Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sice byla moje chůze nejdříve stočená po pachu Storma a Vločky, ale brzy se směr změnil a vyrazil jsem po směru jeskyně. Chtěl jsem si docela i natáhnout kostru a nějak jsem vytušil, že tam bude Naomi a mohl bych se jí rovnou omluvit. Za to, že jsem si s někým popovídal... uvědomil jsem si po krátké době a zarazil se. Lehce jsem natočil hlavu do strany, zastříhal ušima a otočil své tělo na druhou stranu. To není přeci nic špatného... každý si rád popovídá, jenom já tím vše pokazím. lehce jsem přitom přimhouřil zrak, bylo to tak trochu... nefér. Ostatní mohli mluvit, jak se jim zlíbilo a s kým se jim zlíbilo, jen já byl v tomhle vlastně nějak omezován tím, že jsem se za to hodlal omlouvat a obviňovat. Mohl bych to přeci nechat vychladnout. Je to lehčí, než se omlouvat a kolikrát to je i účinnější. tím jsem se rozhodl. Podruhé jsem otočil svoje tělo a vydal se zpět menší oklikou po pachu Vločky a Storma.
Nu co, třeba se tu předtím Naomi stavila, řekla nebo naznačila něco Stormovi a vyřeší se to teď... pořád jsem se cítil tak nějak jako v rodné smečce a nechápal jsem, že tohle je něco jiného. Tady nebyl nahoře můj otec, ale otec někoho jiného. Tady jsem byl prostě obyčejným, šedým vlkem, co přišel a po poprosení směl i zůstat. A pro všechny jsem tu obyčejným, nikým, to je tak... dlouho jsem hledal vhodná slova a nad svým výběrem se nakonec i usmál, vybral jsem totiž slovo: povznášející. cítil jsem se svým způsobem volněji, šťastněji, ač jsem se zrovna teď nezdál.
Beztak by mě zajímalo, kde je Kenzi konec... A dalším, těm, jejichž jméno mi nikdo nikdy neřekl. Proč vlastně? Co na nich bylo tak špatnýho? ztratil jsem se ve svých myšlenkách natolik, že jsem pomalu ani nezaregistroval to, že jsem už měl Vločku se Stormem na dohled. Ale existují, vymyšlení nejsou... snažil jsem se sám sebe ujistit, že si je někdo nevymyslel, ale každým dnem jsem měl pocit, že to byla vážně jen zbytečná povídačka, kterou jsem nikdy nepotřeboval slyšet. „Ah...“ dostal jsem ze sebe nejdříve místo pozdravu, když jsem bílou vlčici a hnědého vlka zaregistroval. „Zdravím vás.“ vysoukal jsem ze sebe se škubem v podobě úsměvu.

// Východní Galtavar

Čím více jsem se mířil k lesu, tím více jsem začal vnímat, že ustupuje vítr, až zcela přestal a do lesa jsem tedy až na nízkou teplotu přicházel vcelku spokojený. Vítr mi totiž na počasí vadil ze všeho nejvíce, cuchal srst, foukal do uší a kolikrát jsem ani nic neviděl.
Po prvním kroku v lese jsem se cítil nějak jistější a jako by ze mě spadlo velké břímě. Posledně jsem sem šel ještě jako cizinec, uvědomil jsem si po chvíli a musel se sám nad sebou usmát. Teď jsem tu člen, to už znělo mnohem přijatelněji. Obyčejný člen smečky, co nemá obrovská práva, ale nemá povinnosti. Sice bez rodiny, bez starých přátel, ale co? Rodinu budu mít navždy v srdci, přátele ve vzpomínkách a postupem si snad vytvořím nové vzpomínky a nové přátele, ne? zeptal jsem se sám sebe. Sice to vyznělo, že jsem chtěl pouze vlky vyměnit, ale to nebyla pravda. Jen se lišili přátele z vlčecích let a z dospělosti.
„Zdravím tě.“ pozdravil jsem les jenom tak ze zvyku - dělával jsem to i v bývalé smečce, když jsem přicházel z lovu nebo z menší obchůzky okolí. Pro nikoho jiného ten pozdrav bohužel nebyl. Šel jsem tedy po pachu vlků, převážně neznámých, ale rozeznal jsem Storma a Vločku. A Naomi je kde? zeptal jsem se sám sebe a z tendence se jen rozhlédl kolem sebe, jestli ji nespatřím. Marně, někam zmizela.
Vyšel jsem tedy po směru Vločky a Storma s tím, že alespoň tam uspěju a nebudu tam za ignoranta, že jsem odešel.

Díky Megan jsem tak nějak pochopil, že Hotaru s Angelusem byli dříve alfa vlky Borůvkové smečky, než se smečka rozpadla a Storm s Taillou ji nedali dohromady. Zase o něco chytřejší. i když zrovna tenhle poznatek jsem nikde nechtěl vytahovat. „Nemáš zač.“ brouknul jsem akorát s letmým, spíše posmutnělým úsměvem k Megan. Nechtěl jsem to říkat vesele, protože pro ni to nic veselého nebylo, ale zase jsem nechtěl vyznít jako někdo, kdo se vinní z cizích činů, které uskutečnil ještě předtím, než se do téhle krajiny vůbec dostal.
A Newlin se rozmluvil zrovna ve chvíli, kdy jsem usoudil, že je na čase vrátit se do smečku. Ještě jsem však v žíhanému vlkovi naklonil hlavu, poslouchal, jak dlouho je tu - byl tu kratší dobu než já - a zároveň zaslechl Megan, že ta je tu už čtyři roky. „To je více jak půlka mého života.“ uvědomil jsem si se zamrkáním. Chtěl jsem se zeptat, proč by to všechno nejraději hodila na začátek, ale bál jsem se v tom rejpat, když jsem byl už na odchodu.
Zrovna jsem zvedl svůj zadek ze země, Newlin byl zatím obeznámen, že vlčice není M, ale Megan a stačil také vyžvanit, jaká je má oblíbená barva, že by to do mě nikdy neřekl a zeptal se také na Meganinu oblíbenou barvu. Červená! tipoval jsem a nepletl se, takže jsem se nad tím hrdě pousmál. Newlin se ve změti tisíce slov zmínil o Naomi, což mi zase připomenulo, že bych se už měl vrátit, pak povídal něco o jménech a Megan přispěla tím, že řekla něco o tom, že tu lovila. Samozřejmě, vlčice se přeci neperou. proto jsem nad svou původní myšlenkou musel protočit očima. Poslední informaci, co jsem nějak zaznamenal, byla informace o náhrdelníku. Megan ho dostala od kamaráda. „Ach tak, je nádherný.“ pochválil jsem jí ho, něco odkýval Newlinovi a o pár kroků odstoupil se slovy: „Měl bych se už vrátit. Tak tedy, rád jsem vás oba dva poznal a žijte blaze.“ popřál jsem oběma a tiše popřál i budoucímu společníkovi Newlina, aby mu vlk nevykecal díru do hlavy. Poté jsem se otočil, nasál okolní pachy a rozkusal se do lesa.

//Borůvkoý les

Nejdříve mi bylo podezřelé, že Newlin zmlkl. Znal jsem toho vlka jen chvíli a bylo mi to k němu zcela... divné. Umlčel jsem ho? To... to jsem zase nechtěl. přimhouřil jsem zlehka zrak, hlavu pootočil doleva a následně k zemi. Nějak jsem si i kvůli takové prkotině, jako bylo mluvení, cítil provinile. Nejdříve jsem sledoval své tlapy, přemýšlel nad tím, že bych se měl vrátit už jenom kvůli tomu, že na mě bude nejspíše jedna vlčice naštvaná a také kvůli tomu, že se stmívá a už je vážně na čase se vrátit. Ještě chvilku... požádal jsem sám sebe a nakonec sám sobě i svolil. Napřímil jsem se v zádech, krátce kouknul na Newlina a následně na Megan. Ptala se mě na dva vlky, o kterých jsem nikdy neslyšel. Kdo? hlavu jsem přitom naklonil zlehka do strany, protože mě ta otázka vážně zaujala. „Popravdě. Teď je alfa Storm a Tailla... O těch dvou jsem neslyšel, víš, nejsem tam dlouho.“ vysvětlil jsem zklamaně Megan a sklonil halvu. Bylo mi trapné mluvit o něčem, o čem jsem neměl ani trochu páru a o vlcích, které jsem ani neznal, ale ze slušnosti jsem alespoň odpověděl. „Ani Stellu neznám.“ dodal jsem po chvíli mlčení a koukání do země.
Pak nastala chvíle ticha, kdy jsem přemítal nad vlky, kteří jsou vlastně ve smečce a ujistil se, že tam žádná Stella není nebo se mi o ní Naomi zapomněla zmínit. Ne... Počítám dobře, žádná Stella. ujistil jsem se a tím jsem to ukončil. Zvedl jsem zase hlavu ve chvíli, kdy Megan položila otázku o Gallieře. „Od podzimu. Takže dobrý půl rok.“ odpověděl jsem opět krátce s lehkým úsměvem. „A ty jak dlouho?“ Megan se zdála jako někdo, kdo tu přeci jen pobývá déle, vážně mě to zajímalo.
A ještě mě zajímalo: „Promiň mi, že se ptám, ale co to máš za krásu na krku?“ na černé srsti a s rudýma očima to totiž bylo dosti do očí.

Byl jsem si jistý ihned několika věcma. Že jsem se jako Aston nenarodil, ale žil jsem tak. A že se ani pravý Aston nenarodil jako Astonell, ale jako Aston, protože si otec zakládal na krátkých a výstižných jménech. „Víš, každej vlk nemá za svým jménem příponu ‚nell‘“ upozornil jsem zlehka Newlina. Vážně jsem se nechtěl jmenoval Astonell a příčilo se mi, že by mi tak měl někdo říkat. Nebyl jsem dříve taky takový? Furt jsem se ptal starších... Ale Newlin nemůže být o tolik mladší... nějak jsem si neuvědomoval, že já sám už nejsem zrovna vlče, ale tak nějak jsem se tak furt cítil. Někdo hluboko, kde to ani nevnímám... zasténal jsem si tiše.
Stiskl jsem zuby, když Newlin pověděl, že moje jméno stojí za pět alf. O tom postu jsem už nechtěl slyšet, pár měsíců stačilo a nikdy více. Pak zase řekl své... původní jméno. Ale bylo zcela jiné a tak nějak jsem pochopil, že to jeho jméno není a jmenuje se tedy Newlin a vymýšlí si. Nechtěl jsem mu však ničit představy, nechal jsem ho v tom. „Furt bych raději byl Astonem, jo?“ povzdechl jsem si s náznakem úsměvu doufajíc, že to Newlin už pochopí.
Stačil jsem si sotva protáhnout krk, když Newlin už zase a zase mluvil. Tolik jsme toho nemohl namluvit ani za celý život, zakroutil jsem nad tím hlavou a snažil se nějak krátce odpovědět. Bylo to jednoduché, ve smečce jsem byl chvíli a takřka jsem nikoho neznal. Vlastně všechny jen jménem a to bylo všechno. „Nejsem tam tak dlouho... Dej mi pár týdnů a odpovím ti.“ dál jsem na to nijak neodpovídal, tohle muselo bohatě stačit jako univerzální odpověď. Naneštěstí si i Newlin všiml vlčice a tak se k ní rozeběhl. To jsem nečekal... I když jsem vlastně měl. Po krátké úvaze a tichém povzdechnutí jsem zvedl svůj zadek ze země a volnějším krokem šel za ním. Stačil jsem si mezitím prohlédnout vlčici. Černo-černá s rudýma očima, trochu od krve a s něčím tyrkysovým na krku.
Newlin se nejdříve jenom představil, to nebylo zlé, ale než mu stačila vlčice odpovědět, už zase mlel o mém "jméně". „Newline!“ okřikl jsem ho mírně. Nevím proč, ale připadal jsem si v tomhle jako starší bratr, co má chránit mladšího.
Vlčice však nejdříve řekla "lov". Což mi z počátku nesedělo, ale pak jsem pochopil. Moje myšlenky. Zděsilo mě to, myšlenky jsou totiž mojí slabinou. „Prosím, neposlouchej ho. Nejmenuji si Astonell, ale Aston.“ opět jsem zdůraznil své pravé jméno a zároveň k tomu přidal i letmý úsměv. Černá se představila pod jménem Megan La-tanté. Zajímavé.. pokýval jsem zlehka hlavou nad jejím jménem. Pak řekla něco o tom, že by se vlk za jméno neměl stydět, chtěl jsem si rejpnout, že mi jméno dal otec, ale nechal jsem to koneckonců být, bylo to jedno.
Usadil jsem se zpět na zem zrovna ve chvíli, kdy se zeptala, kdo z nás dvou patří do Borůvkové smečky. Chvíli jsem mlčel a pak nad tím lehce pozvedl přední tlapu ze země, jako bych na sebe chtěl poukázat. „No, já..“ nevím proč, ale řekl jsem to trochu nedůvěřivě, ale nakonec přidal i úsměv.

Zaznamenal jsem od Newlina krátký pohled, který byl od ostatních zcela odlišný, protože byl zcela jistě nepřátelský. Z instinktu jsem udělal nepatrný krok dozadu, natočil hlavu nechápavě na stranu, protože se ten výraz neudržel dlouho, a tak jsem netušil, co si o tom vůbec mám myslet. Kdybych tak viděl do jeho hlavy... tušil bych, co tomu vlkovi prolétlo přes čumák, ale zase bych viděl ty dlouhatánské myšlenkové pochody, co se mu rojí v hlavě. Pro mě by to byly zcela nesmyslné a zamotané věci, už tak jsem se ztrácel ve vlastních myšlenkách, nepotřeboval jsem třídit i myšlenky jiných.
Rozhodl jsem se Newlina nechat v jeho myšlenkách, protože se zdálo, že ho to zajímá více, než otázky směřované ke mně. Mezitím jsem se stačil podívat k lesu, připlácnout uši k hlavě, protože jsem se cítil svým způsobem provinile proti Naomi, ale zase jsem dělal společnost někomu, kdo se zdál, že bez někoho, kdo by ho vedl a ukazoval mu, co může a co ne, by byl zcela ztracený. Byl jsem taky někdy takový? ptal jsem se přitom sám sebe a marně vzpomínal. Vždycky jsem byl dle všeho ten vážnější a klidnější a pak jsem z ničeho ni musel rychle dospět a hrát si na cizince. Celoživotní hra, která skončí smrtí... povzdechl jsem si tiše, na krátkou dobu sklopil zrak k zemi, prohlédl si své šedé tlapy a rozhodl se zrak zvednout až ve chvíli, kdy Newlin promluvil.
A... nechápal jsem ho. Astonell? co to jméno mělo znamenat? „Jenže já se jmenuji Aston.“ obeznámil jsem ho se svým jménem už podruhé s podiveným výrazem. „Od narození jsem Aston. Astonell mi nikdy nikdo neřekl... Ale to bude tím, že se jmenuji Aston.“ dával jsem přitom co největší důraz na jméno "Aston" a při jméně "Astonell" jsem zakroutil hlavou. To bylo zcela odlišné jméno.
Při odpovědi na smečku jsem pootočil hlavu do strany a všiml si, že vcelku blízko je černá vlčice. He? divil jsem se, že jsem si ji nevšiml dříve. Chvíli jsem ji hypnotizoval pohledem a pak se odhodlal zrak obrátit zase k Newlinovi. „Borůvková smečka. Tady ten les na jihu.“ poukázal jsem čumákem k lesu a zase se podíval k černé vlčici se šperkem na krku a krví po těle. Rvačka či lov? zeptal jsem se s přimhouřením očí. Po pár vteřinách jsem zase uhnul s pohledem. Nechtěl jsem vlčici vyzývat, aby přišla k nám a rozhodně jsem na ni nechtěl vejrat jako vyoraná myš. Bylo to neslušné.

Měl jsem v plánu vlka nějak uklidnit a poté se vrátit ke smečce, protože už na to byl čas. Ale Newlin mi pokládal hodně otázek a zdálo se, že mě buď nenechá odejít nebo se mnou půjde kamkoli, i kdyby ho to mělo stát krk. Dříve jsem se takhle furt plazil za Astonem... Zvláštní... vždycky jsem svému bratrovi dělal ocásek, šel tam, kam šel on a nevnímal, že mě to může přivést do maléru. Ale já mlčel, Newlin mluvil a mluvil.
„Newline, já musim zůstat tady. Budu se muset vrátit ke smečce a nechci pak porcházet půlku světa.“ vysvětlil jsem mu polopatě a usadil se na zem, abych pochopil, že tu vážně hodlám zůstat a nikam jinam nepůjdu. Alespoň teď si to nedovolím, i když si toho dovoluji moc, když jsem tu zůstal déle, než bylo nutné.
Každé Newlinovo slovo mě přesvědčovalo, že je stále vlče, měl mnoho otázek, chrlil je všechny najednou a ani nečekal na moje otázky. A taky se zdál jako ten, co ani nepočká, jestli mu dotyčný tu otázku taky položí a rovnou na to odpoví. Musel jsem si všechny ty otázky urovnat v hlavě a taky na ně najít odpověď, což nebylo těžké jako přemýšlení, co za otázky mi vlastně položil. „Já... ovládám iluze.“ polkl jsem. Stále bylo zvláštní to říkat, když to byla pravda a ne výmysl. „A nevím, prostě se tomu tak nestalo... Zatím.“ musel jsem dodat "zatím", protože jsem stále věřil, že jednoho dne se proberu a moje oči budou fialovo-růžové a ne zlatavé.
Další otázka už byla horší a ta další ještě více. Co jsem mu měl odpovědět? Raději nic. bylo by to nejchytřejší, ale tušil jsem, že by do mě rejpal tak dlouho, dokud by stejně věci o mém jméně nezjistil. „Je to moje jméno, tak... se mi líbí.“ popravdě mi to jméno ke mně připadalo moc drsné. Horší však bylo, když se zeptal, jestli mi může říkat jinak. Nahrbil jsem nad tím "obočí" se slovy: „Jak mi chceš říkat?“ zkrácení nebo zkomolenina jména Aston mě totiž žádná nenapadala.
„A... nikdy jsem nechtěl jiné jméno.“ dodal jsem jednu lež po delší odmlce.

Newlin mi už od prvního okamžiku připadal jako velké vlče, co se rozhodlo nedospět, uvěznilo sám sebe v dospěláckém těle a stále žilo za jistou clonou té naivity, kterou měl každý mladý vlk. V tomhle ohledu jsem ho docela i obdivoval, ne každý vlk si to dokáže udržet. Naomi však po pár minutách, co se k nám Newlin dostal, navrhla, že bychom se tedy už měli vrátit ke smečce, aby nás nesháněli a také kvůli tomu, že bude nejspíše pršet. Pravda, počasí nebylo zrovna ukázkové, ale bylo mi prostě blbé odejít a nechat tu Newlina samotného, který ze sebe dostal jenom "ale" jako reakci.
Zmateně a s pootevřenou tlamou jsem pootočil hlavu k Naomi, nadechl se, protože jsem něco chtěl říct, ale netušil jsem co. Chtěl jsem namítnout něco ve smyslu toho, že zase tolik nepospícháme - protože jsem chtěl poznat toho vlka Newlina - a déšť ještě nikoho nezabil. Rozhodl jsem se, že přeci jen odejdu s Naomi, protože smečka a ona mé stále tak nějak prováděla po okolí. Udělal jsem prvních pár kroků, když mě zastavil Newlin se slovy, abych mu alespoň řekl, jaká je má oblíbená barva. Proč se ptá zrovna na tohle? zeptal jsem se naklonením hlavy lehce do strany. „Béžová...“ odpověděl jsem po chvíli ticha. Nevím, proč mě napadla zrovna béžová, neznal jsem nikoho s takovou srstí, tu barvu jsem ani tolik nepotkával, ale... vždycky jsem béžovou viděl, když jsem lhal... prakticky pořád jsem lhal otci a on měl právě takhle zbarvené, slepé oči.
snažil jsem se na to nemyslet, a protože jsem Newlinovi odpověděl, lehce jsem pokynul hlavou na rozloučenou a znova udělal několik kroků směrem k Borůvkovému lesu. Ale Newlin mě buď nechtěl pustit, protože mu moje zatím krátkodobá společnost vyhovovala nebo byl zoufalý a nechtěl zůstat sám. Přiběhl ke mně, začal kolem mě poskakovat a přitom říkal něco ve smyslu toho, že až bude pršet, tak můžeme společně skákat do kaluží mluvit nebo... a tak. Vážně je to stále vlče. napadlo mě to při prvním pohledu na něj a každý jeho čin mě v tom potvrzoval. Ale byl tím vlčetem, co jím chtělo být, nebyl hloupý, byl jen dětinský, ale nebyl to optimista, spíše naivka.
„Jenže já v téhle krajině také nejsem zrovna sečtělý, Newline.“ obeznámil jsem ho se zakroucením hlavy. Za tu dobu se Naomi dostala už skoro v dohledu a bylo marné ji dohnat, než dojde až k lesu. Ach... povzdechl jsem si tiše. Na jednu stranu jsem se vykašlal na smečku, ale na druhou stranu jsem zstal s vlkem, co pozvolna začínal panikařit jen z pomyšlení, že by tu snad měl zůstat sám. „Jediné, co vím, je to, že v tom jižním lesu je smečka. Nic víc, zatím jsem procestoval jen jih a ani ten ne moc dobře.“ zakroutil jsem nad tím hlavou.

„Stejnak se omlouvám...“ dostal jsem ze sebe tiše se skloněnou hlavou. Pravda, že každý měl občas ten den blbec, ale dny ostatních měli určitě význam, ten můj den byl prostě... vstal jsem a cítil jsem se pod psa, cítil jsem se blbě, zničeně a také jsem lhal všem okolo... ale pro dobro všech ostatních, ne? jedna půlka se snažila přmeluvit druhou, že by měla přestat, ta druhá říkala, že mám vše nechat při starém a věřit, že nelžu, ale pouze dělám to, co si přál otec. Mít živého syna.
„Ah tak,“ byl jsem rád alespoň za takové objasnění. Sice jsem takhle musel vypadat jako někdo, kdo o smečce neměl ani ponětí a to jsem tvrdil, že jsem ve smečce vyrůstal. Jedna pravda, co tu skoro zní jako lež... povzdechl jsem si tiše se sklopením uší k hlavě. To se mi nelíbilo. „Popravdě bych už docela i šel zpátky, nejsem tam přeci tak dlouho, abych si mohl dovolit zdrhat na kraj světa a zpátky...“ nikdy bych hlavně na kraj světa neběžel, s mým štěstím bych spadl a zemřel.
Náš návrat však narušil vlk, který se k nám příbližil s jedním pádem, který mě donutil usmát se. A tentokrát i zcela upřímně. Začal se totiž představovat, ale musel to doříct až po pádu. Vlk už od pohledu vypadal zvláštně, šedá barva - jako má srst - ale po celém těle měl ještě zrzavé žíhání, které jsem jakživ neviděl. A modré oči... Vlk elementu vody... Takže takhle by mé oči vypadali... povzdechl jsem si tiše. Mé oči byli zatím žluté a to mě znervózňovalo, u Života jsem byl před dlouhou dobou. „Těší mě, Newline.“ musel jsem si vlkovo jméno spojit, abych pochopil, jak se vlastně jmenuje.
„Já jsem Aston a tohle je Naomi,“ hlavou jsem lehce pokynul k vlčici vedle mě. Netušil jsem, odkud se sice vzal ten zlozvyk, že jsem musel představit vždy i svého společníka, ale už tomu tak bylo. Udělal jsem to i u Luky a nebylo to zrovna slušné...

Pochopil jsem, že je škoda toho zvířete, co přede mnou leželo mrtvé a obživnout nemohlo. Bylo to plýtvání, proto jsem si lehl na zem, nejdříve párkrát dloubl do kralíka čumákem a po menší úvaze se rozhodl do králíka kousnout, přes kůži se dostat až k masu a pomalu ho začal cupovat na kousky. Nedokázal jsem si to maso tak vychutnat, protože moje nálada pořád nebyla... Taková. I když to bylo asi lepší, než ráno. Ani nevím... zamručel jsem si pro sebe, koukl se na Naomi a letmo se pousmál. „Co?“ poslední dobou jsem byl natolik mimo, že jsem nevnímal ničí slova a nedokázal tedy rozeznat mé vlastní myšlenky od cizích slov. všechno se to bylo o sebe a nerozuměl jsem pak naprosto ničemu. „Promiň mi, já jsem dneska prostě nějak mimo.“ zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou. To jsem prostě nebyl já.
Mohl jsem to ticho narušit nějakou svojí otázkou, ale proč? Ticho mi v určitých chvílích i vyhovovalo a nevadilo, že jsem byl v tom tichu s někým. Horší bylo, když jsem v tichu byl sám, to jsem nesnesl. Jen jsem potřeboval cítit společnost a nic dalšího.
„Kdybychom se tak měli vrátit do smečky?“ zeptal jsem se tiše. Všechen čas, co jsem prožil v rodné smečce jsem strávil právě na jejím území, mimo území jsem chodil jen kvůli lovu a následně si ihned vrátil. lehnout si nebo být den nebo dva mimo bylo pro mě divné a... V nové smečce jsem nechtěl být ten, co je furt pryč.

Vždycky jsem si sám o sobě myslel, že běhám naprosto nesmyslně. Že běhám spíše jako kulhající medvěd, není to efektivní, není to rychlé, spíše zpomalující a dost směšné. Jenže jinak jsem běhat neuměl a dokud se mi s tím stylem povedlo chytit zajíce nebo něco jiného - nic jsem nenamítal a běhal jsem co nejméně to šlo. Občas z toho bolí tlapa, když blbě dopadneš nebo skočíš na šutr... pověděl jsem si v duchu pro sebe, když jsem už držel v tlamě hnědého zajíce s bílou špičkou uší. Chudák byl v mé tlamě zcela nehybný, akorát sebou naposledy párkrát cukl z posledních sil a již se nehnul.
Chvíli jsem jenom tak postával, sledoval Naomiino počínání s lovem a lehce jen hlavou pokynul na souhlas gratulaci, protože jsem se prostě se zvířetem v tlamě nemohl usmát. Naomi tedy také uspěla a na zajícovi ihned začala hodovat. Já tak nějak netušil, co mám se zajíce dělat, i když to bylo zcela jasné, měl jsem ho sežrat, ale jako bych v té chvíli zcela zapomněl, jak se vlastně žere. Nebo jsem to spíše věděl, ale prostě jsem do toho nějak neměl chuť sílu nebo náladu. Špatný den... zatřásl jsem nad tím nechápavě hlavou. Jeden den jsem prostě měl vždy špatný a ten den mě nikdy nebavil - koho by také bavil, že?
Přikráčel jsem blíže k Naomi, položil zajíce ke svým nohou, pomalu se sesunul k zemi a popřál dobrou chuť - i když bylo v tomhle případě už asi pozdě. Nějakou dobu jsem na svoje vlastní jídlo koukal, zaujalo mě vzhledově, ale to bylo tak všechno. Zajíc byl mladý a prostě... neměl jsem ani trochu hlad.

// Ovocná tůň

Šli jsme mlčky, což mi zrovna dvakrát nevyhovovalo, ale nic jsem proti tomu nenamítal, protože to nebyl můj styl. Raději jsem se v těchto ohledech nechal táhnout davem a řídil se právě jím. Ač jsem planinu, kam jsme měli namířeno znal, vůbec jsem neměl tušení, co za zvířata by se tam tak mohlo vyskytovat, a jestli by vůbec bylo možné tam narazit na zajíce nebo to je tam samá vysoká, kterou lovit prostě odmítám. Byl to nechutný pohled, otřásl jsem se při vzpomínce na to, jak se z Astonova těla dostali vnitřnosti na boží svět (//a fanoušci GoT si to určitě živě představí :D) a on jen bezvládně padnul k zemi s krví z tlamy a skleným pohledem, kterým se naposeldy díval na svého vraha, který ho zabil z pouhé obrany. Zařídil si to svojí neopatrností a tím, že chtěl být vždy nejlepší, ale... Dost viditelně jsem se otřásl nad tou vzpomínkou, musel se na chvíli zastavit a zhluboka nadechnout. „Co?“ nechápal jsem na co se Naomi ptala. Překvapeně jsem jejím směrem zamrkal a raději mlčel, nějak jsem si odvodil, že se to muselo týkat lovu.
„Jo jo...“ další slova mi to potvrdila. Měl jsem jít z druhé strany, což mi bylo jasné, na to bych možná přišel i bez toho, abych to slyšel. „To se nějak dá...“ zamumlal jsem si tiše, odběhnul na druhou stranu od Naomi a šel na to více hrr než ona. Ona to obcházela, já jsem na to šel rovnou, to zrovna sedělo více k Astonovi, ten do všeho šel po hlavě. Zkusil jsem jeho "techniku", rozeběhl se proti ušákům, nahnal je směrem k Naomi a přitom se zaměřil na jednoho hnědého pouze s bílými špičkami uší a určil ho jako svůj oběd... líbil se mi.

Naomi očividně nijak nevadilo, že by se nelovilo nic většího, ale pouze něco, co by postačilo jednomu, tudíž se to muselo chytit dvakrát pro nás oba a i to by mohlo být málo. Zvířata nebyla ještě nijak velká, tlustá, možná, že by spíše dva zajíci stačili jednomu. Jenže na to nemáš... měl jsem ve zvyku se shazovat a nevěřil jsem sám sobě, byl jsem rád, když jsem chytil jedno zvíře, natož dvě.
„Myslím, že vím jakou pláň myslíš,“ souhalsně jsem přikývnul. Po té planině jsem se dostal k řece, kde jsem si chtěl umýt nohy od průchodu bažin, potkal jsem tam Vločku, která mi pomocí magie nohy omyla a následně mě dovedla ke smečce, kde k nám dorazil Storm, Coffin a Naomi, já byl přijat a... To už zase zabíhám do detailů. Bohatě by stačilo, že jsem tam potkal Vločku a následně s ní šel do Borůvkového lesa. zakroutil jsem sám nad sebou nesouhlasně hlavou. Tohle bylo občas... Nesmyslné, vše jsem prodlužoval, nehledal jsem nejkratší odpověď, ale tu nejdelší a nejsložitější. Když můžeš říct dvě slova, řekni jich dva tisíce, že? zašklebil jsem se. Tohle u mě totiž platilo.
„Jsem ti v patách,“ houknul jsem na Naomi, zvedl se, oklepal ze srsti své nečistoty a rychlejším krokem vyrazil za Naomi, abych ji dohnal a následně zpomalil, protože nebylo kam spěchat a já nespěchal, ani když se muselo.

// Východní Galtavar

Usadil jsem se zády ke slunci, abych si mohl vychutnávat pocit, že mi slunce ohřívá záda, nic mi nesvítí do očí a nezabraňuje tak pohledu. První slunce a teplý den pro mě nikdy nebyl nijak zvlášť pozitivní a nepatřil mezi mé oblíbené. Z neznámého důvodu mě přepadala taková jarní lítost až deprese z toho, že se tohohle dne nedožil pravý Aston a ani pravý Jinks. Žilo něco mezi těma dvěma, co nebylo ani jedním, ale přesto nebylo ničím. Zemřel Aston, ale vlastně Jinks, jenže Jinks žije a žije v životě Astona, takže... Kdo vlastně zemřel? položil jsem si otázku, na kterou jsem neznal odpověď, protože... Na to odpověď neexistovala, přemýšlel jsem nad tím již několik let a vysvětlení prostě nebylo.
„Dobrý, to je v pořádku...“ pověděl jsem s klidem, ani s úsměvem, ani se zamračením nebo jakýmkoli jiným pocitem. Musel jsem zapřemýšlet nad tím, jak vlastně specifikovat svojí náladu. Nemohl jsem říct, že jsem se prostě probudil skleslý, protože je pěkně, ale nemohl jsem zase říci, že se mám fajn, protože to na mně oproti včerejšku šlo vidět. Já prostě nebyl jako včera. „No... Jo, je to dobrý,“ vyktoktal jsem ze sebe nakonec a hledal způsob, jak svést konverzaci někam zcela jinam, než byla nálada po probuzení.
Sice jsem doufal v jinou konverzaci, než téma lovu, ale i tak jsem tu konverzaci mohl svést jinam, i když to znamenalo přiznat můj strach. „Ale... Jen něco malého, ne? Králíka, lumíka nebo tak...“ vykoktal jsem ze sebe s pootočením zraku do strany a usazení na zem. Obmotal jsem ocas kolem předních tlap a dodal: „Na lov vysoké jsem levý levák...“ nesouhlasně jsem nad tím zakroutil hlavou, protože to prostě nešlo, já nemohl lovit.

Pochopil jsme to tak, že Naomi mj relativně krátký životopis zcela stačil a dál se ptát nepotřebovala. Možná ani nemohla, nijak na to nezareagovala, že by to bylo tak dlouhé? A nudné? To snad ne... Však... Však jsem to zkrátil na minimum! sklopil jsem uši dozadu, moc se mi to nelíbilo, akorát mi to potvrdilo, že má vyprávění jsou prostě dlouhá a nudná. „Naomi?“ hlesl jsem potichu, chtěl jsem totiž zjistit, zda je vlčice vzhůru, ale nebyla. Zklamaně jsem si nad tím zabručel, udělal několik kroků dál, ušlapal trávu, abych si na ni mohl lehnout a následně i usnout. Nebudu raději nic vyprávět...
Byl to bezesný spánek a hlavně nekonečný. Chvíli jsem si snad už i myslel, že se nikdy neprobudím, ale přišla záchrana. Naomi mě oslovila podobně jako já ji večer. Hm? nejdříve jsem si myslel, že jsem to řekl nahlas, ale pak mi došlo, že jsem to slyšel pouze já. Pomalu jsem začal otevírat oči, rozhlížel jsem se kolem sebe a zjišťoval, kde to vlastně jsem. Stále jsem byl u Ovocné tůně a byla tam Naomi. „Ano?“ zeptal jsem se Naomi, myslel jsem, že se na něco chtěla zeptat, nedošlo mi, že to bylo k tomu, zda spím.
Líbilo se mi, že mě do nového dne uvítalo teplo, byla to proti zimě a dešti příjemná změna. Oklepal jsem se, abych neměl srst splihlou a stoupnul si opodál od Naomi. Nějak jsem čekal, že něco řekne, navrhne nebo třeba i poručí, co mám dělat. Protože to jsem já netušil...

//Promiň za krátkost, ale chtěla jsem psot před odjezdem :)