Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přímořské pláně

Ani trošku se mi nelíbilo, že se brzy Luka dostala opět přede mně a získala náskok, který bych těžko doháněl. Ani jsem nechtěl, pouze jsem se snažil udržet rychlost a nepřestal běžet.
Zmizeli jsme z jedné pláže a naběhli na druhou, která se trochu svažovala dolu. Tlapy se mi stále více a více bořily do písku a běželo se mi hůř a hůř. Písku mám už dost! Okřiknul jsem sám sebe a svalil se na zem. Ten kousek jsem to dolu dovalil po boku, takže moje srst toho musela nachytat vcelku dost. Svědí! Kníknul jsem a ihned ze sebe začal písek vyklepávat. Vyletělo ze mě toho hodně, ale ještě více toho ve mně zůstalo, cítil jsem ho i v uších.
„Já teda nevim, jak ty... Ale já mám jihu už dost...“ Snažil jsem se tlapou dostat z uší písek, ale spíše jsem si ho tam naházel. No ták! zabručel jsem a raději vyklepával písek pouze cukáním hlavy ze strany na stranu.
„Je zima... Pochybuju, že dneska v noci bude hezky... Možná tak větší kosa, ale lépe ne...“ Zabručel jsem mezi vyklepáváním.

Nějakou dobu jsem zamračeně sledoval oblohu a čekal, kdy se mraky odklidí. Měsíc jsem viděl jen v krátkých intervalech, zatímco hvězdy se ukrývaly bůh ví kde a odmítali se ukázat. Třeba zítra... Nebo až na jaře... Nejpravděpodobnější bylo, že se hvězdy ukážou až bude pěkně. V nejbližší době jsme mohli tak akorát očekávat sníh, chlad a méně potravy. „Fajn, nějaký návrhy?“ Na moře chladno, takže to padlo.
Rozhlédl jsem se kolem, sice jsem ve tmě nic neviděl, ale to bylo jedno. Nasával jsem pachy, které ke mně přivál vítr. Luka, mrtvolka a nějaký vzdálený vlk, kterého jsem ignoroval, byl moc daleko. „Co se vydat třeba na jih? Tam by mohlo být tepleji a navíc jsem na jihu nikdy nebyl...“ a jelikož Luka pocházela ze severu, určitě jih také neviděla.
„Nebo někam na východ... Tam to taky neznám... Nové lesy, nová jezera, co říkáš?“ opět jsem se rozmluvil, což bylo dobře, ale zároveň i špatně... Jak pro koho. Navíc jsem se lehce usmál, byl jsem již tedy komplet v pohodě.
„Takže na pláž? Závody?“ Pousmál jsem se na jeden koutek, kouknul se k další pláži a bez jakéhokoli upozornění jsem vyběhnul. „Tak poběž!“ Zakřičel jsem až po několika metrech.

Přiblížil jsem hlavu k červenému krabovi, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Snažil jsem se však držet čumák dál od klepet - kdyby náhodou dostal krab ještě nějaký posmrtný záchvat a štípnul mě. „Klepeta větší, než kdejaký vlk!“ Zašklebil jsem se.
Krab se mi nelíbil a už vůbec mi nevoněl, cítil jsem z něho sůl a také začáteční hnilobu, což se mi ani trošku nelíbilo. Bleh... Zašklebil jsem se a ucuknutím. Znova jsem se napřímil, abych uniknul puchu toho kraba a lépe slyšel, co Luka žvatlá.
„Tak vidíš... A sice, jeden mrtvý krab, ale ostatní sem potom, co mi odejdeme, přicupitají a sežerou jeho mrtvolku... No... Příroda je zajímavá,“ zauvažoval jsem nahlas. Tohle asi nikdo slyšet nechtěl, ale já to stejně musel říct.
Oklepal jsem ze svého kožichu vodu, ale bylo to zbytečné, protože mi dvojnásob tolik vody ihned zase do kožichu napršelo. „No to ne, ale hvězdy dnes večer nebude vidět...“ Zabručel jsem si tiše s dalším oklepáním. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu, každá z nich se mi postupně zabořovala do mokrého písku a to se mi ani trošku nelíbilo.
„Nevim, déšť je vcelku fajn, co počkat, jestli se to umoudří? A pak se případně jít někam schovat?“ Nebo se při nejhorším vydat vlastní cestou do neznáma... Což byla taky možnost, která se mi zrovna dvakrát nezamlouvala.

I když byla voda studená, bylo vcelku příjemné být v moři a nechávat se omývat vlnkami. Ale pak budu mít srst slanou a ztvrdlou, takž další směr by byl opět k řece, kde bych to všechno ze sebe smyl. „Hele!“ Opáčil jsem k Luce. Kdyby nespadla, nemusel bych ji přeskakovat. Ale kdyby nespadla, nevyhrál bych! No, klady a zápory mělo vždycky všechno. Ale tohle byla zábava, mělo to tedy více kladů než záporů.
„Dotkl? To se mýlíš, já do toho zahučel po hlavě!“ Vyběhl jsem z vody na těžký písek, oklepal se a cítil, jak se mi písek chytá na tlapy. Dostávat ten písek z těla bude taky sranda! Svědí, překáží a při každém kroku padá písek z těla, nepříjemné!
Netušil jsem, komu se to Luka omlouvá, protože to ke mně prostě nemohlo směřovat. Nechápavě jsem se zamračil, přiklusal blíže k ní a sklopil hlavu k zemi. Pochopil jsem, komu se to omlouvala, ale bylo pozdě. Protáhl jsem tlamu a tiše zabručel. Červený, mrtvý krab. „No...“ Netušil jsem, co na to říct, tak jsem se pouze napřímil v zádech a zastříhal ušima. „Třeba už mrtvý byl...“ Lehce jsem se pousmál, pokud to Luku trápilo, aspoň to mohlo pomoct. „Určitě už mrtvý byl,“ a ona o něho jen zakopla, spadla a trošičku ho rozmáčkla, nic víc!
Nemohl jsem ani trošku uschnout, na čumák mi začaly dopadat kapky vody. Zvedl jsem zrak k výšinám a sledoval oblohu, nejdříve jen poprchávalo, ale pak se rozpršelo. „Tak dneska hezky nebude...“ Povzdechl jsem si. Ani teplo dvakrát nebylo! Zima a bude hůř.

// Řeka Mahtaë

Na trávě se běželo vcelku v pořádku, tlapky se odrážely od pevné země a trávy, zatím co na pláži se tlapky zabořovaly, podkluzovaly a tím i zpomalovali běh. Jo... Tak prohraju... Odfrknul. Už jsem se na svoje tlapy moc soustředit nemusel, nepletly se mi, protože jsem beztak už neběžel tak rychle. Sotva jsem běžel, asi tak.
Čekal jsem, že prohraju, Luka se držela předemnou a mně ten běh v písku ani za mák nešel.Pf... Odfrknul jsem si, když jsem už ztrácel naděje, ale v tom mi někdo pomohl. Respektive někdo nedpomohl k vítězství Luce. Z ničeho nic se svalila na zem. Neměl jsem čas zjišťovat kvůli čemu zakopla, tak jsem pouze využil situace, přidal do kroku, až za mnou lítal písek ve velkém a běýel. Luku jsem jedním elegantním skokem přeskočil a dopadl až do vody. Vody jsem měl asi do půly nohou, ale i přesto jsem dokázal udělat menší šplouchanec a pro zmírnění pádu uvolnit nohy.
Tlapy se mi zabořili do měkkého, mokrého písku, lev nohy o něco hlouběji, neudržel jsem rovnováhu a rovnou do vody zajel jak tělem tak i hlavou.
Nezavřel jsem oči, okamžitě mě sůl začala pálit. Zpanikařil jsem, vytáhl hlavu, ale s tím i otevřel tlamu a slaná voda mi natekla do tlamy.
„ó vlčí bože!“ Prskal jsem kolem sebe, když jsem vytáhl hlavu z vody, jako dělová střela. Zůstal jsem v chladné vodě ležet, voda mi nesahala ani po krk, ale když přišla vlna, kdk mi omyla. „Vyhrál jsem?“ Zeptal jsem se se znechuceným výrazem.

Nebylo to hezké, to ne, ale potřeboval jsem se z té louky rozptýlit a tohle byl dobrý způsob. Lepší jsem nenašel. „Nebylo a já to přiznávám!“ zašklebil jsem se na ni pro jistotu ještě s jedním úskokem do strany, kdyby mi to všechno chtěla oplatit stejnou mincí. Co anštěstí ne.
Místo toho navrhla závody. „No... Mohli bychom,“ přikývnul jsem souhlasně a už se i na běh připravoval. Párkrát jsem přešlápl z tlapy na tlapu, ale to už byla Luka fuč. „Héj!“ Zakřičel jsem na ni akorát a vyběhl za ni.
Zaslechl jsem akorát něco o tom, že kdo se první dotkne moře, vyhrál. Zamyslel jsem se. Mohl jsem buď běžet za Lukou a snažit se ji předběhnout a nechat ji vyhrát nebo se sám snažit vyhrát. Běžel jsem při té úvaze co nejrychleji jsem mohl, ale snažil se přitom i soustředit na své tlapy. Nebudu se soustředit a zakopnu, nebudu se soustředit a zakopnu... To by mi totiž bylo podobný! Nakonec jsem svou úvahu o taktice vzdal a místo toho se jen soustředil na své nohy a abych si na nich nevytvořil uzly.

// Přímořské pláně

// Západní louky

Držel jsem se pár kroků za Lukou, ale nechodil jsem přesně za ní, spíše šikmo od ni. Po celou dobu jsem se rozhlížel kolem sebe, hlavou byl někde v oblacích a přitom zcela nevnímal, jestli ke mně přišla nějaká slova. Na zem jsem se vrátil až ve chvíli, kdy jsem ucítil řeku. Zrychlil jsem krok, dohnal tak Luku a s nastraženýma ušima sledoval zvětšující se vodní plochu. Jednou jsem švihnul ocasem ze strany na stranu a zastavil se až těsně u vody. „Pokud neumíš lítat... Asi budeš muset plavat,“ donutil jsem se usmát. Normálně bych se usmíval stále, ale na to nebylo počasí a ani nálada.
Od srdce jsem se však zasmál ve chvíli, kdy se Luka napila vody. Byli jsme dost blízko moře, bylo zřejmé, že bude slaná, ale hold to někdo vyzkoušet musel! Ještě, že ne já, ulevilo se mi s dalším lehkým zasmáním. „Chutná, chutná vodička?“ Nemohl jsem si odpustit rejpnutí.
Chtěl jsem se do přeplavávání pustit první, ale nakonec se prvenství ujmula Luka, tak jsem to nechal být, beztak jsem druhý už od narození. Pokrčil jsem si rameny, pravda to byla. Vlastně první, nejsem druhý, jsem první! Ozvalo se mi v hlavě následovně. Já byl první, já byl Aston a ten byl přeci první!
„Hodně štěstí...“ Popřál jsem zamumláním a vlezl do vody krátce po Luce. Zatnul jsem zuby, na koupání nebyla vhodná teplota, ale co se dalo dělat. „Jestli takhle ledový bude i moře... No sakra! Otřásl jsem se a pustil se do plavání. Držel jsem hlavu co nejvýše, aby mi voda nenatekla do čumáku a do uší. Voda v uších byla ta nejhorší věc na světě!
Nebylo špatné vlézt do vody, horší po mě bylo dostat se na břeh. Nakonec jsem to však dokázal a spočinul všema čtyřma na pevné zemi. Voda ze mě nekapal, nýbrž stékala rovnou ve vodopádech. Postavil jsem se blíž k Luce a oklepal se. Schválně, aby toho schytala co nejvíce. Po oklepání jsem od ní odskočil, prohlédl si ji od čumáku po špičku ocasu a zazubil se: „Jako mokrý pes!“

Otočil jsem hlavu od žrádla a místo toho zase počítal kytky. Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct... I když jsem si to říkal pouze v hlavě, stejně jsem potřeboval popadnout dech, abych mohl pokračovat v počítání. Šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet... Každou další kytkou mě to bavilo méně až méně. Nebavilo mě to vůbec, ale stejně jsem počítal, protože Luka ještě žrala a já ji nechtěl sledovat při jídle.
I když už nežrala, stála a kývala na mě, že můžeme vyjít, stejně jsem ještě počítal kytky a čekal do té doby, než Luka vyjde na cestu. Dvacet osm... Dvacet devět... Tady jsem skončil, protože se Luka už vydala na cestu a já tam nechtěl stát. Vzhůru k moři! Bohužel se už zase stmívalo a nevypadalo to, že večer bude hezky a vidět inkoustově černé moře, když je všude kolem tma jako v pytli... To se mi moc nezamlouvalo, ale co jsem mohl dělat.
„Tak jdeme,“ houknul jsem si jen tak pro sebe, na místě se otočil a rozešel se pomalejším krokem za Lukou k řece, odkud pak rovnou k moři.

//Řeka Mahtaë

Držel jsem zrak sklopený k zemi, neměl jsem kam koukat. nemohl jsem chápat to, že nerada loví s někým cizím, nic jiného nejsem, já byl vždy pro skupiny, pro smečky. Sólo lov mi vadil stejně, jako celodenní samota. Šílel jsem u toho, nikdo mi nekryl záda, neměl jsem je sám komu krýt. Neměl jsem s kým se o kořist podělit, což možná bylo to nejhorší.
„v pořádku, je to tvoje, až dojdeme k moři, chytim si rybu, zakroutil jsem hlavou s lehkým, stále zklamaným úsměvem. Posadil jsem se kousek od Luky, sledoval mrtvého jelena a chvilkově i Luku. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že ke mně přisunula její úlovek. S lehkým zamračením jsem se na něho podíval, zauvažoval, ale pak lehce zakroutil hlavou. „Nech to být, je to tvoje, žer.“ Kdybych měl ráznější hlas a nechoval se po většinu času mírumilovně, třeba by moje slova vyznělo i přísně, jako rozkaz. Ale vyznělo to spíš, jako pobízení, návrh, v podstatě nic.
„Až dořeše, půjdeme? Už je možná po poledni...“ Nechtěl jsem nikam spěchat, ale moře je kolikrát lepší ve dne, než v noci. Ve dne je barevnější a je tam i více mořských tvorečků.

Čekal jsem nějakou odpověď, jako odpověď mi přišlo akorát zavrtění hlavou, což jsem si nedokázal k ničemu přiřadit. Usoudil jsem, že by bylo dobrý počkat na počínání Luky a následně se přizpůsobit, ale nějak jsem to všechno nestihnul...
Luka vyběhla proti srnečkovi. Než jsem na to jakkoli stačil zareagovat, srneček už ležel na zemi mrtvý a Luka jako lovec nad ním. Mohl jsem se akorát napřímit v zádech, protože krčení už nebylo důležité. Nadále jsem se mohl akorát zklamaně zamračit, potřebný jsem byl, asi jako písek na poušti. Byl jsem zcela nepotřebný, nedůležitý... Ani jako ozdoba jsem nemohl sloužit.
„Gratuluju,“ odmlčel jsem se s lehkým úsměvem, který nezněl a nevypadal zrovna přesvědčivý, ale alespoň nějaký byl a na tu dálku to nemuselo být poznat.
Chvíli jsem nad tím váhal, ale nakonec jsem se rozhodl vyjít směrem k Luce, šel jsem pomalu, protože jsem nikam nespěchal, přitom jsem pohled držel na svých tlapech, neměl jsem kam zahanbeně koukat.
Stál jsem kousek od úlovku, prohlížel si ho a přitom lehce nakláněl hlavu na stranu. „V pořádku,“ zakroutil jsem hlavou, nemám chuť žrát z cizího. Kdybych aspoň pomáhal, ale já akorát stál na místě, jako tvrdé Y.

Dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet... Eh, kolik jsem to říkal? Uprostřed druhého počítání kytek na louce mě vyrušila Luka. Jedna, dva... Bože, ztrácíš čas, Jinksy! Zatřásl jsem hlavou, abych se myšlenek na počítání zcela zbavil a mohl se věnovat realitě, cestě k moři a případné snídani.
„Fajn, já mám taky hlad? Dáme snídani? Hm?“ Pousmál jsem se na jede koutek a zároveň švihnul ocasem ze strany na stranu.
Luka se ujala hledání potravy, já se mezitím rozhlížel kolem a občas se dokonce pustil do počítání kytek, ztráta času! Zašklebil jsem se nad tím vším. Ono to počítání lákalo, ale zároveň to děsně nudilo a nebylo to k ničemu. Přikrčil jsem se a vydal jsem se blíž k Luce, abych zjistil, co našla.
„Co?“ špitnul jsem, až pak mě napadlo rozhlédnout se. Jediné, co jsem spatřil, byl srneček. Přimhouřil jsem zrak, tiše si zabručel na důkaz přemýšlení nad taktikou a až pak se rozmluvil. „Naháníš nebo ho chceš sundat?“ Pozor na parohy... I na ty malé... Spatřit tu hrůzu podruhé bych nezvládl, psychicky, ani fyzicky.
„Jestli nevadí... Vždy jsem byl užitečnější v nahánění,“ párkrát jsem pokývl hlavou ze strany na stranu, tvářil se přitom neutrálně, skoro snad zahanbeně. „Ale jak chceš... Vyber si, přizpůsobím se...“ dámě by se přeci mělo dávat vybrat.

// Ostružinová louka

Na předchozí louce jsem cítil ostružiny a maliny, sladké plody mi zahltily celý čenich a já měl co dělat, abych tam nezůstal a nesežral je do posledního plodu. Udržel jsem se a běžel za Lukou, nohu přes nohu, s hlavou někde v oblacích a se zrakem zase někde jinde. Moře se bleskurychle blížilo, super super. Kdybychom si ještě mákli, třeba budeme u moře do odpoledne! Šťastně jsem zavrtěl ocasem.
„Pravda.“ Odsouhlasil jsem, ani nevím co, když jsem se zastavil poblíž Luky. Rozhlížel jsem se po barevné louce, snažil se spočítat počet květin na louce, ale skončil u pětadvaceti. Na víc jsem neml chuť, nebyla to zrovna super zábava. „To je velká louka, co?“ Špitnul jsem k Luce a vyšel jsem lehkým krokem kousek od ni. Jak si jsem její poznámku o velikosti louky přeslech, takže jsem tu otázku musel položit sám.
„Nemáš hlad?“ Zabručel jsem s mírným úsměvem. Aspoň králík nebo něco většího... Nebo tu rybku! Párkrát jsem zamrkal, rozhlédl se po louce a zrychlil krok, abych udržel krok s Lukou.

// Armanské hory

Jen jeden vyvázne z nebezpečí pádu z kopců, stojí před dalším nebezpečím! A to byly ostružinové keře! Píchají, upozornil jsem sám sebe, protože říkat nahlas to bylo zcela zbytečné. To muselo být zřejmé každému.
Zatím, co se Luka rozhodla keře obejít, já jsem se rozhodnul keře přeskočit s tím, že jsem o pár větviček zavadil tlapama. Arg! Ohnal jsem se po nich v hlavě, ale na povrchu to dal znát jen škubnutím hlavy do strany. „Příště je obejdu.“ brouknul jsem si jenom tak pro sebe, pár vteřin stál na místě, hypnotizoval ostružinové keře a následně vyběhl dál, abych dohnal luku.
„Udtud jsem přišel, poznamenal jsem jenom tak do větru. Ze západu, jak jinak. Vlk, co se narodil na západu asi nemohl přijít z východu...

// Západní louky

Smála se mi, což neznělo zrovna špatně, také jsem se nad sebou trochu zasmál. Vždyť to i vcelku vtipné bylo, ale hlavně to bylo nepříjemné. Smetí v čumáku... Brr! Kýchnul jsem ještě jednou pro jistotu, abych všechno z čumáku dostal a už byl připravený na cestu.
Nejdříve jsem pochod k moři odsouhlasil přikývnutím, pak i slovy. „Samozřejmě, na co ještě čekáme?“ položil jsem k tomu jednu řečnickou otázku, zastříhal ušima a švihnul ocasem. Očima jsem přejel po cestě z kopců, přes louky až k moři, abych zjistil, jak dlouhá bude přibližně cesta k moři. Tam budeme hned... Gravitace nás z kopce dostane jedna báseň, louky přeskáčeme a budeme tam. Ještě nám tam tedy překážela řeka, ale to bylo už vedlejší, to se nějak přeci zvládne! „Jdu hned za tebou!“ Houknul jsem k Luce a ještě pár vteřin stál na místě, ale pak jsem se bleskurychle otočil a vyběhl, abych Luku dohnal. Při pohledu z kopce jsem však zpomalil, kladl tlapu přes tlapu a snažil se o nic nezkopnout, nesvalit se, jako kámen a pokoušel jsem se hlavně nepřizabít.

// Ostružinová louka

Přes noc jsem neměl žádnou potřebu se převalovat nebo nějak jinak kroutit. V jaké poloze jsem usnul, v takové jsem se i probudil. Neměl jsem tedy zrovna v lásce, když do mě někdo v noci kopal, vrážel tlapami nebo se mě snažil i přelézt kvůli lepší poloze na spaní.
Čekal jsem, že mě probudí Luka nebo že probudím já ji, abychom neztráceli čas, ale probudil mě vítr, který se mi opřel rovnou do čumáku a nametl mi tak do něho několik zrníček prachu. První zvuk, který jsem tedy ráno po probuzení vydal bylo dlouhé odfrknutí. Tlapou jsem si překryl instinktivně čumák, zaklapal zubama a až pak teprve otevřel oči. „Pardon.“ Brouknul jsem na omluvu, ono to nebylo zrovna pěkně řečeno "dobré ráno."
Sice jsem se nekroutil ve spánku, ale ráno jsem se kroutil dostatečně. Natáhl jsem přední tlapy přes převis kopců a zadní nohy zase zabořil do studené země za sebou. Hlavu jsem zaklonil, abych se protáhl v zádech a tiše si zabručel místo zívnutí.
To, že jsem neměl přední tlapy na pevné zemi jsem nějak nepostřehnul anebo postřehnul, ale nijak jsem na to nezareagoval. Jediný můj cíl byl, abych se nezvedl, něudělal pár kroků dopředu a nečekal tak na Luku pod kopcem roztroušen po všech čertech v závěsu rudé krve. Brr... Oklepal jsem se nad tou představou a raději si dával pozor, jak se zvedám a kam šlapu.
Nespadl jsem, naštěstí a díky všem na obloze. „Dobré ráno.“ Pokývl jsem hlavou s úsměvem směrem k Luce a následně zvedl zrak k nebi. Zataženo, zamračil jsem se. Cestování za sluníčka by bylo příjemnější.
Oklepal jsem ze sebe trávu a nečistoty, které se mi nachytaly na srst ve spánku a byl připravený vyrazit. Možná by bodla snídaně, ale to se dalo přejít. V moři jsou ryby a ryby se dají žrát.