Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udělal jsem několik kroků dozadu, jenom tak pro jistotu, protože oslovení bílé vlčice ji muselo překvapit, rozhodně mě neslyšela, necítila, neviděla a moje přítomnost ji očividně vyděsila. Ale dostal jsem ji na nohy, udělal jsem pro jistotu další krok dozadu, napřímil se a hlavu lehce naklonil do strany. Netušila, že je jezero rudé, což bylo zvláštní. Myslel jsem si, že já jsem nepozorný, ale vlčice byla očividně nepozornější. Nebo byla unavená a byla ráda, že si někde mohla lehnout, prospat se a narazit na hlupáka, co na ni vychrlí jméno a otázku, na kterou nemůže znát odpověď. „Ach... Tak asi nic,“ zamumlal jsem si tiše s pohledem do země. Důvod rudé barvy jsem nezjistil, ale nevadilo to, dříve, či později na to určitě přijdu. A pokud ne... V životě vlk nedostane odpověď na více otázek, tahle se jen mohla přidat na nekonečnou hromadu.
Vlčice sice mohlo těšit potkat mě, ale mě nemohlo těšit její potkání, jelikož jsem ji nemohl nazvat jinak než "Bílá." Ta vlčice měla zcela bílou srst bez tmavšího chloupku, bez jediného hnědého, šedého, či černého. Jen bílé chloupky, delší i kratší, černý čumák a dvě oči v barvě cedrového dřeva. „No...“ brouknul jsem, aby řeč nestála. „jaké věci tady nechápeš?“ optal jsem se ji opatrně. „Třeba ti na ně zvládnu odpovědět,“ zlehka jsem se usmál, nechtěl jsem znít jako mudrc, co spolknul všechno vědění, jen to byla slušnost a nabídnutá pomoc vlčici, co měla otázky. Nejsem tu dlouho, neznám to tu... Ale kdo ví? Třeba odpovím... přimhouřil jsem zrak, všimnul si pohledu vlčice, která ode mně očima uhnula a raději uhnul též. Nepříjemné vejrání. Já však koukala do země, na čistě bílou zem. Má sníh barvu jejího kožichu nebo má ona kožich barvy sněhu? položil jsem si jednu filozofickou.
Něco vykřikla, uskočil jsem, našpicoval uši a zvedl k ní hlavu. „Prosím?“ nechápal jsem, naklonil hlavu do strany, přimhouřil zrak a čekal vysvětlení.

// Středozemní pláň

Chvíli jsem běžel, chvíli klusal, chvíli jsem šel a několik metrů jsem se kochal po okolí, hýbal se rychlostí hlemýždě a ani mi to nevadilo. Můj zrak dokázala přilákat i hrouda sněhu, vyčnívající keř ze sněhu, mrak na obloze nebo to jezero, ke kterému jsem se dostával. I když u toho bylo zřejmé, že můj zrak přiláká. Zvyknul jsem si na modrá jezera, průzračná, nazelenalá nebo třeba i bahnitá, ale nikdy v životě jsem neviděl jezero, jako bylo tamto. Rudě zbarvené, mohlo obsaahovat krev nebo tak, ale tak husté nebylo. Byla to červeně zbarvená voda. třeba za to mohou živočichové... Nebo rostliny... Nebo vážně obsahuje nějakou krev... zamýšlel jsem se nad tím, co způsobila rudou barvu jezera, přistoupil k němu blíže, zastříhal ušima a čekal, jestli mi jezero zodpoví otázku, proč je takové... Jiné. Odpovědělo mi pouze odrazem šedého vlka se zlatýma očima. Ahoj, pozdravil jsem ho jako bych ho nikdy v životě neviděl a chtěl se s ním seznámit. Mě byl však známý, byl to Aston. Syn Methena, přechodný alfa jedné smečky ze severu. Tulák ovládající magii vody, ale rozený iluzionista. Aspoň si přeje iluze ovládat... natočil jsem hlavu do strany, vlk v jezeře udělal to samé. Usmál bych se na něho, ale nechtělo se mi. Raději jsem odstoupil od jezera dál, kouknul po okolí a hledal žluté kopce, kam jsem se měl vydat.
Podél jezera jsem se rozešel ke kopců, v hlavě přemítal nad rudou barvou a přitom se díval na bílý sníh kolem sebe. Nepozorný vlk by si nevšimnul, ale já si té drobné změny ve sněhu všimnul. Nebyla to totiž kupa ledových vloček, ale kupa bílé srsti. Hele... zpozornil jsem, zastavil se, několikrát zamrkal zlatýma očima a nakonec vykročil k bílým chlupům ve sněhu. Vlk nebyl mrtvý, dýchal, což vlastně bylo dobré znamení. Zima si nevzala vlčí život. „Zdravím tě... Já, jmenuji se Aston a nevíš, proč je tohle jezero... Rudé?“ rovnou jsem na ni vybalil jméno a otázku ohledně jezera. Prostě jsem byl přímočarý, nebavilo mě chodit kolem horké kaše.

// Medvědí jezero

Jelikož se Luka rozhodla se mnou nejít, ale doufala, že se někdy potkáme, zůstal jsem sám. Zcela sám, což nebylo zrovna příjemné, ale už tomu tak bylo. Po pár minutách mi už ticho začínalo být nepříjemné, tlamu jsem nechával lehce pootevřenou, mělce dýchal, zrak nechal sklopený k zemi a snažil se vymyslet to, co řeknu Životu, a k němu dorazím a jak svou prosbu k němu pronesu. Akorát mě od sebe vyhodí... povzdechl jsem si se sklopením uší, měl jsem nemilé tušení, že mé prosbě nebude vyhověno, protože prostě nemám nárok na ovládání magií iluzí.
Mohu to zkusit... Za zkoušku nic nedám... Maximálně pár hodin chůze, nic víc... beztak jsem se bál odmítnutí, né-li prokletí, či něčeho horšího, co by mi mohl Život provést. Brodil jsem se ve sněhu, bylo to zvláštní, před pár dny bylo vedro, jako v létě a poté sníh... Jak? Tenhle svět je divný... brouknul jsem si se zakroucením hlavy. Nic takového se v mém rodišti nedělo, tam bylo vše naprosto... normální.
A možná proto tamto místo nebylo mým domovem, pouze rodištěm...

//Ohnivé jezero

// Stejně jako včera, pospíchám, protože bych tu neměla být :)

Květiny? to vypadalo jako problém, protože jsem netušil, kde mám v zimě sehnat nějaké květiny, které bych mohl vyměnit za umění ovládat iluze. Ale je to trochu... Neférový... Ne? přeci jen, vyměnit magii iluzí za pár kytek bylo neférové, pro Života. Nic za něco, okousanou kost za zrovna skoleného jelena, asi takové to bylo. Ale pokud mu stačí květiny... Proč ne? A stejně, co když chceš nějaké vzácné květiny, co zde pomalu nerostou a nebude to tak lehké, jak si myslím? na krátkou dobu jsem se zarazil, podíval se na vlčice, ale ihned se pousmál. „A kde máme sehnat takové kameny?“ zeptal jsem se ohledně Smrti, i když ta se mi nezdála. Už jen kvůli tomu jejímu jménu, Smrt byla Smrt a Život... Jenom od poslechu bylo každému jasné, kdo bude jaký a ke komu je bezpečnější jít. K Životu... zamumlal jsem si sám pro sebe, oklepal se, podíval se na oblohu, cítil jsem, že se blíží zima, opět. Nejdříve se ochladilo, pak oteplilo a pak? Zase se ochladilo a... To nebylo zrovna normální a ani pro vlka příjemné. Tiše jsem i sám pro sebe zavrčel, podruhé se oklepal a střídavě se koukal na Luku a Bellatrix. „Také jsem tě rád poznal,“ zamumlal jsem k Bellatrix, nějak jsem z jejích slov pochopil, že bude odcházet, ale neodcházela, podivil jsem se tomu, zavrtěl hlavou a raději se podíval k Luce. „Spíše bych měl na Života jednu otázku... No... uvidím, až k němu příjdu,“ pokrčil jsem "rameny". Nechtěl jsem ovládat více magií, chtěl jsem pouze iluze, voda mi byla... Vlastně ukradená. „Vždycky mi bylo líto, že nemám fialové oči, ale zlaté - jako malé vlče... Tak prostě... Jestli by to šlo,“ zamumlal jsem na vysvětlenou, otočil se k Bellatrix a rozloučil se s ní. „Děkuji ti a... Nejspíše sbohem nebo na viděnou... Uvidíme,“ pousmál jsem se zlehka, otočil se k Luce a na chvíli se zamyslel. „Půjdeš se se mnou podívat k Životu, či ne?“ naklonil jsem hlavu lehce na stranu, a ať zněla otázka jakkoli, usmál jsem se a vydal se směrem, kudy ukazovala Trix.

//Středozemní pláň

Souhlasně jsem přikývnul, ulevilo se mi, protože jsem nerad mluvil s někým, koho jsem ani nemohl oslovit jménem, popřípadě nevěděl, jak je později vyhledat. Na popisy jsem dvakrát nebyl.Dokázal jsem určit barvu vlka, možná i barvu očí, ale nějaké drobnosti, jako jizvy, menší znaky po těle nebo případně stavba těla, jako výška, tloušťka, to nešlo ke mně. Nedokázal jsem podle toho vlky rozlišovat.
Poslouchal jsem výkladu o tom, jestli vlk může používat více magií a ono to vážně šlo. Rozzářil jsem se jako malé vlče, které poprvé spatřilo sníh. Zašvihal jsem ocasem ze strany na stranu, otočil hlavu k Luce a pousmál se ještě více, naše otázka byla zodpovězena, šlo to a já plánoval, že si splním své přání - ovládat iluzem abych aspoň trochu přestal lhát. „Děkuji,“ poděkoval jsem vlčici jménem Bellatrix, otočil hlavu směrem, který Bellatrix určila jako cestu k Životu, jednomu ze dvou vlků, který dokázal učit magie. „Život...“ zamumlal jsem si pod vousy, přešlápnul z tlapy na tlapu a sto procent byl rozhodnut, že moje další cesta bude právě tam. A co když za to bude něco chtít? zarazil jsem se, ale jen na chvíli, byl jsem totiž přesvědčen, že ať bude chtít cokoli, dám mu to, splním nebo cokoli jiného, jen abych mohl iluze ovládat.
„Myslím, že bych mohl k Životu zajít... Přeci jen, možná bych nějakou prosbičku měl...“ zamumlal jsem směrem k Luce aniž bych řekl, jaký můj plán je, to bylo vedlejší a ani ne tak podstatné, jak se na první pohled mohlo zdát.

//Pardon za krátkost, ale mám značné omezení notebooku, tak pospíchám :)

„Jenže mě učili, že bych takové věci dělat měl, tak se tím řídím,“ pokynul jsem hlavou s dalším lehkým úsměvem. Sice to nebyla tolik pravda, učili mě inteligenci a později tomu, jak být správným alfou, kterým jsem nikdy nebyl, ale slušným mravům mě neučili, protože jsem je už od malička bravurně ovládal. Zastříhal jsem ušima, natočil hlavu a podivil se tomu, mě každá ryba chutnala stejně, prostě to byla rybina, nechutná rybina, ale v nejhorších chvílích prostě ryba stačit musela. A nejlépe musela i lahodit.
Chvilku jsem si přemýtal v hlavě to oslovení od pískové vlčice, Astone... Astone... Stále jen a provždy jen Astone... už dlouho jsem se s tím smiřoval, ale stále se neměl k tomu, abych to pochopila má hlava. Vstřebávala ten fakt velice pomalu, srdce si zvyklo, ale hlava... Hlava se jenom tak přesvědčit nedala. „Můžu jen vědet tvé jméno?“ zeptal jsem se vlčice, protože ona ho hned napoprvé neřekla, to byla však jediná chvíle, kdy jsem ji skákal do řeči, mlčel jsem, poslouchal o zdejší krajině a přemýšlel, jestli se smečkám chci nebo nechci vyhnout. Někdy... Později... S partnerkou, ne dříve... vzdálená a zatím nesplnitelná budoucnost.
„Děkuju,“ brouknul jsem za sebe k pískové vlčici s úsměvem, jak jsem měl ve zvyku. Dobré informace pro nás, musel jsem se usmívat.Otočil jsem hlavu k Luce a vzpomněl si na otázky, která nás tehdy přepadla na jihu. Ovládání více magií, vrátil jsem tedy hlavu k pískové a pronesl svou otázku. „Víš... Nedávno jsme si říkali.. Když je toto svět vlků, je možné, aby vlk ovládal více magií?“ byla to otázka z ničeho nic, ale mě vrtala hlavou jako kořen stromu prorůstal zemí.

Čumákem jsem se nimral ve své rybě, předníma zubama z ní vykusoval ty nejmenší kousky, dával si bedlivě pozor na veškeré kostičky a vnitřnosti. Urg... Žaludek... otřásl jsem se při vzpomínce, jak jsem jednou omylem kousnul do žaludku jednoho tvora a následně se málem nechutí pozvracel. Musel jsem si najít nový úlovek, protože ten předchozí se už prostě nedal žrát. Luka zmínila, že by si klidně dala další rybu, a protože jsem byl naučený k tomu, že se jako zástupce barbarského pohlaví měl občas, né-li vždy, uhnout tomu něžnému a párkrát se pro ně i obětovat. Zvedl jsem nejdříve své tělo, poté rybu a položil ji s jemným úsměvem před Luku, nezbylo ji moc, ale aspoň něco. Na chuť mohla stačit a já? Vytrhnutí jednoho jídla ještě žádného vlka nezabilo, pokud však nebylo po dlouhých dnech bez jídla... ale to nebyl můj případ. Já byl prostě jen slušně vychovaný.
„Jo... Asi ano...“ ale dokonalé ovládání magie nebyl můj případ, já rozpohyboval vlnky v kaluži a také v jezeře, ale nic víc jsem nedokázal. Na víc jsem neměl a nejspíš nikdy mít nebudu, protože jsem si tu magii ve volných chvílích neprocvičoval. Přeji si ovládat iluze... zasténal jsem se zakloněním hlavy. Díval jsem se na měsíc a nic nevníma, dokud Luka opět nepromluvila.
Překvapeně jsem k ní otočil hlavu, zastříhal ušima a nechápavě pootevřel tlamu. „Já? Nic...“ nic jsem neudělal nebo snad ano? Rozvlnil jsem hladinu... ano, to jsem udělal, ale to bylo nevinné. To mohl udělat jakýkoli vlk jen pár pohyby - a přesně tak jsem to udělal já.
Vítr ke mne zavál pach, nemohl jsem ho ignorovat, protože to znamenalo společnost. Otočil jsem tělo dokola, hledal původce a našel zlatou vlčici s tmavšími vlky, „dívej,“ upozornil jsem ihned Luku se zašviháním ocasu, zvedl se a svižnějším krokem vykročil k vlčici. Třeba nám prozradí, kde se nacházíme. na Luku jsem tentokrát nečekal, byl jsem na to moc natěšený. Přikráčel jsem k vlčici, nechal si od ní však několika metrový odstup, napřímil jsem se a představil se: „Ahoj, jmenuji se Aston a tohle je Luka,“ jestli představení vlčice bylo nebo nebylo vhodné jsem nijak neřešil. „A popravdě bychom rádi věděli, kde se nacházíme... Přeci jen, jsme tu už nějaký ten den a stále nic nevíme,“ zakroutil jsem nad naší nevědomostí hlavou.

I když nebylo takové teplo, jako přes den, stále mi kožich vytvářel dokonalou iluzi, udržoval teplo uvnitř mého tělo a donutil mě zrychleně dýchat, abych se trochu ochladil. Marně, musel jsem doufat, že se brzy ochladí a přijde konečně zima a kožich splní svůj účel. „Podle mě to je spíše děsivé,“ co když zimy nadobro skončili? Poslední sníh a poté nekonečné teplo. Žádné chumelenice, vychřice, sníh po krk, led... Nic, co jsem prožil dříve, co když se pak bude vlčatům o sněhu povídat jako o legendě? to mě děsilo asi nejvíce. Myšlení, že vlčata prostě sníh neuvidí, nepoznají ho, nepoznají radost, studené tlapky a zmrzlé maso.
„A taky jsou slizké,“ doplnil jsem Luku. „A mají zvláštní chuť... Takovou... Hm, jejich maso se rozpadá a není tak chutné, jako zaječí nebo vysoké,“ snažil jsem se přirovnat chuť ryby k nějaké chuti, ale nenapadlo mě nic jiného než "rybina". Jenže... Jak vysvětlit vlku, co třeba nikdy nechutnal rybu, že ryba chutná jako rybina? Nijak, jednoduché... „Ale i vlci s magií vody tu vodu musí ovládat, aby tu rybu chytli,“
rejpnul jsem si, protože mě zatím nikdy voda nepomohla s lovem. Voda mi nikdy nepomohla a to byla mojí magií už pár let. Jenže já ji také nikdy netrénoval... popravdě jsem ji nechtěl ani objevit, protože mě to tak trochu děsilo. A hlavně jsem chtěl být jiný, odlišit se od ostatních.
Luka chytla svůj úlovek, vydala se s ním na břeh a začala hodovat, usmál jsem se, já ani lovit nezačal. Hlavu jsem otočil k jezeru, znova si prohlédl jeho lesklou hladinu a snažil se objevit nějaké ryby. Měl jsem takové ponětí, že u mě žádné ryby nebyly. Chmf... odfrknul jsem si nad tím, sklonil hlavu k vodě a soustředil se na její hladinu. Aspoň jednou mi pomož... Vlnami ke mně nažeň ryby a už po tobě nikdy nebudu nic chtít... prosil jsem svoji magii a zcela se soustředil na pohyb vody.
A ono to vážně vyšlo, nejdříve lehké vlnění, pak trošku větší, pohyboval se mým směrem, nahnalo ke mně chuděru malátnou rybku a ta se stala obětí mých zubů. Zakousnul jsem ji ještě ve vodě, vytáhnul mrtvou, rybu, která sebou plácala jen reakcí posledních nervů. Zajímavé, jak to tělo pracuje, zamyslel jsem se, vylezl z vody, oklepal se, z nohou vylétlo několik kapek vody, ryba dopadla na zem a já se na ni pyšně usmál. Řádná večeře, ulehl jsem k ni, přitáhl ji bliž k sobě, chvíli si ji prohlížel a nakonec se do ni pustil s popřáním dobré chuti pro Luku.

Vážně tam byli vlci, cítil jsem je, nacházeli se na druhé straně jezera, ale pak odešli. Zmizeli dříve, než jsme je vlastně stačili zareagovat a třeba k nim i přijít, třeba příště... jestli nějaké příště bude, ale doufal jsem, že ano. „Cítil,“ odsouhlasil jsem to Luce a posadil se do bahna. Do žádné sněhu, ale do bahna, teploty byly na zimu až moc vysoké, příšerně vysoké. Že by tohle byl ten jih? Žádné zimy? zamračil jsem se, chtěl jsem na jih, poznat teplá léta, ale taky zažít sníh. To se mi nelíbí... zamručel jsem si, otočil hlavu k Luce a lehce pootevřel tlamu. „Není ti to teplo podezřelí? Nebo nepříjemné? Je to děsné...“ oklepal jsem se na důkaz toho, že mě to nepříjemné bylo.
„Takže taková skoro novinka?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem. Že by to bylo něco, v čem bych mohl být lepší? I když na tom vlastně nezáleželo, jen by to byla změna proti tomu, že jsem odjakživa byl druhý a nikdy v ničem lepší nebo nadřazenější. „rybaření je lehké,“ ale samozřejmě záleželo, jestli se rybařilo na jezeře nebo řece, kolik tam bylo ryb, jaká byla zima a jak se dokázal vlk nehýbat.
Chvíli jsem stál na místě, mrkal na Luku a sledoval, jak si sama poradí se studenou vodou - i když by nemuselo podle teploty vzduchu být tak ledová - a mršnýma rybičkama. Jestli se v jeteře tedy nějaké nachází, to bylo vcelku podstatné. „Hodně štěstí,“ popřál jsem Luce šeptem a následně za ni vyšel. Vlezl jsem do jezera o pár metrů vpravo, abych neplašil její kořist a začal se rozhlížet.
Stál jsem nehybně v jezeře do půli nohou, ani mi nebyla zima, překvapivě, sledoval jsem vlnící se měsíc v odrazu hladiny a tak se nějak nestaral o to, že jsem chtěl lovit. Spíše jsem relaxoval.

// Řeka Midiam

Přes den se mi na nohou vytvořili bílé, sněhové ponožky, které bohužel na večer začali roztávat. Vlastně to bylo i dobře, studilo to, ale teplo znamenalo, že i led na jezeře roztaje a budu za hlupáka, protože nebudeme mít co u jezera dělat. Tak bychom dyštak mohli lovit... Třeba si ulovit takového kapra, špinavá to ryba a ani dvakrát nechutná, ale nasytí. což bylo v zimě důležité, vydat co nejméně energie a pak žrát do sytosti. Ale samozřejmě lovit, nekrást!
Ohlédl jsem se za Lukou, šla za mnou, stále. Snažil jsem se jí neutíkat, zvolnit krok a při každém kroku jsem nakopával sníh, který jsem rozhazoval do vzduchu a následně sledoval, jak se pozvolna snáší k zemi, přikrývá poslední zbytky země, jako cukr. Takové zimní cukroví, zašklebil jsem se nad tím. Když si vlk chce pročisti žaludek, má to i s pitím. Na chvíli jsem položil čumák k zemi a snažil se zjistit, jestli se tu nenachází (nebo tu v blízké době neprošel) nějaký vlk. Ona by to společnost nebyla zrovna k zahození, myslím si, že by byla mile přivítána. Z mé i z Lučiny (//je to správně? :D) strany. Jediný pach, který jsem však cítil, byl starý pach nějaké vlčice a mladší pach velkého ptáka - krocana.
Zastavil jsem se pár metrů od jezera, byl na něm led, ale tenký, sotva by unesl králíka, natož vlka, smutně jsem si zabručel, otočil hlavu k Luce a povzdechl si. „Promiň... Nic... To nám ten advent tedy pokračuje...“ nejmírnější zima, kterou jsem za pět let zažil. Zrovna letos! Hlavu jsem zklamaně otočil od Luky někam do neznáma, přimhouřil zrak, snažil se odhalit, kde by mohla být větší zima, a kde by se dalo klouzat, nic mě však nenapadalo. Nechtěl jsem se vracet na sever. Co bych někdy řekl, kdybych se vrátil domu? Že jsem se tak trochu zbláznil z perníku? Že jsem jenom nedorostlé štěně, co se bálo vlastní rodiny? začal jsem nad tím dost uvažovat, věnoval Luce jeden krátký pohled a mlčky zase otočil hlavu někam do strany. Usadil jsem se k zemi, nechal přední tlapy volně sjet po zemi a tak si lehl do mokrého sněhu, co se mi začal lepit na srst, abych to všechno zdokonalil, převalil jsem se na záda a zpět na břicho, sníh se mi nalepil i na uši a udělal jsem ze sebe něco na způsob zasněžené vánočky. „Takže... Co budeme dělat?“ zeptal jsem se zklamaně. Hlavu jsem zvedl k noční obloze. Nic. Nic, co by stálo za sledování nebo alespoň krátký úsměv. Již potřetí jsem otočil hlavu k šedo-bílé vlčici se zlatýma očima, chvíli si ji prohlížel a zapřemýšlel. Pa... Pár... Párek! mohl jsem uvažovat nad čímkoli, ať se to týkalo šedo-bílé Luky, mne, mé rodiny nebo kohokoli jiného, stejně se mé myšlenky otočili k jídlu. Vyskočil jsem na nohy, setřepal ze sebe sníh a podal návrh. „Nemáš hlad? Co kdybych něco ulovil? Rybu, ryby nebo zase nějakého ušatce. Řekni si.“ přes odpor k lovu jsem se na něho stejně nabídnul. Rybaření se do lovu moc nepočítalo...

//Snažila jsem se vytvořit post na tu akci... Proto taková konina, pardon :D
Btw. Psala jsem post nějak souběžně s Bellrayem (nebo jsem si nevšimla, že tu je...), tak tm ádná reakce na vytí, či tak není... Další pardon...

// Třešňový háj

Luka uháněla dál a já uháněl za ní, protože jsem ji nechtěl ztratit. Navíc, vylekaný vlk by mohl udělat bůh ví co, a kdo ví co, a kdo ví komu. Jeden by ani neřekl, jak daleko dokáže vlk uběhnout bez toho, aby byl zadýchaný. Tedy v případě Luky, já už v necelé polovině lapal po dechu a k řece jsem se spíše už doplazil s jazykem někde za sebou a tlapy sunul po zemi rychlostí šneka. ještě, že neutíkala do kopců... upřímně, to bych asi zůstal dole nebo bych nahoru lezl vlastním tempem. Takže já bych byl na vrcholku kopce a Luka někde v tramtárii na severu zpátky u smečky.
Luka spadla na zem, což pro mě byla značná výhoda, z posledních sil jsem ji doběhl a padl na zem vedle ní, asi jako spadlá švestka ze stromu. Omlouvala se, nějak bych zareagoval, ale nejdříve jsem si musel posbírat plíce ze země, protože jsem prostě bez nich nemohl mluvit a dýchat. „To... To je v po-hodě,“ dostal jsem ze sebe, zaklonil hlavu dozadu, abych se vzpamatoval a pokračoval. „Není se za co stydět,“ nebylo, i když to upřímně bylo trochu směšné, les byl pro vlky přirozený a... No, strach z lesa byl směšný.
Luka se zvedala a tak jsem se začal zvedat také, dýchání už bylo přirozené, jen jsem čekal, že rán se nebudu moc zvednout ze země, protože budu mít všechny svaly v těle v jednou ohni a nezkutečné agónii. „Ne, ne,“ zakroutil jsem hlavou s úsměvem, přikročil blíže k Luce, abych kolem ní prošel směrem k jezeru a přitom si neodpustil lehké šťouchnutí do boku. „Klidně budu vůdcovat další noci!“ zvolal jsem při krocích k jezeru, ale moc se mi ta věta nezamlouvala. Nechtěl jsem vůdcovat, chtěl jsem být veden.

// Medvědí jezero

Nečekal jsem, že se ke mně Luka připojí, ale vlastně to bylo přirozené, začal výt jeden a ten druhý měl nutkání se přidat, buď aby nevyčníval z davu nebo protože tomu prostě tak bylo. Občas spolu dva vlci zněli divně, občas to ušlo, ale některé dva hlasy spolu zněly dokonale. Luky hlas byl vcelku tichý, musel jsem napínat uši a ignorovat vlastní hlas, abych vůbec ten její slyšel a také byl kratší. „Tobě to taky šlo hezky,“ přikývnul jsem s úsměvem, chvála se měla vždy oplácet, a i kdyby žádná chvála nepřišla, měla se rozdávat.
Podruhé jsem se usmál, když Luka neměla nic proti cestě k jezeru, snad bude zamrzlé... nebylo by příjemné se vláčet cestu někam do neznáma a pak ani nenajít zmrzlé jezero, kde by se dalo klouzat. Nebo aspoň rozdupávat let, to také bylo fajn, když se nešlo klouzat. Občas ten led prostě vlka neudržel, ale tlamu třeba ano,
„Jo, třeba jo... U jezer se zdržuje dost vlků a navíc... V zimě tam bude ještě dvakrát víc vlků!“ bylo by vážně fajn někoho potkat, vlka, či dva. Třeba i více, možná by nebylo nejhorší narazit i na nějaké území smečky. Ne, že bych jim chtěla běhat do rajónu, ale spíš vědět o nějaké smečce, pro případ, že bych se do smečky chtěl přidat, což chci stále... povzdechl jsem si.
Tentokrát se vedení ujala Luka, šel jsem za ní a přitom sledoval její počínání. Nechápavě jsem natáčel hlavu do strany, cukala hlavou do strany, sledovala každý pohyb v lese a byla taková... Nesvá. Jako by se něčeho bála, tmy? Lesa? Měsíce? pokládal jsem si původce strachu, které jsem zrovna kolem sebe viděl, ale nepřipadalo mi to logické. Až na tu tmu, ve tmě se skrývalo mnoho nebezpečných věcí... Ale to říkat Luce nemusím... pak z ničeho nic Luka vyběhla, prostě zpanikařila a pelášila z lesa pryč. „Luko!“ zakřičel jsem na ní, ale bylo to marné, musel jsem za ní vyběhnout nebo bych ji také mohl na dobro ztratit.

//Řeka Midiam

Buď se mi to zdálo, nebo přestal foukat vítr, celkově. Neslyšel jsem žádný šelest větru ve větvích, žádné meluzíny, nic takového. Vítr tedy musel ustat a muselo se udělat v rámci možností pěkně. Byla noc a skrze holé větve jsem si stačil všimnout toho, že lehce sněží, konečně, že by se udělala vážně zima? Že by zima byla bílá, jako na severu? Aby toho nebylo málo, do toho všeho byl ještě úplněk, zářivý, kulatý měsíc, co osvětloval veškeré bytí na tomhle světě. Chtěl jsem měsíc pozdravit, zavýt, ale netušil jsem, co by na to řekla Luka, ale přeci je to naše přirozenost... Zakýval jsem hlavou ze strany na stranu, uvažoval nad tím, co by bylo vhodnější, co by bylo lepší a tak různě.
Věnoval jsem krátký pohled s mírným úsměvem Luce, zastříhal ušima a pak hlavu zvedl k měsíci,Přešlápl jsem z tlapy na tlapy, nohy lehce rozkročil, abych stál pevně na nohou, zhluboka se nadechl, nasál studený, noční vzduch, který voněl nasládle, nejspíše kvůli tomu lesu. Začal jsem výt, to byla konečně nějaká věc, kromě chování, která nebyla Astonova. Jeho vytí bylo vždy hluboké, nemelodické, to moje ano. Zní to namyšleně, ale moje vytí bylo vždycky lepší, melodické, bez zádrhelů a k tomu všemu znělo tak nějak... Přirozeně. Plíce mi však nedovolovali výt dlouho, musel jsem po chvíli přestat a polapit dech. Další pohled jsem ihned věnoval Luce, chvíli byl zmatený, pak jsem se trochu styděl, ale nakonec jsem se stejně usmál - úsměv vyřeší snad všechny problémy.
„Řekněme... Že tenhle les je zatim nejhezčí - dle mého,“ osobní názor, ten minulý les byl vážně takový, strašidelný. „Tak fajn!“ málem jsem se rozzářil, jako sluníčko. Odkašlal jsem si, zhluboka se nadechl a podal svůj návrh. „Co kdybychom se pak vydali k tomu jezeru? Nebo k jinému? Prostě, jestli ses nikdy neklouzala na jezeře, o hodně si přišla...“ krátká pauza mezi větami. „Dobře, možná ses vyhnula natlučenému čumáku nebo nemilému smočení - to se nestávalo často - ale jinak je to zábava. Led se ve slunci dost leskne, vypadá to... Úžasně a po nocích se v nich zase leskl měsíc... Mělo to takový modro-stříbrný nádech... Ve dnech oranžový a-“ zasekl jsem se. Možná jsem mluvil moc, určitě jsem mluvil moc.

// Středozemní pláň

Luka nic nenamítala, dobrovolně se mnou běžela do lesa, kterým se každým krokem zdál, jako čím dál tím lepší schovka. Stromy v něm tvořily pouze třešně, jaro tady musí být pěkné... určitě by stálo za to, aby se tam vlk šel na jaře podívat. Mnoho bílých květů, ve vzduchu příjemná vůně a v létě třeba i třešně. Jednou se sem zajdu podívat, slíbil jsem sám sobě s lehkým úsměvem. Celý les byl prolézačkou, motal jsem se kolem stromů, přitom si všímal každé větve a občas se podíval i směrem k Luce.
Srst jsem měl zcela rozcuchanou, jednou čuměla sem, podruhé tam, nebyla simetrická. Oklepal jsem se, srst splihla a ihned vypadala lépe, šedá přecházela do tmavší šedé, ta do svetlejší a takto stále dokola, žádná jiná barva. Pouze černý čumák a dvě zlaté oči, které se odmítali zbarvit do modra. Naštěstí! jinak... jinak bych nebyl Aston, ale Jinks. A Jinks byl nikdo, Aston byl někým. Byl velikým, byl alfou, prvorozeným... Ještě bych ho mohl korunovat dalšími tituly, ale nechtěl jsem.
„Pěkný les... Nemyslíš?“ brouknul jsem s otočením hlavy směrem k Luce. „Nepamatuješ si, jakým směrem bylo to veliké jezero?“ položil jsem po chvíli ticha jednu otázku, která absolutně neseděla s předchozí. Vzpomněl jsem si na to jezero, nevím proč, a také si uvědomil, že je zima, mrzne a na jezerech by se mohl vytvořit led.
„Určitě si to jako vlče musela dělat... Jezera zmrzla a vlčata běhala po jeho zmrzlé hladině... Občas nějaký odřený čumák, ale jinak zábava...“ sice jsem se vyhýbal vysvětlení, proč chci vědět, kde je jezero, ale bylo to mé další přednášce a vzpomínce na "mladá léta" zřejmé, ne?

// Kopretinová louka

Vítr musel foukat ze všech stran, v jedné chvíle se mi opíral do levého boku, moje chůze se tedy pomalu stáčela k levé straně. Po pár vteřinách zase foukal silný vítr přímo do tváře, chodil jsem zpomaleně, sotva viděl na krok, oči takřka zavřené a uši sklopené. Zima... ale tohle byla velice nepříjemná zima. Kdyby chumelilo, sněžilo nebo třeba i vichřice... Stále by to bylo lepší, než nepříjemný, štiplavý vítr a zima v podstatě bez sněhu. Jen ztuhlé bahno, zmrzlá tráva a jinovatka. „Možná by bylo moudřejší se někam schovat...“ navrhnul jsem. Poslední dobou bylo nejrozumnější někam zalézt a určitě nevylézt do jara. Nebo aspoň do té doby, než napadne sníh a všechno se změní, pak bude všechno fajn. hodil by se úkryt... úkryt, kam by se vlk schoval a nevylezl do jara, provizorní domov... Nebo si rovnou najít smečku! to by bylo ze všeho nejlepší, pro některé. Třeba pro takové, jako jsem já. Nutně jsem potřeboval smečku, někteří potřebovali žrát, já potřeboval nějaký domov. Stálý domov a žádné, nekonečné pochody bez cíle a smyslu.
„Co se jít někam schovat?“ zeptal jsem se své společnice, přimhouřil zrak, překonal další nápor větru do tváře a hledal schovku. V dáli jsem si všimnul nějakého tmavého obrysu, možná lesa... Určitě to musel být les! „Tam!“ houknul jsem na Luku, zastříhal ušima a vyběhl jeho směrem.

// Třešňový háj
//Jo... Taky nemám nějak fantazii :D