Příspěvky uživatele

< návrat zpět

532

„Většinu roku na světě sníh není,“ odpověděl mu. Jenže matoucí v tom mohlo být nejenom to, kam sníh jde, co je místo něho, ale také to, jak dlouhý vlastně rok je. Tohle bylo však něco, co se naučí právě do toho roku, kdy se otočí všechna čtyři roční období, které mu svět mohl nabídnout.
Neubránil se náhlému smíchu, který se roznesl jeskyní, když Nyran prohlásil to, co mohlo píchnout oba rodiče u srdce, ale naštěstí to jeden neslyšel. Jenže Jinks to plánoval později Baghý říct, aby se zasmála nad ironií, kdy jejich syn prostě nemá rád sníh. A přitom oni se na sněhu potkali, na sněhu vyrostli a při prvním sněhu se narodila i jejich vlčata. „Tohle neříkej mamince,“ poradil mu ještě se smíchem, který se však postupně uklidňoval.
Nechal Nyrana, aby se svalil vedle něho a mezitím se rozhlédl okolo. Chtělo by to něco k jídlu, uvědomil si. Chtělo to ale nějaké měkčí, nejlépe čerstvé maso na vlčecí zuby, která se budou teprve učit, jak pořádat tuhou stravu a ne mama servis. „Jsou to sourozenci,“ chlácholil ho, když mu tlamou drknul lehce do hlavy, aby si to tolik nebral, „vždycky budou nejlepší přátelé a nejhorší nepřatelé ve tvém životě, tak tomu zkrátka je.“ Nějak podobně to měl se svým bratrem, ale to už bylo pouhou vzpomínkou a mohl tak Nyranovi vlastně jenom závidět, že on svého má. Ale i on sám kdysi říkal něco podobného – nebo si to jenom myslel.
„Někdo není úplně pro magie stvořený. Nikdy jsem ani moc netoužil, abych je uměl, takže,“ zarazil se, protože netušil, co vlastně říct, „jsem se spokojil s tou, se kterou jsem se narodil a žádnou další nehledal. Ale pokud ty chtít budeš, můžeš jich mít mraky, ale později a postupně a hlavně je důležitý naučit se je zkrotit.“ Možná toho říkal už moc a motal ho, ale měl problém v tom, aby se zastavil a prostě ho nechal srovnat si myšlenky. „Ale jinak umím ovládat vodu. Až bude tepleji, můžu vám to nějak ukázat.“ A dříve jsem uměl s iluzemi.
„Nemusíš mít rohy, pokud nechceš, ale kromě mamky a Noriho jsem neviděl někoho, kdo by něco takového měl,“ pokrčil nad tím rameny a chvíli přemýšlel, ale nikdo ho nenapadl, „a občas mají vlci i barevnou srst. To má taky máma, všiml sis? Má na ocase proužky v barvě nebe.“

531

Postupně začaly padat otázky, na které odpověď neměl. Ani ne z toho důvodu, že by nevěděl, ale spíše netušil, že by někdo takovou otázku mohl položit. Jak se orientoval po lese? Po paměti, několikrát ho prošel a věděl, kde přibližně leží ty větší věci, kudy kam a čenich mu toho taky hodně prozradil. „Párkrát ho projdeš sem a tam a poznáš ho taky. Až sleze sníh a les se trochu vybarví, vše nebude vypadat tak stejně.“ Usmál se na něj, i když mu ani nedošlo, že vlče neznalo nic jiného kromě sněhu a zatímco je většina překvapena právě tím, když sníh napadne, jim bude připadat divné, proč mizí, co zelené je to pod ním a jaktože je všechno okolo barevné. Na to ale měli ještě chvíli času, než se tomu budou muset věnovat. Některým se to bahno bude líbit, někdo bude trpět, pomyslel si a tou druhou skupinou myslel Nyrana, protože mu k tomuhle seděl.
„Nefér to je, ale jak jinak by zastavila tvoje sestry?“ rýpl si. Možná mu mohlo připadat nefér, že kvůli tomu musí létat i on, ale na všechny nějak stejným metrem. „Až budeš větší než máma. Nebo třeba i já, kdo ví, jak narosteš. Ale kdo ví, jestli to zvednutí svedeš? Ne všichni vlci umí stejné věci. Já bych vás zvednout nedokázal,“ přiznal mu a rovnou se tím i vrátil k tématu magie. „Ale kdybys třeba uměl to, co máma ne a chtěl bys i zvedání, mohl by ti s tím pomoct právě Život. Tp on učí tyhle kouzla. Nebo dává i vlkům rohy, když chtějí.“

530

//Ovocná tůň přes les

„Brzo budeš větší než máma i na vlastních,“ zamumlal trochu tišeji, aby to nutně Baghý neslyšela, i když to byla bezesporná pravda. I kdyby se jejich výška hodila do průměru, Baghý bude v rodině ta nejmenší, i když si to bude kompenzovat rozpětím křídel.
Sice mu bylo trochu líto, že se trhá od ostatních, ale brzy na to zapomněl, když se rozlehl... klid. A hlavně ticho. Žádný pomeranče, žádné nekonečné výkřiky, ale chvíle klidu. Byla to příjemná úleva pro hlavu, kdy se jako unavené a promrzlé ukázalo to nejklidnější vlče, ačkoli i on sám měl otázky, na které chtěl znát odpověď. A ne každá šla odpovědět zcela jednoduše. „Život...,“ vydechl s pohledem nahoru mezi stromy. přemítal, kde by měl s vyprávěním začít, protože se to všechno opíralo ještě o magii a Smrt, ale o té nutně vyprávět nechtěl. „Víš, jak byl v jeskyni mamky kamarád Nori? Ten se zlatými rohy,“ pustil se do toho pomalu, však ani nikam nespěchali, maximálně do tepla, které bylo už blízko.
Ani Nyrana nechtěl táhnout nahoru do jeskyně, zůstal s ním dole v prostorné části, kde si lehnul na zem na jednu kožešinu, aby mohl slézt dolů. „Už tu jsme, však jste tady už byli,“ dodal ještě a roztáhl se pohodlněji na kožeinu, aby udělal místo, i když ho tam bylo víc než dost, když se nemusel dělit s dalšími třemi.
„Víš, jak vás mamka zvedá do vzduchu, aby vás chytla a vy nikam neutíkali?“ zeptal se, aby mohl se Životem pokročit. Nejdříve ale bylo třeba pochopit magie.

Nikdy mu nějak nedocházelo, že když přijde vlče na svět, rodič automaticky netuší, s jakou osobností má tu čest a přestože ho zná od prvního okamžiku, musí ho poznávat jako kohokoli jiného na světě. Když přijdou na svět ve čtyřech, musí se sledovat čtyři rozdílné osobnosti, které sice mají nějaké společné rysy, ale musí se brát jako samostatné osobnosti, které se prostě mohou i diametrálně lišit a nebudou se jim líbit stejné věci. Odpor k pomerančům tak mohla mít vlčata stejný, ale zatímco dvě slečny byly slyšet furt, jejich bratři byli ti tišší. Dráz byl ale zase o něco akčnější, Háti více provokovala a Omórika si prostě šla hlavou skrze zeď.
„Poprvé a naposledy jsem Aranel viděl, když jsme byli... známí,“ podotkl s důrazem. Hlavně vzhledem k tomu, že tohle bylo v létě. Ale čas věci zkrátka mění a je to tak, jak to je. Aranel, Awarak, Maeve, Nori, zopakoval si postupně všechny ty, které ze smečky už viděl, ale žádného úplně neznal a asi to bude pár trochu trapných a nepochopitelných setkání. Nyran se do toho jako jediný projevil, že mrzne a úplně neprahnul po dobrodružství, narozdíl od třech ostatních. „Půjdem se ohřát a odpočinout si,“ přitakal šedému synovi poté, co Baghý navrhla, že s ním Jinks půjde do úkrytu a ona dle všeho s ostatními hledat veverku s bílou oháňkou. Vlče mu následně dopadla na záda, i když se pro to musel přikrčit a pak pomalu narovnat, aby to rovnou nevzal po hlavě do sněhu. „V pořádku, Nyrane?“ zeptal se ještě syna.
Ještě chvíli sledoval zbytek rodiny a vyhrnul překvapeně obočí nad prohlášením Baghý, že byla u Života. Kdy to stihla? Přemístil ji? nechápal. Proč on vždycky musel do kopců šlapat? „To je od něho milé,“ pousmál se zlehka, „Života jim dal očividně do vínku dost,“ podotkl ještě ke třem na zemi, olíznul Baghý krátce čenich a vydal se se synem do úkrytu.

//Úkryt přes les

Nejvíce asi mezi vlčaty zůstalo zaujetí potravou. Podle jedné z dcer byly všechny bobule divné, i když ani jednu bobuli neochutnala a zaryla akorát zuby do hořkého pomeranče. Háti se naopak dožadovala toho, co žere ovoce. „Ovoce prostě… roste. Ze slunce, hlíny a vody vznikne a vy nad nim pak ohrnujete čenich,“ pokrčil rameny, než obrátil pozornost k Nyranovi, který si tam mumlal pesimistickou myšlenku, kterou mu chtěl vyvrátit. „Vlky neloví nic,“ usmál se na něho a dloubl ho lehce drápem do ramene, aby se netváří jako kdyby sežral pomeranč. Však ho sotva ochutnal. „A ne, nemáme slupky, máme srst a pod tim kůži.“ Otáčel vlastně pohled od jednoho k druhému, jenom Dráz přetrvával v mlčení. „Borůvky jsou dobrý, ale někdy je nějaká sladší než jiná. Jenže jedna špatná v hromadě dobrých nemůže znamenat, že jsou všechny hnusný, ne?“ zeptal se ještě před hotovým chaosem, který propukl.
Častečně za něj mohla Baghý, částečně on náváděním Háti, která se pustila do Nyrana. Dráz odplul po zadku zavěšený na matce a Omórika se pustila za nimi. Mohl koukat pryč jenom pár vteřin, kdy se spustil i další křik, Háti běžela pryč a Nyran se válel ve sněhu a vznášel protesty k otci. Zvedl jenom tlapu a ukázal směrem po ledu, kudy se jeho sestra klouzala pryč. „Ale já ti to neřekl,“ mrknul na něj, aby nebyl obviněnej, že někomu ve hře nadržuje.
Při sledování toho všeho se mu ale kupodivu z dohledu ztratilo to největší vlče, který už léta vlčetem nebylo. „Baghý?“ houkl tiše, vstal na nohy, udělal několik kroků okolo a rozhlédl se, než ho na nepřítomnost upozornila i Omórika. Kde Baghý byla netušil, možná někde mezi stromy, ale brzy de objevila, než to vůbec mohl začít řešit. Pustila se hned do práce a s jedním zavelením všechny zvedla, aby nemohli zdrhat dál. Přešel blíž k Nyranovi, kterého měl nejblíž u sebe a poslouchal partnerku, jak jim vymýšlí akci, při které možná ubyde chaosu a přijde trochu soustředění.
Zachytil následně šedé vlče, než dopadlo do sněhu a opatrně ho položil na zem. Kdyby sám magii ovládal, vše by bylo jednodušší. Přešel od šedého vlčka blíž k jeho matce, protože ho už nějakou chvilku trochu dopalovala jedna věc. „Neměli bychom… taky najít někoho ze smečky?“ zeptal se. Momentálně o jejich existenci věděli dva vlci. Ze zbytku smečky pak sotva věděli i o Jinksově existenci.

Sledoval, jak se každé vlče projevuje po svém. Háti, která se rvala k popředí, aby se dostala k pomeranči stejně jako bratři, Dráz zděšený faktem, že by se timhle měl živit po zbytek života, Omórika, která dokázala bez pohybu jedinýho svalu přejít celo škálu znechucených emocí a Nyran, který k tomu raději nic neřekl, i když jeho pohled také říkal úplně vše. Kdyby se narodili v létě, mohli první zkusit borůvky, pomyslel si krátce. Pak by měli fialovou srst až do podzimu, než by se to z nich umylo.
Vyrazil chvíli po Baghý za ostatníma. Obezřetně si ještě pod sebou zkusil tvrdost ledu, protože oproti nim byl trochu jiná váhová kategorie, ale tůň byla docela malá a ve středu musel být led podobně tvrdý jako na jejím kraji. Posadil se sám za Háti, sklonil k ní hlavu s tichou otázkou: „Co zkusit najít lepší ovoce?“ Někde pod tím ledem a sněhem bude určitě čumět ještě nějaký kousek, který bude sice stejně zmrzlý, ale nebude mít tak hořkou slupku. Pokud nenarazí na meloun, se kterým měla v létě problém i sama Baghý.
Baghý se pustila do učení, co kdo žere, proč se to žere a nezmínila akorát to, co právě ochutnali, toho se nějak ujmul ještě Jinks, než Baghý hodila s prvnim vlčetem do sněhu. „Pomeranč je taky občas sladký, ale až pod tou hořkou a hnusnou slupkou.“ Pak mu před očima prolétlo jedno vlče přímo do sněhu. A pak ráz ryl zadkem po ledu. Dráz už v tý chvíli ve sněhu ležel a vlastně jednom zůstala Háti, kterou měl schovanou mezi předníma nohama, ale i po ní Baghý mávla tlapou. Sklonil k ní opět hlavu, tentokrát s malou radou: „Chyť někoho z nich a řekni 'máš babu' a pak utíkej. A nenech se jim chytit.“

//Borůvkový les

Kdyby je někdo pozoroval z dálky, mohli vypadat jako dva prostí dospělí, kteří si od sebe jenom udržovali nějaký prostor, ale v některých chvílích mohlo nad sněhem vykouknout vlčecí ucho jednoho ze čtyř menších, kteří v té závěji nebyli snadno viditelní. Vlastně to mohl být hodně roztomilý pohled, který byl možná ještě lepší ve chvíli, kdy došli k zamrzlé tůni, která tak nehrozila velkým nebezpečím kromě pádu na zadek. Rozhodně lepší jak lovit vlčata z ledové vody.
Jinks zůstal na břehu, sledoval všechny rozuteklé z dálky, aby o všech měl přehled, kam se dostanou, protože Háti s Oméorikou vzaly získnaou svobodu útokem a už jely po ledu, kam se následně připojil i Nyran a přeci i Dráz se k tomu odhodlal, i když po prvním uklouznutí vypadal, že se zdekuje zpátky do jeskyně ke svojí kosti.
Baghý nějakou chvilku byla na ledu s vlčaty, než se vrátila k šedému vlkovi, kterému se otřela o krk a on ten krátký okamžik využil k tomu, aby jí drze položil unaveně hlavu na tu její a mohl sledovat vlčata bez nutného držení krku. „Myslím, že Nyran s Drázem poznají novou chuť,“ poznamenal k synům, kteří se jako u táboráku posadili okolo vyčnívajícího pomeranče z ledu a po několika úderech tlapami se do něho opřeli mocnějším nástrojem – zuby. „Fuj!“ vyjekl následně první, ale asi ani to neodradilo bratra, aby zabořil i svoje zuby do tuhé a dost hořké slupky.

//úkryt

S vlčetem bez pudu sebezáchovy dopadl do sněhu, který naštěstí mezi stromy nebyl až tolik vysoký, ale dostatečně na to, aby do něj vlčata zaplula, což chtěla, protože se i druhá pokusila i střemhlavý pád, ale zabránila ji v tom Baghý, která ji odnesla až na zem a následně i ostatní. Měl v tlamě stáhle Háti, která se mu houpala v tlamě, kopala nohama a dožadovala se puštění, což jí Jinks dopřál. Jenom lehce sklopil hlavu, sledoval kopající nožky a z nějaké malé výšky vlčici pustil, aby zajela do sněhu jako horký nůž do másla. A výsledkem byl akorát nejdřív jek z chladu a následný neobratný výskok, který sníh zpomaloval.
Přejel pohledem po ostatních vlčatech, která se ztrácela ve sněhu, ale nezdálo se, že by i přes jeho chlad ho brali jako něco špatného, spíš zábavného. „Whá,“ vyjekla na to Omórika, když jí nějaký sníh po rytí v zemi zůstal na tlamě. Jinks ten sníh sundal opatrně tlapou, ale záhy trochu čerstvého nabral a nadhodil ho na ní, aby jí tim zasypal. „Není třeba všemu hned rozumět,“ přispěl ještě Nyranovi do jeho řešení nebezpečí a převalil Háti na bok, aby se zabořila do sněhu a zůstala ležet bezbranně jako želva na zádech. Chvíli ji v tom nechal, než ji z druhé strany zvednul a popohnal za Baghý směrem k tůni. Aspoň k něčemu ten sníh byl, takhle se vlčata mohla pohybovat jenom ve vyšlapané cestě a nemohla lehce zdrhnout do nitra lesa. Popohnal ještě Dráze do pochodu, kterému se nechtělo asi vůbec nic a šel v závěsu skupiny.

//Tůň

524

Možná vodní tůň, kde plavalo mnoho barevného ovoce, které přitáhne pohledy zvědavých vlčat, nebude úplně bezpečné řešení, ale lehčí snad uhlídat břeh než vysoký sráz. Z vody je vytáhnou, před gravitací jim už tolik nepomohou.
Zvedl se, aby šel první, všiml si v té chvíli i ledových krystalků na jeho ocase, ale neřešil je. „Počkej,“ slyšel od šedého vlčete, kterému se předtím věnoval, ale najednou se pozornost strhla i k ostatním a on měl zůstat pozadu, což asi nebyl úplně šálek kávy pro něho. Cpal se vpřed, ale zůstal za dvěma sestrama, což přešel sice v tichosti, ale se zamračením, které Jinks nesledoval, protože se postavil do čela skupiny a tlapou pomalu mával k vlčicím, aby zase couvaly zpět a nepokoušely se jít před něho, protože takhle to nefunguje. „Opatrně,“ upozornil ještě obě dvě, ale věděl, že to šlo jedním uchem tam a druhým ven.
Maškaráda, která nastala, byla něco jako hra na země je láva a rybičky i rybáře. Dával si sám pozor, kam šlape a přitom brzdil, ostatní, aby se žádné vlče nedostalo před něco. U Nyrana to bylo víceméně snadné, ale hnědošedé dcery byly jako hluché vůči každému upozorňování na možná nebezpečí. Při hlídání Omóriky si ale nestačil všimnou Háti, které se vydala střemhlav osudu a neosudu a zmizela mu z dohledu, než ji poryv větru zastavil. Vzal ji do tlamy za kůži na krku, protože měl pocit, že se mu žaludek svezl do žaludku a nechtěl tohle pokoušet znovu. Tohle bude zábava.

//Borůvkový les

523

Čtyři potomci dostali jména. Z šesti jich museli využít pět, přestože žil předtím v tiché naději, že budou muset použít nanejvýš dvě, ale sotva všechny čtyři viděl, neměl jediný důvod k jakémukoli povzdechu nebo lítosti, protože si nedokázal představit, že by jakýkoli z nich chyběl. Zimu také přežívali, osud jim dával do vínku jenom samé štěstí a zametal sníh před jejich tlapkami, aby mohli svět poznat. Hnědé vlče bez jediného šedého chloupku se přemístilo ke kosti, kterou ohlodávalo svými drobnými zoubky, které byly ostřejší než jakákoli pila a aspoň je tak nebořil do sourozenců nebo rodičů, kteří zamezovali odchodu ostatním. Přes hustou srst na ocasu anštěstí necítil, jak se mu tam po slinách od Dráze tvoří ledové krystalky.
Háti měla jasné nároky, nárokovala si, kam jít a rozhodně to nebyla toulka po jeskyni, kterou už museli znát. Venku je ostatně čekal celý nový svět, který ani on sám neprozkoumal, natož oni, ale byl si jistý tím, že ho s nimi chce projít, jakmile budou mít dostatek síly k tomu, aby mohli jít. Možná až opadne nejhorší sníh. „Jeskyně je už nebaví,“ usmál se lehce na Baghý, i když ho děsila představa, jak je po jednom sundávají dolů bez toho, aby se to nahoře nerozhodlo, že půjde samo a to dole, že půjde naopak napřed. Proč je to tak složité najednou? povzdechl si.
Rohatý Nori do toho namítal tak, že mu ani Jinks nerozuměl. Protože mu to celé vyznívalo do té chvíle tak, že dle jeho slov Jinks vlčata přitáhl a Baghý nepatřila, ale možná to bylo prostě jenom mumlání po jeho náhlém ztracení vědomí. Neodpovídal na to, nechal Baghý, aby si... no, přítele uvedla do světla pravdy. Navíc byl sám uveden do toho, aby šedého syna osvětlil v tom, co za zvíře má Nori být, ačkoli on sám byl trochu zmatený? Baghý měla křídla, Nori měl rohy a on... měl čtyři nohy a ocas, to bylo tak vše. Sklonil se však k synovi, Lehce si ho tlapou přitáhl, i když na to namítal a snažil se nějak srovnat myšlenky, co mu na to říct. „Tohle místo, kde teď budeš žít, je... Plné kouzel a čárů,“ zarazil se, jestli mu tím nezamotá trochu hlavu, ale nechtěl mu nad tím mávnout tlapou, že to pozná v dospělosti. „A Nori sám je určitě těch čárů plný, třeba vám nějaké ukáže?“ řekl s lehkou otázkou k rohatému. Sám jim nic ukázat nemohl, v tomhle selhal už okamžitě.
Když se ale rozhlížel po té jeskyni, cítil takový divný pocit. Byl to klid, ale nějak ve směsi nadšení a nervozity, která nebyla brána nijak špatně, spíše... to bylo celé neznámé a nějak nestíhal zpracovat, jak rychle se věci za poslední rok hýbou. Vrátil se, potkal Baghý, zůstal s Baghý, viděl bratra, rozloučil se s ním a přivítal čtyři nové životy, u kterých litoval, že je Aston nemohl vidět. Někdo by mohl namítat, že toho fakt bylo moc a měl zabrzdit někde... no, určitě před těmi vlčaty, ale nad tím by asi mávnul tlapou. Nelitoval ničeho v celém tom roce, protože ho to přitáhlo do téhle situace, kdy měl na ocase ledové krystalky, jeden syn se mu s námitkami dostával z náruče, druhý byl zaujat kostí a dcery... se hýbaly tak rychle, že je měl sem tam problém rozeznat. „Co jim ukázat tůňku?“ zeptal se. Venku byl ostatně pěkný den na malou procházku.

521

S údivem sledoval, jak se vlk, o kterém mnoho slyšel, sesunul k zemi, sotva mu zrak dopadl na čtveřici vlčat. Zaražen tím, co se stalo se nezmohl na nic, jenom stál a sledoval, jak se k zemi složila hrouda tmavých chlupů a ani Baghý nijak více nereagovala na jeho sesunutí, protože odchytávala dvojici slečen, která mu proklouzla u nohou. Začal se soustředit spíš na to, že se vlčata už nesnaží jenom převalovat a tlapou nabral jediné šedé vlče, které s protestem otočil směrem do středu kožešin a ne mimo na studený kámen. Alespoň poslední čtvrté vlče bylo klidnější, ale možná se prostě nechtělo pohybovat přes vypoulené břicho, ve kterém ho sice ostatní doháněli, ale i kdyby byli na chloupek stejní, on by v tomhle byl furt trochu jiný. Šedé vlče vznášelo protest pokaždé, co mu Jinks postavil tlapu do cesty, aby se z římsy nevydal dolů rychleji a dříve, než to s nimi plánovali. „No, zatím ne,“ slabikoval prakticky ve rvačce se synem, „ale tohle,“ poukázal na šedého, „rozhodně nezní jako Atlas,“ pronesl svou myšlenku. Obrátil syna s protestem tlapou mu přejel přes hebkou vlčecí srst, ve které vypadali spíš jako postavičky z kaštánků. Měli srst, která byla na zimu připravena? Připadal si trochu jako oni, obrovská srst, sice k tomu měl delší nohy a mnoho desítek kilo nahoře, ale tak akorát stavěný na zimu, která byla v plném proudu, ale nezdálo se, že by se nějak hrubě zahryzla do vlčat. Podědili to, řekl si pro sebe a nějak byl rád, že není zrovna z jihu, aby trpěl v zimě on i oni. „Ten hnědý by mohl být Dráz... Zní trochu jako hromotluk,“ podotkl možná trochu hruběji k línějšímu vlčeti, ale nikdo nemohl namítat, že tak nevypadá. Zrak ale rychle vrátil k tomu protestujícímu, kterému tak muselo padnout poslední jméno, „takže mám pocit, že se peru s Nyranem?“ řekl s nejistotou a otázkou, zda s tím Baghý souhlasí.
Nori zůstával ležet na zemi a Jinks se odhodlal sednout, když se Nyran na chvíli uklidnil, co se boje o průchod ven týkalo. Dráz se alespoň sebral, dovalil se na krátkých nožkách o něco blíž k ostatním a tam se jako sud svalil na bok, aby schytal drobné šlápance od Nyrana. Snažil se tlapou bez většího hýbání zachytit dcery a jako první mu za oběť padla ta více hnědá, která se stejně jako ostatní vybarvovala, ale na jejích nožkách si Jinks všiml něčeho, nad čímž se jenom tiše pousmál, než jí přestal bránit v pohybu. „Háti Eä?“ zopakoval po Baghý, „jo... Jo, to by mohlo jít.“ Těžko říct, jestli s tím hlasitá souhlasila, mohlo to znamenat cokoli, ale poslední vlčice s barevnýma prstama měla tak jméno jasné. „Takže ty budeš Omórika,“ řekl jí, i když rozumu z toho ještě moc mít nemohla. Méně ho však mohla mít z pojmu stěhování.

(520)

Zůstal s vlčaty o samotě, zatímco se Baghý šla napít a hlavně vyprovodit Styx. Jako v každé situaci, padla na něho značná nervozita, když se stáčel k vlčatům proti vchodu do jeskyně, aby tělem stínil přicházející chlad a očima těkal po jednotlivých vlčatech, přestože se tak moc rychle nehýbala. Jenom nechtěl o žádném ztratit přehled, sem tam jednu samici musel posunout více do středu chumlu, aby se ty ukňourané brambory nepřevalily na studený kámen mimo vyhřátou kožešinu.
Pořád moc nepobíral to, že má mít potomky, o které se bude starat, že už po celý zbytek života bude označován jako něčí otec, ale jak se mohl nazývat otcem, když i vzpomínal na to, jak jeho otec vychoval? Nemohl být přítomný úplně všemu, protože byl značně omezován svým zdravým, ale přesto toho udělal mnoho a Jinks za to byl vděčný a nevěřil tomu, že by se v tomhle nějak vyrovnal. Třeba vlčata taky vyrostou do toho, že ho nebudou mít rádi, bude jenom méně podstatný článek jejich života, který později splyne ve vzpomínkách. Těžko říct, proč se sám tak moc zakopával, když vlčata ani neotevřela oči, aby si na něj mohla udělat vlastní názor.
Za nějakou dobu se Baghý vracela. Slyšel škrábání drápků po kameni a hlavně nějaká slova, která značila, že někoho se sebou vedla a s velkou pravděpodobností někoho, koho neznal. Otočil hlavu, skoro si ji vykroutil, protože se od vlčat nechtěl zvednout, ale pohled na tmavého vlka mu byl zastíněn Baghý, která se k němu přitiskla. Otřel se o ní lehce hlavou, než zrak přemístil k tmavému vlkovi se zlatými znaky na těle a hlavně... rohy? Ale co se vlastně divil, když jeho partnerka měla křídla. „Těší mě, Nori,“ přikývl s úsměvem, když si uvědomil, že tohle je ten Nori, o kterém mu Baghý vyprávěla, „už jsem o tobě párkrát slyšel.“

(519)

Na chvíli se potřeboval zvednout. Oproti Baghý ležel chvíli, ani nebyl unavený, ale nemohl do ní zrovna v téhle chvíli rýpat, aby se šla napít a nejlépe i najíst, než si odpočine. No, ale plánoval do ní rýpat hned poté, co Styx odejde a budou sami. Přešel na chvilku k hraně jeskyně, sníh se opět začal snášet z oblohy, ale v té chvíli ho moc nezajímal. Rozhlížel se po okolí, jestli mezi stromy neuvidí nějaký pohyb, protože předtím slyšel svolávání k lovu, ale asi bylo moc brzy na to, aby se smečka vracela. O co se vlastně snažím? uvědomil si ponuře, zatřásl nad tím hlavou a pomalu se začal vracet zpátky k vlčicím a vlčatům. Nikdo ani netušil, že do té smečky vrací, jak mohl tedy cokoli vnitřního řešit?
Vrátil se ve chvíli, kdy se Styx ptala, zda mají jména pro přeživší vlčata. Moc se do konverzace vměšovat nechtěl, takže nejdříve jenom stroze přikývl, ale přispěl i pár slovy: „Vymysleli jsme jich kupu, než se narodili.“ Nakonec jich ani tolik nevyužijí a kdo ví, kolik z těch šesti nakonec pro vlčata padne. Doufal, že čtyři, ale to byla jenom prosba do sněhové bouře, která opět venku panovala.

(518)

Sledoval vlčata, které se probouzela. Jak se pomalu začala převracet, vydávat pištivé zvuky, aby jejich jediným cílem bylo pití matčina mléka, které je to jediným, co nyní potřebují k tomu, aby přežili těch několik kritických dní, ve kterých ani nebudou mít jména, kdyby kritické dny byly i těmi posledními.
Visel na nich pohledem až do chvíle, než se do jeskyně začala blížit Styx. Pak už jenom sledoval každičký její pohled z čisté nedůvěry ke světu okolo, který mohl být jakkoli krásný a růžový, ale v téhle chvíli ho ve své blízkosti nechtěl a už vůbec ne tak blízko vlčatům, přestože ji Styx označila za jejich kmotřenku. Přes tvář se mu prohnalo krátké nedůvěřivé zamračení, kterému moc nepomohla ani nejistá otázka, kterou na ten fakt sama Styx pronesla. Neměl nikoho takového, koho by za kmotra mohl označit ve svém životě, měl smečku, která mu vždy byla na blízku, ale nikoho mimo hranice. Jenže tenhle svět byl jiný, procházet mezi smečkami nebylo mnohdy divné, ani striktní držení na územích, ale přesto – on Styx neznal. Ale mlčel, snad z důvěry Baghý, snad z toho důvodu, že neměl ani jak namítat. Jenom nechtěl, aby se jim cokoli stalo, nic víc.

(517)

Venku přituhovalo, ale v jeskyni bylo stále příjemně. Byla to magie, všechno zvláštní bylo způsobené vždy magií, ale nelíbilo se mu, že na úkor vlčat se unavuje Baghý, která sama o sobě nemůže mít v té chvíli příliš energie. Jenže sám pomoci nemohl, mohl si lehnout akorát blíž, zastínil svým tělem prostor od vchodu jeskyně, aby se vítr opíral do něho, ale více udělat nemohl, protože to neuměl.
„Je tlustý,“ přitakal k tmavě hnědému vlčeti, ale to bylo dobře. V zimě platilo, že tlustí budou hubení a hubení budou studení. Mohli se pokusit to zvrátit, ponechat hubený hubenými, ale nešlo neříct, že tlusté vlče nemělo oproti ostatním výhodu, kterou si ani neuvědomovalo.
„Nenarodili se úplně do středu zimy, ale spíše začátku... Bude to v pořádku,“ řekl s jistou nadějí při pohledu na všechny čtyři, i když je Baghý stínila křídlem, které... Je svojí velikostí bude moct objímat ještě řadu týdnů, než budou moc velcí, aby se do prostoru nacpali.
Rodinou pohodu a idylku ale brzy po setmění vyrušil hlas. Jinks se musel otáčet přes rameno, aby viděl na šedou vlčici, která předtím dělala společnost Adiramovi dole a měla jenom poznámku k tomu, že teď budou mít na několik měsíců o zábavu postaráno. Nic neříkal, jenom se lehce pousmál, protože... měl raději, když mluvili jiní.