako něco, co by dal za jméno jeho otec.

(507)

Důvod je ten, že Aston je pryč, řekl si pro sebe. Snad Baghý ani neříkal, že mě bratra a že podobně jako ten její zemřel. A už vůbec nechtěl říkat, co následovalo, protože z toho měl těžký žaludek a musel si zakázat o tom mluvit, protože dlouhá léta ho drtil tím, jak ostatní volali jeho jméno bez toho, aby mysleli skutečně jeho. „Třeba brzo zjistím jaký,“ pousmál se zlehka, ale nechtěl řešit něco tak prostého, jako byla barva očí. Dalo se nad tím mávnou rukou, když měli důležitější věci k řešení.
Stál toporně poblíž východu jeskyně a pokaždé, když se drobná – ale dost kulatá – vlčice pohnula, kontroloval ji pohledem, jestli se něco neděje a je v pořádku. Ani si neuvědomil, že stojí, skoro křečovitě jako solný sloup a možná furt s dost zděšeným výrazem. Až její pobídka ho donutila pohnout se, lehl si vedle ní s hlavo zvednutou a upřel pohled na její břicho, protože mu to furt přišlo... neskutečné. „My jsme byli tři,“ přiznal, „a já byl ten nejmenší a nejmladší.“ Maminčin mazánek a Astonův ocásek. „Ale bratr občas vydal za dva... A sestra za půl, takže se to vyrovnalo,“ pokrčil rameny při vzpomínce na to, jaké to bylo. Většinou řev, tahání Kenzi do her, která je úspěšně ignorovala a následně zase Astonův řev.
Zděsila ho zmínka, že její bývalá alfa měla vlčat pět, protože to už bylo... moc. I kdyby každé oko mělo padnout na jedno vlče, víc než tři by bylo problémové. „Pět prosím ne,“ zasténal prosebně. Ale kdyby ano, nebylo by na výběr. Měla však pravdu s římsou, dokud vlčata nechodí, je to jedno, ale jakmile pochopí, že je ty dlouhý věci z břicha můžou někam odnést, koledovalo si to o malér. „Možná by bylo posléze lepší přesunout je dolů, jakmile trochu odrostou?“ navrhnul.
Se jmény si myslel, že bude vždycky dost přízemní. Myslel si, že je dobré pojmenovat vlčata po těch, které už znal, ale po setkání s bratrem mu přišlo, že by nikdo neměl nést jméno mrtvého. Baghý chtěla původně po svém bratrovi, ale také si to rozmyslela, takže i pro něj jméno Aston padlo. „Hjarta?“ řekl trochu nedůvěřivě, „přijde mi to trochu... hrubé, kdyby to byla dcera,“ přiznal. Ale bylo to krátké a u nich doma byla vždy jen krátká jména. „Vždycky u nás dávali hodně krátká jména, že přes vánici se blbě křičí na... Nenapadá mě žádné dlouhé jméno.“ Chtěl dát nějaký příklad, ale samozřejmě mu všechna jména vypadla z hlavy a nedokázal ani žádné vymyslet. „Co třeba Een... Nebo tak.“ Ne, jinak, nemohl přijít na žádná jména.

(506)

Venku se počasí uklidňovalo, ale bylo to spíše jenom uvítání zimy, která brzy dorazí a nebude mít slitování s nikým a už vůbec ne s drobnými vlčaty, která nikdo na světě neočekával. Jak se o ně vůbec stará? ptal se sebe samého a pohledem přitom klouzal po kožešinách, kterými byla vystlaná studená zem z kamene. Bude sem potřebovat jídlo a co voda? Strach a překvapení vystřídala nervozita z toho všeho, co je třeba udělat a připravit a jelikož o tomhle měl absolutně nulové povědomí, byl v tom zcela ztracen a přes záda mu projížděl chlad z úzkosti.
Z přemítání byl vytrhnut až prohlášením o jeho očích. Stále je neviděl a nebyl si vědom toho, jak vypadají, ale označoval si je ve své hlavě prostě za fialové, což mohlo být mnoho odstínů a označení za fialky mu moc nepomohlo. Baghý je ale spíše přiklonila k modřejším. „Nevím, proč se tak stalo,“ zasmál se nervózně, „možná teprve teď dospívám.“ Neměl sice jasnou odpověď, ale to celé dával za původ Životu a té drobné návštěvě Astona. Nějak to společné muselo být, jenom nedokázal říct jak.
Představa okřídlených potomků se Baghý moc nezamlouvala, vypadala z toho snad ještě víc zděšená než Jinks, který by ani neměl jak je chytat, protože patřil mezi ty, co byli pevně upevnění k zemi. „Obyčejnými vlčaty s neobyčejnou matkou,“ přitakal. A snad byl rád, že okřídlená nebudou (nejspíše). Už takhle mají na výběr ze dvou naprostých opaků. Budou šedí a vysocí? Hnědí a drobní? Hnědí a vysocí? Šedí a drobní? Mohl si jenom představovat, jak se tohle všechno smíchá do jednoho.
Nemohl si představovat, jaké to je v sobě nosit život a Baghý snad do nedávna taky ne, ale... prostě to tak bylo. Zvládne se to, uklidňoval se tiše. „No,“ vysoukal ze sebe s lehkým pokrčením ramen, „děsí mě představa, jak se snažim zkoordinovat tři vlčata,“ přiznal, „a snad by mi bylo líto, kdyby bylo jenom jedno jediné,“ dodal upřímně. Neslyšel o nikom, kdo by se narodil sám, ale stát se to mohlo. Jenom otázka, jaké velikosti by to vlče bylo, kdyby bylo samo. „Je to možná brzy, ale jak jim budeš chtít říkat? Vymyslet pár jmen... Nemuselo by se to nechávat na poslední chvíli.“

(505)

Nevěděl, co jiného by k tomu měl říct a jak vůbec reagovat. Mohl se bát, bylo to na místě, ale vyjádřit ten strach nějak nebylo na místě a asi by si to ani neodpustil, kdyby to byla jeho první reakce na celou tuhle situaci. Nebyla plánovaná, jakkoli očekávaná, spíš to bylo v kolonce nemyslitelné. Nikdy nad tím nijak nemyslel, neřešil to a reakce tak byla… no, od srdce.
I následná reakce Baghý byla spíš v jiném tónu, než by se normálně očekávalo. Zmínila jeho poznámku před několika týdny, kdy před Styx zmínil, že jeho potomci by měli nohy nepřiměřeně dlouhý k tělu a teď to mělo být realitou? „Zvyknou si,“ pokrčil nad tím lehce rameny, „a pak do toho dorostou a spraví se to.“ Pokud se navíc genetika spojila, možná z toho vzniknou normálně velká a dlouhá vlčata, která nebudou nijak divně vyčnívat. Pozastavil se ale nad jedním faktem, který ho napadl při pohledu na Baghý. „Myslíš, že mohou mít křídla?“ zeptal se. Byla to trochu vedlejší otázka, ale v širším smyslu – sledovat vlčata, co nepostojí, je jedna věc, ale která ani nepostojí na zemi?
Sklopil pohled k jejímu břichu, vystouplému, kulatému a… živému. Nějak moc nedokázal pobrat, že tam jsou někde jejich vlčata. A kolik jich je? Jedno? Dvě? Tři by se snad dali zvládnout. „Cítíš je hodně?“ zeptal se hloupě s tlapou s náramky lehce poukázal na její břicho.

(504)

Kdyby venku nemlátily kroupy o svět, asi by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. Bylo to napjaté ticho, které snad mělo být protnuto, ale nebylo zrovna jak. Měl hlavu stále plnou myšlenek na všechno, co s ním Baghý mohla chtít rozebrat, ale to, co nakonec přišlo se tak nedostalo. V té chvíli to ale byl ještě předbíhání. „Vážně?“ zeptal se udiveně. Nemohla být očividně alfou dlouho, pokud se ani nedostala tam, kam mohla. „Takže jsem tu byl dřív než ty,“ zasmál se tiše, ale stále se v tom odrážela nervozita, kterou se snažil skrývat za jakoukoli masku, která se mu v té chvíli nabízela.
Nastalo ale další ticho, ve kterém Jinks jenom čekal a už si ani nedovolil myslet na to, co může přijít. Baghý se pohnula dál, zvedla křídla, jako by se na něco pokoušela ukazovat, ale netušil na co. Čistě teoreticky to mohlo vypadat i tak, že se snaží být větší, aby ho vyhnala pryč, ale o mu moc nedávalo smysl. Rychle ji sjel pohledem, hledal snad něco nového, na co by ukazovala, ale moc mu to nedocházelo.
Do toho i mluvila, jenom pár krátkých vět, ale nedocházelo mu, že to je už to, o čem si přeje s ním mluvit v soukromí. Zůstal na ni prázdně civět, nic neříkal, protože mozek nezpracovával informace v dostatečné míře, aby to dávalo smysl. Ano, byla březí. A hle, byla to jeho partnerka. V jeskyni se sblížili. Ale… mozek nespojil tři informace do jednoho prostého faktu.
Pak už se to nějak začalo spojovat, pomaličku, divně, furt to nedávalo dostatečný smysl. Pootevřel tlamu, ale nevyšlo z ní žádné slovo. Protože nějak nevěděl, co má říct, jenom visel pohledem na vypouklém břiše, které bylo následkem její březosti. A otec vlčat je… Už se na to chtěl zeptat, protože to bylo logické, vlčata otce mají, ale neměl by otcem být partner? Ten, který s ní byl v jeskyni? Se kterým chtěla mluvit v soukromí, protože za to vlastně mohl? Oh. Tři fakta se spojila v jeden, který mu našeptával, že by měl být otcem?
Baghý se na něho nedívala a v té chvíli měl i on problém zaměřit pohledem. V hlavě mu hučelo a polilo ho vedro z toho, co to znamenalo. „Takže,“ hlesl, i když vlastně nevěděl, co chce říct. Byl zaražený, překvapený, snad se i bál, ale… Něco mu tam šrotovalo a cvakalo v hlavě, co ho donutilo vstát a přejít blíž k ní, když se na něj očividně nechtěla dívat. „Budou nohatí, malí s chlupatí?“ zeptal se.

(503)

Chvíle pravdy se pomalu blížila, protože se k horní jeskyni vyšplhala i Baghý. Přestože byl šťastný, začala se v něm ozývat nervozita z toho, co každou chvíli přijde a Styx mu v tom moc nepomáhala. Začal mít podezření, že Styx skutečně ví, co udělala a jenom mu to nechtěla říct. Znělo to docela logicky.
Sama Styx byla následně něžně vyhnána, aby jim dala soukromí, což ho znervóznilo ještě více, nehledě na to, že se mu Baghý otřela o krk a nevypadala minimálně naštvaně. Nebo mu to nedala na první dobou najevo. Klid, dýchej, kopal do sebe a lehce se usmál. Promluvil až ve chvíli, kdy šedá vlčice zmizela a ještě pár vteřin počkal, než se nadechl, aby něco řekl. “Baghý, stalo se něco?” zeptal se starostlivě. “Nebo spíš, udělal jsem ti něco?” To ho na tom trápilo asi nejvíc, protože řekla, že něco udělal, ale záleželo na tom jak se to vezme. Co to mělo znamenat?
sklopil lehce hlavu, aby na Baghý viděl, lehce se u toho usmíval, ale odrážela se v něm nervozita a docela i strach. Jenom se nutil věřit, že nic strašného to nebude. Minimálně si nepamatoval, že něco provedl, takže to tak strašné být nemohlo.

(502)

Natahoval krk jako žirafa k jeskyním pod nimi, protože chtěl vědět, co se tam děje, ale přes bouři a vzdálenost neslyšel vůbec nic. Takže jeho konání bylo možná tak symbolické, trochu smutné a vlastně i vtipné, protože každá sekunda ho akorát víc a víc znervózňovala, co mu chce říct. Kdyby byl v té chvíli sám, asi by se v myšlenkách na nejhorší utopil, ale byla tam Styx, alespoň nějaké rozptýlení a očividně měla co mu říct, protože se událo něco nového... I když jenom s jeho tělem. „Takže... fialové,“ řekl trochu nechápavě. Neměl kde se podíval, jak ta barva vypadá a jestli to tak skutečně je a nedělá i z něj jenom dobrý den. „Divné,“ zamumlal nechápavě. U Života jsem byl, ale o nic jsem se neprosil, ne? Mohl jenom přemítat, proč tomu tak je, ale fialová byla na půl cesty mezi modrou a růžovou – mez magií, kterou měl a jako mladý vždy chtěl.
Škubl celým tělem, když se zeptala na jeho nervozita. Zalezl hlouběji do jeskyně, kam se už nemohla odrážet zbloudilá kroupa, posadil se a ocas obmotal okolo tlap. „Nejsem, vypadám snad nervózní?“ chrlil ze sebe jako přiškrcený. „Jenom se mnou chce mluvit a já nevim o čem... Udělal jsem něco?“ zeptal se, ale při té otázce otočil hlavu zamyšleně do strany. Nemyslel si, ale... možná jo? Ne. Jo?