Gallirea - Příspěvky uživatele

// Východní hvozd

Radostí jsem našpicoval uši a povzdechnul. Vážně jsem spatřil řeku, modrý tok, který mi mohl poskytnout vláhu a zároveň umýt mé špinavé tlapy od toho pochodu přes močály, když jsem měl namířeno od Života. Sladká to tekutina! i když nikterak sladká nebyla. Nejdříve jsem se napil, až poté jsem se chystal na umytí tlap, protože s opačným pořadím by to nemělo smysl, a ještě bych k tomu všemu musel pít vodu ochucenou bahnem a to nikdo nechtěl, hlavně ne já, ušklíbnul jsem se lehce a ponořil čumák do vody. Byla ledová, ale co by také jeden v zimě, chtěl že?
Poté jsem se nějak snažil umýt tlapy, nechtěl jsem do řeky skočit celý, ještě bych pak umrznul! Ale chtěl jsem se dokonale umýt, protože jsem stále měl za cíl najít smečku a vážně, jít do smečky špinavý? Ne, děkuji. To mě nelákalo.Trochu logiky, jak se dobře umýt bez úhony a nemoci? zamyslel jsem se s natočením hlavu zlehka do strany. Nakonec jsem si lehnul na břeh, tlapy ponořil do vody a doufal, že se proudem oddělí bahno od chlupů a pokud ne... Pak budu nějak pokračovat dále. Horší to však bylo se zadníma nohama. Komické... zakroutil jsem nad tím hlavou, škubnul nohama a přitom sledoval, jak se bahno nechává v hnědé změti odnášet někam pryč po proudu řeky.

// Močály

Neustále jsem se musel dívat na své tlapy, sice jsem už nebyl zabořený v bahně, ale to neznamenalo, že mi to nevadilo. Tak špinavé tlapy jsem snad v životě neměl, snažil jsem se je nějak očistit, ale prostě to nešlo, místo toho jsem akorát všechno bahno rozmazal po nohou a polštářcích, což nikterak nepomohlo. Naopak, dopadlo to tak, že jsem měl srst přilepenou ke kůži, hnědou a bahno začalo tuhnout. Potřebuju nějaký vodní tok... Takhle mě přeci nikdo nemůže vidět! styděl bych se za sebe. A co teprve, kdybych narazil na území smečky? Hanba mi! Takhle by tě k sobě nevzala ani samotná smrt! Vykopla by tě, protože jsi špinavý!
nasál jsem okolní pachy, ucítil jsem dokonce i vlky, ale to mě momentálně nezajímalo, ač jsem byl nerad sám. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil po pachu vody, který byl docela vzdálen. Vedlo mě to k nějaké planině, kterou jsme plánoval co nejrychleji přeběhnout a vyrojit se u vody. Stejně mám po tom cestování už zase žízeň... A mohl bych si chytit oběd... i hloupá rybka by se hodila.

// Řeka Mahtaë přes Galtavar

// Západní louky

Po prvních pár krocích jsem litoval, že jsem vůbec do tohoto lesa vkročil, Tlapky se mi ihned zabořili do bahna, špatně se mi chodilo a nevypadalo to, že by ono bahno někde končilo, bylo všude kolem. Nevonělo to zrovna příjemně, lesu se také zrovna dobře nedařilo. Tady nic žít nebude... A já mám docela hlad... zasténal jsem, olíznul si čumák a vynaložil značnou sílu do toho, abych se vůbec dokázal pohnout z místa, když jsem totiž stál na místě, tak jsem se zabořoval a to se mi nechtělo.
Nesměl jsem se tedy zastavovat, se zatnutýma zubama a svalama jsem pokračoval dále, přitom si tiše pro sebe klel, že jsem nemohl jít někudy jinudy, ale tahle cesta tak lákala! argumentoval jsem sám sobě s povzdechem.
Tlapy jsem měl už kompletně hnědé, což nemuselo navozovat zrovna slušný dojem. Nikdy jsem se moc nestaral o to, jak moc je moje srst špinavá nebo zacuchaná, ale tohle mi vážně vadilo, neviděl jsem totiž žádný vodní tok, kde bych se mohl umýt. Tedy, jeden byl za mnou, v tom jsem akorát zkontroloval, zda se mé očka změnila - nezměnila, napil jsem se a následně pokračoval dál.
Cesta přes močály se dost protáhla, ale nakonec jse to zvládnul, přestával jsem se propadat, cítil jsem už v určitých místech pevnou zem, až jsem se nakonec nepropadal vůbec. Což však neměnilo nic na tom, že jsem měl kompletně hnědé nohy a sem tam i kousek břicha. Ach... jestli na někoho narazím, bude si myslet, že nejsem vlk, ale prase... zakňučel jsem, snažil se tlapky otřít v trávě, bahno z nich sice slezlo, ale stále jsem neviděl jejich šedou barvu, ale hnědou.

// Východní hvozd

// Narrské kopce

Měl jsem takový pocit, že jsem tuhle louku odněkud poznával, jen jsem si nebyl jistý odkud. Došlo mi to však ve chvíli, kdy jsem uprostřed té louky spatřil obrovský kámen, který s tyčil zcela osamocen nad okolím, nikdo nebyl jeho v blízkosti, on je mlčky vzhlížel na okolí a přitom se nenechal položit ani tím nejsilnějším větrem, který zažil. Déšť omýval jeho kamennou slupku, ale nikdy ji nezničil, pouze obrousil.
Procházel jsem přes tuto louku s vlčicí jménem Luka. Kde je jí asi konce? otočil jsem hlavu do neznáma s nadějí, že tu bílo-šedou vlčici někde spatřím, ale neviděl jsem ji. Třeba je zpět na severu nebo tak... ani jsem netušil, proč jsem přemýšlel zrovna nad Lukou. Možná kvůli vzpomínce, že zrovna s ní jsem poznával tento svět, prošel jsem s ní docela velký kus, byl s ní možná měsíc nebo více a nakonec se s ní rozloučil a šel hledat Života. Poté jsme šli do jednoho lesa... ten les jsem si také pamatoval, Luka z něho následně vylítla jako dělová koule, protože se bála. Neměl jsem jí to za zlé, každý má strach.
Stočil jsem svoji chůzi kolem menhiru k severu, k tomu lesu, ale na poslední chvíli se rozhodnul, že přeci půjdu někam jinak. Cítil jsem odtamtud vodu, překročil jsem řeku a pokračoval do lesa, kde mě uvítalo nemilé bahno.

// Močály

// Vrchol Narrských kopců

Několikrát jsem měl nutkání vrátit se zpět nahoru za Životem, ty kopce tak lákaly... Tak vábivé, zároveň nádherné, ojedinělé, možná i trochu tajemné, ale rozhodně kouzelné a skrývalo něco, co mi tak trochu otevřelo oči, zmátlo mysl a splnilo jedno z mých čtyř přání, co za svůj život prostě musím splnit, ať se děje, co se děje. Ovládat iluze... Splněno, zeširoka jsem se usmál a hlasitě, plný radosti zavyl na okolí. Hlavu jsem i potom nechal zakloněnou, oči zavřené a přitom se usmíval. Najít si smečku... Partnerku... Mít vlčata... ta byla má ostatní přání a nezněla zase tak nesplnitelně. Alespoň to nalezení smečky, to přeci nemohlo být tak těžké? Partnerka zněla složitěji, protože... Jen jedna jediná, s kterou budu celý život, žádná jiná. Bylo to důležité rozhodnutí a také dost složité, protože nezáleželo jen na mně, ale také na ni. Hlavně na ni. A pak ta vlčata... To bylo prostě samo o sobě, není partnerka, nejsou vlčata.
Přestal jsem se soustředit na své cíle a raději je šel plnit, chtěl jsem to udělat v pořadí, které jsem si řekl. Na řadě tedy bylo nalezení smečky. Rozhlédl jsem se kolem sebe, přimhouřil zrak a nakonec se rozhodl jít k severu, i když ne až do toho krutého, jen mírně někam nahoru. Jednou u nějaké smečky budu muset uspět... pevně jsem v to doufal, zatnul jsem zuby a připravil se na to, že teď budu nějako dobu putovat sám, pokud na někoho nenarazím. A nejlépe, pokud nenarazím na smečku.

// Kopretinová louka

OBJEDNÁVKA:
Barvírna:
B02 – růžovo-fialová (více fialová)/25 mušliček (schváleno Noxem)
Směnárna:
2 mušličky = 1 Kopretina
18 křišťálů = 60 safírů
Vlastnosti:
V01 – síla/4*/20 safírů
V01 – obratnost/4*/20 safírů
V01 – rychlostt/1*/5 kopretin
V01 – vytrvalost/3*/15 safírů
V01- taktika lovu/1*/5 kopretin

// Ohnivé jezero

Každým krokem se žluté kopce zvětšovali, díval jsem se na ně s úžasem, zároveň jsem se však lehce třásl a litoval jsem, že zrovna v téhle chvíli jsem sám a není nikdo, kdo by mi poskytnul psychickou podporu nebo komu bych naopak mohl pomoci já. Vzájemná pomoc byla ta nejlepší, ale v téhle situaci? Pusto prázdno. Je já a žluté kopce, na kterých měl dle všeho sídlit Život.
Doufal jsem, že je ten vlk vážně tak hodný, jak říkala Bellatrix, ale zároveň jsem ze setkání s ním měl strach. Zadní nohy se mi lehce třásly, srdce div nevyskočilo hrudníkem, jak rychle tlouklo. Seber se, Astone... Jdeme! poručil jsem si, vykročil jsem rychlejším krokem, ale každým krokem se moje chůze zpomalovala, až jsem se zase zastavil. Polknul jsem a další krok, zase jsem se snažil jít co nejrychleji, ale opět jsem zpomaloval. No tak... Astone... Jdeme! zatnul jsem zuby, hluboký nádech, výdech, nádech a vykročil jsem.
Tentokrát jsem nezastavoval, stoupal jsem nahoru, podporoval se v každém kroku a zároveň se těšil jako malé vlče... Ale strach a nervozita rázně převládala.

// Vrchol Narrských kopců

// Promiň, absolutně teď nevím, co psát, ale nechci to tu zdržovat

„Léto by bylo fajn,“ zopakoval jsem svá trochu jinak formulovaná slova s dalším letmým úsměvem, který mi už tolikrát přivodil křeč nebo bolavé líce, ale to nevadilo. Úsměv byl kolikrát u vlků již vzácný, a tak jsem ho musel vynahrazovat za jiné vlky. A myslím, že se mi to i vede... nebo ne? Usmíval jsem se, co mi čas a situace dovolovala, a jelikož jsem s moc nemotal do problémů a napjatých situací - usmíval jsem se vlastně pořád a na každého.
Niklifa na má slova o srsti již nezareagovala, nechal jsem to tedy být, vypustil veškeré myšlenky o bílé, šedé a dalších barvách a opět se zamyslel nad magiemi, přičemž jsem došel k závěru, že o její magii vážně nevím, přesto, že jsem ty oči už někdy musel potkat.
„Nu, to budeme dva. Tedy, nemyslím si, že jsem zrovna srab. Láká mě to. A každým krokem k těm kopcům jsem upřímně natěšenější.“ lehce jsem se nad svými slovy zasmál. Musel jsem znít jako malé vlče, co mám poprvé opustit rodnou jeskyni nebo noru a poznat svět venku. jenže tohle poznávání jsem měl již dávno za sebou, teď mě čekalo poznávání nového světa, ale to nejde, pokud stále stojím na místě.
„Jestli chceš jít se mnou, pojď,“ pokynul jsem s dalším lehkým úsměvem ke kopcům. „Pokud ne...“ což byla druhá, nepříjemnější možnost. „Rád jsem tě poznal, Niklifo.“ mrknul jsem na bílou vlčici, pomalu začal otáčet tělo ke kopcům a pomalejším klusem si to mířil přímo k nim

// Narrské kopce

Doufal jsem spíše v léto, když nemohlo sněžit, mohlo alespoň svítit slunce, mohlo být teplo, mohl jsem konečně poznat ta teplá léta ne mírná a krátká. „Léto by taky nebylo od věci,“ prohodil jsem jen tak s hlavou někam otočenou do strany. „Ale sníh by vážně taky nebyl od věci... Sníh je fajn a led taky. Alespoň na chvíli by mohla jezera zamrznout,“ povídal jsem si to spíše pro sebe rychlým, mumlavým hlasem, jak jsem to občas dělával. Bylo to takové hlasité přemýšlení, kterému mnoho vlků kvůli rychlosti a drmolení nerozuměl.
„Hm...“ tiše jsem si zabručel. Niklifa se nezdála jako vlčice, co by dělala bílé barvě ostudu, že by se válela v každém bahně, kaluži, prolétla močálama a podobně. V rámci možností tohohle počasí. „Neřekl bych.“ odpověděl jsem nakonec krátce s letmým úsměvem.
Ucítil jsem na sobě pár paprsků slunce, příjemně hřáli na srsti, protáhnul jsem se v zádech, lehce zatřepal hlavou a snažil se pochytat paprsků co nejvíce, kdo ví, kdy se mi to zase naskytne, počasí si na tomhle místě dělalo vážně, co chtělo. A to mě trochu děsilo a štvalo.
„Byl jsem k němu nasměrován. Prý ve žlutých kopcích. A jo, měl by být hodný, takže ano,“ zakýval jsem hlavou ze strany na stranu. Nevěděl jsem to dobře a bál jsem se, že právě roznášim lži, což jsem nechtěl.

V podobném věku jsem sám plánoval odejít ze smečky, ale nepovedlo se mi to. Ani nevím, proč zrovna tři roky, možná proto, že jsem se cítil dospělý nebo jsem tušil, že se poté stane něco špatného. A ono se vážně v té době něco zlého stalo a to mi zabránilo odejít na další rok a něco. „Ne?“ ulevivilo se mi, nechtěl jsem to dále rozebírat, ale stejně jsem svoji omluvu vysvětlil a rovnou do toho zakomponoval, že jsem se spletl. „Spetl jsem se. Vlčice se neptá na věk, ale na to, kdy opustila smečku to neplatí... Takže jsem se omluvil za nic...“ zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu. Zvedl se na všechny čtyři a oklepal. Ze srsti mi odlétlo větší množství kapek a zároveň srst zůstala slepená na cucky a k tomu všemu naježená a trčela do všech stran. Mohl jsem připomínat ježka všech odstínů šedi nebo taky chuchvalec vykašlaných chlupů. Možnější bylo to druhé. „Mohlo by přestat pršet a třeba začít sněžit... Nebo třeba by mohlo začít jaro.“ i když na to ylo moc brzy. Ale v tomhle světě nikdo neví, sám svět nemohl vědět, co vlastně chce. Chvíli teplo, chvíli zima, chvíli pršelo, chvíli pražilo slunce a chvíli pršelo...
„To chápu,“ pokynul jsem hlavou a přitom si prohlédl bílou srst Niklify. „Ale zase... Bílá je bílá, je svým způsobem vznešená a čistá, nemyslíš?“ značila nevinnost. Nebo jsem aspoň nepotkal žádného bílého vlka, který by byl pravým opakem. Žádný zlý, nepřátelský, bílý vlk. Nebo mám schopnost vyhýbat se jim.. to by byla pěkná schopnost.
„Možná ano, možná ne. Sám se ptám, jestli on dokáže pomoct mě.“ jednomu z nás by přeci život mohl pomoci. Buď s odhalením magie nebo se změnou očí, bylo to v podstatě jednoduché.

Srst jsem měl zcela promoklou, jak jsem tam jenom tak seděl ve slabém dešti a v podstatě se ani nehýbal. Pokud tedy nepočítám nějaké přešlápnutí z tlapy na tlapu, zakývání hlavou a mrsknutí ocasem. „Jo... To jsem si taky, říkal, ‚rodná smečka není nic pro mě. Měl bych odejít a vydat se na cesty. Najít si jinou smečku, přátele a potkávat nové a neznámé.‘ A tak jsem ve smečce zůstal skoro pět let a až pak odešel.“ takže jsem na své toulky vyrazil vcelku pozdě a navíc s pár šrámama na duši... Pěkné, velice pěkné.
„Kolik ti bylo, když... Když si odešla?“ zeptal jsem se opatrně, ale pak nad svojí hloupostí zavrtěl hlavou a raději se omluvil. „Pardon. Na to se neptá... Nebo by se aspoň nemělo, co vím.“ nbeo že bych si to pletl s něčím jiným, na co se vlčic neptá? Samozřejmě... docvaklo mi. Neptá se na věk vlčic, ale na to, kdy opustili domov by se jeden zeptat mohl.
Zamžoural jsem pohledem k místu, kde byl můj směr, k žlutým kopcům na jiho-východě. Život... už jsem tam mohl být, ale cestu mi trochu zkřížila Niklifa, což nevadilo, ale jen mě to napínalo, jestli mi Život moji prosbu splní nebo mě odmítne. Napadlo mě však, že by Život mohl vyřešit Niklifino dilema o magii. „Poslyš,“ upozornil jsem na sebe, nadechl se a pokračoval. „Nedaleko odtud prý sídlí Život. Nenapadlo tě, že on by tvůj problém s magií vyřešil?“ byl to jen holý nápad bez hlubšího smyslu, ale tak... Snažil jsem se.

// Ok, počká... není na výběr

Přistihl jsem sám sebe, že se nepokouším přijít na vysvětlení cedrových očí, ale na přirovnání magie iluze a její magnetové barvy. Vrať se k tématu, na přemýšlení o iluzích budeš mít ještě mnoho, mnoho času... poručil jsem raději sám sobě s přísným zakroucením hlavy.
Poté, co se Niklifa posadila na zem a zaklonila hlavu mi byl do mozku vyslán signál o tom, že jaksi svoji dočastnou společnici po cestě nudím, případně otravuji svojí nevědomostí ohledně magií a musím to rychle napravit nebo raději odejít a nedávat více najevo svoji nízkou inteligenci a neschopnost poradit ostatním. Přestávalo sněžit a sníh pomalu střídal déšť, což moji vcelku pochmurnou náladu ještě zhoršilo. Zbitý pes, co zůstal sedět venku, nechal kapky deště dopadat na svoji srst a věděl, že nedokáže odčinit své chyby. Já spíše věděl, že nedokáži poradit bílé vlčici.
Ach prosím... Poraď mi... poprosil jsem nevím koho, zavřel na pár vteřin zlaté oči a vzpomínal. Představoval jsem si v hlavě všechny vlky, co jsem kdy potkal, doma, či zde a vzpomínal, jakou barvu měli jejich oči. Bellatrix! vybavila se mi ta vlčice od druhého jezera. Bleskurychle jsem otevřel oči, rovnou se k tomu usmál a podíval se na Niklifu, která mě sledovala a zároveň i ne. Dobře... Bellatrix šla od Života, povídala, že ovládá oheň, ale ten díky Životu... Co má tedy vrozené? proč já hlupák se nezeptal? Syknul jsem si nad tím naštvaně, lehce si dupnul a pokoušel se to tedy znova domyslet. Popřípadě tu vlčici najdu, zeptám se na její magii a poté najdu Niklifu... Alespoň tak, když jsem však nad tím přemýšlel... Bellatrix měla jinou hnědou než Niklifa, ale hnědá jako hnědá. doufal jsem...
Rozhovor váznul, což se mi nelíbilo, proto jsem se musel usmát na tím, že se Niklifa snažila nějaký rozhovor začít. Sladký domov... ale tak vzdálený. „Ze severu. Vlastně ne na tak vzdáleném... Možná více na severo-západ. Nedalo by se to totiž popsat jako "krutý sever"... Bylo tam přes léto vlhko a chladno, v zimě mnoho sněhu a a držel se velice dlouho... Nebyl... Nebyl jako tady, tady se počasí mění každým dnem.“ nad počasím v této zemi jsem prostě musel zakroutit hlavou. „A ty? Podle tvých předchozích slov jsem pochopil, že tohle není tvé rodiště... Takže?“ naklonil jsem hlavu na stranu, přestal na chvíli zkoumat Niklifiny oči a raději se věnoval srsti, podle které jsem se snažil zjistit původ. Barva srsti by se hodila k severu... to mě napadlo jako první.

Nepřekvapovalo mě, že Niklifa neumí ovládat svoji magii, neumělo to mnoho vlků a ti další ji zase neuměli kontrolovat. Niklifa však o své magii ani nevěděla, netušila, jakou magii ovládá, jak se projevuje, netušila nejspíše nic. Oči napoví... Oči vždy -pokud to nebyl můj, či Lučin případ - napověděli. „Jsem si tim jistý asi natolik jako tím, že mám čtyři tlapky, chlupatý ocas a černý čumák. musle jsem zašilhat a ujistit se, že ten čumák mám vážně černý a ne jinak zbarvený. A hle, vážně byl černý, vlhký a díky tomu také lesklý.
Horší otázka přišla ohledně toho JAKOU magii přesně ovládá. Nejdříve jsem pro jistotu udělal krok dozadu, zaměřil se na hnědé oči a byl si jistý vážně tím, že jsem ty oči někde viděl, ale přesto jsem je neznal. Alespoň jsem s nimi nebyl obeznámen. Rudá, co život dává a bere pro oheň. Zelená, co svět náš tvoří pro zemi. začínal jsem vzpomínat na to, jak vlastně vypadají oči různých vlků. Modrá pro klidnou, ale i nevyzpytatelnou vodu. pro mě... Střibřitá pro pročítání čisté duše. takoví vlci mi vcelku vadili, bránil jsem si své myšlenky, alespoň jsem se o to snažil. Magii iluzí jsem však k ničemu nedokázal přiřadit. Růžová pro... Pro.. marně. Nedokázal jsem na nic přijít. Jako jsem nedokázal přijít na magii, která ukrývala hnědou barvu. „To se nějak zjistí,“ špitnul jsem nakonec po delším zamyšlení, abych se nezdál, že to vzdávám ihned. Barva cedru... barva cedru... zamručel jsem si lehce opět zamyšlen. Zavrtěl jsem hlavou, nepamatoval jsem si, ale přesto jsem ji znal!
„Nemáš zač,“ usmál jsem se a usadil na zem. Pokaždé, když jsem takto nějak vyseknul poklonu... Sevřel se mi žaludek, nebyl jsem si tím prostě jistý.

Považoval jsem se za vlka inteligentního, když jsem neměl přímou odpověď, snažil jsem se logickými úvahami k odpovědi dojít a případně navrhnout nějakou alternativu, kde najít přesnější odpověď. Na otázky bílé vlčice však nešlo odpovědět, alternativu jsem nenašel ani jednu a návrh, kde odpovědi naleznout téže ne. Svěsil jsem poníženě uši, nabídnul jsem pomoc, ale nemohl pomoci. Smutné a zároveň i ponižující. Zklamal si... špitnul jsem si pro sebe tiše, zvedl zrak k bílé vlčici a hodlal odpovědět alespoň na poslední otázku, co mi položila. Proč všichni kolem ní ovládají magii, ale jen ona ne. To nebylo těžké, jak jsem na tom byl já s magií? Špatně, velice špatně. Dokázal jsem vytvořit malé vlnky na vodě, ale to tak vše. Pohlédl jsem do očí bílé vlčice, přimhouřil zrak a hledal nejdříve to, jakou magii ovládá. Určitě jsem už někde hnědé oči viděl, ve smečce, jen... Jak se ta magie jmenuje? měl jsem to na jazyku! „Ze stejného důvodu jako já - neumíš je používat. Potřebuje to pouze trénink!“ znal jsem odpověď, ale nikdy netrénoval. Miloval jsem vodu, i tu magii, ale také jsem se jí bál a přál si iluze. „A navíc... Já potkal více vlků, co se svoji magii teprve učilo, bylo málo vlkům, kteří svoji magii ovládali na úrovni mistra,“ snažil jsem se vlčici povzbudit, takže jsem přidal i jeden milý úsměv a co nejmilejší výraz šel.
„Ach tak,“ souhlasně jsem přikývnul, protočil očima nad tím, že jsem nepochopil, že to je její jméno a přidal jednu slušnost. „Krásné jméno pro Krásnou vlčici.“ občas jsem se sám sebe ptal, jestli to nepřeháním nebo naopak nezhoršuji a nechovám se jako nevychovanec. Jako Aston.