Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypnout magii? Šlo to? Nejspíše jo... Přeci, třeba vlci s magií ohně taky nezapalují všechno kolem sebe bez přestávky... Musí to nějak ovládat... zauvažoval jsem nad tím, kdyby vlci své magie nemohli ovládat, dopadlo by to špatně. Lesy by shořeli na popel, řeky se vylévaly z koryt a země by se neustále otřásala v zemětřesení. To by si každý přál, aby vlci magii nepoužívali... nebylo by to v některých chvílích lepší? Ne, nebylo... Magie je něco, co vlky dělá... Lepšími... Nebo že by i srny ovládali magie? lehce jsem si nad tím zasmál, bylo by zajímavé vidět, jak mi srna čte myšlenky, když ji chci lovit!
„Jo... Tenhle svět je strašlivě pustý...“ povzdechl jsem si zklamaně. Pro někoho, koho samota ubíjela, kdo rád poznával, a kdo se rád setkával... Tohle pro mě bylo utrpení. Když jsem odcházel od smečky, řekl jsem si, že poznám mnoho vlků, mnoho magií a mnoho všeho. Také jsem doufal ve své sny, které se však nikdy nesplní, pokud bude Luka jediným vlkem, koho uvidím.
Kámen nevypadal, jako kámen? Dle mého to byl kámen a dokonce tak i vypadal. „A co, když to má na svědomí nějakej vlk s magií země?“ lehce jsem usmál, nechal tlamu pootevřenou a prohlížel si každou nerovnost na kameni a každý záhyb nebo špínu. „Třeba vtipálek... Chtěl, aby si vlci lámali hlavu s tím, co-to-sakra-má-znamenat a teď se nám někde skrytý za keřem směje?“ po nasátí pachů do nosu jsem tu možnost však vyloučil... Nikoho jsem necítil, což bylo zlé... Nebo spíše smutné.
„Uh? Dál?“ zastříhal jsem ušima, těkal pohledem mezi kamenem a Lukou. Ještě se mi neokoukal, ale Luka už svou cestu mířila někam jinam. „Ach... tak ano...“ zahuhlal jsem, vyběhl za ní, ale ještě se párkrát podíval směrem ke kameni.„Zapamatuji si, kde ležíš a zjistím tvůj důvod, proč tu stojíš...“ zašeptal jsem jeho směrem.
„Cože?“ nechápal jsem, ale pak mi to došlo, řeka. Zhluboka jsem se nadechl, připravil se na případnou koupačku a opakoval pohyby po Luce - jí to vyšlo, proč ne mě?

//Středozemní pláň

// Sarumenský hvozd

Poslední dobou jsem dny ani nevnímal, chvíli bylo na obloze slunce, chvilku měsíc a takto stále dokola. Ani jsem se zrovna necítil unavený, hladový - taky jsem nedávno žral - akorát jsem se cítil lehce promrzlý. Několikrát jsem oklepal celým tělem, naježila se mi srst na krku a musel jsem se tedy zdát, jako šedý chuchvalec s hrbem. Pěkně velkým hrbem. Moc se mi však nelíbilo, že bych měl být hrbatým vlkem, zastavil jsem se, pořádně se oklepal a přitom se i protáhnul.
„Hm... Ale zkus si představit, že furt slyšíš cizí myšlenky. Třeba ve smečce, každý si furt něco myslí a to nemusí být dvakrát příjemné,“ zauvažoval jsem nahlas. To, že se mi tohle na myšlenkách nelíbilo, neznamenalo, že bych je nechtěl ovládat. Chtěl bych ovládat více magií, alespoň iluze a ty myšlenky, žádné jiné, jen tyto a vodu, která mi byla určena při narození. Samozřejmě... Ale hm... Tahle země se zdá... Pustá... za celou dobu, co jsme s Lukou putoval jsem cítil jen jednoho vlka u moře, žádného jiného. Bylo to... Divné.
„Tak fajn, bylo by už vcelku vhodné na někoho narazit,“ až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem řekl pitomost. Nějakou dobu jsem mlčel, sledoval Luku a snažil se svoji nemilou chybu napravit. „Tedy, ne, že by mi tvoje společnost nevyhovovala a potřeboval bych najít někoho jiného a tak, ale prostě... Prostě by se hodil někdo, kdo by nám o tomhle místě něco pověděl a tak...“ ukončil jsem své nesmyslné mumlání někde uprostřed, otočil hlavu do strany, pevně sevřel čelisti a snažil se vyhnout očnímu kontaktu. Melu blbosti! okřikl jsem se.
Snažil jsem se držet co nejdéle hlavu někde mimo pohled Luky, vnímal přitom padající sníh z černé oblohy a marně počítal jejich počet. Stejně jsem nedávno počítal květiny na louce někde na severu. Sedmnáct... Osmnáct... pokaždé, když jsem neměl co na práci, počítal jsem. Cokoli, stébla trávy, květiny, kameny, srst... Různě.
„He?“ vyhrknul jsem. Kam jsem se měl dívat? Chvíli jsem pátral po tom, co mám ve tmě hledat. Nic zvláštního jsem neviděl, až pak, jak jsem si toho nemohl všimnout? protočil jsem panenkami očí, díval se na obrovský kámen uprostřed louky a hledal logické vysvětlení, jak se tam onen kámen dostal. „Úžasný.“ houknul jsem plný úžasu, dvakrát švihnul ocasem ze strany na stranu a vyběhl směrem ke kameni.

// Tajemná louka

„Ale tak... Co ty víš, třeba existuje síla, která umožní vlkům mít více magií, co ty víš?“ problém byl v tom, kde najít tu sílu nebo jinou věc, která by umožnila vlkům ovládat více magií. Kdyby něco takového existovalo, třeba bych vyřešil svůj problém s iluzemi... Ovládal bych iluze a tím přestal lhát. Částečně, byl bych více Astonem, ale pokud bych si ponechal i vodu, stal bych se mocnějším a nebyl o nic víc Aston, než bych byl méně Jinksem. zajímavá úvaha. Nedával jsem přitom pozor na cestu a jednou jsem klopýtnul, div jsem nespadl na kokos. Ale udržel jsem rovnováhu a s klidem cupital dál za Lukou. „A co teprve zkutečnost!“ vykřikl jsem radostně. „Ovládání více magií... Jaký vlk by si to nepřál? Představ si, že bys ovládala oheň a vodu. Dva naprosté protiklady, které k sobě nesedí, ale přesto je vlk může používat. Nebylo by to senzační?“ byl jsem z toho natěšený, asi jako vlče na první sníh, který shodou okolností už ležel na zemi a já tedy mohl švihat ocasem ze strany na stranu a tím vyhazovat sníh do vzduchu, což by bavilo vlčata. Vždycky je to bez výjimky bavilo.
Nechápavě jsem natočil hlavu do strany, slova Luky mi nepřipadala moc přesvědčivá a už vůbec ne pozitivní. Možná to bylo tím, že kvůli tomu musela vzpomínat na domov a to pro ni nebylo lehké nebo to bylo tím, že se stalo něco špatného, co nechtěla zmiňovat. Respektoval jsem její tajemství, raději to neřešil a přidal do kroku.
„Celý jih je prázdný, nemyslíš?“ položil jsem jednu řečnickou otázku se zastavením, abych se kolem sebe mohl řádně porozhlédnout. Pusto prázdno, zelená se mísila se zelenou a dalšími barvami nebe, země, stromů a dalšího, všeho možnýho.
„Nezastavovala?“ nechápal jsem, ale respektoval jsem přání vlčice a běžel za ní dál.

//Kopretinová louka

Na krátkou dobu jsem se ještě ohlédl po svém králíkovi, který byl už dávno fuč někde v mém žaludku a já mohl jen sledovat pouhého kostliváčka. Lehce jsem si olíznul tlamu, přitom zívnul a zvedl zrak k obloze. Bylo zataženo, zase, nikde žádné slunce, nic, co by nasvědčovalo tomu, že den bude zase hezký a já si ho budu moct náležitě užít.
„Ale já jsem vlk... Vlci nemají potřebu být nejčistější,“ zazubil jsem se na ni. Sice bylo pěkné mít čistou srst, ale nevadilo mi, že jsem byl občas špinavý, pokud však bahno nepřevažovalo nad šedou srstí, která obklopovala celé mé tělo bez jediné vyjímky. Až budu šedivět, nikdo to nepozná... to neznělo špatně. Aspoň si budu navždy připadat mladý.
„Raději bych našel někoho, kdo by mě naučil jiné magii... Co myslíš, šlo by to?“ otočil jsem hlavou pomalu k Luce, nasadil tázavý výraz, ale po chvíli ho ze sebe setřásl a raději se zlehka usmíval. „Tse... Už chápu, proč tak dobře zvládáš zimu. To nemusí být špatný... Na severu se ti muselo žít fajn, ne? Vaše smečka musela být v tom místě spokojená.“ uvažoval jsem nahlas a určitě jsem mluvil až moc... Heh... Magie ohně nemusí být špatná, ale může být také dost zrádná a nebezpečná.
To teoreticky byla každá magie, každá měla klady a zápory, některá magie měla více záporů, některá více kladů. Ale neexistovala žádná zcela kladná a ani zcela záporná.
„Kam?“ zeptal jsem se, protože jsem uvažoval nad magiemi a nedával pozor. Díval jsem se směrem, kudy Luka vyšla a pochopil jsem, pomalu jsem vykročil po jejím boku. Neuniknul mi sníh, který se začal snášet z nebe, „páni,“ usmál jsem se, fouknul do jedné padající vločky a šel dál.
//Sarumenský hvozd

Lehce jsem se zamračil, jenom tak na oko, nebyl jsem naštvaný, ale rád jsem to předváděl. „Byl pěkný... A tys ho zabila!“ ale ono to vlastně bylo jedno, ne? Byl to králík, byla to potrava a bylo jedno, jestli měl bílou, hnědou, černou nebo třeba růžovou srst, hlavně, že chutnal a posloužil své úloze. „Ne... tak fajn,“ zakroutil jsem hlavou, přestal se mračit a místo toho se lehce pousmál. „já jsem špatný lovec...“ oponoval jsem Luce klidným hlasem. Lov mi nešel, dříve ani ten lov králíků, jen jsem si ho trochu vylepšil, takže jsem získal akorát nějakou tu taktiku... A štěstí.
Ostatky králíka bych normálně zahrabal, jen se mi tentokrát nechtělo, tak jsem je jen tlapou odhrnul opodál a rozhodl se je pro tentokrát neřešit. Krátce jsem se zašklebil, švihnul ocasem směrem k Luce a musel si rejpnout. „Máš... Máš trošku krve na čumáku,“ nebyl ho trošek, měla krev po celé tlamě, ale tak.
Moc se mi nezamlouvalo, že bych měl hledat učitele na učení iluzí. Přeci jenom, nebylo by divný, kdybych se učil, ale nic se nenaučil? Neovládám iluze, jen to o sobě říkám, jednou by se prostě provalilo, že jsem vodní typ a měl bych problém. „Zatím jsem iluze moc nepotřeboval... Jednou se to naučím sám nebo někoho najdu,“ musel jsem se z toho nějak vymluvit. Lehce jsem sebou otřásl, zvedl se na všechny čtyři a nervózně přešlápl z tlapy na tlapu. „Neumím,“ vyhrknul jsem. „Teda, jednou jsem dokázal před rodinou vytvořit dva kameny, šlo vidět, že to je jenom iluze, ale i tak...“ zabrblal jsem tiše. „Dokážu žít i bez magie,“ to by to snad mohlo vyřešit.
Luka chtěla jít dál, nebyl jsem proti, přeci, na louku jsme šli jen kvůli žrádlu a ona chtěla na východ. „Vyber si,“ pokynul jsem s lehkým úsměvem hlavou, já už vybíral mnohokrát.

„Já také jednoho, přikývnul jsem na to, že Luka znala jen jednoho vlka s magií iluzí. Popravdě jsem znal dvě, ale teoreticky jsem byl jedním já. Aspoň z části, dá-li se tomu tak říci. Ono vlastně nebylo důležité, kolik vlků s iluzemi znám, hlavně, že jsem je "ovládal". „Popravdě toho moc neumim a... No, nejsem v tom zrovinka expert, takže asi tak.“ nevytvořil bych nic, Aston by ve stejném věku byl určitě už expert v ovládání iluzí, já jsem jen podprůměrný vládce vody, co tvrdí, že ovládá iluze.
Luka vyběhla opačným směrem, což bylo vcelku logické, pro by měla běžet stejným směrem a rvát se tedy o jednoho králíka, když mohla běžet opačným směrem.
Držel jsem svého ušatce v tlamě, snažil se přitom neslintat a pomalu pokračoval směrem k Luce, na místo, kde jsme se rozdělili a šli lovit. Obídek, těšil jsem se, až se zakousnu do měkkoučkého masa králíka, sice bude horší z něho stáhnout kůži a vyhnout se vnitřnostem, ale to byla věc, kterou jsem musel přetrpět.
Na místě jsem ušáka položil poblíž Luky a prohlédl si její úlovek. „Chudák... Bílý králík a ty mu zašpiníš srst krví?“ zakňoural jsem s jedním úsměvem, který nevypadal na to, že bych byl samaritánem vůči králíkům nebo snad vegetarián. „Každopádně... Dobrou chuť.“ s dalším letmým úsměvem jsem Luce popřál dobrou chuť a pustil se do svého jídla. Protrhnul kůži na břiše a vykousával maso ze zadních stehen, zad a posléze břicha.

K šedo-bílé vlčici, jako byla Luka mi oheň zrovna moc neseděl. Spíše bych k ní tipoval něco... mírumilovnějšího, třeba vzduch nebo vodu. Vzduch by mi k ní seděl ze všeho nejvíce, mírumilovný, možná někde hluboko uvnitř ničivý a možná i trošku stydlivý. „takže oheň?“ položil jednu z mnoha řečnických otázek s letmým úsměvem. Marně jsem vzpomínal na vlky ze smečky, kteří ovládali oheň. Určitě nějací být museli, ale jejich jména mi již unikala. Pamatoval jsem si ze smečky jen pár vlků, kteří pro mě byli významní, i když byli všichni, ale někteří prostě více, někteří méně.
„V mém srdci?“ na moji magii mi ta metafora dvakrát neseděla, snažil jsem se tedy rychle vymyslet metaforu, která by ke mně více seděla a seděla k Astonově magii. Iluze... Iluze... Co vymyslet na iluze? těkal jsem očima ze strany na stranu, hledal na louce inspirace a přitom lehce přešlapával z tlapy na tlapu.
Ach! Samozřejmě! docvaklo mi to a rozzářil jsem se, jako sluníčko na obloze. „Fantazie kolem mě jakoby ožívá... Iluze.“ zarazil jsem se, úsměv mi z tváře zmizel a otočil hlavu do strany. „V hlavě mi to znělo líp,“ zabrblal jsem si naštvaně sám pro sebe a krátce se zamračil. Zrak jsem k Luce vrátil už opět s letmým úsměvem. „to tvoje znělo líp...“ nasadil jsem výraz nevinného vlčete, ale nevydržel mi moc dlouho.
Začal jsem se totiž připravovat na lov. Lehce jsem povyskočil, podruhé přešlápnul z tlapy na tlapu a šibalsky se zazubil. „Jsem připraven na všechna a vždy! Tákže...“ jeden hluboký nádech, začenichal jsem do vzduchu a hledal nejbližšího králíka. „Tři... Dva... Jedna... Teď!“ pomalu jsem odpočítával od tří do teď a pak vyrazil jedním směrem, odkud jsem slyšel králíka. Kladl jsem nohu přes nohu, rejdil čumákem všude okolo a nakonec vystartoval k jedné z možných der, která mohla jednoho ušatého ukrývat.
Možná ho mohla ukrývat, ale králík v ní nebyl, rozhlédl jsem se tedy okolo sebe a hledal místečko, kam by se ten ušatej mohl jí proběhnout. Potichoučku, polehoučku... na pár vteřin jsem se otočil k Luce, ale zaznamenal jen obrys a zase se věnoval svému. V trávě se mihnul pár dlouhých uší a vzduchem se neslo několik splašených dupnutí nožičkama, než králík ležel mrtvý v mé tlamě. Nevypadalo to, že to byla dálka, ale stejně jsem dlouze oddechoval a opět vnímal, jak mi třeští hlava s lehkým točením. Ach bože... Lovec jsem vážně nikdy nebyl, zavrtěl jsem hlavou, bylo to úděsné.

// Vrbový lesík

Nejdříve jsem si myslel, že mě šálí zrak, ale nebylo tomu tak. Vážně vylezlo sluníčko a mohlo mi tak ohřát zmrzlé tělo. Tak že by konečně bylo teplo? párkrát jsem švihnul ocasem ze strany na stranu. Líbilo se mi to, sněhu jsem měl dost, potřeboval jsem teplo, slunce... Léto. Nekonečné léto, každodenní slunce, příjemně vysoké teploty a k tomu všemu lehký vánek, který zařídí, že neumřu na vedro.
„Oh...“ zarazil jsem se. Myslel jsem si, že jsem to všechno pochopil dobře, ale očividně jsem to pochopil špatně. Zamračil jsem se nad tím, nerad jsem se pletl, a když jsem se už spletl... Bylo mi to nepříjemné, moc nepříjemné. „Tak to pak ano... A jaká je tvá magie?“ nebyla zrovna velká pravděpodobnost, že máme stejnou magii, ale věděl jsem, že Luka neovládá vodu. Nějak to z toho vyplynulo. Další otázka však padla, co kdyby ovládala iluze. Já ovládám iluze, musel jsem si připomenout. Já iluze, Jinks a Kenzi ovládali vodu... Správně, vodu! pořád jsem si to musel opakovat a ujišťovat se.
Běžel jem tak dlouho, dokud mi stačili síly, což nebylo zrovna dlouho, ale doběhl jsem společně s Lukou až na nějakou louku daleko od lesa s vrbami a tam se rozhodl zastavit.
„Fajn... Co třeba tady? Pár minut vydýchání a potom ten lov?“ zalapal jsem přitom po dechu, předklonil hlavu a na pár vteřin zavřel oči. Po delším běhu se mi vždycky točila hlava, nevím proč.

I když jsem nečekal, že se něco bude dít, stejně se mi ulevilo, že se nic neděje a nemusím ihned po probuzení řešit vele problém, s kterým bych si s největší pravděpodobností neporadil. „Ach... Tak to ano,“ procvičil jsem si krk tím, že jsem hlavu dvakrát otočil dokola.
Po těle mi naběhla slabá husí kůže, otřepal jsem se nad tím, jako by se mě dotknula Smrt a snažil se rozpoznat počasí mimo les. Všiml jsem si ustupující mlhy, cítil déšť, zase, a k tomu všemu foukal dost nepříjemný vítr. Ten pohupoval větvemi všech vrb okolo, dost jsem se bál o svoje oči, nechtěl jsem, aby mi nějaká zbloudilá větev vypíchla oko, nedejbože shodou náhod obě dvě oči. To bych byl asi vážně smolař... Smolař na druhou!
„Samozřejmě, že chci na východ!“ Konečně něco, co by nás donutilo udělat nějaký kroky do neznáma. Třeba za teplem... Co jít za teplem? To bychom však museli jít na jih a Luka chtěla na východ, tak východ. Navíc jsem ten východ sám chtěl, tak východ. Zima přijde tak i tak, musel jsem si na tu zimu zase zvyknout. Utekl před zimou, rodinou a minulostí, hrne se do nového mrazu... A snad jinou rodinou a lepší budoucností... Dva moje zatim nesplněné sny...
„Hledáš někoho?“ Zeptal jsem se nechápavě. Někoho hledalal, netušil jsem, koho může hledat. Pak mi to však docvaklo. „Ach... Ano, už to chápu, promiň... Dvakrát mi to nemyslí,“ nad svou hloupostí jsem zakroutil hlavou. A to jsem si vždy myslel, že jsem z našeho vrhu byl ten nejchytřejší... Možná to mohla být pravda, ale to by moji sourozenci byli naprosto tupí. Nebo jsem si to jen nalhával... To se mi moc nelíbilo, inteligence byla moje vlastnost, moje nej...
„Já raději naháním,“ zakňoural jsem jako malé vlče, které prostě nechce jít spát. „Tak co třeba, aby si každý zkusil někde chytit ušáka a prostě dáme závody, kdo ho chytí dřív?“ Navrhnul jsem s lehkým úsměvem a následným zazubením.
Kouknul jsem se na místo, odkud jsme přišli, podle toho si určil směr a vyrazil tedy svižnějším tempem k východu.
Proběhl jsem mezi pár stromy, otočil se k Luce a zavolal: „Tak běžíš?“ Abych to trochu uspíšil a upřesnil svoji otázku "tak BĚŽÍŠ?" Rozeběhl jsem se.

//Tajemná louka (trochu uspíšení, ať nemusíme přes Potok :)

Většinou jsem si svoje sny nepamatoval a byl jsem za to vděčný. Kolikrát moje sny byly plné bolesti, strachu nebo hloupostí, které jsem nedokázal nikam zařadit, a které jsem kolikrát nechápal.
Občas se mi však zdál sen o tom, že je všechno tak, jak to původně mělo být. Nikdo neumřel, já jsem byl Jinksem, měl jsem bratra Astona a miloval jsem to, že jsem "ten druhý." Zkoušel jsem se zdokonalovat v magii vody společně se sestrou. Aston se nemohl dočkat toho, až bude alfou a každý ho bude poslouchat.
Zbytek sne se však rozplynul, jako pára nad hrncem. Objevila se černo-černá tma, kterou jsem se nemohl prodrat a najít ten šťastný konec, který měl každý příběh, který jsem znal.
Spíš? usylšel jsem ve své hlavě, ale bral to jen jako ozvěnu mého snu. Lehce jsem pootočil hlavou a zabíral dál. Později jsem si však uvědomil, že ten hlas mi nebyl ani trochu povědomý. To není matka... Ani Kenzi... To je... Nedokázal jsem si ten hlas přiřadit. Neznal jsem ho ze smečky, ani ze svého putování. To není sen, uvědomil jsem si a otevřel oči. Oči si nemusely zvykat na světlo, byla totiž tma. Prospal jsem celou noc? nechápal jsem. Zvedl jsem hlavu ze země, abych pochopil, kde to vlastně jsem. To byla Luka... už jsem si ten hlas přiřadil. Patřil šedo-bílé vlčici se zlatýma očima a milou povahou.
„Už nespim,“ zívnul jsem a rovnou se i protáhnul, abych spláchnul dvě věci naráz. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se pro jistotu a rozhlédl kolem sebe. Mohlo se stát cokoli, nemusela mě budit jen tak a navíc... Proč by mě budila?
Otřásl jsem sebou, abych se zbavil nějaké nečistoty, co se mi nalepila přes noc na srst, ještě jednou k tomu zívnul a usmál se. „Máš nějaký plán cesty nebo..?“ nechal sjempro jistotu větu otevřenou.

Musel jsem se lehce usmát, „Určitě, v tomhle mi věř,“ sice jsem si věřil, že mám pravdu ve více věcech, a že by mi vlčice mohla věřit i ve více věcech, ale tohle byla jediná věc, která vyzněla neškodně.
Ve chvíli, kdy Luka řekla, že mi voda očividně vadí jsem se zarazil. Voda je mým živlem, chtěl jsem už říct, když jsem si vzpomněl na to, že sice moje duše Jinksova je, ale mé tělo, má minulost a moje moc je Astonova. Aston, Aston, Aston... opakoval jsem si pro jistotu, abych neřekl následně žádnou hloupost, která by v Luce prrobudila nedůvěru vůči mě a podezíravost. „Mám rád vodní plochy... Třeba moře a podobně, ale déšť... Déšť je jiný, někdy bodá a je to, jako by ti ubližoval. Snaží se tě zranit a... No, vlk prožívá bolesti i od jiných vlků, nemusí ho bolet věc, kterou ví, že má rád... Nebo snad i miluje.“ tohle byla Jinksova slova... Aston, Aston by řekl něco ve smyslu, že je to jenom padající jezero v kapkách, co cuchá srst a kvůli němu také páchne... Měl ses po dešti nechat uschnout na sluníčku, ne zůstat v jeskyni, mlasknul jsem nad rozhodnutím Astona.
Nedivil jsem se tomu, že se Luka divila tomu, že jsem byl alfa, nezdám se, že? Máš pravdu, nejsem na alfu stavěný, jsem kappa a miluji to. možná delta, ale vyší postavení pro mě nebylo. Lov mi navozoval vzpomínky na krev řinoucí se z bratrova břicha. Beta postavení mě donutilo vzpomenout si na otcova starého přítele, který musel kvůli mě převzít smečku. Kappa byl spokojený vlk, neměl na starosti nic specifického. Delta se staral o potomstvo, to bylo příjemné. Kdybych se však musel starat o Astona... byl bych na vážkách.
„Ano.“ odpověděl jsem s odmlkou. „Potom, co otec zemřel. Bylo to dočastné a... Sice jsem alfo někdy chtěl být, ale je to těžké a pro mě nevyhovující. Nechtěl jsem zůstat doma, tak jsem odešel dříve, než bych smečku zničil... A jsem tu. Zdravý, spokojený, obyčejný tulák.“ a miluju to... Zatím, chtěl bych smečku. Chtě bych patřit do rodiny, která není spojena krví, ale společným domovem a imaginárním poutem.
„V pohodě - kdo se neptá, nic neví.“ Pověděl jsem s úsměvem, vyptávání mi nevadilo, sám jsem se mnohdy ptal více, než bylo slušno a zdrávo.
Po těch slovech jsem se rozhodnul usnout, Luka už spala. Chvíli jsem sledoval okolí, mrkal na černé nebe, na stromy, na vlhkou zem, párkrát zamrkal i směrem k Luce, pak však položil hlavu na zem a usnul.

Na pár minut jsem zavřel oči, možná jsem i zcela přestal vnímat svět a oddal se říši snů, ale ne na dlouho, protože jsem otevřel oči. Je to taková ta fáze, kdy jste naprosto unavení, ale přesto nemůžete spát, protože kolem vás někdo je a víte, že něco řekne. Snažíte se tedy držet oči otevřené a vnímat, ale víte, že pak budete akorát nevrlý a otravní.
„To nebude tím, že jsi moc opatrná...“ zavrtěl jsem hlavou bez toho, abych větu dokončil. Nejdříve jsem si musel zívnout, nechtěl jsem totiž, aby polovina věty vyzněla normálně a ta druhá zcela nesrozumitelně. „To já jsem akorát moc neopatrnej...“ Sice jsem smečku vyměnil za sebe, ale předtím se mi nechtělo říkat, že se takové věci stávali mě a ne celé smečce. Oni byli opatrnější, to já jsem udělal cokoli, ať to mělo jakýkoli následek. Jako třeba zcela mokrý kožich a nesnesitelnou zimu. Těším se na sníh... Když jsem nad ním tak vzpomínal, miloval jsem ho, ale léto se mi líbilo též.
Tllapama jsem si přejel po hlavě položené na zemi, naježil jsem tak srst a odlétlo ze mě několik drobných kapek vody, které se rozlétly do všech stran. Musel jsem tak vypadat směšně, oklepal jsem se tedy a tím aspoň trochu srovnal srst do původní podoby. Bylo mi to beztak k ničemu, opět lehce pršelo a já tak znova zmoknul.
„Neřekl bych... Trocha deště... Trocha deště ještě nikoho nezabila.“ chtěl jsem ještě připojit slovo "možná." Určitě někdo musel zemřít na podchlazení způsobeným deště. Tohle však byla myšlenka, která patřila pouze mně, nebyla moc optimistická, sice realistická, ale já raději k ostatním mluvil optimisticky a přál si, aby tak i ostatní mluvili ke mně. Je příjemnější slýchat sladké lži, než hořké pravdy.
Ona nebyla pravda, že nemám velký hlad, měl jsem hlad, ale prostě se mi nechtělo odcházet. Nechtěl jsem ztratit společnost a riskovat, že se někde zapomenu nebo Luka zmizí. To zní trochu sobecky... Když ono to trochu sobecké bylo... Ale... Nemyslel jsem to zle, myslel jsem to dobře, vůči sobě a snad i vůči Luce.
Luka sama od sebe začila mluvit o smečce, o její funkci a tak, dost mě to překvapilo, netušil jsem, proč zrovna téma smečka, ale nevadilo mi to. I když to dost bolelo. „Já?“ položil jsem nejdříve řečnickou otázku, zhluboka se nadechl a vydechl.
Pak druhý nádech a začal jsem mluvit. „Tak různě... Dělal jsem to, co mi řekli. Řeklo se ‚hlídej vlčata,‘ hlídal jsem vlčata. Řeklo se: ‚Obejdi území,‘ obešel jsem území, řeklo se: ‚Lov!‘ Lovil jsem...“ I když jeden z posledních lovů, kterého jsem se kdy účastnil dopadl hůř než špatně. „Řeklo se : „Alfuj!‘ Alfoval jsem...“ I když jen krátce a zcela bezvýznamně. Nechtěl jsem to. Chtěl jsem být kappou, maximálně gammou a nejlépe v jiné smečce. Rodná smečka byla rodná, nebyla mi domovem. Ne na celý život, to jsem věděl už od mala.

// Však to vůbec nevadí :D

Snažil jsem se najít jedno vhodné místo, kde bych si mohl lehnout, stočit se do klubíčka nebo si naopak protáhnout kostru a tím dost ulevit tělu a zároveň si odpočinout. Nakonec jsem však svoje hledání vhodné místa vzdal, lehnul jsem si na první volné místo, pna zemi si protáhl kostru a hlavu opřel o jeden z kořenů stromů tak, abych viděl kolem sebe, byl schován za jedním stromem a tím zabránil větru, aby se mi neustále opíral do srsti a aspoň trochu zamezil chladu, který mi vstupoval do těla.
„Velmi velký.“ doplnil jsem slova Luky ohledně toho, jak je velký tenhle nekonečný svět. Neměl jsem tušení, jak velký svět může být na jih, jaká dálka to může být do těch krajin, kde neroste ani trs trávy, kde nežije jediný tvor a teploty tam rostou k výšinám, které si nedokážu představit. Já však neprošel ani svět z východu na západ, natož ze severu na jih, ale chtěl jsem to udělat. Projít ten širý svět, usadit se a splnit si tím veškeré sny. Ale kdybych si mě vybrat mezi novým domovem a tuláctvím, moje rozhodnutí je jasné. Domov, teplo domova, nová rodina, nová přátelství, žádné lži a přetvářky.
Luka chtěla, abychom chvíli zůstali na místě, nemohl jsem nesouhlasit. Byl jsem unavený, tlapy jsem měl namožené, srst plnou písku a oči se mi už i zavíraly. Svět jsem, viděl rozmazaně, ale natolik dobře, abych viděl kapající kapky skrze větve stromů. Nebylo jich moc, ale tolik, abych mohl zmoknout a kořeny stromů nasály vláhu potřebnou k životu. A možná bych mohl i nastydnout, ale to snad ne, možná jen promrznout.
„U nás byla většina lesů a stromů jehličnatá, nikdy neopadli a pokud ses pod nima v zimě procházela... No, párkrát se už někomu ve smečce stalo, že na něj spadl sníh a vypadal jako hrouda s očima.“ nad tím jsem se i usmát, sníh, který pokrýval vlky, bylo to směšné a i po mnoha viděních to nikoho neomrzelo. Aston při tom děsně vyváděl... Ale Aston nenáviděl, když se mu někdo smál, bylo to tím a ničím jiným. „Počasí se snad umoudří,“ zabručel jsem s jedním zívnutím.
Ještě jednou jsem si zívnul zrovna ve chvíli, kdy mi Luka položila jednu otázku. Zarazil jsem se, zívnul jsem si tedy jen tak napůl a zapřemýšlel nad odpovědí. „Nu... Vlastně ano... Ale... Právě nikam nechci.“ Zazubil jsem se nevinně, položil hlavu opět na kořen, sledoval větve stromů, posléze Luku, párkrát lehčí únavou zamrkal a přemýšlel, na co se zeptat nebo o čem mluvit. Ticho bylo... Zničující.

// Mušličková pláž

Blížilo se k ráno a stále žádné sluneční paprsky, žádné vysoké teploty nic takového. Chlad, zataženo a vcelku taková smutná atmosféra, která nenaznačovala nic dobrého. Doufal jsem však, že se nic hrozného nestane, naopak, že se někde posadíme a buď něco podnikneme nebo budeme jen tak mluvit. Cesty nebyly zrovna mojí prioritou, spíše jen povinností, když jsem se potřeboval z bodu 1 do bodu 2 nebo také bodu 3...
„Je zima... Vždy jsem si myslel, že je na jihu teplo... Ale no... Asi jsem se spletl...“ To mě docela zklamalo, vždy mi říkali, že na jihu je teplo po celý rok, vysoká, žlutá tráva, žádná zima, nic takového. Nekonečné slunce, noci, kdy na nebi září milióny miliónů hvězd. Na tom jihu, kam jsme došli, jsem viděl... Nic, šedivou barvu. Stejnou, jako byla na mém kožichu.
Pomalu jsem zabýhal do lesa, kde by snad mohlo být větší teplo, skákal jsem přes kořeny stromů a doufal, že o jeden nezakopnu a neztrapním se. Bylo by mi to vážně podobné. „No... Myslim, že víc už na jih asi nepůjdeme, co myslíš? Nebo chceš ještě na jih?“ Přizpůsobování mi šlo dobře. Dlouho jsem se hnal za starším bratrem, ale mohu být rád, že ne tak dlouho, abych skončil mrtev s rozpáraným břichem od rohů bůvola.
Našel jsem si jedno vhodné místečko, kde jsem se usadil a zlehka se usmál na Luku. „ten les je samá vrba... zvláštní, ne?“ Vrby jsem potkával i doma, ale ne v takovém počtu.

Luka si všimnula mého dopadu a přiklusala ke mně, mohl jsem z ničeho nic vyběhnout, dotknout se moře jako první a prohlásit, že jsem vyhrál, ale zima mi napovídala, že jeidný dotek moře by byl ten poslední. Určitě bych přimrznul k moři a musel čekat do jara, než by led roztál. „Určitě, stačí jít na východ...“ Zastříhal jsem ušima a hlavou poukázal k východu, kde určitě rostla tráva a určitě tam bylo dost lesů, kam by se dalo schovat před tou zimou a ošklivým počasím.
„Tak asi půjdeme dál, ne?“ Zeptal jsem se Luky pro jistotu a přestal ze sebe vyklepávat písek, bylo to zbytečné. Místo toho jsem se protáhnul a připravil na další cestu do neznáma. Souhlasil jsem s Lukou, že počasí je vážně na nic a bylo by dobré se jít někam schovat. „Jo... Takže někam za nosem?“ Usmál jsem se zlehka a přitáhnul hlavu k tělu, abych se aspoň trochu bránil před větrem a pískem. Ještě najít nějaký les... To mohlo být už těžší, ale při troše štěstí by se mohlo podařit něco najít.
Ohledně přílivu jsem si moc jistý nebyl, nějak jsem nerozlišoval, kdy se voda zvedá a kdy zase ustupuje, nevnímal jsem to, ale Luka měla určitě pravdu. A i kdyby... o cestě je už nejspíše rozhodnuto... Příliv mohl být jen další bod, který nás mohl popohnat jít dál.
„Tak dobře, půjdeme najít nějaký les?“ pro jistotu jsem se ještě zeptal, usmál se a pomalejším krokem vykročil směrem na jiho-východ. Za noci se mi už vůbec běhat nechtělo, stačilo to, že zakopnu ve dne. Natož v noci.

//Vrbový lesík (pokud někam jinam, napiš :D)