Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To ano... Pokud na to nečekáš několik let jako já,“ dodal jsem tichým zamumláním. Ale jinak měla pravdu, byl to rychlý proces, což se docela hodilo. I když nevím jak přesně, ale zkrátka se to hodilo.
Bylo pravdou, že jsem nic nemohl tušit, ale mohl jsem odhadovat nebo alespoň mlčet, protože mlčení je kolikrát lepší než mluvení, což jsem provozoval mnohem častěji. Ale někdy by se to mlčení vážně hodilo. Občas už povídám hlouposti... Jako teď. Zatím jsem však neměl důvod a ani potřebu mlčet. Budu zkrátka mlčet později, až na to bude příhodnější situace než společnost vlčice, která měla občas nějakou tu otázku a zdála se, že jí společnost nevadí nebo se jí nestraní. „Jenže jsem to mohl odhadovat,“ namítl jsem se zakroucením hlavy k Litai. Dál jsem to však už nerozváděl, kdo ví, kam bych to zase dotáhl.
Dle vyprávění Litai jsem pochopil, že sníh v lásce moc neměla, ale převážně kvůli tomu, že byla ovlivněna názorem svého otce. Trochu mě to zklamalo, protože já sníh rád, ale když dodala, že by si letos udělala vlastní názor, tak jsem se lehce pousmál a doufal, že nebude mít ke sněhu alespoň záporný vztah. Nemusela ho milovat, jen jsem chtěl, aby zima nebyla obdobím, které by z celého srdce nenáviděla právě kvůli sněhu.
Opět jsem se postavil na nohy, ze sezení mě už bolel zadek. „Máš teď někam zamířeno?“ zeptal jsem se, i když jsem se ptal už předtím, třeba se něco změnilo.

Čekal jsem, že se v průběhu dne oteplí, ale nestalo se tomu tak a slunce hřálo jen minimálně. Vzduch byl studený a to jsem cítil hlavně na špičce čumáku, který nepříjemně studil společně s tlapkama na studené zemi. „Nejsem si moc jistý,“ zamumlal jsem směrem k Litai zamyšleně. „Zpozoroval jsem změnu ve chvíli, kdy jsem měl oči kolem zorniček už nafialovělé a pak dlouho neviděl vodní plochu, kde bych se mohl podívat... Ale tak odhadově tipuji tři nebo čtyři dny.“ V době té změny jsem se ochomýtal kolem moře a do toho se zrovna moc podívat nešlo, protože se neustále vlnilo a můj odraz tedy společně s barvou očí moc vidět nešel. Ale pak stačila jedna kaluž a spatřil jsem už maximální fialovou barvu a nulovou zlatou v mých očích.
„Jo... Nic. Jen jsem se zachoval jako blbec,“ pokrčil jsem nad tím rameny a pověděl to s lehkým náznakem sarkasmu. Dle mého se něco stalo. Respektive jsem Litai označil v podstatě jenom za malé vlče, nic víc, nic míň. Některý by to urazilo. Chtěl jsem ji už povědět, ale nakonec jsem si to rozmyslel, nakonec to bylo vlastně jedno.
Otázka ohledně sněhu mě donutilo opět se trochu rozmluvit. Miloval jsem sníh, vyrostl jsem v něm, viděl, jak v něm někteří bohužel i umírají, ale přesto jsem v něm viděl i radost a zábavu. Minimálně jako vlče a nyní jsem alespoň vzpomínal na radostné chvilky, když jsem se ve sněhu procházel. „Miluji ho. Jsem ze severu, tam ho vždycky bylo požehnaně a pro všechny vlky to byla svým způsobem zábava pro dny, kdy se nelovilo. No a pro některé i ve dnech, co se mělo lovit,“ zamumlal jsem tu poslední větu lehce nevině. Kdyby to šlo, tak bych rozhodně ukázal na sebe jako na toho vlka, co odsunul povinnosti a raději se šel s vlčaty bavit do sněhu, protože to byla mnohem větší zábava než chytání žrádla. „Co ty? Musela si být malá, když napadl první sníh... I když minulý rok nestála zima za nic,“ odfrkl jsem si nakonec.

// Nečti, mě baví přemýšlet, co tím autor myslel :D

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Ani by mě nenapadlo, že změna barvy očí může bolet. Ale každopádně to nebolelo. Jen bylo trochu nezvyk podívat se do vody a vidět fialovou místo zlatavé, kterou jsem na sobě vídal od malička. Ale už jsem si zvykl a tu barvu jsem měla i raději. „Ani trochu. Bylo to prostě jako střídání zimní a letní srsti. Pokroky vidíš, ale necítíš,“ pokoušel jsem se změnu barvy k něčemu přirovnat a nenapadlo mě nic jiného, než to podat jako změnu srsti... Ale svým způsobem to bylo stejné, ale místo srsti oči.
Trochu mě zamrzelo, že Litai sníh zná, ale více jsem se spíše ztrapnil. Zavřel jsem rychle tlamu, panenky očí stočil do strany a chvíli se díval někam do neznáma, jen ne na Litai. Hopla, prolítlo mi akorát hlavou. „Aha... promiň mi,“ omluvil jsem se se svěšením hlavy a pár sekund ji držel u země na důkaz... Asi studu a omluvy.
„No. Každopádně jinovatka je takovým předběžným znamením pro sníh,“ pokoušel jsem se tak nějak zapomenout na to, co jsem předtím řekl na hloupost. Vlastně to vyznělo, jako kdybych se snažil být všeznalý a chtěl poučovat Litai nebo ji obeznámit se vším dříve, než by sama vůbec měla možnost poznat to na vlastní tlapky.

//„U tohohle jejich píče a snaha skončila.“ ~ Litai, 2015
:DD

Souhlasně a navíc s dalším z mnoha úsměvů jsem přikývl. „Řekl bych, že nás bude. Naše magie si prostě dávají na čas,“ ušklíbl jsem se opět. Bylo divu, že mi tvář už nezůstala v tom úšklebku navěky, protože jsem se ušklíbl už mnohokrát a bolel mě z toho každý sval v obličeji. Ale občas bylo potřeba ušklíbnout se nad tímhle životem. „Trvalo to,“ odpověděl jsme krátce a pokusil se počítat, jak dlouho to trvalo. „Nezbarvily se mi nikdy. Musel jsem jít za Životem, který mi za menší úplatek oči zbarvil... A jsem za to rád, nebavilo mě mít zlaté oči. Připadal jsem si i přes svůj věk jako vlče,“ zasmál jsem se navíc krátce. A taky jsem chtěl, aby všichni mou magii viděli, protože proč se jí nepochlubit? Byla to magie mého otce a já na něho byl hrdý a takhle jsem doufal, že bude i on na mě.
„Mám pocit, že ty puntíky jsou brouci. Ale nepamatuju si jejich jméno,“ zavrtěl jsem hlavou. Určitě mi o nich vyprávěl nějaký vlk ve smečce nebo jsem je někdy spatřil, ale název mi vypadl z hlavy.
Tiše jsem se smál pod vousy nad sledováním Litai, která se nedůvěřivě dívala na jinovatku. Jakpak asi zareaguje na první sníh? zamyslel jsem se a nad tou představou se zasmál trochu hlasitěji. Každý reaguje překvapeně, udiveně, zděšeně... Nebo co jsem tak věděl. A zajímalo mne, zda tak zareaguje i ona vlčice. Chtěl bych tu reakci docela vidět, zamručel jsem si, ale na první sníh bylo pozdě a nemyslel jsem si, že s Litai budu tak dlouho, že bych mohl spatřit její reakci prvního sněhu. „Neříkali? I když, no... Třeba jinovatku a sníh celkově chtěli dát jako překvapení.“

„Jednou se ta magie objeví, neboj,“ snažil jsem se vlčici uchlácholit. Připojil jsem k tomu i svou vlastní historku. „Mně to také trvalo nějakou tu dobu. Ostatní už svou magii dávno objevili a já mohl jen sedět a koukat, co s ní dokážou. A pak bum a měl jsem ji také... Ale přesně nevím, jak dlouho to trvalo - už je to pár let minulostí,“ ušklíbl jsem se zlehka. Každým dnem jsem byl starší a cítil jsem se hůř a hůř... Protože jsem furt nic za tu dobu nedokázal a to bylo dost smutné. Protože bytí alfou není naprosto nic, vysmál jsem se sám sobě v hlavě. Něco to bylo, ale nebylo to nic, co bych si přál a usiloval o to. Prostě to bylo a já to musel alespoň chvíli trpět, než jsem mohl se zahanbením a v tichosti odejít pryč hledat nový domov.
„Ty neznám,“ zavrtěl jsem hlavou. Poblíž Borůvkáče jsem poznal akorát sever, to bylo vše, takže se tato místa musela určitě rozkládat jižním směrem nebo na východ, protože odtamtud jsem akorát přišel poprvé k Borůvkáči - moc jsem to místo tedy neprozkoumával.
„Svítící puntíky?“ zeptal jsem se. Ne však udiveně nebo překvapeně, spíše zamyšleně. Přeci jen... Svítící věci měl i Ageron. Přesněji mech a pak králíka, který svítil z mě neznámého důvodu - furt jsem nad tím akorát uvažoval a vymýšlel veškeré teorie svícení. „Třeba se mi to jednou nějak podaří,“ uchechtl jsem se. Sice jsem nějak neplánoval proplížení na území smečky, ale kdo ví, co se jednou semele.
„No... Ano. Sice naděje pro nás, že tam můžeme zavítat, ale beztak... No, to je jedno,“ zavrtěl jsem hlavou. Nějak jsem si vzpomněl na Fey a na to, že beztak měla odejít a já ke smečce vztah neměl. Ale stejně musela mít nějaké členy, co rozpadnutím smečky ztratili domov.
Ten ranní chlad se mi moc nelíbil, ale zase to znamenalo, že se k nám konečně dostane pořádná zima. A napověděla mi to i jinovatka, na kterou se kupodivu zeptala i Litai, jako by netušila, co je jinovatka zač. Hm? naklonil jsem hlavu zlehka do strany a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že letošní zima pro ni může být i první v životě. „Jinovatka. Zmrzlá rosa na trávě... Takže k nám přichází zima,“ zauvažoval jsem s zároveň s odpovědí.

„Možná by to nebylo nejednoduší a nejlepší řešení tvého problému, ale vlastní magie... Nebylo by to fajn?“ snažil jsem se Litai alespoň trochu povzbudit. Podpořil jsem to krátkým úsměvem, ale postupně mi to připadalo méně a méně platné. Přesto jsem se však nepřestával snažit.
Sezení mě postupně začalo unavovat, takže bylo jediným řešením zvednout se, natáhnout přední tlapy dopředu a pořádné si protáhnout všechny čtyři nohy a záda s tichým zamručením. Poté se můj zadek opět snesl k zemi, protože stání bylo ještě horší a ležení nebylo v téhle situaci zrovna příhodné.
„Nemáš vůbec zač... A nemáš náhodou nějaké typy pro mě?“ ušklíbl jsem se zlehka. Rád bych také poznal nějaká nová místa, jen jsem netušil, kam jít a nechtělo se mi moc vzdalovat se od smečky, protože bych při svém orientačním smyslu už nemusel najít cestu zpět a návrat po letech s obhajobou "zabloudil jsem" by mi nesežral ani nejnajivnější vlk pod sluncem. A to Storm určitě nebyl. „A co je teprve na těch kopcích,“ dodal jsem ještě ohledně těch žlutých kopců, které jsem předtím zmínil. Myslel jsem Života a jeho schopnosti naučit nové magie, změnit barvu očí a srsti. Děkuji, poděkoval jsem mu znova - snad už po sté.
„Nerad to říkám, ale když jsem tam byl s jednou vlčicí - členkou - tak tam moc smečka cítit nebyla,“ zamumlal jsem, což mohlo být kapkové pozitivum ohledně toho, že by tam vlk mohl zajít. „A tohle stojí za to. Určitě. Věř mi,“ usmál jsem se a zlehka mrkl.

Už jsem čekal, že ta hustá mlha přetrvá i večer, ale ke konci dne začala přeci jen mlha mizet a objevilo se tmavé nebe s pár neškodnými mraky, ale s nepříjemnou teplotu vzduchu, která se mi snažila dostat pod kůži, ale nedovolil jsem ji to. Beztak doufám, že tahle zima bude lepší než ta minulá... Ta stála za starou Belu, ani pořádný sníh nebyl, kroutil jsem nad vzpomínkou hlavou. Jeden nemohl ani bezpečně přeběhnout po ledu, protože se to ihned propadalo. Sníh se dostal převážně jen na tlapy, ale nebyl tak hluboký, aby si v něm vlk otřel břicho a to nebyla zima pro mě. Já měl ty chladné, dlouhé a tmavé zimy s hromadou sněhu rád, protože jsem se na takovém místě narodil a svým způsobem mi to domov připomínalo.
Hlavu jsem zvedl k nebi, jako bych čekal, že z nenadání začne sněžit, ale bylo moc brzy... I když jeden zkrátka neví - stát se může naprosto cokoli. Ale ty mraky přímo volaly, že z nich alespoň pro dnešní večer sněžit nebude. S nepatrným zklamáním jsem hlavu svěsil do normální polohy a snažil se nějak povzbudit Litai. „Anebo také můžeš získat nějakou zcela unikátní magii, která bude jen tvá a nikoho jiná.“ Do toho jsem se povzbudivě usmál a zašvihal ocasem. Sice jsem si nemyslel, že vlk může získat nějakou jinou magii, než jsem viděl u vlků, ale kdo ví... Stát se může naprosto cokoli a jako se musel objevit vlk, co ovládat oheň, vodu, iluze, čtení myšlenek a tak, tak se určitě objeví vlk, co ovládá nějakou zcela novou a neobjevenou magii. A proč by to nemohla být Litai?
Nad jejími dalšími slovy jsem se jen ještě více pousmál a rozhodl se zareagovat až na tu otázku, kterou mi položila. Ihned se mi vybavilo několik míst. Ovocná tůň, která byla na území smečky - o čemž musela vědět, kopce, kde sídlil Život, Ageronský les a ty hory, kde jsem poprvé potkal Luku. Tam všude se mi líbilo. „Kdyby to nebylo území smečky, tak ti doporučím Ageronský les.“ Využil jsem také toho, že nás již mlha neomezovala a čumákem pokynul daným směrem. „Ale je tam smečka,“ dodal jsem trochu zklesle. „Každopádně. Kdyby se ti povedlo dostat se tam nebo jen nakouknout - jdi tam v noci a nikdy jindy!“ neupřesnil jsem, proč tam chodit v noci. Mě bylo tajemství, proč pouze v noci, rozuzleno také až po příchodu tam. „Pak zlaté kopce na samém jihu - ty nepřehlédneš. A také hory, co jsou za tím Ageronským lesem. Je tam prázdno, ticho a ze samých vrcholků je i pěkný výhled... Ale potřebuješ nějakou tu vytrvalost a odhodlání k výstupu - to pravda,“ rozmluvil jsem se tak nějak.

Litai mě donutila zamyslet se. A tentokrát trochu hlouběji, protože otázka, zda vlk může ovládat živel, kterého se vlastně i bojí, byla poměrně dost zajímavá. Asi to možné je... I když je takový vlk poměrně znevýhodněný a může mít strach ze sebe samého, mohou existovat, jen mají těžší život než my ostatní, zkrátil jsem své myšlenky, zastříhal ušima a pokusil se Litai krátce a stručně odpovědět. „Doufám, že ne. Ale myslím si, že je to možné. Je velká pravděpodobnost, že získáš magii po rodiči,“ pokusil jsem se trochu povzbudivě pousmát, ale dlouho mi to nevydrželo a koutky tlamy mi sjely do neutrálního výrazu, což pro mě nebylo zrovna typické. Nebyl jsem však skleslý, jen mi nepřišlo příhodné se zbytečně usmívat, když to pro vlčici nemuselo být nic vtipného a k smíchu.
Další slova Litai se mi ještě dlouho přehrávala v hlavě. Něco, po čem má mysl prahne, řekla ta rudá vlčice. Má mysl odjakživa prahla po iluzích, po magnetových očí a vytváření přesvědčivých iluzí, ale získal jsem vodu. Voda byla sice jako já - klidná - ale nebyla mi souzena. Nebo jsem ji minimálně nechtěl. A pak - BUM. Z ničeho nic jsem dokázal ovládnout iluze, pomocí Života jsem zbarvil své oči do fialova a to, po čem má mysl prahla, jsem získal. „Vlk může svůj strach překonat,“ odpověděl jsem však pouze Litai. To ostatní bylo jen pro mou hlavu, nemohl jsem to říct nahlas - nic z toho. A navíc by to Litai ani slyšet nechtěla.
Pořádně jsem se usmál, až když zmínila nakopnutí. „Nemáš zač. A jestli budeš někdy ještě chtít "nakopnout", dal jsem důraz na uvozovky u slova nakopnout, nebylo to myšleno vážně, „stačí říct. A kdyby si náhodou ovládla iluze, tak se v případně zájmu pokusím ti ukázat nějaké základy,“ nabídl jsem ji s úsměvem. Přeci jen jsem dle zkoušení nebyl nejhorší a dost jsem dával pozor, když mě někdo něco učil, tak bych to mohl zvládnout i sám něco naučit.

Moc se mi nelíbilo, že ani odpoledne mlha nezmizela a nebe se nijak nepročistilo. Navozovalo mi to pocit, že kolem mě už nic a nikdo kromě Litai není, že kolem už není další svět a jiné životy. I když byli. Jen jsem je neviděl a to mě krapet znervózňovalo.
Zběsile jsem zavrtěl hlavou, abych zase vyhnal zbytečné myšlenky z hlavy. Takové uvažování a představování mohlo být fajn, ale jeden hnedka ztratil pojem o okolním světě a špatně se do něho zase adaptoval a mně se nechtělo nechápavě Litai ptát "říkala si něco?" i kdyby náhodou nic neříkala. Vyzněl bych jako dobrý hlupák a to se mi zrovna nechtělo. A hlavně se mi to stávalo furt a alespoň jednou by nemuselo... No ne?
„Oheň a iluze?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem neočekával. Spíše jsem si to říkal jenom tak pro sebe, abych se nad tím mohl zamyslet. „Asi by bylo dobré hledat základ tam... I když se ohně bojíš, tak by to mohla být tvá magie.“ Druhou část o ohni jsem řekl o něco tišeji, protože jsem nechtěl vytahovat, že se Litai ohně bojí, ale byl to fakt. Já se bál svým způsobem smrti a skupinových lovů... Zlé vzpomínky, otřásl jsem se jen při vzpomínce na minulost. „Moji rodiče měli vodu a iluzi. A vyšlo to v poměru dvě ku jedné,“ řekl jsem takovou vlastní zkušenost. Netušil jsem, zda moji rodiče ovládali více magií. Minimálně jsem tušil, že matka ne, ale u otce nikdo netušil. Nikdy nebyl tolik schopný, aby nám ukázal jen umění iluzí, protože na to neměl sílu.
„Taky mě magie zajímala,“ zašklebil jsem se. Ale přesto jsem s bál projevení. A ještě více se bál toho, že by to mohla být voda... Což také byla. Chtěl jsem iluze... Strašně moc jsem je chtěl. „Ani si moc nepamatuji... Je to už pár let dozadu,“ uchechtl jsem se, „ale třeba moji sourozenci rozpohybovali vodu v kaluži a já tak nějak náhodou prostě zaznamenal, že přede mnou poblikávají kamínky, co neexistují... Zkrátka iluze,“ prozradil jsem to, jak jsem si alespoň myslel, že se projevila Astonova magie.

Nakloněnou hlavu do strany jsem natočil ihned na druhou stranu, jakmile Litai poznamenala, že je to zvláštní. Čekal jsem nějaké rozvedení nebo otázku, která by jí pomohla objasnit její dumání, ale otázka nepřišla a já ji nechtěl v jejím přemýšlení vyrušovat nebo se ptát, zda má nějakou otázku. Nechtěl jsem si totiž hrát na všeználka, co zodpoví i to, co neví. Plánoval jsem totiž odpovídat pouze na to, co jsem věděl a nerýpat do jiných. A vedlo se mi to... Myslím.
Otázka nakonec nepřišla, takže se má hlava mohla vrátit do normální polohy a neriskoval jsem tak způsobení bolesti krku. Ta je v mém věku už taky normální, ušklíbl jsem se nad svou myšlenkou. Nazýval jsem se sice starým, ale to jsem rozhodně nebyl. Byl jsem jen... vyspělý. Starš než pár vlků, ale zase mladší než mnoho dalších vlků. A určitě se nechystám do hrobu. Budu tu dlouho... Otec tu byl více jak čtrnáct zim a té poslední podlehl... Určitě budu v tomhle houževnatý po něm, uchcechtl jsem se zase místo ušklíbnutí. Vždy mi přišlo zvláštní reagovat na své vlastní myšlenky, co jiní neslyšeli, ale stále jsem to dělával... Možná to bylo normální.
„Žádná?“ zeptal jsme se pro jistotu. Litai následně vyjmenovala pár magií, které se pokoušela zkusit, ale nevyšli. Jako posledně, i tentokrát začal můj mozek přemýšlet o magiích, projevení a těhle věcech. „Jaké magie mají tvý rodiče?“ zeptal jsem poté, co Litai utichla. Byl to nejspíše základ. Nebo jsem si to myslel. Já mám magii po otci, Jinks a Kenzi měli vodu po matce. Musí se dědit nebo se musí orientovat podle rodiny... Jako geny, srst a tak, ne? ptal jsem se sebe samého, mezi čekáním na odpověď Litai. „Ne, ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „asi tě tvoje magie zajímá, že?“ položil jsem vlčici lehkou otázku s úsměvem. Mě ta má také zajímala, ač jsem se bál toho projevení.

„Přes tuhle mlhu bych netrefil ani metr před sebe,“ okomentoval jsem Litaiin poznatek o mlze. Ta mlha by se vážně dala krájet. Zároveň nás trochu a spíše řečnicky odkrojila od okolního světa, protože se nedalo moc daleko dohlédnout a jeden mohl brzy zapomenout, že nějaký ten svět okolo existuje. I když na tyhle věci jeden zapomíná i při povídání a věnování se jednomu vlkovi, dodal jsem si krátký poznatek ze života. Občas však nebylo od věci zapomenout na okolní svět, bylo to fajn. Být chvíli sám s jedním vlkem, nevnímat okolí, nevnímat potíže a strasti, jen to, co jednoho těšilo, nic víc, nic míň. A tahle mlha to jednomu dopřála mnohem snadněji.
Otázka ohledně té jedovatosti mě překvapila, což jsem dal najevo nakloněním hlavy do strany a zamrkáním. Nečekal jsem, že bude potřeba něco vysvětlovat. I když jsem byl také vlče a také jsem se ptal. A furt... A furt a neustále dokola na té samé otázky, usmál jsem se zlehka nad vzpomínkou na to, jak se malý šedý vlk furt ptal na otázky života a smrti, smyslu bytí a dokonce i toho, proč je voda mokrá a oheň až moc teplý. „Někteří hadi mají v sobě zkrátka... Něco. nějakou látku nebo tak. Když tě kousnou, tak ti z toho může být špatně nebo nějakou dobu nebudeš cítit nohu anebo...,“ odmlčel jsem se dlouze, pohled stočil jinam a co nejtišeji zašeptal: „Nebo můžeš zemřít.“ To byl však nejhorší možný scénář a doufal jsem, že je dost výjimečný a většina hadů je snad nejedovatá. Nebo mají jed velice slabý.
Zrak jsem vrátil zpět a doufal, že mé šeptání bylo natolik tiché, že ho Litai ani nezaznamenala. Nebyl důvod tu vlčici děsit žvásty o tom, že ji někteří hadi mohou zabít. o aby se pak jeden bál nekoukat se pár vteřin pod své nohy nebo se jen posadit na kamenech vyhřátých od sluníčka.
Padla další otázka, tentokrát spíše o mně a o mé magii. Souhlasně jsem přikývl. „Ano, je mojí vrozenou,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Co je tvou? Smým-li se zeptat,“ položil jsem zcela stejnou otázkou. Hádal jsem, že Litai nebude tak mladá, aby magii neměla. A magii měl každý, musela tedy i ona.

Jedním očkem jsem se snažil sledovat nebe, abych mohl kontrolovat počasí, které stále nebylo zrovna pěkné. Ještě k tomu se objevila hustá mlha mléčné barvy a ráno bylo díky tomu celkově nějak... Pochmurné. Ale už se zase nezdálo, že by mohlo pršet, takže nebyl důvod schovávat se nebo hledat nějakou skrýš, kde by se jeden mohl ukrýt před deštěm. „No, už to vypadá o něco lépe,“ zkonstatoval jsem. Litai navíc dodala, že cesta ke skrýši je poměrně nebezpečná, plná hadů a Litai se tam tedy moc nechtělo jít, což jsem i chápal, i když jsem sám nikdy neměl zrovna problémy s hady... Možná kvůli tomu, že jsem s nimi nikdy nebyl zase tolik ve styku. „Tak můžeme asi zůstat zde, nemusíme riskovat setkání s hady. Někteří jsou dle všeho jedovatí,“ odpověděl jsem s lehkým úsměvem a druhou část věty myslel spíše pro sebe, nebylo důležité říct to nahlas.
Protože jsem se neuměl dobře vyjadřovat, tak jsem podal něco ve smyslu zdržování, Litai mě nechtěla zdržovat, ale já nebyl zdržován... Trochu zamotaná situace. Tak to mohu zkusit ještě jednou vysvětlit, nadechl jsem se zhluboka a spustil. „Nezdržuješ mě. Rád poznávám nové známé, takže mi krátká zastávka na cestě ani trošku nevadí, jo?“ pokynul jsem s dalším úsměvem směrem k vlčici a lehce mrkl. Času jsem měl dost, i když smečka zkrátka musela ještě pár chvil počkat. Navíc jsem si nemyslel, že přijdu o něco podstatného.

Ostatně jsem si podle vyjmenovávání členů ve chvíli, kdy jsem se do smečky přidal, myslel to samé. Že tam stále někdo bude, že dokonce zcela zapomenu, co znamená samota a že to nebude poloprázdná smečka jako byla třeba ta, kde byla Fey. Borůvkáč byl sice plnější, ale asi jsem to neuměl vychytat ve správnou chvíli... Muselo to být prostě tím. „To jsem si taky myslel,“ odpověděl jsem Litai, i když se na nic neptala a nejspíše ani nemluvila na mě, nýbrž to byl nejspíše krátký záchvat samomluvy, který měl občas prostě každý.
Připadalo mi, že se obloha začala zatahovat, takže jsem zvedl hlavu k obloze, abych se o tom mohl přesvědčit a bohužel to nevypadalo na slunečné odpoledne. Přicházely mraky, které se tvářily jako dešťové a dokonce jsem tu vodu ve vzduchu i cítil... Blížil se déšť a mně se zrovna moc nechtělo moknout. Nechtěl jsem totiž pak hledat místo, kde bych mohl kožich usušit a necítil tak přebytečně dlouho ten puch zatuchlého vlka od deště. „Něco se sem žene,“ poznamenal jsem nakonec nahlas, kdyby si náhodou Litai nevšimla nepříznivě tvářícího se nebe. „Nebylo by lepší někam se schovat?“ zeptal jsem se nakonec zcela otevřeně, abych nechodil kolem horké kaše s tím, že zkrátka nechci zůstat na pospas dešti.
S cuknutím nad Litaiinou (//blep?) otázkou jsem se musel zamyslet, co jsem to před chviličkou vypustil z tlamy, protože to očividně nevyznělo tak, jak jsem to chtěl. Zůstal jsem pár dalších vteřin stát ztuhlý jako socha a až pak ze sebe dokázal vychrlit pár vět, který měli vysvětlit to, co jsem zase myslel, ale očividně nedokázal říct dost srozumitelně. „Ne, ne, ne! Myslel jsem to tak, že očividně teď nemáme zrovna stejný směr, protože já mířim do lesa, ale ty z lesa a zkrátka, že... Hm...,“ ukončil jsem však svůj přednes zamručením, sklopil hlavu a raději se mračil do země, jelikož tohle jsem nepodal srozumitelně ani napodruhé.

„Děkuju,“ poděkoval jsem Litai s pokynutím hlavy ohledně toho, že mi vykat nebude. Vadilo mi to a zároveň mi to přišlo i trochu nemístné vzhledem k tomu, že jsem nebyl o nic víc lepší vlk, než byla ona sama. Nebyl jsem ani alfa nebo něco takového, aby to mohlo být bráno k mému postu, byl jsem prostě kappa, co byla navíc mimo území smečky. Takže jsem byl v uvozovkách stejné nic jako Litai.
S tichým uchechtnutím jsem Litai prozradil, proč mě nejspíše neviděla nikdy ve smečce nebo alespoň nezahlédla. „No. Většinu času jsem zatím akorát trajdal na pár chvil ke smečce, zjistil, že je vlkuprázdná a šel tedy prozkoumat přilehlé okolí... Takže nebylo zrovna moc šancí potkat mě,“ pokrčil jsem nad tím rameny a přitom zakroutil hlavou zlehka ze strany na stranu.
Už jsem se i tiše modlil pro to, aby smečka nebyla prázdná, protože samota nebyla mou vyhledávanou atrakcí. Jenže se tam už zkrátka musím vrátit, odfrkl jsem si se zvednutím zraku do nebe. Slunce zapadlo, vycházel měsíc v úplňku a to mi mohlo alespoň pomoci v tom, že se večer při chůzi nezabiju o nějaký kořen, protože budu na cestu snad dokonale vidět. „Takže je zase většina pryč?“ zeptal jsem se s lehkým povzdechem. Očima jsem zase zabrousil k Borůvkáči a lehce se zamračil. Jestli tam byl opět nějaký vlk, který nepatřil ke smečce a byl s alfou, tak se mi vyrušovat nechtělo. Jako třeba posledně s Megan - jen bych tam stál a dělal křoví. A nakonec bych stejně odešel. „Sám asi nebudu, ale společnost mi asi taky nikdo dělat nebude,“ zamručel jsem si pod vousy po slovech Litai.

Litai mi prozradila, že se nemusím omlouvat, což bylo zbytečné, protože se beztak budu za své přihlouplé otázky vždycky omlouvat. Ostatní to totiž mohli brát alespoň tak, že nejsem zase tak hloupý, a že si ty otázky uvědomuji. „A ty mi nemusíš vykat,“ řekl jsem na oplátku. Nelíbilo se mi vykání. Alespoň ne, pokud bylo mířeno na mou osobu... Nebyl jsem výše postavený, nebyl jsem ničím výjimečný a starý jsem zase tolik nebyl... Ale starší než Litai jsem očividně byl, což však neznamená, že mi musí vykat, odfrkl jsem si s pozvednutím zraku nahoru.
Potvrzení od Litai ohledně Borůvkového lesa přišel krátce po mé otázce. Rovnou dodala, že se v tom lese narodila, což mě donutilo přemýšlet. Když jsem přišel, tak mi řekli, že tam jsou tři vlčata. Časově by to možná tak sedělo... Vlčata už očividně moc vlčaty nejsou, když sama chodí mimo území, ušklíbl jsem se pro sebe. Nijak jsem však Litai neodpovídal, nebylo potřeba. Nakonec se však zeptala, zda do Borůvkáče patřím, takže jsem odpověděl. „Nějaký měsíc to už bude. Právě jsem se tam chtěl nějak pomalu vrátit,“ pokynul jsem hlavou směrem k Borůvkáči a opět zašátral v paměti. Moc členů Borůvkáče jsem neznal, ale snažil jsem se hledat jméno a vzpomínal, čí by mohla být Litai dcera. Určitě mi to říkali, povzdchl jsem si nad svou zapomnětlivostí.
„Jestli jdeš zrovna v lesa... Je tam někdo nebo je zase prázdný? Nechci tam být sám,“ přiznal jsem. Samota mě nebavila a pokud byl les až na jednu nebo dvě výjimky, co chtěli být spolu, prázdný. Nemělo pro mě moc smysl vracet se tam, i když by to bylo vhodné... Vlastně jsem od Litai chtěl zjistit, zda mám nějak chvátat k lesu nebo můžu jít výletnickým tempem se zastávkami.