Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vnukla mi zajímavou myšlenku, že bych tu chůzi po vodě mohl někdy vyzkoušet. Ale pochyboval jsem, že tak daleko moje umění sahá, a že budu někdy tak dostatečně v klidu a schován před světem, abych to mohl vyzkoušet. „Jediný problém by možná nastal s pitnou vodou,“ a tím jsem taky rozbil iluzi, že by se někdy dalo přejít moře suchou nohou. Žrádlo by se dalo sehnat, ryby, ale voda už ne. Moře se nedalo pít.
„Beru na vědomí.“ přikývnul jsem s úsměvem. Cestování mi problém nedělalo. Moře, jezero... A já bych ještě chtěl na jih, doufal jsem, že se na jihu skrývá něco tajemného, nádherného. Vhodného k objevování. Už mě nebavilo sedět, vstal jsem, několikrát přešlápl střídavě z tlapy na tlapu a konečně se protáhl v zádech s jedním zakřupáním v páteři, nad kterým jsem se však jen zazubil. Tak mladý a tak rozlámaný... Za pár let budu znít, jako když tančí kostlivci. Zajímavá představa nad kostlivci, co spolu tančí a vydávají přitom tyhle křupavé, někdy strašidelné, jindy směšné zvuky.
„Nejsem si jistý, jestli předpovídají počasí, ale ano.“ Odsouhlasil jsem šťastně. „Zářově zelené žabky, existují, viděl jsem je... Párkrát, ale taky jsem viděl ropuchy... Bleh,“ zašklebil jsem se nad bradavičnatým, velkým, slizkým tvorem, co neustále kvákal a tvářil se, jako by mu ulítly včely. „Hele, to už jsou minimálně tři věci... Moře, inkoustové jezero s hvězdama a měsícem a rosničky. Mám ponětí, ty žáby budou nejtěžší, ale je to výzva, “ uvažoval jsem a zcela se dostal mimo realitu. Nepostřehl jsem, že se Luka už dávno nachází opodál a uléhává ke spánku. Jak by také ne, už nebylo co pozorovat.
Uvelebil jsem se na místě, kde jsem stál, nechtělo se mi nikam chodit, jednou jsem si zívnul, krátce se podíval na Luku a zamrkal. „Takže už asi jenom... Dobrou.“ Pousmál jsem se. Dobrou jsem už dlouho neříkal nikomu jinému, než sám sobě.
Položil jsem hlavu na přední tlapy, párkrát zastříhal ušima a odebral se do říše snové.

Koukal jsem někam do dálky do té doby, než jsem si koutkem oka všimnul, že mi Luka kouká do očí, v rámci možností. Otočil jsem k ní zrak jen na pár vteřin, dlouhý, oční kontakt mi nebyl příjemný. Nikomu snad nemohl být příjemný. „Já ano.“ Pronesl jsem tak do větru ohledně vlků, co ovládají magii vody. „Můj bratr, sestra a matka.“ To jsem si však už mohl odpustit, protože to nikoho absolutně nezajímalo. Jinks... Jinks ovládal vodu, on a Kenzi a máma, niko jiný... Upozornil jsem sám sebe pro jistotu ve své hlavě, aniž bych na povrch dal cokoli znát. Na povrchu jsem se jen lehce usmíval, abych nevypadal, jako z kamene a necita.
Ani jsem nepostřehnul, že slunce již dávno bylo za obzorem, měsíc osvětloval planetu a hvězd bylo více, než dokáže vlk za celý život spočítat. Zkoprněl jsem při výkřiku "Koukej." Trhl jsem hlavou směrem k Luce, až pak k jezeru, u kterého jsem doufal v odraz hvězd. Tlama se mi zkroutila do letmého úsměvu, když se moje doufání vyplnilo. Měsíc a hvězdy se vážně odrážely v jeho klidné, černé hladině. „Jako by kousek oblohy byl v tom jezeře.“ Poznamenal jsem, protože to bylo první, co mi v té chvíli přišlo na jazyk. Kdyby do toho někdo skočil, plul by mezi hvězdami. Usmál jsem se mnohem více, plavat s hvězdami... Kolik vlků by to mohlo zažít? „Vidím.“ potvrdil jsem pouze.
Než jsem se nabažil hvězd v jezeře, a než jsem stačil otočit hlavu k moři, začalo se zatahovat. Hvězdy mizely, obloha už nebyla tolik černá, nýbrž kouřově černá od mraků. „To není milý,“ zabručel jsem, tentokrát i naštvaně. Jeden chce konečně pozorovat hvězdy, aniž by se koukal na oblohu a ony mraky.
„No... Tak až někam budeme sestupovat, můžeme jít podél nějakého močálu nebo bažiny, najít rosničku a zeptat se na večerní počasí, ne?“ Zašklebil jsem se. Představa, jak zabahněný chytám rosničku v bahně se mi vcelku zamlouvala. Ale abych pak nešlápl do bahna a už nevylezl... To se mi už nelíbilo, ani trochu. „Hm... Jelikož to tu neznám a nevím, co tu je... Asi bych ti chtěl ukázat akorát tak to moře, pak by vše bylo překvapením i pro mě.“ I když už nebylo možný sledovat hvězdy, jezera, řeky a moře se proměnilo do inkoustově černé barvy a už nefoukal ani ten lehký vánek, stejně to byla pěkná noc.

Pomalu jsem sesunul tělo na zem, držel jsem však hlavu co nejvýše, abych si nepřipadal zase tak malý a nevypadal jako někdo, kdo nedokáže ani pět minut sedět. „Když to nemá ten efekt.“ Byl jsem zklamaný, vidět něco poprvé bylo úžasné, ale vidět někoho, kdo to vidí poprvé bylo mnohem lepší a záživnější. Měl bych z toho aspoň lepší pocit. Co se dá dělat... Protáhl jsem tlamu, protože s tím už nic dělat nešlo. Akorát se k tomu moři vydat a najít nakonec něco neobvyklého, co by Luku překvapilo. A při nejlepším i mě.
„Zítra ráno... Co kdybychom tím směrem prostě vyšli a zjistili to? A pak třeba dál... Na jihu určitě bude něco prapodivného, netradiční-“ v půlce věty jsem se zarazil.Tlamu pootevřenou, na jazyku ještě zbytek slova.
Tlamu jsem pomalu zavřel, otočil hlavu k Luce a zvedl zrak. „Pokud chceš...“ Odmlčel jsem se. Kdyby nesouhlasila, byl bych za pitomce. Největšího pitomce. Plánuji dopředu, bez ohledu na ostatní... Stává se ze mě můj bratr. Lehce jsem sebou ošil, sice jsem nosil jeho jméno, minulost, ale rozhodně jsem jím nebyl.
„Nikdo neříká, že nám nemohou narůst,“ zamyslel jsem se, usmál se a přitom se i zamračil. „Magie a tak... Vlci dokážou nemožné!“ Ale nárůst rybích ploutví k tomu asi nepatřil. „Třeba vlci, co ovládají vodu umí chodit po vodě... Stačilo by přejít.“ Ale... Pokud neovládala vodu Luka, nikdo z nás ji neovládal, opět nemožné. Moje magie byla iluze, její pro mě byla neznámá.

Lehce jsem si zabručel na důkaz přemýšlení. „Ale zase jsou místa, která se prostě v noci musí navštívit. Ve dne jsou pěkná, ale za noci nádherná.“ Moře bylo jedním z příkladů. Vlny tříštící se o kameny, mokrý písek pod tlapama a zvláštní, vlhká, slaná vůně, která byla jak příjemná, tak i nepříjemná pro čenich.
Přešlápl jsem si z tlapy na tlapu, přitom si lehce procvičil krk a tlamu, ztuhnout by bylo to nejhorší, co by se mi mohlo stát. A to jsem nechtěl, chtěl jsem být pro další případné cestování svěží. I když se to nejbližší zdálo až k ránu nebo dopoledne. „Aha... No, právě si mi zkazila jedno z fajn míst, které bych ti chtěl ukázat,“ zamračil jsem se na krátko a na oko. Ihned na to jsem se totiž pousmál, nemohlo to být bráno vážně. Nikdy jsem nebyl na vážno uražený, pokud jsem neměl zrovna špatný den. Když řekla "tady", musel jsem se podívat na místo, kam tlapou ukazuje. Ukazovala k tlukoucímu srdci.
„Chápu.“ přikývnul jsem. „Mě vždy uklidňovalo to, když jsem naslouchal jiným... A jo, jsem dobrý posluchač, šlo mi to náramně,“ usmál jsem se jejím směrem. Trochu vychvalování ohledně toho, co mi aspoň jde nikomu neuškodilo.
Jestli je něco za mořem? Ta otázka mě zaujala, pootevřel jsem tlamu a otočil hlavou a částí těla k moři. Pár vteřin jsem ho upřeně sledoval, snažil se v něm najít odpověď a tiše si mumlal. „Možná ano, možná ne... Možná tam jsou jiní vlci, co uvažují stejně... Možná tam není nic, voda padá přes okraj a mizí v nekonečnu.“ První možnost byla reálnější. Ta druhá byla pouze výplodem fantazie jednoho snílka. „Chtělo by to zjistit, ale jak se dostta na druhou stranu?“ tam byl zakopaný pes, jak?

Musel jsem se zamyslet nad tím, co znamená "útěk ze smečky". Nikomu nic neřekla a prostě odešla? Vzala nohy na ramena bez jediného zaváhání? Nebo se stalo něco zlého a ona si chtěla zachránit kožich? nechtěl jsem se na to zeptat. To byla ta věc, která není zrovna vhodná k vykládání zcela neznámému vlkovi. Nebo minimálně známému, znala mé... Jméno a to tak vše. „Tak, to jsme částečně dva... Mám svoje body, které musím někdy splnit, ale nezáleží mi na pořadí nebo na době, kdy se to stane.“ nepřál bych si, aby se to všechno stalo hnedka naráz. Jaký bych pak měl cíl do budoucnosti? správně, žádný.
„Co ráda zkoumáš?“ Někdo rád zkoumal chování jejich kořisti, někdo zase rád zkoumal, jak to vše funguje a někdo prostě rád zkoumal všechno, pokládal tisíce otázek a dostal odpověď na hrstku z nich. Byl jsem tím třetím vlkem.
Na moji otázku ohledně hvězd a měsíce mi odpověděla kladně. Usmál jsem se nad tou odpovědí, chtěl jsem ji totiž slyšet, nechtěl jsem slyšet něco ve smyslu toho, že to je fuk. Nebo to, že jsou hvězdy obludy, co si akorát září na obloze.
Ještě více jsem se usmál nad otázkou, jestli tu počkáme do setmění a jestli se bude měsíc lesknout v odrazu vody. „Jasně,“ usmál jsem se směrem k Luce (//Je to good? :D), švihnul lehce ocasem a vrátil pohled k místu, kde se voda vlévala do moře.
„Když si žila na severu... Viděla si někdy moře? Slanou vodu, kterou nelze pít? Vlny, které hází a zvláštní ryby, které se v ní nachází?“ Moře by bylo dobré místo, kam se ráno vydat, na noc to už nemělo smysl. Při mém štěstí bych zakopnul a valil se celou cestu z kopce, jako nějaký, chlupatý, obrovský kámen.

Luka měla pravdu jen z poloviny. ano, hledal jsem smečku, ale také jsem hledal někoho, s kým bych tu smečku mohl sdílet. to mi bylo přednější. „Hledám štěstí. Ale ano, vlastně i smečku. Narodil jsem se v ni, tak v ní hodlám i zemřít.“ Na smrt jsem měl však ještě času dost, chtěl jsem prostě společnost, kde bych se cítil, jako doma. „A ty? Jsi rozená tulačka, nechávaš to osudu nebo máš svoje plány?“ ani nevim, ale musel jsem prostě pokládat různé možnosti, které mě v tu chvíli napadli. Ulehčoval jsem, tak práci druhým a aspoň více mluvil. Může to znít namyšleně, ale mám svůj hlas rád a rád ho poslouchám.
Střídavě jsem sledoval okolní krajinu a Luku, také zem pod sebou, vlastní, šedé tlapky, světlé drápky a na chvílku i oblohu, která se pomalu začala oblékat do noci. „Děkuji, ale... Nejdříve bych se tu rád porozhlédnul, prozkoumal to tu a pak teprve našel smečku.“ Nabídnu nějaké společnosti jsem však neodmítl, protože mi nebylo jasné, jestli to byla pouze nabídka pomoci, či rovnou nějaké společnosti.
Jednou nebo dvakrát se mi do očí opřel lehký vánek, přimhouřil jsem zrak, abych lépe viděl, na to všechno pod sebou. „Co myslíš? Když bude úplněk nebo mnoho jasný hvězd na obloze. Budou se odrážet v těch jezerech a řekách?“ Hlavou jsem pokývnul k jednomu jezeru, které jsem viděl a dlouhou řeku, která protékala nedaleko až k moři.

Objasnění mi pomohlo, sice jsem si takové místo moc představit nemohl, trávu jsem viděl poměrně častěji. Navíc, pokud se řekne sever, vidím sníh a nekonečnou vichřici, která neustává a neustává... To asi nebyl ten správný sever, na takovém místo by nešlo přežít.
Očima jsem jel po proudu jedné řeky v dálce, točil panenky očí a lehce k tomu pohupoval hlavou, což muselo vypadat komicky. Možná trochu přihlouple. Spíše tedy přihlouple. Přestal jsem se takhle pohupovat až ve chvíli, kdy mi odpověděla na moji otázku ohledně toho, jestli je tohle ten její ráj. Hm... Přimhouřil jsem nad celou krajinou zrak, pozvedl čumák výše a lehce pootevřel tlamu, abych nemusel furt dýchat čenichem. „Aa... Načal jsem další větu, kterou jsem však hned nedokončil. Chvíli jsem mlčel, spíš jsem tím jen na sebe upoutal pozornost a čekal, jestli mi to v tom nějak pomůže. Místo toho Luka otočila hlavu na stranu a sledovala havrana, který před chvílí zakrákal. Také jsem ho sledoval, přeci jen... Byl to havran, to je co říct!
Nechal jsem svou předchozí myšlenku plavat, už to bylo jedno, byla mi totiž položena otázka, která vcelku navazovala na tu moji. Přesto, že nebyla stejná. „Já ani nevim.“ odpověděl jsem po zralé úvaze. „Prostě jdu a čekám, jestli se mi někde splní moje sny... To je asi tak všechno.“ protáhl jsem tlamu do úzké linky, ale ihned se na to pousmál, nebylo to nic smutného. Naopak, bylo správné, že jsem si i po tolika letech šel za svými sny. „Popravdě... Momentálně se mi nikam nechce... Nesnášim samotu a cestování je jenom jiný slovo pro samotu...“

Na lehký úsměv jsem neodpověděl nijak jinak, než lehkým úsměvem a natočením hlavy do strany. Někdy to bylo mnohem lepší, než odpovídat slovy, pohledy, výrazy, emoce... Občas nebylo nic víc potřeba, slova někdy mohou mnoho věcí zkazit, ale výraz ne. Bohužel, já byl tím typem vlka, co mnohdy odpovídá obojím zároveň. Tentokrát však ne, protože na úsměv nijak odpovědět (než úsměvem) nešlo.
Koutkem oka jsem zaznamenal, že sleduje stejně, jako já, ten mrak plující po obloze. Nejspíše to bylo kvůli tomu, že jsem ho sledoval já a tak ho sledovala Luka. Bylo nepravděpodobné, že by dva vlky zaujal jeden předmět vysoko nad jejich hlavami, když okolo bylo mnoho věcí, které by si též zasloužili pozornost a obdiv.
Sever se mi zdál jako relativní pojem. Našpicoval jsem uši, abych nepřeslechl cokoli jiného, co by o severu řekla, ale nic. „Z toho severu, kde jsou drsné zimy nebo z toho severu, kde navíc vlci neznají trávu?“ Mohl jsem být rád, že nás severozápad byl tím místem, kde bylo v zimě vážně chladno, ale léta byla mírná, leč krátká.
Musel jsem už vypadat,, jako šedivý králík, jak jsem ty uši špicoval. Už jsem si myslel, že prostě něco hledá, něco neurčitého, snad i nepřirozeného. Nebo, že ještě neví, co hledá a tím pádem prostě cestuje a pátrá po tom. Ale dořekla to. Hledala ráj. Pootevřel jsem tlamu. Ráj? Ráj jsem bral za místo, kde je vše tak, jak to má být, než se to pokazí. Neexistující místo. Aston, Kenzi, matka, otec, Jinks... Kevos, smečka... Ve zkratce tak vypadal můj ráj, který neexistuje a nikdy ho nemohu nalézt. Mohl jsem si akorát tak ráj vytvořit. Splnit si všechny své sny, mít domov, rodinu... Svůj, malý, osobní ráj.
Zatím, co já jsem si vyvářel obrázek svého ráje v hlavě, Luka pozorovala krajinu pod kopci, začal jsem je tedy také sledovat a snažil si to vybavit, jako ten ráj, který hledala. „A tohle? “ pokývl jsem hlavou do neznáma. „To je ten ráj?“ pootočil jsem k ní hlavu, párkrát zamrkal zlatýma očima, také má zlaté oči... a rozhodně nevypadala na vlče, které svou magii ještě neobjevilo.

Protočil jsem nad svoji hloupou otázkou očima. Ach, samozřejmě. Nabídni vlku trávu. Stejná blbost, jako když králíkovi nabídneš kousek zvěřiny. No, mnohokrát by bylo snadnější do králíka narvat zvěřinu, než do vlků trávu. Já byl očividně výjimka, protože jsem tu trávu do sebe nacpal bez odporu. Vlastně to byla pomsta za to dloubnutí do čumáku. „Jasně, samozřejmě. Jaký vlk by si taky dobrovolně dával trávu, že?“ Pousmál jsem se nad vlastní blbostí a částečně tak urazil i sám sebe, což mi ani trochu nevadilo. Zábava musí být, uvolňuje situaci... A pokud si kvůli uvolněnější situaci musím dělat srandu sám ze sebe... Klidně, není problém.
Pochopil jsem, že každý krok, co udělám směrem k vlčici se odrazí v jejích krocích ode mě. Tak jsem se zastavil, švihnul ocasem ze strany na stranu a uvelebil pozadí na zemi. Nebyl důvod stresovat vlčici neustálým a marným přibližováním. „Luka?“ Krátké, prosté a lehce znějící jméno, které se dá lehce zapamatovat a nehrozí žádné zkomolení. Líbilo se mi. Ani jsem nečekal, že se mi představí, neptal jsem se na to jméno, jen jsem se slušně představil. Tudíž mě její představení příjemně potěšilo.
Opatrně se mě zeptala, jestli jsem delší, ale to můj pohled už upoutával jeden bílý, nadýchaný mrak na obloze. „He?“ Vyhkl jsem potichu a švihnul hlavou k vlčici. Uvědomil jsem si její otázku po pár vteřinách, zhluboka se nadechl a s výdechem se lehce zasmál. „Ale ne.Pocházím z daleka... A vlastně odevšad. Moje rodiště je hodně na západ... Severozápad, abych byl přesnější. Ale už se nějaký ten měsíc toulám... Jo, takže jsem odevšad a zároveň odnikud.“ Potřeboval jsem si to srovnat... Odkud tedy jsem? Prostě si ze severo-západu, nic víc, jo? Na krátkou dobu jsem si popovídal sám se sebou.
„A co ty? Ty jsi zdejší? Nebo jsi... Tulačka? Poznáváš svět mimo domov? Procházíš?“ Nevim proč, ale trochu se mi příčilo říct, že je tulačka. Stavbou těla moc na tuláka nevypadala. Aspoň ne na rozeného tuláka, ti vypadají zcela jinak.

Nikdy jsem si nepřipadal natolik vlče, jako když jsem chytal trávu, co rostla kolem mě. Okusoval jsem ji dostatečně dlouhou dobu, abych dokázal nasytit svůj žaludek zeleným ničím a přilákal pozornost jiných vlků. Zkameněl jsem, pohled upřel k šedo-bílé vlčici, která mě musela sledovat, jako naprostého idiota. Ach ne... Zasténal jsem a se vším klidem se sebral ze země. Olíznul jsem si čumák, do kterého mě předtím píchlo jedno stéblo trávy a napřímil se v zádech. Sledoval jsem z dáli onu šedo-bílou vlčici a držel tlamu pevně semknutou.
Nervózně jsem přešlápl z tlapy na tlapu, přemítal, co vhodného bych v té situaci mohl říct a nevyznělo to zcela připitoměle. „Uhm.“ Usmál jsem se lehce, zvedl krátce koutky vzhůru a opět přešlápnul. „Dáš si také trávu?“ Zazubil jsem se. Sice jsem si přál, abych neřekl nic hloupého, ale něco hloupého mohlo být zase užitečného.
Udělal jsem pár kroků blíže k vlčici, lehce se usmíval a klidným, melodickým hlasem představil, jako by to nic nebylo. Ale přesto to pro mě bylo moc. „Mé jméno je Aston.“ Vždy jsem při vyslovení toho jména dostal slabý impuls do hlavy. Ale vždy jsem se tak představil. Doufajíc, že se nikdy při vyslovení toho jména nezaseknu, nezakoktám nebo snad nepropadnu do pekel.

// Ostružinová louka

Když jsem proběhl ostružinovými keři a chytal tak pár ranek do husté srsti. Nebylo to nic smrtelného, tak jsem ze sebe pouze oklepal listí, větvičky a vykousnul ze srsti jednu rozprsknutou malinu. Zanechala na levé, přední tlapě růžový flíček, který mi nikterak nevadil. Terén se pomalu stupňoval, musel jsem posbírat všechny síly a šplhat nahoru. Párkrát jsem si odkašlal, nabral dech a pokračoval dále.
Příště se budu držet rovin, luk a pastvin, zašklebil jsem se. Vzdal jsem své putování až na vrchol kopců a místo toho se lehce svezl na zem, řádně si zívnul a zamlaskal. Do čumáku mě píchlo ár stébel trávy, zavrčel jsem, ohnal se po trávě a vytrhnul ji ze země. Přežvýkal a sežral. Pročištění žaludku, usmál jsem se a ohnal se po dalších stéblech. Dopadlo to tak, že jsem líně v leže okusoval trávu, na kterou jsem bez námahy dosáhl.
Zlenivěl si, Jinksi... Upozornil jsem se s krátkým zamračením, který zmizelo ve chvíli, kdy jsem hlavou trhnul k dalšímu stéblu trávy.

// Neznámo kde

Ve vzduchu jsem cítil sladké ostružiny. Párkrát jsem si nad tím pomyšlením, že se láduji ostružinami, mlasknul. Všimnul jsem si, že keře s ostružinami rostou po celém obvodu louky, a nejenom ostružiny, ale i růžové maliny. Rozklusal jsem se jejich směrem, abych jich pár mohl sežrat, ale zastavil jsem se dřív, než jsem vůbec jejich směrem vyběhnul. Hm... Zamručel jsem si v hlavě, abych si tak nějak roztřídil myšlenky a věděl, co vůbec plánuji dělat.
„Ale pěkně tu je,“ uchechtnul jsem se nad přírodou okolo sebe. slunce svítilo, na podzim bylo příjemné teplo. Kdo ví... Třeba tu chvíli zůstanu. Bylo by pěkné, kdybych konečně nemusel být na cestách, našel si nějaký domov a konečně přestal s tím nekonečným touláním. A společnost... Chtělo by to společnost... Povzdechl jsem si, protože nekonečná samota byla horší, než nekonečné tuláctví.
Rozeběhl jsem se směrem k ostružinám, nasál jejich vůni, jednu nebo dvě... Osm jich sežral a vyběhl dál, více na sever.

// Armanské hory