Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z dálky jsem si všiml toho, že vlčice z mé přítomnosti nevypadala zrovna nadšeně. Spíše byla ztuhlá a tak trochu snad musela očekávat, že ji chci napadnout nebo snad i sežrat. Mám hlad, ale přeci bych nesežral vlastního druha, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a pro jistotu se zastavil pár kroků od vlčice, aby si nemyslela, že chci jenom otevřít tlamu a sežrat ji, jakmile jenom na pár sekund zavře oči.
Pokusil jsem se zlehka usmát a zároveň se uvolnil, aby vlčice pochopila, že jsem nebezpečný asi jako dvoudenní vlče schované u matčina břicha. A možná jsem byl dokonce méně neškodný než to dvoudenní vlče. Nejdříve mě vlčice tak nějak nejistě pozdravila a poté mi i odsouhlasila mé mínění o tom, že je vlčice vážně rudá. Tak už mi stačí potkat ještě zářivě žlutého vlka a vlka zeleného... zavrtěl jsem si s krátkým úšklebkem hlavou. Tenhle svět byl vážně podivný, to musel každý uznat.
„Také mě těší, Litai,“ zdůraznil jsem její jméno, abych se tak nějak ujistil, že si ho pamatuji dobře, i když to bylo zrovna nepravděpodobné. Litai nebylo nijak složité nebo dlouhé jméno. O nic složitější než třeba mé jméno. Po zjištění odpovědi na otázku ohledně srsti mi zbývala pouze jedna otázka a ta se týkala pachu Litai, ale bylo mi zkrátka hloupé zeptat se, i když se ostatní ptali skoro furt. Třeba jedna vlčice u řeky mi doslova řekla, že smrdím jako borůvka. „Poslyš, Litai. Promiň mi, že se takhle ptám,“ začal jsem tak nějak co nejslušněji formulovat svou otázku. Druhá část otázky mi dělala však problémy. „Neznáš Borůvkovou smečku?“ zeptal jsem se nakonec menší oklikou, naklonil hlavu zlehka do strany a s letmým úsměvem zastříhal ušima a konečně se i usadil na zem.

// Jedlový pás

Z lesa jsem se opět dostal na jednu z volných planin, kde jsem konečně mohl zplna pocítit slunce pražící do šedého kožichu severních krajin. Byl to pěkný pocit, i když jsem si všiml toho, že listí na stromech už nabíralo jiných odstín a to znamenalo, že jsem v téhle krajině strávil už rok a přesto jsem udělal tak málo věcí. Dostal jsem se do smečky, potkal pár vlků, ale to bylo prakticky vše. Nenavázal jsem žádné větší přátelství, které by vypadalo, že vydrží cokoli, nenašel jsem si partnerku, nenašel jsem zkrátka nic... Vlastně jsem v sobě objevil magii iluzí, která se musela ukrývat někdo hluboko uvnitř mě a z ničeho nic vyplula na povrch. A samozřejmě jsem ještě Života požádal o změnu mých očí... To bylo vše. Vlastně jsem toho udělal hodně, ale přesto tak málo... Ach jo, povzdechl jsem si, zavrtěl nad tím hlavou a raději pokračoval dále k Borůvkovému lesu.
Přes pláň jsem však zaznamenal jeden úkaz, který se postupně rozvětvil do úkazů dvou. První úkaz byl ten, že jsem pocítil slábnoucí pach smečky, i když zkrátka nebyl tak silný, jak by jeden od člena smečky očekával. Druhý úkaz byl ten, že jediným přítomným na pláni byla převážně rudá vlčice, která musela být nejspíše i původkyní pachu. Hm? To v téhle krajině vymřela obyčejná barva kožichu? nechápal jsem. Derian byla modrá, tahle vlčice rudá, někdo měl zase na krku přívěsky nebo na nohou nebo kdekoli jinde a já... Já byl šedý vlk jménem Aston. Tak aby nakonec má šedá srst nebyla mezi těma neobvyklýma barvama právě neobvyklou, zakřenil jsem se nad svou myšlenkou a pozvolna svůj krok začal stáčet k vlčici. Přemohla mě totiž zvědavost.
Jelikož jsem netušil, čím bych měl začít, tak jsem zkrátka začal tím, s čím jsem za vlčicí přišel, plus jsem k tomu přidal nějaký formální pozdrav a představení, aby se neřeklo, že jsem nevychovaný. „Zdravím, jsem Aston... A popravdě mě za tebou přivádí jedna otázka, odmlčel jsem se, abych dal vlčici trochu prostoru. „Vážně je tvá srst z převážné většiny rudá nebo mám už mžitky před očima z nedostatku jídla?“

Fey stále spala. Neobviňoval jsem ji z toho, spíše jsem obviňoval sebe z netrpělivosti a jakéhosi provinění ohledně toho, že zase trajdám a nocuju mimo smečku, což ze mě nedělá zrovna ukázkového člena smečky. V borůvkáči jsem se popravdě ještě moc neohřál, protože byla smečka pokaždé vlkuprázdná a jeden tam neměl co dělat. Mohl jen ležet, pozorovat stromy a čekat, zda mu nějaká společnost padne do klína, ale nikdy se tak nepovedlo. A když společnost je, tak si potřebuje promluvit s někým jiným a já nechci být páté kolo... Hm... zamručel jsem si krapet naštvaně a s přemáháním zvedl ze země své kosti, abych se mohl připravit na chůzi. Nejdříve jsem protáhl záda, opět si zívl a podíval se na Fey, zda se náhodou neprobudila, ale ne. S protáhnutím tlamy jsem s přemáháním usoudil, že zde Fey už můj doprovod nepotřebuje, že ke Smrti doputuje sama a já byl pevně rozhodnut, že můj čas na navštívení smrti ještě nepřišel. Ale už vím, kde mám Smrt hledat, dodal jsem si, zlehka se usmál na spící Fey a rozhlédl se po lese. Instinkt mi říkal, kam se mám vydat, zda se chci dostat do smečky, takže jsem ho uposlechl a pomalu směrem Borůvkového lesa vyšel.
Uritě se ještě někdy potkáme, promluvil jsem k Fey, naposledy se za ní ohlédl, zda se přeci jen neprobudila, ale po dalším mírném zklamání jsem vlčici nechal spát a vydal se vstříc slunečnému dni ke smečce, kam jsem měl zamířeno už dlouho.

//Západní Galtavar

// Pardon, pardon, pardon... :X

„Takže jako kdyby se v tom mechu celý obalil, nachytal tím jeho částečky a pak světélkoval,“ ukončil jsem tak nějak debatu o světélkujícím králikovi. Snad. Ale stále mě to tak nějak zajímalo. Viděl jsem zářit mech, ale králíka ne, tudíž jsem toho králíka prostě chtěl vidět. I když asi někdy jindy, ukončil jsem své krátké nadšení z toho, že by tu někde poblíž mohl být světélkující králík, kterého bych mohl vidět.
Když jsem už tak nějak určil, kde by se Smrt mohla nalézat, zamyslel jsem se, jak taková Smrt mohla vypadat. Život byl bílý s fialovým břichem, co asi Smrt? Určitě musela být Životu opakem, takže jsem odhadoval černou srst a nejspíše nějaký dost výrazný výrazný odznak k tomu všemu nebo naopak jen nějaký dost výrazný oči a nic víc. Fey uprostřed věty zívla, což tak nějak poukázalo na její únavu. Zatím jsem tu svou dokázal tak nějak maskovat, ale krátký spánek by přeci jen neuškodil. A žvanec také ne. „Měli bychom,“ přitakal jsem na myšlenku ohledně spánku a pár vteřin po Fey jsem si i já lehl pod strom opodál a po kratší době dokonce i usnul, předtím jsem však dokázal zamumlat ještě tiché popřání dobré noci.

A přesto, že jsem nejspíše usnul jako druhý, jsem se probudil první. Bylo docela příjemně, nefoukal vítr, stále jsem cítil borovice a dokonce svítilo i slunce skrze větve jedlových stromů. Dobré ráno, popřál jsem jen sobě samému, zvedl se na nohy, protáhl se v zádech, v kterých lehce zakřupalo, dlouze si zívl a jen se usadil zpět pod strom a čekal jsem, než se probudí Fey.

Ve vzduchu byly cítit jedle. To bylo docela logické, jelikož ty stromy rostly všude kolem a nebylo tedy divu, že se ve vzduchu vznášela jejich silná vůně, která jednomu nemohla na tom místě svojí pronikavostí dát usnout. „Takže to bylo jakoby se mu ten mech nachytil na konečky chloupků? Asi jako pyl z květin na jaře?“ vyptával jsem se Fey nadále ohledně králíka, jelikož mi to zkrátka nedalo spát. Musel jsem to rozebírat, i když téma svítícího králíka mohlo jednoho dost obtěžovat a dost nudit.
Jelikož jsme hledali Smrt, tak se můj zrak neustále stáčel do všemožných stran, aby mi neušlo nic, co by mohlo naznačovat, kde Smrt může být. Nic jsem však nespatřil, pouze velké množství stromů, jejich kořeny, jehlice a jimi posypanou zem. „Nic nevidím,“ zakroutil jsem nesouhlasně směrem k Fey, ale nepřestával se rozhlížet kolem, abych mohl co nejdříve svou odpověď změnit na "něco vidím." Jenže stále nic nepřicházelo a to jsme prošli už nějaký ten kus území. „Tak třeba to tady nebude...,“ zamyslel jsem se nahlas zrovna ve chvíli, kdy jsem překračoval jeden kořen a rozhlížel se zrovna po prostoru po mém levém boku. Všiml jsem si tam v dáli nějakých kamenů. Dost oblých kamenů... Takových hodně velkých oblázků, ale podobali se spíše tomu kameni na jihu. Zastavil jsem svou chůzi, natočil se k Fey a přitom zastříhal ušima. „A co třeba támhle?“ pokynul jsem hlavou tím směrem, ale zůstal stát na místě a ani se nehnul.

„Svícení. To asi bude jediné jejich poslání,“ řekl jsem prostě po krátkém zamyšlení. Ony ty světlušky asi vážně neměli důležitější poslání na světě. Srny, králíci a další zvířata byla alespoň pro vlky užitečná v tom, že se dala lovit, ale světlušky mohl vlk akorát tak pronásledovat nebo se je pokusit chytit do tlamy, ale to mohla být zábava možná tak pro vlčata. Derian tady vyrůstala... Muselo to být úžasné. I když po tomhle lese se jí musí ostatní místa zdát asi moc obyčejná, zamýšlel jsem se. Jenže i pro mě budou vlastně ostatní místa obyčejná, protože Ageron byl zkrátka neobyčejný.
„Tak to se ta zvířata před vlkem asi blbě schovávají,“ zamumlal jsem ještě nevěřícně na téma o králíkovi. Chápal jsem, že svítí světlušky. Vždyť se tak i jmenovaly, dokázal jsem pochopit i mech, jelikož jsem ho viděl, ale svítícího králíka jsem už skousnout nedokázal. a to hlavně kvůli tomu, že jsem ho neviděl a to udělalo s mojí důvěrou moc. Nechtěl jsem nikomu naletět, tak jsem zkrátka nevěřil. „Ale tak... Je to možné. Třeba to mají z toho, že ten mech omylem sežrali a pak se jim ta barva dostala do těla a do kožichu,“ pronesl jsem i přes nedůvěru jednu ze svých hloupých teorií, jak mohl králík světélkovat. Takže to prostě byl obyčejný králík, co sežral něco kouzelného a díky tomu se stal prostě také jiným a kouzelným.
Na otázku, zda můžeme vyrazit, jsem jen souhlasně přikývl hlavou s letmým úsměvem. Sice se mi les dvakrát opouštět nechtěl, protože se mi líbil, ale nedalo se holt nic dělat. A teoreticky jsem tam neměl furt co pohledávat, tudíž byl můj odchod z lesa více než vítaní. Spíše byl očekávaný.

//Jedlový pás

//Pardon za čekání, nějak nebyla fantazie a není ani moc teď.

Jediná reakce z mé strany na Feyinu poznámku ohledně nudných vlků a mrknutí, byl lehký úsměv, který přetrval o něco déle než jiný úsměv. Tak nejsem alespoň tolik marnej, pomyslel jsem si v hlavě a tiše se uchechtl. Dříve jsem přeci jen trochu nudný musel být, jelikož jsem se ani trochu neprojevoval, mlčel jsem, poslouchal a občas pronesl jen něco, co kolikrát urazilo bratra nebo zmátlo ostatní vlky, jelikož to nemělo hlavu ani patu. Vlastně až po jeho smrti jsem se tak nějak změnil... V Astona. Trošičku... Divný a děsivý, otřásl jsem se nad představou mě jako Astona, ale zároveň za to tak nějak děkoval. A hlavně za to, že nemám Astonův charakter, protože to bych ve své blízkosti neudržel už žádného vlka.
„Proč myslíš?“ zeptal jsem se trochu zmateně, přestal si prohlížet mech a raději se zaměřil na Fey. „Když byly živý, tak svítily. A když jsou mrtvé, tak také svítí... Spíše se jejich životní poslání nezměnilo,“ vyjádřil jsem s klidem svůj názor. Nechtěl jsem se však hádat, jen jsem řekl to, jak to vidím.Světlušky mi nepřipadaly moc nedůležité. Ale ani zrovna podstatné k životu, občas mohly zpestřit život, ale jinak moc vlka neovlivnily.
Feyino odkašlání jsem moc nepochopil, ale jakmile se rozešla ona, rozešel jsem se i já, abych se při svém štěstí nikde neztratil nebo na někoho nenarazil, což by nebylo dvakrát příjemné, jelikož bych svojí okupaci lesa bez Fey asi jenom tak nevysvětlil a letěl tedy ven rychlostí kulového blesku. „Uhm... Právě si mi připomněla, že jsem sám v našem úkrytu ještě nebyl,“ uvědomil jsem si, zakroutil sám nad sebou hlavou, ale moc jsem nad tím nepřemýšlel a raději se věnoval Fey.
Svítící mech jsem ještě bral, ale... Svítící kralík? „Nevěřim!“ vyhrkl jsem. „To byl ten králík obalený mechem nebo jak?“ tohle mi zkrátka hlava už nebrala. A jak zní rázem Borůvkáč tak... Obyčejně, došlo mi. Sice Ageron neměl borůvky, ale pokud Fey nelhala, tak jim tu běhali svítící králíci a k tomu ten mech. Divná země, tohleto, zašklebil jsem se a čekal, co mi tahle země ještě přinese.
„Hm... Život je skoro na samém jihu téhle země. Takže tipuju, že někam na sever - což jsme... Takže bychom mohli prostě projít sever napříč a zkusit štěstí. A klidně začněme tím pásem,“ zamyslel jsem se. Když jsem se nad tím vracel, tak stačilo říct prostě "ano" a nerozebírat nějaký sever a jih.

Zavrtěl jsem hlavou na náznak toho, aby se mi Fey neomlouvala. „Vlk, co si neumí dělat srandu sám ze sebe je nudný... A já snad nudným nejsem,“ pousmál jsem se, pak jsem však úsměv shodil, pootočil hlavu do strany a dodal jedno slovo: „Snad,“ které bylo trochu ztracené díky tichému polknutí.
Smůla, že Ageron je... Takový, jak říká Fey, povzdechl jsem si tiše. Nemohl jsem odtrhnout zrak od toho světélkujícího mechu. Viděl jsem svítící věci, jako třeba slunce, hvězdy nebo měsíc, případně měsíc odrážející se ve vodě a slunce taktéž, ale světélkující mech mi nešel do hlavy. Jak mohl světélkovat? Že by byl živý? Kouzelný? No... To je pravděpodobnější. Tahle krajina je celkově plná magie, nových věcí a prazvláštních věcí, proč by ne světélkující mech? zakýval jsem nad tou myšlenkou zlehka ze strany na stranu. Znělo to vcelku logicky, prostě za to mohla tahle krajina, ale to ani trochu neznamenalo, že jsem ten mech nějak vypustil z hlavy nebo mi snad začal připadat obyčejný a nudný. Naopak jsem chtěl vědět, jestli svítí i jinýma barvama než pouze touto nazelenalou. „Ale třeba to dříve světlušky byly...,“ zamumlal jsem si s krátkým těknutím očí k Fey. Byla to jen hloupá myšlenka, co mě zrovinka napadla. „Jen se po smrti změnily v mech a jejich schopnost světélkovat přešla do toho mechu, kde usnuly věčným spánkem...,“ dokončil jsem tu myšlenku a raději sklopil zrak. Byla to hloupá myšlenka, ale těmi jsem já přímo překypoval.
„Je to krásnej les,“ pokývl jsem s širším úsměvem k Fey a tentokrát u ni udržel zrak déle, i když mech skoro vykřikoval, abych si pro tentokrát všímal jeho a ne mojí společnice.

// Cedrový háj

Čekal jsem poměrně delší cestu, ale vlastně stačilo jenom vypadnout z prvního lesíka, překráčet pruh mokré trávy od deště a už jsme u Ageronu byli. Takže severní smečka. A docela dost na severu. jestli se anvíc nepletu, tak támhle nahoře jsem potkal Luku, zamyslel jsem se, když se můj zrak zvedl k nebi a v dálce jsem zaznamenal siluetu hor. Jednou jsem na ně vyšplhal, sice nelituji, ale... Lituji. Dech jsem ještě nějakou tu minutu potom nemohl popadnout, ale zase jsem díky tomu měl dlouhodobou společnost na prozkoumání jihu Gallirei.
„No tak to je velice milé,“ zamručel jsem si s krátkým zamračením. Takže jsem prostě byl vlk, který byl natolik odporný a hodný, že nemohl být sežrán, ani kdyby byl posledním poživatelným tvorem na planetě. Vlastně si tím zachráním krk, no..., pokrčil jsem nad tím rameny a raději se přestal věnovat tomu, že jsem odporně hodným vlkem a zaměřil se na Ageronský les, který mi byl každým krokem blíže.
Pokud mě zrak neklamal, tak v tom lese něco lehce světélkovalo. Jako by na zem někdo rozlil mnoho kapek slunečního svitu a nechal ho tam být, aby vyhasl. Hloupost, zavrřel jsem oči, zatřásl hlavou a čekal, že jakmile oči otevřu, tak bude světélko pryč a zůstane pouze černý smečkový les. Ale světélko zůstalo, polkl jsem si nejdříve trochu zděšeně, ale jelikož se Fey zdála klidná, tak to nemohlo být nic zvláštního, ale naopak normálního. „Tak?“ zopakoval jsem její slovo ale otázkou. Udělal jsem první kroky do lesa až po Fey, ale šel o dva nebo ti kroky hlouběji a přitom si dost zamyšleně ta světélka prohlížel. To je mech? chtěl jsem se už zeptat, ale nechtěl jsem vyznít jako hlupák, tudíž jsem raději mlčel a přiblížil hlavu k světélku. „To je mech,“ zalapal jsem po dechu, zvedl hlavu k Fey a nechápavě na ni koukal snad s nadějí, že mi to vyvrátí.
Ale kdyby to nebyl mech, tak co jiného? Je to mech, Jinksi, objasnil jsem sobě samému, přijal ten fakt a raději se začal s úžasem rozhlížet po lese. Po předchozích slovech jsem měl tlamu ještě pootevřenou, což dávalo mému výrazu mnohem více údivu. A rozšířené zorničky v očích přidávali úžas nad tím lesem. „To je úžasný,“ hlesl jsem.

Rozhodl jsem se Fey věřit a sám tedy problém v Ageronu neočekával. Dyštak bych se to mohl pokusit nějak ukecat... I když pochybuji, snaha bude. Nebo nebudu brán jako velký problém, když tam se mnou bude Fey a bude mě držet na uzdě, abych ani větývku nezlomil, ušklíbl jsem se při představě, že bych byl proklet tisícem kleteb ihned poté, co by Fey zaslechla tiché křupnutí od drobné větývky, co se před několika měsíci zlomila a spadla na zem přesně na místě, kam bych šlápl.
Raději jsem se rozhodl to o odchodu už nekomentovat, jelikož jsem k tomu neměl co říct a Fey to určitě nebylo příjemné, jenže já prostě musím rýpat! okřikl jsem naštvaně sebe samého, krátce se zamračil nad vlastní zvědavou osobností a snažil se v tom vyptávání mírnit, alespoň, co se odchodu ze smečky týče. Kdo ví, jak dlouho už tam je... Musí k tomu místu mít nějaký pouto a teď o musí přerušit, svěsil jsem posmutněle uši, ale poté je narovnal, vyhnal z hlavy další myšlenky a raději se začal soustředit na to, že uvidím Ageron, o kterém jsem slyšel a už i něco málo věděl.
„No popravdě trochu nahnáno mám,“ přiznal jsem. Nevadilo mi, že si ze mě někdo utahoval, pokud to bylo v míře, ale zeptat jsem se musel. „Jakože by mu bylo líto sežrat mě nebo jsem tak odporný?“ naklonil jsem přitom hlavu zase do strany, ale zároveň se přitom usmál, aby šlo poznat, že je mi odpověď jedno, v obou případech to vezmu s humorem... I když to o odpornosti trochu píchne u srdce, kníkl jsem si, což se odrazilo pouze v očích, které se staly na sekundu smutnými.
Prvních pár kroků jsem se držel za Fey, jelikož jsem potřeboval tak nějak určit směr. Při opuštění lesa jsem však trochu přidal do kroku, dohnal ji, abych šel kousek od ní a s dalším letmým úsměvem prohlásil: „Jako by se už stalo!“ což také stalo. Teď jsem ji už teoreticky jen doprovázel a nenásledoval.

// Ageronský les

Nasadil jsem nevinný výraz a uši zlehka stáhl dozadu. Hopsálek jsem sice nebyl, ale... Snažil jsem se být milý, to byla pravda. I když spíše myslela vlky, jako je třeba Newlin, i když ten je milý svým způsobem. Jenže třeba zrovna tenhle typ milosti myslela a... Proč to řešim? zavrtěl jsem si hlavou, abych vyhnal další dlouhou lajnu myšlenek nad hloupostma a raději to bral tak, že se Fey zatím nezdála, že by se jí žaludek obracel a tudíž asi ten typ podle ní nejsem.
Návrh ohledně noční procházky byl přijat, což mě potěšilo, protože jsem čekal odmítnutí, že je Fey unavená, nemá chuť nebo podobně. „Do Ageronu?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, jestli jsem slyšel dobře. Nechtělo se mi vstupovat na území cizí smečky, ale co jsme pochopil, tak tam nejspíše nebude ani noha, tudíž by to nemusel být tak velký problém. Dost mě zaujalo ta slova o tom, že něco uvidím. Chtěl jsem vědět, co uvidím. Ale také by to mohlo být překvapení! Jen... Snad to bude milé překvapení, polkl jsem vteřinovou nejistotu a raději myslel optimisticky. Rovnou jsem zvedl své tělo na všechny čtyři, oklepal ze sebe jehličí a zbytek bordelu, dokud v mé srsti opět nepřevládala šedá barva a už byl i připravený vyrazit, jen jsem potřeboval ukázat směr, jelikož jsem znal akorát polohu Borůvkového lesa a tam jsme vážně namířeno neměli. Z počátku jsem odignoroval ty následující dva plány o odchodu a Smrti, ale pak jsem to nějak okomentoval.
„Jestli jsi na odchod připravená a rozhodnutá,“ řekl jsem neutrálně. Snažil jsem se nevyjádřit jediný pocit, jelikož jsem netušil, jaký bych měl použít. Tohle bylo nejlepší rozhodnutí. „A tu Smrt odsouhlasuji, i když se zrovna ještě necítím na její návštěvu,“ uchechtl jsem se hlasitěji. Prostě jsem byl srab, nic jiného.
Představa vlka s křídly mě zprvu rozesmála, pak zarazila, ale nakonec i uchvátila. Ten vlk musel být z části ptákem, což znamenalo, že měl tu volnost, kterou zbytek z nás neměl. Mohl vidět svět z ptačí perspektivy, mohl se takhle přemisťovat a zkrátka pocítil ten adrenalin, když se jeho tlapy opírají pouze o vzduch. „Musí být úžasné létat,“ zašeptal jsem si zasněně jen pro sebe a zvedl zrak k nebi. Bohužel mi výhled zastínily stromy, ale to nevadilo. To gesto samo o sobě vyjadřovalo to, že jsem se zasnil.
Dlouho mi však ten stav nevydržel, sklopil jsem hlavu, podíval se Fey do... Oka a souhlasně pokynul, že můžeme vyrazit.

Zlehka jsem přimhouřil zrak, když Fey pověděla, že kdybych ji potkal v normálním rozpoložení, tak bych nejspíše i dobrovolně utekl. „Nejsem ten typ, vlka, co by bral zrovna nohy na ramena nebo se vzdával,“ obeznámil jsem ji s lehkým úsměvem. Nemyslel jsem to však jako nějaké přetahování a jakési vychloubání, že jsem nebojácný a nic mě nevyděsí, ale myslel jsem to tak, že pokud mám společnost, tak jsem tak trochu neodbytný. Hlavně ve chvílích, co jsem bez společnosti už delší dobu a potřebuju si protáhnout tlamu a procvičit jazyk.
Na nos mi dopadlo posledních pár kapek a následně už jen ty, co padaly ze stromů díky gravitaci. Asi je dešti konec... A začátek noci. CO taková noční procházka? zeptal jsem se sebe samého, naklonil hlavu zlehka do strany a byl rozhodnut, že ten návrh s protáhnutím končetin v mokré trávě navrhnu Fey - alespoň poznám ještě kousek severu, pomyslel jsem si. „Fey? Co takhle zmizet někam na volné prostranství? Už mi trochu tuhnou nohy,“ přiznal jsem a pokynul čumákem ke svým nohám - právě proto jsem ležel, i Fey ležela. Noční procházka v chladnějším a lehčím vzduchu nikdy nikomu neublížila... Spíše naopak.
Na otázku na znepříjemňování života jsem neodpověděl... Doufal jsem, že to byla řečnická otázka, jelikož jsem odpověď neznal. A i kdybych znal, tak odpovídat nechci, jelikož jsem nechtěl za zády nikoho urážet nebo pomlouvat. „Třeba to nezvládl,“ poznamenal jsem k Bloodymu a překvapivě zamrkal, když Fey řekla "okřídlená beta." Jenže tady je všechno možné, zavrtěl jsem hlavou a raději položil šedo-pískové vlčici otázku: „Má vážně křídla nebo...?“

Docela jsem Fey chápal. Sice jsem měl rád vlky kolem sebe, ale zase jsem nestál o to, aby do mě každý hučel, něco po mně chtěl a zkrátka... Nenechal by mě vyspat. „Ale zase bys od sebe mohla nějakého vlka... Poodstrčit,“ navrhl jsem jednu možnost, jak se zbavit nechtěné společnosti, ale už neuváděl konkrétní způsoby, jak se vlků zbavit, protože to zase nebyla moje parketa. Když jsem už potřeboval, tak jsem vlkům prostě řekl, že bych byl raději sám a kolikrát to vyšlo. A když ne... zatl jsem zuby a přežil společnost, i když jsem žádnou zrovna nechtěl.
Jelikož mě ze sezení trochu začal bolet zadek, zvedl jsem se, rozhlédl kolem sebe, pokusil se ignorovat déšť, který mi pozvolna začal smáčet kožich a raději jsem si našel opodál stojící strom, kde jsem ulehl, protože jsem se v dešti nehodlal někam vydat a to sezení už zkrátka jednoho unavilo. Fey očividně déšť také zaznamenala, ale stejně jako já ho moc neřešila, jelikož nebyl důvod. Chránil nás hustý les a pár kapek ještě nikoho nezabilo. A Fey je očividně vlk ovláající vodu. Stejně jako já. Voda nám musí snad i protékat žilami, nemáme důvod bát se ji, zavrtěl jsem zlehka nesouhlasně hlavou. Alespoň většina vlků s vodou se vody nebála, nějaký prostě mohl být výjimkou a mít proti vodě jistý strach nebo averzi.
Překvapeně jsem cul hlavou, když Fey pověděla, že ji to maximálně otráví. „Vtípek?“ zeptal jsem se pro jistotu, ale tentokrát bez úsměvu. Protože... Kdyby přeci jen měla sebevražedné sklony tak nevím, jestli bych si vůči ní zachoval stejný postoj jako předtím.
Neměl jsem problémy nějak mluvit o Borůvkáči nebo tak, ale... O Stormovi jsem nedokázal říct absolutně nic. „Ani moc nevím. Moc ho neznám, ale nezdá se jako žádná padavka nebo problémový typ, co by řešil šarvátky mezi členy nebo jinými smečkami ihned brutalitou,“ zamyslel jsem se nahlas o Stormovi.

Zprvu jsem nepochopil Feyina slova nebo alespoň to, jako to myslela. Naklonil jsem kvůli tomu hlavu zvědavě do strany a čekal, zda mi odpoví nebo to nechá vyznít a tím pádem to dopadne tak, že mi to zkrátka nechce říct, je to něho tajného a nemám do toho co strkat čenich jestli nechci, aby mě do něj sekla nebo třeba kousla. Nechtěl jsem, ale odpověděla. „Takže ji chceš prostě vidět?“ zeptal jsem se, ale původně to neměla být otázka. Spíše jsem to řekl pro jistotu, zda jsem se trefil nebo se pletu. A jestli se nepletu, tak máme stejný plán. Prostě chceme poznat Smrt, jelikož to musí být zajímavé stvoření, přitakal jsem lehce s letmým úsměvem a přikývnutím. „Žádná chuť ovládat spousty magií a oplývat obrovskou silou?“ zeptal jsem se s lehkým úšklebkem. Sám jsem tu potřebu neměl, takže jsem Fey i chápal, ale zeptat jsem se přeci jen musel, jelikož bych to nebyl já, kdybych se nemohl neptat a rýpat si.
„Minimálně tohle vím,“ přikývl jsem souhlasně ohledně té bažiny. Možná jsem ještě cítil jednu smečku, ale to nebylo podstatné - tu přeci ucítí i Fey, takže není potřeba zmiňovat to. A kdo ví, třeba se pokusí přidat se do té smečky, zamručel jsem si lehce zamyšleně. Tu smečku jsem neznal, ale ostatně to žádnou, kromě Borůvkáče. „Zní a ještě zajímavěji vypadá! Jen bych z něho asi nepil vodu... Raději. Nebo alespoň do té doby, než zjistíš, proč je ta voda rudá...,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Vážně mě to zajímalo, hlavně kvůli tomu, že jsem si myslel, že to způsobila krev a to není zrovna příjemné.
Trochu posmutněle jsem přikývl. „Předtím tam bylo vážně prázdno. A ohledně výše postavených. Jedna alfa tam je furt u ostatních ještě nějak nevím, jak je to s povýšením,“ pokrčil jsem nad tím lehce rameny. Možná bych měl najít Storma a zeptat se, jak to vlastně s tím povýšením a hierarchií je... Nebo kdo kde je, to bude stačit.

Mohl jsem ze slušnosti nebo alespoň přátelsky navrhnout, kam by se Fey mohla rozejít, jestli hledala nějakou jinou smečku, když Ageron nějak nevyšel. Alespoň jsem si to z počátku myslel, jenže pak mi došlo, že jsem znal akorát jednu smečku a o druhé jsem jen slyšel. A z té jedné chtěla Fey odejít, tudíž zbýval Borůvkáč a ten jsem nechtl navrhovat z jediného důvodu - nevěděl jsem, zda byl Borůvkáč volný, takže by bylo hloupé navrhnout smečku, do které patřím a nakonec bych zjistil, že smečka je plná a Fey by mohla akorát utřít čumák a jít o les vedle.
„Co chceš u Smrti?“ zeptal jsem se a následně dodal: „Jestli se tedy mohu zeptat,“ jelikož jsem zase nechtěl vyznít neslušně, přidrzle nebo až moc rejpavě - i když jsem takový byl. To však bylo vedlejší...
„Jih je pěkný,“ poznamenal jsem. „Až na jednu bažinu. Tam jsem byl zabořený skoro až po břicho. Ale je tam pár pěkných luk, pak to rudě zbarvené jezero, trochu na východě moře,“ zasnil jsem se, tak nějak se vrátil do minulého podzimu a zimu, kdy jsem s Lukou tenhle svět prozkoumával a zároveň tak nějak hledal smečku, kde bych se mohl usídlit a nazvat to tak domovem. A díky všem našel... Co asi Luka? Stále tulačka? Stále hledá ohnivého vlka? položil jsem si pár dalších otázek a tiše si povzdechl, zakroutil hlavou a raději se věnoval Fey. „Určitě ano,“ přikývl jsem a pokračoval. „Jen doufám, že tam už tentokrát někdo bude, nechci tam být zcela sám... Ale zatím,“ pokrčil jsem rameny, „mám snad ještě čas...,“ pousmál jsem se lehce.

//Rovnou se omlouvám, ale odjíždim na víkend pryč, takže případný post zkusim v pátek ráno nebo až v neděli večer :)