Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pardon za kratší, moc mi to nemyslí

„Já bych chtěl ke Smrti co nejdříve,“ zamyslel jsem se nahlas. Netušil jsem však, kam tolik spěchám, měl jsem ještě spoustu času před sebou a návštěva Smrti tolik nehořela. Nebo snad ano? Co vlastně po Smrti chci? Nejsem jenom zvědavý? zamyslel jsem se, když jsem z tlamy to o návštěvě vypustil. Já od Smrti vlastně nic nechtěl. Nepotřeboval jsem vylepšit magii, jelikož jsem iluze ovládal dokonale a vodu jsem nepotřeboval vylepšit - ta magie měla zůstat utajená v mém nitru. Co by pro mě mohla Smrt ještě udělat? ptal jsem se dále a vzpomínal. Ještě mohla vytvářet zvláštní magie pro vlky, ale... Potřeboval jsem takovou magii? Nejspíše ne. Navštívit Smrt jsem tedy nepotřeboval, ale neopravoval jsem se... Jeden totiž nikdy neví, kdy změní názor a bude chtít tu vlčici vidět.
„A kam budeš mít po tomhle setkání namířeno?“ zeptal jsem se ze zvědavosti. Můj cíl byl samozřejmě Borůvkáč, ale u Fey to nemusel být smečkový les. Docela mě to zajímalo, jelikož jsem sever neznal, chtěl jsem vědět, kam bych se mohl případně vydat a sám jsem mohl případně říct, kam se vydat na jih. Pár pěkných míst jsem viděl. A také zvláštních jako třeba tu louku s tím obrovským kamenem, co tam jenom stál, pak tu proklatou bažinu, ten hustý les a další... Bylo tady toho vážně dost. Také tu bylo moře, což bylo samo o sobě fajn.

Souhlasně jsem přikývl a více to už raději nekomentoval. Hlavně to už nešlo jak komentovat a nejspíše to bylo také dobře, jelikož to pro jednoho z nás nemuselo být příjemné rozebírat. Rozpad smečky musí být stejně asi o něco těžší než odchod... A odchod z rozpadající bude asi... Nejhorší nebo nejlepší? zamyslel jsem se krátce. Asi záviselo na vlkovi a na tom, jak to bral. Pro mě bylo lepší odejít před rozpadem.
Už jsem tak nějak očekával, že se zařadím mezi otravnou společnost, ale byl jsem určen jako výjimka, což mě donutilo usmát se a lehce švihnout ocasem, který byl až do té doby položený kolem tlapek. Nijak jsem to však nekomentoval, jelikož můj výraz mluvil za vše, byl jsem potěšený, protože zrovna tohle vlk neslyší každý den. a já už vůbec ne... Moje potřeba mluvit vlky občas obtěžovala.
Své výmluvnosti jsem mohl ihned využít, poněvadž chtěla Fey slyšet něco o Životu. Lehce jsem si odkašlal, srovnal si vše, co jsem o něm věděl a ihned se pustil do mluvení. „Žije na jihu ve vysokých kopcích z písku zlatavé barvy. Poblíž teče takové rudé jezero a protéká tam řeka. Sám Život je docela dost milý, ochotný a má rád květiny. Alespoň tak mi to bylo řečeno a květiny po mně chtěl za své služby. Má sněhově bílou srst, ale černé tlapky a tmavě fialové břicho, ale ne jako iluze. Podle jiné magie. A stejně barevné má taky oči! No a dál... Má docela uklidňující hlas. Dobře by se od něho poslouchali příběhy! Pak taky toho docela dost ví jako o nás,“ odmlčel jsem se, zatřásl hlavou a snažil se dostat z mysli to, že mě Život oslovil jménem, které jsem dostal při narození a ne v průběhu života. Děsivé, otřásl jsem se, ale věděl, že Život o mém tajemství nikomu neřekne. „Taky umí vylepšovat naše schopnosti a učí magie... A mění barvy očí! A myslím, že i srsti,“ to poslední jsem však řekl s nejistotou, jelikož na to jsem se ho neptal. O očích jsem se však již přesvědčil na vlastní kůži. Taky jsem kvůli tomu zamrkal fialovýma kukadlama, jako bych na to chtěl upozornit.

Možná jsem měl mlčet, možná jsem měl něco říct, ale co? zeptal jsem se sebe samého s krátkým zamračením. Měl jsem trochu problém, abych řekl něco správného, protože na to se dala říct pouze čtyři slova, které slyšel vlk skoro každý den, jelikož je používal vlk neustále, když chtěl nějak zareagovat na to, co trápí ostatní, ale jeho samého to netrápilo. Bylo mi docela líto, že se Ageron rozpadá, i když jsem tu smečku absolutně neznal, pouze jedno bývalého a jednoho zatím současného člena. „To je mi líto,“ řekl jsem nakonec ta otřepaná slova, na pár vteřin sklopil zrak ke svým nohám a nakonec ho jen lehce zvedl, abych viděl na Fey.
Strašně rád bych se zeptal, zamumlal jsem si. Zajímalo mě, co se Fey stalo, že oslepla, ale bylo mi blbé zeptat se ji. Alespoň teď, jelikož jsem Fey znal jeden den a to prostě ještě nebyl správný čas. Navíc mi to nebude chtít nejspíše nikdy říct, tak proč nad tí přemýšlím? zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Moje zvědavost byla občas... otravná. Občas furt otravná.
Nesouhlasně jsem nad nudou zakroutil hlavou. „Každá společnost mi přináší radost a žádná mě nenudí,“ zavrtěl jsem hlavou s lehkým úsměve. Občas jsem sice poznal nějakého vlka, co byl zkrátka... Ne nudný, ale nevýmluvný a s tím se velice blbě konverzovalo. Všechno bylo na mně a moje předlouhé příběhy a vyprávění mohlo jednoho hodně rychle unavit.
Když Fey pronesla myšlenku, že Taillu nemuselo bavit být alfou, tak jsem sklopil hlavu. Vlastně jsem to i chápal. Být alfou nebylo lehké, bylo to břemeno, bylo to těžké, namáhající a vlk si musel vybudovat respekt... A někdo, jako já to třeba neuměl. A třeba byla v tomhle Tailla stejná, kdo ví? Odešla podobně jako já, ale já to ostatním řekl, ona ne...
Snažil jsem se nemyslet na alfování, smečky a snažil se najít nové téma, ale toho se ostatně ujala Fey, která se mě zeptala, zda nevím, kde sídlí Smrt. Bohužel jsem nesouhlasně zakroutil hlavou. „Vím pouze, kde sídlí Život, byl jsem u něho, ale více nevím. Akorát mi jedna vlčice řekla, že je na severu, více ne... Ale také bych se za ní "rád" vydal,“ pověděl jsem a dal trochu do ironie slovo "rád". Nechtěl jsem tam jít rád, jelikož je to Smrt, ale... Prostě jsem chtěl Smrt potkat.

Jak jsem tak poslouchal, tak Ageronská smečka na tom byla krapet stejně jako Borůvkáč. Tedy... Borůvkáč na tom byl lépe, jelikož měl alespoň jednu alfu, co se v lese zdržovala, Ageron na tom byl podstatně hůř a ještě k tomu zmizela beta. A má vůbec Borůvkáč smečku? zamyslel jsem se tak, když Fey mluvila o té betě. „Tak to je škoda,“ zamumlal jsem tiše. „Takže se vlastně smečka... Rozpadá?“ zeptal jsem se tiše. Ani to nebyla tolik otázka jako spíše konstatování situace Ageronu. Nebo jsem to alespoň takhle pochopil.
Takže moje mínka o tom, že Fey mluvila v ironii byla správná. Myslela to v ironii, což byla ostatně škoda, ale nemohl jsem s tím nic dělat. „Ach tak... Ale Zatím neutíkáš, příliš nemlčíš... Zatim vyzníváš jako fajn společnost,“ pokýval jsem lehce hlavou ze strany na stranu. Poznal jsem i horší společnost, než byla ta vlčice, ale to jsem neříkal, jelikož v tom bylo to slovo "horší". A nemohl jsem říct ani "poznal jsem sice lepší společnost, ale...," jelikož to byla stejná urážka jako ta předchozí verze. Byl jsem na tohle dost náročný, co se týče výběru slov.
Zaslechl jsem nějaký hluk z koruny jednoho stromu. Cuknutím jsem zvedl hlavu a snažil se zjistit, co to bylo, ale už tak nějak jsem tipoval, že to byla veverka, která tu byla neustále cítit. A vážně to veverka byla. Všiml jsem si totiž zrzavého ocásku, co zmizel ve větvích stromů společně s hlukem. Ještě pár chvil jsem tu hlavu držel zvednutou a formuloval odpověď pro Fey. Smutné bylo, že jsem odpověď neznal... „Nevím. Zkrátka zmizela. Když jsem se do smečky přidal, tak byla už nějakou dobu fuč,“ odpověděl jsem nakonec a sklopil hlavu k zemi tak, abych na Fey viděl. „Ale jinak Borůvkáč šlape dobře,“ obhájil jsem ten les.

Ten název mi přišel nějak povědomej. Odněkud jsem ho znal nebo jsem ho musel od někoho minimálně slyšet. Ale od koho? zeptal jsem se sebe samého, tiše si zamručel a snažil se co nejrychleji v paměti dopátrat, kdo někdy přede mnou vyslovil jméno "Ageron". Derian! Samozřejmě... Mluvila o Ageronu. Myslím, že z něho pochází nebo tak, zamýšlel jsem se nad modrou vlčicí a přitom chvíli ignoroval tu šedo-pískovou. Nastalo tedy pár vteřin ticha, než jsem nějak zareagoval na to, že nejspíše už dlouho nebude v Ageronu. Nakonec jsem se však musel zeptat: „Proč?“ Zajímalo mě, proč by Fey už neměla být dlouho ve smečce. Ve většině případech měl vlk pádný důvod, proč smečku opustit, pokud se tedy smečka nerozpadla nebo se nestalo něco horšího.
Fey si lehla, a kdybych alespoň věděl, že se později postavím nebo že mi bude ležení alespoň trochu příjemné, tak bych si lehl, ale nakonec jsem zůstal sedět a díval se tak na Fey z výšky se skloněnou hlavou. Hlavu jsem před pár vteřinami narovnal, ale zase jsem ji lehce naklonil, abych se mohl zeptat: „Ironie?“
Většinou mi nedělalo problém rozeznat ironii od normálního tónu, ale tady jsem se trochu sekl. Myslela to tak, že není správnou společnicí nebo prostě řekla, že jsem narazil na správného společníka, kterému budu moct vykecat díru do hlavy? Rozhodl jsem se to raději neřešit, počkat, zda mi Fey odpoví opět s jemným nádechem ironie nebo mě a moji blbost bude raději ignorovat.
„Jo, to budu já. Šedá borůvka... Nebo to je z dechu, předtím jsem pár borůvek slupnul,“ zamyslel jsem se a přitom si se zavřenou tlamou olízl zuby, kde se mi musela zaseknout šlupka od jedné borůvky... Bylo to vážně nepříjemné. „O Borůvkáči? Inu,“ odkašlal jsem si zlehka. Nevěděl jsem, co o té smečce přesně říct, tak jsem prostě řekl to, co mi vlezlo jako první na jazyk. „Je to zajímavá smečka. A pokud si pamatuji, tak by měla se mnou mít snad patnáct nebo šestnáct členů... Možná však někdo odešel, netuším. Vede to tam Storm s Taillou, ale tu jsem popravdě nikdy neviděl a to nejsem jediný. Ihned vedle lesa je tůň, která má v sobě vždycky nějaký kus ovoce... Třeba meloun, ale vážně nevim, jak to vypadá, jen mi to říkala jedna vlčice - Vločka...,“ a to by snad mohlo být pro začátek vše.

Čumák mi sice již poradil, že Fey bude patřit ke smečce, ale také mi to ona sama potvrdila tím, že mi to přímo řekla. Přesněji řekla, že ji to netáhne ke smečce, takže se jenom tak potuluje. „K jaké smečce patříš?“ vyhrkl jsem, aniž bych nad tím přemýšlel. Jen jsem chtěl vědět, jaká smečka voní po mechu, docela dost mě to totiž zajímalo a nebylo od věci poznat okolní smečky. Jsem tu už více jak půl roku, měl bych poznat okolí nejen tlapkama, ale také ušima a mozkem, potvrdil jsem si s lehkým pokývnutím hlavy. Něco jsem procestoval, o něčem jsem slyšel a znal jsem akorát hrubou historii Borůvkáče a pár členů ve smečce, i když žádného zrovna více. Jedině Naomi... A tu jsem v lese nějak necítil, zavrtěl jsem si nechápavě hlavou. Kam sakra všichni zmizeli?
„Ne, ne,“ zavrtěl jsem hlavou na otázky Fey. „Bloumám a hledám. Smečkový les je až na dvě výjimky prázdný a chtěl jsem vědět, co leží na severu od řeky, kolem které jsem se poslední dobu motal. A tady jsem sebou trochu naštvaně plácl na zem, jelikož jsem nikoho neviděl, necítíl a jsem docela nerad sám, takže tak,“ pokrčil jsem zlehka rameny. Trochu více jsem se rozmluvil, ale já to potřeboval. A navíc jsem neuměl krotit svá slova nebo zkracovat věty, prostě jsem musel říct i tu nejmenší drobnost, která pro ostatní nebyla potřebná. Jako třeba tady to, že v lese jsou dva vlci nebo to, že jsem sebou plácl na zem - to ostatně Fey viděla.
Už jsem tak nějak prozradil, že jsem ze smečky tím, že jsem řekl, že je les skoro prázdný. prozradil jsem tedy alespoň to, z jaké smečky jsem. „Ano, Borůvkové. Leží na jihu od řeky, co teče nedaleko,“ pokynul jsem hlavou tím směrem a do toho zastříhal ušima. A jako vždycky - s jemným úsměvem.

V hlavě jsem se neustále okřikoval, abych se snažil dívat také někam jinam, že na bledé oko vlčice jménem Fey. Nechápal jsem sám sebe a hlavně svou potřebu se na to oko koukat. Kdybych slepého vlka nikdy neviděl, tak by mi to mohlo připadat zvláštní, ale takto? Je to skoro normální, nehoda, nemoc, stáří... Stávají se i horší věci, nechápal jsem sám sebe a snad bych i nad sebou kroutil hlavou, ale nechtěl jsem to nějak dávat najevo. Hlavně by to mohlo vyznít trochu urážlivě; že kroutím hlavou nad Fey samotnou a ne nad sebou.
„A hledáš někoho? Něco? Nebo se jen potuluješ?“ vyzvídal jsem, jelikož jsem chtěl navést na nějaký rozhovor a nezůstat tedy jen nečině stát proti vlčici, která se o pár kroků přiblížila. Sice jsem netušil, proč jsem zrovna zvolil tyhle otázky o tom, co vlčice zrovna podniká, ale možná to bylo kvůli tomu, že jsem ten rozhovor mohl případně rozvést dále. Třeba se zeptat, koho nebo co hledá, případně jestli má cíl cesty nebo jen hledá zajímavá místa - sám jsem jich přeci už pár viděl.
Do té doby jsem stál - moc dlouho to tedy nebylo - ale neměl jsem důvod. Pomalu jsem se tedy usadil na zem, napřímil se v zádech a šedý ocas obmotal kolem stejně zbarvených tlap. I když jsem byl napřímený, tak jsem měl hlavu stále zvědavě nakloněnou do strany jako zvídavé štěně... A to jsem byl už pár let dospělým vlkem, ale mě to zkrátka baví, uchechtl jsem se tiše nad vlčecím zvykem, kterého se mnoho vlků v dospělosti zbavilo. Já však mezi ně nepatřil.
Neunikl mi také Feyin pach. Musela to být smečka, určitě ano. A pokud jsem to dobře určil a rozeznal, cítil jsem z ní převážně mech. He? trochu zvláštní pach. I když... Někdo má borůvky, někdo mech, někdo má třeba bahno, kdo ví, pokrčil jsem nad tím rameny. Ty smečky občas byly zajímavé...

Někdy mi přišlo vcelku nefér, že vlci, kteří jsou raději sami, mají stále někoho poblíže sebe, ale já jsem většinu času sám. Nebavila mě samota, samomluva nebyla mým koníčkem, neměl jsem si navíc se sebou o čem povídat a hlavně... Znělo to docela šíleně. Možná bych se měl prostě někam vetřít. Nedbat na slušnost a prostě myslet chvilku na sebe, ozvalo se v mé hlavě. Jenže to mě ihned donutilo zamračit se. Takový jsem nebyl. Nemohl jsem se k někomu jenom tak vetřít nebo ho v něčem vyrušit, raději jsem čekal a... Prostě nerušil ostatní.
Jenže tady je strašný ticho! zasténal jsem po nějaké době, když jsem zkrátka pochopil, že se tu jenom tak někdo neobjeví a akorát jsem se tak vláčel od smečky k lesu, kde jsem se na pár chvil zastavil a měl v plánu jít zase zpátky. „Takže hurá domu!“ pronesl jsem lehce sarkasticky, když jsem se dostal postupně na všechny čtyři a začal se otáčet kolem své osy, abych se mohl vydat tím směrem, odkud jsem předtím přišel. Takže prostě směrem ke smečce.
Div jsem však nevyskočil z kůže, když jsem si všiml pískové a šedé srsti, co stála opodál. Z kůže jsem sice nevyskočil, ale lehce leknutím nadskočil, jelikož jsem nikoho nečekal. Ač jsem nechápal, proč se vlčice předtím neozvala, jelikož to nevypadalo, že zrovinka přišla, ale pozdravil jsem ji. „Zdravím tě,“ přičemž jsem lehce naklonil hlavu do strany a zaměřil se na ni. Zaujaly mě její... oči. Voda a... slepota, polkl jsem si tiše. Celé roky jsem se díval na otce, který měl stejně zbarvené oko jako ta vlčice. Tohle bylo však trochu děsivější, jelikož vlčice neměla slepé obě dvě oči, ale jen jedno, to druhé měla zbarvené podle magie vody. Podle mé vrozené magie, povzdechl jsem si tiše.
„Jsem Aston,“ představil jsem se po chvíli. „Jsi tu dlouho? Jestli ano, tak se omlouvám. Neslyšel jsem tě přicházet,“ usmál jsem se zlehka na omluvu, která třeba ani nemusela být.

// Borůvkový les (přes řeku Mahtaë)

Táhlo mě to přes řek, jelikož jsem za ní nikdy nebyl. Ano, byl jsem u ni, procházel jsem se podél její vody, ale že bych za ní někdy byl? Však jo, hlupáku, upozornil jsem sám sebe. Vážně jsem za řekou byl. Sice jen jednou, ale ano. v té době jsem se nacházel v horách, kde jsem potkal Luku, poté jsme se nějak odebrali k moři, tam řeku překročili a od té doby jsem byl furt a jen na jižní straně řeky.
Nejspíše se mi přes řeku nechtělo z toho důvodu, že jsem nechtěl být mokrý, ale teď mi to nevadilo. Bylo teplo, mohl jsem uschnout poměrně rychleji než v zimě, takže jsem do řeky v klidu skočil, přeplaval na druhý břeh, s menšími obtížemi se dostal na břeh, jelikož jsem byl skoro dvakrát těžší, oklepal se a pokračoval ve své cestě do neznáma dál. Třeba ten les! určil jsem si svůj cíl. Les vypadal docela lákavě, nebyl velký, spíše menší na první pohled zajímavý, takže... Proč tam nejít?
Po chvíli jsem však usoudil, že ani v tom lese nikdo není. Mně vážně společnost nikdo nepřeje! zaklel jsem až uraženě, svezl se v lese na zem, hlavu si protestně položil na přední tlapy a dokonce se i mračil, což jsem skoro nikdy nedělal... Ale tohle mě už vážně nebavilo.

Snažil jsem se původně v lese někoho najít, ale ten les byl absolutně prázdný. Nikde ani noha, pouze Storm a Megan, které jsem nechtěl vyrušovat a pak ty dva pachy cizích vlk, na které mě upozornil Storm. Jenže ti šli podle pachu k Ovocné tůni, takže jsem je raději nechal být a místo toho se šel natáhnout pod jeden strom, kde jsem si chtěl dát krátkého šlofíka.
Šlofík se nakonec stal delším spánkem, kdy jsem nabral ztracenou energii a taky si nechál zdát jeden trochu divnější sen. Byl to jeden z těch záblesků minulosti, který se úplně zamotal a nakonec z toho vznikl velký blábol, který nemohl být rozhodně pravdou.
Začátek byl ještě normální a pravdivý. Byl to sen z doby, kdy jsem pár měsíc byl alfou, ale zbytek šel už nějak z kopce. Tak třeba naše smečka byla v poušti, bratr a otec žili, má sestra byla srnou a Methen byl zase tlustý svišť. Ten sen se mi příčil už od samého začátku a čekal jsem jen na něco, co by mě popostrčilo, abych se probral. Byla to ta chvíle, kdy v poušti začalo sněžit.
Zvedl jsem zmateně hlavu ze země, den už byl skoro v polovině a tak jsem měl jen půl dne na to, abych se šel zabavit. Bohužel, smečka zase byla vlkuprázdná, pouze Storm a Megan. Takže... Zase na pár chvil odejít? zeptal jsem se s povdzdechem a sklopení uší. Nejspíše to bylo nejchytřejší, alespoň na chvíli.
S oklepáním celého těla jsem se přeci jen vyhrabal na všechny čtyři, ze zvědavosti sezobl pár borůvek, co jsem našel na jednom keříku, zašklebil se nad jejich kyselostí a vyběhl z lesa někam se projít. A opět na sever.

//Cedrový háj (přes řeku Mahtaë)

Zastříhal jsem radostně ušima, oči nadšením zavřel a s širokým úsměvem řekl: „Děkuji!“ směrem k Megan, která ke mně snesla kompliment spíše ze slušnosti, ale bral jsem ho tak i tak! Taky se mi ty oči líbily, ale to vlastně tak nějak i musely, ale stejně... Snil jsem o fialových očích, měl jsem fialové oči, měl jsem splněný malý sen. Po chvilce jsem přeci jen oči zase otevřel, párkrát jimi zamrkal a ocasem lehce zamával ve vzduchu, přičemž jsem ho posléze obmotal okolo tlap a tam ho nechal bez dalšího hnutí ležet.
Netrvalo to moc dlouho a zaslechl jsem za sebou kroky a po chvilce zaznamenal i pach alfy Storma, což mě donutilo otočit hlavu a div si ji nevykroutit, jelikož jsem se nechtěl zvedat a nějak se otáčet. Dopadlo to tedy tak, že jsem si zahrál na špatnou sovu a nakonec se poprvé na Storma kouknul skoro vzhůru nohama, spíše dost šikmo, ale hloupě to muselo vypadat blbě tak i tak. „V pohodě!“ odpověděl jsem, když jsem hlavu vrátil do normální pozice a přitom se ještě zlehka usmál. Jestli mi bylo děkováno za to, že jsem s někým trávil čas... Asi to budu dělat ještě častěji, než jsem to dělával doteď, zašklebil jsem se jemně.
Původně jsem si myslel, že ta slova budou patřit Megan, ale patřili mě a týkaly se cizích vlků na území smečky. „Dobře,“ pokynul jsem jemně hlavou. Napadlo mě, že pokud se tu mohou volně pohybovat, tak to budou nějací vlci z minulosti nebo dobří přátelé (nebo třeba i rodina) nějakého zdejšího vlka, jelikož se cizinci zrovna nenechávali volně potulovat po území smečky. Alespoň jsem nepoznal smečku, co by to povolila. Megan již mezitím začala mluvit se Stormem - nebo zatím jen ona - což mě trochu utvrdilo v tom, že bych se od nich měl zdejchnout, jelikož asi nechtěli probírat své věci před... V podstatě před cizincem. „Já bych měl odejít, že?“ zeptal jsem se ještě v sedě, zavřel tlamu a těknul pohledem z černé vlčice za hnědého vlka. „Že se ptám,“ odmlčel jsem se po krátce chvíli a zavrtěl sám nad sebou hlavou. Zvedl jsem se ze země, pokynul na rozloučenou k černé vlčici a odklusal si někam hlouběji do lesa ještě tak nějak poznávat okolí. A případně někoho najít.

Ten vítr přišel jako den z nebes. Konečně něco, co přineslo alespoň menší chládek, pokud jsem nepočítal blížící se večer, který také přinesl snížení teploty. Za vítr jsem děkoval přeci jen trochu více... Trochu jsem doufal, že se tu Storm nebo někdo jiný objeví do noci, jelikož jsem byl trochu unavený a chtěl jsem si jít lehnout, ale nebylo to ještě tak zlé, abych padal na tlamu únavou a měl problém udržet oči otevřené. Byla to spíše únava z těžkého dne, chůze, ale ne únava ako po dlouhé absenci spánku.
„Já?“ zeptal jsem se hloupě a natočil halvu zlehka na druhou stranu. Mohl jsem tu otázku ostatně očekávat, pokládal ji snad každý každému, jelikož řeč kolikrát stála a takhle se jeden snažil rozproudit konverzaci. Ale častokrát ji touto otázkou zabil. A proto jsem ji taky položil, že? odfrkl jsem si se zakroucením hlavy. Něco jsem odsuzoval, ale sám jsem to přeci jen dělával. Bylo to krapet... iritující. „Nic zvláštního. Jen jsem si splnil jeden takový maličký sen a šel se znova podívat k moři... Doteď mám čumák plný soli a srst plnou písku,“ zakroutil jsem hlavou s lehkým úsměvem. Byla to pravda, ještě jsem se nestihl nikde umýt a navíc jsem na to byl moc líný a nechtěl si ten požitek jen tak vytřást z hlavy.
Vážně... po otázce "jak se máš" trochu začala váznout konverzace a ostatně jsem za to mohl já, jelikož jsem nepodal nic, o čem by se dalo mluvit. A možná bych přeci ani mluvit neměl, zamyslel jsem se s přimhouřením očí. Někdy to ticho bylo mnohem lepší než nesmyslné tlachání o hloupostech a zbytečnostech. Jeden pak mohl promeškat nebo zapomenout něco důležitého a být díky tomu naštvaný na druhého s kterým tlachal. A ten druhý jsem já!
Nakonec mi přeci jen Megan položila otázku, zda mám něco nového nebo ne. Netušil jsem, co tím myslí. Prohlédl jsem si sebe samého, jak jsem jenom mohl, natáčel hlavu nechápavě do strany a nakonec ještě krapet přimhouřil oči, což mi také rozsvítilo pomyslnou žárovičku v hlavě. Rozevřel jsem doširoka oči, usmál se a odpověděl: „Jen jsem konečně díky Životu dosáhl toho, že se mé oči zbarvili podle magie,“ pochlubil jsem se s kapkou pýchy. Ty oči se mi líbily a navíc... Se žlutýma očima jsem si připadal trochu jako vlče, co teprve dospívá. Šestileté vlče, co dospívá.

Usadil jsem se na zem kousek od Megan, jelikož jsem nečekal zrovna agresivní reakci nebo nějaký problém s tou vlčicí... Nebo jsem v to alespoň doufal, protože jeden nikdy neví a já nevím absolutně nikdy. Po pozdravu jsem ji chtěl položit tu otázku, proč je v Borůvkovém lese, ale odpověděla mi dříve, než jsem vůbec dokázal otevřít tlamu.
Chtěla vidět Taillu a popravdě... Také bych rád viděl druhou alfu. Storma jsem viděl, jelikož mě sem přijímal, ale Tailla? Slyšel jsem o ni, ale v životě jsem tu vlčici neviděl, což bylo menší zklamání a také jsem díky tomu měl desítky otázek. Třeba jak vypadá, proč ji tu nikde necítím, proč tu není a tak dále. „Storm tu určitě někde bude, ale ohledně Tailly nevím. Nejsem tu sice dlouho, ale zatím jsem ji tu neviděl a dokonce ani necítil,“ pokrčil jsem zlehka rameny a stočil hlavu k jednomu malému keříku modrého ovoce.
„Myslím - nebo pro mě - by asi nebyl problém, kdybys tu zůstala... Ale já nerozhoduju. Ale také bych tě asi nedokázal vykopnout, takže... Asi by bylo dobré, kdybys tu na Storma počkala. Nebo Coffina. Nebo kohokoli, kdo má v téhle smečce větší slovo než já sám,“ při každém udání někoho, na koho by tu Megan měla počkat jsem pokynul hlavou zlehka ze strany na stranu.
„Mě to tedy nevadí,“ dopověděl jsem, otočil hlavu k Megan a letmo se usmál. Rád jsem měl nějakou společnost. Kohokoli, kdykoli, hlavně, že si šlo popovídat. Jen... Dobrý. Možná bych měl někdy najít někoho, kdo nebude mít problém a řekne mi podrobnější popis historie téhle smečky. Bývalí členové, alfy a tak... Naomi mi objasnila důležité body, ale na víc nebyl čas, povzdechl jsem si tiše.
„Jak ses měla?“ zeptal jsem se s dalším úsměvem, aby alespoň řeč nestála.

// Řeka Mahtaë

Zpomalil jsem na líný krok až ve chvíli, kdy jsem byl pár desítek metrů za hranicemi lesa a mohl se tak cítit doma, ač pro mě ten les a vlci v něm, byl stále nějak cizí. Měl bych se tu prostě usadit. Však jsem to chtěl... Opustit rodnou smečku a jít najít vlastní, abych si tam mohl vybudovat nový domov a třeba i domov pro svou vlastní rodinu, zamyslel jsem se, na pár chvil se zastavil, protáhl a pokračoval dále. Jenže to bych musel mít nejdříve partnerku... Bez partnerky vážně nebude žádná rodina, poznamenal jsem si s jemným zamračením a rozklusal se skrze les, vyhýbal se stromům a přitom očima sjížděl keříky tmavě modrého ovoce, které se dosti podobalo srsti Derian, ale přesto není zcela stejné... Měla o něco lesklejší srst, zavrtěl jsem nad tím vším hlavou, vyklepal z hlavy alespoň na chvíli ostatní vlky a raději se šel projít k tůni, abych se mohl napít.
Ale k tůni jsem nedošel. Vyrušil mě pach, který jsem jenom letmo znal a ke smečce nepatřil. Byla to ta černá vlčice, která byla na té pláni na severu, kde jsem také potkal Newlina. Megan, tak se jmenovala.
Nepatřila ke smečce, to jsem dobře věděl, necítil jsem z ní ten pach. Nejspíše přišla do lesa jen kvůli tomu, aby pozdravila staré známé nebo tak. Možná něco chtěla, kdo ví... Nikoho jsem však poblíž ni necítil, vyrazil jsem tedy sám jejím směrem s tím, že nic špatného neudělám, jelikož by členové smečky přeci měli hledat ty, co sem nepatří... Když se toho neujme někdo pověřený tím.
„Megan? Uhm... Ahoj,“ pozdravil jsem černou vlčici dosti nejistě bez jakéhokoli tónu. Jen mě zajímalo, co dělá v Borůvkáči...

Věděl jsem, že se nemohu zdržet už dlouho. Musel jsem a potřeboval jsem vypadnout a vrátit se konečně na místo, které jsem mohl nazývat domovem. Jenže to znamenalo, že jsem se musel odpojit od vlčice, nechat ji se svými problémy tam, kde byla a nejlépe na to i zapomenout, aby mě nezžíralo svědomí. To nebude zrovna lehké..., povzdechl jsem si tiše, sklopil na pár chvil hlavu k zemi a zakroutil s ní.
Jenže jsem musel. Zvedl jsem tedy hlavu výše, podíval se na vlčici a spustil omluvu. „Měl bych se vrátit ke smečce... Už nějakou dobu se totiž potuluji všude možně a to není zrovna vůči smečce fér. Tudíž se s tebou rozloučím,“ tentokrát jsem se však neusmíval. Mluvil jsem vážně a dával jsem tím najevo, že z toho nejsem nadšený.
„Takže.... Měj se tedy. Třeba se ještě někdy potkáme a...,“ tiše jsem si odkašlal, udělal pár kroků do strany a dokončil svou větu dvěma slovy, „měj se.“ Poté jsem už zrak otočil k lesu, zhluboka se nadechl a rozklusal se po pachu borůvek, který dle všeho už tak nějak nasákl i do mé srsti.

//Borůvkový les