Gallirea - Příspěvky uživatele

Možná by se dalo říct, že mu bylo i synem rozkázano, aby se vydali na cestu po stopách rodiny, ale pokud tomu tak bylo, tak byl Jinks bohužel trochu... slepý. Možná trochu zaslepený tím, že to chování znal a vyrůstal s vlkem, který vždy chtěl, aby bylo po jeho a on byl tichým následovníkem, který nikdy nevznášel žádné otázky. Jestli mu poroučel bratr nebo syn, nezáleželo mu na tom, protože to tak jeho mozek nebral.
Vydal se klidným krokem po pachu vlků, nikam nespěchal, ještě i užíval tu cestu po znovu objeveném lese, který se v mnohém změnil od doby, kdy v něm poprvé žil ještě s jiným jménem a... vším. Dokázal však vymačkat z Nyrana energii tím, že se bude moct chlubit tím vším, co už ví a snad i úspěšně, pokud Baghý do ostatních vlčat nenalila jinou vlnu vědomostí, která mohla být obsáhlejší než jeho. „Obávám se, že na čarování musíš být... No, určitě větší než mamka. Až ta doba přijde, už tomu budeš blízko.“ Asi nebylo moudré se opírat o výšku hodně drobné partnerky, ale mohl to být asi nejjasnější milník, kterého se vlče mohlo v té době chytit, „což bude asi tehdy, až se opět objeví sníh,“ dodal. A to bude za dlouho. To už mu říct nechtěl.
Pachy sílily, proplétali se lesem a kromě pachů se pak připojili i vlci. Zastavil se mezi stromy, mávl na syna, aby se zastavil a tlapou poukázal na skupinku tří vlků. „Tamhle je máma,“ naznačil jasnou věc, „ta bílá vlčice je Aranel, má pozici pod mamkou, takže kdybys potřeboval poradit, určitě pomůže. A ten černý vlk s bílou nohou je Awarak,“ představil jim je, aby věděl a opětovně mávl tlapou. „Běž se představit,“ pobídl ho.

Nyran se k nějakému výletu moc neměl. Zdál se spíš jako domácí typ, který nebude pro nutná dobrodružství a spíše se brzy usadí, ale bylo docela brzy dělat nějaké závěry o jeho životě. Nikdo však nemohl namítat, že oproti jeho sestrám je úplně jiné nátury. „No, mohli bychom se už po nich jít podívat,“ navrhnul mu, jakmile se o ostatních zmínil, protože z toho odtušil otázku ohledně přítomnosti rodiny. „Někde tady v lese budou,“ přikývl mu souhlasně na vytí, které ho možná letmo minulo a prošlo mu jedním uchem tam a druhým ven.
Maeve se kromě známosti se všemi měla také do odchodu, na což jenom přikývl, „taky půjdem dál, že jo?“ houkl s úsměvem směrem k synovi, který už beztak chtěl vidět zbytek rodiny. Než zjistí, že mají jiný druh energie než on.
„Dobrou, Maeve,“ zahlásil ještě k vlčici, ačkoli se úplně nejednalo o noc a spíše se tak mohla odebírat k odpolednímu šlofíku, ale na tom nezáleželo. Zaměřil svou pozornost na syna, přitupěle se u toho usmíval jako měsíček na hnoji a hlavou mu pokynul do hloubky lesa, „půjdeme najít ostatní?“ zeptal se ho ještě pro jistotu. „Třeba bychom aspoň s ostatními mohli na chvíli mimo les, co myslíš?“ zeptal se. „Mohli bychom vám ukázat i okolí, jiné lesy, řeky – tam by třeba i šlo ukázat nějaké střípky magie.“ Jo, trochu z něho chtěl vytlouct nadšení, „a třeba by ses mohl vytahovat nad ostatními, co už o magiích víš? Která má jakou barvu a tak.“

Jeden další věděl o tom, že cizinec se připletl do smečky, ve které už dříve žil a zplodil vlčata s jejich alfou. A... nedostal žádnou bídu, kterou by mu bylo naznačeno, ať z toho místa vypadne. Zatím si vedl poměrně dobře na to, jak zajímavě vlezl do života celé té smečky.
Nyran se zajímal o magie, to nebyla úplně novinka, protože se na ně už ptal i předtím a teď měl dalšího adepta, který mu o nich mohl říct. Magie lhářů, připomněl si. Tak nějak mu to před lety řekla Smrt, když e mu smála, ale vyhověla jeho přání, protože si snad užívala vědomí, že vytváří vlka, který bude vědomě jiným lhát do tváře. A on to dělal celé ty roky, topil v sobě nenávist vůči samému a to ani netušil, jak tím ničil mrtvé. Jenže magie iluzí mu už nenáležela a ani nelhal. Přijal život, který měl mít a tak to mělo být. Ostatně byl i šťastnější, akorát si ubližoval, že i to nepřipustil už dříve.
„Někdy třeba můžeš se sestrama a Drázem Maeve někam jít,“ pobídl ho s pokynutím hlavy. Socializace s jinými jim akorát pomůže. A třeba by si mohl užít i trochu času s Baghý pro sebe, když nic jiného. Nebo by mohl poznat ostatní ze smečky. Dalo se toho dělat mnoho.
Moc nerozuměl tomu vyvolení, o kterém Maeve říkala, ale asi prostě nerozuměl všemu potřebnému o světě. „To je zajímavý,“ vložil se do toho, „nikdy jsem o tomhle neslyšel,“ pousmál se. Ale vlastně to bylo milé? Když se přihlídlo k tomu, že by vlk normálně toho ptáčka snědl bez mrknutí oka.

Jenom se nervózně usmál na Maeve, protože netušil, jak by měl řádně na její radost reagovat, že si nezměnil barvu očí kvůli tomu, že je v létě komentovala. Tu barvu by si sám nikdy nezměnil, kdyby nebylo Života a celé záležitosti s Astonem okolo. Cítil z toho nepříjemný pocit v zátylku, který ze sebe rychle setřásl, protože nad tím podzimem nechtěl přemýšlet. Stále to nějak bolelo a ještě víc to, co všechno se po celou dobu dělo na pozadí celé té obrovské lži, kterou před lety rozpoutal.
Neočekával klidnou reakci, spíše zmatenou a třeba i nějaké osočení, ale Maeve se spíše motala ve vlastních slovech, které házela jedno přes druhé bez toho, aby nějak měla ponětí, co vlastně řekla předtím. V klidu se posadil, čekal pouze na to, až Maeve domluví, aby si to srovnala. „Vlčata jsou sladká,“ oponoval s krátkým pokývnutím k Nyranovi, „ale je pravda, že lépe se snáší, pokud jsou vlastní,“ dodal holou pravdu. Ječící cizí vlče mělo být odklizeno, aby nerušilo, ale pokud bylo vlastní, mělo být uklidněno a konejšeno, dokud nebude líp. „Baghý o nich ví,“ dodal ještě a zdůraznil množné číslo. Zbytek však nechal na Nyranovi.
V duchu mu poklepal na rameno, že za svou otázkou hodil prosím, když něco chtěl, ale jinak jenom souhlasně přikývl a lehce se usmál, že takhle to je správně a tak by to mělo být, když po Maeve chce něco vědět.
Lhal by, kdyby řekl, že se neobával reakce na to, kdo je druhým rodičem Nyrana. V jeho světě rodiče nemají jména, došlo mu. Neuvědomoval si, že v jeho mladém a novém světě jsou rodiče prostě máma a táta, zatímco jiní mají jména. Asi bychom jim tam jména měli jasně říct, aby věděli, kdyby se něco stalo, přemítal, ale to byla záležitost budoucna, až budou nejlépe všichni pohromadě. Navíc okřídlená mamka byl taky trefný termín a pokud Maeve neznala Styx, nemohla určitě znát tolik okřídlených vlků. „Jsme spolu,“ přitakal klidně Maeve s úsměvem na její nevěřícně koktání. Nedokázal říct, zda z nich bylo v létě vycítit, že by spolu mohli být, ale nechal to být, už to beztak byla minulost a současnost byla zřejmá. „Takže teď jsem v téhle smečce i oficiálně,“ podotkl jenom mimoděk Maeve, protože tehdy by ještě cizincem, co se jim přihnal na území.
Zábavu, kterou si našel Nyran, zareagoval až po něm. Několikrát cukl pohledem okolo Maeve, nežmu zrak padl na malého ptáčka, který vypadal spíše jako sněhová koule, ale také měl být potravou a prvním úlovkem syna, kdyby se nerozplácl ve sněhu jak široký tak dlouhý. Cukly mu nad tím koutky, ale co nejrychleji úsměv schoval, zvedl se podebral Nyrana tlapou a zvedl ho ze studené země na nohy. „Ptáci nikdy nejsou snadný úlovek,“ podotkl mu. Nijak nevnímal to, že se ptáček zdržoval poblíž vlků, než se Maeve ujala ho představit. „Přítel?“ podivil se se zamrkáním. Nikdy neslyšel o ničem takovém, že by se malý pták drže poblíž vlka. Magie? přemítal okamžitě, protože to bylo zde odpovědí na vše. „Promiň, předtím jsem mu vykládal o lovu,“ omluvil se Maeve.

Léto v horách bylo vždycky jiné, než bylo kdekoli jinde, kde za ty roky života pobýval. Lesy stínily slunce a kolikrát v lese bylo až nepříjemné chladno, zatímco na loukách příjemno, v horách mohlo slunce spalovat a beztak se vlk úplně nemohl ohřát. Trávil ten čas stejně raději v horách, na které byl zvyklý, i když ani jiným místům se nevyhýbal, nijak je neproklínal a neurážel, jenom ho srdce táhlo k domovině, ze které odešel. Léta už doma stejně nebyl a určitě si vzpomínky na domov jenom přikresloval k tomu, aby vše bylo krásné a dokonalé, ačkoli to nikdy nebylo lehké, ale takhle fungovala nostalgie. Emoce k tomu místu vždycky byly jenom příjemné, na vše špatné se zapomenulo, žádné ledové vánice a nedostatek jídla, pouze lesknoucí se led, sněhové planiny a dlouhé noci plné hvězd. Dělám, jako kdyby podobné věci nebyly i všude jinde, pomyslel si trochu trpce, až to k němu nesedělo. Opravdu však měl sníh a hvězdy i jinde, opravdu zažil ledové dny, ale nebylo jich tolik, jako tomu bylo doma a možná za to měl být spíš rád. Drobota, která přišla s prvním sněhem na svět měla totiž větší šanci přežít v téhle zimě a ne v té, ve které vyrostl on. Neměla by snad ani šanci k přežití, už on byl na hraně s tím, že se narodil s ostatními na podzim a bylo otázkou, jestli dostatečně zesilní do prvního sněhu, který také přišel mnohem dříve, než dole na jihu. Už aby ale byli větší, doufal si nad tím. Mohli by pak konečně jít i mimo les, vidět obrovská jezera, hory, potkat jiné vlky, rád by je ukázal i v Sarumenu Maple a našel Světlušku.

Měl k lovu dříve poměrně kladný vztah, ale pak se všechno nějak zvrtlo a on se už nikdy nepřesvědčil mít lov rád. Mýval sice jenom podpůrné role, obvykle smečce naháněl kořist tam, kam ji lovci potřebovali, hlídal, aby stádo postupovalo tam, kam si přejí a přitom dával pozor na ostatní, žádnou jinou roli snad ani zastávat nechtěl. Mlčení, sledování, pomáhání, to bylo to, co mu bylo přirozené a ani v té situaci to moc měnit nechtěl. Moc si i přál, aby podobný postavení vůči lovu měl jeho bratr, ale Aston byl ten, který chtěl být vidět, slyšet, chtěl slyšet chválu a to mu nahánění přinést nemohlo. Musel vždy ostatní přesvědčovat, aby mu dali nějakou důležitější roli, ale oni namítali, že je moc mladý a nezkušený, nejdříve by se měl učit a pak konat. Methen, jejich otec to Astonovi říkal také, snad si myslel, že aspoň jeho poslechne, ale nebylo tomu tak.
Mládež se krčila v trávě, Jinks s Astonem, Kenzi s jednou další vlčicí opodál, zcela jednoduchý a obvyklý plán, který už všichni znali a smířili se s ním, kromě Astona. Měli za úkol odtrhnout jeden velký kus od stáda, nahánět ho k lovcům, kteří byli mezi kopci a neděla žádné hlouposti. Myšlenky Astona se však stáčely jenom k vymyšlené zradě, kterou cítil z toho, že to on nebude tím, kdo statného samce strhne a pustil se do samostatné akce, ve které se viděl jako hrdina, ačkoli byl pravým opakem a doplatil na to toho dne životem. Musel jsem to pak skutečně udělat? Mohl jsem říct pravdu, ušetřit sobě trápení, ale jak by na to reagoval otec? Mohl takhle poslední měsíce prožít relativně v míru, že o smečku bude postaráno.

„Neuloví ti jídlo, ale třeba tě to později naučí.“ Protože jestli si dobře paamtoval, Maeve na to roli ve smečce měla, aby vlčata učila, ačkoli byla sama jenom krátce dospělá, když tehdy v létě teprve objevovala svoji magii a bylo to pro ni citlivé téma. Což i pro Jinkse, ačkoli jeho oči teď už byly jiné a tolik nemohly mást, která magie mu vlastně koluje v žilách. „Všechny zde neznám, je to trochu složitější. Ale třeba je poznáme spolu.“ Poměrně by to chtělo Baghý, aby se už vrátila a alespoň řekla o jeho existenci a mezitím se zmínila i o tom, že tak trochu má i ona potomky právě s tímhle neznámým, který se jim přicpal v zimě do smečky. Jednoduché věci jsou moc prosté, pomyslel si předtím, než se přiblížili k Maeve. Nyranovi jenom přikývl, možná Maeve vnímá Baghý jinak, ale to ho mohla opravit ona. Ji však jako první zajímaly jeho oči, na které neuměl moc odpovědět, protože si sám nebyl jistý, co se stalo. „Proč bych se zlobil?“ zasmál se, „myslím, že Život si spíš s nimi hrál a upravil jejich barvu, ale na tom nesejde,“ zavrtěl nad tím hlavou. Sám tu barvu stále neviděl a jenom slyšel, že je snad jako fialky, ale už ne sytě růžovofialová, jako měla nyní Maeve. Skutečně iluze, poznamenal si ještě pro sebe, než lehce pootočil hlavu k Nyranovi.
Maeve se pustila do monologu, ve kterém se představila, ale pak se pustila i do toho, co netušila a označila Nyrana za ztracené a nalezené vlče. Chtěl do toho skočit, přerušit ji, aby náhodou nepomátla mysl vlčete, ale těžko se skáče do řeči někomu, kdo ani nedělá mezery. „Maeve,“ houkl jednou tiše, „Maeve,“ spustil trochu hlasitěji, ačkoli se zarazil nad tím, že ona utekla od rodiny naschvál tak mladá. Ale to byla otázka na jindy. „Nyran není ztracené vlče, ale zimní je,“ pokývl k synovi. Na chvíli mlčel, sledoval ho, protože podobu s Baghý měl nulovou a bylo by logické, kdyby mu nevěřila. „Nyran je můj syn,“ řekl směrem k hnědobílé a následně otočil hlavu k vlčeti. „Řekni, kdo je tvá maminka,“ pobídl ho, aby tohle řekl sám. „A kromě něho jsou tu ještě další tři,“ dodal, aby nenastalo ještě nějaké nedorozumění do budoucna.

„Prosím a děkuju je základ,“ pronesl po krátkém zamyšlení. Nějak ho nenapadlo, která další slova patří ke slušnému chování, proože to celé považoval za velkou agendu, která se nedá spojit jenom s pár slovy. „U slušného chování jde o vše. Jak s ostatními mluvíš, jakým tónem, jak se tváříš. Je to složitější,“ pokrčil nakonec rameny. Ne, že by to chtěl nechat plavat, jenom to bylo na moc dlouho.
Slušné chování Nyrana nějak učit mohl, ale nemohlo to být tak zábavné a vzrušující jako učení lovu, ke kterému mu mohl pomoci jenom teoretickými znalostmi a jenom letmými praktickými. I když by se asi přemohl k tomu, aby něco ukázal, ale asi by to bylo dosti úzkostlivé a nepříjemné, že to prostě chtěl raději přenechat jiným.
Chtěl alespoň ukázat, co je to nějaká přírodní překážka, ale skončilo to tím, že syna ohodil sněhem. „Promiň, takhle jsem to nemyslel,“ zasmál se nervózně, protože to skutečně nechtěl udělat tímhle způsobem, ale už se stalo. A po druhé to nebylo o moc lepší. Po třetí se ani o nic neokoušel a jenom sledoval Nyrana, jak se ho pokoušel sám ohodit sněhem, ale končil u toho, že mu sníh dopadal maximálně výš na nohy. Nabral ještě sníh do nohy a chtěl ho po synovi hodit, když to bral za hru, ale šedý vlček uskakoval do strany, že vlastně kouli hodil jenom náhodným směrem a minul ho o kousek. Nabral ještě další sníh, zvedl se i na nohy, aby měl lepší nápřah, ale byl upozorněn na přítomnost Baghý. Otočil hlavu po směru, kam mu syn říkal, ale mezi stromy na nikoho nenarazil. Místo toho něco narazilo do něho, bylo to ledové, nepříjemné a rozprsklo se mu to po celém krku.
Zběsile se oklepal, když mu došlo, že Nyran o Baghý kecal a otočil se k němu. Mračil se, ale u toho se i usmíval, protože to nemyslel vážně. „Podlé,“ zkonstatoval. Udělal krok blíž, chtěl Nyrana povalit do země a vyválet ho ve sněhu od hlavy k patě, ale les protnulo vytí, které sice Baghý nepatřilo, ale letmo hlas poznával. Zastříhal ušima, nejdříve koukal mezi stromy a pak k synovi. „Pojď,“ pokývl hlavou, „někoho můžeš potkat.“
Vyrazil po hlasu Maeve. Sice ji neznal dobře a ani spolu skvěle nezačali, ale oproti jiným členům byla výhoda v tom, že ho znala a moha třeba lépe vzít to, co se za ten půl rok stalo, co se viděli naposledy. „Jdeme za Maeve,“ oznámil synovi ještě před jejich příchodem, „je to... kamarádka maminky.“ Chvíli přemítal nad správným označením, ale žádné ho moc nenapadlo, tak použil takové univerzální.
Žaludek se mu ale poměrně stáhl, když mezi stromy viděl hnědobílou vlčici, ale teď už nějak nebylo cesty zpět. „Maeve,“ houkl na ni, aby na sebe upozornil.

//Úkryt

„Je to slušnost používat, když něco chceš. A pokud to dostaneš, říká se děkuji,“ poučoval syna nadále o základech slušného chování, u kterého doufal, že se mu vštěpí do hlavy, ale nebude zase po světě běhat a říkat prosím za každým slovem, aby mu bylo sneseno modré z nebe. Nejspíše by s tím nepochodil a jiným by se to akorát zajídalo. „Nikdo ti nemůže dát úplně vše. Někdy to prostě... nejde. A někdy se o to můžeš pokusit sám. Třeba právě menší svačinka, až budeš starší – prostě si sám něco chytíš.“ Ale učení lovu zatím nemusel řešit a pak to plánoval předhodit na Baghý a být pouze tichým pozorovatelem, který bude dávat pozor, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Nebo se naučím tohle všechno snášet? nadhodil si ponuře pro sebe, ale moc nepočítal s tím, že tenhle strach ještě nějak v životě překoná.
Už zapomněl na malé ostré jehličky prvních zubů, které se dokážou pořádně zahryznout do kůže, ačkoli ho chrání silná srst. Bylo to vlastně jenom štípnutí, ale více u sebe, které ho donutily lehce uskočit a mávat ocasem ze strany na stranu, aby se synovým zubům vyhýbal, ale dával mu vlastně i šanci, aby se chytil. Jenom doufal, že čapne srst a ne kůži.
Nyran se měl do lovu, ale venku bylo tolik sněhu, že sám větší vlk měl problém se jím prodírat. „Tak jako první můžeš trénovat zvládání překážek od přírody,“ rýpl si do něho s úsměvem, než se dál od jeskyně zastavil a otočil se k němu. „Třeba lov, když sněží? Nic příjemného, může to vypadat třeba takhle.“ Nabral do tlapy sníh a doufal, že když ho proti synovi hodí, rozpadne se v drobné chuchvalce, co na něj dopadnout jako z nebe, ale místo toho sníh zůstal pohromadě a trefil vlče většinovým obsahem rovnou do tlamy. Ztuhl, uši mu spadly dolů, než se nervózně s omluvou usmál: „Tohle jsem udělat nechtěl, promiň.“ Ale vlastně se to dalo považovat za nevinnou hru, však to byl jenom sníh.
Zkusil jinou taktiku, nabral sníh a tentokrát ho vyhodil nahoru a ne na vlče. Ale i tehdy sníh spadl převážně v jedné kopě směrem k vlčeti. Otec roku, zasténal. Ale byl v tom docela nováček, tak se mu mohlo odpustit.

538

Tiše se nad jeho otázkou zasmál. Bylo pro něj vtipné, jakým způsobem ji položil jemu a mohl si jenom představovat, jak ji řekne lovcům. „Popravdě netuším, koho mamka lovcemi pověřila, ale víceméně každý vlk umí lovit. Primárně říkej teď mně a mamce, že máš hlad a hlavně používej slovíčko prosím, když po jiných něco chceš,“ poučil ho, protože úplně nechtěl, aby z jeho potomků vyrostli hulváti. Ale dělal to také pro jejich dobro, aby na ně pak ostatní nehleděli skrze prsty, že si myslí, že jsou někým víc, když je jejich máma alfa... a otec něco. „Lov je všelijaký. Někdy můž být snadný a rychlý, jindy je zdlouhavý, náročný a potřebuješ hodně pomoct. Můžeme pak zkusit najít nějaká malá a pomalá stvoření, která by šla snadno chytit, ale rozhodně nic takhle velkého,“ pokynul hlavou k vysoké zvěři, ze které drze užírali, zatímco ostatní byli kdo ví kde.
Pomalu se začal zvedat na nohy. Ležení v jeskyni ho nebavilo a z Nyrana nějak pochopil, že ani jemu se nechce úplně zůstat na místě, „o vlčatech úplně nevím, nemyslím si,“ zakroutil zklamaně hlavou, „ale vlků tu je dost. Pojď, podíváme se po někom venku? Třeba tam budou alespoň ostatní sourozenci,“ navrhnul mu s pokývnutím hlavy k východu, než se i pomalu vydal na odchod do sněhu. Který sice Nyran rád nemá, ale svět není úplně nejpřívětivější místo a má i věci, které jiní rádi nemají.

//Les

//nemůžem :D

„Až nebude sníh,“ odpověděl. Prát se s pojmy, které vlče nevidělo a nemohlo pochopit, když ani teplo od slunce neznal a chápal ho pouze ve smyslu mačkání se blízko rodičům, kteří teplo vydávají, ale slunci se rovnat nemohou.
Nechal Nyrana, aby jedl, už mu do toho ani moc nechtěl kecat, protože nebylo asi nejlepší, aby ho prováděl úplně vším, ale musel si na to nějak přijít sám. Aby se naučil, že ne vždycky mu někdo pomůže, hlavně pokud bude ve chvíli sám. Sám se tak najedl, ne úplně do sytosti, aby maso zbylo i pro ostatní, ale aby neměl nutně brzy hlad a musel se vracet, nebo něco sám lovit. Ostatní honí veverky, řekl si pro sebe a hodil krátký pohled na syna, chtělo by to pak zabavit i jeho, dodal. Přemítal nad tím, co by mohl dělat, když venku mlátil chlad. Na chvíli to však odložil, protože se Nyran zajímal o další věci. „Jídlo se musí ulovit, nepřiletí ti samo do tlamy. Někdy si ho můžeš ulovit sám, to se naučíš později, ale většinou ve smečce loví skupina – lovci –, kteří pak maso přinesou pro ostatní. Ale zrovna tak, až budeš dospělý, měl bys jim pomoci a nenechat si pouze jídlo nosit. Pokud však nebudeš mít jiné povinnosti.“ Zase mu už lil další a další informace, ačkoli mohl prostě říct, že jídlo samo nepřijde, naopak utíká.
„Až ti slehne, co něco podniknout, než se jiní vrátí?“ navrhnul, „ve smečce budou i jiní vlci a třeba bychom mohli někoho najít.“ Bude to opovážlivé a špatně vysvětlitelné.

536

„U ovoce je podle mého větší rozdíl,“ odpověděl mu po krátkm zamyšlení. „Pomeranč je trochu kyselý, borůvky jsou sladké, meloun je sladký, ale je to spíš jako pít vodu... Asi bude nejlepší ovoce prostě v létě ochutnat a vyzkoušet, jak moc se od sebe liší,“ pokrčil nad tím nakonec rameny. Sám neochutnal veškeré ovoce a určitě by tůně vyhodila i něco, co on sám ještě nikdy neviděl a nedokázal by určit, co to je za druh a jak vůbec chutná. V té chvíli navíc ani o ovoce nešlo, ale o maso, kterým se měl Nyran poprvé nacpat. Jenže si více nárokoval nošení. „Když ti bude zima,“ přitakal. Nebylo úplně nutné, aby ho všude nosil, když měl svoje vlastní nohy, které sice mohou v zimě zebat, ale rozhodně tím nepřichází o svou funkci.
Položil se na zem blíže k jídlu, které si vzal, ale jako první sledoval Nyrana a jeho první počínání s laní. Čerstvé maso by bylo lepší, nebylo by tolik tuhé a teplé je samozřejmě lepší, ale bylo zbytečné jít ven lovit, když v jeskyni jídlo bylo. Navíc by musel lovit sám a Nyran by někde musel čekat, bylo by to složité a zkrátka zbytečné vzhledem k situaci.
Sledoval až to zoufalé trhání, první používání zubů, které mohly bolet na kousnutí do ocasu nebo tlapy, ale tomu masu to už bylo jedno a hodlalo se rvát zpátky a jenom tak se nepoddat. „Kousek, zaboř do toho zuby, nutně netrhej,“ pokusil se ho poučit, i když si na to mohl přijít sám stylem pokus a omyl. „Dobrý?“ zeptal se následně po úspěšném pokusu, než si sám ukousl masa.

535

„Kdy?“ zopakoval jeho otázku, ačkoli to bylo spíš pro nějakou dramatičnost. A také mu nechtěl ihned říct, že si ještě dlouho počká, než ho potká první magie. Pokud bude mít smůlu, bude muset čekat i déle než rok, až se mu vrozená projeví. Ale to už vůbec nemusel vědět. „Počkej, až sleze sníh a objeví se tráva. A potom čekej, až tráva zmizí pod sněhem – potom někdy to zjistíš.“ A pak se při nejlepším ještě budete hádat, kdo má magii první a les se bude otřásat. Naštěstí tohle mohl řešit až sleze a zase přijde sníh, takže rok čistýho čau.
„Maso,“ přitakal, „a různé maso různě chutná. Některé je měkké, jiné třeba trochu páchne, jiné se musí hodně žvýkat, však postupně uvidíš.“ Protože nebyl fanouškem ryb, moc to maso ani nevychvaloval a ani nepočítal, že by někoho učil lovit ryby. Baghý je bude muset naučit lovit, uvědomil si. Stáhlo se mu při té myšlence hrdlo. Nechtěl, aby se jim něco stalo, ale zároveň si nemyslel, že bude moct být u toho, až e to budou učit, protože by jim akorát do toho kecal s bezpečností.
„Nevím. Můžeme se po nich po jídle podívat. Pokud ti stále nemrznou nohy,“ nadhodil k Nyranovi a potom pokývl hlavou, aby ho následoval k druhé straně jeskyně. Prakticky nedotčené maso, které tam jenom lovci přitáhli. Studené a možná trochu tuhé, ale zase si mohli vybrat, co si dají. „Tohle je zrovna laň,“ poukázal na maso tlapou, než se přesunul k břichu, do kterého zabořil zuby, zapřel se tlapama a odtrhl větší kus, který před syna položil. „Srst nejez, to by bylo horší než pomeranč, ale zbytek je dobrý.“

534

Zvedl zrak nahoru, protože přemýšlel nad tím, jak zařídit v jedné chvíli teplo, ale aby se zároveň držel sníh. Možná tak kombinace magií, ale na nějaké lepší úrovni? A třeba i od více vlků současně, aby se ten jeden zbytečně neunavoval. „v určitém teplu už sníh mizí, ale... Bude o něco tepleji a sníh stále tu,“ zkonstatoval nakonec, protože nechtěl vše otáčet do toho až moc složitého, co by nemusel pořádně pobrat on, natož někdo diametrálně mladší, než byl on.
Lehce se pousmál nad komentářem ohledně šedé barvy, ale více to nerozebíral. Obvykle používal barvy k popisu ostatních a nějak neřešil, jaká barva vypadá snad lépe, ačkoli si nedokázal představit, že by se jeho kožich ze dne na den změnil z odstínů šedé do hnědé. Nebo že by byl zcela bílý. Ale asi by si na to ve výsledku zvykl.
„Tak zrovna ta modrá barva je složitější,“ povzdechl si krapet, „maminka má oko světlé, ale nemá vodu – má vzduch. Ti, co mají vodu mají oči tmavé... Hodně tmavě modré, ale já je nemám a ještě si neměl šanci někoho s tou barvou poznat. Ale jsou tu takoví vlci, třeba Aranel, kterou určitě poznáš.“ Ta snad už měla být někde v lese. Tedy spíš určitě, ale otázka, kde. Nutně ji také nechtěl jít hledat, aby Nyranovi ukázal její oči, stočilo by se to akorát ke složitějšímu vysvětlování mnoha situací, na které by byla lepší Baghý. „Znám vodu a vzduch, světlá a tmavě modrá. Potom zem, rostliny, tráva, stromy okolo – takoví vlci mají oči zelené. Oheň by se ti možná mohl líbit, ten dělá přijemné teplo a má červenou barvu. Pak jsou krapet složitější magie, někdo umí slyšet, co si jiní vlci myslí a mají bílé oči, někdo zase umí vytvářet obrázky toho, co neexistuje. Takoví vlci mají růžové oči.“ Na pár chvil se zastavil, chtě říct, že takové má on, ale to už bylo minulostí. „A někdo umí hýbat věcmi a má oči hnědé. Ale podle mého existuje víc magií, které neznám a s tím ti neporadím.“
Stačilo mu krátký souhlas, že má hlad a pomalu začal vstávat. „Pomeranč je dobrý, když se dostaneš přes tu slupku, ale co je nejlepší? Maso,“ pokývl hlavou, úlovek z lovu byl na druhé straně jeskyně a nikomu nemohlo vadit, že si ho dva členové vezmou. „Pojď, třeba budeš první, kdo ho z vás všech ochutná a můžeš pak ostatním povyprávět,“ pobízel ho do nějaké akce, protože tušil, že minimálně u dcer by s tím uspěl.

533

Není na tom nic moc skvělého, pomyslel si ponuře, ale patřilo to mezi to, co nechtěl říkat moc nahlas. Voda mohla mít své kouzlo, ale on sám ho neměl a magie v něm tak zůstala nevyužitá. A tu jedinou, kterou ho naučil Život, mu následně i Život musel sebrat, ačkoli mu dal trochu té, se kterou se narodil. I barvu očí mu kvůli tomu změnil a přestože se s tím smířil a přijal to, pořád si na to nedokázal moc zvyknout. Navíc o tom s nikým nemluvil, neměl důvod a zvídavost syna ho akorát trochu ošívala, ale pomáhala mu ujasnit si, jak se věci mají. „Na vodu musí být trochu tepleji, nebo bychom museli k řece, ale to by ti zase mrzly nohy, co?“ rýpl si do něho krátce ohledně chladu, který je i vyhnal do úkrytu, zatímco ostatní naháněli kdo ví jakou nebohou veverku s bílým ocasem. „Ne, normálně se vlci rodí šedí, hnědí, bílí... Černí, občas i takový trochu oranžoví a žlutí,“ přemítal nad barvami, ale po krátkém výčtu byl už docela na suchu, aby přiznal pravdu.
Na druhou otázku ale nějak nevěděl, jak odpovědět. Pokrčil nad tím lehce rameny, trochu i zabručel a žádné logické odpovědi se nedopídil. „Já jsem šedý, mamka hnědá, takže jste mohli být takový nebo makový. Dráz je zcela hnědý, holky jsou od všeho trochu a ty šedý, Život to asi pro vás takhle chtěl.“ Na chvíli se odmlčel, vrátil se o generaci dál a uvědomil si, že i on sám byl to jediný šedý vlče. Bratr hnědý, sestra také nějak na půl, jenom na něm nebylo jediného hnědého chloupku. „Vadí ti šedá?“ zajímal se. Na jednu stranu to mohla být obyčejná a nic nevypovídající barva. A jak i vzpomínal, zas tolik šedých vlků neznal.
Nemusel se mu dívat do očí, aby barvu viděl, ale přesto to udělal, „žluté jako sluníčko,“ odpověděl s úsměvem, „jako ostatní. Ale až dospějete, nebudete je nutně takové mít. Až přijde magie, obvykle přijde i barva, která se s ní pojí. Dá se tak na vlcích poznat, s jakou se narodili, i když jim Život může barvu změnit, stejně jako u toho kožichu. Třeba já bych je měl mít modrý, protože voda takovou barvu nese, ale místo toho je mám takové... fialové.“
Sledoval, jak Nyran opakovaně zívá, jako kdyby se pokoušel spolknout svět, ale do toho mu i burácel žaludek, ideální kombinace. „Chtěl bys zkusit sníst něco lepšího, než je pomeranč? Mnohem.“