Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Kdyby náhodou, tak své toulky nebudu házet na své společníky,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. To jsem vážně neměl zapotřebí.
Pochodoval jsem nadále poblíž Litai s tím, že jsem se krátce zamračil na zem pokaždé, když jsem pocítil, že je nějaká měkká nebo se snad i pod mou vlastní vahou propadá. Přišlo mi to divné a ani trochu se mi to nelíbilo, hádal jsem totiž, že tam dole bude nějaký prostor kdo ví jak hluboký, z kterého by se vlk nemusel zrovna snadno vyhrabat nebo dokonce vůbec. A zemřít tímhle způsobem? Ne, děkuji, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a raději si začal dvakrát rozmýšlet, kam položím tlapu, než jsem tak učinil... Jenom pro jistotu.
Chození přes kopečky mě pomalu přestávalo bavit, spíše mě to unavovalo. Jako by to území nemělo konce podobně jako mrholení, které mi stihlo dokonale promočit srst a s pomocí větru mi to akorát navodilo pocit chladu a zimy, což nebyl zrovna příjemný pocit, když si jeden uvědomil, že ještě musí šlapat dál a má malou šanci, že se někde schová. „Ten déšť je docela otravný,“ poznamenal jsem se zvednutím hlavy k tmavnocímu nebi. „Nemyslíš?“ zeptal jsem se a ihned poté pokračoval dál.

//Vyhlídka

//Řeka Mahtaë

Mlčky jsme nakračovali dále k Vyhlídce a Kaskádám. Přesněji Litai nakračovala k daným místům a já jako její ocásek následoval její nohy a orientoval se zcela dle ni, abych se náhodou někde nezatoulal. Je dost možné, že by se mi to při nějakém zamyšlení nebo zasnění stalo. A kdo by měl zájem hledat šedáka po celé Gallieře? Rozhodně nikdo. K odpoledni jsem začal pociťovat, že mě něco lechtá na zádech. Byl to déšť, který byl vzhledem k ročnímu období přirozený, jen mi to bylo nepříjemné. Půda pod nohama byla měkká, trochu se prolamovala a do toho déšť... nebezpečná kombinace. Snažil jsem se však na to nemyslet, kdo ví, co by se mohlo stát... Třeba bych to mohl přivolat.
„Hm? No... Nechme to zatím být. Však teprve jdeme tam, až bude čas vrátit se, tak to nějak vymyslíme,“ usmál jsem se zeširoka s krátkým zavřením očí. Zrovna ve chvíli,, co jsem byl na cestě na nová místa se mi vracet moc nechtělo... Nebo jsem na to alespoň nechtěl myslet. A jako tulák bych takhle mohl courat furt... Ale... Já nejsem tulák, vrtěl jsem zběsile nesouhlasně hlavou. Já potřeboval domov, ne zmatek. „Nějak to Stormovi vysvětlím, nebudu na nikoho nic házet,“ namítl jsem se zamračením. Takový jsem nebyl... Myslím.
Sice jsem už moc nepospíchal, ale na otázku, zda se chci zdržet, jsem odpověděl ne. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem nedůvěřoval zemi pode mnou a obloze nade mnou.

„Jenom si to myslím... Ale když to má jiný název, tak to bude asi v něčem jiné,“ dodal jsem. Alespoň mým uším to vyznělo tak, jako bych se opět snažil shodit vlčicí s tím, že je hloupá, nic neví a já jsem všeználek. Moc mluvíš nahlas, upozornil jsem a zároveň i pokáral sebe samého tiše ve své hlavě.
Využil jsem podobně jako Litai řeku k tomu, abych schladil hrdlo, napil se a zároveň jako pozorovatelnu k Borůvkovému lesu. Přimhouřil jsem zrak, ale to mi moc nepomohlo, pouze jsem pár vteřin hypnotizoval stromy vedoucí do nitra lesa, čekal, že se mi snad rozestoupí, abych viděl dovnitř, ale nic se nestalo, jen se pár větviček pohlo ve větru.
Jako tvrdé Y jsem nějakou tu dobu už bez zírání stál na místě, rozkoukával se kolem sebe a přitom tak trochu přemýšlel. Tři smečkové lesy poblíž sebe... A já potkal člena Borůvkáče, přidal se tam a začal to místo považovat za domov, ve kterém jsem se ještě mnohokrát neobjevil. Ne moc velká pravděpodobnost, že se dostanu právě tam, zamyslel jsem se, krátce pohodil hlavou k lesu, ale pak se již začal zase věnovat Litai, která mě pobídla k tomu, abych se za ní vydal cestou ke Kaskádám a Vyhlídce. „Jdu hned za tebou,“ přikývl jsem a rozklusal se za Litai, která již vyšla.

//Zelené nory

//Pardon za čekání a krátkost :X

// Ageronský les

Postupně jsem přidával do kroku, abych udržel krok s Litai, nedržel se jí za ocasem a raději šel přiměřeně daleko od ní, abych nenarušil osobní prostor, ale abych zároveň slyšel, co případně Litai říká a nemusel se orientovat ve směru jen podle její chůze, ale případně také podle jejích slov. A dobře, že jsem to udělal, jelikož mi Litai začala popisovat, jak Kaskády vypadají. Dle popisu mi to sedělo na vodopády, alespoň podle toho, co jsem si pamatoval z těch maličkých, co jsem viděl v lesích a co mi bylo vyprávěno. „Takže Kaskády vypadají jako vodopád?“ zeptal jsem se pro jistotu. Možná jsem se pletl a rozdíl v tom byl, jen jsem ho nezaslechl nebo si to nedokázal živě představit. „Alespoň mi to tak zní,“ dodal jsem tichým zahuhňáním k zemi.
Přemýšlel jsem jen krátce nad tím bonusovým popisem světla, co tvoří mnoho barev... Měla na mysli duhu? I když... Ta se objevovala na nebi po dešti. Ale třeba i tam, zamýšlel jsem se, ale raději jsem to nijak nekomentoval, jelikož jsem se nechtěl mýlit nahlas.
Litai navrhla dvě možné cesty chůze. přemýšlel jsem, jakou se vydat, ale jelikož jsem raději chtěl alespoň projít kolem smečkového lesa, líbila se mi spíše první možnost. „Co to vzít kolem těch hranic? Alespoň se mrknu, zda Borůvkáč je stále na původním místě,“ ušklíbl jsem se lehce a zamířil s Litai k řece, kde jsem si pamatoval potkání Vločky, která mě dovedla ke smečce.

//Řeka Mahtaë

// pardon za krátkost

Opět jsem mlčky přikývl na souhlas, že budu Litai následovat. Nechal jsem Litai udělat pár kroků napřed a až poté ji šel následovat pár kroků za ní, aby bylo zrovna zřejmé, kdo momentálně vede a kdo se nechává vést na místo, které ani trochu nezná.
Snažil jsem se nešlapat na mech, ani nevím proč, jen jsem si myslel, že bude lepší vyhnout se pošlapání zářivého mechu a raději budu po lese tak nějak tančit, což všem přihlížejícím muselo připadat dost komicky, jelikož to i komické bylo.
„Posliš, Litai,“ odkašlal jsem si zlehka, když jsem byl od největšího výskytu mechu pryč. Dal jsem krátkou pauzu mezi tím, co jsem chtěl říct, protože jsem to tak zkrátka dělával a nehodlal s tím přestávat. „Co jsou vůbec Kaskády? Protože... Netušim, co si pod tím představit,“ zavrtěl jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Kdybych se jako malý více ptal nebo více cestoval, tak bych to možná věděl, ale já se zkrátka ukázal jako hlupák a zeptal se.

//Západní Galtavar

„Nemáš vůbec zač,“ pousmál jsem se na tu vlčici a na krátkou dobu odvrátil zrak do lesa. Zamyslel jsem se nad tím, zda jsem nebo nejsem hloupý, když se vzdávám jídla, o kterém by ani vlčice nemusela vědět, že jsem ho sežral, jelikož ona sama spala a proč jsem k tomu navíc lhal, že jsem jedl. Nebo třeba to, proč jsem se více nesnažil při lovu, abych se mohl také najíst. Nebo proč jsem nepřikývnul na to, že se o jídlo podělíme. Možná to bude tím, že jsem hloupý. Bratr mi to vždycky říkal, ukončil jsem své přemýšlení touhle pochmurnější myšlenkou, která měla mě samého urážet a zároveň mě rozesmutnila, protože mi došlo, že tyhle jemné urážky už nikdy neuslyším, protože je bratr mrtvý. On sám byl hlupák... Ale mně to stojí kručení v břiše, jeho to stálo život, stiskl jsem naštvaně zuby. Byla to Jinksova vina, ale od té doby jsem nenáviděl lov divoké. Věděl jsem, co se může stát, viděl jsem to na vlastní oči a viděl to i pokaždé, co jsem skupinově lovil větší zvíře. Ale už jsem přes rok skupinově nelovil..., uvědomil jsem si pozitivně, ale přesto si hlasitěji povzdechl, protože jednou to přijde.
Zatímco jsem já vzpomínal a klel, Litai jedla, takže jsem nemusel nijak déle čekat. Vlastně jen do minuty nebo dvou poté, co jsem přestal přemýšlet nad Jinksem se Litai zeptala, zda můžeme vyrazit na cestu. Mlčky jsem přikývl, ale dodal jsem: „Jistě, ale budeš nás muset vést - neznám cestu,“ zasmál jsem se tiše. Možná bych nás dovedl k Borůvkáči, ale dál by musela Litai, tak ať se ujme vedení rovnou.

S přimhouřenýma očima jsem sledoval východ slunce a přitom čekal, než se Litai probudí, abychom případně mohli po snídani vyrazit někam dál na cestu. Tentokrát po cestě, kterou určí Litai, jelikož já sám jsem směr k Vyhlídce a Kaskádám neznal. Ale už samo o sobě to zní lákavě... Z Vyhlídky bude určitě zajímavý výhled a Kaskády... Nevím přesně, co si pod tím představit, ale to zjistím později. Marně jsem si snažil v hlavě představit, jak taková kaskáda vypadá a přitom si i párkrát tiše zamručel. Za svůj život jsem položil tolik otázek o tom, jak co vypadá, jak se to chová, ale očividně jsem nevěděl a nezeptal se úplně na všechno. Kaskády pro mě byly absolutní novinkou do slovníku.
Litai se nakonec probudila. Nepostřehl jsem to až do chvíle, kdy mi položila otázku ohledně lasice, kterou jsem krátce předtím probudil. Trhl jsem celým tělem do strany a zvedl přitom pravou přední tlapu, jak jsem se rudošedé vlčice lekl, ale ne kvůli tomu, že by byla vzhledově děsivá, nýbrž kvůli tomu, že jsem nečekal, že se již probudí. Mohla ten mech pozorovat celou noc a prospat půl dne, kdo ví, pokrčil jsem si nad tím vším rameny, natočil se k Litai, obmotal ocas kolem tlap a souhlasně přikývl, přičemž jsem rovnou odpověděl i na druhou otázku. „Předtím jsem si něco malého chytil. Ber dokud je,“ pokývl jsem k lasici s mírným úsměvem na jeden koutek.
„Jestli pak budeš po jídle chtít, mohla bys mi ukázat ty Kaskády a Vyhlídku?“ zeptal jsem se pro jistotu. Vlčice také mohla přes noc dostat nápad, kam jít, kdo ví.

Souhlasně jsem na litaiinu otázku přikývl. mech zářil každou noc nebo jsem měl alespoň to štěstí a byl v lese právě dvě noci, kdy ten mech zářil. Pokud tu vydržíme, tak budeme moc zjistit, zda září každou noc, ale to zřejmě ne. Máme ještě další cíle cesty, zamyslel jsem se nad zbytkem plánu. Zbývala Vyhlídka a Kaskády, poté nejspíše nějaké rozloučení, Litaiin odchod do neznáma a můj odchod do Borůvkáče, kolem kterého jsem se neustále ochomýtal, ale prakticky nikdy do něho nezavítal, protože jsem vždy našel nějaké rozptýlení, které mě donutilo na pár chvil na smečku zapomenout.
„S tím spaním by to asi byl problém, no... Ale řekl bych, že smečka tu musela mít nějaké temné, klidné místečko... Jinak by byli dost nevyspalí.“ Z mé tlamy přitom vyšlo tiché uchechtnutí, které bylo dprovázeno i velmi krátkým zívnutím. Únava už na mě značně dopadala. Nejspíše pro větší pohodlí si Litai lehla na záda, já zůstal ve své pozici na břiše jen o pár centimetrů v leže, protože mě něco bodalo do břicha a nebylo to zrovna příjemné. Ani jsem to v plánu neměl, ale obraz se mi před očima začal rozostřovat a ticho v lese docílilo toho, že jsem usnul.
//Chtěla jsem tuhle část původně napsat už včera, ale byla jsem unavená, promiň mi :/ :)
A probudil jsem se častně z rána. Litai možná spala, možná jen ležela, nechtěl jsem to nějak zkoumat, abych ji případně neprobudil. Mech už nesvítil, protože tentokrát mělo nadvládu slunce a den a to nebyl čas pro mech. Co nejtišeji jsem se zvedl ze svého místa a vydal se na menší průzkum do lesa s cílem snídaně. Plánoval jsem, že bych mohl chytit nějaká dvě menší zvířata s tím, že bych jedno dal Litai, aby po probuzení se nemusela namáhat s vlastním lovem, ale abychom mohli vyrazit po snídani rovnou na cestu.
Plán mi však moc nevyšel, protože jsem po průzkumu narazil jen na hnědou lasici, kterou jsem v tlamě nesl zpět k místu, kde jsme přenocovali. Nu tak nevadí. Takový hlad zase nemám, přežiji to, zavrtěl jsem hlavou s lasicí v tlamě, položil ji kousek od Litai a usadil se pár metrů od lasice s pohledem do hloubi lesa.

Jen jsem směrem k Litai lehce pokývnul hlavou s přidáním nepatrného úsměvu a pak se začal plně věnovat mechu. Stále tolik nezářil, ale věděl jsem, že brzy začne ta pravá podívaná, kvůli které jsme sem šli. Nebo minimálně, kvůli které jsem sem Litai tahal právě večer, když mohla být už na půli cesty k Vyhlídce a Kaskádám.
Jednou jsem si velice krátce zívl, protože na mě pomalu začínala padat únava, ale nehodlal jsem spát. Navíc jsem pochyboval, že by se v Ageronu dalo spát, protože by mi to zářící mech ani nedovolil. Na spaní jsem potřeboval klid, ticho a hlavně tmu. Ageron bohužel splňoval jen dvě ze tří potřebných věcí a to mi zkrátka nestačilo.
Tma přicházela pomalu, vlk ani kolikrát nedokázal určit, kdy bylo ještě světlo, kdy šero a kdy zkrátka přišla tma, ale z ničeho nic si to uvědomil a všiml si, že je ztracený ve tmě a má problémy s orientací v prostoru právě kvůli té tmě. Jenže tady to bylo jinak. Rázem byla mrknutím oka tma a dalším mrknutím oka bylo světlo, které způsobilo to zelinkavé světélkování. „Koukej,“ pobídl jsem Litai z úsměvem, i když si toho dozajista už musela všimnout. To světélkování nešlo přehlédnout. „A to se tu děje každou noc,“ zašeptal jsem vesele. Ten les byl zkrátka půvabný, co se mechu týkalo.

//Pardon za krátkost

„Nu, tak jak tedy myslíš,“ pokrčil jsem zlehka nad tím vším rameny a rozhodl se tedy čekat. Nic jiného mi nezbývalo, čas jsem urychlit nedokázal, chození dokolečka by bylo hloupé a krátká procházka mimo území by byla zcela zbytečná. A navíc byla malá pravděpodobnost, že bychom se vrátili ještě předtím, než se les zcela rozzáří. Pořád jsem si všímal jen nepatrného světélkování, které bylo sotva postřehnutelné, ale slunce táhlo již z posledního, což znamenalo, že nám stačí už jen pár minut do té podívané.
„To je pravda, ale řekl jsem, že večer v tomhle lese něco uvidíš. Neřekl jsem, že tu budeš muset čekat,“ namítl jsem Litai s hlavou natočenou zlehka do strany a zároveň nakloněnou lehce do strany, takže jsem se musel na vlčici i vzhledem k její poloze dívat trochu zespodu. To čekání mě postupně začalo unavovat a navíc jsem chtěl záření vidět ihned z první řady, takže jsem si pomaličku lehl vedle malého chomáčku mechu, upřel na něho zrak, ale ještě tak na půl jsem stále těkal k Lita, zda bude mít něco na srdci a na jazyku. Pronesla však jen krátkou poznámku o lese, na kterou jsem neodpověděl nijak jinak než mírným úsměvem a vteřinovým zavřením obou fialových očí.
Zrak se mi opět stočil k mechu, který postupně zintenzivňoval své záření. Blíží se to, zamáchal jsem v leže krátce ocasem, ale donutil se ještě odpoutat od mechu, zvednout hlavu z předních tlap a odpověděl Litai na otázku. „Nedávno jsem ji hledal. Myslím si, že sídlí o území na sever. Ale nejsem si tím jistý, ještě jsem u ní nebyl,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a vrátil zrak k mechu.
„Dívej se,“ pokynul jsem k Litai. „Za chvíli něco uvidíš,“ šeptl jsem nadšeně s jiskrou v očích.

Přišlo mi líto, že se smečka zrovna na tomhle místě rozpadla. Měla jako území možná to nejhezčí místo na Gallieře, ale rozpadla se. Nechápal jsem, že o smečku nikdo neměl zájem, dokonce ani alfa vlci, což bylo na tom všem asi nejhorší a nejsmutnější, protože to bylo nejspíše důvodem, proč se smečka rozpadla a nedokázala se udržet mezi živými.
Čumák jsem měl natočený k zemi na malý polštářek zeleného mechu vedle. Viděl jsem tu slabou zelenou zář, ale to mohlo způsobovat slábnoucí slunce. Furt to nebylo to světélkování, které jsem si pamatoval a v které jsem doufal. Snad je to tu každou noc a ne jen některé noci, kousl jsem se do jazyka. Kdyby se to světélkování objevovalo jen někdy, tak bych si zase připadal divně, že jsem Litai táhl někam, kde to nestálo za to. Akorát bychom si pořádně zašli, povzdechl jsem si, ale čím více se ztrácelo slunce, tím více se zesilovala zář mechu.
„Na zvláštnost si budeme muset chviličku počkat,“ odpověděl jsem Litai zklamaně s krátkým svěšením uší k hlavě. Pak jsem je však namířil a hypnotizoval mizející slunce. „Až zmizí naše oblíbená žhavá koule, tak to bude mnohem lepší,“ pokynul jsem k západu slunce čumákem a lehce zaryl tlapy do země. To čekání mě znervózňovalo a upozorňování na lehce svítící mech nebylo tak záživné, jako pozorování zcela zářícího mechu, který všude kolem sebe vrhal příjemně zelinkavou barvu. „Promiň mi, že musíš čekat, ale netušil jsem, že půjdeme takto rychle,“ mumlal jsem tiše další omluvu.

// Ale já se nad tím furt bavím :D

Litai nijak neodpověděla. Neměla vlastně ani na co, takže jsem mezi námi dvěma nenarušoval to ticho, užíval si tu chvilku ticha s cupitáním někoho dalšího vedle mě. V takových případech mi to ticho tolik nevadilo, i když to v některých chvílích mohlo být poměrně trapné. Ale většinou ve chvílích, kdy si dva již neměli co říct. My se zkrátka jen přesouvali z místa na místo a v těch chvílích nebylo co říct.
Ještě nebyla taková tma, aby mech světélkoval, což mě trochu zklamalo, ale stále to nebylo takové zklamání jako fakt, že pach smečky a jakýkoli důkaz o její existenci byl nenávratně pryč a to znamenalo, že Feyina smečka se rozpadla. Pár vlků přišlo o domov, povzdechl jsem si velice tiše, na pár sekund svěsil uši k zemi a vstoupil do lesa, když jsem tedy už mohl beze strachu z vyhození.
Usadil jsem se pár metrů od hranic vedle mechu a čekal, kdy začne světélkovat, možná jsme měli jít později, pomyslel jsem si zklamaně, ale pak mě z přemýšlení vytrhla Litai, která mi položila otázku ohledně toho, co zde bylo všude kolem. Mech. Nejspíše. „Myslíš mech?“ zeptal jsem se pro jistotu, ale její reakce s položením do mechu mě v tom ujistilo. „Tohle ale není to nejzvláštnější,“ zašeptal jsem tiše a mohl jsem jen čekat, kdy se světélkování zesílí.

// Jeho nápad se mi vážně nelíbil. Neměla jsem důvod lhát. - překlep nebo nechápu já? :D

Stmívalo se. A to znamenalo jediné - jít co nejrychleji do Ageronu, protože teď tam musí začínat ta pravá podívaná, kvůli které jsem tam chtěl znova jít a kvůli čemu jsem Litai poradil právě to, aby šla do Ageronu v noci. Svíticí mech... Musela ho vidět a já si musel jeho vidění zopakovat. „Tak dobře, ale stejně to není daleko,“ zavrtěl jsem s letmým úsměvem hlavou ze strany na stranu a udělal pár malých kroků do strany k Ageronu. Už jsem chtěl jít, protože večer a noc netrvá věčně a mech tedy nebude svítit furt. A čekat do další noci se mi zrovna nechtělo. Sice to není taková doba, ale čím dříve, tím rychleji uspokojím své nadšení a nedočkavost ohledně mechu a všeho kouzelného, nevídaného a nádherného.
Po prvních krocích Litai jsem šel už mlčky normálně a myslel jsem, že budeme mlčet až do Ageronu, kde poznám Litaiunu reakci stejně, jako Fey poznala mou reakci. Litai se mě však zeptala, jak jsem na Ageron narazil. „Ukázala mi ho jedna vlčice. Fey - bývalá členka Ageronu,“ odpověděl jsem s krátkým úsměvem na Litai, hlavu následně vrátil na původní místo a hypnotizoval přibližující se les.

//Ageronský les

Ráno bylo poměrně dost chladno, opět jsem viděl jinovatku, která křupala pod tlapama, ale k odpoledni vyšlo i slunce a bylo mnohem lépe, i když to nebylo zrovna nic extra. Ale zima. Třeba to bude lepší než ten minulý rok, to bylo úděsné, mumlal jsem si stále pro sebe ohledně zimy. Těšil jsem se na ni, ale zároveň jsem se nechtěl vzdát slunečních paprsků, dlouhých dnů a krátkých teplých nocí, kdy bylo možné vidět hvězdy. Teď bude převážně jen tma a zataženo, ale třeba bude po nocích chumelit, zamýšlel jsem se furt. Tichá příroda, chumelení, odpočívání někde ve skále... Neznělo to jako špatný večer.
Vrátil jsem se však do reality k Litai, protože nebylo slušné snít nad něčím, co se k nám rychle blížilo. Kdyby zima nebyla alespoň skutečná, tak by bylo logické snít, ale takto to bylo dost zbytečné. „Jo?“ zeptal jsem se zkoumavě a navíc s úsměvem Litai ohledně nápadu, který jsem navrhnul. Z velké části to byl Litaiin plán, já tam pouze přidal směr Ageronského lesa, který nebyl zase tak velkou obklikou, jen maličkou přes území, na kterém jsme se zrovna nacházeli. „A Ageron je taky jen pár kroků odtud, takže si tolik nezajdeme.“ Zamáchal jsem ocasem ze strany na stranu. Podle popisu se to nezdálo jako velká cesta, pokud jeden není zase takový lenoch nebo natolik starý, aby měl problémy s klouby.
Všiml jsem si, že se Litai chtěla již vydat k Ageronu, ale nějak netušila, kde se nachází, což mi potvrdila i její otázka. Tiše jsem se zasmál, zvedl se a vykročil třema krokama směrem k Ageronu. „Je to tudy - ten les před námi,“ pokynul jsem jí čumákem směrem k Ageronu a pomalu vyšel.

//Pardon za krátkost

Má cesta zatím vedla k Borůvkáči a Litai neměla dle všeho zamířeno nikam. Nebo alespoň nevěděla, kam má namířeno, takže se nechávala nést vlastníma tlapkama a možná i radami od vlků jako jsem byl já. Pouze si vyslechla pár návrhů a ty postupně vyhledávala. „Pravda, loví se tu dobře... A na podobné louce na jihu stejně dobře,“ přitakal jsem ohledně louky. Sám jsem na nich lovil a nebylo to tak špatné, zajíců a jiné lovné zvěře dostatek, vlků málo a vlk mohl na prostranství i svou večeři snadno zahlédnout. I když ona zvěř stejně tak i vlka.
Litai mi nabídla, že mě doprovodí ke smečce. A to jsem měl původně v plánu, že pokud bude mít ona sama někam směr, tak ji doprovodím sám a poté se ke smečce vydám, ale ona směr neměla a mně se jenom tak nechtěla opouštět příjemná společnost, což by se vzhledem k poloze Borůvkáče stalo rychle. Podal jsem tedy alternativní návrh:
„A co tak zamířit směrem k tomu Ageronskému lesu, zjistit, zda je tam smečka a v případě, že ne, tak se tam jít večer podívat?“ podal jsem první část návrhu. „A pak se případně vydat na Kaskády nebo Vyhlídku?“ dopověděl jsem plán s letmým úsměvem na jeden koutek. Sice bychom se trochu prošli, ale pokud by Litai nebyla proti, tak bych nebyl ani já - chůze nikdy nikoho nezabila.
„A ano, rád s tebou budu trávit volný čas - alespoň do té doby, než se rozhodneš, že ti je má společnost už protivná nepokusíš se mi prokousnout hrdlo. Na to mám popravdě svůj život moc rád,“ ušklíbl jsem se s tichým zasmátím.