Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejdříve jsem kapky přes hustou srst nevnímal, ale když první z nich dopadly na uši nebo čumák, začal jsem si jich všímat a nepatrně se nad přicházejícím deštěm zamračil. Moc se mi to nelíbilo, nechtěl jsem zase bůh ví jak dlouho vysušovat kožich a do té doby mít ten nepříjemný pocit těžké srsti a zápachu... Zápachu mokrého vlka. „No dobře, ale nepletou se? Přeci jeno, - ovládnout jednu magii je už tak úkol, ale co teprve zvládnout tři? Šest? Nebo snad i deset? A zase jenom ta obrana, ne vždycky to musí vyjít. Při nejhorším se vlk brání před smrtí a věř mi,“ odmlčel jsem se. Měl jsem zase nějakou tu pesimistickou chvilku, kdy jsem nehledal ty dobré věci, ale pouze ty špatné. Ano, viděl jsem spoustu výhod mnoha magií, ale musel jsem říct ty špatné, protože ty nikdo nechce vidět a nebezpečí se chce vyhnout každý. „Znám pár- přesně pár, dva vlky, „které magie zachránit nedokázala...“ tohle byla tak na půl lež. Otec zemřel na stáří a bratr svojí lehkomyslností, ale podstata byla stejná - magie je nemohla zachránit.
„Jo, to mohla, ale teď si představ, že si nějakej vlk nemohl vymyslet název, tak řekl to první, co mu padlo na jazyk,“ zauvažoval jsem, na krátko zmlknul a řekl první věc, co mě napadla, udělal z toho přídavné jméno a následně tak vytvořil název tůně. „Mokrá tůň...“ vyhrknul jsem. „Jo... Takhle by se tahle tůň jmenovala podle mě... Ovocná zní přeci jenom lépe,“ pokýval jsem hlavou ze strany na stranu, někdy jsem měl zvláštní myšlenky. Mokrá tůň, mokrá tůň? Co si to ty hlavo skopová zase vymyslela? Někdy měl jeden vlk nápad, abys držel myšlenky uvnitř sebe, proč se tím neřídíš? vedl jsem menší monolog sám se sebou, protože to jinak ani nešlo.
Rozpršelo se mnohem více, i Naomi si toho všimla a narozdíl ode mě to začala řešit. Pomocí jedné z jejích magií vytvořila provizorní přístřešek z balvan, založila oheň a nasoukala se pod střechu. Chvíli jsem jenom tak seděl na dešti, moknul a tlamu nechal mlčky pootevřenou. Až po chvíli jsem promluvil. „Cítim se docela neschopně...“ zamumlal jsem si se zakroucením hlavy.
Docela mě zarazilo, že Naomi chtěla vědět něco o mně, co jsem jí měl říct? O sobě jsem nikdy nic neříkal, možná to, že ovládám iluze, jmenuji se Aston, pocházím ze severu a měl jsem dva sourozence. Bratr zemřel při lovu a sestru jsem takřka neznal, protože byla stále pryč. „Co chceš přesně vědět? Nevim, co bych řekl,“ odmlčel jsem se dlouze. „Jsem ze severu, moji rodiče byli alfa vlci, měl jsem bratra a sestru, po pár letech jsem ze smečky odešel...“ pověděl jsem to, co jsem si vymyslel v hlavě. To asi nestačilo, ale... Buď mluvím heslovitě nebo tak moc, že to není slušné, heslovité bylo slušnější.

// Borůvkový les

„Tak to ano...“ neměl jsem zrovna takové množství energie, abych mohl projít půlku světa a jít zase zpátky. Byl jsem dost unavený, protože už takhle jsem prošel značnou část světa, brodil se močálem, což mě také dost vyčerpalo, snažil jsem se umýt ve studené vodě, narazil jsem na Vločku, dokázal se přidat ke smečce a neudělat zrovna špatný dojem a ještě po celém lese courat s Naomi a to vše na jeden zátah! A pak budu spát půl století, zašklebil jsem se a rovnou k tomu i zívnul. Neměl jsem mluvit o spánku, akorát jsem na to upozornil své tělo a zpečetil tím svůj osud.
A Naomi nelhala, vážně jsem za chvíli byli u tně, z které jsem se ihned napil, protože jsem měl vyschlé hrdlo a studená voda mě alespoň trochu probrala a nalila mi do těla alespoň kapku energie. „Tři magie? To už samo o sobě hodně,“ zauvažoval jsem nahlas. Když jsem to tak bral, říkal jsem si, že stále ovládám jen jedinou magii a to iluze, protože vodu jsem ve svém životě zcela zavrhnul.
Území se nazývalo Ovocná tůň, což mě přivedlo na otázku: „Proč se to tu jmenuje Ovocná tůň?“ žádné ovoce a a ni ovocné stromy jsem tu kolem sebe neviděl, což mi nedávalo smysl. Sice na ovoce byla ještě zima, ale ovocný strom tu nevyroste za měsíc, ale za roky, tudíž... Kde jsou? „Je to tu pěkné... V létě to bude nejspíše ještě hezčí, ale vážně mě zajímá, proč zrovna Ovocná...“ zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou, chtěl jsem odpověď, abych alespoň na jednu otázku ve svém životě znal odpověď. Zároveň jsem pohleděl do vody v tůni a tiše si povzdechl, stále zlaté oči...

Bylo tak nějak rozhodnuto, že se od smečky na nějakou chvíli odpojíme a půjdeme se podívat na druhé území, které mělo být jenom o kousek dál - dle všeho to měla být nějaká tůň, což se hodilo. Měl jsem totiž už nějakou dobu žízeň a potřeboval jsem shladit hrdlo. „Jdu přímo za tebou,“ pokynul jsem s letmým úsměvem k Naomi, přešlápnul z tlapy na tlapu a následně se vydal rovnou za krémovou vlčicí někam směrem, kterým mě navedla.
„Je to daleko?“ zeptal jsem se tak, aby řeč nestála, ale otázka to byla ostatně k ničemu, navedl jsem tedy na další téma. „Podle barvy očí soudím, že ovládáš oheň... nebo se pletu? “ nemyslel jsem si, že bych se pletl, spíše šlo o to, že mohla Naomi udělat stejnou věc jako já - jít za Život a žádat. Oheň ovládala i Luka, vždy jsem ve všem hledat nějakou shodu, což bylo vtipné, udržoval jsem si tak zdravou a bystrou mysl a přitom zjišťoval i věcí o ostatních - pouze z čisté zvědavosti. „Popravdě mě tyhle věci zajímají, pochybuju, že znám všechny magie, tak se alespoň o to snažím...“ podal jsem na vysvětlenou a vykročil.

// Ovocná tůň

I pár minut v tichu, než jsme se odpojili od smečky mě dokázalo přinutit k tomu, abych začal přemýšlet nad hloupostmi a zcela vypnul okolní svět. Držel jsem akorát krok s Naomi, zaslechl něco o velikosti území smečky, ale už přesně nevím co, můj mozek zrovna přemýšlel o tom, kolik kroků by bylo potřeba k tomu, abych svět obešel dokola. Soustřeď se! poručil jsem si káravě a dal si imaginární pohlavek. Zavrtěl jsem hlavou, obrátil hlavu lehce k Naomi, na půl poslouchal a na půl dával pozor na cestu, abych nezahučel do nějaké díry nebo se nepřerazil o kořen. Storm byl tedy betou a Tailla gammou, ukládal jsem si různé poznatky. Tailla je matkou Naomi, takže je tedy Storm její nevlastní otec - samozřejmě... A Tailla tedy musela mít jiného partnera, který tu - druhým odhadem - ve smečce už nebude... vytvářel jsem si zatím nějaký rodokmen smečky a omylem zabrousil i do vlastní minulosti a k poznatku, že já bych ve světě měl mít vlastně někde nevlastní sourozence, ale že netuším, jak vypadají, jak se jmenují nebo kam se po opuštění smečky vydali. Páni, mám tedy hodně vodítek k tomu, abych je nalezl! zajásal jsem ironicky a lehce si mlasknul. Vyhnul jsem se jednomu vyčnívajícímu kořenu a tím si také ušetřil případné ztrapnění před vlčicí a rejděním čumákem ve studené, mokré zemi.
Nějak jsem se po okolí nerozhlížel, ale když bylo zmíněno, že jsme prošli poblíž jeskyně, div jsem si hlavu nevykroutil, jak jsem se chtěl za jeskyní ohlédnout. Naštěstí to skončilo jen nepříjemným lupnutím v krku, nad kterým jsem se bolestí zašklebil a pokračoval v cestě s Naomi dál.
„Borůvky a maliny? Hm... Jako malej jsem se jednou...“ už jsem chtěl začít mluvit, když jsem se zarazil, v hlavě ten nápad zamítnul a viditelně jen zakroutil hlavou. Krátké vyprávění, ale ona ti u toho umře stářím... zašklebil jsem se zase, znova zakroutil hlavou a pokračoval raději v prohlídce. „Spodní patro pro kappy? Zní slibně, nejsem zrovna ten typ, co by rád šplhal do kopců nebo tak, raději sebou plácnu na nejníže položené místo,“ zlehka jsem se pousmál. Naposledy jsem se snažil vylézt na kopce, kde jsem potkal Luku a upřímně? Málem jsem u toho vykašlal plíce.
„Já ti nevim, mám hodně otázek - ale sakra málo se jich týká zrovna tématu smečky, takže asi jenom tohle: Jaké je to druhé území?“ což rovnou zodpovídalo otázku, jestli se chci jít k tomu druhému území jít podívat.

//Večer jsem usnula a zmizel mi post, teď už nestíhám, tak povoluju manipulaci, ať si někam zaleze nebo tak :)

Jak mi řekla Vločka, všichni ve smečce, až na alfy, byli kappami. Vyvodil jsem si tedy předčastný závěr, že smečka moc dlouho existovat nemůže, protože mít všechny členy na stejném postavení není tak obvyklé, vlastně jsem nikdy o takové smečce neslyšel... pootočil jsem zlehka hlavu do strany, přimhouřil zrak a díval se do korun stromů, hledal v nich odpověď na otázku, jak dlouho smečka existuje, protože říct otázku nahlas mi po otázce ohledně funkcí nepřišlo. Ukázal bych se jako rýpal a to můj záměr nebyl. Nevadilo by mi, kdybych se ukázal jako zvědavec, přitroublý, naivní, nezkušený, zakřiknutý - což ani nejsem, už - nebo klidně i optimistický - ono být optimistou není zase tak úžasný - ale nechtěl bych být rozhodně rýpal. Rýpali nemá nikdo rád a já jen přeci nepatřil mezi ty vlky, co prostě chtějí sedět na kraji společnosti, já chtěl být v té společnosti, mluvit, poslouchat, pomáhat, radit...
Také vlastně padlo, že by Vločka ráda prohlídku lesa odložila, protože tůňku a úkryt už někdo zabral, „Jak myslíš,“ pokrčil jsem nad tím nakonec rameny. Při nejhorším jsem se po lese mohl porozhlédnout sám nebo to prozkoumat časem, až se budu tak nějak v lese zabydlovat. Ale pak se nabídky prohlídky ujala hnědá vlčice s rudýma očima - Naomi. Hah! Pamatuji si jména! pousmál jsem se zlehka, takové malé vítězství. Ale budu si je pamatovat ještě zítra? dobrá otázka. Zjistím zítra, jak jinak to totiž jinak zjistit?
„Tak jelikož rád poslouchám - a prej to umim i líp,“ zašklebil jsem se zlehka. Hlavou se mi zase prohnalo to oslovení "Detailisto!", kterým mě oslovoval takřka každý. „Rád si něco o té historii vyslechnu. a třeba to i vyřeší moji otázku na téma, jak dlouho tento les existuje, že má všechny vlky pouze na postavení kappa. Ale třeba to je jen nějaká jistota nebo to je o důvěře... existovalo tisíce důvodů, o kterých jsem nevěděl, že by mi to mohlo zabrat celý den, než bych je všechny vymyslel. Ale na to nebyl čas.

Šedý vlk, co přišel až jako poslední mě nazval bratrem. Zlehka jsem se nad tím oslovením zasmál, už dlouho jsem nic takového neslyšel a vlastní bratr mě tak také nikdy nenazval. Sestra už vůbec, ta byla furt někde v tramtárii. „Děkuju,“ pokynul jsem hlavou jeho směrem, krátce se podíval ještě na alfu a původně se ho chtěl zeptat na jméno, stejně jako na jméno toho šedého vlka. Zeptám se Vločky... uznal jsem nakonec za nejvhodnější, už jsem tak trochu byl na cestě s Vločkou k ostatním vlkům a nebylo by tedy vhodné otočit se a zeptat se na jména.
Ostatně, Vločka se toho představení vlků ujala. „Fajn. Takže tu je Storm a Tailla s kameny v hlavě, to jsou alfy, pak je tu syn Storma, což je Coffin a to byl ten flekatý, šedivý.“ zrekapituloval jsem si to všechno. Zatím jsem tři vlky pobral, ale také tu byla ta hnědá vlčice, co posléze odběhla a několik dalších vlků, plus vlčata, o kterých jsem jenom tak matně zaslechl od Storma. Nijak mi nevadilo, že bych se měl představit sám, neměl jsem s tím problémy. „Osm a tři vlčata? To je tedy dohromady patnáct vlků... A já,“ to už smečka byla. Pořádná smečka. Čtrnáct nových jmen, to bych si možná i zapamatoval. Už jsem si zapamatoval Vločku, alfy nezapomenu, Coffin taky neznělo jako složité, nezapamatovatelné jméno. Uvidíme, co ostatní...
Došli jsme k jedné tůňce k ostatním vlkům, tam byli tři. Černý vlk se zvláštními, bílými znaky po těle a podobnou, stříbrnou věcí jako měl Storm. Pak také šedo-bílá vlčice se zelenýma nohama, eh? to jsem nedokázal nikterak zařadit, možná špína od trávy. A třetí byla hnědá vlčice, co byla předtím u Storma. Ta se také představila jako první. Nevlastní dcera alfy... Storma nebo Tailly?! drobnost, která nějak unikla, ale to byla jedno. Důležité bylo, že jsem dostal další jméno. Nao, Naomi... Storm, Tailla, Vločka, Coffin, Naomi... zopakoval jsem si všechna jména. „Těší mě, Naomi. Aston.“ řekl jsem ji již své jméno nebo ne? Nějak mě to všechno mátlo. Šedo-bílá vlčice nesla jméno Neyteri. To už bylo an to zapamatování horší, ale stále: Storm, Tailla, Vločka, Coffin, Naomi, Neyteri a poslední je... nechal jsem myšlenku otevřenou, sklouznul pohledem k poslednmu vlkovi. „Také tě zdravím,“ přikývnul jsem s lehkým úsměvem. „Aston.“ broukul jsem svoje jméno už po X-té. Storm, Tailla, Vločka, Coffin, Naomi, Neyteri, Morfeus... To je sedm vlků... Ještě tu tedy někde pobíhá osm vlků. uvidíme.
Zlehka jsem se usadil na zem, napřímil se v zádech, každého vlka sjel ještě jednou pohledem a zastříhal ušima. „Je to vlezlejší otázka. Ale vy tu máte jaké postavení? Nebo funkci?“ optal jsem se z čiré zvědavosti.

// A já jsem taky trochu zmatená, mám počkat na Morfa nebo napsat? :D

Šedý vlček mlčel, nejspíše neměl co mluvit do přijímání, ale přitom tomu chtěl být přítomen nebo měl něco důležitého, co chtěl probrat s jedním z těch vlků až později, až se nebudu řešit já. Až budu vyhnán... Nebo přijat a rozhodně není nutné zmiňovat, že bych raději tu druhou možnost. To je však ještě ve hvězdách, panenky jsem zvedl k nebi, které se mi však rozhodlo hvězdy neukázat. Viděl jsem pouze kapky deště snášející se na zem a zataženou oblohu, co nechtěla propustit jedinou hvězdu, tak tedy jindy, pokrčil jsem nad hvězdami rameny a doufal, že mi budou alespoň přikloněny z poza mraků.
A hle, ono to se mnou vážně nevypadalo tak šedě jako byla má srst. Hnědý vlk zmínil, že by se jim jeden hlídač vlčat navíc hodil, to tedy neznělo moc negativně. Pokud by to nebyl provokatér, co dal kapku naděje a následně ji slíznul. Ale takový by alfa neměl být, poznamenal jsem si s pokýváním hlavy ze strany na stranu. Alfa by měl být alespoň trochu vážný, takže jsem každou chvíli pochyboval více a více o tom, jaký by byl Aston alfa. Býval jsem lepší, než by byl kdykoli on, ta slova ke mně nezněla, ale byla to přeci jenom pravda. Poprvé jsem se v přítomnosti hnědého vlka řádně usmál ve chvíli, kdy pověděl, že se mu líbí má loajalita. Pozvedl jsem přitom hlavu a zastříhal ušima, každou chvíli se to pro mě zdálo lepší a lepší. A stejně jsem musel čekat na ta zázračná slova, co by mi zařídila domov, rodinu a třeba i něco více.
Po svých slovech jsem se krátce podíval na Vločku, nahrbil jedno "obočí" a výrazem se jí ptal na to, jestli jsem toho neřekl moc a jestli jsem by slušný, jak mi radila. Dle mého i ano... Možná jsem si mohl odpustit ten konec, ale... Nikdy jsem v tomhle nebyl dobrý, nechápavě jsem si nad tím lehce zakroutil hlavou. Několik vlků mi řeklo, že mám raději poslouchat a nemluvit, protože jen moje vyprávění o tom, jak jsem šel k potoku a zpátky zabere celé odpoledne. Příšerný detailista, zašklebil jsem se sám nad sebou. Ona je totiž pravda, že jsem tu padesátimetrovou cestu dokázal vyprávět tak podrobně, že si někteří mysleli, že si vymýšlím, ale přitom tam nebylo nic záživného a neuvěřitelného. Byl to tak uvěřitelný a nudný příběh, že mu nikdo nechtěl věřit.
Hlavu jsem vrátil k hnědému vlkovi a usmál se ještě více, než předtím. „Děkuju moc.“ stačil jsem akorát odpovědět se zasmátím, když jsem pootočil hlavu opět k Vločce. A už zase někam patříš... což pro mě znamenalo, že teď vlastně Vločku, šedého a hnědého vlka, vlčici, co odešla a další, budu potkávat ještě dlouho. Děkuju, poděkoval jsem mu v hlavě, nahlas jsem to už jednou řekl a podruhé už by to nevyznělo tak dobře. „Budu se té jeskyni vyhýbat obloukem větším, než se od včerejška vyhýbám těm bažinám na východě!“ zašklebil jsem se s prohlášením,do těch bažin jsem už podruhé nehodlal vstoupit, takže má slova měla značnou váhu. Nechtěl jsem hledat a prosit dalšího vlka s magií vody, aby mi pomohl s umytím nohou, bylo to... Nesoběstačné.
Vločka byla pověřena tím, aby mi les ukázala, což neznělo špatně, Vločku jsem alespoň trošku znal a nemusel jsem se s ní tedy seznamovat. „Tak třeba všechno? Ale nejdříve k tůňce? Mám docela žízeň, takže by voda bodnula,“ navrhnul jsem s dalším úsměvem. Už jsem se s nimi zase nemusel krotit.

Hnědá vlčice odešla poté, co ji hnědý vlk - vsadil bych krk na post alfy... No, samozřejmě, že to byl alfa - vyzval k pomoci hledání nějakého vlčete. Páni, ty jsem už taky dlouho nepotkal, poslední vlčata jsem potkal ještě v rodné smečce a zrovna podrobně jsem je nepotkal, spíše to bylo od vidění. Nezapomeň, že to ty jsi ta vlčata povolil, jedno z prvních a také z posledních velkých rozhodnutí, než jsem na dobro zmizel a vícekrát se tam neobjevil. Po chvíli přišel ještě jeden vlk, šedý, zařadil se k ostatním členům smečky a nezapomenul mě pozdravit. Pozdrav jsem mu tedy s lehkým pokývnutím opětoval: „Také tě zdravím.“
A pak už přišlo na řadu to přijímání, bylo mi řečeno, že jedna vlčice byla právě vyhnána a moc míst ve smečce není, takže se buď snaž nebo zbabělecky odejdi, poškádlil jsem sám sebe s hlubokým nádechem. „V rodné smečce jsem byl odjakživa... Hm, jak to nazvat.“ nelíbilo se mi, že jsem ihned z počátku ztratil slova, ale já to nechtěl nazvat nijak divně. „Byl jsem tam vlkem pro všechno. Vyzkoušel jsem si, jaké to je být lovcem a dle všeho mi to šlo, ale nebyla to věc, co jsem miloval. Dlouhou dobu jsem taky působil jako obránce smečky. To už bylo něco lepšího, protože se smečka má chránit do posledního dechu.“ na krátko jsem se odkašlal a pokračoval. „Dokonce jsem hlídal i vlčata.“ ukončil jsem to a raději přešel na to, co byla otázka, co bych mohl smečce nabídnout. „Byl bych smečce oddaný, věrný, smečka je rodinou, rodina se chrání a neopouští. Kdysi jsem si přísahal, že smečku bych opustil ve dvou případech. Jedno z toho byla smrt, druhý důvod byl rozkaz.“ udělal jsem krátkou odmlku, sklopil zrak a po chvíli ho ihned zase zvedl k hnědému vlkovi. „Nejsem zmetek, ani lhář, jsem jen vlk, co neumí být tulákem.“ neměl si to ukončit takto... zašeptal jsem si pro sebe. Tiše jsem polknul, zhluboka se nadechl a dodal ještě poslední slova.
Bylo u mě docela nepřirozené, že jsem se neusmíval, vždy jsem se snažil svým slovům alespoň trochu dodávat pozitivní auru letmými úsměvy, ale tady se to nehodilo a to mi trochu nevadilo. Třeba by ale jeden neuškodil... zamyslel jsem se. Nikdy jsem se do smečky nedostával, jen ji opouštěl a přitom se jeden neusmíval.
„Kdybych měl dát důvod, proč přijmout mě a ne někoho jiného,“ hlesnul jsem po chvíli mlčení. „Nejsem konfliktní, problematický, spíše skromný, nepotřebuju toho moc. Potřebuju jen pocit, že někam patřím, a když ten pocit mám, vracím to druhým i s úroky.“

Jak jsem slíbil, tak jsem i splnil. Nenamluvil jsem toho více, než bylo potřeba, což znamenalo, že jsem zcela mlčel a čekal na příchod někoho vyššího. Jenže to nějakou dobu mlčelo, takže jsem se mezitím mohl porozhlédnout pouze pohybem hlavou doleva a doprava po lese a zhodnotit si ho. Celý les byl pustý, holý, takový... Studený, ale to muselo být zimou, pod tlapama jsem ještě cítil nějaké to opadané listí, smečka rozhodně nesídlila na mrtvém místě. V létě by tu to mohlo být hezčí, usoudil jsem ani mírně, ani příliš krutě. Ten les prostě nebyl v zimě tak moc atraktivní.
Pak však přišla vlčice zlaté, hnědé a bílé barvy s rudýma očima. Její barva očí mě ihned svedla na myšlenky ohledně Luky a toho, že hledala vlka ovládající oheň. Jeden stojí přímo předemnou, což byla pro Luku nedostupná a momentálně dost nepotřebná poznámka, která se mi jen prohnala hlavou tak rychle jako zase zmizela. Vločka vlčici pozdravila pod jménem Naomi a já byl zase nazván "šedým kamarádem". Možná bych si alespoň tiše zaprotestoval, ale já byl šedý všude a nikomu jsem nechtěl vyvracet, že nejsem kamarád. Mohl jsem být, zatím jsem patřil mezi "říčního známého"... Z mého pohledu.
„Ahoj.“ pozdravil jsem onu vlčici dost skromně, jen s náznakem lehkého úsměvu, protože jsem se stále řídil tím, že nemám říci více, než je podstatné.
Pak se přihnal další vlk. Ten mě naopak barvu hnědou, byl podstatně větší a na jedné noze měl uvázaný šperk, ozdobu nebo jak by se to jinak dalo nazvat. Chvilku jsem tu věcičku hypnotizoval, ale poté raději svedl zrak k němu a nadále k mluvící Vločce. Chtěl jsem se jim představit, ale Vločka mě mě předběhla, takže jsem jen mol podat důvod své návštěvy.
„Jak řekla Vločka, jmenuji se Aston.“ přitakal jsem s nervózním pohledem k Vločce. Stál jsem před nima jako lovná zvěř a moc se mi to nezamlouvalo. Takhle jsem posledně stál před vlastní rodinou po smrti otce a... Nebylo mi z toho dobře ještě několik dní. Nemysli na to! okřiknul jsem sám sebe, lehce zavrtěl hlavou a konečně podal ten důvod. „Přišel jsem s Vločkou a rád bych se stal členem smečky.“ byl jsem připravený na podání důvodu, proč bych měl ve smečce být, dokonce jsem vybral i pár záporných věcí, ale s těmi se to nemá přehánět.

// Řeka Mahtaë

Poslušně jsem klusal za Vločkou, tak trochu se třásl z možného pocitu odmítnutí, zklamání je však součástí života... Smiř se s tím, snažil jsem se pro všechny případy nějak uklidnit, ale nepomáhalo to. Zadní nohu jsem měl v nezkutečném třesu, ale naštěstí jen levou zadní, ostatní byly v pořádku. „Takže bych teoreticky i šanci mít mohl,“ zauvažoval jsem si tiše pod vousy, když mi Vločka oznámila, že stop stavy nemají. Pohled jsem na krátkou dobu stočil k zemi, nadechl se a zarazil se nad tím pachem. Pach smečky, který mi byl neznámý, ale existovala u něho možnost, že to bude jednou pach smečky, do které budu patřit. Nepředbíhej fakta! okřiknul jsem se, zavrtěl hlavou a raději poslouchal to, co mi radila Vločka.
Popravdě bych to věděl i bez její rady, ale tak. Byla to rada, kterou jsem stejně ocenil, alespoň to trochu naznačovalo, že bych bílé vlčici ve stejné nevadil. „Vždy se snažím chovat ukázkově,“ mrknul jsem. V tomhle směru jsem Astonem nebyl, ale pouhým Jinksem, co chápal, co znamená být kappou, omegou, tulákem, vlastně i alfou. Kappa byla nejlepší, povzdechl jsem si nostalgicky a zasnil se nad dobou, kdy jsem kappou ještě býval a plnými doušky si ten post užíval. Vytrhlo mě však vytí Vločky, ach... úplně bych na to zapomenul. Zavýt, upozornit na sebe, nepohnout se z místa a čekat na vlka, co by mě přišel... Uvítat nebo vystrnadit. „Neboj se. Nenamluvím toho víc, než bude potřeba,“ pokynul jsem souhlasně hlavou s úsměvem. Jednou a naposledy... nechtěl jsem tohle prožívat ještě jednou. Prostě poprvé a naposledy jako u většiny velkých rozhodnutí.
Od Vločky jsem udělal jeden menší krok, oklepal se, ocas schoval k nohám, zhluboka se nadechl, vydechl a zase se nadechl. Přijde alfa nebo někdo nižší? Nebo přijde snad více vlků? Vlk nebo vlčice? pokládal jsem si zvědavé otázky.

„Borůvková smečka?“ zeptal jsem se pro kontrolu, i když jsem špatně neslyšel, jen jsem se prostě chtěl ujistit, že to správné. Vlastně jsem chtěl položit otázku, jestli jejich smečka přijímá nové členy nebo by byla ochotna si vyslechnout jednoho tuláka, co byl sám již dlouhou dobu a hledá nějakou rodinu, kde by se mohl usídlit, a kde by mohl najít novou rodinu. Má vlastní je již z poloviny mrtvá... nikdy jsem si to neuvědomil, ale ze čtyř nejbližších mi zůstali už jen dva. Má sestra a má matka. Matka zůstala ve smečce, ale kde byl Kenzi konec? Zůstala, odešla? Neslyšel jsem o ní tak dlouho, povzdechl jsem si tiše. Bylo to docela smutné, po sestře se mi stýskalo, ač mi nikdy blízká - a vlastně nikomu - nebyla.
„Moc rád bych to zkusil, ale nemáte nějaké stop stavy nebo tak?“ zeptal jsem se pro jistotu, nechtěl jsem u smečky pohořet nebo být vyhnán, aniž bych stačil říci pozdrav. Ale podle Vloččiny reakce a tak jsem odhadoval, že tak špatné to s kapacitou nebude.„Zkusím to.“ pokynul jsem hlavou s úsměvem, přešlápnul z tlapy na tlapu a napřímil se v zádech.
Vločka říkala, ať ji neděkuju, ale já jsem stejně děkoval, měl jsem to tak už ve zvyku, vtlučené do paměti od těch nejlepších vlků, že děkovat, prosit, zdravit a tak se prostě musí. NIkdy jsem si na tu výchovu nestěžoval, líbila se mi. A líbila se mi i myšlenka, že nejsem prostým hulvátem.
„Jasně, že jdu!“ vyštěknul jsem s úsměvem na vlčici, nechal ji jít první a zařadil se za ni. Ona byla totiž v lese doma, já pouhým návštěvníkem.

// Borůvkový les

To, že bylo pochváleno mé jméno neznamenalo vlastně nic. Bylo pochváleno jméno mého bratra. Furt nezní... zakroutil jsem si pro sebe nenápadně hlavou, i když by to ušlo nejspíše jen slepému a naprostému ignorantovi. Je Vločka ignorant? nezdála se, což bylo vlastně i na nic. Ale zároveň to bylo i dobře, je lepší tu mít jednoho přátelského vlka, než jednoho ignoranta, co by mě využil jako rohožku a nerozhodl se mi z vlastní vůle pomoci.
V očích se mi zalesklo, když Vločka zmínila smečku, ale ihned jsem své přebytečné nadšení za sebe setřásl. Napřímil jsem se v zádech, zvedl hlavu, našpicoval uši a přitom hlavu naklonil zlehka do strany. „Pocházíš ze smečky?“ chtěl jsem se jen pro jistotu přesvědčit. Fakt, že byla smečka navíc ihned vedle k tomu ještě pomohlo. Ach tak... cítil jsem výrazné pachy, ale myslel jsem si, že je pouze blud z té jednodenní samoty a stesku po smečce. Mohl bych to tam zkusit? chtěl jsem se původně zeptat Vločky, ale nakonec jsem to nechal jen v sobě, bylo by trapné zeptat se, zda bych se do té smečky mohl dopravit a zeptat se na případné členství, když jsem tu vlčici sotva potkal. Nevyznělo by to zrovna slušně. Spíše jako využití. „Páni, tak ti děkuji předem. A jednou ještě pak,“ zazubil jsem se krátce a čekal, co Vločka vlastně udělá. Zajímalo mě, na jaké úrovni vodu ovládá, a jak to vlastně bude vypadat od vlka, co vodu umí ovládat natolik, že rozestoupí řeku. Ne jako já, že si umím pohrát s vlnkama a následně padnu vyčerpáním. Trénoval bych, ale proč? nepotřeboval jsem ovládat vodu. Potřeboval jsem případně ovládat iluze. „Ale tak... V nejhorším případě by mi nic nezbývalo, ne?“ zašklebil jsem se a rovnou otřásl zimou. A to jsem ještě nebyl ani řádně mokrý.
Vločka zmlkla a začala čarovat. S údivem jsem sledoval, jak se z řeky plazí dlouhé "hádě" vody a objímá postupně mé tlapy. Modrá voda se začala zbarvovat do hněda, jak pohlcovala špínu z mých nohou. Překvapeně jsem na své nohy zamrkal, zkontroloval si je a rovnou se zlehka oklepal, srst se načepýřila a já tedy zase vypadal o něco větší, než jsem skutečně byl. „A vážně ti znova moc děkuju.“ usmál jsem se zeširoka a zašvihal ocasem. Moc jsem od ostatních pomoc nečekal, spíše jsem pomáhal.

Upřímně jsem doufal, že voda pomůže s mytím mých tlapek více, ale očividně jsem si to myslel špatně. Špína se mě držela jako klíště a ani po máchání tlapek nechtěla slézt. Mohl bych nějak použít magii.. Jen trošku si s tím pomoci... jenže jsem si tak nějak tiše přísahal, že svoji vrozenou magii používat nebudu, protože není moje, ale Jinksova. Mě patřila magie iluzí. A také magnetové oči, když jsem však pohlédl do jezera, stál jsem viděl ty zlaté. Prosím, Živote... Pospěš si. požádal jsem ho se zavřením očí, jako bych snad doufal, že mě slyší a po otevření očí budu mít oči magnetové. Neměl jsem. Stále jsem viděl to zlato. Tiše jsem si povzdechl, zvedl hlavu k černému nebi a ihned se otřásl zimou. Dny byly stále na můj vkus krátké, ani jsem si je nemohl užít, mrknul jsem a byla tma. A co šlo dělat ve tmě? Takřka nic... Možná tak spát. Hm... to nebyla moc zábavná činnost.
Pootočil jsem hlavu do strany, opodál jsem slyšel totiž hluk. Čekal jsem nějaké zvíře nebo vlka, ale rozhodně ne to, co jsem spatřil. Ta řeka... Ona se rozestoupila. Udiveně jsem nad tím pootevřel tlamu, tušil jsem, že to má pod tlapou nějaký vlk s magií vody, ale nečekal jsem, že i toto s tou vodou jde udělat. Malé vlnky, větší a tak, to jsem tušil, ale tohle. Chtěl jsem onoho vládce vody poznat, ale potřeboval jsem se umýt. Občas mi však štěstí přálo a tohle byl zrovna onen případ. Vlk přešel suchou tlapou řeku a objevil se na stejné straně jako jsem byl já. Byla to přesněji bílá vlčice s černou špičkou ocasu a pokud mě zrak neklamal, měla výraznou jizvu přes oko. Jít před vlčicí špinavý je však potupnější, než před vlka... jak rád bych se k ní zvedl, ale nešlo to.
Ale mé štěstí... Vlčice šla blíže ke mně, pozdravila, představila se a dokonce mi nabídla pomoc s umytím tlap. Kdybych mohl, začervenám se. Pomoc jsem nečekal. Každopádně jsem se ze slušnosti zvedl ze země, jemně si oklepal tlapy do řeky a postavil se proti vlčici. „Zdravím,“ pozdravil jsem s jedním ze svých klasických úsměvů. „Mé jméno je Aston.“ už mi ta lež ani nepřipadala divná, byla naopak děsně přirozená, až to skoro lež nebyla... „tvou pomoc bych ocenil.“ nechtěl jsem přímo říkat, že to sám nedokáži, ale nechtěl jsem pomoc nijak odmítnout.
„Nebo... Nezdržovalo by tě to nebo tak? Dyštak si nějak poradím, při nejhorším vlezu do řeky celý, tak velký problém to nebude,“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. Ale raději prosím pomoc, požádal jsem i ve své hlavě šeptem.