Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 42

557

Nemile to v něm bublala. Ta představa, že by měl být zase na té pozici, před kterou utekl, protože ji ukradl. Teď ne. Jeho partnerka se s ním chtěla o tu pozici podělit, ale on to bral správně tak, že ona je alfa a on je kappa, která... No, omylem zařídila alfě vlčata a sobě tak místo ve smečce. Ale byl to pěkný omyl.
„Určitě, prospi se,“ pousmál se zlehka a čenichem jí přejel po čele, na které měl dokonalou výšku, aby tam dosáhl. Nechtěl o té alfě mluvit, potřeboval si to promyslet, srovnat myšlenky a na to potřeboval chvíli času o samotě. Jenže... taky chtěl trávit nějaký čas s rodinou a trochu tak odsouval tohle přemýšlení na neurčito.
„Děkuju,“ šeptl posmutněle, „zamyslím se nad tím, ale teď vezmu mladý ven, ať tu máš klid,“ navrhnul ji, zatímco se o něho Baghý opírala. Krátce se jí po olíznutí otřel o tvář, pomalu se začal vzdalovat, aby si nenatloukla kokos a vyrazil dolů k jídlu, kam předtím poslal ostatní.
Otočil se, že půjde dolů, ale koutkem oka si všiml nezvykle baňaté kožešiny v rohu. Zamračil se, ani si nevšiml, kdy se Háti vrátila. Hm, zamumlal, přimouřil oči, chvíli ji sledoval a pak pokrčil rameny. „No tak půjdu sám, když tady se spí,“ uznal. Musela se vrátit před chvílí, tak rychle usnout nemohla. „Škoda, že nikdo zas nechce poznat Života a jinou smečku, dodal s předstíraným povzdechem.

//Vyhlídka přes Borůvku

556

Slov od menšího vlčete se mu nedostalo a ta jeho se zajímala spíše o sebe, takže tam seděl v symbolickém pozadí a jenom... komandoval. Přeci to byl jenom otec víc než poloviny zdejšího osazenstva, tak na to komandování měl trochu nárok.
Mohl do všeho vstoupit až ve chvíli, kdy chtěla Háti jít doprovodit kamarádku sama domů, ale byl proti tomu. Už jenom z důvodu, že chtěl sám vědět, kde ta smečka je, ale než se vůbec mohl pustit do nějakých slov, zjevil se tam stín (ne, prostě si nevšiml, kdy přišla) a Baghý se ujala slov první bez toho. „Ty víš, kde ta smečka je, ale mohla bys to ukázat mně, ne?“ dodal k Háti a kývl jim k tomu jídlu, načež se ještě natočil k Drázovi a tomu jenom souhlasně beze slov přikývl, ať se jde nažrat s nimi. Taky by nejraději šel, pomalu vstal, chystal se k sestupu dolů, ale zaznělo jeho jméno. Zastavil se v půl kroku, vrátil na původní místo a už jenom z toho faktu, že mu něco potřebu říct, se v něm blbě pohnul žaludek nervozitou. Rázem se mu ulevilo, pokud se jednalo jenom o přírůstky, „to jim gratuluji,“ řekl s úsměvem, než mu z tlamy slezl a kdyby to šlo, zcela by zblednul, až by se dal považovat za ducha. Byls alfou, připomněl si, ne, tou byl Aston. Který Aston. odcizený? Nebo ten, který bloumal v temnotách? Venku mohlo být jakékoli počasí, ale jemu byla rázem zima od tlap. Nic neříkal, ani v očích se mu prostě nic neodráželo, bylo tam pusto. Jsem druhý, vždycky to tak mělo být. Nechtěl rozhodovat, nechtěl vést. Nechtěl mít na bedrech jiné, nechtěl nic, pro co nebyl zrozen a jemu šlo o to místo – druhý. Ten v pozadí, ten stín, ten společník, ten následovník. „Baghý, já se nenarodil pro alfování,“ řekl klidně. „Neumím nikoho vést a... to je asi jediné podstatné.“ Měl víc věcí, co by řekl, ale raději to nechal být. „Můžeme si o tom promluvit později? Došel bych s Háti do lesa té Proximy a... cestou si to rozmyslel.“

555

Háti se jala toho, aby bratrovi řekla všechno, co se stalo a protože o tom ani Jinks neměl přehled, aspoň jedním uchem si to poslechl. Mohl oběma, protože menší vlče Proxima nepromluvilo. Ani hlásku. Tedy nadechlo se, že by nějakou vydat mohlo, ale vešekrý zvuk byl spolknut a místo nějakých slov se jenom vlče odsunulo ven a Jinksovi se jenom... uklonilo?
Hleděl na malou Proximu překvapený, možná trochu nervózně zaražený z toho, co má dělat. Vlče ale jenom vyšlo ven, na kraji římsy zavylo a... Ani nevím, co s těmi svými, povzdechl si unaveně. Dráz se o kontakt pokoušel také, ale větší zájem projevil o večeři, jejíž pach se linul ze spodních pater jeskyně. „Mohli bychom se najíst,“ nadhodil s lehkým pokrčením ramen. Sice nelovili, ale... no, snad se odpustí vlčatům, že se nažerou dřív než jiní. „Proxima se připojí k jídlu?“ zeptal se tentokrát Háti, ale podíval se poté i na tu, o které mluvil. Na dceru ale mluvil z toho důvodu, že s ní třeba bude kamarádka mluvit, když ne s ním.

555

„Na lov bude lepší mamka,“ poznamenal synovi, „a neměli bychom o to obrat sestry, nemyslíš?“ Zrovna lov si chtěl sfouknout jedním tahem, jedna srdeční příhoda mu bude stačit, v jeho věku by ho zabila maximálně druhá a ta třetí by ho maximálně v hrobě obrátila. Nebo by ho z hrobu vytáhla?
Nechal Dráze hopsat nahoru prvního, kdyby sletěl, aspoň by sletěl do měkkého a on sám... byl si nějak poradil. Neměl jako otec prostě překousnout fakt, že bude snášet rány, kterými nechce zasáhnout potomky? Asi ano. Určitě. Nevadilo mu to.
Háti na ně už křičela z vršku jeskyně, o které by měla vědět, že správně náleží jenom jejich mámě a ona by se měla držet dole, natož tehdy, když má v lese někoho cizího. Ale na lekci bude čas později, před hostem se to nesluší. „Vážně? To ji rád poznám,“ houkl na Háti předtím, než se do ní opřel Dráz s uvítacím rituálem.
Nahoře se oklepal, daleko od ostatních, aby na ně neletěla drobná sprška z mrholení, přejel jeskyni pohledem a s mírným úsměvem se zastavil u menší hnědé vlčice s hvězdou na čele. „Ahoj, Proximo,“ řekl jí klidně a udělal jeden krok do stínu jeskyně, „jsem Jinks, táta Háti a tady Dráze,“ pokývl k oběma potomkům, posadil se a chvíli jenom střídal pohled mezi třema vlčaty. „O Mechovém lese jsem neslyšel, kde leží? A vědí tvoji rodiče, že jsi tady? Aby se nestrachovali, že ses ztratila.“

554

//les

„Ryby myslím ani jazyk nemají,“ poznamenal zamyšleně, ačkoli věděl, jak obrazně tohle bylo myšleno. Musel si do toho však rýpnout. „Zkusíme pak nějakou rybu vyslechnout, jaká tajemství si tam dole říkají,“ usmál se zlehka na syna, než vyrazil hlouběji do lesa k jeskyni.
„Musíš být rychlejší, ale hlavně využít momentu překvapení. Když vítr fouká směrem od zajíce, ne od tebe k němu, aby tě necítil. Počkáš, až bude žrát, věnovat se něčemu jinému, potom zaútočíš a u zajíce nenaháníš, jdeš přímo pro něho, ale u vysoké naopak. Budeš ji s ostatními nahánět, někteří budou udržovat její směr, ti silnější ji zase sundají k zemi.“ Teorie mu šla, ale to bylo tak jediné, co mohl s lovem vysoké předat, aniž by se u toho mentálně zhroutil z traumat starých, že si je stařec jako on už ani neměl pamatovat.
Dráz vyl a hulákal na les, ale taky s tím běžel a metal před Jinkse, který jenom udržoval takovou rychlost, aby mu byl na blízku, ale nepředhonil ho. Nechtěl, každý by si měl někdy vychutnat pocit vítězství, i když nebylo úplně... na plno zasloužené. Jenže to ani vědět nepotřeboval, stačilo to vědomí, že se mu něco podařilo.
„Tak jo, tak jo,“ vydechl přerývaným dechem před jeskyní, „očividně seš rychlejší,“ řekl s úsměvem a do jeskyně šel už pomalu, aby celý ten běh rozdýchal.
Slyšel hlasy, taky cítil několik pachů, ale šel za tím známým pachem, který taky chtěl najít, protože... Kde vlastně Háti celou dobu byla? „Háti?“ zavolal do jeskyně, ze které šly hlasy. Kývl přitom na Dráze, aby se začal škrábat nahoru a šel za ním.

//Medvědí jezírka přes Mahtae


Zasmál se nad představou, že by si Dráz ponořil hlavu a všechno řekl rybám v blízkém i dalekém okolí. i těm leklým na hladině, i těm, které bude z poloviny už jíst. „Myslíš, že před námi ryby něco tají?“ zeptal se ho při cestě, „ale možná máš pravdu. Říkají si něco tajného a nechtějí, abychom o tom věděli. A třeba i jiná zvířata a jenom vlci jsou tak... otevření, že klidně mluví před ostatními.“ Jenom ho podpořil v jeho myšlence. S velkou pravděpodobností byla milná, ale pokud ničemu neubližovala, neměl zapotřebí mu ničit představy, jak to chodí v rybí říši, kde se roznášejí klevety o vlcích nad hladinou.
Dostal sprchu z nebe, byl mokrý z jezera a ještě ho ohodil syn, což mu podobně oplatil, ale jeho srst byla o něco delší a hustější. A taky k podzimu pelichal na zimu, nic moc. Počasí bylo nepříjemné, do lesa to ale daleko nebylo, naštěstí.
„Řekl bych, že nejraději mám zajíce, ale nejsem vybíravý, že by mi něco vyloženě nechutnalo.“ U zajíce však nehrozila smrt.
V lese cítil přes déšť pachy, které cítit měl. I dcery, které chtěl vidět, protože to už nějaká doba byla. A jeden pach s dalším mířil k jeskyním, což bylo to nejmoudřejší místo, kam jít. „Kdo bude první v jeskyni?“ houkl na Dráze a hlavou pokynul k jeskyni. Za prvé se proběhne, vybije nějakou energii, za druhé se ukáže, jak moc si pamatuje polohu lesa. Dal mu chvíli, aby si uvědomil, co po něm chce a pak se rozeběhl, ale spíše tak poklusával.

//jeskyně

Baghý ho tam nechala se synem samotného a určitě by si tu chvíli s ním užíval, kdyby je ale s rozedněním nepřivítalo nepříjemně studené počasí. Sledoval pár chvil oblohu, nepršelo, ale mrholilo a nevypadalo to, že přestane. I teplota byla mnohem nižší než v posledních dnech a ruku na srdce, on nebyl úplně ten nejmladší a Dráz zase kdo ví jak dospělý, aby se mohli předhánět, kdo z nich má lepší imunitu v tomhle počasí.
A fakt, že Drázova hlava byla polovinu času pod vodou, ho nepřesvědčila o tom, že bude dobré zůstávat venku o moc déle
„Ryby ti toho ani moc neřeknou, abyste se mohli přátelit,“ popíchl syna. Pravda, že ryby tu tlamu furt otevírají a zavírají, ale žádná slova z nich nikdy nevyšla. Trochu si povzdechl nad tím, když po něm Dráz chtěl, aby mu chytil nějakou rybu, protože mu zrovna chtěl říct, že by měli jít. „Myslím, že bychom s timhle počasím měli jít spíš do lesa,“ odpověděl mu. „Ale můžeme se pak vrátit a zkusíme to oba?“ nabídl mu kompromis, i když neměl tušení, jak to syn vezme. „Ony ryby stejně nejdou moc dobré. Pomeranč je lepší,“ popíchl ho a tlapou mu naznačil, aby šel z vody ven.
„Plavání si ukážeme v tůni v lese. A seženeme sestry, ať se to naučíte jednim machem.“ Nečekal jsem, že tak brzo budou všichni v trapu, řekl si před cestou do lesa. Ani se neoklepával, nemělo to smysl.

//Borůvka přes mahtae

Pomalu se začal odebírat do vody blíž k rodině. Dráz se do vody vrhnul, neměl s ní žádné problémy, i když by se měl naučit, že ne všude je voda mělká a jakmile nebude stačit, bude muset plavat. Ale to mohlo chvíli počkat. Všechno nemuselo být jenom o učení a poučkách.
„Ryby na vzduchu nedýchají a stejně tak vlci nedýchají ve vodě,“ neodpustil si poučku, ale zaobalil to do jeho otázky, takže snad pochopí, že jakmile strčí hlavu k rybám, bude ji muset zase brzy vytáhnout, aby se nadýchal a neutopil na mělčině.
Baghý se vrhla celou svojí maličkostí po rybách, ale kromě sprchy neměla v tlapách a ani tlamě nic, co by jakkoli připomínalo rybu. Jinks se nad tím každopádně jen pousmál a vlezl hlouběji do vody, lovení ryb tak zlé nebylo. Málo která ryba by jim mohla ublížit a ta, která ano, tady nežila.
„Jestli za nima chceš skočit, měl bys nejdříve uměl plavat,“ neodpustil si zas, ale snažil se to prostě pokládat... mile. Starostlivě. On byl spíš ten přes učení než srandu, od toho měli mámu. „Ale dokud dosáhneš tlapama na zem – zkus to,“ pobídl ho. Možná tím akorát vyplaší všechny ryby v okolí a nic se neuloví, ale na tom tolik nezáleželo.

//Borůvka

Poprvé se takhle vydal ven s rodinou, ačkoli s nimi šli jenom synové, zatímco akčnější dcery chtěli něco toho svého. Na druhou stranu držet pohled na čtyřech, když jsou dvě schopné lézt po stromech? Určitě bude lepší jít v menší skupině, pak si je vyměnit a vzít ostatní někam jinam.
Pobízel u toho Nyrana, aby řekl, co už ví, do čehož ho houpal i Dráz, který chtěl také vědět vše. Baghý k tomu navrhovala, že ukážou plavání a lov, naštěstí on to plavání a ona lov, naopak by to asi nedal. Svoji úlevu ale nedával najevo, prostě se jenom usmál a šel směrem k jezírkům, kde by to nemohlo být tak moc strašné... Pokud nepočítal výskyt medvědů, ale ten byl připravený ohlídat.
„Nutná poznámka o vodě – není jako sníh a propadnete se dolů, takže žádné střemhlavé rozběhy, jo?“ upozornil oba, protože nechtěl jako další řešit paniku z vody.
Šel k vodě jako první, smočil do ní tlapy, aby zjistil, jak hluboká je voda hned ze začátku, ale bylo to v pohodě. Už navíc ani nebyli nejmenší. „Můžeme se na chvíli zdržet tady, co myslíte?“ pobídl je otázkou a kývl, aby se připojili. Dřepění v lese už bylo dost.

Květen | 2 | Adiram

„Žádné problémy,“ zareagoval, ačkoli si nebyl úplně jistý, jestli ta slova patří jemu, ale... už na ně odpověděl a byl zvyklý na to, že se nechoval úplně nejslušněji ve společnosti, jak by po něm mohlo být vyžadováno. Mohl žít mezi ostatními jak dlouho chtěl, ale stále se asi nenaučí úplně to, jak na ostatní reagovat... Možná byl v tomhle prostě zaostalý nebo hloupější než jiní.
Posadil se, i když stejně tak netušil, jestli se prostě nemá pakovat a jít zpátky do lesa, když takhle narušuje cizí klid. Sám ho hledal, tak proč se cpe k jiným? „Pěkně zpíváš,“ podotkl k vlkovi, kterého právě z toho vyrušil. A taky netušil, jak by měl jinak navést možnou konverzaci pro... zlepšení nulového vztahu, který mezi sebou měli? Asi nějak tak. chtěl se každopádně snažit alespoň o něco, když už nic jiného. Odejít ostatně může kdykoli bez výsledků, ale s pocitem, že se alespoň o něco pokusil.

Háti se raději zdejchla, než aby čelila následkům nerozvážným rozhodnutím, Omórika sice nikam kramle nevzala, ale zamlkla. Docela hlasitě si nad tím povzdechl, nebyl zcela určitě nejlepším rodičem pod sluncem, aby dokázal vysvětlit, kde se skrývá všechno tohle nebezpečí. Kdyby mohl, vlčata by do dospělosti zavřel někam do jeskyně a nijak by si tím nepomohl, protože podobná rozhodnutí mohou činit i v dospělosti a to bude těžší je zastavit. Musel se s tím smířit a doufat jenom v to, že je alespoň nějak naučí používat selský rozum.
Alespoň Dráz, kterého spíše oslovil jenom z úlevy, že je živý a zdravý, se zdál, že otce rád vidí, protože dost hlasitě zavolal oslovení. Usmál se nad tím a střelil přitom i jedním klidným úsměvem po Omórice, že by se tohle všechno už mohlo přestat řešit a přejít. Mohli by dělat něco... kontrolovanějšího, ale ne jenom plácání se po lese.
Dráz se vrhnul do koupele, ve které také vykládal, co všechno prožil a očividně se stal tím, kdo už mimo les byl. Těžko říct, kde byly předtím holky, takže byl snad Nyran posledním, kdo se zdržoval na území, ale to se mu říkat nemusí, poznamenal by pro sebe ohledně faktu, že chce být ve všem první. „Ciri je z té smečky?“ zajímal se z vyprávění syna, než ho trochu bodnul fakt o lovu, který taky Nyranovi sliboval, že by se měl uskutečnit, aby měli ponětí, co potom dělat. „Plavání by nemuselo být zlý,“ prohodil směrem k Baghý, která sama navrhla nějaký výlet pryč. „Můžeme vyzvednout Nyrana a někam se vydat směrem k jihu,“ navrhnul, než si ještě uvědomil, že tam mají jednoho mlčenlivěšího, který to ale ovlivnit nemohl. „Půjdeš s námi, Erlende?“ zeptal se... synovce jeho partnerky s úsměvem.
Tak či tak, zamířil směrem k jihu, mimo les, do kterého přišel v zimě. Vzal to ale lehkým obloukem směrem k dvěma vlkům, se kterými byl Nyran, ale chytil ho už na půl cesty. „Co se naučit plavat, Nyrane? A třeba i něco prvního chytit,“ navrhl šedému synovi, aby ho vylákal, „můžeš bratrovi říct, co všechno už víš.“

//Medvědí jezírka přes propadlinu

Květen | 1 | Adiram

Pokud by sám sebe měl označit, dal by si nálepku spíše introvertního jedince. Nebo se tak spíš cítil ve velké společnosti. Byl v ní rád, sice v ní pak nemluvil, ale určitě mu nevysávala energii tak rychle jako jiným. Ale přeci jen byl i rád sám, hlavně v případě, kdy by se měl pokoušet o výchovu čtyř odlišných osobností ve smečce, kterou znal, ale vlastně vůbec. Přišel si tam stále dost jako cizinec a tohle mohl napravit jenom čas.
Rozhodl se ale na chvíli vzdálit k jezeru, ne daleko od smečky, ale alespoň na chvilku, aby si mohl utřídit myšlenky, které se týkaly jak jeho rodiny, tak i obyčejných věcí, sobečtějších, které měl jenom pro sebe. Nejdříve se u jezera napil, což bylo logické, každý se musel u jezera napít, když už u něho stál. Následně si dlouze vydechl, jako kdyby ze zad shazoval veškerou zátěž a usadil se.
K uším se mu donesl zpět, i když dosti krátký. Jenom snad nikdy neslyšel nikoho zpívat? Zvedl hlavu, kterou měl unaveně posazenou mezi rameny a pátral po okolí, ale... Měl pocit, že ho Adiram úplně nemusí, pokud takový odtažitý není celkově, takže se k němu ani hlásit nechtěl, ačkoli si říkal, že by smečku poznat měl.

Možná trochu záviděl svému otci, že byl slepý, protože by si tím ušetřil pohled na to, jak dvě jeho vlčata – což byla kompletní polovina – visí na stromě v nečasu toho počasí a nejspíše si ani neuvědomují, co se jim děje. Mládí jim paradoxně zatemňovalo mysl před nebezpečím a vyloučilo jakékoli možnosti následků, takže jim to muselo připadat jako dokonalý nápad, ze kterého je Baghý brzy vyvrátila. Ale nejdřív skoro vyvrátila strom ze země.
Vlčata pak ležela před ním, živá, se všema končetinama a ani si moc nebrala to, jak na ně Baghý ječela, zatímco on tam zoufale seděl, o pět let starší, šedý chlup starosti se ztrácel mezi tou hromadou šedých, se kterými se už narodil. Omórika si z celé té situace brala snad kompletní nic, smála se, nic okolo se jí netýkalo, Háti alespoň zkoušela obhájit, proč to udělaly. Proč jsou tak diametrálně odlišní, posteskl si. Asi byl spíš stvořený pro východu... klidnějších živlů. „Vyrostete,“ hlesl zoufale k jedné z dcer a poposedl si o krok k ní, i když byla pravda, že ani jedna se k němu úplně neměla, „ale to nijak neuspíšíte.“
Kdyby necítil to, že má srdce v žaludku, asi by se dřívě věnoval světlému vlkovi, na kterého Baghý mluvila. Věděl, kdo to je, podle vyprávění, samozřejmě. Ale taky věděl, že ten vlk nemluví (//I guess?) a netušil, jak by se měl seznámit s němým. „Jestli chcete vyrůst, musíte prostě jenom jíst a čekat, nic jiného tomu nepomůže,“ poučil ještě dcery, než si natáhl krk v naději, že mu to pomůže na nervy. A taky netušil, co jiného by měl říct. Naštěstí situaci taky protnul Dráz, který se vrátil... kdo ví odkud. Proč mě tak malý přehled o svých potomcích? „Drázi,“ hlesl k němu až úlevně, že tenhle je živý a se všema nohama. No, i ten trochu otce přešel a zamířil k matce, která ještě před minutou metla blesky. Otočil tak aspoň hlavu k těm třem, dcery někde pod sebou, nervy někde v háji.

Byl spíše na vlně těch, kteří novinky a změny neměli rádi. Pokud už něco takového přišlo, nutně se tomu nebránil a neprotestoval, ale cítil z toho nepříjemný pocit na šíji a tak nějak netušil, jak změny zpracovat. Ale to hlavní – chtěl změny hned, jakmile se o nich dozvěděl. Nechtěl čekat, že ta změna někdy nastane, potřeboval to co nejdříve, aby neměl čas nad tím přemýšlet uvažovat, zda to bude správné nebo ne.
Čekal a doufal, že mu Baghý vše oznámí hned tam na místě, ale přišla ta nepěkná situace, kdy se něco stalo a novinky tak šly do pozadí. Nejraději by se ohradil, že to ještě chvilku vydrží, pokud povyk vydržel až do té chvíle, ale mlčel. Mohlo se dít cokoli a jestli měla mateřský instinkt, který velel k pozoru, nechtěl mu odporovat a raději se vydal za ní, jakmile nasadil trochu nervózní úsměv z pusy, ale hlavně z toho, že neví, co nového se děje.
No, bylo pravdou, že novinky skutečně počkají, protože by pak jinou novinkou mohlo být to, že má o dva potomky míň (a to se pořád nějak nedokázal smířit s tim, že má rovnou čtyři). Vyvaleně zíral na strom, kde se v koruně ve větru motala dvě drobná těla, zatímco se dole o kmen opíral bíločerný vlk, který je snad marně chtěl sundat.
Počasí samo o sobě bylo strašné, ale ani to, že se uklidňovalo nějak mu nějak nepomáhalo na faktu, že se jeho dcery kymácí ve větvích. „Holky!“ zakřičel zoufale na ně, jako by něčemu mohl pomoct. Doběhl blíže ke stromu, ale kromě opření se o kmen jako ten druhý vlk mohl dělat úplné nic, takže jenom zíral ze spodu a snad mohl doufat, že by je chytil, kdyby přišlo na nejhorší. Do větru a deště (který se předtim nějak uklidňoval) se připojila bouřka, která kymácela stromem. Blbě se mu dýchalo z představy, že může každou chvíli jedna či obě letět rovnou dolů, ale zrovna tak blbě mu bylo z toho, že zůstanou nahoře.
Baghý... byla oproti tomu jiné povahy a s jejím vyhrožováním bylo lepší zůstat nahoře. Vlčata létala vzduchem jako listí ve větru, což mu potvrdilo jenom to, že to má jeho partnerka pod kontrolou, ale jinak to nepomáhalo vůbec – stále mu bylo blbě a stále měl pocit, že to s ním sekne.
Dvě drobná těla dopadla na zem, lesem se ozvalo hromobití, které trhalo uši, ale to Jinks moc nevnímal, protože vypálil k dcerám, ke kterým se dřív dostala jejich právem rozzlobená matka s mnoha slovy na srdci. Zarazil se, protože jeho jediným přáním bylo jenom vědět, zda jsou v pořádku, řvát na ně neplánoval, to neuměl. Jenže měla pravdu. Zpomalil, pomalu vlčata i Baghý obešel, aby stál za nimi a snažil se netvářit se, jako kdyby slova o smrti a hloupých nápadech patřila i jemu. Prostě je jenom chtě chytit k sobě a ujistit se, že jsou živý... Byli prostě rozdílných povah.

„I tak nebude potom čarování úplně jednoduché,“ řekl polohlasem, protože nutně nechtěl synovi kazit představy o tom, co bude brzy umět, ale zase mu chtěl dát i nějaké ponětí o světě, že je takový, jaký je a to znamená, že ne vždy bude na sto procent přívětivý a nádherný. „Ale pokud budeš cvičit a věnovat se tomu, půjde ti to jako po másle,“ dodal tam i trochu té pozitivity, ale trochu čekal, že Nyran bude chtít hned.
„Až sebereme ostatní, můžeme se něčemu věnovat,“ navrhnul mu. Mezi ostatní chtěl ale počítat i Baghý, protože nebyl lovec. Nechtěl být lovcem a ani s tim mít cokoli společného. Furt si nevěřil, že by to zvládl – jeho hlava by ten fakt nepřešla.
Jeho okřídlená a poměrně malá partnerka se tam natahovala (obrazně) před dvěma vlky, ke kterým poposunul syna. Sám zůstal sedět na místě, nějak furt nebral v potaz to, že do té smečky opět patří a mohl by tam jít. Zkrátka... měl asi trochu blok. Nebo to byla jeho vrozená pasivita a nutkání vždy být na druhém místě a schovat se za ty průbojnější, kterým rád dělal stín, protože slunce výslunní nebylo pro něho.
Rozhlížel se okolo, jestli tam někde nevyběhnou dcery, ale kromě tří vlků a Nyrana v blízkém okolí nikdo nebyl, ani Dráz, který se zdál, že bude ten línější, se tam nenacházel. Hm, zamručel si nad tím zamyšleně s pohledem mezi stromy, než dostal do tváře jednu mokrou a probudil se tím i do reality. Našpicoval uši, mrknul k Nyranovi, který zůstal s Aranel a Awarekm, následně zrak stočil k zemi k Baghý. „Novinky?“ zeptal se zmateně. Byl si docela jistý, že tentokrát to nebudou stejné novinky jako v zimě, ale přesto se to v něm leknutím docela hnulo. A chtěl je slyšet hned, začínal být nervózní. „Snad to příbuzní ještě chvilku vydrží,“ zamumlal s úsměvem.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 42

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.