Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mohl jsem jen sedět a překvapeně mrkat. Nechápal jsem takřka nic.Proč jsem postižený, proč vlčice z ničeho nic začala plakat, co tím vším vlastně myslela a kdo vlčici ublížil. Občas se mi zdá, že se mě vlci schválně snaží zmást a zamotat mi hlavu, zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Vlčice se mě ptala na otázku - nebo to chtěla spíše jen potvrdit - i když odpověď sama znalo. Nebo se to alespoň tak zdálo. Mluvila o sobě jako o krásné vlčici, ale potřebovala potvrdit, že má krásný kožich. Bratrovi by se tahle vlčice zamlouvala... Nebo by ji nenáviděl. Předháněli by se v tom, kdo má krásnější kožich a nejspíše by si šli i po krku, ani nevím, poč jsem to dělal. Proč jsem hledal také, kteří by padli mému bratrovi do noty a raději nehledal vlky, kteří by padli mě nebo s kterými bych si rozumněl a mohl bych se s nimi přátelit. Luka se někde bude toulat... Nejspíše na jihu. Derian je s bratrem, Naomi je nejspíše ještě naštvaná, Newlin se svojí zbrklostí možná leží někde v příkopě, zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, že by měl ležet někde v příkopě, ale sedělo to k němu.
„Řekl jsem to? Řekl. V devíti případech z deseti myslím svá slova smrtelně vážně,“ pokynul jsem hlavou k vlčici. Ten desátý příklad byl obvykle typu "jmenuji se Aston." Ta slova jsem myslel vážně, ale zároveň to byly lži, takže vážná nebyla.
Sice jsem se nedozvěděl, kdo ji ublížil, ale za to jsem zase dostal možnost vlčici pochválit oči nebo se jí snažit vymluvit to, co někdo zcela cizí tvrdil. „Viděl jsem děsivější oči. Sice ne nikdy vraha, ale pochybuji, že vypadají... Takto,“ přitom jsem poukázal čumákem k očím vlčici. Nelíbilo se mi, že je vlčice... Zničená. Neuměl jsem se k takovým vlkům nějak zachovat. Své city jsem poměrně chápal, ale cizím jsem nerozumněl a nedokázal jsem je ani nějak... Ovlivnit.

Nejdříve jsem nechápal tu věc ohledně vlčice a pachem borůvek. Ale to ještě šlo, byl jsem dost nechápavý, takže to bylo po mě normální. Druhou otázku jsem nechápal už vůbec. Týkala se... Něčeho mezi mýma nohama a postižení. „Cože?“ neodpustil jsem si tuhle otázku, natočil hlavu do strany a přimhouřil fialové oči. „Já nic...,“ chtěl jsem už říct, zabrzdil se, zmlkl, zhluboka se nadechl a nakonec pochopil, že nemám slov, poněvadž to ani trochu nechápu - o čem mluvíme, proč se mě ptá a na co se mě ptá. „Nechápu o čem to mluvíš,“ pověděl jsem vlčici s lehkým zakroucením hlavy.
Docela mě iritovalo, že neznám její jméno, ale snažil jsem se to přehlížet, protože zrovna nebyla vhodná doba na seznamování. Ta vlčice byla trochu... Jiná než ty, co jsem poznal předtím. Tahle měla vlastní hlavu, drzejší chování a trošku vyšší sebevědomí. Aston by si ji vychvaloval, zašklebil jsem se trochu zlovolně proti mrtvému.
Chtěl jsme odpovědět s čím s ní souhlasím, ale zarazilo mě to "vlčice". He? možná mi to začalo docházet. Ona mě brala za vlčici.. To jsem tak zženštilý? občas si mě tak Aston dobíral, ale tak strašné to přeci být nemohlo... „Ale já jsem vlk,“ namítl jsem tiše a ten souhlas raději nechal plavat, protože jsem si potřeboval u ní ujasnit svoje pohlaví.
Sotva jsem řekl, co jsem vlastně zač, vlčice zcela změnila své chování, nahrbila se a začala fňukat něco o tom, že ji někdo opustil. „Uhm... Kdo?“ zeptal jsem se, udělal jeden krok k ní, ale poté si to raději rozmyslel, protože jsem si vzpomněl na to, co říkala o dotýkání, očichávání a tak. „Ale ne... Předtim, než si vlastně o mě řekla, že jsem tak trochu víc zženštilej jsem ti chtěl říct, že máš krásný kožich, ale... Zkrátka... Co se stalo?“ netušil jsem, co říct. Nikdy jsem v téhle pozici nebyl.

Chápal jsem to tak, že se mám co nejrychleji zdekovat a se svěšenou hlavou nakráčet do lesa a nevylézt, dokud bude vlčice u řeky, pokud ji nechci naštvat. Zlehka jsem k tomu pootočil hlavu do strany a sklopil zrak. Někteří takoví byli - nestáli o společnost a dokonce je otravovala, ale já byl jiný. Já měl společnost rád a preferoval jsem ji před samotou - pokud jsem však neměl jeden ze svých horších dní. Tady dojem tedy neuděláš, poznamenal jsem si tiše s hlubokým nádechem a následným dlouhým výdechem.
Chtěl jsem odejít, abych zvláštně zbarvenou vlčici nevyrušoval, ale v tom mi položila otázku ohledně mého pachu a pachu smečky. „Ano, borůvky. V celém lese jich je více než dost, tak moje srst nasála jejich pach...,“vysvětlil jsem vlčici s krátkým úsměvem, což byl u mě už spíše zlozvyk než slušnost. Pokaždé jsem se při odpovědi na cizí otázku pousmál.
Narážku na to, že každá vlčice má ráda jiné věci jsem však nepochopil. Mám lákat vlčice na svůj pach? zeptal jsem se nechápavě a naklonil přitom hlavu zlehka do strany. Nahlas jsem se však nezeptal, jelikož to bylo hloupé. Tudíž jsem celou poznámku o vlčicích a odlišnostech přešel, jako by nic takového nezaznělo.
Na další jsem si však už dovolil zareagovat. „Nemám potřebu ostatní očichávat a dotýkat se jich,“ pověděl jsem. Spíše to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěl vypadat tak, že bych to vážně udělal, pokud by mi to nebylo zakázáno. „A...,“ začal jsem jednu větu, kterou jsem si nejdříve potřeboval zformulovat. Jedna vlčice s barvou noci a borůvkem s očima jako krev a ta s šedí, kaštanem a písku... A ranní oblohou v očích, popsal jsem si s několika zamrkáními onu vlčici u řeky. „V jednom s tebou souhlasím...,“ zamumlal jsem s hlavou do strany a pohledem na rozednívající se den.

Už z dálky jsem si začal všímat, že na vlčici převládá šedá barva, ale v občasně také hnědá a krémová na různých částech těla. Inu, zvláštní kombinace barev, pokrčil jsem zlehka rameny. Po setkání s Derian a po všimnutí barev této vlčice jsem začal nabývat dojmu, že má srst je vážně prostá, nezajímavá a šedá. Ale i kdybych měl "štěstí" a schytal barvy od obou rodičů, tak budu stále jen šedý a hnědý. To není zrovna kouzelná kombinace barev, ale alespoň něco..., poslední dobou jsem nad svou srstí přemýšlel natolik, že to až bylo úchylné. Byla to jen srst, pyšnil jsem se jí šest let a nikdy jsem si něstěžoval, proč tedy nyní? Možná to je tou zemí. Jsou ti zvláštní a zajímaví vlci. Třeba to, co měl Storm na noze nebo Morfeus po celém těle a Netyeri... Však ta vlčice byla z části zelená! A vlastně celkově Život a Smrt... Ti přece jinde nejsou, no ne? Zvláštní to země, pousmál jsem se zlehka nad myšlenkou, že jsem se dostal do nejzvláštnější země, do které jsem se jenom mohl dostat. Kdyby se toho tak dožil Aston. Miloval by tenhle svět, chtěl by ovládat každou magii světa a chtěl by být nejsilnějším vlkem, co kdy chodil po téhle planetě, pomyslel jsem si až moc radostně. Navíc... JÁ byl Aston, ale nechtěl jsem ovládat všechny magie a být nejsilnější. Já chtěl iluze a chtěl mít takovou sílu, abych si ulovil jídlo. Což bych ostatně mohl udělat co nejdříve, zamlaskal jsem si. Jenže teď... Zajímavě zbarvená vlčice, stočil jsem své myšlenky k ní a všechno o magiích raději vytěsnil někam dozadu.
Byl jsem od vlčice ještě pár kroků, když promluvila a mě o donutilo zastavit tak, že jsem jednu nohu měl ve vzduchu. Přehrával jsem si její slova v hlavě a netušil, co si pomyslet, jestli k ní jít nebo raději zahanbeně sklopit hlavu a raději jít ke smečce, protože vlčice o mojí společnost nestála - očividně. „Otravuji?“ zeptal jsem se tiše s krátkým stáhnutím uší. „Promiň mi, ale...,“ nechal jsem svojí větu otevřenou, netušil jsem, co mám říci. „Mám odejít?“ zeptal jsem se pro jistotu. Nechtěl jsem obtěžovat ty, co nestáli o společnost - o mojí společnost.

// Přímořské pláně

Oproti cestě k pláním byl tentokrát můj krok mnohem pomalejší. Sice jsem se měl někam dostat, ale zase jsem tolik nespěchal, abych musel běžet. Šel jsem si volnějším krokem, rozhlížel se kolem sebe, přemýšlel nad maličkostmi, ale i nad většíma problémy, pokládal si různé otázky a hledal na ně odpovědi. Nikdy na ty otázky nenajdu odpovědi..., zašeptal jsem si ve své hlavě, když jsem hledal všemožné odpovědi na otázky, co mi starší vlci položili jako malému, ale odpověď jsem neznal jako malý a ani nyní, když mi nedávno byl už šestý rok.
Řeka si klidně tekla svým tempem opačným směrem, než byl můj směr, takže se mi krok zdál o něco rychlejší, i když byl natolik pomalý, že by mě přeběhl i hlemýžď a nejspíše bych se ještě lekl, co tak rychlého se okolo mě prohnalo. Nad myšlenkou hlemýždě jsem se zlehka pousmál, protáhl si krk a rozhodl se pokračovat, abych k Borůvkáči došel co nejdříve, ale vyrušil mě lehký pach vlčice. Je jich tak mnoho... Znám pár vlků a snad dvakrát tolik vlčic. A přesto jsem sám... Smutné, nemyslel jsem to ze vtipu. Vážně to bylo smutné. A jestli mi bylo souzeno, abych byl sám... Čeká mě pustý a nudný zbytek života. Ještě jeden čas, co jsem prožil a možná pár let, než zemřu osamocen... Ach, povzdechl jsem si, pokusil se vytřást myšlenku z hlavy a raději se zaměřil na pach, abych našel jeho původce.

Usoudil jsem, že hnědý vlk se světle modrýma očima nese jméno Faelnir. I když to bylo vcelku logické, jelikož ho tak Derian oslovila. Mohlo se však také jednat o nějakou tu sourozeneckou přezdívku, ale o tom jsem tak nějak pochyboval, tudíž se u mě vlk zapsal pod jménem Faelnir.
Nejdříve mluvili o magii, jeden druhému kladli otázky a zároveň na ně odpovídali. Bylo to zmatené, ale takové setkání jsou... Napadlo mě, co kdybych potkal Kenzi? Byla by šťastná, naštvaná nebo smutná? A co já? Chtěl bych ji vidět, ale... Ublížil jsem ji. Stále jsem Astonem a to jí vadilo. Že jsem vlastně mrtvý, povzdechl jsem si tiše tak, že to Derian s Faelnirem ani nemohli zaznamenat.
V té chvíli už mluvili o smečkách, zaznělo jméno mého alfy a název mé smečky, na krátkou dobu jsem zpozorněl, abych si v tom udělal pořádek, ale nešlo to. Ptát jsem se však nechtěl, jelikož jsem nechtěl nikomu skákat do řeči, nechal jsem to raději plavat. Už bych se tam měl taky vrátit... , uvědomil jsem si ve chvíli, kdy jsem se podíval na nebe. Slunce vycházelo, vážně bylo na čase... Tiše jsem si polkl, nadechl se s tím, že se s vlky rozloučením, ale promluvili mým směrem.
„Já jsem Aston,“ představil jsem se Faelnirovi s lehkým psměvem. Derian se zeptala, zda je Naomi moje partnerka, nad čímž jsem jenom zakroutil hlavou. Jsem furt a stále sám, chtěl jsem říct, ale pak mi to přišlo hloupé.
„Měl bych se vrátit ke smečce. Tudíž... Rád jsem vás oba dva poznal,“ pokynul jsem s lehkým úsměvem k oběma hlavou. „A tobě přeji štěstí s magiema a padnoucí barvou k nádherné srsti, Derian,“ popřál jsem s dalším úsměvem k vlčici, zašvihal ocasem a pomalu se začal vzdalovat s tím, že půjdu zpět ke smečce.

//Řeka Mahtaë

Lehce jsem sebou trhl do strany při slovech, že jsem trochu tajemný, protože jsem netušil, co si o tom přesně myslet a jestli to brát pozitivně nebo jako skrytou urážku nebo podezírání z toho, co jsem zač. Jsem Aston. Šedý vlk pocházející ze severu. Tohle bude šesté léto, co jsem na světě. Ovládám iluze jako můj otec, který zemřel předešlou zimu. Můj bratr zemřel rok před ním na vlastní hloupost a neopatrnost. Má sestra pro něho dlouho tesknila a matka též. Před odchodem ze smečky jsem byl alfou a poté jím jmenoval betu Methena..., přeříkal jsem si co nejrychleji jsem mohl svůj život, i když jsem to nebral chronologicky a snažil se tak uspořádat, co jsem vlastně zač. A teď patřím do Borůvkové smečky. Jsem kappou a vyhovuje mi to, ukončil jsem s výdechem.
Tiše jsem se s přimhouřením zraku zasmál nad dalším návrhem Derian. Představa, jak vlci utíkají před obrovskou borůvkou byla více než vtipná, pokud by vás to samozřejmě nepotkalo a vaše srst by neměla sněhově bílou barvu, což by bylo dost... Nemilé a možná i problém. „Ale taková fialová by se jednoho dne smyla,“ namítl jsem. „A navíc by vlci byli spíše růžovo-fialoví... Něco jako moje oči. Ty jsi prostě... Nevím, nedá se tomu říkat fialová,“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Já si tu barvu už pojmenoval po svém a párkrát to již řekl a čím vícekrát to říkal, tím hloupěji to muselo znít. Asi jsem ubožák, uchechtl jsem se zlehka. Nikdo přeci nemohl mít pořebuje stále něco opakovat jako já...
Začal jsem přemýšlet a vzpomínat, kolik vlků jsem s něčím podobným viděl. Storm. Ale ten má něco na noze... Stejně tak i Morfeus a ostatní... Asi už nikdo, souhlasně jsem přikývl hlavou s letmým úsměvem na náznak toho, že je to vážně pěkné, ať je to cokoli. Nadále jsem však zakroutil hlavou nad tím, že bych se měl procházet více keřema. „To je v pořádku. Jsem spokojený s tím, jak vypadám... A jak vypadám, když se zašpiním,“ s tím jsem poukázal na své tlapky, které byly trochu obalené v bahně, když jsem šel podél řeky a v písku, který se na ně přichytil.
Upřímně mě vyděsil výkřik jména krásně zbarvené vlčice, který nesl její jméno. Cukl jsem celým tělem a podíval se na hnědého vlka, který již však běžel k nám, povalil Derian na zem a začal se ji vyptávat. Nevypadalo to jako napadení, spíše setkání po dlouhé době. Proto jsem udělal pár kroků dozadu, zastříhal ušima a oba dva vlky sledoval. Nečekal jsem, že nějaká otázka padne ke mně, ale padla. Chvíli jsem mlčel, znal jsem odpověď, ale netušil jsem, proč se hnědý vlk ptal. „Nu, ano... Byl jsem s ní lovit a u tůně...,“ zamumlal jsem. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Pár vteřin jsme se ještě zamyšleně díval na místo, kde ještě před chvílí stála moje nedokonalá iluze a snažil se jí vytvořit znova, tentokrát však lepší, ale nic z toho nebylo, jelikož mě Derian a možná to bylo i lepší. Nemusím se unavit jenom kvůli jedné nedokonalosti... Časem se třeba zlepším, snažil jsem se povzbudit sám sebe, protože nikdo jiný to nedělal a ani mi to nevadilo. V téhle podpoře jsem si vystačil sám. „He?“ netušil jsem, zda se mám popisu té obludy od Derian smát nebo se toho bát, kvůli vidění až do hloubi duše. Moje duše byla... Stále jsem doufal, že do mé duše se nikdo nikdy nepodíval a neviděl, co jsem vlastně zač, protože to jsem nechtěl. Nejsem tím, kým jsem býval. Jsem lepším, prvním, silnějším, milovanějším, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, uvnitř jsem na sebe pokřikoval, ale na povrch se víceméně usmíval, ač to nebyl zrovna nenucený úsměv.
Další slova mě trochu vyděsila, zmátla, ale nakonec jsem se jim zasmál. „Pochybuji, že by mě tvá smečka vzala jenom tak mezi sebe. Patřím k jiné a neukázal bych se tedy zrovna v dobrém světle,“ teď už to nebyl nucený úsměv, ale pravý, který se odrážel i úsměvem v očích. V magnetových očích, dodal jsem si s dalším úsměvem. Barvy těch očí se jenom tak nenabažím - jsou totiž úžasné. A moje, dodal jsem po chvíli. Astonovi oči, takže stále mé.
„Tak vidíš. Mám v hlavě asi tak tři nebo čtyři způsoby, jak to říct, tudíž...,“ větu jsem nedokončil, jen jsem nad tím zlehka pokrčil rameny, usmál se a zašvihal ocasem ze strany na stranu. „Ale ne. Sice jsem si myslel, že se jen podívám k moři a půjdu zpět do lesa, ale. Chvíli to ještě počká - dobře se s tebou povídá, víš?“ protože s málomluvnými vlky si jeden nic moc neřekl a já toho moc říkat nechtěl. Neuměl jsem to - detailista.
Jako malý jsem si také myslíval, že čtení myšlenek je nesmyslné, ale pár vlků ze smečky to dokázalo. Věděli, na co myslím a to jsem myslel na největší hlouposti, dokonce si i vymýšlel slova a oni je beztak slyšeli a poté mi je řekli nahlas. „Není,“ namítl jsem se zakroucením hlavy. „Pár takových jsem znával. Mají obvykle stříbrnou až bílou barvu očí, ale... Také mít nemusí, takoví vlci se pak hůře odhadovali a jeden si musel dávat bacha, co si myslí, přede všemi.
Ohledně borůvek měla Derian kreativnější nápady, pokýval jsem nad tím hlavou. „Jestli mají trny nevím, ale to nasycení nezní tak špatně, i když... Nechybělo by ti třeba maso? Jíst borůvky by možná byla zábava, dokud bys neměla fialový jazyk a zuby. A v mém případě ještě celou tlamu. Šlo by to na mě docela dost poznat. Bod pro tvojí srst, toho by se nemuselo všimnout!“ zasmál jsem se tiše. Jeden by ty fleky od borůvek bral jako malé flíčky na srsti, nic víc.
Až po nějaké chvíli jsem si všiml něco blištivého u Derian. Naklonil jsem hlavu lehce do strany, tiše zamručel a nakonec se nevydržel nezeptat. „Můžu se zeptat?“ nečekal jsem na odpověď, ihned jsem se ptal. „Co to máš na... No, támhle?“ packou jsem poukázal na nějaký šperk, zastříhal ušima a pohled stočil k Derian.

Nasadil jsem poměrně dost zmatený a zamyšlený výraz zároveň. Když se Derian zeptala, jestli iluze zahrnují poníky s růžovou hřívou nebo co to vůbec znamená. Znal jsem iluze akorát z toho, co jsem viděl u Astona, a ač se snažil svojí magii ovládat sebevíce, nikdy toho moc nedokázal a otec byl moc stár, aby svou magii využíval. Ani neměl důvod, většinu času jen klidně ležel v jeskyni, spal nebo si povídal s Methenem, ale nikdy svou magii nepoužíval, třeba ani vzhledem ke svému věku nemohl, pomyslel jsem si a lehce posmutněl. Pochmurné myšlenky jsem však vyhnal zakroucením hlavy a raději formoval odpověď pro Derian. „Vlastně i ano. Iluze ti umožní vidět to, co neexistuje a dokonce i cítit... Chceš to vidět?“ zeptal jsem se s letmým úsměvem. Magii jsem moc netrénoval, tudíž by to byla jak názorná ukázka pro vlčici v barvě borůvek a noci, tak zároveň trénink pro mě jakožto vlka, co si splnil jeden sen.
„Nemáš zač, ale tohle o srsti si nemohla slyšet poprvé, ne?“ naklonil jsem tázavě hlavu na stranu. Bylo nemožné, aby tohle Derian slyšela poprvé, její srst přeci není tak tradiční. Nebo snad ano? zeptal jsem se sám sebe a lehce přimhouřil zrak. Ale beztak je to zvláštní a pěkné. Je to jiné, šedá je v téhle chvíli nudná, i když nemám šedou zrovna jednolitou, lehce jsem nad barvama srsti zakroutil hlavou, svět byl zvláštní, co se barev týče. Ten Morfeus taky nevypadal, že by měl zrovna... Tradiční srst. V srsti měl mnoho drobných klikyháků a znaků, co jsem viděl poprvé, když jsem nad tím tak přemýšlel, došel jsem k názoru, že za touhle barvu nebo alespoň klikyhákama někdo stojí. „Levá noha?“ zeptal jsem se nechápavě a na svou nohu se podíval. Zdála se mi obyčejná, měl jsem sice přes dva prsty světle šedý až bílý flek (záleželo na tom, jak moc špinavý jsem byl). „Myslíš?“ zeptal jsem se vlčice a stále zkoumal svou nohu, kterou jsem viděl každý den a možná proto pro mě byla tak obyčejná. Otočil jsem raději hlavu zpět k Derian, pověděla něco o mých očích a poté mluvila o barvě, která by jí slušela. „A neexistuje ještě nějaká magie, co by měla podobnou barvu jako máš ty oči? Třeba magie borůvek a noci nebo tak,“ lehce jsem se vlastním slovům zasmál. Taková magie by byla docela zajímavá, i když by asi nebyla zrovna použitelná a nějak užitečná. „O Smrti jsem slyšel, ale netuším, kde sídlí... Prý na severu a dle tebe poblíž Agenoru. Takže... Bohužel, ale s tím ti nepomohu,“ povzdechl jsem si tiše a přemýšlel, s čím by mohla případně Smrt pomoci mně, i když jsem netušil, jestli za ní vůbec chci jít. Už jenom to jméno mě odpuzovalo. Smrt.

Zaslechl jsem od zvláštně zbarvené vlčice ahoj a poté nic. Myslel jsem si tedy, že budu muset říct to, co jsem měl na jazyku. A to se týkalo zvláštního zbarvení vlčice. Jenže vlčice začala mluvit a já jsem se k slovu vůbec nedostal. Nejdříve upoutala mojí pozornost, představila se a začala mluvit. Skočil jsem jí však do řeči tím, že jsem se představil: „Já jsem Aston,“ poté jsme raději mlčel, poslouchal, co má vlčice na srdci a snažil se to všechno pobrat.
Ageronská a Asgaarská smečka... To budou asi smečky v tomhle okolí, jak říkala Vločka, alespoň jsme si udělal menší představu o světě kolem mě, což byl bonus, o kterém jsem ani při "procházce nedoufal. Doufal jsem totiž v jen krátkou procházku k moři a zpět, aniž by někdo postřehl můj odchod.
Otočil jsem se schválně k místu, kam ukazovala, abych si udělal obrázek jakého vlka myslela. Ale vlastně stačilo říct jenom "kopce" a nějak jsem pochopil, že myslí Života. Děkuju, i když jsem si nemyslel, že by mě Život mohl slyšet, poděkoval jsem mu za barvu mých očích, protože to byl jeden z mých životních cílů, i když jsem stále nechápal, jak bylo možné, že jsem iluze ovládal. Možná to bylo tak usilovné přání, že se mi vyplnilo, něco podobného řekl i Život, takže jsem tomu začínal věřit.
Derian vše ukončila tím, že její magie neladí k jejímu kožichu a chtěla tedy vědět jakou magii ovládám. „Mojí magií jsou iluze. A podle nich mám taky oči,“ pověděl jsem s lehkým úsměvem. Jelikož také Derian přestala mluvit, musel jsem se na něco zeptat já. „Když už si načalo to s kožichem... Máš vskutku zajímavou barvu, ještě jsem takovou neviděl. Je vážně... unikátní,“ dlouho jsem hledal, jak její kožich ještě nazvat, protože unikátní nemohlo stačit. „A krásný v tom, že je jiný,“ dodal jsem po chvíli ticha s dalším úsměvem. Šedá, hnědá, černá a bílá se v té chvíli zdála zcela... obyčejně.

// Borůvkový les (podél řeky Mahtäe)

Celou dobu jsem klusal podél řeky s nadějí, že narazím na moře, protože podle mé paměti tahle řeka do něho měla vtékat. Písek v srsti... nezní to zrovna lákavě, ale docela to chci vyzkoušet, usmál jsem se lehce a jakmile jsem pocítil první písek pod nohama, přidal jsem a ani se nedivil tomu, že běh byl každou chvíli těžší, protože jsem se do písku bořil.
Počasí bylo perfektní nebo alespoň dopoledne bylo. K večeru začalo být až nepříjemné dusno, špatně se mi dýchalo a dal bych cokoli za to, abych se mohl... Samozřejmě, usmál jsem se tiše, když jsem si uvědomil, že jdu vlastně k moři také kvůli tomu, abych poznal jaké to je, když do vlka mlátí vlny.
Zamířil jsem rovnou do vody a rovnou se zakřenil, když mi trochu vody vlítlo do čumáku, tlamu jsem měl zavřenou, protože jsem tušil o slanosti moře, ale už jsem nepočítal s tím, že mi voda vlítne do čumáku. Fuj! zašklebil jsem se, když jsem hlavu držel dost daleko od vody, abych ji nemusel ochutnat.
Až po poznání slanosti vody jsem se rozhlédl kolem sebe, pláž byla prázdná, jen na písku jsem si všiml zvláštně zbarveného fleku. Zvědavě jsem nad tím naklonil hlavu do strany, chvíli vyčkával a po rozhodnutí, že bych přeci jen vlka chtěl poznat, jsem vyskočil z vody, oklepal se a zamířil k němu rychlejším krokem. Čím více jsem se přibližoval, tím více jsem si všímal zvláštního zbarvení vlčice. Dalo by se říct, že byla modrofialová, možná bych ji spíše přirovnal k borůvkám a noční obloze spojené dohromady. Jen oči měla zbarvené krvavou barvu. Takže oheň... To je už druhý vlk s ohněm, uvědomil jsem si. Prvním vlkem byla Luka. „Zdravím tě,“ pozdravil jsem s letmým úsměvem vlčici.

Ani jsem nepostřehl, co vlastně se stalo. Stál jsem u tůně, sledoval své oči, které se pozvolna zbarvovali do sytě fialovorůžové barvy, jak jsem si přál. Bylo to úžasné, sice jsem to neviděl ještě zcela, ale bylo už tak něco zcela jiného nekoukat do zlatých očí, které jsem měl od malička a kterými se pyšnilo každé vlče a pár dalších vlků, co byli jako já. Třeba Luka... Nikdo jiný mě zrovna nenapadl a nikoho jiného jsem tu nepotkal.
Nějak mě však zmohla u tůně únava, až nedobrovolně jsem si lehl na trávu opodál s tím, že si zdřímnu jenom na pár minut a poté se vydám zpět za vlčicemi s tím, že něco podnikneme. Jenže jsem usnul a probral se až ráno, když se do mě opřelo teplo, které jsem ostatně od léta očekával. Ráno? Ah..., poměrně jsem se lekl, protože jsem ostatně řekl, že se brzy vrátím, ale nakonec jsem usnul, takže jsem tak nějak porušil svůj nevyřčený slib... Je mi blbý vrátit se, povzdechl jsem tiše nad svou vlastní neschopností plnit i drobné sliby a raději se zvedl s tím, že se půjdu projít po lese, jelikož jsem netušil, jestli je Naomi s Vločkou stále na stejném místě.
Mohl bych se ještě porozhlédnout po okolí... Vždyť jsem tu na podzim viděl v dálce moře, chtěl bych ho vidět tak..., mlčky jsem se rozhlédl kolem sebe, nikdo tam nebyl, i když jsem pár vlků cítil. Jen na půl dne nebo maximálně den... Pak se vrátím, uklidňoval jsem sám sebe, zašvihal ocasem a nakonec se vydal podél řeky, kde jsem potkal Vločku a u které jsem tušil, že vede do moře.

//Přímořské pláně (podél řeky Mahtäe)

Od Vločky se mi dostalo vysvětlení, co to vlastně má být meloun. Alespoň přibližně mi nastínila, jak by to mělo vypadat a chuť byla pouze popsána jako "mňamka." Hm... Nevím, ale tipuju, že to bude sladké. nějak mě meloun začínal zajímat více a více, ale nemyslel jsem si, že bych zrovna v tomhle období našel v Ovocné tůni meloun.
Nejspíše měla pravdu, že bych to šel dříve nebo později do nějaké smečky zkusit, ale jaká byla pravděpodobnost, že by mě někam vzali? Počkat... tři? zarazil jsem se. Na takový, v uvozovkách malý, prostor to bylo mnoho smeček na sobě. „Páni,“ pronesl jsem tiše spíše pro sebe. To slovo přišlo spíše z mé hlavy, nebyla to odpověď na Vločku a žádná jiná reakce. „Nu dobře, ale tak. Nemusel bych být zde, možná bych se tu ještě někde toulal špinavý od bahna a sám. Což by bylo asi ze všeho nejhorší.“ samota mi vadila stále, proto byla smečka něco úžasného. Vlk nebyl takřka nikdy sám, protože kolem sebe měl vždycky někoho, i když občas chtěl být sám.
Občas jsem si připadal jako dost nevšímavý vlk, hlavně když se Vločka zeptala, co se Naomi stalo. Lehce jsem natočil hlavu do strany nechápal jsem, co by se mohlo Naomi stát, ale když ta zase řekla, že jen zakopla, musel jsem se podívat a všiml jsem si jejího odřeného boku. Uhm, zašklebil jsem se. Občas jsem sice také projel čumákem k zemi nebo zakopl, ale takhle jsem se ještě nikdy neodřel. A byl jsem za to rád. „Nebolí tě to?“ zeptal jsem se tak ze zvědavosti a zároveň i ze starosti.
Naomi se zeptala, jestli něco nepodnikneme, ale v té chvíli jsem měl upřímně jenom chuť napít se, protože jsem tak nějak vyschlé hrdlo. „Mohli bychom, pokud chcete, ale nejdříve mě omluvte...“ zamumlal jsem tiše, pokynul k oběma vlčicím hlavou a pomalu se vydal k tůňce, abych žízeň uhasil a rovnou se podíval, zda se neodehrála nějaká změna. Čekal jsem již dlouho...
Jelikož byla noc, moc jsem toho v odrazu ve vodě neviděl, šedá srst, dvě žluté oči. Tiše jsem si nad tím povzdechl, sklonil hlavu k tůňce napil se s očima zavřenýma - ze zvyku. Ale chtěl jsem se přesvědčit, že mám oči stále žluté, jako poprvé, když jsem otevřel na tomhle světě oči. Koukal jsem s hlavou skloněnou na sebe pár vteřin a čím více jsem se soustředil, tím mi přišlo něco jiného. Přimhouřil jsem zrak, přiblížil hlavu k vodě ještě o kousek a vyvalil oči. Přeci jenom se to stalo.
Kolem zornic se pomalu začala rozlévat magnetová barva magie iluzí. Ano! vykřiknul jsem nadšeně ve své hlavě.

Nějak mi zrovna nedošlo, jak by se zrovna ovoce mohlo najednou objevit v tůni. Přišlo mi logičtější, že by tam byla pouze vůně ovoce, a tak tedy to pojmenování, ale že by se tam ovoce z ničeho nic jenom tak objevilo? Zvláštní... zakroutil jsem nad tím lehce hlavou. „Meloun?“ podíval jsem se nechápavě směrem ke Stormnovi. Co je meloun? nechtěl jsem pokládat celou otázku ohledně toho, že nevím, co to je meloun, tak jsem nechal jen tu prostou zděšenou otázku, že by se v tůni mohl objevit... meloun. Jednou to nějak opatrně zjistím. s letmým úsměvem jsem se pousmál.
Naomi dle všeho odešla do jeskyně, nad tím jsem jenom pokýval hlavou a mírně se pousmál. Usadil jsem se na zem s tím, že jsem obmotal ocas kolem předních tlap, napřímil se v zádech a přitom si prohlédl dva přítomné vlky. Megan byla dle všeho členkou smečky, asi do té doby, než se tahle smečka rozpadla. snažil jsem si spojovat události do souvislého řetězu, aby se mi jeden článek neválel támhle a ten druhý zase tady. Zatím se to moc nevedlo, měl jsem desítky událostí, členů, ale nedokázal je správně pospojovat a vědět tak kompletní historii tohoto lesa. Ale to asi za týden nezjistím, samozřejmě. Bude to trvat mnohem déle. došlo mi po krátké době. Poté Storm odešel a já tam zůstal akorát s Vločkou, na Storma jsem akorát houknul tiché rozloučení a potí už natočil hlavu k Vločce.
Ještě jsem zaznamenal, že přišel další člen smečky, ale nepřipojil se a raději si šel lehnout. Uhm... Však mi to jméno říkali. Viděl jsem ho tu posledně, tápal jsem ve vlastní mysli nad jménem, koukal přitom do nebe a z čista jasna se rozzářil, když mi to jméno došlo. Morfeus! tak se ten vlk jmenoval.
„A... jak se máš vůbec ty?“ zeptal jsem se Vločky po krátké chvilce. Ticho mi zrovna nevadilo, ale nechtěl jsem se ukázat jako naprostý asociál, pro kterýho smečka popravdě ani není vhodná. Však Vločka mě sem dovedla. „A sice jsem už určitě děkoval, ale stejně ti děkuju znova - že si mě sem dovedla.“ s tím jsem se znova usmál. Kdyby nebylo Vločky, určitě bych ještě běhal někde venku a netušil, co se sebou.
Po chvíli se přeci jen přidala Naomi, potěšilo mě to, ale zároveň jsem na chvilku svěsil zahanbeně uši. „Ahoj, Naomi.“ pozdravil jsem ji, narovnal uši a zhluboka se nadechl. Říkala, že Storm někam zmizel a tak měla tak nějak les na starost. Mluvila na Vločku, mě se pak jen zeptala, jestli mě moc Newlin netrápil. „Vůbec. je to hodný vlk, sice se chová víc jako vlče, ale neškodný.“

Na krátkou dobu mě zaujalo nebe poseté hvězdami, občasným mrakem a konečně i poměrně vysokou viditelností. Snažil jsem se ve hvězdách něco vyčíst nebo alespoň objevit. Nebo se snad jen přesvědčit o tom, že hvězda značí mrtvého vlka, a že tam tedy někde je můj vlastní otec a bratr. Jenže jaká hvězda by jím měla patřit? Nějaká výrazná nebo malá, protože v podstatě... nic neznamenal? tohle zrovna směřovalo k mému bratrovi, otec přeci jen něco dokázal, on ne, on ze sebe udělal pouze hlupáka. Mrtvého hlupáka k tomu všemu.
Z mého přemýšlení nad tím vším mě dostal až Storm, který se mě zeptal, jestli mě Naomi provedla. „Samozřejmě. Je milá. Ukázala mi tady jeskyni, pak Ovocnou tůň - hodně zvláštní pojmenování - a nakonec jsme šli ještě kousek na sever nad les a tam si chytli něco k jídlu. Pak se vrátila... nebyla tu?“ zeptal jsem se opatrně s natočením hlavy zlehka do strany. Jen tak z bezpečnosti, nějak jsem stále doufal, že o mě nebylo nikde řečeno, že jsem zůstal někde s cizincem - nenormálním cizincem - a nechal Naomi jít do smečky samotnou, už jenom tak z principu, když ne ze slušnosti a jakéhosi bezpečí.
K Vločce jsem jen lehce pokývnul s úsměvem, rozhlédl se těkavě kolem sebe a nakonec se musel přeci jenom zeptat. „Neznáte vlčici Megan? La-tanté, říkala mi. Potkal jsem ji kousek od lesa a podle všeho tuhle smečku znala...“ v jedné chvíli jsem se zasekl, těknul očima mezi dvěma přítomnýma a tiše dodal: „Jen se ptám ze zvědavosti...“ zašeptal jsem se skloněnou hlavou.